Sakura no hana - 17. Kōsoku sa reta

25. listopad 2013 | 06.44 |

 17. Část

,,Kenjiro Kano." Muž ve stejném věku jako já s vlasy černobílými a oči zlatými se pro sebe ušklíbl nad mým překvapením.
 ,,Jsem rád, že mé jméno znáš," opáčil hlubokým mužským hlasem. Nečekala jsem ho tu. Dost mě překvapilo, že neztratil již dříve mou stopu.
 ,,Proč by také ne, když od tebe čekám svou smrt." 
,,Pravda." Byl stejně vysoký jako Hiroki.
 ,,A stejně, proč tu jsi? Nehodláš mě zabít někdy v noci? Myslím, že by bylo velmi romantické, kdybys mě zabil při svitu měsíce v úplňku," prohodila jsem nenuceně. Ušklíbl se jako někdo, kdo slyšel celkem dobrý vtip.
 ,,Jsi Oni, princezno. Ani nevíš, co je to vůbec romantika." Zkřížil ruce na vypracované hrudi v západním oblečení podobnému tomu mému.
 ,,Au," zasmála jsem se a nedělala si hlavu z toho, že vedle mě stál lovec Oni. Vždy jsem byla připravená se bránit a proti Kanovi jsem byla připravená vždy od doby, 
co jsem se narodila. Věděla jsem o něm, že mu bylo osmnáct let, narodil se do rodiny lovců a momentálně šel po mně. 
On o mně věděl to samé s tím, že věděl, jak jsem vypadala. Já ho poznala jen z pocitu. 
Když jsem zaznamenala jeho přítomnost vedle sebe, bylo to jako vidět někoho, koho jste viděli před několika lety, jednoduše řečeno v dětství. 
Ta náhlá vzpomínka na jeho překrásnou tvář. Byl opravdu krásný. Se svou krásou se dokázal vyrovnat mým chlapcům.
 Narovnal si dlouhé sako a prohrábl si krátké rozcuchané vlasy. Nikdy jsem lovce Oni osobně neviděla, ale nečekala jsem, že by mohli být nádherní.
 Podíval se na mě a chladně se usmál.
 ,,Ani nevíš, jak dlouho jsem se připravoval, až se s tebou střetnu," řekl, jako kdyby čekal opravdu dlouho. 
,,Já ani ne," odpověděla jsem mu na to a nějak si říkala, že to mohlo být i lepší nebylo by té pověsti o spoutání lovce a Oniho. Bylo asi zvláštnější, že můj kat 
a já jsme si tu povídali jako staří známí. Byli jsme oba mladí, ale čekala bych od něj rychlou akci.
 ,,Tak," začala jsem, ,,proč si tu tak hezky povídáme?" Povytáhl obočí v krásnou grimasu. Opravdu, kdyby to nebyl lovec, možná bych s ním chtěla strávit více času.
 ,,Proč by ne? Zabil jsem kvůli tobě nespočet Oni a čekal na to, až se setkáme. Nemyslíš, že neuškodí se trochu seznámit?" To mě dostalo. Nikdy jsem neviděla chlapa, co by chtěl zrovna toto. Kdyby na jeho místě byl Hiroki, tak by mě bez řečí prostě zabil a konec.
 Měla jsem nutkání hned utéct, ovšem zvláštnost této situace mě nějak držela na místě.
 ,,No, tak to je hezké," nervózně jsem se zasmála. Takové setkání jsem nečekala a upřímně to ani nechtěla.
 Narovnala jsem se a ostražitě pohlédla na Kanu.

 ,,Ráda jsem tě potkala, ale pokud se mě nechystáš teď a tady vyzvat na souboj, tak nemám s tebou o čem mluvit," prohlásila jsem a měla se k odchodu, 
když mě najednou zastavila jeho slova.
 ,,Za svými proměněnými lidmi? Dost rychle sis z nich udělala své panenky, Chiyo." Prudce jsem se ohlédla. Věděla jsem, že měl schopnost vycítit mé využívání moci, proto asi mě vystopoval do tohohle města.
 ,,Jestli se jich nějak dotkneš, přísahám ti nekonečná muka," zavrčela jsem a odešla ještě dříve, než mohl říci něco dalšího. 
Vběhla jsem do dvora a zavřela za sebou okamžitě bránu, o kterou se potom i opřela. Za rohem, když jsem odcházela od Kana, jsem běžela sem, 
aby se o něco nepokoušel.
 Povzdechla jsem si a dotkla se krku. Vytáčelo mě, že jsem byla něčí kořistí. Ale dokud zůstanu u svých chlapců, nic se mi nemohlo přeci stát. Ale oni o tom nevěděli. Nevěděli, že po mě šel po celou dobu můj lovec. I kdybych se za ně schovávala, mohl kolem nich snadno proklouznout a ulovit si mě jak nějakou laň.
 V chůzi jsem přemýšlela, jak se Kana zbavit. Nehodlala jsem ještě zemřít a byly tu tací, kteří chtěli jistě také žít.
 Pohlédla jsem před sebe a spatřila Kaita, jak ke mně šel. Také mě spatřil a nadšeně se usmál.
 ,,Tak tady jsi Hanami." Při větším tempu ke mně přišel s miskou v ruce.
 ,,Všichni jsme se dělali starosti, kde jsi. Akira uvařil rýži a přidal tam prý nějakou rajskou omáčku, nebo jak to on povídal."
 Přikývla jsem, uklonila se a vzala si od Kaita misku.
 ,,Ale nemuseli jste na mě čekat," promluvila jsem, když jsem nevěděla, jak dál. 
,,No, Akio považoval za slušné na tebe čekat a takhle ti i něco nechat," vysvětlil mile i souhlasně zároveň. 
,,I tak nemuseli." Poplácal mě po rameni a pomalu pokračoval ve své cestě.
 ,,A ještě jsem zapomněl." Zastavil se a hodil mi pouzdro s mečem.
 ,,Prý sis to nechala u Hirokiho," pověděl mi a nakonec odešel.
 Prohlédla jsem si meč a uvědomila si, že to byl ten, jenž patřil Ayame.
 ,,Že bych ho tam někde odložil?" Zamumlala jsem si a snažila se rozpomenout. Ne, určitě jsem ho měla u sebe i s ostatními meči. Ale byla na druhou stranu pravda, 
že jsem ho mohla odložit, než jsem usnula. Měla jsem ho na zádech a jeho stavba by mě jen tlačila v zádech. 
Bylo tedy možné, že jsem si podvědomě sundala ze zad meč.
 Pochvu jsem sevřela v prstech a potom si ho nandala na záda, abych to měla pořád při sobě. Také jsem teď si musela dávat větší pozor na Kana.
 Zamířila jsem ke studni, kde jsem se posadila na okraj a dala se do rýže.
  Byla vynikající a pryč byla rychleji než já z lesa, když jsem utíkala z paláce. Už to bylo opravdu dlouho, co jsem utekla. Trochu jsem si říkala, jestli mě vůbec hledali. Tajná policie byla v chytání uprchlíků šikovná. Tak trochu jsem si říkala, jestli je na mě vůbec poslal. Císař otec byl krásným mužem se stříbrně bílými vlasy. 
Takové vlasy neměl každý starý muž jako on. Mou matku si vzal, když mu bylo třicet, jelikož jeho první žena mu celých deset let nedokázala porodit dědice 
a nakonec zemřela na nějakou nemoc. Má matka tedy byla druhou jeho ženou, jež mu přinesla po jen šesti měsících holčičku míšence.
 Opláchla jsem misku a potom si umyla špinavé ruce. Vycítila jsem přítomnost jednoho z mých přátel.
 Vzhlédla jsem. Opravdu tam stál Hiroki oblečen ve svých západních šatech.
 ,,Ahoj," pozdravila jsem ho a spadly mi dopředu dlouhé vlasy. Byla jsem skloněná, abych mohla trochu vysušit mokrou misku.
 ,,Jak se cítíš?" Zeptala jsem se starostlivě, když jsem se dočkala alespoň jeho pokynu na pozdrav. 
,,Jako praštěný," odpověděl popravdě a došel ke mně rukou položenou na svých mečích. 
,,Co bys čekal, když jsi umíral na tuberkulózu a potom..." Radši jsem se odmlčela. Chtěla jsem říct, že jsem ho i jinak přeměnila, ale to by si jen vzpomněl na to, 
jak jsem to udělala. Naštěstí to podle postoje neřešil.
 ,,Zhoršilo se ti to znamení?" Optal se mě bez emocí, jako kdyby při tom odmítal odhalit nějaké emoce. 
,,Nevím," přiznala jsem se a automaticky se dotkla hrdla.
,,Tak mi to ukaž." Povytáhla jsem nad tím obočí, ale i tak mu odhalila krk. Klekl si ke mně a dotkl se mého krku teplými prsty.
 Zachvěla jsem se a podívala se na oblohu, abych případně nezírala na Hirokiho. Přejížděl mi prsty po holé kůži a obkresloval čáry pavučinek.
 ,,Zdá se, že změnily jen tvar." 
,,Tvar?" Podivila jsem se a také se dotkla tetování. Nepoznala jsem podle hmatu, jestli se něco změnilo.
 ,,Jak se to změnilo?" Vzdala jsem zkoumání vlastního krku.
 ,,Z pavučinek se staly stonky s trny," odpověděl trochu váhavě.
,,Stonky s trny?" Zamumlala jsem a sledovala, jak se Himmena znovu postavil a narovnal si oblečení.
 ,,Děkuji ti, že ses mi na to podíval," poděkovala jsem a zvedla se. 
,,Nic se neděje," zabrblal jako správný Hiroki. Usmála jsem se a řekla si, že Hiroki kdyby se měl změnit, nebyl by to prostě on.
 ,,Kdyby se něco stalo, radši jdi za Kaitou - pomůže ti." Přisvědčila jsem a zamířila za Hideakim. Svého přítele jsem pořád tak zanedbávala.
Byla tma. Město spalo ve tmě rozlité po obloze, kde i přesto zářily třpyty diamantů. Šla jsem domem a jen se procházela. Nedokázala jsem přemýšlet. 
Připadala jsem si jak mrtvola chodící domem. Nechtěla jsem nikoho rušit svými kroky, a tak jsem šla velmi tiše. 
Byla krásná poklidná noc, jež mě však nedokázala kolébat do spánku. Nic mě netrápilo a neměla jsem důvod z tohohle ráje prchat pryč.
 Posadila jsem se na schody do zahrady a podívala se na své bledé chladné ruce. Pofukoval mírný větřík šeptající snad listům sakur nějaké tajemství. 
U studny nedaleko jsem zahlédla Hideakiho, jak si pokojně spal.
 Rozhodla jsem se, že na něj půjdu podívat.
 Když jsem k němu však přišla, uvědomila jsem si, že jsem neslyšela tiché oddechování a neviděla jsem, že by se nějak hnul.
 Polekaně jsem se k němu posadila a za další si uvědomila, že ani nereagoval na mou přítomnost. Náhle jsem pochopila. Důvodem, proč nic nedělal, bylo, že byl mrtvý.
 Viděla jsem u jeho těla vidět louži rudé krev.
 ,,Hideaki," zašeptala jsem smutně a neodvážila se dotknout jeho hrubé srsti.
 ,,Kdo ti to udělal? Bože." Stiskla jsem zuby k sobě, abych se nerozplakala. Mysl se mi zpomalila a jediné, co jsem viděla, bylo mrtvé tělo mého zvířecího přítele. 
Krev - neodrážela měsíc mléčně bílý, ale krvavý.
 Vzhlédla jsem a uviděla krvavý měsíc.
 ,,Kluci." Uvědomila jsem si a rychle se rozběhla k nejbližšímu pokoji a ten byl Kaita.
 ,,Kaito." Prudce jsem otevřela posuvné dveře. Nikdo tu nebyl. Nebyla tu ani ničí krev.
 Další pokoj byl Akiry - také tam nikdo nebyl. Zoufale jsem se je snažila najít, avšak bylo to marné. Byly prostě pryč.
 ,,Kluci," křičela jsem do temné noci a prosila bohy, aby mi pomohli. Ani jejich aury jsem již necítila. Nemohli být mrtví, já přece ještě žila.
 ,,Opravdu? Tak to bychom to měli rychle napravit." Prudce jsem se otočila a uviděla u brány stát Kana.
 ,,Kano," vzdychla jsem a rychle si připravila dva meče. Vzala jsem si jeden svůj obyčejný a potom ze zad ten legendární.
 ,,Kde jsou?" Zavrčela jsem netrpělivě a musela se ovládat, abych ho tu hned nerozcupovala na místě. Hideaki byl mrtvý, kluci pryč a jediný, kdo tu byl, byl Kenjiro Kano.
 ,,Myslíš ty chlapi? Zbavil jsem se jich ve chvíli, kdy se mi postavily do cesty, princezno." 
,,Ty...!" Seběhla jsem rychle schody a jako vítr se k němu vrhla.
 ,,Jsi pomalá," zasmál se a ladně jako šelma se vyhnul. 
,,Musíš být rychlejší." Ale já se stejně nedala, a když jsem se prudce otočil, tak jsem ho zvládla seknout do ruky.
 Zavrčel a jeho překrásná tvář se bolestně stáhla.
 ,,Ty potvoro," zaprskal, ale i tak po mě máchnul s mečem v poraněné ruce.
 ,,Pořád jsi jako člověk, Kano," promluvila jsem krutě a měla ho v úmyslu kousnout zuby Oni. Oči mi krvavě zářily a byla jsem rozhodnuta i zemřít.
 Prudce jsem sekla, ovšem minula.
  Tak jsme spolu bojovali. Někdy jsem zasáhla jeho, někdy zas on mě. Krev modrá a rudá se míchaly a stávaly se jednou. Pot, slzy i nářky se staly jedním 
a tím samým. Proč jsme museli bojovat? Proč jsme se nemohli stát přáteli? Proč byl Hideaki mrtvý? Proč tu nejsou Akira, Hiroki, Kei, Akio, Kaito? Kde všichni jsou?
 ,,Měl bys zemřít," křikla jsem a běžela naproti Kanovi, jež se také rozhodl jít proti mě rovnou cestou.
 Střetli jsme se, ba se dokonce při tom probodli navzájem.
 Vyprskla mi z úst krev stejně jako Kanovi z hrudi. Každý jsme měli dva meče a probodli se oběma.
 ,,Sakr-!" Vyprskla jsem krev a uviděla, že i Kano se svou krví zápasil.
 ,,Proč nechcípneš?!" Zavrčela jsem nevěřícně. 
,,Nápodobně," prohodil bolestně lovec a zjevně nehodlal pustit své meče zabodnuté skrz mě. 
,,Tak co ti brání mě zabít?" Optala jsem se sarkasticky a cítila, jak mi krev ničila již poničené oblečení. 
,,Měl bych..." Zasunul meče až k jílci do mě.
 Zasténala jsem a byl zázrak, že jsem nepadla k zemi.
 ,,Ty sráči!" Zaskřehotala jsem a oplatila jsem mu to. Na to, že jsme byly skoro mrtví, jsem měla ještě sílu ho trochu dodělat.
  Unaveně jsem padla nakonec k zemi a uviděla, jak se z posledních sil Kano ke mně dostal a padl hned vedle mě.
 ,,To chceš zemřít vedle mě?" S bolestí jsem se ještě ušklíbla.
 ,,Tak moc si nefandi," vzdychl a bylo jisté, že ho energie opouštěla stejně rychle jako mě.
 ,,Tak..." Měla jsem v hlavě prázdno. Přemáhala mě únava, i když Oni ve mně se proti tomu bránil.
 ,,Jsem ráda, že jsem tě dokázala zabít," zašeptala jsem a zavřela oči. 
,,Já budu rád, až udělám ještě poslední věc." 
,,Jakou?" Srdce ztrácelo svoje tempo a pomalu umíralo stejně jako zbytek těla. Kano ke mně natáhl hlavu a políbil mě i přesto vše na rty.
 ,,Tohle," naposled řekl a cítila jsem, jak mu přestalo bít srdce. Snad tohle byla noční můra nebo co. Uviděla jsem nový svět, do něhož jsem vešla nespoutaná k ničemu. Jediná má pouta s Hideakim, s kluky, s Kanou i s celým světem Oni byly přetržená a jediné, co mi zbylo, byla skutečnost, že jsem mířila do dalšího života. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář