Otevřela jsem oči a uvědomila si, že to byl jen velmi nepříjemný, avšak velmi reálný sen.
Promnula jsem si oči a dotkla se hrudi. Neměla jsem svá ňadra nijak vyvinutá, a tak, když jsem měla volné oblečení, nikdo nepoznal, že jsem byla ženou.
I když... přesto jsem si nepřipadala ani jako muž, ani jako žena.
Zavrtěla jsem hlavou a řekla si, že bylo by zbytečné přemýšlet o mém pohlaví, když jsem tuhle věc již dávno znala. Namísto toho jsem chtěla přemýšlet o tom snu.
Stále jsem si musela přehrávat Kanův polibek. Byla to samozřejmě hloupost, aby mě ve skutečnosti políbil. Má mysl si jen vymýšlela - zjevně chtěla vysvětlit,
proč se ke mně minulý den Kano choval zvláštně. I kdyby byl smysl takový jako ve snu, stejně bych mu to nikdy neoplatila.
,,Proč by také," zamumlala jsem již nahlas. Pohlédla jsem na hromádku svých věcí vedle futanu a rozhodla se, že byl čas vstávat.
Oblékla jsem si kabát, nasadila na sebe zbraně a znovu pochvu s legendárním mečem jsem si dala přes záda.
,,Tak a mám vše."
Došla jsem ke dveřím, když najednou jsem uslyšela nějakou ránu. Okamžitě jsem otevřela dveře a uviděla, jak Akio a Kei stáli proti sobě na zahradě.
,,Měl by ses více snažit," opáčil Akio usměvavě. Kei prskl jako rozzuřené zvíře.
,,Ty sviňucho!" Vystřelil ohnivou kouli směrem k Akiovi. Ten jen švihl mečem a svou mocí větru oheň rozprskl po nebi.
,,Nemysli, že na mě můžeš s něčím tak slabým, Katashi." Postavila jsem se do dveří a zamyslela se nad tím, jak mohli mít po ránu tolik energie.
Nebylo to tak nepravděpodobné.
Vzpomněla jsem si, jak na mě jednou vystartoval Hiroki a hned po ránu proti mně použil svůj meč. Tady muži byly energičtí už, co otevřeli oči.
Sledovala jsem je, jak se dětinsky předháněli v nejlepších svých schopnostech, a sama si uvědomila, že jsem své schopnosti sama ani nepoužila.
Zkřížila jsem ruce na hrudi a dělala si o své schopnosti starosti. Nikdy jsem svou schopnost úplně nepoužila. Měla jsem všechny schopnosti, co měli chlapci s tím,
že jsem měla ještě něco více. Uměla jsem vytvářet z lidí sluhy, ale i něco, o čem jsem nevěděla co to je. Měla jsem uvnitř sebe něco možná velmi silného,
aniž bych o tom více věděla.
,,Jsem vůbec Oni?" Zašeptala jsem do prázdna kolem sebe a zapochybovala, že vůbec byla. Bylo se mnou něco špatně.
Ještě jsem nedospěla, i když již na to byl pravý čas.
,,To máte čas dělat takové hlouposti?!" Nadskočila jsem překvapená Hirokiho křikem. Celý bledý vzteky došel k chlapcům a vypadalo to, jako kdyby je chtěl rozcupovat. Akio se na něj ušklíbl, jako by si celou tu situaci ani pořádně neuvědomoval.
,,No tak, Hiroki. Jen se tu bavíme. Víš, my nemůžeme za to, že ty to neumíš," vyčítal mu sarkastickým hlasem a lil při tom Hirokimu do kalichu trpělivosti celý kýbl svých hloupých vtipů.
,,Radši mě moc nepokoušej, Shingami!" Varoval ho naštvaně Himmena a už už si připravoval meč, kterým by svého přítele rozporcoval.
Rozhodla jsem se do toho radši zasáhnout.
,,To je ale pěkné počasí, nemám pravdu?" Začala jsem plácat, abych je rozptýlila. Upřímně mi to vyšlo.
Akio, Kei i Hiroki na mě pohlédli jako na divý zázrak.
,,Dobré ráno, Hanami." Usmál se na mě Kei a vypadal, že už se k tomu, co předtím řešili, se nechtěl vracet.
,,Tobě také." No, bylo velmi pěkné počasí, aby se šlo na procházku. Měla jsem však trochu jiné plány, a tak se procházka dnes nekonala.
,,Jak ses vyspala?" Přidal se Akio stejně zářivě jak Katashi.
,,Velmi dobře, děkuji." Lhala jsem, samozřejmě. Nemuseli vědět, že jsem měla jeden z nejhorších nočních můr, jež jsem kdy zažila. Ještě teď jsem cítila v hrudi meče, které tam ani nikdy nebyly - spíše tam nebyly ty Kana.
,,Opravdu? To jsem rád. Mně se zdálo o velké misce rýže, která tu skákala po domě a hodila mě jak svačinku," vyprávěl rozveselen Akio.
I Kei se k této zábavě přidal se svou historkou.
,,Já zas měl sen o tom, jak jsem zvítězil nad Hirokim." To Hiroki nevydržel a naštvaný vytasil svou katanu.
,,Chceš si ověřit pravdivost tvého snu?" Kei zbledl a vyděšeně před sebou mával rukama.
,,To ani radši ne, kamaráde. Možná bych díky tobě přišel o nějakou končetinu." Na to jsem se já i Akio zasmáli.
Nic jsem si z krve nedělala, a když k tomu byl Katashi nesmrtelný, tak to bylo zcela v pořádku.
,,To si myslím," prohodil kapitán a znovu schoval meč.
,,Neměli bychom spíše místo šaškování jít na snídani?" Optala jsem se, abychom se nezdržovali. Musela jsem si také dojít za Kaitou pro nové chryzantémy.
Došla bych si pro ně sama, kdybych na to měla nos jak Kaito.
Všichni souhlasili.
Zamířily jsme tedy do pokoje, kde jsme vždy jedli. Ougi nám tu dělal kuchaře, a tak chyběl, když jsme přišli a uviděli jenom Jungujiho.
,,Dobré ráno," pozdravil nás a pokynul nám hlavou.
,,Dobré ráno." Uklonili jsme se všichni a usadili na svá místa. Seděla jsem zas mezi Keiem a Akiou. Oba si zvykly, že si vždy sedávám mezi ně nebo si sedávali ke mně, aby mi udělali nějakou jejich legraci.
,,Dnes Hanami vypadá opravdu dobře, nemám pravdu?" Začal Akio směrem ke Keiovi spikleneckým hlasem.
,,No jo, všiml jsem si, jak září jako květ sakury," přisvědčil stejně Kei a naschvál se široce usmíval.
Pohlédla jsem proti sobě na Jungujiho a Himmena.
,,Kaito," oslovila jsem muže s černými dlouhými vlasy a s očima ledově modrýma.
,,Ano, Hanami?" Hřejivě se na mě usmál. Také jsem se trochu usmála. Jinak to ani nešlo, když byl Kaito tak hodný člověk.
,,Chtěla jsem se zeptat, jestli nemáš ještě trochu těch lístků chryzantémy." Povytáhl nad tím obočí. Zřejmě si už myslel, že mě ten Vampyrismus přešel.
,,Pořád toužíš po krvi?" Posmutněle jsem přikývla. Před časem mi dal trochu chryzantém, ale už mi žádné nezbyly a znovu jsem hodně lačnila po krvi.
Ne, že by to tu chuť potlačilo, ale zmírnilo natolik, abych to dokázala vydržet a někdy i ignorovat.
,,No, snad ještě mám. Přišlo to zrovna ve chvíli, kdy začala zima." Vytáhl z kapsy kabátu pytlík a položil ho před sebe tak, abych na něj dosáhla.
,,Dnes půjdu ven a podívám se, jestli bych někde ještě nenašel nějaké chryzantémy."
,,Děkuji ti." Vzala jsem si pytlík a snědla si hned kousek listu. Chryzantéma byla jedovatá, ale mě jako Onimu nevadila. Přivřela jsem oči nad utlumením bolesti v krku.
,,Pamatuji si příběh, který vypráví o chryzantémách." Účinky této rostliny jsme znali a často používali. Popravdě mě překvapilo, že to věděl Kaito. Musel to nějak studovat. Ani doktor v paláci si pokaždé, když uviděl okamžitě zahojenou nějakou mou ránu, nevěděl rady a pořád si říkal, jak to tak mohlo být. Oni neměli lékaře.
Spoléhali jsme na sebe, i když popravdě jsme to vždy sami nemuseli zvládnout.
Zavrtěla jsem hlavou a konečně zaslechla posunutí dveří a ucítila vůni snídaně.
,,To ti to teda trvalo, Ougi," řekl hladově Kei. Akira nic neřekl a přišel k nám se šesti snídaněmi.
Uklidila jsem sáček s chryzantémami a přijala s vděčností misku se zeleninou v sojové omáčce a usmaženou rybu.
,,Páni, rybu jsem neměl už dlouho," zaradoval se Akio vedle mě.
,,Tak ať ti to naše sestřička nesní."
,,Proč bych to měla jíst?" Zeptala jsem se zmateně Keie, kterého ten nesmysl samozřejmě napadl. Pokrčil rameny a široce se na mě usmál.
,,No samozřejmě malé sestřičky potřebují vždy dost zdravé stravy, aby mohli vyrůst." To jsem se urazila ještě více.
,,Ale já nejsem až tak malá," zaprotestovala jsem tvrdohlavě. Tomu se všichni zasmáli, kromě mě.
,,Ale i tak to potřebuješ jak sůl," souhlasil vysmátě Akio a poplácal mě po rameni.
Frustrovaně jsem shrbila ramena a úporně si přála, aby nemluvili zrovna o mně.
Odpoledne jsem šla s Akiou a Keiem do města, abychom nakoupily nové zásoby. Schylovalo se k velkému sněžení, a proto jsme museli také nakoupit i teplé oblečení. Město Gifu bylo proslavené svým výběrem zboží. Různě jsme se dívali, jestli nenajdeme náhodou nějakého obchodníka s teplým, popřípadě, západním oblečením.
Naše kabáty byly lehké a Kei dokonce měl na sobě vestu, ve které mu byla určitě zima.
Na holé paže mu padal poprašek bílého sněhu a vytvářelo mu na kůži studené slzy nebe.
,,Není ti zima?" Zeptala jsem se ho a sledovala koutkem oka, jak chladná voda mu stékala po svalech k předloktí.
Zavrtěl hlavou a usmál se.
,,Ne, jsem v pohodě. Spíše aby se nenachladil Kaito, na nemoci je trochu citlivější než my ostatní."
,,Opravdu?" To jsem opravdu neviděla. Neviděla jsem, že by Kaito byl za celou dobu, co jsem byla u nich, nějak tonoucí.
,,Ano, na nemoci je on jako přístav, nebo něco podobného. Pamatuji si, že jsem musel jak mladý učeň běhat kolem a hledat nějaké bylinky, co právě potřeboval.
Skoro vždy jsem mu přinesl ale ty špatné, a tak mě Hiroki spráskal jak psa." Zasmál se nad tou vzpomínkou a vypadal, že rád vzpomínal na časy,
kdy mě ještě neznal.
,,Mě také zrovna Hiroki nešetřil," přidal se Akio s bednou přitisknutou na hrudi.
,,Jednou mě málem zabil, když jsem přidal neúmyslně více sojové omáčky, než bylo vůbec zdravé." Kei pochybovačně nad tím povytáhl obočí.
,,Pamatuji si, že jsi tehdy říkal, že jen Hiroki přehání. Udělal jsi to úmyslně, Shingami." Radši jsem se mezi ně hned vrhla, jelikož jsem cítila mezi nimi zas blýskat blesky.
,,No tak, vy dva. Šly jsme spolu, abychom nakoupily, ne abychom se tu pozabíjeli." Oba se a mě podívali, jako kdyby si až teď uvědomily, kde právě stáli.
,,Promiň," zamumlal jako první Akio a odebral se mimo bojiště. Kei si prohrábl rozpuštěné vlasy a zatvářil se jako dítě, které bylo právě pokáráno svou matkou.
Odvrátila jsem od nich pohled a spatřila osobu, co mi vzala z hlavy všechnu krev. V šoku jsem čelila očím Kenjira - zlatým a zrádným očím,
jež mi slibovaly bolestnou smrt. Stál od nás daleko, avšak měla jsem při tom pocit, jako kdyby byl ve skutečnosti zas moc blízko.
Přála jsem si, aby nešel k nám. Možná mě pořád trápil ten sen, co se mi zdál. Ten polibek, co jsem ve snu od něj dostala. Mohla to být vůbec pravda?
Mohl by mě políbit i v realitě? Ne, že bych to chtěla. Nicméně pokud ke mně něco cítil, bylo to špatné a i velmi komplikované.
,,Hanami?" Ohlédla jsem se a byla svědkem dvou ustaraných tváří mých chlapců.
,,Co se děje?"
,,Nic," odpověděla jsem a dělala, že jsem právě neviděla svého kata.
Otočila jsem se zpátky a svým zrakem orla hledala Kana. Zmizel. Věděla jsem, že se mi to nemohlo zdát. Věděla jsem totiž, že z města neodejde, dokud neodejdu já, nebo dokud nezemřu jeho rukou. Byla to jak skládanka, co se skládala z hádanek. Pokud jsem nepochopila hádanky, nemohla jsem poskládat skládanku.
Vše záleželo na tom, jestli jsem se rozhodla čelit své smrti, nebo před ní utíkat. Můj rozsudek smrti již napsán byl, ovšem záleželo na tom, kdy se to mělo uskutečnit.
,,Půjdeme dál," řekla jsem svým strážcům a byla jim vděčná, že byly na mé straně, i když v nevědomí.
,,Jasně, sestři." Oba se na mě usmáli, jako kdybych byla jejich drahocennou sestřičkou, chopily mě za ruce a táhli dál tržištěm.
,,Víte co se říká? Hádka je jako přeháňka, nikdy nevíš, kdy se spustí." Chlapci se na mě usmáli a pohladili najednou ve stejnou chvíli mě po hlavě.