34.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.25 |
› 

 Pohřeb

Jared se vrhl kupředu a hlučným plesknutím udeřil Kylea pěstí přímo do obličeje.
Kyleovi zasvítilo v očích bělmo, ústa se ochable rozzívla.
Na pár vteřin zavládlo v jeskyni ticho.
"Echm," prohodil Doktor vlídně, "ale z lékařského hlediska to jeho stav asi příliš nevylepšilo –"
"Zato já se cítím líp!" zahučel Jared trucovitě.
Doktor se nepatrně usmál. "Nu, dalších pár minut bezvědomí ho nejspíš nezabije."
Pak Doktor začal opět Kylea vyšetřovat, měřil mu pulz...
"Co se stalo?" ptal se šeptem Wes, jenž stál u hlavy mého lůžka.
"Kyle se to pokusil zabít," vysvětlil Jared dřív, než jsem to stihla já. "Ne, že by nás to překvapilo."
"Mně tedy ne," zamumlala jsem.
Wes se podíval na Jareda.
"Altruismus tomu vyhovuje zřejmě líp než lži," kývl Jared.
"Zkoušíš mě dopálit?" vybuchla jsem. Trpělivost mi definitivně došla. Jak dlouho jsem už nespala? Jediné, co mě bolelo víc než zraněná noha, byla hlava. Při každém nádechu mě řezalo v boku. Trochu zaskočeně jsem si uvědomila, že mám vážně bídnou náladu. "Protože pokud ano, tak se ti to povedlo."
Jared s Wesem na mě zděšeně vytřeštili oči. Bylo mi jasné, že ostatní se tváří podobně. No, snad až na Jeba. Ten byl přes kamenný obličej mistr.
"Jsem žena!" pokračovala jsem v nářku. "A tohle všechno mi vážně brnká na nervy!"
Jared ohromeně zamžikal a pak se opět zatvářil nesmiřitelně. "To kvůli ženskému tělu, ve kterém jsi?"
Wes se na něho vztekle podíval.
"Ne, kvůli mně!" zasyčela jsem.
"Podle čeho soudíš, že jsi žena?"
"Podle čeho to poznáš ty? V mém druhu jsem ten, kdo rodí mláďata. To ti snad nepřipadá dost ženské?"
Na to neměl argument. Měla jsem skoro až škodolibou radost.
Dobře jsi udělala, podpořila mě Melanie. Nemá pravdu a chová se jako prase.
Děkuju.
My holky musíme držet při sobě.
"Tak tenhle příběh jsi nám ještě nevyprávěla," ozval se Wes, zatímco Jared horečně vymýšlel, jak mě usadit. "Jak to funguje?"
Po Wesově olivově snědém obličeji se náhle rozlil ruměnec, protože si uvědomil, o co mě požádal. "Tedy, pokud ti připadám nezdvořilý, nemusíš odpovídat, víš?"
Rozesmála jsem se. Nálada se mi měnila každou vteřinou jak na divoké houpačce. Bláznivě, jak by řekla Mel. "Ne, neptáš se na nic... nepatřičného. V našem druhu nemáme tak... důmyslný akt." Opět jsem vyprskla smíchy a obličej mi zahořel žárem. Až příliš dobře jsem si pamatovala, jak důmyslný být může.
Přestaň myslet na ty čuňárny.
Myslíš na ně ty, připomněla jsem jí.
"Takže.

..," pobízel mě Wes.

Povzdechla jsem si. "Je nás jen několik, co jsme... Matky. Říkají nám tak, i když v sobě máme jen potenciál stát se jednou z nich..." Při tom pomyšlení jsem opět zvážněla. Tady nepřežila žádná Matka, pouze vzpomínky na ně.
"A ty ten potenciál máš?" zeptal se Jared upjatě.
Věděla jsem, že ostatní napjatě poslouchají. Dokonce i Doktor na chvíli přestal vyšetřovat Kylea.
Nechala jsem tu otázku bez odpovědi. "Jsme... trochu jako váš včelí roj nebo mravenci. Mnoho bezpohlavních členů rodiny a k tomu královna..."
"Královna?" Wes si mě měřil se zvláštním výrazem v obličeji.
"Ne doslova, ale na každých pět až deset tisíc jedinců mého druhu připadá jedna Matka. Občas i na míň, v tomhle směru nejsou žádná pravidla."
"A kolik trubců?" zajímal se Wes.
"Ale ne, my nemáme trubce. Kdepak, je to jednodušší."
Dychtivě čekali na vysvětlení. Polkla jsem. Neměla jsem to téma vytáhnout. Nechtělo se mi o tom mluvit. Vážně bylo tak důležité, abych pro Jareda nebyla "to"?
Pořád čekali. Naštvaně jsem pokračovala, protože jsem s tím začala já. "Matky se... dělí. Z každé... no, řekněme buňky, protože my máme jinou strukturu než vy, se stane nová duše. Každá duše v sobě nese část Matčiny paměti, kousek jejího já, který přetrvá."
"Kolik buněk?" vyzvídal Doktor. "Kolik mláďat?"
Pokrčila jsem rameny. "Tak kolem milionu."
Všem povylezly oči z důlků. Snažila jsem se nebrat to osobně, když Wes maličko ucouvl.
Doktor tiše hvízdl. Jako jediný měl zájem na pokračování. Aaron a Andy se tvářili ostražitě, číhavě. Moje vyprávění zatím nikdy neslyšeli. Nikdy nezažili, abych toho tolik napovídala.
"A kdy k tomu dochází? Existuje nějaký spouštěč?" zeptal se Doktor.
"Záleží jen na dobrovolném rozhodnutí," vysvětlila jsem. "Je to jediná příležitost, kdy se dobrovolně rozhodneme pro smrt. Vyměníme život za novou generaci."
"Takže ty se i teď můžeš rozhodnout, že rozdělíš všechny svoje buňky, prostě jenom tak?"
"Jenom tak to není, ale ano."
"Je to složité?"
"Vlastní rozhodnutí jistě. Proces je... bolestivý."
"Bolestivý?"
Proč ho to překvapilo? Copak totéž neplatí i pro jeho druh?
Muži! odfrkla si Melanie.
"Mučivý," potvrdila jsem. "A všechny si pamatujeme, jaké to pro naše Matky bylo."
Doktor si uchváceně mnul bradu. "Tak by mě zajímalo, jaká vlastnost se evolučně přičinila, že došlo ke vzniku společenství se sebevražednými královnami..." Ponořil se do myšlenek.
"Altruismus," připomněl Wes.
"Hmmm," přisvědčil Doktor. "Ano, to bude ono."
Zavřela jsem oči; už jsem litovala, že jsem si tohle všechno nenechala pro sebe. Mohla za to únava nebo snad zranění hlavy?
"Och," vzpomněl si Doktor, "ty jsi spala ještě míň než já, nemám pravdu, Wando? Musíme ti dopřát pořádný odpočinek."
"Je mi dobře," šeptla jsem, ale oči jsem neotevřela.
"No to je namouduši super," slyšela jsem čísi šepot. "Mezi námi žije zatracená mimozemšťanská královna! Než se nadějeme, může nás zaplavit milionem nových marťanů!"
"Tiše!"
"Stejně by vám neublížili," odpověděla jsem nikomu určitému, s víčky pořád zavřenými. "Bez hostitelských těl by rychle zahynuli." Při představě toho nepředstavitelného žalu jsem sebou až cukla. Milion drobounkých bezmocných duší, miniaturních stříbřitých miminek, jak se scvrkávají...
Nikdo mi neodpověděl, ale vycítila jsem všeobecnou úlevu.
Ještě nikdy jsem nebyla tak unavená. Už mi nevadilo, že Kyle leží sotva metr ode mě, že dva muži z těch přítomných by se k němu přidali, kdyby došlo k útoku. Nechtěla jsem už nic než spát.
A samozřejmě, zrovna v tom okamžiku se probudil Walter.
"Úúúúúch," zasténal šeptem. "Gladdie?"
Taky jsem zasténala, když jsem se překulila na bok. Bolest v noze i trupu mi moc pohybu nedovolila. Natáhla jsem k Walterovi paži, nahmátla jeho dlaň.
"Tady jsem," pošeptala jsem mu.
"Ááách," vydechl Walter úlevou.
Doktor napomenul muže, kteří začali protestovat: "Wanda se zřekla vlastního spánku a klidu, aby mu pomohla vydržet bolest. Ruce má samou modřinu od toho, jak pevně ho držela. Co jste pro Waltera udělali vy?"
Walter opět zasténal. Nejdřív hrdelně chrčel, ale zvuk rychle přešel do ječivého nářku.
Doktor zaťal zuby. "Aarone, Andy, Wesi... Mohli byste, echm, mohli byste mi sehnat Sharon?"
"My všichni?"
"Vypadněte!" přetlumočil Jeb.
Odpovědělo mu tiché šoupání vzdalujících se kroků.
"Wando," pošeptal mi Doktor přímo do ucha, "má kruté bolesti. Nesmíme dovolit, aby se úplně probral."
Zoufale jsem se snažila klidně dýchat. "Bude líp, když mne nepozná. Ať si myslí, že s ním je Gladdie."
Otevřela jsem oči. Jeb stál těsně u Waltera, který pořád ještě vypadal, jako by spal.
"Sbohem, Waltře," řekl Jeb. "Sejdeme se tam na druhém břehu."
Ucouvl.
"Jsi dobrý chlap. Budeš nám chybět," zamumlal Jared.
Doktor se zabýval dalším balením morfia. Papírový obal chrastil.
"Gladdie," vzlykl Walter. "Bolí to."
"Šššš. Ta bolest za chvilku zmizí. Doktor ji zažene."
"Gladdie?"
"Ano?"
"Miluju tě, Gladdie. Miloval jsem tě celý svůj život."
"Já vím, Waltře. Já – já tě taky miluju. Sám víš, jak moc tě miluju."
Walter si povzdechl.
Když se Doktor naklonil nad Waltera s injekční stříkačkou, zavřela jsem oči.
"Spi dobře, příteli," šeptal Doktor.
Z Walterových prstů vyprchalo napětí, pustily mě. Teď jsem to byla já, kdo je svíral.
Uběhla minuta ticha, narušovaného pouze mým oddechováním, zajíkavým a nepravidelným, na pomezí vzlyků.
Po rameni mě popleskala dlaň. "Zemřel, Wando," oznámil mi chraptivě Doktor. "Už necítí žádnou bolest."
Pustila jsem Walterovu ruku a opatrně se překulila do polohy, která mě bolela nejmíň. Ale stejně to pořád bolelo hrozně, a teď, když jsem věděla, že Waltera neruším, rozplakala jsem se skoro nahlas a svírala si bok, kde mi pulzovala příšerná bolest.
"Ale tak jo, klidně. Vždyť bys jinak neusnul," zaslechla jsem Jaredovo zhnusené brouknutí. Zkusila jsem otevřít oči, ale nezvládla jsem to.
Cosi mě píchlo do paže. Nevzpomínala jsem si, že bych měla zranění i tam. A navíc na nezvyklém místě, v ohbí lokte...
Morfin, špitla Melanie.
Už jsme ztrácely vědomí. Snažila jsem se potlačit strach, ale žádný jsem vlastně necítila. Už jsem byla příliš daleko.
Nikdo se neloučil, pomyslela jsem si otupěle. Od Jareda jsem to nemohla čekat... ale Jeb... Doktor... Ian tu ovšem nebyl...
Nikdo neumírá, ujistila mě Melanie. Tentokrát to bude jenom dlouhý spánek...
Když jsem se probudila, strop nade mnou byl temný, ozářený hvězdami. Noc. Tolik hvězd? Netušila jsem, kde to ležím. Nikde žádné temné překážky, strop mimo dohled. Jen hvězdy a hvězdy a hvězdy...
Přes obličej mi zavanul vítr. Voněl jako... prach a... cosi, co jsem nedokázala pojmenovat. Něco vlastně chybělo. Zmizel pach zatuchliny. Nikde žádná síra, jen suchý vzduch.
"Wando?" zašeptal kdosi a dotkl se mé zdravé tváře.
Ve světle hvězd jsem spatřila Ianův obličej, který se nade mnou skláněl, Ian měl chladnou ruku, ale nebylo to nepříjemné. Kde to jsem?
"Wando? Jsi vzhůru? Dál už čekat nebudou."
Odpověděla jsem také šeptem: "Cože?"
"Už začínají. Věděl jsem, že u toho taky chceš být."
"Už se probrala?" ozval se Jebův hlas.
"Co začíná?" nechápala jsem.
"Walterův pohřeb."
Zkusila jsem se posadit, ale tělo jsem měla jako z gumy. Ianova ruka mi přejela na čelo a tam zůstala, přidržovala mě, abych nevstala.
Pootočila jsem hlavu pod jeho rukou, snažila se uvidět...
Byla jsem venku.
Venku.
Po levé straně se tyčila miniaturní neuspořádaná pyramida balvanů, obklopená ježatým křovím. Po mé pravé ruce se táhla poušť a utápěla se ve tmě. A když jsem se podívala za své nohy, stál tam hlouček lidí, kteří se pod širým nebem necítili dobře. Přesně jsem věděla, jak se cítí. Zranitelně.
Opět jsem se pokusila posadit. Chtěla jsem jít blíž, vidět to. Ian mě zadržel. "Jen pomalu," varoval mě. "Hlavně se nesnaž vstát."
"Tak mi pomoz," zaprosila jsem.
"Wando?"
Jamieho hlas; a pak jsem ho spatřila, letěl ke mně, až mu vlasy nadskakovaly.
Konečky prstů jsem přejela po rohoži, na které jsem ležela. Jak to, že ležím pod hvězdami?
"Nepočkali!" žaloval Jamie. "Za chvíli bude konec."
"Pomoz mi!" zopakovala jsem.
Jamie mě vzal za ruku, ale Ian zavrtěl hlavou. "Vezmu ji."
Opatrně mě podebral pod tělem; dával pozor, aby ani nezavadil o moje nejbolestivější zranění. Zvedl mě ze země a hlava se mi ihned zatočila jako loď ve víru. Zanaříkala jsem.
"Co se mnou Doktor vlastně udělal?"
"Vpíchl ti trošku zbylého morfinu, aby tě mohl bezbolestně vyšetřit. A ty ses beztak potřebovala prospat."
Nesouhlasně jsem zkrabatila čelo. "Copak by se nenašel někdo, kdo by ten lék potřeboval víc?"
"Pššššt," sykl a já v dálce zaslechla tichý hlas. Ohlédla jsem se tím směrem.
Opět jsem spatřila ten hlouček lidí. Stáli u ústí nízké, temné, otevřené jeskyně, kterou pod nestabilní horou balvanů vykutal vítr. Stáli v nerovné řadě a hleděli do temného prostoru.
Poznala jsem Trudyin hlas.
"Walter bral vždycky všechno z té lepší stránky. Našel by světlo i na konci té nejtemnější díry. Tohle mi bude chybět."
Všimla jsem si, že pak kupředu pokročila postava s pohupujícím se šedočerným copem; Trudy vhodila do tmy hrst písku, jenž se syčivě sypal na zem.
Po chvilce se vrátila ke svému manželovi. Teď postoupil blíž k černé jeskyni Geoffrey.
"Snad najde svou Gladys. Tam bude šťastnější než tady." Geoffrey hodil další hrst písku.
Ian mě odnesl na pravý konec fronty lidí, odkud se už dalo do jeskyně dohlédnout. Všichni lidé stáli v půlkruhu kolem temného vchodu do podzemí.
Byli tam všichni – všichni.
Dopředu popošel Kyle.
Roztřásla jsem se a Ian mě k sobě něžně přitiskl.
Kyle se po nás ani neohlédl. Jeho obličej jsem měla z profilu; pravým okem přes otok skoro neviděl.
"Walter zemřel jako člověk," řekl Kyle. "Nikdo z nás nemůže žádat víc." Vhodil hrst písku na temný předmět, ležící na dně jeskyně.
Kyle se zařadil do hloučku.
Vedle něho stál Jared. Ten došel až k okraji Walterova hrobu.
"Walter byl dobrák až do morku kostí. Nikdo z nás se mu nevyrovnal." Hrst písku.
Pak k hrobu zamířil Jamie, a Jared ho popleskal po rameni, když se míjeli.
"Walter byl statečný!" prohlásil Jamie. "Nebál se umřít, nebál se žít a... nebál se věřit. Rozhodoval sám za sebe a vždycky dobře." Jamie vhodil hrst. Obrátil se a po celou zpáteční cestu se mi díval přímo do očí.
"Jsi na řadě," šeptl, když si stoupl vedle mě.
Andy už mířil k jeskyni s lopatou v ruce.
"Počkej!" ozval se Jamie; i ten mírný hlas se nesl daleko do ticha. "Wanda a Ian se ještě nerozloučili."
Kolem nás zazněl nespokojený šepot. Mozek mě v lebce tížil a bodal.
"Nějakou úctu snad Walterovi dlužíme!" ozval se Jeb, podle mě až příliš hlasitě.
Nejdřív jsem měla chuť mávnout na Andyho, ať jde dál, a poprosit Iana, ať mě odnese pryč. Tohle byl lidský žal, ne můj.
Až na to, že já taky truchlila. A skutečně jsem chtěla něco říct.
"Iane, pomoz mi nabrat hrst písku."
Ian přidřepl, abych mohla hrábnout do štěrku u jeho nohou. Pak si mé tělo položil na koleno, aby si písek nabral i on. Když se napřímil, odnesl mě ke vchodu do jeskyně.
Dovnitř jsem neviděla; skalní převis vrhal stín a hrob se zdál velmi hluboký.
Ian promluvil dřív než já.
"Walter byl to nejlepší a nejkrásnější, co je na lidech," řekl a vhodil písek do otvoru. Trvalo dlouho, než dopadl na dno.
Pak se Ian podíval na mě.
V hvězdné noci vládlo absolutní ticho. Dokonce i vítr se ztišil. Mluvila jsem šeptem, ale můj hlas dolehl ke všem přítomným.
"V srdci jsi neměl ani špetku nenávisti," oslovila jsem Walterovo tělo. "Právě tvoje existence je důkazem toho, že jsme se mýlili. Neměli jsme právo ukrást tvůj svět, Waltře. Doufám, že vaše pohádky říkají pravdu. Doufám, že najdeš Gladdie."
Nechala jsem kamínky klouzat mezi prsty a dopadat na nezřetelný obrys Walterova těla v hlubokém hrobě.
Sotva Ian udělal první krok, Andy se pustil do práce. Lopatou nabíral světlou, suchou hlínu z hromady, která ležela těsně vedle ústí jeskyně. Zemina dopadala hlučně a mě z toho zamrazilo v zádech.
Aaron nás minul s další lopatou. Ian ustoupil do strany, aby mu udělal místo. Lidé se semkli do skupinky a začali tiše probírat průběh pohřbu.
Až teď jsem Ianovi pohlédla do obličeje, poprvé od chvíle, kdy mě zvedl do náruče. Měl ho pokrytý prachem a povadlý únavou. Položil mě zpátky na rohož, stranou. Nepatřila jsem k hloučku truchlících. Náhle jsem znejistěla. Co mám tady pod širým nebem dělat? Spát? Za Ianem se objevil Doktor. Oba si klekli vedle mě.
"Jak se cítíš?" zeptal se Doktor a začal mi prohmatávat bok.
Chtěla jsem se posadit, ale Ian mě držel vleže na rohoži.
"Jsem v pořádku. Možná zvládnu i jít..."
"Nemá cenu něco uspěchat. Dopřej té noze pár dní odpočinku, ano?" Doktor mi povytáhl levé víčko a automaticky mi do oka posvítil baterkou. Pravým okem jsem spatřila oslnivý odraz, který mu zatančil na obličeji. Honem zamžikal a odtáhl se. Ian však ruku z mého ramene neodtáhl. Kupodivu.
"Hmm, tak tohle nám při diagnóze nepomůže. Co hlava?" pokračoval Doktor.
"Mám trochu závrať, ale to bude spíš od toho vašeho léku než od zranění. Ale ten lék už nechci; asi dám přednost bolesti."
Doktor se ušklíbl a Ian také.
"Co je?" vyděsila jsem se.
"Musím tě opět uspat, Wando. Omlouvám se."
"Ale... proč?" šeptla jsem nešťastně. "Tak vážně zraněná zase nejsem. Nechci..."
"Musíme tě odnést zase pod zem," vysvětlil Ian. "A lidi mají strach, že by sis mohla pamatovat cestu."
"Tak mi zavažte oči," prosila jsem.
Doktor vytáhl z kapsy stříkačku; už v ní zbývala jen čtvrtina obsahu. Přitiskla jsem se blíž k Ianovi, jehož ruka mě dál znehybňovala.
"Nesmíme podcenit žádné nebezpečí...," mumlal Doktor.
"Ale i kdybych utekla, kam bych šla? A proč bych utíkala zrovna teď?"
"Všichni budou klidnější...," ujišťoval mě Ian.
Doktor mě vzal za zápěstí a já se nebránila. Když mi jehla vklouzla pod kůži, dívala jsem se na Iana. Oči měl půlnočně temné. Z mých očí vyčetl zrazenost.
"Promiň," šeptl. To bylo poslední, co jsem slyšela.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře