Sakura no hana - 14. Chi, aka matawa ao

14. listopad 2013 | 19.00 |

 14. Část

,,Mělo mě napadnou, že to tak bude," zamumlala jsem se zkříženýma rukama. O tomhle jsem také něco už slyšela. 
Popravdě mě nenapadlo, že by rodina Hanako byla jedna z nejvhodnějších.
 ,,Proto mě požádal o ruku." Yukata mi připadal vtipný, když tak učinil, avšak teď jsem to chápala.
 ,,Omlouvám se za bratra, jestli to řekl nějak nevhodně," přitakala Gina tak podobná svému bratrovi.
 Zavrtěla jsem hlavou, usmála se.
 ,,Ne, řekl to trochu umanutě, avšak ne až tak drze." Dělalo mi to opravdu starosti.
 ,,Doufám, že jeho nabídku přijmete. Nechci na vás naléhat, ale jistě víte, že vaše postavení i samotné postavení v rodině Syio, je velké a důležité." 
,,Vím," vzdychla jsem. Věděla jsem o tom až moc dobře. Skoro celý můj dosavadní život se očekávalo, že budu činit své povinnosti důležitějšími, 
než byl můj soukromý život.
 ,,Také to už ani jinak nejde, když jsem poslední z rodiny Syio," zašeptala jsem. Nikdy jsem nepřemýšlela nad dětmi. Bylo samozřejmé, aby měla žena dítě, 
ale já po tom nikdy moc netoužila.
 ,,Tak ty se musíš vdát z donucení?" Zeptal se Akio a pomalu se znovu posadil. 
,,Nemám jinou možnost. Jsem z nejvýznamnější rodiny. Můžu si žít tisíce let, ale i tak musím mít potomstvo." Matka mi vysvětlila, že se Oni i mezi sebou zabíjeli o moc. Rodina Syio nebyla výjimkou. Zabily jsme již mnoho svých, abychom měli moc a ostatní k nám měli úctu. Nebyly jsme beze skvrny.
 Náhle se Gina zvedla a uklonila. Její chování mě trochu samozřejmě zmátlo.
 ,,Omlouvám se, ale budu muset už asi jít." 
,,Tak to tě doprovodím," nabídl se Kei ochotně a také - hrubě - se postavil. 
,,Děkuji, budu velmi ráda," souhlasila dívka.
 ,,A víš, že je to Oni, že ano?" Po očku jsem na něj pohlédla, když už byl u dveří. Bylo vidět, že mu to ještě nedošlo. 
,,J-jo," dostal ze sebe a aby si to ještě nerozmyslel, radši pokračoval ven.
 Uviděla jsem déšť stále trápící město Gifu.
 ,,Lhář," podotkla jsem, ale nechala to být.
 ,,Ona je Oni?" Povytáhla jsem obočí na Akiu.
 ,,Neměl bys to ty náhodou cítit?" Obořila jsem se na něj a povzdechla si.
 ,,Měli bychom už ulehnout ke spánku," promluvil po dlouhé době Hiroki a postavil se.
,,Já bych mohla jít už taky," přisvědčila jsem a také se zvedla. 
,,To půjdete spolu?" Zeptal se Akio a nepatrně se začervenal. Odfrkla jsem si nad tím, jak to bylo absurdní.
 ,,Jsi hlupák?! Samozřejmě budeme každý v jiném pokoji," rozčílil se Hiroki a šel ven.
 ,,Počkej," zasmála jsem se a šla za ním.

Jeho reakce mě opravdu pobavila.

 ,,Proč tě to tak vytočilo? To ti připadá stále hloupé být s Onim?" Pochopila bych to, kdyby řekl, že ano. Teď i zjistil, jak to se mnou bylo.
 ,,Netrápí mě toto." 
,,Tak co? Jestli tě trápí můj osud, tak se s tím trápit nemusíš. Já se s tím vyrovnat umím." Tak trochu jsem lhala, ale přiznat jsem si pravdu nechtěla. 
Zatím bylo lepší si lhát, než abych se teď zbytečně děsila.
 Zastavil se, zkřížil ruce na hrudi a zamračil se na mě jako starostlivý otec.
 ,,Proč bych si neměl dělat starosti? Netýká se to teď jen tebe." 
,,Obviňuješ mě?" Došla jsem k němu a zabodla mu do hrudi prst. 
,,Vím, že bys mohl. Zrovna nejsem bezproblémová." Upíral na mě své tmavě zelené oči. Měl je smutné, poznala jsem to.
 ,,Nejsi pří-" Najednou se silně rozkašlal. Zakryl si oběma rukama ústa a předklonil se.
 ,,Hiroki," polekala jsem se a ucítila krev. 
,,Jdi..." Nedořekl a znovu se rozkašlal.
 ,,Neblázni. Pojď." Vzala jsem ho v podpaždí a opřela si ho o sebe.
 ,,Vezmu tě do postele, moc se přepínáš." Ochably mu nohy, ale tím se na mě více opřel a já ztratila rovnováhu. Oba jsme spadli.
 ,,Zatraceně." Otočila jsem hlavu k Hirokimu a dotkla se jeho tváře.
 ,,Proboha, máš horečku," zašeptala jsem a o to více se ho snažila dostat do postele. 
Seděla jsem v sedu u futany Hirokiho a přemýšlela nad jeho nemocí. Já nikdy neměla horečky nebo nějaké nemoce. Podle Isama jsem na toto nebyla náchylná. 
To spíše Isam nebo nějaké služebné.
Isam mi potom pokaždé říkával: ,,Pokud budeš pořád patřit do rodiny Syio, nikdy nebudeš nemocná." Věděl, že jsem byla potomkem Oniho, ale měl mě rád. 
Nikdy nevypadal, že by mu vadilo, že jsem byla lepší. Stejně v době, kdy se o mě staral, jsem byla spíše člověkem. 
Horečky jsem dokázala poznat, jelikož mě o tom Isam učil. Vysvětlil mi, že kdybych na někoho takového narazila, musela jsem mu pomoci. 
Na nějaké nemoce se bez léků umíralo a nějaké se nedali léčit vůbec. Tuberkulózu mi vysvětlil jako jednu z nejvzácnějších a nevyléčitelných nemocí. 
 Isam vždy byl tak laskavý. Staral se o mě už od mých tří let a učil mne vše, co mohl. Byla jsem mu za to i nesmírně vděčná. 
Ale Hirokiho jsem stejně nevěděla, jak vyléčit. Jediná možnost byla přeměna, ale nechtěla jsem, aby mě nenáviděl.
  ,,Hiroki, proč?" Otřela jsem si oči od slz a uvědomila si, že měli barvu světle modré. Cítila jsem bolest, zmatek a prázdnotu. 
Nedokázala jsem si představit život bez něj v naší skupince. On tu byl vůdce, byl nejstarší. O všechny se staral a cítil výčitky, když mu někdo ze skupiny zemřel 
a stal se jiným. Musel si tu vytrpět i mě. Musel toho tolik udělat.
 ,,Měl bych mít důvod tě nenávidět?" Pořád mě jeho slova stíhala a doháněla, když jsem se na rozcestí zastavila. Ne, neměl. Nebo spíše nemusel mít. Teď jsem nechtěla, aby mě nenáviděl. Teď jsem mu já chtěla zachránit život.
  Otevřela jsem oči, jež jsem měla celou dobu zavřené a ucítila, jak mě štípaly. Bylo mi opravdu smutno. Nechtěla jsem, aby zemřel.
 Uslyšela jsem přerušené nadechnutí.
 Podívala jsem se na Hirokiho a šťastně se usmála.
 ,,Díkybohu." Přisedla jsem si k němu a snažila se ho zastavit, když se chtěl posadit.
 ,,Nehýbej se, ty tvrdohlavče jeden," napomenula jsem ho a snažila se ho udržet. 
,,Hanami? Nech mě, sakra být," zamumlal mrzutě a rozkašlal se.
 ,,Vidíš. Nedělej hrdinu a prostě lež."
  Nakonec udělal, jak jsem řekla.
 ,,Ty se prostě neuvolníš, je to opravdu s tebou jak s dítětem." 
,,Neměla bys být drzá." 
,,Ty se chováš jako dítě, a tak se k tobě budu muset také i chovat," opáčila jsem a opravdu se divila té jeho energii. Byl však velmi bledý. 
Měl také kruhy pod očima a vypadal skutečně špatně.
 ,,Znáš to přísloví; Nepokoušej hada, když máš jen jednu ruku? Myslím, že ty jsi něco podobného." Dotkla jsem se jeho čela a všimla si, že úplně hořel. 
Ta horečka mu nějak rychle stoupala.
 ,,Budu ti muset dát něco studeného," zamumlala jsem si, zvedla se a zamířila ke studni ven.
 ,,Hned se vrátím," hlesla jsem za sebe a odešla z jeho pokoje.
  Déšť již ustál a všude byla rozčvachtaná tráva. Nasadila jsem si vysoké boty, které jsem měla schované u dveří a musela bohužel na tu mokrou trávu jít ke studni.
 Okamžitě jsem otočila hlavu. Uviděla jsem Hanaku. Ono ho to snad bavilo, jelikož teď bylo časně ráno a on tu byl.
 ,,Co chceš?" Obořila jsem se na něj mrzutě a dělala si čím dál více starosti o Hirokiho. 
,,Jen tě varovat, princezno Chiyo," odpověděl tím svým arogantním hlasem. 
,,Před čím? Nemám na tebe zrovna čas a k tomu jsi na špatném území, příteli." Ušklíbl se, ale zůstal pěkně daleko ode mne.
 ,,Tvá krev je pro někoho jako zlato, princezno. Snaží se tě mnoho Oni ulovit, aby dostali tvou moc a tím, že miluješ své sluhy a nepodstatné lidi, 
tím jen ohrožuješ svůj i jejich život." Sklonila jsem hlavu. Měl pravdu. Vždy po mě šly a potom kvůli mně mí přátelé umírali. 
Kdyby mě neznali, mohli by teď žít ještě jako normální lidé.
 Yutaka však ještě pokračoval: ,,Musíš si uvědomit své postavení a rozdíl mezi vámi."
 Zavrčela jsem na něj a otočila k němu hlavu.
 ,,Nemiluji je a nechci se zdržovat diskuzí o něčem tak nepodstatném." Bylo to mezi mnou a jimi. Měli příležitost mě několikrát vyhnat, oni to však neudělali. 
Nikdo jiný neměl sebemenší právo nám do toho mluvit a říkat, co bych měla dělat, když jsem to již věděla. Jen jsem to nedokázala udělat. 
Nedokázala jsem jen tak odejít od nich. Nebyla to láska, co mě u nich ještě držela. Bylo to jejich přátelství, jež jsem nikdy nepoznala, byla to ta laskavost, starostlivost 
a mnoho dalších jejich emocí. To jejich ,,ochráním tě" a ,,chci tě chránit", i když jsem to snad ani nepotřebovala.
  Vytasila jsem meč a měla v úmyslu se bránit, kdyby se o něco Yutaka pokoušel. Nic neudělal - možná jen trochu otočil hlavu a zřejmě se snažil pochopit, 
proč jsem se takto chovala.
 ,,Vím, co ti řekla Gina a teď jistě víš, že jsi moje snoubenka, princezno." Přivřela jsem oči a vzpomněla si na vše, co do mě matka tloukala do hlavy už od narození. Vzpomněla jsem si na to až teď, když jsem si vše v hlavě začala pomalu skládat. Tehdy mi matka vysvětlovala mé postavení ve světě Oni. 
Ona o tom věděla - věděla, že budu jednou ženou tohoto muže.
 ,,Hanami, tvé pravé jméno je Chiyo Syio a po tvém pravém boku je jedna z nejvýše postavených rodin Hanako. Tvým úkolem je, aby sis v budoucnu vzala člena této rodiny a vytvořila tím silnější rodinu."
 Teď jsem stála proti svému snoubenci. Věděla jsem, že jsem před tím jen marně mohla utéct, avšak musela se o to alespoň pokusit.
 ,,Jdi pryč!" Zavrčela jsem na něj a měla právě teď v úmyslu zničit vše, co pro mě mělo být podstatné. 
,,Nechci tě již nikdy vidět, nechci tě znát. Ty mým snoubencem nebudeš! Nikdy! I když poruším pravidla, i když zradím rodinu Syio, stejně si za tímto budu stát. Neopustím je, i kdybych byla nucena odejít násilím," pravila jsem rázně a cítila, jak na mě dopadaly první zimní vločky.
 Uviděla jsem mu v očích, že byl zcela překvapený mým jednáním.
 Povzdechl si, otočil se, ale potom stejně ke mně otočil ještě hlavu.
 ,,Doufám, že si to v budoucnosti ještě rozmyslíš." Hned na to zmizel v černotě noci.
  Rychle jsem uklidila meč, připravila to, co jsem původně chtěla udělat a spěchala za Hirokim.
 Našla jsem ho sedět s rukou u úst. Znovu kašlal krev. Viděla jsem, jak rudá krev mu tekla z dlaně mezi prsty, a padaly kapky na deku. 
Čerstvá krev mě lákala, avšak starost o Hirokiho mě držela ještě v normálu.
 ,,Hiroki," vydechla jsem a běžela k němu. Vzala jsem ho za zády, druhou rukou jsem mu na čelo připravila studený obklad.
 ,,Klid, Hiroki. Už jsem tady." Celý udýchaný a propocený si mi položil hlavu na hruď.
 ,,Ale pozdě," zamumlal. Přivřela jsem oči.
 ,,Promiň." Opatrně jsem ho položila zpátky do futanu a přikryla.
 ,,Nebuší ti srdce." Příkře jsem se usmála.
 ,,Ale buší... Jen pomalu." Moje srdce nemělo stejný rytmus jako srdce Akiovo nebo Himmena. Bylo pomalé, skoro mrtvé.
 ,,Promiň, že mi to trvalo," zašeptala jsem a očistila mu ruku.
 Podíval se na mě. Zahlédla jsem v jeho tmavě zelených očích bolest, únavu a možná i trochu vděčnosti.
 ,,Jsi tu... to mi stačí." Zavřel pomalu oči a znovu jen tiše oddechoval.
 ,,Možná, že si budeš přát něco jiného." 

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář