Sakura no hana - 21. Shin sekai

23. prosinec 2013 | 19.57 |

 21. Část

Tiše novým světem jsem šla.
Možná jsem si přála toho více vidět.
Kroky se staly písní 
A píseň slovem.
Šla jsem tím světem novým.
Tím novým světem záhadným.
Otevřela jsem oči a první, co jsem zaznamenala, byla bolest hlavy a vyčerpání. Další věc byla ta, že jsem se nacházela v nějakém divném pokoji. 
Možná jsem to popsala trochu špatně, ale když jsem uviděla nad sebou na stropě nějaké barevné látky, lepší výraz mě v té chvíli nenapadl. 
 Opatrně jsem se posadila a uvědomila si, že jsem na sobě neměla své šaty. Rozeznala jsem na sobě moc pěkné kimono se zářivými barvami, s rudým obi 
a vlasy podle hmatu měla pečlivě upravené.
 ,,Co to..." Rozhlédla jsem se a uviděla kolem sebe tolik veselých barev, kolik jsem nikdy ještě neviděla.
 Postavila jsem se a na nohách si povšimla nějakých zvláštních sandálů. Celé tohle místo mi připadalo zvláštní, jako by nebylo z tohohle světa, nebo z místa, 
kde jsem žila a kde nic takového prostě nebylo.
 Náhle se otevřely posuvné dveře a v nich se zjevila překrásná gejša. Uklonila se a pomalu ke mně došla.
 ,,Můj pán není nyní přítomen, avšak mám od něj rozkaz Vás doprovodit do zahrady a pohostit Vás," vysvětlila mile a jistě neměla o eleganci starost. 
,,Jistě." Také jsem se trochu uklonila a snažila se rychle vstřebat, že jsem byla v cizím domě.
 Gejša se zarazila, když se chtěla otočit.
 ,,A abych nezapomněla na svou zdvořilost, jmenuji se Cho Aimi - budu Vaše komorní po dobu Vašeho pobytu zde." Mile jsem se usmála.
 ,,Já se jmenuji Syio Hanami." Přikývla na srozuměnou a pomalu mě vedla po nějaké chodbě do zahrad.
 Zdi byly barevně zdobené a skrz plátna používána jako zdivo prosvítalo dovnitř světlo a na čistě lesklé podlaze dělali barevné vzorce.
 ,,Můj pán zanedlouho za Vámi přijde, ovšem prozatím Vám bude dělat společnost mistr a správce tohoto domu Mirikato Atsushi."
 Prohlédla jsem si Aimi. Měla černé lesklé vlasy zapletené do účesu, ve kterém měla i překrásné spony. Oči měla výrazné pomněnkové, bledou kůži 
a trochu drobnější postavu. Nezajímala jsem se o ženy, ovšem tahle mi připadala velmi roztomilá a sympatická.
 ,,Velmi děkuji." Na chvíli jsem se zastavila a znovu uklonila. Trochu rozpačitě se usmála. Nebyla o moc starší nežli já, možná jen o rok či dva.
 ,,Ne, to nemusíte. Je má povinnost splnit přání svého pána."
  Dovedla mě do altánku, kde již seděl dříve jmenovaný mistr a správce domu.

Vzhlédl k nám vysoký, jistě stejně starý jak Hiroki, muž s překvapivě blond vlasy, 

které jsem nikdy na Japonci neviděla, fialové oči a od slunce tmavší kůži.
 Usmál se na mě a pokynul na místo proti sobě na druhé straně stolečku s připraveným čajem.
 ,,Vítám Vás, překrásná paní, v našem skromném domě," promluvil s jemným přátelským hlasem. 
,,Děkuji Vám, je to tu krásné." Uvelebila jsem se na podložce a složila si ruce do klína. Mistr Mirikato se podíval na gejšu Cho.
 ,,Můžeš odejít, Aimi, tvé služby již nejsou pro teď potřebné." Na to se gejša uklonila a odešla.
 ,,Tak, asi bych se měl představit. Jmenuji se Mirikato Atsushi a jsem správcem i společníkem Kamlyna Daichiho, pána domu."
 ,,Kamlyn Daichi," zamumlala jsem si, abych si to jméno do budoucna zapamatovala. 
Netušila jsem, kde byly kluci, Isam a celé město Gifu, jestli jsem v něm náhodou ještě nebyla, ale nejdříve jsem musela zjistit, co se stalo, že jsem se ocitla zde 
a co jsem od nich mohla čekat.
 ,,Tady." Atsushi mi podal čaj a sám si vzal i pro sebe.
 ,,Děkuji." Napila jsem se horké tekutiny a uvědomila si, že tak dobrý čaj jsem ještě nikdy neochutnala.
 ,,Také bych se zřejmě měl omluvit za svého společníka. Kamlyn měl v úmyslu Vás osobně přivítat, ale naneštěstí měl moc povinností, a tak požádal mě, 
abych se o to postaral." 
,,Chápu." Znovu jsem trochu upila a musela se ovládat, abych to hned naráz nevypila a nežádala přídavek. Bylo by to skutečně neslušné a byla jsem tu jen hostem.
 ,,Promiňte. Mohu se zeptat, jak jsem se tu ocitla?" Zeptala jsem se a cítila se prázdná, když jsem nedokázala přítomnost svých společníků zaznamenat. 
,,No, našli jsme Vás cestou zpátky z naší obchodní výpravy, ale měla jste šaty, které jsme nikdo nepoznal a hodně zbraní. Kamlyn se rozhodl, že ženu, 
i když oblečenou jako chlapce, jsme nemohli prostě tak ignorovat. Aimi Vás převlékla a Vaše věci uschovala." 
Tak takhle to bylo, ale pořád jsem nevěděla, jak jsem se dostala z přítomnosti ostatních. Něco tu bylo špatně.
 ,,A mohu se ještě zeptat, kde jsme - myslím v jakém městě?" Zvrásčil obočí, jako kdyby si myslel, že jsem asi nemocná.
 ,,Našli jsme Vás asi pět kilometrů od města Siowi, kde se také nacházíme." Siowi? Takové město existovalo.
 Zachmuřila jsem se a snažila se rozpomenout, kde se takové město nacházelo. Muselo zřejmě více na východ, když říkali západnímu oblečení ,zvláštní'. 
Ale takové barvy tady kolem jsem také ještě nikdy neviděla.
 ,,Jak daleko je to od města Gifu?" Optala jsem se přesvědčená o tom, že jeho odpovědí si můžu potvrdit svou teorii. 
,,Gifu? Takový název jsem za svého života nikdy neslyšel." Skryla jsem své zděšení. Měla jsem tedy pravdu o tom, že jsem se již nenacházela v císařství 
a ani tím ve městě Gifu nebo jeho okolí. Tiše jsem vydechla zadržený dech a uviděla před sebou tváře svých chlapců. Hiroki, Akira, Akio, Kaito, Kei a i tváře všech, 
které jsem při tom všem viděla. Kano, Yutaka, Isam, Gina a mnoho dalších. Teď všichni byly pryč a já sama v cizím domě.
 Pohlédla jsem na Mirikatu.
 ,,Ještě jsem se nezeptal na Vaše jméno." 
,,Syio Hanami," představila jsem se a rozhlédla se po zenové zahradě, kde všude stáli nějaké malé i velké kameny. Vše zde představovalo zemský povrch. Hory, údolí, řeky.
 ,,Zřejmě si toho moc nepamatujete, ale to snad ani vadit nebude. Spíše bych Vás měl varovat před Kamlynovou krásou." 
,,Kamlynovou krásou?" Podivila jsem se a hledala v tom problém. 
,,No, říká se, a je to i pravda, že Kamlynova krása je až božská a každá žena mu podlehla. Možná jste měla na sobě to prapodivné oblečení a dost zbraní, 
ale i tak si radši dávejte pozor." Přisvědčila jsem a radši už dopila čaj. Rozhodla jsem se pro sebe v duchu, že najdu za každou cenu své kluky. 
Bez nich jsem si připadala prázdná a nicotná. Potřebovala jsem je.
  Po nějaké té chvíli se Atsushi zvedl a ruce skryl do rukávů yukaty.
 ,,Ani jsem se ještě nezmínil o tom, jak moc Vám kimono sluší, Hanami." 
,,Děkuji."
  Doprovodil mě po cestičce zahradou až do obrovského pokoje, kde hrála hra na erhu a na guženg, na dva čínské hudební nástroje. 
Můj učitel hudby mi vždy vysvětloval, jak se na ně hraje a i dokonce ukázal. 
 Erhu byly dvoustrunné housle užívaný při sólových výstupech, ale stejně i tak se na něj dalo dobře hrát ve sboru či s jiným nástrojem.
 Guženg byl nástroj tradiční strunný s asi dvanácti až více strunami. Jedna ze žen vypadajíc skoro jak gejša měla guženg správně horizontálně na klíně, 
i když se také mohl pokládat i na trochu zvláštní stojan. Žena měla na prstech pravé ruky zřejmě ze slonoviny trsátka, se kterými na struny drnkala. 
Na erhu hrál muž, který nástroj měl položen na zemi, avšak mohl se položit také i do klína. 
Smyčec pomalu přejížděl po struně nataženě na bodě dole v klíně a mířil pomalu až k ladicím tyčkám nahoře, kde byl mužův krk. 
Oba hudebníci seděli na podložkách na nízkém podiu proti muži sedícímu na druhé straně místnosti. 
 Mirikato si odkašlal - jistě chtěl upoutat pozornost muže popíjejícího saké. Muž vzhlédl a odhalil překrásnou tvář patřící snad samotnému Bohu. 
Stříbro-černé vlasy lemující dokonalou tvář bez známek stáří, oči zlaté jak celé zlaté doly, vysoká a svalnatá postava.
 Seděl na podložce uvolněně v kimonu odhalující pevnou hruď.
  ,,Kamlyn Daichi?" Zeptala jsem se, když mě to tak napadlo. Povytáhl překrásné obočí a trochu líně se usmál.
 ,,A Vy, překrásná paní?" Uklonila jsem se a podívala se radši nejprve na Mirikatu. Jen se společník Kamlyna usmál a pokynul mi hlavou.
 ,,Já se jmenuji Syio Hanami." Bylo zvláštní stále opakovat své pravé jméno, ale musela jsem, když jsem měla na sobě ženské šaty. 
Ve svých západních šatech bych se považovala za muže.
 Daichi mávl rukou a dlouhými prsty mi naznačil, abych se k němu posadila.
 ,,Jsem rád, že jste se probrala, má drahá. Toužil jsem vidět tvé oči plné čokoládové krásy," pověděl andělským hlasem. 
Atsushi se taktéž přidal k nám a vřele se usmál na svého přítele.
 ,,No tak, Kamlyne," napomenul přátelsky správce domu a také se napil saké.
 ,,Odkud jsi, má paní?" Trochu nervózně jsem se usmála a snažila se zachovat klid. Jiný kraj, jiný mrav.
 ,,Z daleka jsem, dobrý pane. Snad možná jste slyšel o místech, kde jsem byla, možná jste slyšel šept vzdálený." 
Znovu jsem básníkovala jako v době, kdy jsem potkala ostatní.
 ,,Jste básník, smím-li se ptát?" Skousla jsem spodní ret a zavrtěla hlavou.
 ,,Jen pouhou ženou jsem, nikdy více nebyla. Verše mi z úst kloužou rychlostí úchvatnou, to mi prosím věřte." Pomalu si pro sebe přikývl a narovnal se do sedu, 
jako kdyby si snad uvědomil svou nezdvořilost sedět v přítomnosti hosta nevhodně.
 ,,A z jakého města? Jak se jmenuje?" 
,,Prý Gifu," ozval se Mirikato. Zbledla jsem a radši dělala, jako kdyby to bylo město někde v okolí, i když se zdálo, že to tak nebylo. 
Samozřejmě Kamlyn nad tím pozvedl obočí a snažil se jistě rozpomenout, jestli někdy slyšel o tomto městě.
 Nakonec zavrtěl hlavou a prostě řekl: ,,Nikdy jsem o tomhle městě neslyšel, jaké je?" Pokrčila jsem rameny a vzpomněla si, co se mi vše stalo v tomto městě.
 ,,Trhy na ulicích, vysmáté děti. Nic ohromného to není." Město možná bylo jedině výjimečné počtem Oni v něm. 
Yutaka, Gina, jejich společník se zbraněmi a mnoho jiných Oni ve městě schovaných.
 ,,Je opravdu neštěstím, že jsi zabloudila na špatnou cestu a nakonec oslabená padla. Proto také ti dám u nás útočiště, dokud nebudeš vědět, kam dál jít." 
Mirikato se ke mně nepatrně naklonil a zašeptal mi do ucha: ,,Kamlyn je tak trochu věštec a dokáže nahlížet do lidí."
 Skryla jsem své překvapení a na místo toho se trochu pousmála.
 ,,Velmi vám děkuji." Byla to slova upřímná a pravá. Potřebovala jsem zjistit více a na to jsem musela zůstat někde, kde jsem už tak trochu věděla, co čekat. 
Nemohla jsem odejít také, aniž bych neurazila čest Kamlyna.
Tak jsem tedy zůstala. Aimi mi byla velmi užitečná a velmi veselá. Daichi byl příjemný a velmi pohledný muž. Atsushi byl muž škodolibý, velmi mi připomínal Akiu i Keie. Říkala jsem si i tak, že své přátele najdu a vrátím se domů.  
*Více mých děl naleznete na piste-povidky.cz -> Uživatel Tayla
Admin

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář