35.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.25 |
› 

 Soud

Zasténala jsem. Hlava mi vířila v závrati, jako bych ji měla oddělenou od těla. Žaludek se mi bouřil nevolností.
"Konečně," broukl kdosi s úlevou. Ian, samozřejmě. "Máš hlad?"
Při představě jídla jsem se podvědomě začala dávit.
"Ach. Nevadí. A znovu promiň. Museli jsme. Když jsme tě vzali ven, všichni začali paranoidně vyvádět."
"Nevadí," vydechla jsem.
"Chceš se napít?"
"Ne."
Otevřela jsem oči a snažila se v šeru zaostřit. V stropních otvorech jukaly dovnitř dvě hvězdy. Už zase noc. Nebo ještě noc, kdo ví?
"Kde to jsem?" zeptala jsem se. Rozložení průduchů mi nebylo povědomé. Určitě jsem tu nikdy nebyla.
"Ve své ložnici," odpověděl Ian.
Zkusila jsem zjistit, jak se tváří, ale ve tmě jsem rozeznala jen temný obrys hlavy. Zkusmo jsem osahala, na čem ležím. Byla to opravdová matrace. Přitom jsem zavadila o Ianovy prsty. Chytil mě za ruku dřív, než jsem stačila ucuknout.
"Čí ložnice to je ve skutečnosti?"
"Tvoje."
"Iane..."
"Bývala naše... Kyleova a moje. Ale Kylea budou... držet v nemocničním křídle tak dlouho, dokud se nerozhodne. A já můžu přespávat u Wese."
"Přece ti neukradnu ložnici! A co myslíš tím, dokud se nerozhodne?"
"Říkal jsem ti, že se sejde soud."
"Kdy?"
"Proč tě to zajímá?"
"Protože v tom případě tam musím jít i já, abych to vysvětlila."
"Abys lhala."
"Tak kdy?" zopakovala jsem otázku.
"Za úsvitu. Nevezmu tě tam."
"V tom případě tam dojdu sama. Jen co přestane ta závrať, určitě to zvládnu."
"Ty si nedáš pokoj, viď?"
"Ano. Nebylo by fér, kdybych nesměla promluvit."
Ian s povzdechem pustil mou ruku a zvolna vstal. Zakřupalo mu přitom v kloubech. Jak dlouho tady seděl a čekal, až se proberu? "Za chvilku jsem zpátky. Ty hlad možná nemáš, ale já jsem vyhladovělý jako vlk."
"Bděl jsi skoro celou noc."
"To ano."
"Až se začne rozednívat, nebudu na tebe čekat dál."
Nevesele se zasmál. "Tím si jsem jistý. Neboj, vrátím se dřív a pomůžu ti tam dojít."
Otevřel dveře, prošel na chodbu a nechal dveře opět zapadnout. Vraštila jsem čelo. Na jedné noze bych se k hlavní síni asi nedovlekla. Upřímně jsem doufala, že se Ian vrátí.
Během čekání jsem vzhlížela ke dvěma hvězdám ve stropě a dovolila hlavě, aby se zvolna uklidnila a přestala vířit. Lidské léky byly hnusné. Brrr. Tělo mě bolelo, ale ten rozmazaný mozek byl mnohem horší.
Čas se vlekl, ale neusnula jsem. Ostatně, prospala jsem skoro celých čtyřiadvacet hodin.

A nejspíš jsem měla hlad, ale jistá jsem si nemohla být dřív, dokud se mi nezklidní žaludek.

Ian se vrátil před rozedněním, přesně jak slíbil.
"Cítíš se líp?" vyhrkl, sotva vešel do dveří.
"Snad ano. Ale hlavou jsem radši nehýbala."
"Myslíš, že na ten morfin reaguješ ty nebo Melaniino tělo?"
"To je Mel. Špatně snáší všechna sedativa. Zjistila to, když si před deseti lety zlomila zápěstí."
Na chvíli se zamyslel. "Je to... divné, jednat se dvěma lidmi současně."
"To ano," potvrdila jsem.
"Už máš hlad?"
Usmála jsem se. "Řekla bych, že cítím vůni chleba. Ano, žaludek se mi už trochu vzpamatoval."
"Doufal jsem, že to řekneš."
Jeho stín se ke mně naklonil, ve tmě vyhledal mou ruku a do dlaně vtiskl známý oblý tvar.
"Pomůžeš mi posadit se?" požádala jsem.
Opatrně mě objal kolem ramen a vytáhl mě do sedu, aby mě zhmožděniny bolely co nejmíň. Na žebrech jsem si nahmátla cosi tuhého, neznámý předmět.
"Díky," lapla jsem po dechu. Hlava se mi trochu točila. Osahala jsem si obvaz na hrudníku.
"Takže mám vážně zlomená žebra?"
"Doktor si tím není jistý. Dělá, co může."
"Hodně se snaží."
"To je pravda."
"Stydím se... že jsem ho zpočátku neměla ráda."
Ian se zasmál. "Jasně, že neměla. Je div, že dokážeš mít ráda kteréhokoliv z nás."
"Změnili jste to," zamumlala jsem a zakousla se do tvrdé rolky. Mechanicky jsem přežvykovala a polkla. Zatímco jsem čekala, než mi sousto sklouzne do žaludku, odložila jsem chleba stranou.
"Moc chutný není, to uznávám," prohodil Ian.
"Ale ne, jen čekám, jestli mě ta nevolnost doopravdy přešla."
"A co bys řekla nějaké dobrotě..."
Zvědavě jsem se na Iana podívala, ale ve tmě jsem nerozeznala výraz jeho tváře. Ostré zapraskání, trhavý zvuk... a pak jsem to ucítila a bylo mi to jasné.
"Cheetos!" vykřikla jsem. "Vážně? A pro mě?"
Cosi se dotklo mých rtů a já schroupala tu lahodnou hrst čipsů, kterou mi nasypal do úst.
"O tom se mi snad i zdálo," zasmála jsem se.
Zřejmě ho to pobavilo. Strčil mi sáček do rukou.
Chvatně jsem čipsy zhltala a pak jsem dojedla chleba; v ústech mi pořád přetrvávala chuť sýra. Než jsem si stačila říct, Ian mi podal lahev vody.
"Děkuju. A ne jenom za Cheetos, to dobře víš. Za spoustu dalšího."
"Rádo se stalo, Wando."
Snažila jsem se z jeho temně modrých očí vyluštit všechny významy té věty; jako by nebyla jen zdvořilostní fráze. Vzápětí jsem si uvědomila, že rozeznám barvu jeho očí, a rychle jsem vzhlédla k průduchům ve stropě. Hvězdy zmizely a obloha zešedla. Blížil se úsvit.
"A jsi si jistá, že to musíš udělat?" zeptal se Ian už v předklonu, aby mě zvedl.
Přikývla jsem. "Ale nemusíš mě nést. Nohy jsou už lepší."
"Tak se přesvědčíme."
Pomohl mi na nohy, ale pořád mě objímal kolem ramen a druhou rukou přidržoval kolem pasu.
"Opatrně. Jak to jde?"
Belhavě jsem zvládla krok. Bolelo to, ale dalo se to vydržet. "Bezva. Jdeme dál."
Myslím, že Ian tě má rád až moc.
Až moc? Udivilo mě, že Melanie se ozvala, a navíc tak zřetelně. Poslední dobou o sobě dávala vědět jen v Jaredově přítomnosti.
Já tu jsem taky. Vzal to vůbec na vědomí?
Jistěže ano. Spolu s Jebem a Jamiem nám věří nejvíc ze všech.
Tak jsem to nemyslela.
Jak jsi to tedy myslela?
Ale to už byla pryč.
Trvalo nám to dlouho. Ta vzdálenost mě zaskočila. Čekala jsem, že jdeme do hlavního sálu nebo do kuchyně, kde se lidé scházeli obvykle. My jsme však prošli přes východní pole a pokračovali dál až do velké, hluboké černé jeskyně, kterou Jeb označil termínem hřiště. Byla jsem tu předtím jen jednou, při první prohlídce jeskyní. Přivítal mě štiplavý pach síry.
Na rozdíl od ostatních zdejších jeskyní bylo hřiště širší než vyšší. Poznala jsem to až teď, když matně modré lampy visely ze stropu, místo aby stály na podlaze. Strop se mi klenul jenom pár desítek centimetrů nad hlavou, ve výšce stropu v normální budově. Ale stěny byly tak daleko, že v matném osvětlení jsem na ně nedohlédla, stejně jako na ten páchnoucí pramen, schovaný v jednom koutě, ale slyšela jsem jeho zurčení.
Kyle seděl na nejzářivěji osvětleném místě a dlouhými pažemi si objímal pokrčená kolena. Obličej měl nehybný jako masku. Když jsem s Ianovou pomocí vkulhala dovnitř, ani nevzhlédl.
Po jeho bocích stáli Jared a Doktor, oba skoro uvolněně, ale stejně mi připomínali... stráže.
Vedle Jareda hleděl Jeb, pušku přes rameno. Vypadal klidně, ale já dobře věděla, jak rychle se umí změnit. Za volnou ruku se ho držel Jamie... ne, on držel Jamieho, který z toho nebyl dvakrát nadšený. Mě ale přivítal úsměvem a zamáváním a pak se významně podíval na Jeba. Ten ho pustil.
Sharon stála vedle Doktora spolu s tetičkou Maggie.
Ian mě odtáhl za hranici světla, kde seděli ostatní. Rozeznala jsem jejich obrysy, ne obličeje.
Bylo to zvláštní; po celou cestu mě Ian podpíral bez problémů, ale náhle jako by na něho padla olověná únava. Jeho paže mi kolem pasu jen ochable ležela. Usadil mě na místo, které jsem si na podlaze sama vybrala, a posadil se vedle mě.
"Ouvej," zaslechla jsem šeptnutí.
Ohlédla jsem se. Trudy. Přesunula se blíž k nám a po ní i Geoffrey a Heather.
"Vypadáš děsně," řekla mi. "Jak moc jsi zraněná?"
Pokrčila jsem rameny. "Nic mi není." Napadlo mě, že Ian mi dovolil vbelhat se do jeskyně vlastními silami, abych předvedla svoje zranění – svědectví beze slov. Zamračila jsem se na něho, i když se tvářil nevinně.
Dorazili Wes s Lily a přisedli si k nám. Po pár vteřinách se objevil Brandt, pak Heidi a Andy s Paige. Jako poslední vešel Andy.
"Jsme tu všichni!" oznámil. "Lucina zůstane s dětmi, nechce, aby to viděly. Máme začít bez ní."
Zavládla chvilka ticha.
"Tak tedy," oznámil Jeb hlasitě, aby ho všichni slyšeli, "uděláme to takhle. Normální hlasování, vítězí většina. Ovšem je to můj dům, takže pokud by mi názor většiny nebyl po chuti, stejně rozhodnu podle svého."
Někdo se zasmál, ale zase rychle umlkl. Nebyla to žádná legrace. Souzený člověk se pokusil zabít mimozemšťana. Bude to hrozný den pro všechny.
"Kdo vypovídá proti Kyleovi?" otázal se Jeb.
Ian se začal zvedat.
"Ne!" sykla jsem a pověsila se mu na loket.
Odstrčil mě a vstal.
"Je to úplně jednoduché!" začal Ian. Nejradši bych vyskočila a ucpala mu ústa dlaní, ale bez pomoci bych se stejně nezvedla. "Bratr dobře věděl, že jedná proti Jebovým pravidlům. Wanda patří do komunity a vztahují se na ni všechna pravidla a veškerá ochrana jako na nás. Jeb řekl Kyleovi na rovinu, že pokud nedokáže žít v její blízkosti, ať odejde. Kyle se rozhodl zůstat. Dobře věděl, jaký je v jeskyních trest za vraždu."
"Oběť je pořád naživu," zavrčel Kyle.
"A právě proto nežádám pro tebe trest smrti!" vyštěkl Ian. "Ale tady žít dál nemůžeš. Ne, když jsi v hloubi srdce vrah."
Ian ještě okamžik spaloval bratra pohledem a opět si přisedl vedle mě.
"Ale mohli by ho chytit a on by k nám třeba dovedl Hledače," namítal Brandt, který rozčileně vyskočil.
Jeskyní se rozlehlo tlumené dohadování.
Kyle vzdorně loupl očima po Brandtovi. "Živého by mě ale nikdy nedostali."
"Jenže to nemůžeš zaručit!" ozval se Andy a ostatní přizvukovali.
"Jeden po druhém!" varoval je Jeb.
"Už jsem venku přežil!" vybuchl Kyle dopáleně.
Ze tmy zazněl další hlas, sykavě. "Je to risk." Neuměla jsem si ho zařadit.
A další. "Co udělal Kyle špatného? Nic."
Jeb zlověstně pokročil blíž k publiku. "Porušil moje pravidla."
"Ona ale není jednou z nás!" protestoval kdosi.
Ian se opět začal zvedat.
"Hej!" zaburácel Jared tak hlasitě, až všichni poskočili. "Tady přece nesoudíme Wandu! Pokud má někdo konkrétní stížnost na ni, ať svolá další soud. Všichni ale víme, že tady neublížila nikomu. A jemu dokonce zachránila život!" Ukázal palcem na Kylea, který se okamžitě nahrbil v ramenou. "Jen chvilku poté, co se ji pokusil shodit do řeky, riskovala vlastní život, aby ho uchránila před stejným příšerným osudem. Dobře věděla, že kdyby zahynul, byla by tu ve větším bezpečí, ale stejně ho zachránila. Udělal by to někdo z vás? Zachránil by svého nepřítele? Chtěl ji zjevně zabít, a ona dokonce ani nevypovídá proti němu!"
Všechny oči v temné místnosti se upřely na mě. Jared natáhl ruku mým směrem.
"Budeš svědčit proti němu, Wando?"
Třeštila jsem na něho oči, šokovaná, že se postavil na mou stranu, že pronesl moje jméno. Melanie byla stejně ohromená jako já. Byla štěstím bez sebe, že na nás upíral laskavý pohled, po kterém se jí tak dlouho stýskalo. Ale pronesl moje jméno...
Trvalo pár vteřin, než jsem konečně našla hlas.
"To všechno je nedorozumění," zašeptala jsem. "Když se podlaha zbortila, oba jsme se propadli. To je všechno." Doufala jsem, že šepot zamaskuje lež, ale Ian se okamžitě rozchechtal. Dloubla jsem do něho loktem, ale to ho nezarazilo.
Jared se na mě dokonce usmál. "Vidíte. Dokonce kvůli němu i lže."
"No, spíš se o to snaží," upřesnil Ian.
"Hm, a jak dokážete, že to je lež?" rozkřikla se Maggie nenávistně a popošla ke Kyleovi. "Kdo dokáže, že ten tvor lže?"
"Mag..." začal Jeb.
"Sklapni, Jebediahu – teď mluvím já! Trčíme tady úplně zbytečně. Žádnému člověku se nic nestalo. Tenhle nestoudný vetřelec si na nic nestěžuje. Všechno to je ztráta času!"
"S tím souhlasím!" vykřikla zvučně Sharon.
Doktor po ní vrhl ukřivděný pohled.
Pak vyskočila Trudy. "Přece tu nenecháme vraha – aby se mu to nakonec povedlo!"
"Vražda je subjektivní termín!" vyštěkla Maggie. "Podle mě se dá zavraždit jenom člověk!"
Ian mě objal kolem ramen. Uvědomila jsem si, že se celá klepu.
"Člověk je subjektivní termín, Magnolie!" zaškaredil se Jeb na sestru. "Věřil jsem, že ta definice zahrnuje i soucit a vcítění, špetku milosrdenství."
"Pojďme hlasovat!" navrhla Sharon dřív, než se její matka stačila na Jeba rozkřiknout. "Zvedněte ruku každý, podle koho by Kyle měl zůstat v jeskyních, bez trestu za to... nedorozumění." Šlehla pohledem ne po mně, ale na Iana po mém boku, než pronesla poslední slovo.
Kolem mě se začaly zvedat paže. Jared se hrozivě zachmuřil.
I já jsem zkusila zvednout ruku, ale Ian mě k sobě přitiskl úžeji a podrážděně zavrčel. Nakonec nebylo mého hlasu třeba.
Jeb hlasitě sčítal hlasy: "Deset... patnáct... dvacet... dvacet tři. Fajn, jasná většina."
Nerozhlédla jsem se kolem sebe, abych viděla, jak kdo hlasoval. Stačilo mi, že lidé v mé těsné blízkosti ruku nezvedli, jen dychtivě sledovali Jeba.
Jamie se odtrhl od Jeba a vmáčkl se mezi mě a Trudy. Objal mě z opačné strany než Jared.
"Možná že vy duše jste nás odhadly dobře!" pronesl tak hlasitě, aby ho zaslechla většina přítomných.
"Tiše!" zasyčela jsem na něho.
"Dobrá!" zvolal Jeb. Všichni zmlkli. Jeb pohlédl na Kylea u svých nohou, potom na mě a na Jareda. "Dobrá, v téhle věci se tedy podřídím většině."
"Jebe..." vyhrkli Jared s Ianem jednohlasně.
"Můj dům, moje pravidla," připomněl jim Jeb. "Na to nikdy nezapomínejte. A ty mě dobře poslouchej, Kyle. A ty taky, Magnolie. Každého, kdo se pokusí ublížit Wandě, nečeká soud, ale rovnou pohřeb!" Svoje prohlášení zdůraznil plesknutím do hlavně.
Vylekaně jsem zamrkala.
Magnolie vztekle civěla na bratra.
Kyle přikývl, jako by ty podmínky bral.
Jeb se rozhlédl po neuspořádaném obecenstvu a každému zvlášť se podíval do očí.
"Soud je u konce!" ohlásil. "A co takhle si zahrát?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře