32.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.24 |
› 

 V pasti

Jeskyně ztichly. Slunce ještě nevyšlo. Zrcadla ve velkém sále zešedla blížícím se úsvitem.
Pár kousků mého rezervního oblečení bylo pořád ještě v ložnici, o kterou se dělil Jared s Jamiem. Vklouzla jsem, ráda, že vím, kde Jared zrovna je.
Jamie tvrdě spal, schoulený do klubíčka na horním konci matrace. Obvykle v takové poloze nespal, ale tentokrát měl k tomu dobrý důvod. Na zbytku matrace totiž spal Ian, ruce a nohy rozhozené do stran, takže mu přečnívaly na podlahu.
Kdovíproč mě to rozesmálo. Musela jsem si nacpat pěst do úst, abych neřvala smíchy, zatímco jsem si sbírala staré tričko a kraťasy. I na chodbě jsem ještě dusila hihňání.
Jsi hysterická, upozornila mě Melanie. Potřebuješ se vyspat.
Vyspím se později. Až... Nedokázala jsem větu dokončit. Rázem jsem vystřízlivěla a všude bylo opět ticho.
I ke koupací jeskyni jsem to vzala tryskem. Doktorovi jsem věřila, ale přesto... Může si to rozmyslet. Jared může rozhodnout jinak. Nemohla jsem ztrácet čas.
V chodbě jsem měla pocit, že za sebou slyším nějaký zvuk. Ohlédla jsem se, ale v šeru jsem nikoho neviděla. Lidé se začínali probouzet. Za chvíli bude snídaně a začne nový pracovní den. Až sesbírají staré kukuřičné stvoly z pole, na obdělání čekají další záhony. Možná jim půjdu pomoct... později...
Po paměti jsem spěchala k podzemním řekám, ale myšlenkami jsem byla úplně jinde. Kdykoliv jsem se pokusila soustředit na něco konkrétního – na Waltera, Jareda, snídani, práci, koupel – během pár vteřin se mi v mozku vynořila jiná myšlenka. Melanie měla pravdu: potřebovala jsem se vyspat. Ona byla stejně na dně jako já. Snila jen o Jaredovi, ale taky to nebylo nic smysluplného.
Na koupací jeskyni jsem si už zvykla. Ta černočerná tma mi už nevadila. V mnoha zdejších prostorách vládla tma. Polovina denních hodin ubíhala v temnotě. A navíc jsem věděla, že pod hladinou na mě nečíhá nic zlého.
Bylo mi jasné, že nemám dost času, abych si ve vodě poležela. Ostatní za chvíli vstanou. Musela jsem si pospíšit, nejdřív se vykoupat a potom si vyprat šaty. Doufala jsem, že z nich vydrbu vzpomínky na poslední dvě noci.
Pak jsem si opláchla štípající popukané ruce v čisté vodě, ale moc to nepomohlo. S povzdechem jsem se oblékla.
Vyprané oblečení jsem nechala schnout na kamenech v zadním rohu. Zakopla jsem o kámen a narazila si bosé chodidlo; kámen se hlučně rozletěl po jeskyni a žbluňkl do vody. Ten zvuk mě vyděsil.
Zrovna jsem si nazouvala tenisky, když se objevil další v řadě.
"Dobré ráno, Iane," pozdravila jsem. "Už končím. Vyspali jste se s Jamiem dobře?"
"Ian ještě spí," odvětil Ianův hlas. "Ale dlouho to nepotrvá, takže bychom toho měli využít."
Klouby se mi rozdrolily. Nevzmohla jsem se na pohyb. Na nádech.
Už jsem si toho stačila všimnout: když Kyle zrovna nezuřil, byli si s Ianem podobní skoro k nerozeznání a měli i stejný, lehce chraplavý hlas.

Dusila jsem se. Byla jsem lapená v černé díře a východ hlídal Kyle. Úniková cesta neexistovala.
Mlč! zavřískla mi v hlavě Melanie.
Těžko jsem mohla dělat něco jiného, když mi chyběl vzduch.
Poslouchej přece!
Poslechla jsem, snažila se soustředit navzdory strachu, který mi probodl mozek jak miliony střepů.
Nic jsem neslyšela. Čeká Kyle nějakou odpověď? Plíží se tiše blíž ke mně? Napínala jsem sluch, ale slyšela jsem jen zurčící vodu, která všechno přehlušila.
Zvedni kámen! poručila Melanie.
Představila jsem si, jak házím Kyleovi kámen na hlavu.
To nedokážu!
Jinak zemřeme! zavřískla. Já to dokážu! Pusť mě k tomu!
Přece musí existovat jiný způsob! naříkala jsem, ale přesto jsem přiměla kolena zamrzlá hrůzou, aby se ohnula. Ve tmě jsem nahmatala velký zubatý kámen a hrst oblázků.
Boj nebo útěk.
V zoufalství jsem se snažila pustit Melanii na svobodu. Nemohla jsem najít dveře – ruce pořád ještě patřily mně, svíraly improvizované zbraně.
Zurčení vody přehlušil zvuk. Jenom pár metrů ode mě.
Dej mi ruce!
Nevím jak! Vezmi si je!
Podél stěny jsem se začala plížit k východu. Melanie bušila do svého vězení, ale stejně jako já nemohla najít dveře.
Další zvuk. Blízko vody. Slyšitelný dech vedle východu. Vrostla jsem do skalní podlahy.
Kde je?
Nevím!
Pořád jsem neslyšela nic než řeku. Je Kyle sám? Číhá na mě venku někdo, abych mu neutekla? Jak blízko u mě Kyle je?
Na šíji i pažích se mi zježily chloupky. Vzduch se zavlnil tichým pohybem. Ucouvla jsem opačným směrem, než v jakém jsem tušila dech.
Nemohl čekat navěky, ale bylo mi jasné, že má naspěch. Každou chvíli nás mohl někdo vyrušit. Řada lidí by se ho pokusila zarazit, ale podařit se to mohlo pouze Jebovi s jeho puškou. Jared měl nejmíň tolik síly jako Kyle, ale Kylea navíc poháněla nenávist. Jared by ve rvačce s ním nejspíš prohrál.
Další zvuk. Byl to krok u dveří? Nebo se mi to zdálo? Jak dlouho trvá ta tichá patová situace? Netušila jsem, kolik minut už uběhlo.
Připrav se. Melanie věděla, že tohle co nevidět skončí. Přiměla mě sevřít kámen ještě pevněji.
Ale nejdřív mu dám šanci utéct. Nebudu dobrý bojovník, i když se do toho budu upřímně nutit. Kyle vážil nejmíň dvakrát tolik co já a měl mnohem delší paže.
Zvedla jsem ruku s oblázky a namířila k zadní chodbě, vedoucí k záchodu. Třeba ho přesvědčím, že hledám úkryt právě tam. Oblázky zachřestily na kamenné stěně.
Opět dech těsně u východu, tlumený zvuk kroku mým směrem. Co nejtišeji jsem se sunula podél stěny.
Co když jsou dva?
Nevím.
Už jsem byla skoro u východu z jeskyně. Kdybych se dokázala dostat do tunelu, určitě bych mu utekla. Byla jsem lehčí a rychlejší...
Další došlápnutí, tentokrát zřetelně slyšitelné přes pádící vodní proud. Plížila jsem se pořád rychleji.
Napjaté ticho roztříštilo mohutné šplouchnutí. Voda mi sežehla kůži, s mokrým plesknutím se rozplácla o stěnu.
Jde ke mně skrz jezírko! Uteč!
Váhala jsem o vteřinu déle, než jsem měla. Silné prsty mě popadly za kotník. Vyškubla jsem se, přepadla dopředu. Chytil mě za tenisku. Skopla jsem ji, nechala mu ji v ruce.
Svalila jsem se na zem, ale on taky. Měla jsem tak dost času popolézt dopředu, i když jsem si o drsný kámen rozedrala kolena.
Kyle zavrčel a svíral mi nahý kotník. Neměla jsem čeho se zachytit, táhla jsem se vpřed skoro ve vodorovném předklonu a každou chvilku mi hrozil další pád; to by byl konec.
A nikde nikdo, žádná pomoc. Nakonec se mi povedlo kotník vysvobodit a střemhlav jsem se hnala do jeskyně s řekami. V žilách mi bušil adrenalin, těsně za sebou jsem slyšela Kyleův těžký dech, ale s každým dalším krokem jsem před ním získávala náskok.
Náhle mi noha explodovala bolestí, podlomila se pode mnou.
Přes burácení vody jsem zaslechla, jak o skálu třeskly dva kameny a kutálejí se dál – ten, co jsem držela v ruce, a pak druhý, který po mně hodil Kyle, aby mě zastavil. Svalila jsem se pozpátku na zem a v následující vteřině už na mě ležel.
Tíha jeho těla mě drtila, srazila mi hlavu prudce dozadu, takže jsem se bolestivě praštila o kámen.
Pomoc!
Ze stlačených plic mi uniklo bezdeché zavytí, ve které jsem ani nedoufala. To jistě někdo zaslechne; prosím, ať je to Jeb! A prosím, ať má s sebou pušku!
"Ne!" zachrčel Kyle a mohutnou dlaní mi přiklopil skoro celý obličej, rval mi ji do úst.
Pak se ze mě odkulil, což mě tak překvapilo, že jsem ten okamžik ani nevyužila k pokusu o útěk. A vzhledem k tomu ochromení jsem netušila, co se děje, dokud jsem hlavou nezajela pod vodu.
Surově mě svíral za šíji a tlačil mi obličej pod proud chladnější vody, které vtékala do koupacího jezírka. Nestihla jsem zatajit dech a vdechla jsem vodu.
Když mi voda ucpala plíce, v smrtelném děsu jsem zpanikařila. Zazmítala jsem se a mlátila kolem sebe všemi údy jako pominutá. Prsty se mu smekly a já ten okamžik využila k tomu, abych bradu nadzvedla nad hladinu, vykašlala trochu vody a nadechla se.
Opět mi ponořil hlavu do proudu, ale bránila jsem se tak zuřivě, že mě neměl pod kontrolou tolik, jak by si přál.
"Tak dost!" vyštěkl Kyle.
Zvedl se a já se pokusila odkulit stranou.
"Tak to ne!" zasyčel skrz zaťaté zuby.
Věděla jsem, že je konec. Kašlala jsem tak křečovitě, že jsem se nevzmohla na volání o pomoc, nedostatkem kyslíku a zděšením jsem byla ochromená, bezvládná.
Kyle mě chytil za zápěstí a hrubě mě vytáhl na nohy jak pytel mouky. Chabě jsem vykopla do prázdna.
"Tak s tím skoncujeme."
Zvedl mě a přeskočil menší říčku, aby se dostal k nejbližšímu otvoru v podlaze. Obličej mi omyla pára z vřícího pramene.
Chtěl mě hodit do díry, kde mě voda uvaří, a navíc stáhne do hlubin.
Bránila jsem se jako šílená, chodidly jsem se snažila opřít o okolní kamenné sloupy a vyškubnout se mu. Podrážděně vrčel.
"Přestaň!" Odtrhl mi ruku od skály a já ji instinktivně zvedla nahoru a zaryla mu ji do hustých vlasů. Pokud mám skončit v černé řece, on půjde se mnou.
Kyle vyhekl a tvrdě mě praštil do boku.
Kvikla jsem bolestí, ale popadla ho za vlasy i druhou rukou.
Svíral mě oběma pažemi v objetí jako vraždící milenec. Pak mě chytil v pase a zkoušel mě od sebe odtrhnout. Marně, i když pod prsty se mi uvolnily celé chumáče jeho vlasů.
Vřící voda už burácela těsně pode mnou, pára nás omývala, na okamžik jsem viděla jen Kyleův obličej zkřivený do zvířecké a neslitovné zuřivosti.
Zraněná noha pode mnou povolila. Pokoušela jsem se ke Kyleovi přimknout jako břečťan, ale měl dost brutální síly, aby mě od sebe postupně odtrhl. Bylo mi jasné, že za okamžik spadnu do syčící vody a navždy zmizím.
Jarede! Jamie! Ten trýznivý výkřik jsme s Melanií vyrazily dvojhlasně. Nikdy se nedozvědí, co se mi stalo. Ian. Jeb. Doktor. Walter. Žádné loučení.
Kyle i se mnou v rukách povyskočil, abych ztratila pod chodidly oporu. Povedlo se mu to. Plácala jsem se bezmocně ve vzduchu jak hadrový panák.
Než ale stihl učinit poslední krok, něco se stalo.
Ta ostrá rána byla ohlušující. Měla jsem pocit, že se strop jeskyně řítí dolů. Podlaha se pod námi zachvěla.
Kyle vyjekl a uskočil dozadu; držela jsem ho pořád za vlasy, takže mě strhl s sebou. Pod nohama se nám drolila lavina kamení.
Pod naší tíhou se ulomil kraj kamenného břehu a podlaha jeskyně se chvěla jak při zemětřesení. Padli jsme na zem, já přistála na Kyleově hrudi, nohy se nám bimbaly nad vřící propastí plné páry.
"Kyle?"
Žádná odpověď.
Bála jsem se hnout.
Musíš z něho slézt. Spolu jste moc těžcí. Opatrně – podepři se o sloup. Odtáhni se od díry.
Pokňourávala jsem sice strachy, neschopná uvažovat samostatně, ale Melanii jsem poslechla na slovo. Vypletla jsem prsty z Kyleových vlasů a opatrně přelezla jeho bezvědomé tělo; chytla jsem se kamenného sloupu, abych se přitáhla kupředu. Sloup mi připadal poměrně pevný, ale kamenná podlaha nám pořád sténala pod nohama.
Po všech čtyřech jsem se plížila k východu z jeskyně, směrem k bezpečnému tunelu.
Další zapraskání; ohlédla jsem se dozadu. Jedna z Kyleových nohou se propadla níž, jak se pod ním bortila skála. Tentokrát jsem zaslechla šplouchnutí, jak kus kamene dopadl do vody. Podlaha se třásla pod jeho tíhou.
Kyle tam spadne, uvědomila jsem si.
Sláva! zavrčela Melanie.
Ale...!
Pokud tam spadne, aspoň nás nezabije, Wando. Jinak dosáhne svého.
Ale já nemůžu jenom tak...
Ale můžeš. Uteč. Copak ty nechceš žít?
To ano. Chtěla jsem žít.
Bylo skoro jisté, že Kyle spadne do vody; měla bych pak naději, že mi už nikdy nikdo neublíží. Přinejmenším nikdo z obyvatel jeskyně. Ještě jsem musela brát v úvahu Hledačku, ale ta se snad jednoho dne vzdá, a já by pak mohla navždy žít s lidmi, které miluji...
V noze mi pulzovalo, zmrtvělost ustupovala bolesti. Po rtech mi skapávala teplá kapalina. Bezmyšlenkovitě jsem ji slízla a uvědomila si, že to je krev.
Uteč, Poutnice. Já chci žít. Chci o tom taky rozhodovat.
Až ke mně doléhalo chvění kamenné podlahy. Do řeky se odlomil další kus skály. Kyleovo tělo se převážilo, sklouzlo o centimetr blíž k díře.
Nech ho být.
Melanie měla víc rozumu než já. Tohle byl její svět. Její pravidla.
Zírala jsem do obličeje muže, který měl co nevidět zemřít – muže, který si přál mou smrt. Jeho bezvědomá tvář už nepřipomínala rozzuřené zvíře, měla uvolněný, skoro pokojný výraz.
Podobnost s bratrem byla ještě výraznější.
Ne! namítala Melanie.
Doplazila jsem se k němu po břiše. Bála jsem se jít za ten pevný pilíř, takže jsem se o něj zahákla zdravou nohou a předklonila se, abych popadla Kylea v podpaží a odtáhla ho.
Zabrala jsem tak silně, div jsem si nevykloubila ramena, ale ani se nehnul. Zaslechla jsem zvuk, jako když se sype písek v přesýpacích hodinách – to se podlaha rozpadávala na drobounké částečky.
Škubla jsem jím podruhé, ale dosáhla jsem pouze toho, že proud písku a kamínků zesílil. Jakékoliv přesunutí Kyleovy váhy jen zrychlilo drolení skály.
A zrovna v okamžiku, kdy jsem si to uvědomila, sletěl do vody obrovský balvan a křehká rovnováha Kyleova těla vzala za své. Začal se svažovat dolů.
"Ne!" zavřískla jsem tak hlasitě, že mě muselo být slyšet po všech jeskyních. Přimkla jsem se k pilíři a povedlo se mi ho přidržet z opačné strany; křečovitě jsem ho objímala pažemi kolem hrudníku. Paže mě krutě bolely.
"Pomoc!" ječela jsem. "Pomozte mi někdo!"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře