Sakura no hana - 22. Banpaia to watashi

24. prosinec 2013 | 19.30 |

 22. Část

Uplynul nějaký čas, co jsem žila v domě Kamlyna Daichiho. Ale i tak jsem nezapomněla na své přátele a na vše, co jsem znala. Také jsem nezapomněla na skutečnost, že jsem nebyla člověkem. Proto asi také na mě neúčinkovala Kamlynova krása jako na jiné. 
Nežilo se mi špatně, ale musela jsem zůstávat v domě a Daichi občas nebyl k nalezení. Byl to záhadný člověk s nebesky nádhernou tváří.
 Dotkla jsem se krku a říkala si, kde byly ty znamení, ty šlahouny ostnaté. Od té doby, co jsem tu byla, nebyly k nalezení. Byla jsem za to ráda, ale říkala jsem si, 
jak se to mohlo stát.
  ,,Trápí tě něco?" Ohlédla jsem se a uviděla jít ladným krokem ke mně Daichiho. Otočila jsem na cestičce zenovou zahradou a zavrtěla hlavou.
 ,,Ne, jsem v pořádku." Usmála jsem se, jak jsem nejvíce mohla. Pochopila jsem za tu dobu zde, že měl pán domu dar vidět do lidí a zjistit věci, 
které jiný člověk zjistit nemohl. Věděl, že jsem byla ztracená, ale nevěděl, jak se to stalo. Dokázal cítit i mou beznaděj a strach, 
avšak nemohl poznat příčinu těchto emocí. Mirikato, správce domu, mi vysvětlil, že toto Kamlyn získal, než se vůbec narodil a že prý byla i jeho matka zvláštní. 
Nějací mu proto také říkali ,Boží oko'. Mohl vidět věci, jež jsem nemohla vidět ani já. Doufala jsem, že jeho oko nevidělo více, než jsem chtěla. 
Například mou pravou podobu. 
 Ani ten nejmocnější Oni nemohl vidět emoce druhých, jelikož sám je cítit nemohl. Byl to tak trochu začarovaný kruh. V tom kruhu jsem stála já a Kamlyn. 
Každý jsme měli jiné schopnosti, ale při tom i stejné. Byly to schopnosti. Schopnost byl jen pojem a pod něj patřilo vše, co jsem ovládala stejně jako to, co ovládal Daichi.
  ,,Ale je krásný den, nemám pravdu?" Promluvil a s rukou zaháknutou o obi se podíval na oblohu. 
,,To ano," zamumlala jsem a cítila z nějakého důvodu smutek. Opravdu jsem chtěla vidět Akiu i Isama a říct jim, ať se o mě tak nezajímají. 
Chtěla jsem si s Kanou ujasnit, jak to mezi námi bylo a usmířit se s Hirokim a říct mu, jak skvělý člověk to byl. Chtěla jsem jim všem toho tolik říct, 
ale neměla jsem šanci. 
A teď bylo i pozdě.
  ,,Opravdu tě nic netrápí?" Polekaně jsem odskočila, když jsem náhle uviděla Daichiho vedle sebe.
 ,,Ne, v pořádku." Sama jsem věděla, že jsem lhala. Cítila jsem se mizerně od té doby, co kluci vyslovili slovo ,láska'. ,,Chci ti říct, že i když mi to určitě neoplatíš, tak, 
že tě mám rád," to mi tehdy Akio řekl. Chtěl ze mě někoho, kdo mu bude stát po boku. Ale i Isam, můj věrný přítel, jehož jsem znala už jako malá dívenka, řekl slova, 
co nikdy neměl vypustit. ,,Jsem Váš ochočený mazlíček, nicméně, jsem pořád muž a Vy dívka, kterou chráním už od Vašeho útlého věku.

Myslím tím, že se mi nelíbí, 

co vám ten Akio pověděl stejně, jako se mi nelíbí ta skutečnost, že Vás chce jiný muž..."
 Proč? Nerozuměla jsem tomu, proč se do mě oba dva zamilovali. Nebyla jsem výjimečná, krásná či někdo, koho by mohli milovat. 
Tak proč? Vrtalo mi to hlavou a mátlo to mé srdce.
 ,,Daichi," oslovila jsem tiše, jako kdybych svým hlasem snad mohla ptáky zaplašit.
 ,,Ano?" 
,,Víš... Chtěla bych se zeptat, co je to láska?" Zdálo se mi trochu jako hloupá otázka, nicméně potřebovala jsem to vědět.
 ,,Láska?" Podivil se, ovšem hned na to usmál. 
,,Láska je nenávist, bolest, smutek, radost, žal. V každém citu může být, v každé formě existovat. Láska je cit, jenž se nedá i dá chytit. Je krásná, nepoddajná i tajemná. Je ukrutná i štědrá. Jen jí správně zachytit a pocítit jí plnou silou." 
,,Vážně mluvíš o lásce?" Skryla jsem úsměv a přemýšlela, jestli to tak bylo.
 ,,Ale jak může být nenávist láskou? Co kdybych nenáviděla někoho, kdo mě chce zabít?" Tím jsem myslela Kana. Kano mě ve snu políbil, ale ve skutečnosti nic neřekl. Ale nenáviděla jsem ho. Kvůli němu a jeho podobným jsem se strachovala o svůj život a snažila se, aby mě neulovili.
 ,,Jak tohle může být láska? Ptáš se dobře, ale proč se sama sebe nezeptáš, jestli k tomu, koho tak nenávidíš, necítíš ještě něco jiného?" 
,,Cítit něco jiného?" To mě nenapadlo. Nikdy jsem se sama sebe neptala, jestli jsem cítila ke Kanovi i něco jiného. Pravdou bylo, že mě to nikdy nenapadlo. 
Šlo mi pokaždé, abych přežila. O nic jiného ne. Teď jsem měla i lidi, kterým záviselo na mém životě ty jejich vlastní. Kdybych zemřela, umřeli by i kluci.
  ,,Cítíš lásku? Jistě jí cítíš, ale jen si jí nechceš přiznat." Pohlédla jsem na toho překrásného muže vedle mě a přála si, aby jeho slova mohla vše vyřešit.
 ,,Bolí mě v hrudi, ale necítím to, o čem tu tak mluvíš," přiznala jsem bolestně, sevřela na hrudi ruku a přivřela oči.
 ,,Proč?" Zmateně jsem zamrkala a snažila se uvědomit si, kdy se rozplynula ta poklidná, málem i dramatická situace.
 ,,Proč?" Zopakovala jsem po něm zaraženě. Vzal mě za rameno a přívětivě až chápavě se na mě usmál.
 ,,I když jsi, nejsi, člověk, tak stejně tento cit dokážeš cítit. Jen si přiznej, že láska může existovat a potom si uvědom, že jí můžeš cítit i ty. Určitě tam někde máš lidi, které miluješ a pro které bys i riskovala. Jen si to přiznej. Není zločin, že si to neuvědomíš, ale můžeš tím ublížit tak sobě, tak ostatním kolem." 
Jeho oči, zlaté a plné jeho bohaté moudrosti se rozzářily a zahřáli u srdce.
 ,,Děkuji, Daichi," zašeptala jsem vděčně a cítila poprvé od doby, co jsem uslyšela slova o lásce, naději. Potřebovala jsem, aby mi někdo tak dobře poradil a pomohl mi.
 ,,Nemusíš děkovat, Hanami. Rozumím tvé situaci a upřímně mi je tě líto. Máš velké trápení a to trápí i mne."
 Přikývla jsem a při jeho nabídce se uvolnit u čaje, jsem neodmítla.
Po čaji jsem šla s Aimi vyšívat, jak jsem to dělávala, když jsem žila ještě v paláci. 
Teď po tolika měsících jsem už pořádně nevěděla, jak se něco dělalo, a tak to vypadalo jako z dob, kdy jsem v tomhle byla začátečník. 
Aimi v tom byla o moc lepší a šlo jí to od ruky. Takto jsem nechtěla trávit svůj čas, avšak když jsem byla podle Mirikata moc slabá, abych chodila ven, 
tak jsem se s ním radši nehádala. Nebyla jsem slabá, ale také jsem nechtěla, aby zavolali nějakého doktora. U mých kluků se nikdy nestalo, abychom volali doktora, jelikož Kaito byl tvrdohlavý a nechtěl, aby se mu do jeho práce motal někdo jiný. Všichni na něj velmi spoléhali, a tak jsme ho radši nechali. 
Teď jsem byla sama. Neměla jsem tu nikoho, kdo by se na mě podíval, kdyby mi bylo špatně, neměla jsem ty, co by po mém boku stáli.
 ,,Určitě tam někde máš lidi, které miluješ..."
 Zaklonila jsem hlavu a povzdechla si. Daichi měl pravdu. Byli tu tací, které jsem milovala, ovšem jen jako přátele. Nemohla jsem jim dát lásku, jakou chtěl Akio. 
,,...Jsi člověk, Hanami. Buď si Onim, jak je ti libo. Ale vždy budeš i člověkem a to se - doufám - nikdy nezmění." To mi řekl jednou Hiroki. Byl to spíše den, 
kdy se znovu narodil a stal se nesmrtelným.
 Z myšlenek mě dostalo až bodnutí jehlou do prstu.
 Zasyčela jsem a uviděla hned vytéct mou modrou krev z ránky.
 ,,Zatraceně," zašeptala jsem a radši krev vysála ústy pryč, aby to neviděla Aimi. Štvalo mě, že jsem měla pořád další a další lži, ale věděla jsem, 
že lži se časem stanou mou součástí a nic jiného už nebudu ani říkat. Spíše to bylo špatné - věděla jsem to.
  Zavrtěla jsem hlavou a radši na to už nemyslela. Nikdy jsem nebyla někdo, kdo by toužil po odpuštění a ani člověk, který chce city. 
Byla jsem dutá a bez nějak zvlášť silných emocí.
  Vyšívání mě nikdy moc nebavilo a to se odrazilo i na tom, co jsem udělala. Chtěla jsem udělat chryzantému, ale místo toho se mi povedlo udělat jen směť modrých barev.
 Radši jsem to vzdala a na místo toho si požádala jednoho muzikanta v domě, aby mě naučil na erhu. 
Na erhu jsem ze začátku nevěděla, jak pořádně hrát ale po několika hodinách cvičení jsem to pochopila a pokusila se zahrát jednu celou skladbu.
 ,,Výborně, slečno," pochválila mě stařecká hudebnice, jež držela svůj vlastní nástroj.
 ,,Velmi děkuji." Uklonila jsem se, jak nejvíc jsem mohla v sedě a radši toho už nechala. Bolely mě již prsty a sedět tak dlouho bylo poněkud nepříjemné, 
když jsem tak činila několik hodin.
 ,,Ještě někdy přijdu."
Večer jsem zamířila do lázně, jež se nacházelá zastřešená daleko od mého pokoje. Dům, jak mi vyprávěl Mirikato, byl postaven na pramenu teplé vody. 
Uložila jsem se do příjemně teplé vody a uvolněně si vydechla. Svaly jsem měla celý den nějak ztuhlé a tohle mi náramně pomohlo. 
Termální prameny byly úžasné a pomáhali na uklidnění. Potřebovala jsem se uklidnit. 
Mozek mi řádil a pomalu mi vypovídal službu, jak dost přemýšlel o různých věcech neustále po celý den. 
Byla jsem z toho vyčerpaná a docházela jsem k takovým závěrům, že by se matka obracela ve svém hrobě.
 Protáhla jsem si prsty, potom i trochu krk. Páry mě trochu lechtali v nose, až jsem z toho kýchla.
 ,,Do svatých," zamumlala jsem a zmáčkla si nos, abych mohla dýchat.
 ,,Líbí se ti lázeň?" Zvedla jsem hlavu a před sebou na druhé straně pramene uviděla ve vodě Daichiho. 
Rychle jsem se skryla ve vodě až po krk, jelikož jsem byla stejně jak on nahá.
 ,,Co to sakra...?" Radši jsem nedořekla, i když otázka to byla jasná. Klidně se opíral nahýma pažemi o okraj z kamenů za sebou. 
 Povytáhl nad mou prudkou reakcí obočí.
 ,,Samozřejmě tu odpočívám." Shrábla jsem z očí vlasy a zamračila se. 
,,Ale se mnou! To nemáte trochu slušnosti?!" 
,,Nemíním dělat nic neslušného." 
,,Tak odejděte." Otočila jsem hlavu, abych na něj nemusela vidět. Bylo neuvěřitelné, že tu byl a já si ho hned nevšimla. Musela jsem být tady v jeho domě opatrná, 
někdy se choval, jako kdyby slušnost neznal. Nedělal si starosti s tím, že ho viděla žena skoro nahého a nebral na mě ohledy jako teď.
 ,,Každý jsme na jiné straně, nemohu vám tu tedy překážet." Skousla jsem si spodní ret a byla nucena to vydržet. Nikdy se mi taková věc ještě nestala. 
Popravdě jsem měla v paláci lázně jen pro sebe a od té doby jsem se ještě v pramenech nevykoupala.
 ,,Už ti je lépe?" 
,,Jak to myslíš?" Optala jsem se nechápavě. Tenhle muž... vůbec jsem mu nerozuměla. Jako by se snažil snad dostat do mého srdce a zacpat díru, kterou jsem neviděla. Viděl jí a chtěl snad i zacelit, ale to jsem mu nemohla dovolit. 
Proč? 
Možná jsem nechtěla, aby viděl, proč ta díra existovala. Pro co existovala.
 ,,Jak bych se měla cítit? Ty víš snad, jak se cítím?" Přivřel oči a tím skryl přede mnou jejich zlatou zář.
 ,,Cítím strach, beznaděj, utrpení. Mnoho emocí v tak křehké schránce." 
,,Nejsem tak křehká." 
,,Vím." Pozvedla jsem hlavu a střetla se s jeho pohledem.
 ,,Ty víš, kdo jsem?" Mírně se usmál, jako kdyby mě nechtěl snad zaplašit. 
 ,,Vím, vím to dobře. Jsi Oni." 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář