Sakura no hana - 19. Shibara unmei

22. prosinec 2013 | 19.55 |

 19. Část

Nelži srdci,
Nelži duši své.
Tichá mračna snesou se sem
A pravda tichá vyjde sama ven.
Nelži o pravdě pravdivé.
Nelži, ať tě ta pravda nepohltí.
Navečír se Kaito vrátil ze své malé výpravy na chryzantémy. Při večeři jsme já, Akio a Kei vyprávěli, co vše měli na tržišti a co asi bychom ještě potřebovali. 
Hiroki nám zas řekl, abychom si našli práci. Peněz nám ubývalo a i já neměla svých už tolik jako předtím. Naštěstí Akio měl sluch tak bystrý, že někde zaslechl, 
že si mohli lidé vydělat strážením nějakého domu a tak podobně.
 ,,A já bych mohla dělat maidku," navrhla jsem, když si už nějací z nás řekli o práci. 
,,Ne, to nevezmeme v úvahu," nesouhlasil Hiroki hned. 
,,Proč ne?" Podívala jsem se po všech a cítila zklamání, že jsem se do toho nemohla zapojit. Akio mě vzal trochu neohrabaně kolem ramen svou mohutnou paží.
 ,,No, myslíme tím, že jsi na něco takového moc roztomilá a..." 
,,Jsi pro nás cenná. V podniku, kde bys pracovala, bys mohla riskovat a mohla bys být v neprostředním ohrožení," domluvil Hiroki vážným, rázným hlasem. 
,,Ale vždyť budu jen hostit pár chlápků." Neviděla jsem v tom nebezpečí, a kdyby nějaké hrozilo, uměla jsem se bránit. Měla bych sebou dýku nebo někde schovaný meč.
 ,,Bez odmlouvání! Netuším, jaké jsou pravidla Oni, ale má pravidla jsou jasná a ty je budeš dodržovat. Nemáme v úmyslu ohrožovat tvůj život a basta." 
 Zamračila jsem se a musela v sobě uzavírat divokou bouři mého vzteku. Nemohla jsem uvěřit, že něco takového mohl někdy Hiroki říci.
 Pomalu jsem se zvedla s vědomím, že o další práci jsem již nemusela ani uvažovat.
 ,,Půjdu na vzduch," prohlásila jsem s klidem, jenž neodrážel mou duši ani emoce, které ve mně doslova vřely.
 Uklonila jsem se a odešla. Cítila jsem se nějak... zrazená. Chápala jsem jejich obavy o naše životy, vždyť nás spojovalo to, že jsem jejich životy měla já.
 Protáhla jsem si ruce nad hlavou. Mířila jsem k bráně. Byla již tma a venku na mě někde čekal Kano, ale bylo mi to pro tentokrát jedno.
 Otevřela jsem bránu a tiše jí proklouzla. Odhalila jsem své Oni oči a dívala se, jestli mě někdo sledoval. 
Nezaznamenala jsem žádnou podezřelou osobu, i když bylo všude rušno. Lampióny všude svítily a po ulici chodili muži, kteří si chtěli užít společnosti žen či se jít opít.
 Skryla jsem své oči a pomalu jako normální, v převleku, muž šla městem.

Viděla jsem kolem sebe takového života. 

Ve vzduchu páchl alkohol, ale i tak se mi to docela líbilo.
 Pamatovala jsem si, jak to bylo u nás v paláci. Císař otec mi nikdy nedovoloval chodit mimo palác, a tak jsem nikdy nepoznala v dětství a ani v době, než jsem utekla, jaké to bylo v ulicích jako v této. V paláci chodilo mnoho učňů, co se chtělo vyučit úředníkem nebo správcem. Učňové mi nemohli nahradit přátele, aby společnost. 
Isam mi byl jedinou společností, jelikož v ostatních jsem viděla jejich nenávist ke mně jako k dítěti s prazvláštními zvyky. Pokud byl člověk, který mi kdy skutečně rozuměl, tak to byl rozhodně Isam.
 Najednou mě z myšlenek vytrhlo strčení do ramene.
 ,,Dávej si bacha!" Zavrčel na mě muž. 
,,Omlouvám se," řekla jsem, i když jsem si byla jistá, že jsem za to nemohla. Muž alespoň o třicet let starší než já páchnoucí po alkoholu se na mě zamračil.
 ,,To mi řekneš?! Měl by ses mi plazit u nohou, ty psisko!" Povytáhla jsem nad tím obočí.
 ,,Psisko?" Poměrně mě to urazilo. Povytáhla jsem jeden koutek úst a zablýsklo mi v očích.
 ,,To jsi opravdu řekl?! Tak abych tě vyvedl z omylu, tak ti to budu muset zjevně ukázat."
 Vytáhla jsem jeden ze svých věrných mečů a nechala čepel odrazit škaredost muže.
 ,,Nechtěj více, než bys mohl unést." Krev mi v těle vřela a svaly v rukách cukaly.
 ,,Snad pochopíš, až pocítíš čepel mého meče ve svých střevech," utrousila jsem a máchla mečem. Nezáleželo mi na tom, že neměl připraven meč. 
Nebyla jsem čestný člověk, abych mu dala vůbec šanci.
 Překvapivě se vyhnul a také, i když velmi neohrabaně, vytáhl svou katanu. Ale než máchl a zaútočil, vmísil se mezi nás muž a svým mečem opilci probodl ruku, 
v níž se nacházel meč.
 Vydechla jsem překvapeně. Ten muž přede mnou byl Isam. I po tolika měsících jsem poznala jeho hřejivě hnědé oči. Černé vlasy jako úhel měl delší 
a padajícímu na ramena.
 ,,Princezno," vzdychl a vytáhl meč z masa ruky. Ignorovala jsem řev opilce a zírala ochromeně na Isama.
 ,,Co tu děláš?" Zeptala jsem se, když jsem si byla jistá svým hlasem. Mírně se mi chvěl, ale z toho důvodu, že jsem byla nesmírně šťastná.
 ,,Jsem tu pro vás, princezno Hanami." Pokorně se uklonil a meč uklidil do pochvy.
 Usmála jsem se, neudržela se a hned ho objala.
 ,,Jsem ráda, že tě vidím." Přátelsky mě objal a přitiskl k sobě, jako kdyby mě neviděl snad věky.
 ,,Také jsem rád. Ale..." Odtáhl se ode mě a prohlédl si mě. 
,,Jak to vypadáte?" Zakřenila jsem se a zatahala za haori.
 ,,Překvapuje mě, že to stále nosíš." Měl na sobě prosté oblečení samuraje. Od posledně jsem si pamatovala, že měl na sobě výzbroj a nějaké chrániče.
 Oči mu v záři lampióny vrhali odlesky a zářily svým světem v nich.
 Rozhlédl se kolem sebe a jemně mě vzal kolem ramen.
 ,,Myslím, že bude nejvhodnější se uchýlit do nějakého podniku, abychom si promluvili," promluvil laskavě.
 ,,Jo, to bychom mohli."
  Zamířili jsme svižným tempem do jednoho podniku, kde jsme si mohli dát čaj a posedět si.
 ,,Jak jsi mě našel?" Zeptala jsem se hned, co jsem se usadila. Neviděla jsem, že by měl sebou někoho dalšího a nemohl vědět, kam jsem mířila. 
Neřekla jsem mu svou cestu.
 ,,Jak vidíte, tak mi to trvalo déle. Napadlo mě, že se vydáte někam do Kyota nebo jeho okolí. Po cestě jsem našel i pár lidí, kteří o vás mluvili. Slýchal jsem, 
že cestujete se skupinkou ozbrojených mužů." Přikývla jsem a napila se bylinkového čaje. Byl dobře informován o situaci, ve které jsem byla, když shořel dům v Naganu.
 ,,Starají se o Vás?" Zeptal se starostlivě jako starší bratr své malé sestřičky.
,,Ano, velmi dobře, i když jeden z nich mě zrovna dvakrát nemusí." 
,,Chápu." Byla jsem ráda, že tu byl. Jeho jemná nedotčená strništěm tvář, zářivé i při tom hřejivé oči, vlídný a laskavý úsměv, vlasy sametové 
a při tom vtahující do sebe všechnu temnotu světa. Stýskalo se mi po jeho milých slovech a úsměvech, jež mě dokázali znovu rozesmát 
a nechat ze mě zmizet všechnu bolest. Dlouhými i při tom štíhlými prsty svíral svůj šálek s čajem a díval se na mě, jako kdyby si snad mé rysy chtěl zapamatovat, kdybychom se znovu mohli rozdělit.
 V tu chvíli mě něco napadlo.
 ,,A co Veličenstvo?" Optala jsem se s obavami. Nechtěla jsem se vrátit domů. Nestýskalo se mi.
 Isam položil svůj čaj a zasmušil se.
 ,,Veličenstvo císař po vašem odchodu velmi vážně onemocněl, ale poslal své věrné, aby našli následníka trůnu." Pochopila jsem, že tím následníkem nemyslel mne.
 ,,Aha," zamumlala jsem a posmutněla. Měla jsem to čekat.
 Můj věrný služebník mě uchopil za ruce a stiskl je ve svých teplých.
 ,,Ale já Vás hledal, princezno. Nepřestal jsem Vás hledat ani v těch nejhorších časech." Zvedl mou ruku ke svým ústům, políbil mi hřbet ruky 
a podíval se na mě skrz dlouhé řasy.
 ,,Nemusel jsi. Žije se mi dobře a se vším jsem si poradila." Vytrhla jsem se mu a prohrábla si vlasy.
 ,,Život by byl pes, kdybych to nezvládla." 
,,Zajisté," souhlasil.
  Takhle jsme si povídali dlouho, dokud jsem neusoudila, že bych se měla vrátit.
 ,,Máš kde spát?" Zeptala jsem se ho, když jsme znovu stáli na ulici. Zavrtěl hlavou a zatvářil se omluvně.
 ,,Ne, zrovna jsem přišel." 
,,To jsi šel do těhle pozdních hodin?" Zeptala jsem se nevěřícně. 
,,Ano, měl jsem v úmyslu někde zde přenocovat," vysvětlil krátce.
 Povzdechla jsem si, promnula si oči.
 ,,Asi tě budu muset vzít k nám, ale snad to ostatním vadit nebude." 
,,Nebojte, najdu si místo k přespání," ujistil mě. 
,,Ne, teď by bylo zbytečné si jít něco hledat. Vezmu tě k nám a takhle ostatní nějak přemluvím." 
,,A je to v pořádku?" 
,,Jasně." Znělo mi to jako lež. Hiroki určitě bude naštvaný, že jsem sebou přivedla po té hádce a takhle pozdě někoho cizího, 
i když já Isama znala skoro celý svůj dosavadní život.
  Zamířili jsme spolu k našemu domu.
 ,,Ještě jsem se ani nezeptal, jak je na tom Vaše dospívání," ozval se náhle. 
,,Jo..." Znervózněla jsem. Cítila jsem se trapně, že jsem ještě nedospěla.
 Promnula jsem si krk a snažila se vymyslet nějakou lež. Opravdu jsem nevěděla, co znamená přeměna v dospělého Oni a co k tomu předcházelo.
 ,,Jsem ve fázi přeměny, Isame," zalhala jsem nakonec a snažila se, aby to znělo jako pravda. Možná jsem byla v nějaké fázi, ale vypadalo to, že se nikam asi ani nehnu.
 ,,Dobře." 
,,A také tě musím upozornit, že oni nevědí, že jsem princezna, a tak mě oslovuj jménem jako svou kamarádku." Chovali jsme se k sobě jako přátelé, 
jen si Isam prostě nemohl odpustit to slovo ,,princezna".
 ,,Rozumím, ale proč jim to tedy neřeknete?" Nadechla jsem se k odpovědi, ovšem netušila jsem zas, co říct. Možná jsem se bála, co by si o mně potom mysleli. 
Také jsem jim dost lhala, a pokud by se toto odhalilo, určitě by mě všichni nenáviděli.
 Usmála jsem se, ale tím jsem jen skrývala depresi.
 ,,Nevím, jak jim to říct. Bojím se, jak by se ke mně chovali." 
,,Hiroki," houkla jsem do místnosti, kde vždy seděl a radil se s ostatními. Nebyl tu.
 Zamračila jsem se a přemýšlela, kde asi tak byl. Cítila jsem jeho přítomnost tady v domě, ale neměla jsem ještě dost vyvinuté vnímaní, abych určila jeho přesnou polohu.
 ,,Hiroki." Rozhlédla jsem se kolem sebe a v tu chvíli ho uviděla jít přímo k nim. Vydechla jsem úlevou.
 ,,Tak tady jsi," řekl dřív, než jsem měla možnost já. Nervózně jsem si prohrábla vlasy.
 ,,Jo, jsem." Otočila jsem se k Isamovi.
 ,,Hiroki, tohle je Herkiu Isam, můj přítel z dětství," představila jsem pokorně našeho hosta. 
,,Isame, tohle je, jak jsem ti dříve říkala, Himmena Hiroki." Isam se uklonil samozřejmě o něco více, jelikož Hiroki byl starší asi jen o tři dva roky.
 ,,Přítel?" Přikývla jsem.
 ,,Přijel do města před pár hodinami a já mu nabídla u nás na chvíli zůstat." Zamyšleně se podíval na mě a potom na Isama. 
Doufala jsem, že mu to dovolí, avšak musela jsem respektovat i tak jeho rozhodnutí, kdyby s tím nesouhlasil. 
Nechtěla jsem nechat Isama tam někde za branami s vědomím, že tu skutečně byl.
 ,,Pokud bys měl nějaké připomínky, tak jsem ochotná ho nechat přespat ve svém pokoji," pokračovala jsem dál a viděla, jak se Hirokiho tvář zvrásčila.
 Nakonec si povzdechl a cvrnkl mi do čela.
 ,,Hlupačko, bude mít svůj pokoj. Nenechám u tebe muže jen tak přespávat." Promnula jsem si čelo, ale i tak se usmála.
 ,,Děkuji, Hiroki." Úsměv mi neoplatil, jak se dalo čekat a místo toho zamířil zas od nás, aby snad ukázal pokoj.
 ,,To je tak odtažitý vždy, paní?" Optal se Isam, když byl Hiroki mimo doslech. 
,,No, zatím se mi tak jevil," řekla jsem popravdě a oba společně jsme si šly za mlčícím samurajem. Od té doby, co byl Hiroki můj nový sluha, jsem přesně netušila, 
co byla jeho schopnost. Pilíř - to asi bylo to, co ho charakterizovalo. ,,Koudou řekl, ať odtamtud zmizíme. Zůstal tam stejně jako já..." 
Možná to znamenalo, že bude držet při sobě nás všechny. Chtěl chránit své přátele stejně jako teď i mě. 
Schopnosti jsem jim neurčovala, dostali je podle charakteru a bylo vidět, že Hiroki měl zvláštního ducha. Akio byl rychlý jak vítr a dokázal šikovně někam proklouznout. 
Kei byl divoký a do všeho zapálený. Kaito byl milující přírodu a využívající její dary. Akira byl tichý jako voda, ale při tom i bouřlivý jako moře. 
Hiroki se jim všem snažil pomoct, jak mohl a bral za ně zodpovědnost jako otec nad malými dětmi.
 ,,Myslím, že jsem si na ně zvykla, Isame," zašeptala jsem do vzduchu bez nějakého důvodu. 
Prostě... milovala jsem je - je všechny. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře