Sakura no hana - 13. Shinjitsu no 4-mai

13. listopad 2013 | 14.14 |

13. Část 

Ougimu jsem vysvětlila, co měl Kei v úmyslu a poradila mu, aby ho příště nezkoušel pomstít. Bylo nebezpečné jít proti Hanakovi. Sám mě náš nepřítel překvapil. 

Čelili jsme proti někomu, o kom jsme nevěděli skoro nic. Mohl mít v rukávu své vlastní bojovníky. Nás se zbavil jako drobných škůdců, tak je teď zatím ani nepotřeboval.
 Iritovalo mě to. Neměla jsem ještě plnou moc a tetování se na mě ještě rozšiřovalo.
 V louži na ulici, i když byla tma, jsem uviděla svou tvář. Na okrajích čelisti jsem uviděla už konečky vláken.
 ,,Chceš se vrátit domů?" Zeptala jsem se Akiry. Pořád se tvářil zachmuřeně. Věděl, že udělal hloupost a teď se kvůli tomu zjevně nechystal jít zpátky.
 ,,Měl bych jít," odpověděl tiše. Došla jsem k němu a dotkla se jeho ramene.
 ,,Jestli nechceš jít, zůstanu s tebou." Povzbudivě jsem se na něj usmála. Nevěděla jsem, jak mu pomoci. Byl to už čtvrtý člověk, co se přeměnil v mého sluhu.
 Teď jediným člověkem zůstal z jejich pětky pouze Hiroki. Nedokázala jsem ani pomyslet na to, že bych ho měla přeměnit. Ale věděla jsem, že zemře, 
a to bylo ještě horší.
 Akira zavrtěl hlavou a zamířil domů.
 ,,Ale pořád nechápu ty vaše emoce," hlesla jsem, když mě to tak napadlo. 
,,Proč to děláte? Proč chcete pokaždé zemřít? Tolik otázek, kterým nerozumím a tolik vašich vlastností, která znám jen z příběhů." Ougi se zastavila, pak se otočil na mě.
 ,,Ty... Nežila jsi nějakou dobu jako člověk?" 
,,Žila, ale i když jsem potomek Oniho a člověka, stejně nějaké emoce nedokážu cítit a tedy také nedokážu stejně jako vy uvažovat." Neuměla jsem cítit lásku. 
Láska byla jedna z prvních emocí, které nám byly odebrány. Milovala jsem svou matku, svého otce i Isamu, ale nebyla to láska jako někoho milovat a pro něj dokonce 
i zemřít. Nebyla to ta láska, co člověka přinutila na tu osobu neustále myslet, být s tím dotyčným šťastným. Já to nikdy nemohla cítit. 
Otec mi nikdy nevyčítal, že bych chtěla manželství z lásky. Věděl, že by nikdy žádné takové nebylo.
 Pamatovala jsem si, jak mi Isam vyprávěl o lásce a říkal, že kdybych cítila lásku, tak abych se zamilovala do někoho, kdo při mě bude stát.
 Zvedla jsem hlavu k nebi a vzpomněla si na jeho hřejivě hnědé oči. Prý je měl podobné jako já.
 Náhle začalo pršet.
 Schovali jsme se s Ougim pod jeden přístřešek.
 ,,Tak to jsme tu pěkně uvízli," podotkla jsem pobaveně a hleděla, jak pomalu dopadali kapky deště na zem a pleskali na plachty na obchodech.
 Byla noc, a tudíž tu moc lidí nebylo. Spíše jen já, Ougi a právě běžící dívka deštěm.
 ,,Pojď se k nám schovat," zavolala jsem na ní, když běžela právě kolem nás.

 Zastavila se a ve vteřině se rozhodla pro úkryt u nás.
 ,,Velmi vám děkuji," poděkovala roztomilá dívka s bílými vlasy a v překrásném kimonu.
 ,,Neslušelo by ti být celá promočená," odpověděla jsem mile.
 Přikývla a usmála se.
 ,,Jmenuji se Hanako Gina," představila se, jak se patřilo. 
,,Já jsem Kioshi Jun a ten ticháček za tebou je Ougi Akira." Ještě jsem si přeříkala v duchu její jméno a všimla si překvapivé podobnosti.
 ,,Ty jsi Hanako, nepletu se? Neznáš náhodou Hanaku Yutaku?" Zeptala jsem se a všimla si jejich podob. Měli stejné vlasy, ale oči Gina měla zlaté, ne rudé jako Yutaka.
 ,,Ano, potřebujete od něj něco?" Optala se ustaraně Gina.
 ,,Ne, jen mi to jméno znělo povědomě. Vy jste sourozenci nebo příbuzní?" 
,,Sourozenci," odpověděla přátelsky, ale v očích jsem jí viděla obavy.
 ,,Kam jsi mířila?" Zeptal se náhle Akira bez známky emocí. 
,,Vrátit madam Kyo její šál," odpověděla Gina.
 ,,Madam Kyo?" Nic mi to neříkalo. Znělo to docela vznešeně, jako když začneme mluvit o božstvu.
 ,,Ano, madam Kyo vede nevěstinec v centru města." Zamračila jsem se, prohlédla si Ginu a soudila, jestli byla také z nevěstince. Byla pěkně oblečená. 
Takto se neoblékali chudé dívky. Bylo pravděpodobné, že tam také byla.
 Zavrtěla jsem nad tím hlavou a zvedla oči k nebi.
 ,,No, přej si, aby se nezlobila za to, že přijdeš pozdě," řekla jsem hluboko ponořená v myšlenkách. 
,,Myslím, že to bude v pořádku. Madam Kyo je velmi vstřícná žena." Usmála se na mě.
 Oplatila jsem jí to a potom si všimla nějakých postav. Položila jsem si ruku na pouzdro a připravila se k případné obraně.
 Až když byly blíže, jsem rozpoznala Kaitu a Akia.
 ,,Kluci," vzdychla jsem a překvapeně na ně hleděla. Oba měli deštníky a Akio se k tomu na nás zvesela usmíval.
 ,,To je krásné počasí, že?" Zasmál se a roztáhl se mu úsměv ještě o něco více, když mě uviděl s rukou na mečích.
 ,,Ať ti, chlapče, nezrezaví." Zamračila jsem se, ale meče nechala na pokoji.
 ,,To tak. Co tu chodíte tak v dešti?"
 Došli k nám a podali jeden velký deštníky.
 ,,Najednou jste oba zmizeli, tak jsme se rozhodli vás hledat, ale vycítili jsme, že bude asi pršet, a tak jsme si sebou vzali i pro jistotu deštníky," vysvětlil krátce Kaito 
a při tom se díval na Ginu.
 Také jsem se k ní otočila.
 ,,To je Gina. Měla právě namířeno za madam Kyo do nevěstince." Přikývla na souhlas a uklonila se na pozdrav.
 ,,Já jsem Kaito a ten vysmátý klučina je Akio." 
,,Nejsem klučina, je mi už devatenáct." 
,,Měj ke mně větší úctu. Já jsem o osm let starší než ty." Tiše jsem se zasmála.
  Nakonec toho kluci oba nechali. Akio si k sobě vzal Ginu a já byla pod jedním deštníkem s Akirou. Docela se to hodilo, jelikož jsem se ho potřebovala na něco zeptat.
 ,,Jak se cítíš?" Znovu bez čitelných emocí na mě pohlédl.
 ,,Fyzicky jsem snad v pořádku, psychicky jsem také na tom dobře a celkově se necítím jinak." 
,,Ale já myslím tvé schopnosti. Víš přece, jak na ně reagovali ostatní. Akio měl ode mě zakázáno používat své schopnosti, Kaito je nedokázal moc ovládat a Kei je zas začal používat hned. Ale co ty? Vnímáš kolem sebe všechnu tu vodu? Dokázal bys už, například, pořádně rozehnat déšť?"
 Věděla jsem jen, že dokázal odehnat oheň svou vodou, ale to mohl být jen impuls, když mě měl chránit.
 ,,Mládě koně také nezačne hned běhat, ne?" Podotkl po chvíli ticha. Pousmála jsem se nad jeho příkladem.
 ,,Pravda," opáčila jsem a měla pocit, jako kdybych stála někde na hranici. Věděla jsem, že jsem tu hranici musela překročit. Bylo to však skoro nemožné. 
Kdybych učinila jen jediný krok vpřed, nemohla bych se potom vrátit k životu, který jsem doposud žila. 
Věděla jsem, že mi lidského života zbylo jen už málo, avšak i ta troška byla něco pro mě téměř cenného.
,,Zpívej ptáče, zpívej dál, ať slyším píseň melodie se bát," zpíval jsem tiše ptáčkovi sedícímu na mém prstě a při tom ho hladil. 
Seimen seděl o kus dál a leštil si ty své miláčky. Dvě pistole, které již dvakrát použil na muže princezny Chiyo. Opravdu jsem se divil, že byla tak lidská. 
Slýchával jsem o ní mnoho. Celé generace Oni si o ní povídali. Tato žena, kterou jsem dnes spatřil, byla ona. 
Po staletí reinkarnovaná s mocí tak obrovskou, že jsem se jí nemohl rovnat ani já.
 ,,Dneska to byla sranda, že jo?" Zasmál se spíše pro sebe můj společník.
 Podíval jsem se z okna na deštivou ulici.
 ,,Bylo to dnes velice zajímavé," odpověděl jsem popravdě. Samozřejmě mě uchvátila princezna sama. Ten její vzdor jsem obdivoval.
 ,,Promiň, ale já knihám starým přes sto let dvakrát nevěřím..." Tiše jsem se uchechtl dřívějším slovům princezny Chiyo. Byla opravdu zajímavá. 
Nebylo divu, že jí kdysi chtělo tolik mužů za ženu. I já jsem tak učinil. Požádal jí o ruku. Pro mou rodinu by to bylo poctou a pro mne také. 
Oženit se s tak krásnou, zajímavou a tak lidskou princeznou by bylo velmi...
 ,,Co myslíš, že udělala s tím drzounem?" Přerušil drze mé myšlenky Seimen.
 Pokrčil jsem rameny, zamračil se.
 ,,Snad zemřel, jak měl. Princezna by pro přeměnu měla jistě důvod."
,,Láska?" Otočil jsem se.
 ,,Láska, jak naivní o ní jen pomyslet."
 ,,Ale ne nemožné, nemýlím se?"
 Nemýlil, pomyslel jsem si rozhořčeně. Princezna cítila vůči těm lidským mužům lidské city. Bylo by nemoudré o tom takto uvažovat.
 ,,Myslíš, že k nějakému muži něco cítí?" Uvažoval dál Seimen a zjevně si neuvědomoval, že jeho slova nebyla na místě. Ani si snad neuvědomoval, že tu mluvil o ženě, jež měla být mou budoucí nevěstou.
 ,,Kde je vlastně Gina?" 
,,U madam Kyo," vzpomněl jsem si a dál hladil maličkého ptáčka.
 ,,A to jí tam necháš samotnou?" Podivil se můj přítel a přestal po dlouhé chvíli čistit své zbraně.
 ,,Sama mě požádala, aby mohla jít sama. Prý madam Kyo mou přítomnost nerada." Gina byla naivní dívka, co chtěla vidět svět v tom dobrém světle.
 Proč ne, nebyla jako ostatní Oni. Ráda viděla světlo, ne tmu. Nijak to naší identitu neohrožovalo a rodina na ní moc nároky neměla, tak proč ne.
 ,,Zdá se mi, že už se z tvé malé sestřičky stává ženská," zasmál se Seimen. 
 ,,Nebojíš se, že by sama zatoužila vidět princeznu Chiyo? Víš, jak je ta naše princeznička významná." Přivřel jsem oči. 
Rodina Hanako byla jedna z nejvlídnějších rodin po boku rodiny Syio. Věděl jsem od předešlých generací, že jediná možná reinkarnace rodiny Syio, byla reinkarnace ženy jménem Chiyo, princezny věčných nocí. 
Každý Oni věděl, že Chiyo v sobě nesla obrovskou moc a vědomosti svých předchůdkyň. Nějaký čas se i šířilo, že znala dokonce zakázané vědomosti.
 ,,Mnoho knih mluví o slávě princezny Chiyo a jejích činech. Zabila velkého hada Čichira, bojovala proti sto dvaceti tisícům démonům a potom si je podvolila 
a hlavně dostala meč od své sestry, udatné Ayami," povídal kolísavým hlasem špatného básníka Seimen.
 Pamatoval jsem si meč, jež princezna vytáhla. Ohromilo mě to i zaujalo zároveň. Ale neexistovala snad žádná reinkarnace držitelky meče, Ayami.
 ,,Nemluv tak drze. Až bude mít princezna Chiyo svou moc, možná okusíš její sílu." Vzal jsem ptáčka do dlaně a vzal si od Seimena jeho jednu zbraň.
 ,,Až jí poznáš, zjistíš smysl její existence." Namířil jsem na ptáčka a v jeho korálkových očích uviděl klid. Netušil o žádném nebezpečí, nebál se, jelikož neznal. 
Ani princezna neznala, ale jistě věděla alespoň trochu cestu, kterou se měla vydat...
Baf...
,,Udělej jí z kamene, z kamene, z kamene. Udělej jí z kamene, mou malou lady," zpívala jsem si, když jsem právě nesla domem čaj chlapcům a našemu hostovi. 
,,Udělej jí ze dřeva, ze dřeva, ze dřeva. Udělej jí ze dřeva, mou malou lady."
 Otevřela jsem posuvné dveře a pomalu vešla. Gina seděla mezi Akiou a Keiem. Hiroki tu také již seděl, a když jsem vešla, vzhlédl ke mně.
 ,,Přinesl jsem čaj," oznámila jsem a přišla k nim.
 ,,Co to bylo za nostalgickou písničku?" Zeptal se Akio. Nemohla jsem si pomoct, a tak jsem se zamračila.
 ,,Jakou písničku?" Zeptala se Gina zmateně.
 Kei se na ní usmál a řekl: ,,To víš. Akio je naše velké ucho, uslyší i pískot myší." Akio se na něj otočil.
 ,,Alespoň něco užitečného. Ani čaj bys s tím svým ohněm neudělal," oplatil mu nevraživě.
 ,,Ty..." Kei se zvedl a chystal se něco Akiovi udělat, když v tom ho pevně napomenul Hiroki.
 ,,Máme tu hosta, vy dva! Chovejte se alespoň teď jako lidé."
 Každému jsem dala čaj a posadila se na místo mezi Shingamiho a Jungujiho.
 ,,Moc dobrý," pochválila mi Gina čaj, když ho ochutnala. 
,,Můj recept," opáčila jsem klidně. 
,,Ach, proto mi ta chuť připadala zvláštní." Zasmála se, ale pak najednou zvážněla.
 ,,Popravdě, abych byla upřímná, jsem hledala princeznu Chiyo." Otočila ke mně znovu pohled.
 ,,A pročpak?" Optala jsem se neklidně. 
,,Vím, že vás napadlo, že má něco společného se mnou můj bratr Yutaka. Slyšela jsem, že se dozvěděl o přítomnosti princezny, a tak jí začal hned hledat."
 ,,Ale to není pořád důvod, proč jsi hledala nějakou Oni princeznu," ohradil Akio. Gina sklonila nad čajem hlavu.
 ,,Vím, ale popravdě jsem jí chtěla vidět a i varovat před svým bratrem." Prohrábla jsem si vlasy a náhle cítila neklid.
 ,,Asi to Vy nevíte, ale rodina Hanako po generace slouží rodině Syio, a kdyby s Vámi měl můj bratr sňatek, mohlo by to pomoci pozici naší rodiny."
 Kei a Akio překvapeně vyskočili na nohy.
 ,,Svatba?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář