30.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.22 |
› 

 Posun

"Mel?" zeptal se znovu a z tónu mu čišela naděje, i když se ji snažil zamaskovat.
V doznívajícím šoku se mi dech zadrhl dalším vzlykem.
"Ty přece víš, že to bylo pro tebe, Mel. Ty to víš. Ne pro – to. Ty víš, že to jsem nelíbal."
Unikl mi další, hlasitější vzlyk, sten. Proč nemůžu přestat? Zkusila jsem zatajit dech.
"Pokud tam skutečně jsi, Mel...," odmlčel se.
Melanie kvůli tomu "pokud" zuřila. Z plic mi explodovalo další škytnutí a já lapla po dechu.
"Miluju tě," svěřoval se Jared. "I kdybys tam nebyla, i kdybys mě neslyšela, stejně tě miluju."
Opět jsem zatajila dech a skousla si ret až do krve. Ani fyzická bolest mi ale příliš nepomohla.
Na chodbě před kobkou bylo ticho, a teď, když jsem nedýchala, absolutní ticho vládlo i uvnitř. Napínala jsem sluch tak usilovně, jako bych jiný ze smyslů ani neměla. Vypnula jsem i myšlení. Všude vládlo ticho.
Ležela jsem zkroucená v naprosto nemožné poloze. Hlavu jsem měla dole, pravou tváří jsem se tiskla k drsné kamenné podlaze, mezi lopatky mě dloubal jeden roh pomačkané krabice, ležela jsem zpola na boku. Zato dolní část těla jsem měla pokroucenou do opačné strany. Cítila jsem, jak mi ke starým modřinám naskakují nové, z otlaků od ostrých hran krabic. Jamiemu a Ianovi budu muset vysvětlit, že jsem si všechny ty podlitiny způsobila sama, ale co jim mám napovídat? Přece nemůžu říct, že Jared mě zkusmo políbil, že dal téhle laboratorní kryse elektrický šok, aby se přesvědčil o její reakci?
A jak dlouho takhle musím vydržet? Nechtěla jsem způsobit sebemenší zvuk, ale páteř jsem měla zkroucenou k prasknutí. Bolest byla stále nesnesitelnější. I to ticho mi lezlo na mozek. V hrdle mi začal postupně narůstat drásavý vzlyk.
Melanie se o moje trápení nestarala, tiše se topila ve vlastní bolesti a vzteku. Jared ji oslovil, konečně rozpoznal její přítomnost. Vyznal jí lásku. Ale – políbil mě. Sama sebe přesvědčovala, že se kvůli tomu nemá trápit, hledala si pro to všechny logické důvody, ale bez úspěchu. Slyšela jsem její myšlenky, ale tentokrát je nesměřovala na mě, patřily jen jí. Nemluvila se mnou, malicherně uražená jako studentka. Zkrátka mě vysklila.
Naštvala mě tím, i když jsem jí jinak nic nemívala za zlé. Ano, ze začátku jsem se na ni hněvala a chtěla si ji vymazat z mysli, ale teď jsem se zrazeně cítila i já. Nijak jsem přece nezavinila, co se stalo. Bylo nelogické, aby to vyčítala mně. Nemohla jsem za to, že jsem se zamilovala vinou vzpomínek, které mi přímo vnutila. Já si dělala těžkou hlavu kvůli jejímu trápení, ale ona na to moje kašlala. Užívala si ho. Zlomyslná lidská bytost.
V tom šíleném tichu mi po tvářích už zase tekly slzy. Její nenávist mi užírala mysl.
A náhle se ta bolest v překroucené páteři nedala už dál snášet. Jako by dopadla poslední kapka.

"Uch," vyhekla jsem, odrazila se od kamene i papírových krabic a začala couvat.
Už mi bylo jedno, jestli dělám hluk, chtěla jsem zkrátka ven. V duchu jsem si přísahala, že do téhle díry už živá nevlezu. Doslova.
Vylézt z kobky bylo těžší než udělat do ní šipku po hlavě. Kroutila jsem se jako červ, ale bylo to spíš horší, skončila jsem zkroucená jako preclík. Znovu jsme se rozplakala, tentokrát jako vyděšené dítě, že už se z té pasti nikdy nedostanu.
Melanie si povzdechla. Zahákni chodidlo o okraj díry a vytáhni se ven, poradila mi.
Ignorovala jsem ji, snažila jsem se vysoukat kolem ostrého skalního výstupku, který mě bodal do žeber.
Neurážej se, zahuhlala.
Jo, od tebe to sedí.
Já vím. Zaváhala, ale pak ustoupila. No dobře, promiň. Hele, jsem člověk. Občas je těžké zůstat fér. Neumíme vždycky cítit nebo udělat správnou věc. Pořád ještě trochu trucovala, ale pokoušela se odpustit a zapomenout, že jsem se právě líbala s její životní láskou – přinejmenším tak to ona brala.
Zahákla jsem se chodidlem o okraj díry a zabrala. Kolenem jsem se dotkla podlahy a využila jsem ho jako páku, abych o kus couvla. Pak jsem manévr zopakovala. Už to bylo snazší. Nakonec jsem se podlahy dotkla i rukama a vysoukala se z kobky celá, až na matraci. Chvíli jsem vyčerpaně ležela obličejem dolů a lapala po dechu. Byla jsem si jistá, že Jared už dávno odešel. Oddechovala jsem a sbírala síly zvednout hlavu.
Byla jsem sama. Snažila jsem se potlačit úlevu a taky zklamání. Bylo přece lepší být o samotě. Necítila jsem se tolik poníženě.
Schoulila jsem se na rohoži, zaryla obličej do zaprášených vláken. Drtivá bolest z Jaredova odmítnutí mě vyčerpala. Snažila jsem se myslet na něco jiného, abych zaplašila štiplavé slzy. Na cokoliv jiného než na Jaredův zhrozený obličej, když se ode mě odtrhl...
Co teď asi dělá Jamie? Ví vůbec, že jsem tady, nebo mě hledá? Ian bude určitě hodně dlouho spát, byl úděsně vyčerpaný. A co Kyle, ten se probudí brzy? A vydá se mě hledat? A co Jeb? Neviděla jsem ho celý den. A Doktor se vážně zpil do němoty? To mi k němu nesedělo...
Nakonec mě zvolna probudil vlastní kručící žaludek. Pár minut jsem ležela bez hnutí, abych se zorientovala. Je den nebo noc? Jak dlouho jsem spala?
Ale hlad se nedal vydržet, proto jsem se překulila na všechny čtyři. Podle té vyhládlosti jsem jedno dvě jídla zaspala.
Napadlo mě, že si vezmu něco ze zásob v kobce; koneckonců, už jsem tam toho rozmačkala víc, než bych snědla. Ale pak bych se cítila ještě provinileji. Kdepak, radši ukořistím pár chlebových rolek v kuchyni.
Ke všem křivdám a bolesti se mi přidala ještě křivdička z toho, že celou tu dobu za mnou nikdo nepřišel; ale na druhou stranu, proč by to dělali? Proto se mi trochu ulevilo a utěšilo mě, když jsem u vchodu do zahradního sálu našla Jamieho, jak sedí obličejem obrácený do chodby a jednoznačně čeká na mě.
Oběma se nám rozzářily oči. Vydrápal se hned do stoje, šťastný jak malé dítě.
"Jsi v pořádku!" vyjekl a já litovala, že to není pravda. Začal brebentit: "Ne snad, že bych Jareda považoval za lháře, ale řekl nám, že asi chceš zůstat na chvíli sama, a Jeb mi za tebou zakázal jít a poručil, ať sedím tady, kde vidí, že jsem se za tebou tajně neodplížil. Víš, já si myslel, že se ti nic nestalo, ale jistotu člověk nikdy nemá, chápeš?"
"Vážně mi nic není," potvrdila jsem, ale přitom rozpřáhla náruč, protože jsem toužila po útěše. Objal mě kolem pasu a já s údivem zjistila, že mi může hlavu položit na rameno, jak vyrostl.
"Máš červené oči," zašeptal. "Choval se hnusně?"
"Nechoval." Vždyť lidé se k laboratorním krysám nechovají krutě naschvál; prostě jen potřebují získat informace.
"Nevím, co všechno jsi mu vysvětlila, ale asi nám konečně uvěřil. Myslím, o Mel. Co na to říká ona?"
"Má z toho radost."
Blaženě přikývl. "A ty?"
Zaváhala jsem, pátrala po pravdivé odpovědi. "Říkat pravdu je pro mě snazší než ji tajit."
I tenhle úhybný manévr mu jako vysvětlení zřejmě stačil.
Světlo v zahradě za jeho zády rudlo a pohasínalo. V poušti zapadalo slunce.
"Mám hlad," svěřila jsem se a odtáhla se od chlapce.
"To jsem čekal, proto jsem ti schoval něco dobrého."
Povzdechla jsem si. "Chleba mi stačí."
"Nech toho, Wando, Ian taky říká, že to s tím sebeobětováním přeháníš. Myslím, že má pravdu," dodal Jamie. "I kdybychom tě všichni chtěli tady, nebudeš sem patřit, dokud se tak nerozhodneš sama."
"Patřit sem nemůžu nikdy. A nikdo tu o mě nestojí, Jamie."
"Já jo."
Nepřela jsem se s ním, ale mýlil se. Sám pořádně nevěděl, co chce a říká. Ve skutečnosti chtěl pouze Melanii, ale neuměl nás odlišit.
Trudy a Heidi pekly v kuchyni rolky a střídavě ukusovaly ze zářivě zeleného šťavnatého jablka.
"Ráda tě vidím, Wando!" přivítala mě Trudy upřímně, s dlaní přes ústa, která měla plná jablka. Heidi jen kývla, zrovna kousala do dužniny. Jamie do mě šťouchl, aby mi připomněl, že je to tak, že lidi o mě stojí. Zájem si pletl s obyčejnou zdvořilostí.
"Schovali jste jí večeři?" vyhrkl dychtivě.
"Jistě," usmála se Trudy, shýbla se a od okraje pece vytáhla plechový tác. "Nechala jsem to v teple. Asi už to bude trochu gumové, ale pořád je to lepší pochutnání než obvykle."
Na plechu ležel pořádně velký kus červeného masa. V ústech se mi začaly sbíhat sliny, ale stejně jsem nemohla jídlo přijmout jenom tak.
"Je toho moc."
"Všechny potraviny, co nejsou trvanlivé, musíme sníst první den," smál se Jamie. "Každý se cpe, až ho bolí břicho – to je tradice."
"Potřebuješ proteiny," přisadila si Trudy. "Na nouzových dávkách jsme byli až příliš dlouho. Divím se, že to někdo neodnesl zdravím."
Jedla jsem tedy své proteiny a Jamie mě přitom hlídal jako ostříž, aby každé sousto z podnosu skutečně doputovalo do mého žaludku. Snědla jsem všechno, aby měl radost, i když bylo jasné, že mě pak bude bolet žaludek.
Než jsem skončila, kuchyň se začínala plnit lidmi. Někteří drželi jablko a dělili se o něj ještě s někým. Zvědavě se ohlíželi po mé odřené tváři.
"Co tady všichni chtějí?" špitla jsem Jamiemu. Venku se mezitím setmělo, doba večeře minula už dávno.
Jamie na mě udiveně zůstal zírat. "Přece poslechnout tvou přednášku." Z toho jeho hlasu jsem vyčetla dodatek: Co jiného?
"Utahuješ si ze mě?"
"Říkal jsem ti, že se nic nezměnilo."
Rozhlédla jsem se po úzké jeskyni. Nebyli tu všichni; chyběl Doktor a všichni muži, kteří se vrátili z lovu, a proto nepřišla ani Paige. Ani Jeb a Ian a Walter. Chyběla ještě hrstka dalších: Travis, Carol, Ruth Ann. Přesto se jich shromáždilo víc, než bych věřila, zvlášť když dnešek byl tak výjimečný den.
"Mohli bychom se vrátit k těm Delfínům, kde jsme předtím přestali?" požádal Wes a vytrhl mě z rozhlížení se kolem. Uvědomila jsem si, že vykopnout míč se dnes rozhodl on a že hlavním důvodem pro to nebyl pouze zájem o příbuzné civilizace na jiné planetě.
Všichni se po mně vyčkávavě ohlédli. Skutečně, všechno zůstalo víceméně ve starých kolejích.
Od Heidi jsem vzala plech s chleby a strčila ho do pece. Mluvit jsem začala otočená zády k obecenstvu.
"Tak... echm... tedy... třetí soubor prarodičů... Je tradicí, že slouží komunitě, jak to označují oni. Na Zemi by se řeklo, že živí rodinu. Jsou to ti, kdo odchází z domova a shání potravu. Většinou jsou farmáři. Pěstují něco jako rostliny a sbírají jejich mléčnou šťávu..."
A život šel dál.
Jamie se mi snažil to spaní v chodbě se zásobami vymluvit, ale příliš srdce do toho nevkládal. Jiné místo pro mě zkrátka nebylo. Samozřejmě si tvrdohlavě prosadil, že tam bude spát se mnou. Jaredovi se to určitě nelíbilo, ale nemohla jsem si to ověřit, protože jsem se s ním od toho večera nepotkala.
Když teď bylo šest mužů z výpravy zpátky, zase to pro mě bylo stejně trapné a těžké, jako když mě Jeb zařadil do komunity poprvé. Nepřátelské pohledy, vzteklé mlčení. Ale pro ně to bylo těžší než pro mě – já byla zvyklá. Navíc nebyli zvyklí na způsob, jakým se ke mně chovali ti ostatní; třeba když mi Lily při sklizni kukuřice poděkovala úsměvem za donesený koš, Andymu málem vypadly oči z důlků. Nebo když jsme s Trudy a Heidi stály frontu před koupací jeskyní a Heidi mi začala pročesávat vlasy. Rostly, už se mi začínaly vlnit kolem uší a já si je chystala znovu ošmikat nakrátko. Heidi mi pomáhala vybrat účes, přehazovala jejich prameny ze strany na stranu. Brandt a Aaron – Aaron byl nejstarší z účastníků loupežné výpravy a před jeho odchodem jsem se s ním vůbec nesetkala – nás při tom zastihli. Trudy se zrovna smála nějaké hloupé kreaci, kterou mi Heidi vytvářela na hlavě, a oba muži skoro zezelenali a minuli nás mlčky.
Samozřejmě že tohle nebylo nic proti Kyleovi, jenž se po jeskyních toulal s vražedným výrazem v obličeji. Zřejmě dostal rozkaz nevšímat si mě, ale okázale dával najevo, že mu to je proti srsti. Naštěstí jsem se s ním nikdy nepotkala o samotě, ale nikdy mi neušlo, jak cení zuřivě zuby a zatíná pěsti. Plnou vahou na mě dolehla panika z prvních týdnů mého pobytu v jeskyních. Možná bych se zase začala skrývat a vyhýbat se společným prostorám, ale hned druhý večer mou pozornost upoutalo něco důležitějšího než Kyleovy vražedné pohledy.
Kuchyně se opět zaplnila, ale nevěděla jsem, jak moc se o to zasloužil zájem o mé příběhy či zájem o čokoládové tyčinky, které tam rozdával Jeb. Tu svou jsem odmítla a Jamiemu se vymluvila, že přece nemůžu mluvit s plnou pusou; přesto jsem tušila, že to tvrdohlavé dítě pro mě čokoládu schovalo. Ian seděl na svém obvyklém rozpáleném sedadle vedle pece a Andy – s číhavým pohledem – po Paigeině boku. Kromě něho tu z výpravy už nebyl nikdo, samozřejmě ani Jared. Doktor opět chyběl a mě by zajímalo, jestli je pořád ještě opilý nebo vyspává kocovinu. A chyběl i Walter.
Dnes večer mi první otázku položil Geoffrey, Trudyin manžel. Měla jsem radost, že se přidal k lidem, kteří mě tolerovali, i když jsem to zkoušela nedat najevo. Bohužel, odpověď na jeho otázky jsem neznala. Vyptával se na stejné věci jako Doktor.
"O Léčitelství toho vlastně moc nevím," přiznala jsem. "Po... po příchodu sem jsem žádného Léčitele nikdy nevyhledala. Nebyla jsem nemocná. Jistá si jsem pouze tím, že by nevybrali planetu, na které by nedokázali dokonale opravovat hostitelská těla. Není nic, co by nedokázali zahojit, od řezné rány či zlomené kosti až po nemoc. V současnosti se umírá pouze stářím. Každé zdravé lidské tělo zvládne fungovat jen po jistou dobu. Aha, a ještě tu jsou nehody, ale k těm často nedochází. My duše jsme opatrné."
"Střet s ozbrojenými lidmi není žádná nehoda," zahučel hlas, který jsem si neuměla zařadit.
"To je pravda," souhlasila jsem.
"Takže nevíš, čím ty všechny nemoci léčí?" naléhal Geoffrey. "Z čeho se skládají jejich léky?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Je mi líto. V dobách, kdy jsem měla k těm informacím přístup, mě to nezajímalo. Asi jsem to brala jako naprostou samozřejmost. Na každé planetě, kterou jsme zabydlili, jsme dobré zdraví považovali za samozřejmost."
Geoffrey měl tváře červenější než obvykle a se vztekle stisknutými rty civěl do podlahy. Propána, čím jsem ho mohla urazit?
Heath, jež seděla vedle Geoffreyho, mu zlehka pohladila paži. V kuchyni na okamžik zavládlo ticho.
"No... a k těm Supům..." vzal si slovo Ian – znělo to křečovitě, záměrně měnil téma. "Nevím, jestli jsem z vyprávění něco nepropásl, ale vysvětlila jsi někdy, jak to je s jejich nepřátelskou povahou?"
Ne, to jsem skutečně nevysvětlila, ale podle mě se o ten problém on sám ani nezajímal. Zkrátka a dobře, tohle byla první otázka, která ho napadla.
Moje přednáška skončila dřív než obvykle. Otázky se líhly pomalu a většinu jich položil Jamie nebo Ian, protože všichni ostatní přemýšleli nad Geoffreyovými dotazy.
"Tak tedy, zítra musíme vstávat časně, když na nás čeká sklizeň kukuřice..." utrousil Jeb do jedné z rozpačitých pauz tónem, který jasně oznamoval konec sezení. Lidé vstávali a protahovali se, ale mezi sebou se bavili stísněně, nervózně.
"Řekla jsem něco?" špitla jsem Ianovi.
"Kdepak, ale vzpomněli si na svoje mrtvé." Povzdechl si.
Můj lidský mozek udělal pokrok v schopnosti, kterou oni označovali za šestý smysl.
"Kde je Walter?" zeptala jsem se pořád šeptem.
Ian si opět povzdechl. "Leží v jižním křídle. On... není na tom dobře."
"Proč mi o tom nikdo neřekl?"
"Poslední dobou... Neměla jsi to jednoduché, tak..."
Jamie stál vedle mě; teď mě vzal za ruku.
"Walterovi prasklo několik kostí, má je křehké jak papír," vysvětloval tiše. "Podle Doktora je to určitě rakovina – říká, že konečné stadium."
"Walter musel bolesti tajit hodně dlouho," přidal Ian.
Zamrkala jsem účastí. "A nedá se nic dělat? Vůbec nic?"
Ian zavrtěl hlavou a přitom se zářivým pohledem nořil do mých očí. "Pro nás ne. I kdybychom nebyli tady v jeskyni, stejně by nebylo pomoci. Tohle jsme nikdy nevyléčili."
Hryzla jsem se do rtu, abych ten návrh nevyslovila. Samozřejmě že pro Waltera se nedalo udělat nic. Všichni tihle lidé radši umřou pomalu a v bolestech, než aby svou mysl vyměnili za vyléčené tělo. Dokázala jsem to pochopit... nyní.
"Shání se po tobě," pokračoval Ian. "Tedy, občas pronese tvé jméno. Těžko říct, co tím myslí, protože Doktor ho opíjí, aby mu usnadnil ty bolesti."
"Doktor si teď vyčítá, že sám předtím vypil tolik alkoholu," prozradil ještě Jamie. "Prostě, bylo to úplně nevhod."
"Mohla bych ho navštívit?" zeptala jsem se váhavě. "Nebo to ostatní naštve?"
Ian se zamračil a odfrkl: "Jo, u některých by mě nepřekvapilo, že se vytočí kvůli takové hlouposti." Zavrtěl hlavou. "Ale, co je komu do toho? Jestli to je Walterovo poslední přání..."
"Správně," souhlasila jsem. Po tom slově poslední mě začaly pálit oči. "Tak si to Walter zkrátka přeje a je asi jedno, co si o tom myslí jiní."
"Nemusíš se bát, nedovolíme, aby tě někdo obtěžoval." Ianovy rty se stiskly do bílé čárky.
Padla na mě úzkost. V jeskyni pro mě čas ztratil význam, ale náhle jsem ucítila ochromující tíhu konečna. "Není už moc pozdě v noci? Neprobudíme ho?"
"On spí spíš po chvilkách. Můžeme se přesvědčit."
Okamžitě jsem vyrazila a Jamieho táhla za ruku s sebou. Pohánělo mě vědomí, že času moc nezbývá, že konec je neodvolatelný. Ian svým dlouhým krokem rázoval za námi. V zahradě ozářené měsícem jsme minuli skupinky, které si nás většinou nevšímaly. V Ianově a Jamieho společnosti mě viděli tak často, že jsem nebudila zvědavost, i když jsme nemířili do obvyklé chodby.
Jedinou výjimku představoval Kyle. Při pohledu na Iana po mém boku zkameněl uprostřed pohybu. Když si všiml, že se mě Jamie drží za ruku, z očí mu nebezpečně zablýsklo.
Ianovi bratrova reakce neušla; napřímil se v ramenou, zatvářil se stejně výhrůžně jako bratr a naschvál sáhl po mé druhé ruce. Kyle vyrazil zvuk, jako když zvrací, a odvrátil se.
V temnotě dlouhého tunelu jsem si zkusila ruku vyprostit, ale Ian ji sevřel ještě pevněji.
"Byla bych radši, kdybys ho ještě nedráždil," zamumlala jsem.
"Kyle se mýlí. Nemít pravdu je jeho celoživotní problém. Potřebuje víc času než ostatní, aby se s tím smířil, ale to neznamená, že mu musíme dělat ústupky."
"Bojím se ho," přiznala jsem. "A nechci mu přidávat další důvody k nenávisti."
Ian a Jamie mi stiskli ruce současně. A současně i promluvili.
"Neboj se," řekl Jamie.
"Jeb varoval ostatní dost jasně," připomněl Ian.
"Jak to myslíš?" podívala jsem se na Iana.
"Pokud Kyle poruší Jebova pravidla, už tady nebude dál vítaný."
"Ale to není správné. Kyle sem patří."
Ian zavrčel: "Však tu zůstane... ale musí se naučit ústupkům."
Zbytek té dlouhé cesty jsme mlčeli. Cítila jsem se provinile, jako bych tady v jeskyních jiný pocit ani neznala. Pocit viny a navíc strach a krvácející srdce. Proč jsem vůbec přišla?
Protože sem patříš, kupodivu, šeptla Melanie. Pronikavě si uvědomovala, jak mi ruce zahřívá Ianova a Jamieho dlaň. Zažila jsi někdy něco podobného?
Nikdy, přiznala jsem, cítila jsem se ještě hůř. To ale neznamená, že sem patřím. Ne jako ty.
Máme dvojstrannou dohodu, Wando.
To mi nemusíš připomínat.
Trochu mě překvapilo, že ji slyším tak jasně. Poslední dva dny mlčela, s úzkostí čekala, kdy opět uvidí Jareda. Já dělala samozřejmě totéž.
Možná je celou tu dobu s Walterem, zadoufala Melanie.
Ale pro to za Walterem nejdeme.
Ne. Pochopitelně, že ne. Mluvila kajícně, ale já si uvědomila, že Walter pro ni neznamená tolik co pro mě. Přirozeně jí nebylo jedno, že umírá, ale s tím koncem je člověk smířený od začátku, zatímco já si na to ještě nezvykla. Walter byl můj přítel, ne její. Mne bránil.
V nemocničním křídle nás přivítalo namodralé světlo solárních lamp, které se během dne nabíjely na slunných místech. Mlčky jsme šli dál, jen pomaleji.
Tahle místnost se mi hnusila a v temných stínech vypadala ještě nepřátelštěji než obvykle. Cítila jsem neznámý pach – smrad pomalého rozkladu a štiplavého alkoholu a žluči.
Dvě z lůžek byla obsazena. Přes okraj jednoho trčely Doktorovy nohy; slyšela jsem jeho tiché chrápání. Z druhé postele se na nás díval příšerně scvrklý a pokroucený Walter.
"Zvládneš návštěvu, Walte?" zeptal se šeptem Ian.
"Úúúúch," zasténal Walter. Rty mu ochable visely v zborceném obličeji, pokožka se v přísvitu mokře leskla.
"Potřebuješ něco?" šeptala jsem. Osvobodila jsem si ruce – bezmocně se mi třepetaly nad Walterem.
Nezaostřeně koulel očima v šeru kolem sebe. Přistoupila jsem blíž.
"Můžu pro tebe něco udělat? Cokoliv?"
Chvíli trvalo, než se očím podařilo mě zafixovat a než mě rozeznaly přes mlhu alkoholového opojení a bolesti.
"Konečně," lapl po dechu. V hrdle a prsou mu chrastivě hvízdalo. "Věděl jsem, že když budu trpělivý, nakonec přijdeš. Och, Gladys, mám ti tolik co povídat!"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře