31.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.23 |
› 

 Užitečná

Zkameněla jsem a ohlédla se přes rameno, zda za mnou někdo nestojí.
"Gladys byla jeho manželka," zašeptal Jamie skoro neslyšně. "Ale neunikla."
"Gladys," oslovil mě Walter, který nevnímal mou reakci. "Věřila bys, že vyváznu a pak dostanu rakovinu? To je ironie, co? V životě jsem nebyl nemocný..." Hlas mu zeslábl, ale rty se neslyšně pohybovaly dál. Byl příliš slabý, aby zvedl ruku, jen prsty se sunul k okraji lůžka, blíž ke mně.
Ian mě postrčil dopředu.
"Co mám dělat?" vydechla jsem zděšeně. Ten pot na mém čele neměl s vlhkým horkem v jeskyni nic společného.
"... děda se dožil sto jedna let," sípal Walter opět slyšitelně. "V rodině nikdy nebyla rakovina, ani u vzdálené přízně. Ale počkat, teta Regan měla vlastně rakovinu kůže, ne?"
Důvěřivě na mě hleděl a čekal na odpověď. Ian mě dloubl do zad.
"Echm...," zabručela jsem.
"Ale možná to byla Billova teta," upřesnil Walter.
Zpanikařeně jsem mžikla po Ianovi. "Pomoz mi," naznačila jsem rty.
Ukázal na Walterovu ruku.
Kůži měl Walter křídově bílou a průsvitnou. V modrých žilkách na hřbetě ruky viditelně tepala krev. Zvedla jsem mu opatrně ruku, bála jsem se, že ty kůstky jsou křehké a lámavé, jak říkal Jamie. Ruka byla lehká, jako by byla dutá.
"Ach, Gladdie, bylo to bez tebe tak těžké. Tady to je pěkné místo, uvidíš, že se ti tady bude líbit i beze mě. Spousta lidí k povídání... ty přece potřebuješ pořádně si poklábosit..." Hlas mu slábl, byl nezřetelný, ale rty němě dál mluvily o všem, co už dávno toužil manželce vypovědět, pohybovaly se dokonce i poté, co zavřel oči a hlava se mu skulila k rameni.
Ian našel vlhkou žínku a otřel Walterův lesklý obličej.
"Neumím moc dobře... lhát," zašeptala jsem, protože jsem nevěděla, jestli mě Walter neslyší. "Nechci ho rozrušit."
"Nemusíš říkat vůbec nic," ujistil mě Ian. "Není tak při smyslech, aby něco poznal."
"Jsem jí podobná?"
"Ani trochu. Viděl jsem fotku – podsaditá zrzka."
"Ukaž, udělám to."
Ian mi podal žínku a já Walterovi otřela zpocenou šíji. Vždy jsem se uklidnila, když jsem se měla čím zaměstnávat. Walter pořád něco mumlal. Měla jsem dojem, že slyším: "Díky, Gladdie, to je příjemné."
Ušlo mi, že Doktor přestal chrápat. Náhle se za mnou ozval jeho hlas, mírný, abych se nevylekala.
"Jak mu je?"
"Blouzní," zašeptal Ian. "To z brandy, nebo z bolesti?"
"Hádám, že to bude spíš bolestí. Za trochu morfinu bych dal klidně pravou paži."
"Možná Jared udělá další zázrak," nadhodil Ian.
"Snad."
Nepřítomně jsem zírala do Walterova zsinalého obličeje a natahovala uši, ale o Jaredovi už nepadlo ani slovo.

Není tady, špitla Melanie.
Hledá pomoc pro Waltera, potvrdila jsem.
Sám, dodala.
Vzpomněla jsem si na naše poslední setkání – ten polibek, tu víru... Nejspíš potřebuje trochu času taky pro sebe.
Hlavně jestli tam někde sám sebe nepřesvědčuje, že jsi pouze hodně mazaná Hledačka...
Možné je všechno.
Melanie němě zasténala.
Ian a Doktor se spolu tiše bavili, převážně o novinkách v jeskyních.
"Co to má Wanda s obličejem?" zaslechla jsem pak Doktorův šepot.
"Pořád to samé," odvětil Ian upjatě.
Doktor si nešťastně povzdechl a mlaskl.
Ian mu pověděl o dnešní trapné přednášce a o otázkách, které mi kladl Geoffrey.
"Moc by se nám teď hodilo, kdyby Melanii ovládala duše Léčitele," dumal Doktor.
Trhla jsem sebou, ale stáli za mnou a zřejmě si toho nevšimli.
"Máme štěstí, že to je zrovna Wanda," hájil mě Ian tiše. "Nikdo jiný..."
"Já vím," přerušil ho doktor s obvyklou dobrosrdečností. "Spíš by se dalo říct, že je škoda, že se Wanda nezajímala o medicínu trochu víc."
"Tak to se omlouvám," zamumlala jsem. Skutečně jsem se těšila z dobrého zdraví a nikdy si nelámala hlavu otázkou, jak se ho dosahuje.
Ian mi položil dlaň na rameno. "Nemáš se zač omlouvat," řekl.
Jamie byl nezvykle tichý. Ohlédla jsem se po něm a našla ho stuleného na lůžku, kde předtím podřimoval Doktor.
"Už je pozdě," poznamenal Doktor. "Walter nám dnes večer nikam neuteče. Měli byste se prospat."
"Zase přijdeme," slíbil Ian. "Dej vědět, co máme donést, pro oba z vás."
Položila jsem Walterovu ruku na postel, opatrně ji pohladila. Prudce rozevřel víčka a zadíval se na mne mnohem vnímavějším pohledem než dřív.
"Už odcházíš?" zasípal. "Musíš pryč tak brzy?"
Honem jsem tu ruku zase zvedla. "Ne, nemusím odejít."
S úsměvem opět zavřel oči a svíral mi ruku s jemnou silou.
Ian si povzdechl.
"Jen běž," vybídla jsem ho. "Mně to opravdu nevadí. Odveď Jamieho do postele."
Ian se rozhlédl po nemocnici. "Moment," řekl a popadl lůžko, které měl nejblíž. Nebylo těžké, unesl ho a postavil vedle toho Walterova. Natáhla jsem paži, jak nejvíc to šlo, aby Ian mohl pod ní lůžko podstrčit. Mě pak zvedl se stejnou lehkostí a položil na lůžko vedle Waltera, který si ničeho ani nevšiml. Tiše jsem lapla po dechu, vykolejená tou samozřejmostí, s jakou se mě Ian dotýkal – jako bych byla člověk.
Ian ukázal bradou na moji ruku ve Walterově stisku. "Myslíš, že se dokážeš vyspat i takhle?"
"Ano, určitě."
"V tom případě dobrou noc." Usmál se na mě, pak se obrátil a zvedl Jamieho z druhého lůžka. "Tak jdeme, chlapče," zamumlal a odnášel ho stejně snadno, jako by v náruči držel pouhé miminko. Po chvíli jeho tlumené kroky utichly v dálce.
Doktor si zívl a šel si sednout za psací stůl, který vyrobil z dřevěných přepravek a hliníkových dvířek; kalnou lampu odnesl s sebou. V té tmě jsem neviděla Walterovi do obličeje, a to mne znervózňovalo. Skoro jako by už zemřel. Čerpala jsem útěchu z jeho prstů, pořád ještě ovinutých kolem mých.
Doktor se začal probírat papíry a přitom si skoro neslyšně pobrukoval. Nakonec mě to tiché šustění uspalo.
Ráno mě Walter poznal.
Probudila jsem se až ve chvíli, kdy si mě Ian přišel vyzvednout; čekala nás práce na kukuřičném poli. Slíbila jsem Doktorovi, že než nastoupím na směnu, ještě mu donesu snídani. Až potom jsem si z Waterova stisku uvolnila zmrtvělé prsty.
Otevřel oči. "Wando," zašeptal.
"Waltře?" Nebyla jsem si jistá, jak dalece mě poznává a jestli si pamatuje včerejší večer. Rukou chňapal do prázdna, tak jsem mu podala druhou ruku, tu nezdřevěnělou.
"Ty jsi mě přišla navštívit. To je milé. Vím... Že teď, když se ostatní vrátili... to nemáš snadné... Tvůj obličej..."
Bylo jasné, že slova formuluje jen s obtížemi, oči se mu každou chvíli rozostřily. Bylo pro něho typické, že největší starost měl o jiné.
"Všechno je v pohodě, Waltře. Jak se cítíš?"
"Ách..." Tichounce zasténal. "Nic moc... Doktore?"
"Tady jsem," zamumlal Doktor za mými zády.
"Máš ještě líh?" sípal.
"Jistě."
Doktor s tím už počítal. U ochablých Walterových rtů přidržel hrdlo tlustostěnné lahve a pomalu mu nechal do úst ukapávat tmavě hnědou tekutinu. Walter pomžikával, protože každý doušek ho v hrdle pekelně pálil. Několik kapek mu steklo na polštář a ten pach mě zaštípal v nose.
"Lepší?" zeptal se Doktor nakonec.
Walter zavrčel. Neznělo to moc souhlasně. Zavřel oči.
"Ještě?" zeptal se Doktor.
Walter zkřivil tvář a pak zasténal.
Doktor tiše zaklel. "Kde je Jared?" zeptal se šeptem.
Při tom jménu jsem ztuhla. Melanie se pohnula a opět se vytratila.
Walterovi se obličej skoro zbortil. Hlava se mu ochable zvrátila dozadu.
"Waltře?" šeptla jsem.
"Bolest je tak silná, že ho zbavila vědomí. Nech ho být," oslovil mě Doktor.
Hrdlo jako by mi opuchlo. "Co můžu udělat?"
Doktorův hlas čišel bezútěšností. "To, co já. Což je nic. Jsem bezmocný."
"Netrap se tolik, Doktore," těšil ho Ian. "Není to tvoje vina. Svět už nefunguje jako dřív. Nikdo od tebe nečeká zázraky."
Nahrbila jsem se. Ne, jejich svět skutečně už nefungoval jako dřív.
Ian mi poklepal na paži. "Půjdeme," vybídl mě tichounce.
Přikývla jsem a zkusila si uvolnit ruku.
Walter otevřel nevidoucí oči. "Gladdie? Jsi tady?" naléhal.
"Echm... Ano, jsem," přisvědčila jsem nejistě a opět dovolila, aby mi stiskl prsty.
Ian pokrčil rameny. "Donesu vám oběma něco k snědku," řekl a zmizel.
Úzkostlivě jsem čekala na jeho návrat. Walterův omyl mě vykolejil. Walter pořád dokola mumlal Gladysino jméno, ale jinak ode mě nic nechtěl, za což jsem mu byla vděčná. Po půlhodině jsem začala napínat sluch, ale Ianovy kroky se pořád neozývaly.
Doktor seděl celou tu dobu u stolu a s nahrbenými zády civěl do prázdna. Musel si připadat neschopně.
Pak jsme něco zaslechli, ale nebyly to kroky.
"Co je to?" zeptala jsem se Doktora šeptem, abych neprobudila Waltera, který stále zůstával v bezvědomí.
Doktor naklonil hlavu k rameni, aby líp slyšel, a podíval se na mě.
Znělo to jako zvláštní bubnování, měkký, rychlý rytmus. Měla jsem dojem, že to zesílilo, ale pak zase utichlo.
"To je divné," řekl Doktor. "Zní to skoro jako..." Nedořekl, jen soustředěně zkrabatil čelo, protože nepovědomý zvuk utichal.
Poslouchali jsme tak soustředěně, že kroky jsme zaslechli už z velké dálky. Nebylo to Ianovo obvyklé tempo – doslova pádil.
Doktor vmžiku vytušil potíže a vyskočil, aby se příchozímu vrhl vstříc. Zoufale jsem se chtěla podívat, co se děje, ale nechtěla jsem Waltera rozrušit tím, že zase odtáhnu ruku. Místo toho jsem napjatě poslouchala.
"Brandte?" vyhrkl Doktor překvapeně.
"Kde je? Kde je?" zuřil druhý muž bez dechu. Krok se zastavily a pak se opět rozběhly, pomaleji.
"O čem to mluvíš?" křikl za ním Doktor.
"O parazitovi!" sykl Brandt netrpělivě a proletěl klenutým vchodem do jeskyně.
Brandt nebyl vysoký jako Kyle či Ian, mně osobně převyšoval jen o pár centimetrů, ale byl statný a svalnatý jako nosorožec. Rozhlédl se, vteřinku mi zíral do obličeje, pak se podíval na Walterovo nehybné tělo a opět upřel oči na mě.
Doktor Brandta dohonil a zaryl mu dlouhé kostnaté prsty do ramene, aby mu zabránil přiblížit se ke mně.
"Co to vyvádíš?" zavrčel tak zlověstně, jak jsem od něho ještě nikdy neslyšela.
Než Brandt stačil odpovědět, ten divný tepavý zvuk se vrátil, zesílil do řevu a opět se začal vzdalovat. Pulzující zvuk se opakoval s neúprosnou pravidelností; když zněl nejsilněji, vzduch se otřásal vibracemi.
"To je – to je helikoptéra?" optal se Doktor šeptem.
"Ano," potvrdil Brandt rovněž potichu. "Je to Hledačka – stejná jako předtím, hledá tohle." Bradou ukázal ke mně.
Náhle jsem se začala dusit; staženým hrdlem jsem neprotlačila dost vzduchu. Točila se mi hlava.
Ne. Ne teď. Prosím.
Co má ta Hledačka za problém? štěkla mi Melanie v hlavě. Proč nás nenechá na pokoji?
Nesmíme dovolit, aby nám ublížila!
Ale jak ji chceš zarazit?
Nevím. Všechno je to moje vina!
Moje taky, Wando. Naše vina.
"A víš to určitě?" naléhal Doktor.
"Kyle si ji prohlédl dalekohledem. Je to stejný stroj, který prováděl pátrání na začátku. Zeširoka krouží a pátrá po každém detailu. Zatím se na nic nesoustředí."
"Co Sharon?" vzpomněl si opět doktor.
"Je s dětmi a Lucinou. Chlapci si sbalili věci pro případ, že bychom v noci museli utéct, ale podle Jeba to je nepravděpodobné."
Doktor vydechl a vrátil se zpátky k psacímu stolu, o který se opřel oběma rukama, jako by právě dokončil dlouhý běh. "Takže ve skutečnosti nic nového," zamumlal.
"Ne. Stačí nevystrkovat pár dní hlavy," ujistil ho Brandt. Opět těkal pohledem po jeskyni a co chvíli se díval po mně. "Máš tady po ruce nějaký provaz?" zeptal se a zvedl cíp prostěradla prázdného lůžka, jako by zjišťoval, zda nesplní účel.
"Provaz?" nechápal Doktor.
"Na parazita. Kyle mě sem poslal, abych ho zneškodnil."
Svaly se mi zasvíjely v instinktivní křeči a Walterovu ruku jsem stiskla tak silně, až zanaříkal. Honem jsem se pokusila křeč uvolnit a přitom nespouštěla oči z Brandtova obličeje. Čekal na Doktorovu odpověď.
"Ty chceš zneškodnit Wandu?" štěkl Doktor ostře. "Proč je to podle tebe nezbytné?"
"No tak, Doktore. Neplácej hlouposti. Máme tady velké větrací šachty a spoustu kovových věcí, co odrážejí slunce." Ukázal na skříňku u protější stěny. "Na minutku to přestaneš hlídat a už té Hledačce pošle světelný signál."
Úlekem jsem lapla po dechu. Ve ztichlé místnosti to bylo hlasitě slyšet.
"Vidíš?" ušklíbl se Brandt. "Určitě má nějaký tajný plán."
Nejradši bych si zalezla pod balvan, abych unikla vykuleným, nelítostným očím Hledačky, ale on si vážně představoval, že ji chci naopak přilákat. Přivést ji sem, aby zabila Jamieho, Jareda, Jeba, Iana... Bylo mi na zvracení.
"Klidně běž, Brandte," vyzval ho Doktor mrazivým tónem. "Já už Wandu ohlídám."
Brandt povytáhl jedno obočí. "Co je to s vámi, lidi? S tebou a Ianem a s Trudy a dalšími? Jako by vás všechny zhypnotizovala. Skoro se musím ptát..."
"Zmiz a ptej se, na co chceš, Brandte. Ale dokud s tím nepřestaneš, sem nestrkej nos!"
Brandt potřásl hlavou. "Mám odvést svou práci."
Doktor pár metrů Brandta doprovodil, a když došel ke mně, zastavil se a založil si paže na prsou.
"Ani se jí nedotkneš."
Tepající vrtule helikoptéry utichaly v dálce. Všichni jsme se zatajeným dechem čekali, až se rozhostí naprosté ticho.
Pak Brandt opět jen potřásl hlavou. Beze slova zamířil k Doktorovu psacímu stolu, zvedl židli a odnesl ji ke stěně vedle skříňky s nástroji, hlučně ji postavil na podlahu a prudce na ni dopadl, až kovové nohy zaskřípěly o kámen. S lokty opřenými o kolena se předklonil a zíral na mě. Sup čekající na to, až se zraněný zajíc přestane hýbat.
Doktor zaťal zuby, až mu luplo v čelisti.
"Gladys," vynořil se Walter z omámení, "ty jsi tady."
Pod Brandtovým pohledem jsem se nevzmohla na slovo, jen jsem Waltera pohladila po ruce. Jeho zakalené oči mi pátraly ve tváři a viděly jiné rysy, než jsem měla já.
"Bolí to, Gladdie. Strašně moc to bolí."
"Já vím," šeptla jsem. "Doktore?"
Už vedle mě stál s brandy v ruce. "Otevři ústa, Waltere."
Zdálky zatepala helikoptéra, daleko, ale pořád nebezpečně blízko. Doktor sebou trhl a mně na paži vystříklo pár kapek brandy.
Byl to příšerný den. Nejhorší den, jaký jsem na této planetě zažila, a to počítám i svůj první den v jeskyních i ten poslední žhavý, vyprahlý den v poušti, kde mě od smrti dělilo jenom pár hodin.
Helikoptéra nepřestávala kroužit. Občas bylo ticho i víc než hodinu a já věřila, že už to skončilo. Potom se zvuk vrátil a já si v duchu vybavila Hledaččin tvrdošíjný výraz, vystouplé oči pátrající v holé poušti po stopách lidské přítomnosti. Silou vůle jsem se ji snažila zapudit, v myšlenkách jsem se soustředila na bílou a bezvýraznou poušť, jako bych tak mohla zajistit, že sama nic jiného neuvidí a znuděně lov vzdá.
Brandt ze mě nespouštěl podezíravý pohled. Cítila jsem ho na sobě každou vteřinu. Maličko se to zlepšilo, když Ian dorazil se snídaní a obědem naráz. Byl celý špinavý od chvatného balení pro případ evakuace – ať už by to znamenalo cokoliv. Měli kam odejít? Ian zamračeně vyslechl Brandtovo vysvětlování, co tady dělá, a pak si vedle mě přitáhl další prázdné lůžko, aby Brandtovi na mě zablokoval výhled.
Helikoptéra a Brandtovo podezíravé číhání by samy o sobě nebyly tak zlé. Byl to jen trochu horší normální den – pokud v jeskyních normální den vůbec existoval. Ale to ještě nebylo zdaleka nic.
Do oběda Doktor nalil do Waltera poslední alkohol; snad už o pár minut později se Walter začal svíjet, naříkat a lapat po dechu. Zhmoždil a podrápal mi prsty, ale kdykoliv jsem ruku odtáhla, steny přešly v pronikavé výkřiky. Jednou jsem musela odběhnout na záchod; Brandt mě doprovodil, což přimělo Iana jít s námi. Než jsme se vrátili – skoro celou cestu jsme utíkali – Walterovy skřeky už vůbec nezněly lidsky. Doktor měl obličej ztrhaný odrazem té bolesti. Walter se utišil jen na chvíli, když jsem mu potvrdila, že je s ním jeho žena. Byla to snadná lež, jednoduchá. Brandt podrážděně vrčel, ale já věděla, že se rozčiluje neprávem. Teď nezáleželo na ničem než na Walterově utrpení.
A svíjení a skřeky pokračovaly a Brandt se držel od pacienta co nejdál.
Když světlo nad našimi hlavami zoranžovělo, přiběhl za mnou Jamie a donesl čtyři porce jídla. Nedovolila jsem, aby zůstal; přemluvila jsem Iana, aby chlapce odvedl zpátky do kuchyně a celou noc ho nepustil z očí, aby se tajně nepřiblížil zase k nám. Walter křičel o to víc, když si při tom svíjení hýbal zlomenou nohou. Bylo to nesnesitelné. Jamie by neměl mít ve vzpomínkách tak strašnou noc, bohatě postačilo, že se do mozku vpálí mně a Doktorovi, nejspíš i Brandtovi, i když ten si strčil do uší ucpávky a zkoušel si pobrukovat, aby ten bolestný křik neslyšel.
Doktor se nesnažil udržet odstup od Walterovy trýzně, naopak, trpěl spolu s ním. Walterovy skřeky mu drásaly obličej jako vražedné pařáty.
Bylo zvláštní vidět tak hluboký soucit u člověka, a u Doktora především. Skoro jako by krvácel dovnitř. Názor na něho jsem změnila od základu. Nevěřila jsem, že dokáže někoho mučit. Pravda, nikdy jsem svoje podezření neměla podepřené konkrétním důkazem. Zřejmě jsem se mýlila.
Věřila jsem, že po této příšerné noci budu Doktorovi už jenom důvěřovat, i když z jeho nemocnice na mě dál půjde děs.
Když zmizely poslední zbytky denního světla, konečně odletěla i helikoptéra. Seděli jsme ve tmě, neodvážili se rozsvítit dokonce ani ty kalné lampy. Uběhlo několik hodin, než jsme uvěřili, že hon je u konce. Jako první to přijal Brandt; už měl nemocnice plné zuby.
"To dá rozum, že to vzdali," zabručel už cestou k východu. "V noci není nic vidět. Ale světlo si odnesu s sebou, doktůrku, aby na nás Jebův oblíbený parazit neušil nějakou boudu."
Doktor neodpověděl, ani se po muži neohlédl.
"Zastav to, Gladdie, zastav to!" žadonil Walter. Zatímco mi drtil ruku v dlani, utírala jsem mu zpocený obličej.
Čas jako by se zpomalil a zastavil. Černá noc se táhla donekonečna. Walter křičel pořád častěji a pořád zmučeněji.
Melanie se vzdálila, věděla, že by beztak nebyla nic platná. A já bych si taky ráda někam zalezla, kdyby mě ovšem Walter nepotřeboval. Uvnitř hlavy jsem byla sama, jak jsem po tom tehdy na začátku toužila, ale připadala jsem si jako ztracená.
Nakonec se skrz velké průduchy vplížil šedavý úsvit. Kymácela jsem se na pokraji spánku, do kterého mi Walterovy steny a křik nedovolily upadnout úplně. Za zády jsem slyšela Doktorovo chrápání. Byla jsem ráda, že aspoň on mohl na chvilku uniknout.
Neslyšela jsem Jaredův příchod. Tiše jsem chlácholila Waltera.
"Jsem tady, jsem tady," zašeptala jsem, kdykoliv vykřikl manželčino jméno. "Šššš, všechno je v pořádku." Slova byla bezvýznamná, šlo pouze o zvuk mého hlasu, který zřejmě otupoval to nejhorší z jeho bolesti a skřeků.
Nemám potuchy, jak dlouho mě Jared pozoroval, než jsem si uvědomila jeho přítomnost. Byla jsem si jistá, že bude běsnit, ale promluvil klidně.
"Doktore," řekl a lůžko za mnou zaskřípalo. "Doktore, probuď se."
Vyškubla jsem Walterovi svou ruku a prudce se obrátila po tom nezaměnitelném hlase.
V tom příšeří nebylo možné rozluštit výraz v jeho očích, ale možná byl stejně uzavřený jako jeho obličej.
Melanie se s úlekem probrala a teď mu zkoumavě hleděla do tváře a snažila se dohlédnout za tu nehybnou masku.
"Gladdie! Gladdie! Neodcházej!" Walterův vřískot vylekal Doktora, takže ten vyskočil, div nepřevrátil svoje lehátko.
Honem jsem se vrhla zpět k Walterovi a do tápajících prstů mu opět vsunula svou rozbolavělou ruku.
"Tiše, šššš, Waltře. Jsem tady, neodejdu, máš moje slovo."
Zklidnil se, jen pokňourával jako malé dítě. Žínkou jsem mu přejela po čele; vzlyk se zlomil do povzdechu.
"Co to znamená?" zahučel mi Jared za zády.
"Je to nejlepší lék na bolest, co jsem dokázal sehnat," vysvětlil Doktor unaveně.
"Tak to já našel něco ještě lepšího, než je ochočená Hledačka."
Žaludek se mi sevřel a Melanie v mé hlavě sykla: Tvrdohlavý tupec! Ten by ti nevěřil ani to, že slunce vychází na východě.
Doktor naléhal: "Něco máš?"
"Morfin – ne moc. Dostal bych se sem dřív, kdybych se nemusel schovávat před helikoptérou."
Doktor už jednal. Slyšela jsem zašustění papíru a pak radostí skoro zavrkal. "Jarede, ty jsi kouzelník!"
"Doktore, jen na vteřinku..."
Ale to už Doktor stál vedle mě, ztrhaný obličej prozářený dychtivou nedočkavostí. V rukou držel malou stříkačku; tenkou jehlu zabodl do ohbí Walterova lokte. Odvrátila jsem se; bodání do člověka mi připadalo kruté.
Ale výsledek jsem zpochybnit nemohla. Během půl minuty se Walterovo tělo uvolnilo a změnilo se na hromadu měkkého masa rozpláclou na tenké matraci. Drsný, přerývaný dech se změnil na pravidelný, tichý. Pustil mou dlaň.
Promasírovala jsem si levou rukou pravici a zkoušela rozmasírovat si mravenčící prsty.
"Echm, Doktore, na tohle nemáme dost morfinu," zahuhlal Jared.
Vzhlédla jsem od Walterovy pokojné tváře. Jared stál zády ke mně, ale Doktorův výraz jsem viděla.
"Dost na co? Nemůžu si to šetřit na ještě horší dny, Jarede. Nenechám Waltera trpět, když mám prostředek mu pomoct!"
"Tak jsem to nemyslel," povzdechl si Jared. Mluvil tónem, který používal vždy, když si něco důkladně promyslel.
Doktor nechápavě vraštil čelo.
"Vystačí to tak na dva tři dny bez bolesti," dodal Jared, "když dodržíš dávkování."
Nechápala jsem, co tím myslí, ale Doktor očividně ano.
"Ach," vydechl, zadíval se na Waltera a z očí mu vyklouzly čerstvé slzy. Otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku.
Moc ráda bych se zeptala, o co se jedná, ale v Jaredově přítomnosti jsem si netroufala.
"Nemůžeš ho zachránit, Doktore. Může ho pouze uchránit před bolestí."
"Já vím," potvrdil Doktor; hlas se mu zlomil, jako by potlačoval vzlyk. "Máš pravdu."
Co se děje? ptala jsem se Melanie. Když už vylezla, mohla být aspoň užitečná.
Zabijou Waltera, sdělila mi věcně. Mají dost morfinu k tomu, aby ho předávkovali.
Hlasitě jsem lapla po dechu. Bylo mi jedno, co si o tom oba muži pomyslí. Naklonila jsem se nad Walterův polštář; kapaly mi na něj slzy.
Ne, naříkala jsem v duchu. Ještě ne. Ne.
To radši chceš, aby se bolestí ukřičel k smrti?
To jen, že... nesnesu tu... konečnost. Je tak neodvolatelná. Už svého přítele víckrát neuvidím!
Kolik dalších přátel na tebe čeká po návratu?
Ale takové přátele jsem nikdy neměla.
Všichni moji přátelé na jiných planetách mi v hlavě splývali v jedno; duše si byly tak podobné, v mnoha směrech skoro zaměnitelné. Walter byl ale jiný, byl svůj. Po jeho odchodu ho nikdo nenahradí.
Podržela jsem Walterovu hlavu v dlaních a zmáčela mu tvář slzami. Nedokázala jsem potlačit bolestné vzlyky, které pomalu přecházely do tenkého vytí.
Já vím. Další poprvé, povzdechla si Melanie šeptem. Zněl z toho soucit. Soucit se mnou – i pro ni to bylo poprvé.
"Wando?" oslovil mě Doktor.
Jen jsem mlčky zavrtěla hlavou.
"Jsi tady už moc dlouho." Na rameni jsem ucítila jeho lehkou teplou dlaň. "Měla by sis jít odpočinout."
Znovu jsem s pláčem zavrtěla hlavou.
"Jsi vyčerpaná," naléhal. "Běž si protáhnout nohy. Něco sněz."
Zběsile jsem k němu vzhlédla. "A po návratu tady pořád najdu Waltera?" zamumlala jsem přes slzy.
Ustaraně přimhouřil oči. "A ty o to stojíš?"
"Ráda bych měla příležitost se rozloučit. Je to můj přítel."
"Já vím, Wando. Já vím. Taky to chci. Nemám naspěch. Běž trochu na vzduch a pak se vrať. Walter teď bude nějakou dobu spát."
Věřila jsem, že v jeho ztrhaném obličeji vidím upřímnost.
Přikývla jsem a Walterovu hlavu něžně uložila zpátky na polštář. Možná to zvládnu, až si trochu zvyknu na tu myšlenku. Ale jak? S loučením jsem neměla zkušenosti.
Před odchodem jsem se prostě musela podívat i na Jareda, protože jsem ho milovala. I Mel o to stála, ale uvítala bych, kdybychom to mohly udělat každá zvlášť.
Zíral na mě bez hněvu, ale pro změnu překvapeně a podezíravě. Unavovalo mě to. I kdybych byla geniální lhářka, proč bych teď s ním hrála nějakou šarádu? Walter mě už nikdy nebude hájit před ostatními.
Dlouhé vteřiny jsem opětovala Jaredův pohled a pak se obrátila, abych utekla do dehtově černé chodby, která mi připadala zářivější než jeho výraz.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře