36.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.26 |
› 

 Důvěra

Shromáždění se rázem uvolnilo a v půlkruhu lidí zazněl nadšený šum hlasů.
Podívala jsem se na Jamieho. Tvářil se otráveně. "Jeb se snaží vrátit věci do normálu. Ty poslední dny byly mizerné. Walterův pohřeb..."
Trhla jsem sebou.
Jeb se zazubil na Jareda, který chvíli zatínal zuby, ale pak se na staříka ušklíbl a rychle vyběhl z jeskyně.
"Jared má nový míč?" zeptal se kdosi.
"Super!" zajásal Wes po mém boku.
"Tenhle fotbal," potřásla Trudy hlavou.
"Ale co, pokud to zmírní napětí," pokrčila rameny Lily.
Dolehly ke mně hlasy i ze středu jeskyně.
"Tentokrát se s tím míčem trochu kroť," oslovil Aaron Kylea a podal mu ruku, aby mu pomohl vstát.
Kyle pomoc přijal a zvolna se vytáhl na nohy. Hlavou se skoro dotýkal lamp.
"Poslední zápas nestál za nic," zakřenil se na Jeba. "Žádná taktika."
"Za kapitána jmenuji Andyho!" zařval kdosi.
"A já zase Lily!" zvolal Wes, vstal a protáhl se.
"Andy a Lily."
"A já chci Kylea," vyhrkl Andy chvatně.
"A já Iana!" křikla Lily.
"Jareda!"
"Brandta!"
Jamie vstal a snažil se vypadat hodně urostle.
"Paige."
"Heidi."
"Aarona."
"Wese."
Rozpočítávání pokračovalo. Jamie zářil, protože Lily si ho vybrala ještě dřív, než si stihli rozebrat první polovičku hráčů. Objevila se dokonce i Lucina s oběma hopsajícími chlapečky. Jared donesl nový lesklý kopací míč.
"Wando?" zeptala se Lily.
Zavrtěla jsem hlavou a ukázala si na nohu.
"Aha. Promiň."
Fotbal hraju skvěle! připomněla Melanie. Tedy, hrávala jsem.
Sotva chodím, hájila jsem se.
"Řekl bych, že tenhle zápas prosedím!" oznámil Ian.
"To přece ne!" stěžoval si Wes. "Mají Kylea a Jareda. Bez tebe jsme vyřízení!"
"Jen hraj!" vybídla jsem ho. "Já... já budu počítat góly."
Podíval se na mě a přísně stiskl rty. "Nemám na fotbal tu správnou náladu."
"Potřebují tě."
Ušklíbl se.
"Tak pojď, Iane!" naléhal Jamie.
"Budu se dívat," slíbila jsem. "Ale byla by to nuda, kdyby jeden tým měl příliš jasnou převahu."
"Wando," povzdechl si Ian. "Ty jsi vážně ta nejhorší lhářka, o jakou jsem kdy zakopnul."
Přesto vstal a začal se rozcvičovat spolu s Wesem.
Paige ze čtyř lamp udělala dvě branky.
Zkusila jsem vstát, protože jsem seděla přímo uprostřed hřiště. V šeru si mě nikdo nevšímal, kolem vládla atmosféra nabitá radostným vzrušením.

Jeb měl pravdu. Tohle jeho lidé potřebovali, i když já to moc nechápala.

Vytáhla jsem se na všechny čtyři, ale zraněnou nohu jsem nemohla ohnout v koleni. Doufala jsem, že se mi nějak podaří vyhoupnout se do stoje, tíha bezvládné nohy mi v tom však bránila.
Než jsem se po prvním neúspěšném pokusu vstát svalila přímo na obličej, zachytily mě silné ruce. Nešťastně jsem vzhlédla, abych Ianovi poděkovala.
Slova mi však zamrzla v hrdle, protože ty paže, co mě podpíraly, patřily Jaredovi.
"Mohla jsi přece požádat o pomoc," prohodil vlídně.
"Já..." odkašlala jsem si. "Asi ano, ale nechtěla jsem..."
"Přivolávat k sobě pozornost?" Z hlasu jsem mu vyčetla jen obyčejnou zvědavost, žádné obvinění. Pomohl mi dobelhat se ke vchodu do jeskyně.
Zavrtěla jsem hlavou. "Nechtěla jsem... aby mi někdo pomáhal jen ze zdvořilosti, proti své vůli." Nebylo to celé vysvětlení, ale podle všeho mi rozuměl.
"Nemyslím, že Ian a Jamie by ti pomoc poskytli neochotně."
Ohlédla jsem se po nich. V šeru si ani jeden z nich ještě nevšiml, že jsem odešla stranou. Kopali si míč a rozesmáli se, když Jamie Wese trefil do obličeje.
"Ale zrovna se baví. Nerada bych je vyrušila."
Jared se mi zkoumavě díval do obličeje. Všimla jsem si, že se mile usmívá.
"Na tom chlapci ti hodně záleží," řekl.
"To ano."
Přikývl. "A co ten muž?"
"Ian je... Ian mi věří. A dohlíží na mě. Dokáže být velmi laskavý... na člověka." Málem jsem dodala, že skoro jako duše, ale to by vůči přítomným nevyznělo jako pochvala.
Jared se ušklíbl. "Na člověka. To je důležitější věc, než jsem si předtím dokázal uvědomit."
U vchodu do jeskyně se táhl mělký výběžek, skoro jako kamenná lavice. Posadil mě na něj, protože to bylo pohodlnější než rovná podlaha.
"Děkuju," řekla jsem. "Jeb rozhodl správně, věř mi."
"Já s tím nesouhlasím." Vyznělo to mírněji, než by obsah slov naznačoval.
"A díky taky za to, jak jsi mě předtím obhajoval."
"Každé slovo bylo ryzí pravda."
Zadívala jsem se do podlahy. "Víš, nikdy jsem nikomu neublížila záměrně. Mrzí mě, že tobě a Jamiemu jsem svým příchodem způsobila bolest. Omlouvám se."
Se zamyšleným výrazem ve tváři si ke mně přisedl. "Upřímně řečeno..." Zaváhal. "Co jsi tady, chlapec je na tom mnohem líp. Už jsem málem zapomněl, že se umí smát."
Oba jsme teď slyšeli, jak se jeho smích zvonivě proplétá mezi hlasy dospělých.
"Jsem ráda, že jsi mi to řekl. Kvůli tomu jsem si dělala největší starosti. Bála jsem se, abych něco nezničila."
"Proč?"
Nechápavě jsem k němu vzhlédla.
"Proč ho máš ráda?" zeptal se zvědavě, ale taky skoro něžně.
Hryzla jsem se do rtu.
"Mně to povědět můžeš. Já jsem... já jsem..." Zřejmě nenacházel vhodná slova. "Zkrátka mi to můžeš říct," zopakoval.
Se sklopenou hlavou jsem vysvětlila: "Zčásti proto, že ho má ráda Melanie." Ani jsem se nepodívala, jestli na to jméno nějak zareagoval. "Ty její vzpomínky na bratříčka... je to silné. A pak, když jsem ho poznala osobně..." Pokrčila jsem rameny. "Nejde ho nemilovat. Patří to do mého... Lásku k němu má tohle tělo zakódovanou do každé buňky. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jaký vliv na mě má hostitelské tělo. Ale možná to platí jen pro lidská těla. Možná jen pro Melami."
"Hovoří s tebou?" Znělo to klidně, ale stejně jsem vycítila skryté napětí.
"Ano."
"Jak často?"
"Když má chuť. Když ji něco zajímá."
"A co dnes?"
"Nic moc. Ona se... na mě trochu zlobí."
Překvapeně se zasmál. "Zlobí se? A proč?"
"Protože..." Nemělo cenu riskovat. "Jenom tak."
Poznal lež a domyslel si, jak to je doopravdy.
"Kvůli Kyleovi? Chtěla, aby si to odskákal." Opět se zasmál. "No jasně."
"Dokáže se... hodně navztekat." Usmála jsem se, abych tu urážku zmírnila.
On to jako urážku nebral. "Vážně? Jak se to projevuje?"
"Nutí mě, abych se bránila. Jenomže já... to neumím. Nejsem žádný rváč."
"To vidím." Prstem mi přejel po zhmožděné tváři. "Promiň."
"Ne, to by udělal každý. Chápu, jak ti bylo."
"To nemůžeš..."
"Kdybych byla člověk, cítila bych to stejně. Navíc, o tohle nešlo... Pochop, vzpomněla jsem si přitom na Hledačku."
Jared zkameněl.
Opět jsem se usmála a on se maličko uvolnil. "Mel mě nutila, ať ji zaškrtím. Strašně moc ji nenávidí. A já... já jí to kdovíproč nemůžu mít za zlé."
"Pořád tě hledá. Ale helikoptéru už jí zřejmě znovu neposkytnou, chválabohu."
Zavřela jsem oči, zaťala pěsti a silou vůle se snažila zklidnit dech.
"Původně jsem se jí nebála," šeptla jsem. "Sama nechápu, proč z ní teď mám takovou hrůzu. Kde je?"
"Nedělej si starosti. Včera se ometala jenom na té dálnici. Nenajde tě."
Přikývla jsem a snažila se tomu uvěřit.
"A teď... teď Mel slyšíš?" vyhrkl ostýchavě.
Ani teď jsem oči neotevřela. "Já... vnímám ji. Poslouchá nás velmi pozorně."
"Co si myslí?" Teď už jen šeptal.
Teď máš šanci, upozornila jsem ji. Co mu chceš říct?
Náhle byla opatrná. Moje pobídka ji rozrušila. Proč? Proč ti najednou věří?
Otevřela jsem oči a zjistila, že Jared mi se zatajeným dechem zírá zblízka do obličeje.
"Chce vědět, co se stalo, že jsi náhle... tak jiný. Proč jsi nám uvěřil?"
Na okamžik se zamyslel. "No... Všechno to do sebe začalo zapadat. Byla jsi tak... hodná na Waltera. Tolik soucitu jsem zatím viděl pouze u Doktora. A zachránila jsi Kyleovi život v situaci, kdy by ho většina z nás nechala spadnout čistě kvůli vlastnímu bezpečí – a to neberu v úvahu ten jeho vražedný pokus. Nu, a ke všemu jsi ještě mizerný lhář." Krátce se zasmál. "Pořád sám sebe přesvědčuju, že jde o velké a důmyslné spiknutí. Možná že se zítra probudím a budu tomu věřit."
Já i Mel jsme sebou zděšeně trhly.
"Ale když na tebe dnes začali útočit... Zkrátka, vyjel jsem. Viděl jsem v nich všechno to špatné, co mě mrzí i u sebe samého. Došlo mi, že jsem ti uvěřil už dávno, ale tvrdohlavě a krutě jsem si to odmítal přiznat. Věřím ti nejspíš už od toho prvního večera... víš, jak jsi skočila přede mě, abys mě zachránila před Kylem." Pobaveně se zasmál, jako by Kylea nepovažoval za nebezpečného. "Ale aspoň umím lhát líp než ty. A dokonce umím obelhávat i sám sebe."
"Doufá, že svůj názor nezměníš, i když se bojím, že to tak dopadne."
Zavřel oči. "Mel."
Srdce se mi rozbušilo. To způsobila její radost, ne moje. Jistě uhodl, jak hluboce ho miluji. Jistě to poznal po tom, co se mě vyptával na Jamieho.
"Vyřiď jí... že se to nestane."
"Ona tě slyší."
"Jak... konkrétně jste propojeny?"
"Slyší to, co já, vidí, co já."
"Cítí totéž?"
"Ano."
Nakrčil nos a opět se dotkl mé tváře, něžně, jako polaskání. "Ani nevíš, jak mě to mrzí."
V místě toho doteku mě kůže přímo pálila, ale příjemně. Ještě víc mě však sežehla jeho slova. Samozřejmě že ho mrzí, že jí ublížil. To je logické a neměla bych se tím trápit.
"Tak pojď, Jarede! Hrajem!"
Vzhlédli jsme. Kyle zval Jareda do hry. Vypadal v pohodě, jako by dnes ani nestál před soudem. Buď věděl, že to tak dopadne, nebo se uměl ze všeho rychle otřepat. Mě po Jaredově boku zřejmě nevnímal.
Ale teď jsem si poprvé uvědomila, že si nás dvou všimli ostatní.
Jamie se na nás díval se spokojeným úsměvem. Podle něho to bylo v pořádku. Ale bylo?
Jak to myslíš?
Co při pohledu na nás vlastně vidí? Svou opět stmelenou rodinu?
A není to tak aspoň zčásti?
S novým nezvaným členem.
Pořád lepší, než to bylo včera.
To snad...
Já vím, přiznala Mel. Jsem ráda, že Jared ví o mé přítomnosti..., ale stejně mi vadí, že se tě dotýká.
A mně se to zase až moc líbí. Ten dotek Jaredových prstů jsem stále cítila. Omlouvám se za to.
Nevyčítám ti to. Tedy, aspoň vím, že bych neměla.
Díky.
Ale Jamie nebyl sám, kdo nás pozoroval.
Jeb byl zvědavý, koutky úst povytažené v úsměvu.
Sharon a Maggie nás sledovaly planoucíma očima. Tvářily se nyní navlas stejně a byly nejen podobné, ale díky tomu nasupenému výrazu připomínaly spíš sestry než matku s dcerou.
Ian se tvářil ustaraně, přísně svíral rty a zřejmě se chystal užuž se vrhnout k nám a ochránit mě. Nebyl si jistý, zda mi Jared opět nevyhrožuje. Usmála jsem se na něho. Úsměv mi sice neoplatil, ale zhluboka vydechl.
Nemyslím, že on si dělá těžkou hlavu zrovna kvůli tomu, řekla Mel.
"A teď ji slyšíš?" Jared mezitím vstal, ale nespouštěl oči z mé tváře.
Svou otázkou mi zabránil zeptat se Mel, co přesně myslela. "Ano."
"Co říká?"
"Všímáme si toho, co s ostatními dělá změna... tvého postoje." Kývnutím jsem ukázala na Melaniinu tetu a sestřenici, které se jako na povel obrátily ke mně zády.
"Husy paličaté!" zabručel Jared.
"Tak dobrá!" houkl Kyle a obrátil se k míči, položenému na nejzářivěji osvětleném místě v jeskyni. "Vyhrajeme to i bez tebe!"
"Už jdu!" zařval Jared, hodil po mně poslední toužebný pohled a vrhl se do hry.
Žádné góly jsem nepočítala, byla tam příliš velká tma, aby bylo něco vidět. Místo toho jsem počítala Jamieho radostné výkřiky, to když dali gól, a vzteklé zasténání, když skóroval soupeř. Těch druhých zvuků bylo výrazně víc.
Hráli všichni. Maggie dělala v Andyho týmu brankáře, Jeb chytal v bráně Lilyina týmu. Oba byli překvapivě dobří a v tom matném osvětlení vypadali omládle. Jeb se nebál udělat za míčem šipku, ale Maggie chytala stejně dobře i bez podobně okázalých kousků. Kdykoliv Ian či Wes vykopli, lup... a míč jí přistál přímo v dlaních.
Hra byla plná smíchu, vzrušení a uvolnění. Nikdo by nevěřil, že ten den začal soudem nad jedním z obyvatel jeskyní.
Trudy a Paige po půlhodince odešly z hřiště a s veselým klábosením se vytratily z jeskyně. Po chvíli se vrátily s krabicemi plnými celozrnných tyčinek – těch sladkých, se sušeným ovocem. Hra ustala, Jeb vyhlásil přestávku a všichni se hrnuli pro snídani.
Jamie vyklouzl z klubka těl a paží; ruce měl plné tyčinek a v podpaží zastrčené lahve s vodou.
"Díky. Bavíš se?"
"Jasně! Škoda, že taky nemůžeš hrát!"
"Příště," slíbila jsem.
"Tumáš...," Ian mi podával hrst ovocných tyčinek.
"Předběhl jsem tě!" zazubil se na něho Jamie.
"Och," hlesl Jared, který se objevil po Jamieho druhém boku. I on měl tyčinek víc než pro jednoho.
Ian a Jared si vyměnili navztekaný pohled.
"Kam se ztratilo všechno jídlo?" zuřil Kyle u prázdné krabice a rozhlížel se, kdo je ten zloděj.
"Chytej!!" křikl Jared a jednu po druhé mu naházel polovinu svých tyčinek.
Kyle každou zručně chytil v letu a zamířil k nám.
"Hej!" vyštěkl Ian na bratra a také mu naházel díl svých tyčinek, aniž by se na něho jedinkrát podíval. "A teď zmiz."
Kyle ho ignoroval. Poprvé za celý den se díval přímo na mě. Zornice měl černé, výraz naprosto neproniknutelný.
Přikrčila jsem se a sykla bolestí, když se mi připomněla žebra.
Kyle se blížil k nám.
"Slyšel jsi Iana!" zavrčel Jared.
"Můžu předtím něco říct?" zeptal se Kyle a nespouštěl ze mě oči.
Nikdo neodpověděl.
"Nemrzí mě to," prohlásil Kyle. "Pořád věřím, že to bylo správné rozhodnutí."
Ian bratra odstrčil dozadu. Kyle zavrávoral, ale opět udělal krok vpřed.
"Moment, ještě jsem neskončil."
"Ale jo, skončil!" vyštěkl Jared. Zatínal pěsti tak zuřivě, až mu klouby prstů zbělely.
Mezitím jsme upoutali pozornost všech ostatních. V jeskyni vládlo ticho, radostné vzrušení ze hry se rázem vytratilo.
"Ne, neskončil." Kyle zvedl ruce nad hlavu, jako kdyby se vzdával, a znovu mě oslovil: "Nemyslím, že jsem jednal špatně, ale ty jsi mi vážně zachránila život. Nevím proč, ale zachránila. A tak mám dojem, že je to život za život. Nezabiju tě, a tím ti splatím svůj dluh."
"Ty pitomý osle!" vybuchl Ian.
"Kdo z nás se zabouchl do červa, brácho? Zrovna ty mi říkej, že jsem pitomý!"
Ian máchl pěstmi, předklonil se.
"Tak já ti řeknu, proč!" vyhrkla jsem hlasitěji, než jsem měla v úmyslu. Dosáhla jsem však účinku, o který mi šlo. Ian a Jared a Kyle se ke mně obrátili. Všichni rázem zapomněli na rvačku.
Znervózněla jsem. Odkašlala jsem si. "Nenechala jsem tě spadnout, protože... protože nejsem jako ty. Tím netvrdím, že nejsem jako lidé, protože i tady jsou takoví, kteří by udělali totéž. Je tu spousta laskavých a dobrých lidí – třeba tvůj bratr a Jeb a Doktor.... Zkrátka říkám, že nejsem konkrétně jako ty."
Kyle se na mě minutku díval a pak se zasmál. "Trefa!" broukl pořád ještě se smíchem a zamířil k lahvím s vodou. "Život za život!" křikl ještě přes rameno.
Tak úplně jsem mu nevěřila. To ani náhodou. Lidé byli dobří lháři.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře