Sakura no hana - 23. Hon'ne

24. prosinec 2013 | 19.45 |

 23. Část

Sklonila jsem hlavu, když toto řekl.
 ,,Jsem," řekla jsem tiše, jako kdybych snad nebyla ráda za to. Ještě jsem spíše byla teprve ve vývinu, ale jistě brzy jsem se měla stát tím, za koho jsem se považovala.
 ,,Vidím v tvém srdci boj s touto pravdou. Prožila jsi toho mnoho a vidím, že toho i prožiješ ještě více." 
,,Jak to myslíš? Co já mohu vůbec prožít?" 
,,Mnohé." Zvedl se a otočil zády ke mně.
 ,,Jen věř tomu, že budeš vždy stejná a zároveň jiná." Vylezl z vody a nechal mě tu konečně samotnou.
 Povzdechla jsem si a prohrábla si mokrou rukou vlasy.
 ,,Jak..." Nedořekla jsem to, jelikož slova mi z úst zmizela jak pára z hrnce. Místo toho jsem se jen ušklíbla a zkřížila ruce na hrudi.
 ,,Snad někdy pochopím, co mi tím chtěl říct," zašeptala jsem a usmála se.
Rozhlédla jsem se kolem sebe v mlze a snažila se pochopit, co to mělo za význam tu být.
 ,,Udělej mi panenku, panenku, panenku. Udělej mi panenku, má mylady." Prudce jsem otočila hlavu za tím hlasem a uviděla Keie. 
Ruce měl spolu spletené a usmíval se na mě.
 ,,Keii," vzdychla jsem a byla za tu dlouhou dobu ráda, že jsem ho viděla. Dlouhé hnědé vlasy mu vlály ve větru, který jsem nevnímala, a oči stejné barvy mu zářily. 
Rozdělil prsty od sebe a napřáhl ruce ke mně, jako by mě vybízel do svého náručí.
 Zaváhala jsem. Nebyla jsem hloupá a hned pochopila, že to byl jen sen. Jak by se sem dostal. 
Ale bylo zvláštní mít sen, když jsem si připadala vedle Daichiho jako ve snu.
  ,,Pojď, Hanami," řekl tiše jak vánek. Zůstala jsem i přesto na místě. Nechtěla jsem riskovat, že se rozpadne a sen skončí. Chtěla jsem vidět ještě jeho tvář, 
slyšet jeho škádlivý hlas. 
 Když si uvědomil, že se nic dít nebude, tak ruce dal za hlavu a ušklíbl se.
 ,,Proč nejdeš, Hanami? Nekoušu." 
,,Nebudu riskovat," řekla jsem těžce, jelikož sen řídila hlavně má spící mysl. Zamračil se na mě jako na drzé dítě.
 ,,Hanami." 
,,Keii." Nic dalšího neudělal. Jen stál, jako kdyby čekal, že za ním udělám jediný krok.
 ,,Nejdu, nebudu riskovat." Otočila jsem se a uviděla za sebou jen bílo. Nic jsem neviděla, jako kdyby místo noční černé tu byla noční bílá, jež snad ani neexistovala.
 ,,Co to je?" Podivila jsem se zmateně a rozhlédla se kolem sebe.
 Najednou tu kolem mě byla jen bílá. Nevěděla jsem, jestli je někde zem, jestli jsem se teď náhodou nepropadala.
 ,,Místo srdce ledovec, ledovec, ledovec. Místo srdce ledovec, to máš." Zvedla jsem hlavu, avšak nic neviděla. Byla tu jen bílá prázdnota.

Bílá noc. 

Vše bylo zbarvené do bílé a bílou to zůstalo.
 Zavřela jsem oči.
  Když jsem je znovu otevřela, ležela jsem na zemi a dívala se na barevný strop. Stále jsem byla v tom zvláštním domě Daichiho. 
Pod hlavu jsem si položila ruku a zamračila se.
 ,,Zvláštní sen," zašeptala jsem a bezdůvodně hleděla na strop. Otřela jsem si oči a cítila na prstech slzy. 
Plakala jsem. Stýskalo se mi po mých přátelích.
 ,,Proč? Proč nevím, kde jste?" Honilo se mi toho najednou až moc v hlavě. Kano... Stále jsem si přehrávala ten sen, kde mě políbil. 
Proč? Miloval mě? To jsem si pořád říkala. Nemohl mě milovat, byl to nesmysl. Ale... Možná to nebylo o tom, že já byla kořist a on lovec.
 Možná v tom bylo něco více. Ty oči - připadali mi povědomé, jako kdybych je znala už léta, i když jsem je viděla poprvé. Jeho krásná tvář.
 ,,Chiyo." 
Možná jsem ho znala jako Chiyo. Bylo možná možné, aby se reinkarnoval i on jako já.
 ,,Že by..." Že by byl mým lovcem už předchozí generace. Měla jsem silné pochybnosti, ale něco mi zas říkalo, že to tak snad bylo. 
Nechtěla jsem tomu věřit, ale jak to tedy, že mě ve snu políbil? Sny byly spletenicí mysle, ale co když se má Oni síla probouzela?
 Zavrtěla jsem hlavou a radši zavřela oči. Nechtěla jsem to tak. Chtěla jsem prostý život. Narodit se jako Oni, dospět v něj a žít bez emocí, tak to mělo vždy být. Ale není. Na místo toho jsem přemýšlela o tolika mužích, že by se jeden opravdu divil. Možná to bylo tohle vše o tom, abych si uvědomila, co jsem skutečně cítila.
 Zvedla jsem se na nohy, ale v tu chvíli pocítila mdlo a spadla.
Probudila jsem se a uviděla tvář Kana. Vytřeštěně jsem od něj odtáhla hlavu.
 ,,Kano?" Čekala jsem tvář Aimi, nebo Daichiho, možná konečně i tváře svých chlapců, ale ne Kanovu tvář. Ušklíbl se a zkřížil ruce na hrudi.
 ,,Zdravím tě, nebo snad dobré stávání?" Zamračila jsem se a uvědomila si také, že jsem měla na sobě své oblečení a ne kimono.
 Vzala jsem do ruky v mžiku meč a zamířila ho na něj.
 ,,Radši ode mě zmiz," zasyčela jsem jedovatě. 
,,No tak, Chiyo." Vyskočila jsem na nohy, ale i tak držela meč před sebou. Nečekala jsem, že po svém návratu z toho divného snu uvidím zrovna jeho.
 ,,Nevím, jak jsem se sem dostala, ale odtud rozhodně mizím." Udělala jsem pár kroků vzad a rychle se prohlédla okolí, abych našla únikovou cestu. 
Byly jsme v nějakém malém chudém domě, kam trochu teklo ze střechy a po zemi se všude válelo seno. Jediný východ odtud byl bohužel za Kanou.
 ,,Kano," řekla jsem jeho jméno.
 ,,Chiyo." 
,,Proč mi tak pořád říkáš?" Zeptala jsem se, když mě to tak trklo. Zarazil se, když jsem se na toto zeptala.
 ,,No, nýbrž se tak jmenuješ." Náhle jsem si vzpomněla na jeden sen, možná to byla vzpomínka z mého minulého života. Stáli jsme proti sobě, já a Kano. 
 Tehdy měl jiné jméno, i když já měla to, které jsem používala teď jako své Oni jméno.
  ,,Chiyo," vzdychl tehdy s mečem na mém rameni. Klečela jsem v bílém kimonu prosyceném mou modrou krví a krví rudou zabijáků.
 ,,Jestli máš v úmyslu mě soudit, tak suď. Můj život byl dlouhý a dlouhým i bude." Neměla jsem strach. Nebála jsem se tehdy konce. 
Byla jsem vyrovnanou a připravená zemřít. Tehdy jsem byla Oni. Věděla jsem dobře i teď, že jsem zemřít nikdy doopravdy nemohla. Pokaždé jsem se reinkarnovala.
  Zvrásčila jsem obočí a rozpomněla si na sen, kde mě políbil. Něco podobného se jednou již stalo.
 ,,Jsi pravým jménem Kenichi Kenji, že mám pravdu?" Vzpomněla jsem si, že jsem to v jednom z našich životů odhalila. Jeho pravé jméno mi bylo vždy skryté. 
Povytáhl nad tím obočí a snad se snažil rozpomenout na něco z našich dřívějších životů.
 ,,Ano, máš pravdu." Stiskla jsem ruku na hrudi a cítila v očích slzy. Projela mnou taková láska k němu, že jsem myslela, že mě snad spálí. Byla to silná láska - věčná. Najednou se Kano něčemu uchechtl.
 ,,Ale netušil jsem, že i teď najdeš své druhy." 
,,Cože?" Podíval se na mě jako na hloupou a ukázal ostrý zub připomínající mi ostrý zub divokého psa.
 ,,Myslím tím ty samuraje. I předtím ses s nimi setkala a udělala jim totéž jako teď. Vláčíš je tím časem již hodně dlouho." 
,,Takový je prostě čas." Usmála jsem se a meč sklonila. Kdyby mě chtěl zabít, zabil by mě dávno. Měl mě tu v bezvědomí, úžasná příležitost, jak mě zabít.
  ,,Tak... My dva jsme nejspíše spojovatelé toho koloběhu," ledabyle jsem prohodila.
,,Dalo by se to tak říci, ale pokaždé se stane to samé. Oba musíme zemřít a všichni kolem nás tím také zemřou." 
 ,,Chceš zemřít?" 
,,A ty?" Podívala jsem se na své ruce a pokusila se vzpomenout si, kdy tohle začalo.
 ,,Jak to začalo?" Tiše se výsměšně zasmál. Posadil se na zem a opřel o dveře, tím mi samozřejmě bránil úniku. 
Tvářil se klidně a usmíval se, jako kdyby rád vzpomínal na ty časy.
  ,,Začalo to už hodně dávno. Pamatuji se, že jsme byly přátelé již od našeho narození. Pořád jsme si hráli a smáli. Jednou ale jsem si uvědomil, 
že tě ve skutečnosti miluji. Žili jsme jako lidé, nevěděli jsme, že jsme byly každý z jiného klanu. Vše skončilo, když ses začala pomalu proměňovat. 
Všude jsi měla znamení a žíznilas po krvi. Krmila ses na pěti vesnických klucích, na které jsem časem začal žárlit a nenávidět tebe. Nic jsi mi neříkala, jen ses smála, 
i když jsi jinak pila krev. Po své přeměně v Oni jsi je měla stále u sebe a měla z nich své sluhy. Poté, co jsem zjistil, že jsem lovec Oni, chystal jsem se tě jít zabít jako svou první oběť. Zabil jsem tě, ale to se povedlo i tobě." Podíval se na mě a já v jeho očích uviděla bolest.
 ,,Řekla jsi, že jsi to tak nechtěla. Říkalas, že to chceš napravit," pokračoval tiše. Sklonila jsem hlavu a ruce stiskla v pěsti.
 ,,Pamatuji si," zašeptala jsem. Milovala jsem ho, ale Oni mě v tom omezoval. Nemohla jsem cítit lásku jako člověk - ne takovou lásku.
 ,,Přál jsem si to samé, Chiyo. Proto jsme asi tady." 
,,Ale pokaždé to pěkně zpackáme." Oba jsme se tomu zasmáli a povzdechli.
 ,,Jsme pěkní idioti, když tohle pořád děláme." 
,,To ano." Zavřela jsem oči.
  ,,Dnes nám je osmnáct," zaslechla jsem po chvíli hlas Kana. 
,,Opravdu, tak vše nejlepší." 
,,Tobě taky, Chiyo." Otevřela jsem znovu oči a pohlédla na meč.
 ,,Má vůbec smysl se zabíjet?" Také se podíval na svůj meč a ušklíbl se. 
 ,,Asi ne, jsem z toho unavený."
Ráno jsme se vrátily do domu, kde mě hned přivítali kluci a Isam. Všem řekla své city k nim a byla si vědoma, že jsem byla již Onim. 
Stalo se to v noci, kdy jsem hned po tom, co jsme si řekli s Kanou své pocity. Byla jsem Oni plné síly, ale stále jistě se svými emocemi.
 Objala jsem Hirokiho, který z toho trochu ztuhl.
 ,,Děkuji, že jsi mým přítelem, Hiroki." 
,,Nebuď mi vděčná, zrovna si vybírat nemůžu." Usmála jsem se a byla neskutečně ráda za to, že tu byl.
 ,,A příště nám neutíkej ze světa, hlupáku." Přisvědčila jsem.
 Kano stál opodál s chlapci, ale vypadal, že jim žádnou pozornost nevěnuje. Hleděl stále na mě a očima mi říkal, že jsem svůj život nedostala jen tak. 
Musela jsem mu dokázat, že v tomto světě to bude jiné. Vše jsem musela ukázat, že svět byl tentokrát jasnější, než kdy předtím. 
Ale to už byl samozřejmě jiný příběh. 
Konec

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář