Noc dál pokračovala. Seděla jsem s trpělivostí napsanou čitelně na tváři a čekala. Sama jsem netušila na co vlastně.
Hiroki už dlouho spal a já měla šanci se dívat na jeho spící tvář.
Když jsem si znovu přehrála všechny naše rozhovory, naše činy, jež ovlivnily toho druhého nebo ho překvapily, připadalo mi stále,
že po té dlouhé době jsem ho chtěla znát ještě více. Pořád jsem nevěděla hodně věcí - nevěděla jsem, jestli mě nenáviděl. Mnohokrát říkal, že ne, ale nevěřila jsem mu. Jak jsem mohla věřit někomu, koho by právem měla žírat nenávist vůči mně.
Sevřela jsem ruce v pěsti. Nedokázala jsem se jen tak smířit s tím, že Hiroki umíral a já mohla udělat jen jednu věc. Proměnit ho.
Neodpustil by mi, kdybych mu to udělala. Ale jak jsem mohla jen tak vyčkávat? Nedokázala jsem zachránit matku, nezachránila jsem nikoho.
Akio mě chránil celý zraněný před nepřítelem, Kaito se vrhnul bezhlavě na obrovského Oniho, Kei se nechal naschvál zastřelit
a Ougi se nechal přeměnit ve zničeném domě, když se předtím snažil pomstít Keie. Byla to všechno moje vina. Neznali Oni, dokud nepotkali mě.
Neznali vrahy, dokud nepoznali mě.
Proč jsem jen nezůstala v paláci? Proč jsem zůstala v domě plného tak statečných mužů? Vše se to děje kolem mě, ale nedokázala jsem udělat krok a zastavit to.
Pouze jsem stála a sledovala, jak každý kolem mě umírá.
Isame,... proč tu nejsi? Potřebuji tě, Isame.
Otevřela jsem oči, jež jsem nechala po několik hodin zavřené. Spát se mi nechtělo a únava mě nijak netrápila.
Už jsem nebyla tak zcela člověkem, abych měla potřebu spát.
,,Proč tu stále jsi?" Zeptal se náhle Hiroki a vyčerpaně otevřel, spíše pootevřel, oči. Měl je plné smrti. Už mu moc netrvalo.
Mohl se každou chvíli zhroutit a vše by skončilo.
,,Ani nevím," zamumlala jsem popravdě. Něco mě tu zde drželo jako ptáčka v pozlacené kleci. Možná, že jsem měla dojem, že bych tu zůstat měla.
,,Aha."
Dotkla jsem se jeho tváře a ucítila, že jen trochu mu ta horečka klesla. Alespoň o trochu lépe. Kdyby se mu na místo toho zhoršila, mohl umřít.
,,Vyměním ti obklady." Vzala jsem mu zcela už trochu suchou látku a namočila jí do studené vody v míse vedle mě.
,,Kdy asi zemřu?" Zeptal se šeptem spíše sám sebe.
,,Radši bych, aby nikdy," opáčila jsem a také se sama sebe ptala. Nemohla jsem to tak přesně určit, kolik mu zbývalo času.
Uchechtl se jako starý muž a odkašlal si.
,,Nějak si nemůžu zvyknout na ten tvůj důvtip, Hanami." Příkře jsem se usmála, položila mu obklady na čelo a dotkla se jeho hrudi.
,,Snad si někdy zvykneš. Dám ti příležitostí, kolik jen budeš chtít," podotkla jsem a ruku znovu pomalu stáhla.
Hiroki mi však za ruku vzal a přitáhl si mě překvapivě s velkou silou k sobě.
,,Jsi chladná," zachraptěl, když jsem překvapená ležela u něj.
Zašklebila jsem se, ovšem ochotně jsem u něj zůstala. Ležel na boku. Držel mě jemně, ale natolik u sebe, aby mohl cítit můj chlad.
,,Ten chlad patří k tomu, co jsem."
,,K Onimu?"
,,Ano."
,,Vyprávěj mi o tom."
Zvedla jsem k němu zkoumavý pohled a snažila se najít nějakou známku toho, že to byl nějaký vtip. Nebyl to vtip.
Nadechla jsem se a uprostřed toho procesu se zastavila, když jsem si uvědomila, že jsem vůbec netušila, jak začít. Mluvit o chladné kůži bylo trochu divné.
Ne, že by nebylo vysvětlení nebo tak, ale prostě bylo zvláštní mluvit o něčem, co pro vás bylo zcela přirozené.
,,No, k ledové kůži se váže jedna pověst... No, spíše příběh. Pamatuji si, jak jsem jednou v dětství slyšela příběh o jednom mém předkovy Asamurovi, jež místo toho,
aby si vzal přislíbenou ženu, utekl do ledových krajů. V ledovém království ledovců a hor strávil dva roky. Za tu dobu se naučil přežívat i v tom nejhorším chladu.
Po uplynulých dvou letech se navrátil do teplých krajů a za krátkou dobu si uvědomil, že měl ledový dotyk. Každý, kdo se ho dotkl, mohl cítit z něj opravdu nepříjemný chlad. Rozesmutněl se. Cestoval a pokoušel se znovu najít teplo. Za uplynulý půl rok přišel do vesnice, kde našel také Oni, ale tato žena nedokázala nic cítit.
Ať se dotkla čehokoliv, necítila prsty nic. Zamilovala se do Asamuri, stejně tak i on. Po dlouhé době byl konečně šťasten, že našel někoho, komu nevadil
a s ní prý měl Oni, kteří měli chladnou kůži." Pokrčila jsem rameny.
Hiroki mi po celé vyprávění hleděl do očí a držel mě kolem ramen, jako kdybych nebyla živá.
,,Ušlo to." Zamračila jsem se na něj a slabě ho praštila do ruky.
,,Tak si to příště už nepřej! Nejsem vůbec dobrý vyprávěč. I nemluvící by vyprávěl lépe, nežli já," ohradila jsem se zcela uražená.
Obvykle jsem nevyprávěla někomu příběhy. Isam mě znal již od mala a skoro pořád jsme byly pospolu, a tak jsem pro něj historky nikdy neměla.
,,Máš krásný hlas. Tvůj hlas nutí lidi poslouchat ty tvé špatně převyprávěné příběhy," zamumlal a očima se na mě usmál.
Zatajila jsem dech, když jsem si uvědomila naší blízkost. Byl u mě tak blízko, že jsem se skoro neodvážila ani dýchat.
,,A... já tě obdivuji," přiznala jsem se a nepatrně se začervenala.
,,Obdivuješ?" Zamračil se. To mě moc nepovzbudilo. Najednou to ze mě vypadlo, aniž bych se nad tím jen trochu zamyslela.
,,A-ano... Ohromilo mě, jak jsi na mě vytasil meč a jak se chováš. Obdivuji tě, protože..."
,,Jsem vůdce, Hanami. I když se chovám jakkoliv, musí to být kvůli mému postavení. Neřekl jsem ti nikdy přímo, že tě nenávidím, jelikož si uvědomuji tvůj vztah k ostatním. Také nemám skoro žádný důvod tě nenávidět. I přes všechno, co se stalo, jsem si uvědomil, že jsi na tom stejně bídně jako my."
,,Lháři," řekla jsem tiše a nedokázala si skoro přiznat, že říkal vše upřímně. Nemohla jsem unést tahle slova. Bohové mi snad chtěli asi jen ukázat,
co je to lidskost ještě před tím, než jí úplně ztratím. Ucítila jsem jeho prsty na čelisti, kde jsem měla ty malé vytetované pavučinky.
Zašklebila jsem se, když mi po jedné pavučince trochu přejel.
,,Proč bych lhal? Jsem samuraj, ne jen pouhý sedlák. Věrnost, spravedlnost, čest a odvaha. Shingami, Junguji, Katashi i Ougi jsou také samurajové. Pochopil jsem,
že jim chceš pomoct." Odkašlal si a jednou rukou si prohrábl tmavé vlasy.
,,A nechceš jim dovolit, aby zemřeli, i když na takové věci by měli být vždy připravení. Místo smrti jim dáš věčný život a myslíš si snad,
že to nějak se svým stavem vydržíš." Skryla jsem tvář před jeho zrakem lpícím po celou dobu na mé tváři.
,,To se ve mě snažíš snad vyvolat lidské city?" Optala jsem se skoro přiškrceně.
,,Ne, protože ty je cítíš i tak. Jsi člověk, Hanami. Buď si Onim, jak je ti libo. Ale vždy budeš i člověkem a to se - doufám - nikdy nezmění."
Líně jsem se usmála a znovu se dotkla jeho hrudi. Měl rozepnutou trochu košili, a tak byla vidět svalnatá bledá kůže.
,,Jak víš, že je Akira také můj sluha?" Zeptala jsem se pohodářským hlasem. Uviděla jsem, jak trochu zvrásčil obočí.
,,Řekl jsem si, že se určitě něco stalo, když jste byly oba pryč."
Chvíli mezi námi bylo ticho. Jen srdce člověka a skoro člověka byla a zdála se být čím dál více tiší.
,,Chceš žít, Hiroki?" Po chvíli jsem promluvila.
,,Proč bych měl? Jsem připravený zemřít." Vytřeštila jsem oči a podívala se do těch jeho. Měl v nich naprostý klid. Neměl strach. Já měla strach.
,,Ne, nesmíš zemřít. Kluci tě potřebují. Co by se stalo, kdybys odešel? Bylo by to stejné jako tehdy s vaším velitelem. Tehdy jsi je přece udržel spolu. Co ty chvíle,
kdy jste spolu? Chceš, aby vše zmizelo? Chceš zemřít tak mladý?"
,,Je mi třicet," zamumlal.
,,No a? Pořád tu jsou i další roky. Čtyřicet, padesát, šedesát... Máš dost času si toho na tomhle světě užít. Mně je teprve osmnáct a musím pořád se dívat,
jak lidé kolem mě umírají. I já chci, abys přežil. Není fér, že mi chce život vzít každého, kterého miluji."
Najednou mě Hiroki objal ještě pevněji, ale ne kvůli mé teplotě.
Schovala jsem si hlavu do jeho oblečení a cítila bolest.
,,Prosím, neumírej. J-já nechci, abys umřel." Ucítila jsem v očích slzy. Bylo to jako tehdy, když jsem viděla ležet na zemi v zahradách svou matku. Byla mrtvá, bez života. Tehdy jsem byla ještě maličká, a kdyby tam nebyl Isam, jež po chvíli ke mně přiběhl a skryl mě ve svém náručí, asi bych si přála také zemřít.
Tehdy jsem nenáviděla sama sebe za to, že jsem vůbec žila.
Teď jsem si přála, aby žil Hiroki. Byl mi jako bratrem i jako přítelem. Byl v jednom ohledu jako Isam, možná i mile jiný.
,,Ale já nemám tu sílu bojovat o život." Přiložila jsem ruku na jeho hruď a pokusila se o přeměnu. Místo otevření myslí mi mezi prsty zajiskřily malé blesky,
ale nic se jinak nestalo. Nedokázala jsem vůbec provést přeměnu.
,,Proč?! Proč?!" Křičela jsem zoufale a vyškrábala se na kolena, abych to mohla zkusit v sedě. Nic se nestalo. Ať jsem byla v jakékoliv pozici, stejně to nešlo.
Netušila jsem proč. Nikdy se mi to nestalo a nezapomněla jsem, jak se to dělá.
,,O-ono to nejde?" Zašeptala jsem vyděšeně.
Himmena na mě pohlédl, ale hned na to se silně rozkašlal. Posadil se a snažil se uklidnit silný proud krve z jeho úst. Ale to nebylo jediné, co se stalo.
Ovládla mě k tomu i Chiyo a v tu nejnevhodnější dobu zasáhla.
Dotkla jsem se jeho zad a druhou ruku jsem si přiložila k ústům, kde mi konečně narostly pořádné zuby. Kousla jsem do jemné kůže a nasála modrou krev.
,,Opravdu chceš žít, Himmeno Hiroki?" Zeptala jsem se temným hlasem a políbila ho nečekaně, ale jemně.
Zavřela jsem oči a cítila, jak mu má krev proudila tělem.
Stála jsem ve zříceninách nějakého města. Bylo to úplně jiné, než u jiných přeměn - ale věděla jsem, jak se chovat. Proti mně stál Hiroki úplně zdravý
a bez známek nějaké nemoci.
,,Himmeno Hiroki, ode dneška budeš mým štítem. Nezemřeš, dokud nezemřu já. Budeš mě chránit, abys přežil, ale abych hlavně přežila já. Jaké je tvé jméno?"
Podíval se na mě a já v jeho očích uviděla celý svět. Uviděla jsem rovnováhu, pilíře držící pevně tento svět v rovnováze.
,,Jsem pilířem, držící vše při sobě."
,,Pilíř spojující životy všech, jsi můj bojovník. Jsi mým pilířem." Natáhla jsem ruku a uviděla, jak skrze mne prošla překrásná postava. Byla jsem to já, má síla.
Ohlédla se a usmála se.
,,Jsi Himmena Hiroki, samuraj spojení," promluvila má astrální část a chytla do svých rukou tu jeho.
,,A kdo jsi ty?" Vzdychl omámen.
,,Já jsem tvá sílá," zašeptala a vstoupila do něj.
Ucítila jsem naše propojení, silné a pevné zároveň.