29.Kapitola

16. prosinec 2011 | 15.22 |
› 

 Zrazená

Možná jsem měla utéct zpátky, odkud jsme přišli. Nikdo mě nenutil zůstat a poslechnout Jaredův hlas, i když studený a vzteklý. Když jsem obcházela roh směrem k modrému světlu, Melanie byla ještě dychtivější než já. Zaváhala jsem.
Ian stál jenom pár kroků přede mnou, ve střehu pro případ, že by Jared proti mně zaútočil.
Jared seděl na zemi, na jedné z matrací, na kterých jsme tu přespali s Jamiem. Vypadal stejně zmoženě jako Ian, i když oči měl v porovnání s vyčerpaně povislými rameny plné života.
"Jen klid," řekl Jared Ianovi. "Chci si s tím jenom promluvit. Slíbil jsem to chlapci a slib dodržím."
"Kde je Kyle?" naléhal Ian.
"Chrápe. Vaše ložnice se určitě celá třese."
Ian se ani nepohnul.
"Nelžu, Iane. A nezabiju to. Jeb má pravdu, bez ohledu na to, jak je tahle pitomá situace zamotaná, Jamie má stejné právo jako já. Je totálně zblblý, a tak bych se moc divil, kdyby mi v dohledné době dovolil nějaký zásah."
"Ne, vůbec není zblblý," zavrčel Ian.
Jared mávl rukou, jako by ten rozpor v termínech nebyl podstatný. "Pokud jde o mě, žádné nebezpečí tomu nehrozí." Vůbec poprvé se podíval přímo na mě a všiml si, jak se tisknu ke stěně, jak se mi klepou ruce. "Neublížím ti," řekl.
Popošla jsem o krůček dopředu.
"Nemusíš s ním mluvit, jestli sama nechceš, Wando," vyhrkl Ian chvatně. "To přece k tvým povinnostem nepatří. Můžeš se rozhodnout sama."
Jared spustil víčka tak nízko, že mu oči skoro zmizely. Ianova slova ho zmátla.
"Ne," zašeptala jsem. "Promluvím s ním." Přiblížila jsem se o další krůček. Jared na mě kývl ukazovákem, jen ať jdu ještě blíž.
Šla jsem pomalu a trhaně, každý krok oddělený od toho dalšího pauzou. Zůstala jsem stát asi metr od něho; Ian se u mě držel jako stín.
"Rád bych si s tím promluvil o samotě, pokud nemáš námitky," požádal ho Jared.
Ian se ani nehnul. "To tedy mám."
"Ne, Iane, budu v pořádku. Běž se prospat," strčila jsem ho zlehka do paže.
Ian se mi pochybovačně zahleděl do tváře. "Nepřeješ si náhodou trest smrti? Nechceš nějak ušetřit Jamieho?" skoro zaútočil.
"Ne. Jared by v tomhle Jamiemu nelhal."
Jared se zamračil, když jsem tak sebejistě pronesla jeho jméno.
"Prosím, Iane," žadonila jsem. "Chci si s ním promluvit."
Ian se na mě dlouho a mlčky díval, nato Jareda probodl zuřivým pohledem. Pak začal štěkat, každé slovo připomínalo rozkaz.
"Jmenuje se Wanda, není žádné to. Ani se jí nedotkneš. Pokud na ní najdu jedinou modřinu, namaluju ti jich na tvém bezectném hřbetě dvojnásobek."
Při té výhrůžce jsem sebou trhla.
Ian se prudce obrátil a odpochodoval do tmy.

Chvíli bylo ticho. Oba jsme mlčky pozorovali prázdné místo, kde předtím stál. Já se na Jareda podívala první, ale když se obrátil, aby zachytil můj pohled, oči jsem zase sklopila.
"Páni. To myslel vážně, viď?" prohodil Jared.
Usoudila jsem, že o odpověď nestojí.
"Co kdyby ses posadila?" zeptal se a popleskal matraci vedle sebe.
Chvíli jsem se rozmýšlela a pak se posadila ke stejné stěně, ale blíž k otvoru do díry, takže nás dělila celá matrace. Melanii se to nelíbilo, toužila být těsně u něho, cítit vůni a teplo jeho těla.
Zato já o to nestála, ale nebylo to ze strachu, že mi ublíží. Zrovna teď nevypadal rozzuřeně, spíš jen unaveně a ostražitě. Přesto jsem si sedla dál, protože jeho nenávist by mě zblízka bolela až příliš.
Jared se na mě díval s hlavou nakloněnou k rameni. Jeho pohled jsem zachytila jen na vteřinku a hned jsem se odvrátila pryč.
"Omlouvám se kvůli tomu včerejšímu večeru – myslím tvůj obličej. Neměl jsem to udělat."
Zírala jsem na své ruce, jež jsem měla v klíně zaťaté do pěstí.
"Nemusíš se mě bát."
Přikývla jsem, pořád s očima sklopenýma.
Zabručel: "Měl jsem dojem, že jsi řekla, že si se mnou promluvíš?"
Pokrčila jsem rameny. V té nepřátelské atmosféře jsem ztratila hlas.
Zaslechla jsem pohyb. Posunul se po matraci až ke mně – přesně, jak o tom snila Melanie. Ale pro mě to bylo příliš blízko, protože jsem nemohla přemýšlet. A třebaže právě po jeho blízkosti Melanie toužila, kdovíproč se začala chovat rozmrzele.
Co je? zeptala jsem se jí, vylekaná hloubkou její emoce.
Nelíbí se mi, že je tak blízko tebe. Nesluší se to. Vadí mi, že o to stojíš. Vůbec poprvé od našeho odchodu z civilizace na mě z Melanie zavanuly vlny nepřátelství. Byl to pro mě šok. Vůbec jsem si to nezasloužila.
"Mám jen jedinou otázku," vyrušil nás dvě Jared.
Pohlédla jsem mu do očí a odtáhla se – od něho a vlastně i od Melanie.
"Asi to dokážeš předem uhodnout. Jeb a Jamie se do mě naváželi celý večer..."
Čekala jsem na jeho otázku a zatím se dívala na pytel rýže, který mi v noci posloužil jako polštář. Koutkem oka jsem zahlédla jeho zvedající se ruku a přimkla se ke stěně.
"Neublížím ti," připomněl znovu netrpělivě a mozolnatými prsty mě vzal za bradu a pootočil mi hlavu, abych se na něho musela dívat.
Při jeho doteku mi klopýtlo srdce a náhle jsem přes slzy ani neviděla. Zamrkala jsem v naději, že je setřesu.
"Wando," pronesl mé jméno pomalu, možná nevědomky, protože měl naprosto nezvučný hlas. "Je Melanie stále naživu – je tvou součástí? Pověz mi pravdu."
Melanie do mě zevnitř udeřila brutálně jak bourací koule. Snažila se dostat ven tak zběsile, až mě to fyzicky zabolelo, ostrý hrot migrény.
Přestaň! Copak to nevidíš?
Bylo mi to předem jasné ze stisku jeho úst, z temných linií pod jeho očima. Bylo úplně jedno, co řeknu já nebo ona.
Už teď mě považuje za lhářku! okřikla jsem ji. Pravda ho nezajímá, hledá jen důkazy, nějaký způsob, jak mě obvinit ze lži, dokázat Jebovi a Jamiemu, že jsem Hledačka, aby mu dovolili mě zabít.
Melanie mi odmítla odpovědět i potvrdit, že mi věří. Umlčela jsem ji jen s námahou.
Jared sledoval, jak se mi na čele perlí pot, tušil, že po zádech mi přejíždí mráz. Pořád mě držel za bradu a nedovolil, abych si skryla obličej.
Jarede, miluju tě! snažila se vykřiknout. Jsem tady!
I když rty jsem ani nepohnula, stejně mě udivilo, že ta slova mi nevyčte aspoň z očí.
Čas zvolna ubíhal a Jared trpělivě čekal na odpověď. Byla to trýzeň, hledět mu do očí, vidět ten odpor. A jako by to nestačilo, zevnitř mě drásal Melaniin hněv. Její žárlivost se vzedmula do hořké záplavy, jež mi protékala celým tělem a po sobě nechávala špinavý kal.
Čas ubíhal a slzy mi tlačily do očí, až nakonec přetekly a po tvářích zvolna stekly Jaredovi do dlaně. Nehnul ani brvou.
Nakonec jsem to už nevydržela. Zavřela jsem oči a prudce sklopila hlavu. Neublížil mi, ruka mu klesla do klína.
Zdrceně si povzdechl.
Čekala jsem, že odejde. Opět jsem se zadívala na vlastní ruce a čekala, kdy konečně zůstanu o samotě. Buchot mého srdce odpočítával vteřiny. Nehnul se. Nehnula jsem se. Seděl vedle mě jako vytesaný z kamene. To nehybné mlčení se k němu hodilo. Hodilo se k jeho novému, strohému výrazu, ke studenému lesku v očích.
Melanie přemýšlela o tom novém Jaredovi, porovnávala ho s mužem, jakým býval dřív. Připomněla nám jeden z mnoha dní na útěku...
"Grrrrr!" vztekají se Jared i Jamie jednohlasně.
Jared si hoví na kožené pohovce a Jamie se rozvaluje na koberci před ním. Na širokoúhlé obrazovce sledují basketbalový zápas. Paraziti, kteří v tom domě žijí, ráno odešli do zaměstnání, a my už stačili naplnit džíp vším, co jsme tam jenom objevili. A teď můžeme hezkých pár hodin odpočívat, než bude nutné zmizet.
Na obrazovce se dva hráči zdvořile dohadují u postranní čáry. Kamera je tak blízko, že slyšíme, co říkají.
"Jsem přesvědčený, že míče jsem se dotkl poslední – je tvůj."
"Tím si nejsem tak jistý. Nerad bych získal nefér výhodu. Radši si prohlédneme záznam."
Hráči si potřásají pravicí, navzájem se poplácají po ramenou.
"To je k smíchu," brblá Jared.
"Nedá se na to koukat," souhlasí Jamie, jenž dokonale imituje jeho tón. Každým dnem mu je podobnější, protože i tím vzdává čest svému hrdinskému idolu. "Nejde něco jiného?"
Jared přejede přes několik kanálů, až najde přenos z olympiády, jež se koná na Haiti. Pokud můžeme soudit, paraziti z toho jsou nadšením bez sebe. Na většině domů visí olympijské vlajky. A medaili dostane každý ze soutěžících. Ubohé.
Běh na sto metrů moc pokazit nemohou. Problém mají při soubojích tělo na tělo, kdy se neumí vybičovat k velkému výkonu, asi z ohleduplnosti. Zato při běhu v oddělených dráhách to vypadá jinak.
"Mel, pojď se trochu pobavit!" houkne na mě Jared.
Ze zvyku postávám u zadních dveří. Ne z nervozity, ne ze strachu. Prostě jen starý zlozvyk, nic víc.
Popojdu k Jaredovi. Stáhne si mě na klín a něžně se mi bradou opře o hlavu.
"Sedí se ti pohodlně?" zeptá se.
"Jo," přikývnu, protože to znamená báječné pohodlí. Tady, v domě našich vetřelců.
Tatínek říkával spoustu vtípků – například někdy mluvil i vlastním jazykem. Kočkoptačí bidýlko, čokoládová konvice, krabicové dobroty, všetečka slídilská, a že babičku něco vytáčí jak přadeno pletací vlny. A jedním z jeho oblíbených rčení bylo bezpečný jako domov.
Když mě učil jezdit na kole, uklidňoval mou ustaranou maminku: "Jen klid, Lindo, v téhle ulici je bezpečno jako doma." A podobně chlácholil Jamieho před spaním. "Tady je bezpečno jako doma, synáčku, na kilometry daleko nepotkáš jedinou příšeru."
Ale pak se svět přes noc změnil na odpudivou noční můru a z tatínkových frází se stal černý humor. Domy teď jsou to nejnebezpečnější místo, jaké jsme znali.
Skrýváme se v houštinách ježatých borovic, sledujeme auta odjíždějící od domů, jež stojí dál od ostatní zástavby, a rozhodujeme se, zda risknout loupež zásob, nebo zda jde příliš o kejhák. "Myslíš, že paraziti budou pryč dlouho?" "To určitě ne – tady je bezpečno jak v domě. Padáme odtud."
Ale teď si můžeme hovět a sledovat televizi jako před pěti lety, kdy maminka s tatínkem byli v sousedním pokoji, a já s Jamiem už nemusela přespávat v úkrytu betonového potrubí a ve společnosti krys, zatímco ti zloději těl s rozsvícenými baterkami pátrali po zlodějích, co je okradli o pytlík suchých fazolí a misku vychladlých špaget.
Vím, že i kdybychom s Jamiem takhle přežívali dvacet let, nikdy bychom nenašli ten pocit domova, bezpečí. A ještě víc než bezpečí – štěstí. Bezpečí a štěstí, to jsou dvě emoce, o kterých jsem už nikdy nedoufala, že je zažiju.
A Jared v nás ty pocity vzbudil už jenom tím, že je Jared.
Vdechuji vůni jeho kůže a cítím teplo jeho těla pod sebou.
Jared do všeho vnáší pocit bezpečí, a navíc i štěstí. Dokonce i do domů.
Pořád ještě se u něho cítím bezpečná, uvědomila si Melanie. Paži měl jenom centimetr od té mé a hřál. I když ani netuší, že tu jsem.
Já se bezpečně necítila. Láska k Jaredovi ve mně budila pocit největšího nebezpečí, jaké jsem kdy poznala.
Zkusila jsem si představit, zda bychom s Melanií milovaly Jareda i v případě, že by odjakživa byl takový jako teď, a ne ten usměvavý Jared z našich vzpomínek, jenž přišel k Melanii s náručí plnou naděje a zázraků. Hledala by ho, kdyby odjakživa byl takhle krutý a cynický? Kdyby po ztrátě dobrosrdečného otce a starších rozjařených bratrů byl zlomený stejně, jako když později přišel o Melanii?
Ale jistě. Mel vůbec nepochybovala. Jareda bych milovala, ať by byl jakýkoliv. A dokonce i takovýhle patří mně a ke mně.
Platilo totéž i pro mě? Milovala bych ho dnes, kdyby v jejích vzpomínkách byl právě takový?
Z myšlenek mě vyrušil právě Jared. Náhle se rozpovídal, jako by navazoval na nějaký předchozí rozhovor.
"Takže se ti Jeba a Jamieho povedlo přesvědčit, že je možné udržet si vědomí sebe sama i po... polapení. Oba věří, že v tobě pořád ještě žije Melanie."
Zlehka mi pěstí ťukl do hlavy a já polekaně uhnula. Spustil ruku.
"James věří, že si s Mel povídá." Zvedl oči ke stropu. "Není fér si s tím chlapcem tak zahrávat; bohužel, tobě nějaká etika nejspíš nic neříká."
Ovinula jsem si paže kolem ramen.
"Ale Jeb má zřejmě pravdu v tom, že nejvíc mě užírá záhada, o co ti jde? Hledači nepátrali po nás, neměli dokonce ani podezření že existujeme. Podle všeho hledali výhradně tebe, ne nás. Všechno nasvědčuje tomu, že neměli ponětí, co máš za lubem. Že bys něco podnikala na vlastní pěst? Něco tajného? Nebo..."
Když takhle hloupě spekuloval, bylo snazší ho ignorovat než argumentovat. Civěla jsem si na kolena, špinavá a pokrytá černofialovými modřinami.
"Možná mají pravdu – myslím, že je lepší tě nezabít."
Nečekaně mi prsty přejel po paži, na níž mi z jeho slov naskočila husí kůže. Hlas mu změkl. "Nikdo ti už neublíží; tedy, dokud nezačneš dělat problémy..." Pokrčil rameny. "Možná by to bylo špatné, i když to vypadá zvráceně. Ale nejspíš se to nedá nijak ospravedlnit... snad jenom tím chlapcem..."
Prudce jsem zvedla hlavu. Probodával mě očima ostrýma jak hroty vrtáku. Okamžitě jsem sklopila oči zpět ke kolenům.
"Děsí mě, jak k tobě přilnul," zahučel Jared. "Asi jsem ho tu neměl nechávat, ovšem, těžko mě mohlo napadnout... Hlavně nevím, co s tím teď podniknout. Pořád věří, že Mel v tobě žije. Jak asi zareaguje, až..."
Všimla jsem si, že řekl až, ne kdyby. Bez ohledu na to, co sliboval, sám nevěřil, že přežiju delší dobu.
"Ale dost se divím, že sis získala Jeba," změnil téma. "Je to mazaný starý lišák, lháře prokoukne raz dva. Tedy, prozatím to uměl."
Chvíli přemýšlel mlčky.
"S tebou si jeden moc nepopovídá, co?"
Další dlouhé ticho.
A pak náhle překotně vychrlil: "Pořád mě žere, co když mají pravdu? Jak se o tom mám, k čertu, přesvědčit? Hnusí se mi, že všechna jejich tvrzení dávají smysl. Přece musí existovat nějaké jiné vysvětlení, ne?"
Melanie se opět pokusila promluvit, ale už tolik nebojovala, předem počítala s neúspěchem. Já dál mlčela.
Jared se odvrátil od stěny, otočil se tváří ke mně. Sledovala jsem ho koutkem oka.
"Proč jsi tady?" zeptal se šeptem.
Na okamžik jsem na něho zpříma pohlédla. V tváři měl laskavý, otevřený výraz, skoro stejný, jaký si pamatovala Melanie. Musela jsem se ovládat, abych po něm nevztáhla paže. Toužila jsem se ho dotýkat. Já po tom toužila a Melanii se to vůbec nezamlouvalo.
Když to nedovolíš mně, tak laskavě nech ruce v klidu, jo? zasyčela.
Snažím se. Promiň. Vážně mě to mrzelo. Nechtěla jsem jí ublížit. Obě jsme trpěly, i když každá jinak. Těžko rozhodnout, která z nás na tom byla hůř.
Jared zvědavě sledoval, jak mi vlhnou oči.
"Proč?" zeptal se tiše. "Víš, Jeb má takovou šílenou představu, že jsi přišla kvůli mně a Jamiemu. Uznej sama, že se zbláznil."
Pootevřela jsem ústa, ale honem jsem se hryzla do rtu.
Jared se předklonil a uchopil mou tvář do dlaní. Zavřela jsem oči.
"Neprozradíš mi to?"
Hlava se mi prudce zavrtěla. Nebyla jsem si jistá, kdo s ní pohybuje. Říkám snad já, že nechci, nebo říká Melanie, že nemůže?
Sevřel mi bradu silněji; otevřela oči a zjistila, že jeho obličej dělí od toho mého pouze pár centimetrů. Srdce mi poskočilo a žaludek se mi sevřel a plíce mě přestaly poslouchat.
Vyčetla jsem mu ten úmysl z očí. Přesně jsem věděla, jak budou chutnat jeho rty. A přesto, když se mi ústy přitiskl na ústa, byl to pro mě šok.
Myslím, že původně stál jen o jemný dotek, ale sotva k němu došlo, rázem bylo všechno jinak. Náhle na mě zaútočil tvrdými, drsnými rty, tiskl si mou hlavu k sobě tak zběsile, že i moje ústa náhle našla dosud nepovědomý rytmus, nepoznanou vášeň. Bylo to tak silné, až se mě zmocnila závrať.
Tělo se mi vymklo kontrole. Už jsem nebyla Melanie, byla jsem jen touha, zběsilý dech, vášnivé zalykání.
Prsty jsem mu vjela do vlasů. Chtěla jsem se v nich utopit, ovinout si je kolem levé ruky.
Ale moje pravá ruka byla rychlejší. Ta ruka, kterou ovládla Melanie.
Pěstí mu zasadila ránu do čelisti, s hlasitým cvaknutím mu odrazila obličej od mého. Tvrdě a zuřivě, se zvučným lupnutím.
Rána nebyla dost silná, aby ho ode mě odtrhla, ale odtáhl se hned v tom okamžiku, kdy se naše rty oddálily o pouhý milimetr, a upřel zděšený pohled na můj zděšený výraz v obličeji.
Podívala jsem se na svou zaťatou pěst. Odpuzovala mě jako štír. Zalkla jsem se, jako bych potlačovala dávení. Honem jsem se levou rukou popadla za pravé zápěstí, abych Melanii další projev násilí zarazila.
Vzhlédla jsem k Jaredovi. Třeštil oči na pěst, kterou jsem věznila, a jeho zděšení náhle vystřídal úžas. Z obličeje jsem mu snadno vyčetla myšlenky.
Ne, tohle nečekal. A přitom měl jisté představy, o tom nebylo sporu. Tohle byl test. Test, kterým si chtěl cosi ověřit. Test, o jehož výsledku byl stoprocentně přesvědčený předem. Ale teď žasl.
Prošla jsem testem, nebo jsem selhala?
Bolest v hrudi pro mě nepředstavovala žádné překvapení. Už jsem věděla, že zlomené srdce není jen obrazné vyjádření.
Kdykoliv jsem se ocitla v situaci, jež byla řešitelná buď bojem, nebo útěkem, vždycky jsem zatím volila útěk, ale od temného východu chodby mě odděloval Jared. Bez váhání jsem se otočila a vrhla se do kobky plné krabic.
Krabice se pod mou vahou drtivě, chrastivě bortily a hrnuly se ke stěnám. Vykopla jsem, abych aspoň některou z nich dostala mezi nás jako chabou hradbu. Zavrčel a mně se hrdlo sevřelo dusivým zoufalstvím. Nechtěla jsem mu ubližovat, nechtěla jsem ho udeřit. Chtěla jsem jenom utéct.
Neslyšela jsem ani vlastní hlasité vzlykání, dokud jsem mezi těmi chrastícími krabicemi neznehybněla. V nastalém tichu jsem zaslechla chraplavé steny děsu. Bylo to ponižující.
Ponižující, zahanbující. Zhrozila jsem se sama sebe, touhy po násilí, kterou jsem si nechala zaplavit tělo, ať vědomě, či ne, ale vzlykala jsem z jiného důvodu. Vzlykala jsem, protože to byl pouze test, a já – to hloupé, hloupé, hloupé, přecitlivělé stvoření – jsem si přála, aby to byla skutečnost.
Melanie se uvnitř mě svíjela utrpením, ale vyznat se v té dvojité bolesti bylo nad mé síly. Měla jsem pocit, že umírám, protože to nebylo doopravdy; a jí bylo na umření zase proto, že ona to cítila až příliš skutečně. I když toho už dávno ztratila tolik, zradu ještě neochutnala. Když její otec přivedl Hledače ke svým dětem, věděla, že to nebyl on. Necítila se zrazeně, cítila jenom žal. Její tatínek byl mrtvý. Ale Jared žil a byl sám sebou.
Nikdo tě nezradil, ty hloupá, okřikla jsem ji. Chtěla jsem, aby se přestala trápit. Bylo to příliš těžké břemeno, další porce utrpení. Jako by nestačila ta moje.
Ale jak je to možné? běsnila, ani mě neposlouchala.
Obě jsme nezvladatelně vzlykaly.
Z narůstající hysterie nás vytrhlo jediné slovo.
Od průlezu do kobky se otázal Jaredův tichý, chlaplavý hlas, nejistý a podivně dětský: "Mel?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře