Já a komorník - Začátek

25. listopad 2013 | 00.00 |

 Začátek

Chlad. Beznaděj. Lítost. Prázdnota. To člověk je pánem svého života, že? Tak proč mám někdy pocit, že je to právě naopak? 
Proč se sama sebe ptám, proč můj život nebyl nikdy tak příjemný?
 Přišel za mnou jednoho chladného dne muž, asi teprve dvacetiletý, snad i víceletý, ale přišel. Pro normální holku by to bylo trochu divné, ale pro mě ohromující. 
Byla jsem totiž bezdomovec. Peníze jsem dostávala, když jsem na ulici hrála na starou kytaru po svém zesnulém otci v šatech, které mi věnovala taktéž zesnulá matka 
a které již byly potrhané a obnošené. Měl na sobě frak jak služebník z filmů a milý vlídný úsměv. 
Uklonil se, uctivě, jak jsem od něj upřímně nečekala a uviděla v jeho očích snad jiskru radosti.
 ,,Má paní," oslovil mě beze studu. Ohromeně jsem seděla na zemi u prodejny novin a čekala, až někdo odněkud vyskočí a zasměje se mé reakci. 
Nestalo se tak stejně, jako se nestalo, že by ten muž přede mnou udělal něco odlišného od toho, co právě učinil.
 ,,Má paní?" Promluvila jsem pochybovačně a tiskla si kytaru k hrudi, jako kdyby mi jí snad chtěl vzít. 
,,Ano, jmenuji se Matshushita Riku. Jsem tu pro vás, Shino-sama." 
,,Pro mě?" Nemohla jsem tomu uvěřit. Celé roky jsem neslyšela, že by tu pro mě někdo byl - až teď.
 ,,Přišel jsem pro vás," pokračoval a natáhl ke mně ruku.
 Odtáhla jsem se od něj.
 ,,Pochybuji," opáčila jsem nezdvořile s úmyslem ho odehnat.
,,Ode dneška jsem vaším komorníkem, Shino-sama." Ta slova pro mě znamenala záchranu. Nikdy jsem nevěřila, že bych mohla žít lépe. Snad i jako princezna z pohádky. Uchopil mě za ruku a nechal mě poznat svět, který já ještě nikdy předtím neviděla. Ten mladý muž s černými krásnými vlasy, oči jak dva ledové krátery 
a s úsměvem teplým jak čerstvá káva mi dal možnost se stát někým více, než jsem kdy předtím byla. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář