Sakura no hana - 20. Ai wa subete ni iku

23. prosinec 2013 | 19.55 |

 20. Část

Nedokázala jsem vůbec usnout. Vyšla jsem tedy z pokoje a podívala se na noční oblohu. Jen nedaleko v dalším pokoji spal Isam. 
Nemohla jsem se udržet a musela se prostě usmát. Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit - našel mě.
Necítila jsem k němu nic víc, než přátelství, ale tenhle přítel mi byl i bratrem, kterého jsem nikdy neměla a rodinou, jež mě zavrhla. Rozuměl mi a měl mě rád takovou, jakou jsem byla.
 Posadila jsem se na okraj verandy a stiskla v prstech pochvu s posvátným mečem. O tomhle meči se říkalo mnoho povídaček a jedna z nich byla o tom, že ten, 
kdo meč vlastnil, umře do dvaceti let. Nebyla to tak pravda, ale ráda jsem to chtěla zjistit.
 ,,Akio?" Otočila jsem se a uviděla za sebou stát svého větrného válečníka hledícího na temnotou vymalovanou oblohu. Vycítila jsem ho podle mravenčení v zádech 
a podvědomě jsem prostě věděla, že to byl on.
 ,,Ano, princezno?" Zamračila jsem se a podívala se jinam.
 ,,Co tu děláš?" Vyklouzlo ze mě. Překvapilo mě, že v této pozdní době byl někdo vzhůru.
 ,,No, řekl jsem si, že se půjdu vyvětrat." Protočila jsem nad tím očima a meč si položila do klína.
  ,,A co tu děláš ty?" Zeptal se po chvíli. 
,,Já se tu také tak nějak větrám." 
,,Nemůžeš zase spát, co?" Zasmál se pro sebe nějakému svému nevyřčenému vtipu. 
,,Co myslíš." Otřela jsem si oči a snad již po tisící nad něčím se zamyslela.
 ,,Slyšel jsem, že je tu nějaký host," začal rozhovor s cílem mě také zapojit. 
,,Ano," prostě jsem odpověděla. Neznala jsem nikoho lepšího, nežli Isama. Věděl o mně úplně vše a mohla jsem mu důvěřovat. Ale i Akio byl mým přítelem, 
i když ne tak cenným a důležitým.
 ,,Jak se jmenuje? Nebo bych se spíše měl ptát, co pro tebe je?" Vzhlédla jsem a uviděla v jeho očích skrytých nocí šlehat vítr.
 ,,Jmenuje se Herkiu Isam a je to můj přítel z dětství." Mohla jsem to opakovat tolikrát, kolikrát to bylo zapotřebí.
 Nic mezi mnou a Isamem nebylo a nikdy jsem o tom ani o něčem více nemohla.
  Akio se ke mně posadil a vzal si jednu mou ruku do své.
 ,,Co je?" Podivila jsem se zmateně a podívala se na naše ruce.
,,Chtěl bych ti něco říct." Nervózně si prohrábl vlasy a zvážněl, to se mu nepodobalo.
 ,,Tak do toho." Povzbudivě jsem se na něj usmála. Přikývl také s úsměvem.
 ,,Chci ti říct, že i když mi to určitě neoplatíš, tak, že tě mám rád." 
,,Akio?" Překvapeně jsem zamrkala a snažila si to poskládat v hlavě.
 ,,Nemyslím tím, že tě mám rád jako přítelkyni, ale jako něco více." Tvářil se opravdu vážně, a tak to nemohl být jen pouhý vtip.

 ,,Ale to-" 
,,Vím, neoplatíš mi to, ale musel jsem ti to říct. I ostatní k tobě cítí něco víc, ale jen to neřeknou, abys s tím neměla problémy. Nechtěl jsem to také říct, 
ale nevydržel jsem to a," otočil ke mně hlavu a upřel na mě pohled jako na tu nejcennější věc na světě, ,,musel ti to říct. Kdybych to neřekl, asi bych zešílel."
 Najednou mě objal a přitiskl k sobě. Cítila jsem, jak rychle dýchal a hruď se mu vůbec neklidnila. Ovinul mě teplý vítr a pohladil mě po tváři. To byla Akiova moc. 
Kvůli vzrušení se neovládal a vysílal svou moc do větrů kolem.
 ,,Akio," vzdychla jsem a snažila se vymyslet, jak vysvětlit, že já a láska nešlo k sobě.
,,Akio, prosím. Nemůžu ti tvé city oplatit, i kdybych chtěla. Nemůžu cítit lásku takovou, jakou chceš, abych cítila. Nedokážu milovat, nedokážu cítit to, co cítí lidé," 
mluvila jsem a přemýšlela při tom, proč to tak bylo. Byl o tom příběh, ale byl to jen příběh, ten nemohl vysvětlit, jak to bylo doopravdy. Ale toužila jsem milovat. 
Chtěla jsem se někdy do někoho zamilovat, i kdyby to bylo jen na chvíli. Chtěla bych vědět, také to je milovat.
  Dotkla jsem se Akiovi pevné hrudi a odtáhla se. Nezasloužila jsem si teplo jeho kůže, když jsem mu nemohla dát to, co si tak moc přál.
 ,,Promiň Akio. Kdybych alespoň nebyla taková." Přiložil mi na tvář dlaň a usmál se na mě.
 ,,To nic, Hanami. Člověk tohle asi měl vědět, že? Ale nevzdám se těhle citů a i kdyby naše pouta zmizela, stejně bych u tebe zůstal a chránil tě." Na to mě políbil na rty. Byl to rychlý útok na mé rty, a tak jsem se nestihla bránit. Bylo to něco jiného než od Kana ve snu. 
Nedokázala jsem to popsat. Možná jen to, že to nebylo tak... výjimečné, než s Kanem. I polibek s Hirokim mi připadal tak trochu více, než tohle. 
Byla jsem z toho zmatená a k tomu to, co právě Akio řekl.
 Prudce jsem Akia od sebe odstrčila a vytřeštěně na něj hleděla. Rty mě pálily a bolely, jako kdybych je snad do ohně dala. Motala se mi z toho hlava 
a jen samotné uvažování mě vyčerpávalo.
 ,,R-radši už půjdu spát," řekla jsem polekaně a radši rychle zamířila pryč. Skoro jsem utíkala jen, abych byla co nejdál od Shingamiho.
  Zavřela jsem rychle za sebou dveře a sjela po nich k zemi, kde jsem schovala hlavu mezi nohy.
 Cítila jsem v očích slzy zoufalství. Trápil mě pocit, jež mě nikdy netrápil. Bolelo mě něco, co jsem neznala. Co to bylo? 
Byla to ta skutečnost, že jsem nedokázala milovat? To, co mi zavadilo o tu zeď, co zabraňovala lásce? Nevěřila jsem, že bych mohla milovat. 
Nikdy jsem o tom ani nepřemýšlela - až teď.
 Nechala jsem proudy slz téct a cítit na rtech dotčených rty Akiovými slané kapky mé věčné bolesti.
Možná jsem tě zklamala.
Možná jsem nebyla tou,
Co si tvé srdce zaslouží.
Asi jsem nebyla tou,
Co si místo ve tvém srdci převezme.
Nebyla jsem to já, 
Kdo tak chtěl milovat.
Ráno, když už světlo prosvítalo skrze dveře, jsem otevřela oči a uvědomila si, že jsem v noci usnula u dveří s mokrými tvářemi.
 Posadila jsem se a otřela si tváře od slaných slz. Musela jsem z vyčerpání usnout.
 Potlačila jsem vzpomínky na Shingamiho a radši se zaměřila na to, že jsem měla v domě Isama. Trochu chabě jsem se usmála, i když jsem byla skutečně ráda, 
že tu byl.
 Vyskočila jsem na nohy a jako malá rychle zamířila za ním, abych ho pozdravila. Pamatovala jsem si, jak jsem za ním chodívala, když jsem žila ještě v paláci. 
Časně jsem se ráno probouzela a trápila svou komornou tím, aby mě hned oblékla do tradičních šatů a já mohla pozdravit Isama sedícího na lavici se svitkem nedaleko zahrad. Vždy spíše jen zrakem projížděl po textu, jelikož uměl neuvěřitelně rychle číst a dělat si ze mne blázny. 
Byl trochu drzý, ale kvůli jeho úsměvu a laskavosti jsem ho ještě nevyhodila. 
Tentokrát jsem ho uviděla stát u Hideakiho, kterého hladil a tiše si s ním povídal. Byla to jednostranná konverzace, avšak věděla jsem, že los poslouchal.
 Široce jsem se usmála a cítila v sobě znovu klid.
 ,,Isame." Ohlédl se a také se usmál.
 ,,Kohopak tu máme?"
 Když jsem k nim došla, pohladil mě po hlavě.
 ,,Nejsem zvíře, Isame," postěžovala jsem si jak malá. 
,,Opravdu?" Z legrace si mě změřil s losem.
 ,,Jsi drzý." 
,,Jsem starší." Zamračila jsem se nad tím a uvědomila si, že Isam byl asi tak o pět let mladší než Hiroki. 
Uvažovala jsem, jestli mu nebylo náhodou nějak stejně jako Ougimu.
 ,,Proč to pořád vytahuješ?" Zakňourala jsem a dala si ruce za záda. Pobaveně se usmál a poplácal Hideakiho po krku.
 ,,Vždyť je to pravda." 
,,To vím." Postavila jsem se z druhé strany Hideakiho proti Isamovi a losa při tom pohladila.
 ,,Možná se máš chovat jako můj přítel, ale takhle spíše připomínáš bratra." Nervózně jsem se ošila jen z té představy.
 Naklonil se ke mně a doslova na mě zíral.
 ,,Co je?" Uhnula jsem pohledem a snažila se na ten jeho výraz pořád nemyslet.
 ,,Jen jsem si tak vzpomněl, že jste mě nějakou dobu považovala za svého bratra." Zrudla jsem při připomínce na své nevinné dětství, 
kdy jsem říkala Isamovi nevědomě bratr.
 ,,To jsem byla malá," zabrblala jsem. 
,,Jestli jste byla ještě tím dítětem i v šestnácti, tak to máte vy Oni opravdu zvláštní stárnutí." 
,,Jsi drzý," zopakovala jsem svou stížnost. Zasmál se a už mě nechal být.
  ,,Slyšel jsem v noci zajímavé věci." Prudce jsem se k němu otočila a doufala, že neslyšel to, co jsem myslela.
 ,,Ten ,Akio', nebo jak se jmenuje, mluvil vskutku zajímavě." Tak to slyšel. Podrbala jsem se za krkem a sklopila zrak k zemi.
 ,,No jo." Nevěděla jsem, že měl pokoj tak blízko k tomu místu, kde jsem seděla.
 ,,Ale i zvířátka jsou sobecká stvoření." Vzhlédla jsem k němu zmateně.
 ,,Jak to myslíš?" Kolem nás foukal divoký vítr a zapomenutý sníh se opět vracel a dopadal na zem zbavujíc její různobarevnosti. Zima byla zvláštní, 
jelikož sníh stále mizel jak voda v hrnci a nikdy nikdo nevěděl, kdy znovu přijde. Sakury již dávno nekvetly a jen zůstaly bez listů.
 ,,Myslím to tak, že když se Vás bude dotýkat pro mě cizí muž, nemohu zaručit, že nebudu kousat." 
,,Jsi snad zvíře?" Měla jsem pocit, že mi něco nedocházelo. Určitě mi v tom, co říkal, něco unikalo.
 ,,Jsem Váš ochočený mazlíček, nicméně, jsem pořád muž a Vy dívka, kterou chráním už od Vašeho útlého věku. Myslím tím, že se mi nelíbí, 
co vám ten Akio pověděl stejně, jako se mi nelíbí ta skutečnost, že Vás chce jiný muž." Než mohl říct další pochybnou věc, jednu jsem mu vrazila. 
Překvapeně na mě vytřeštil oči a promnul si opatrně tvář prsty.
 Zlobila jsem se, měla jsem k tomu pěkný důvod.
 ,,Jsi stejný hlupák jako Akio?! To sis ještě neuvědomil, že já nic nedokážu cítit?" Do očí se mi hrnuly slzy. Bolelo mě to. I Isam ke mně něco cítil a já se za to nenáviděla. Věděl vše o mě a i stejně se do mě zamiloval.
 Proč? Proč se to pořád dělo?
 ,,Proč, Isame?" Zašeptala jsem. Hideaki se na mě podíval a jeho korálkové oči v sobě zrcadlily mě s očima mokrýma od slz.
 Isam se dotkl mé tváře a palcem mi otřel slzy.
 ,,Ještě jste si to neuvědomila, ale Vy cítit umíte. Umíte cítit bolest, i žárlivost - to je také láska. Láska má několik podob a Vy si jen nalháváte, že to neumíte." 
Stiskla jsem ruce v pěst a přála si, aby přestal. Neměl pravdu. Nemohla jsem nic cítit. Bolest jsem cítit mohla, to ano.
 ,,Dost, Isame." Celá napjatá jsem ani nedýchala, jako kdybych jen jedním nadechnutím mohla zbořit celý svět.
 Po chvíli se uchechtl se a pohladil mě po vlasech.
 ,,Omlouvám se, už to dělat nebudu." Ohromená změnou jeho chování jsem nedokázala říct ani slovo. Zase se usmál, jako kdyby mě před chvílí netrápil tím, 
co jsem neměla.
 Chvíli jsme na sebe hleděli čekajíce na to, co mělo přijít.
 Něco přišlo.
 Náhle mě silně zasáhla bolest v hrudi, při které jsem nedokázala udržet klidnou tvář a na místo toho jsem padla do temnoty. 
Skácela jsem se a cítila, jak mě minulo teplo Isamových prstů.
 Zavřela jsem oči a uviděla jen prázdnotu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře