37.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.34 |
› 

 Spor

Vítězství každého zápasu se dalo snadno uhodnout. Když Jared a Kyle hráli spolu, vždy vyhráli. Když Jared hrál s Ianem, vyhrál zase tento tým. Zdálo by se, že Jared je neporazitelný, dokud jsem neviděla, jak spolu hrají oba bratři.
Ian se v jednom týmu s Kylem necítil dvakrát ve své kůži, aspoň zpočátku, ale po pár minutách hry už spolu tvořili dokonale seřízený stroj – znali se dost dobře a trénovali spolu tak dlouho, že se uměli sehrát beze slova. I když Jared na svou stranu přetáhl výborné hráče, stejně Kyle s Ianem vždycky vyhráli.
Nakonec Jeb fotbalový turnaj odpískal, sebral míč a strčil si ho do podpaží. "Vítěz je, myslím, jasný. Ale i když bych nerad vypadal, že nemám smysl pro legraci, práce čeká... a upřímně řečeno, jsem už ulítaný až běda."
Ozvalo se sice pár chabých protestů, ale převládal smích. Nikomu nevadilo, že zábava končí. Podle toho, jak si hráči posedali na podlahu a s hlavou mezi koleny ztěžka lapali po dechu, nebyl vyřízený pouze Jeb.
Lidé se postupně v dvojicích a trojicích trousili ven z jeskyně. Přitiskla jsem se ke skalní stěně, abych u východu nepřekážela. Bez průduchů ve stropě téhle černé díry se dal jen těžko odhadnout čas, ale doba oběda už jistě minula. Mezi procházejícími lidmi jsem sledovala Kylea a Iana.
Po odpískání zápasu Kyle zvedl ruku, aby si s bratrem vítězoslavně pleskl dlaní o dlaň, ale Ian se jen obrátil a zamířil pryč. Kyle popadl bratra za rameno a prudce ho otočil obličejem k sobě, ale Ian jeho ruku odrazil. Kyle zaťal pěst a zamířil ji Ianovi přímo na žaludek. Ian však snadno uhnul; v jejich pošťuchování nebyla žádná přesvědčivost. Kyle bratrovi pocuchal vlasy, zřejmě právem staršího sourozence, Ian ho pleskl přes zápěstí a náhle se pousmál.
"Super výkon, brácho!" zaslechla jsem Kylea. "Pořád ti to kope."
"Jsi hrozný idiot, Kyle," odpověděl Ian.
"To víš, ty jsi pobral všechen rozum, já zase krásu, takže to je fér."
Kyle předvedl další výpad pěstí na bratrův žaludek, ale Ian mu tentokrát ruku zachytil a zkroutil mu ji za záda. Teď už se smál na celé kolo a Kyle se k němu po pár nadávkách připojil.
Všechno mi to připadalo na hraně násilí; pohled na oba bratry mě stresoval, ale současně jsme si vybavila jednu z Melaniiných vzpomínek: po trávě se válejí tři štěňata a zuřivě si chňapají navzájem po krku, cení zuby a vrčí, jako by toužili sourozence zadávit.
Ano, jenom si hrají, potvrdila Melanie. Bratrská pouta jsou hluboká.
Takže tohle je v pořádku. A pokud mě Kyle skutečně nezabije, bude to mezi nimi dobré už napořád.
Pokud, zopakovala Melanie zlověstně.
"Máš hlad?"
Vzhlédla jsem a srdce se mi na jeden skoro bolestivý okamžik zastavilo v hrudi. Jared podle všeho stále nepřestal věřit.
Zavrtěla jsem hlavou. Tím jsem získala okamžik nutný k tomu, abych se vzpamatovala a dokázala odpovědět: "Nevím proč, když jsem celý dnešek jenom proseděla, ale jsem hrozně unavená.

"

Natáhl ke mně ruku.
Ovládej se, varovala mě Melanie. Je jenom zdvořilý.
Myslíš, že to snad nevím?
Snažila jsem se zakrýt, jak se mi třesou ruce. Opatrně mě vytáhl do stoje; balancovala jsem na zdravé noze a náhle nevěděla, co dál. A stejně zmatený byl i Jared. Držel mě sice za ruku, ale stáli jsme dva kroky od sebe. Uvědomila jsem si, že až budu hopkat skrz jeskyně, budu vypadat k popukání, a zalil mě horký ruměnec. Sevřela jsem mu prsty, i když mě vlastně nepodpíral.
"Kam?"
"No..." Svraštila jsem čelo. "Vlastně nevím. Nezůstala u skladiště ta rohož?"
Zamračil se. Ta představa se mu nelíbila o nic víc než mně.
Náhle mě v podpaží popadly silné ruce a podepřely mě.
"Odnesu ji všude, kam bude potřebovat," prohlásil Ian.
Jared se zatvářil ostražitě, zřejmě nechtěl, abych uhodla, co se mu honí hlavou. Pohlédl Ianovi do tváře.
"Zrovna jsme probírali, kde to bude pro ni nejlepší. Je unavená. Možná že nemocnice..."
Zavrtěla jsem hlavou současně s Ianem. Po těch příšerných dnech, které jsem tam prožila, jsem se nemocniční jeskyni toužila na hony vyhnout. Walterova prázdná postel...
"Mám pro ni lepší místo," namítl Ian. "Ta lůžka nejsou o moc měkčí než skála, a ona má na těle navíc hodně zhmožděnin."
Jared mě pořád držel za ruku. Uvědomil si vůbec, jak pevně mě svírá? Začínalo to být nepříjemné, ale nejspíš to nevnímal. Ostatně, já si nehodlala stěžovat.
"Co kdyby ses šel naobědvat?" navrhl Jared Ianovi. "Vypadáš vyhládle. Odnesu ji, kam mi řekneš..."
Ian se hrdelně uchechtl. "Nemám hlad. A, mezi námi, Jarede, Wanda potřebuje trochu větší pomoc, než je pouhá pomocná ruka. Namouduši nevím, jestli jsi situaci už vnitřně přijal natolik, abys jí zajistil všechno nezbytné. A navíc..."
Ian se shýbl a zvedl mě do náruče. Sykla jsem bolestí v boku, ale co hůř, Jared pořád nepouštěl mou ruku. Konečky prstů mi začínaly červenat.
"... dneska už měla námahy víc než dost. Jen běž do kuchyně sám."
Poměřovali se vzteklým pohledem, zatímco konečky prstů mi téměř fialověly.
"Klidně ji odnesu," zavrčel Jared temně.
"Opravdu?" zaútočil Ian jízlivě a natáhl paže, jako by mě Jaredovi podával.
Jared se mi zadíval do obličeje a potom s povzdechem pustil mou ruku.
Och, to bolí! postěžovala si Melanie. Myslela tím ostrý šíp bolesti v mé hrudi, ne brnění v odkrvených prstech.
Promiň. Co s tím mám udělat?
Nepatří ti.
Ano, já vím.
Au.
Promiň.
"Myslím, že půjdu s vámi," oznámil Jared, když Ian s tajeným vítězoslavným úsměvem mířil k východu z jeskyně. "Potřebuji s vámi něco probrat."
"Jak chceš."
Jared však celou cestu mlčel. Byl tak potichu, že jsem si ani nebyla jistá, zda za námi doopravdy jde. Když jsme se však vynořili u osvětleného kukuřičného pole, držel se pořád vedle nás.
Promluvil až v hlavním sále, když kolem nás nikdo jiný nebyl.
"Jak vidíš Kyleovo tvrzení?" zeptal se.
Ian se ušklíbl. "Pořád se chvástá, že umí držet slovo. Normálně bych mu věřil, ale v téhle situaci... Nespustím ji z očí."
"Dobrá."
"To bude v pořádku, Iane," řekla jsem. "Já se nebojím."
"To ani nemusíš, protože jsem přísahal, že už ti nikdo nikdy neublíží. Tady budeš v bezpečí."
Bylo vyloučeno uhnout pohledem před jeho planoucíma očima. Bylo vyloučeno pochybovat o jeho slovech.
"Přesně tak," souhlasil Jared. "Budeš v bezpečí."
Šel těsně za Ianovým ramenem, takže do obličeje jsem mu neviděla.
"Děkuju," šeptla jsem.
Mlčeli jsme až do chvíle, kdy se Ian zastavil před červenošedými dveřmi své jeskyně.
"Mohl bys otevřít?" požádal Jareda.
Ten se ani nepohnul. Ian se obrátil, takže jsem opět spatřila Jaredův výraz; vrátila se do něj ostražitost.
"Tvůj pokoj? To je tvoje lepší místo?" Jared neskrýval nedůvěru.
"Teď to je její pokoj."
Skousla jsem si ret. Ráda bych Ianovi řekla, že to žádný můj pokoj není, ale to už ho Jared začal vyslýchat.
"Kde teď přespává Kyle?"
"Prozatím u Wese."
"A ty?"
"Nevím určitě."
Mlčky se na sebe dívali.
"Iane, tohle je..." ozvala jsem se.
"Hele," přerušil mě, jako by si až nyní všiml mé přítomnosti, "jsi asi vyčerpaná, viď? Jarede, otevřel bys dveře, prosím?"
Jared beze slova vyhověl.
Vůbec poprvé jsem měla příležitost si Ianovu ložnici prohlédnout ve slunečním světle, které se dovnitř lilo stropním průduchem. Nebyla tak ozářená jako Jamieho a Jaredův pokoj, ani tak vysoká. Jeskyně byla menší, téměř kulatá – trochu jako moje původní díra ve skále, jen desetkrát větší. Na podlaze ležely dvě matrace, každá u jedné stěny, oddělené úzkou uličkou. U zadní stěny stál dlouhý dřevěný příborník. Na jeho levé straně ležela hranička oblečení, vedle dvě knihy a paklík karet. Pravá strana byla úplně prázdná, i když podle stop v prachu se dalo poznat, že nedávno tam něco bylo.
Ian mě opatrně položil na matraci vpravo, urovnal mi nohu a pod hlavu vsunul polštář. Jared zůstal stát ve dveřích a díval se do chodby.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě Ian.
"Ano."
"Zdáš se mi unavená."
"To bych ale neměla být – vždyť poslední dobou skoro pořád spím."
"Tělo potřebuje spánek, aby se zahojilo."
Přikývla jsem. Nemohla jsem popřít, že mi klesají víčka.
"Později ti přinesu jídlo. Nelam si s ničím hlavu."
"Děkuju, ale... Iane?"
"Copak?"
"Tohle je přece tvoje ložnice," zašeptala jsem. "Budeš samozřejmě spát tady."
"Tobě to nevadí?"
"Proč by mělo?"
"No, možná to je dobrý nápad; tak tě nejlíp ohlídám. Teď se prospi."
"Dobře."
Oči se mi už zavřely. Pohladil mě po ruce. Slyšela jsem, jak vstává, pak tiše klaply dřevěné dveře.
Co tím sleduješ? vybuchla Melanie.
Co je? Co ti zase vadí?
Wando, ty jsi... skoro člověk. Určitě chápeš, co si Ian myslí o tvé nabídce?
O nabídce? Už mi svitlo, na co naráží. Je to jeho ložnice. V jeskyních však není dost místností pro každého. Je samozřejmé, že se o ně dělíme.
Vážně? Wando, vzpamatuj se. Začíná tě... Jak ti to jen vysvětlit, abys to konečně pochopila? Začíná k tobě cítit přesně totéž, co ty cítíš k Jaredovi. To ti nedošlo?
Nekonečně dlouho jsem se nevzmohla na slovo.
Nesmysl, vymáčkla jsem konečně ze sebe.
"Myslíš, že to, co se stalo ráno, nějak ovlivní Aarona a Brandta?" ptal se Ian tlumeně za zavřenými dveřmi.
"Jako, že Kyle to vzdal?"
"Jistě. Předtím... nemuseli nic. Zdálo se, že Kyle odvede všechnu práci sám."
"Rozumím. Promluvím s nimi."
"Bude to stačit?" staral se Ian.
"Zachránil jsem oběma život. Jsou mi zavázaní. Vyhoví mi ve všem."
"Vsadíš na to vlastní život?"
"Pohlídáme ji," řekl nakonec Jared.
Další dlouhé ticho.
"Nepůjdeš se najíst?" nadhodil Jared.
"Asi tu ještě chvíli počkám... A co ty?"
Jared neodpověděl.
"Tak co je?" naléhal Ian. "Chceš mi ještě něco říct, Jarede?"
"Ta dívka uvnitř...," pronesl Jared zvolna.
"Ano?"
"To tělo jí nepatří."
"No a?"
Jared nesmiřitelně zasyčel: "Pracky od ní, slyšíš?"
Ian se tiše zasmál. "Žárlíš?"
"Po tom ti nic není."
"Ale, že ne?"
"Wanda podle všeho, více méně, s Melanií komunikuje. Skoro jako by byly... kamarádky. Poslední slovo má zřejmě Wanda. Zkus si představit, že bys ty byl Melanie! Jak by ti bylo? Kdyby tě někdo... takhle obsadil? Kdyby ses stal vězněm a někdo jiný by diktoval tvému tělu, co dělat? Kdybys nemohl mluvit sám za sebe? Nechtěl bys, aby tvá přání někdo respektoval?"
"No dobrá, dobrá. Chápu a zkusím na to nezapomenout."
"Jak, že zkusíš?" vybuchl Jared. Podle jeho hlasu jsem poznala, že vzteky zatíná zuby i pěsti. "To tělo a osoba uvězněná v něm patří totiž mně!"
"A víš určitě, že Melanie pořád ještě k tobě cítí..."
"Melanie bude navždy moje. A já budu navždy její."
Navždy.
Náhle jsme byly s Melanií každá jinde; ona se vznášela blahem, zatímco já... ne.
S úzkostí jsme čekali na další slova.
"Ale co kdybys to byl ty?" otázal se Ian skoro neslyšně. "Co kdyby tebe nacpali do lidského těla a nechali žít na téhle planetě? Co kdybys zjistil, že ses odcizil vlastnímu druhu? Co kdybys byl tak dobrý, že bys chtěl zachránit člověka, jehož tělo ti dali, a to navzdory tomu, že by ti opakovaně hrozila smrt?" Na okamžik se zajíkl. "Co když by tebou lidi pohrdali, i když bys pro ně byl ochotný zemřít? Nezasloužil by sis aspoň úctu a život?"
Jared neodpověděl a mně do očí vhrkly slzy. Vážně si Ian myslí, že jsem si vysloužila právo na život v jeskyních?
"Tak rozumíš?" dotíral Ian.
"Musím si to ještě promyslet."
Ian si povzdechl. "Nenamáhej se. Wanda není... člověk, navzdory tomu lidskému tělu. Na dotek nereaguje lidsky."
Teď se Jared rozesmál. "To si vážně myslíš?"
"Co je ti k smíchu?"
"Na fyzický kontakt reaguje až moc!" sdělil mu Jared opět vážně. "V tomhle směru je lidská dostatečně. Či aspoň její tělo."
Obličej mi zalil žár.
Ian mlčel.
"Tak co, žárlíš?" nedal se odbýt Jared.
"Vlastně... Sám se divím, ale ano," odvětil Ian napjatě. "Jak jsi to zjistil?"
Jared zaváhal. "Byl to... takový pokus."
"Pokus?"
"Nic se nevyvíjelo podle mých představ. Mel mi pak jednu vrazila." Slyšela jsem, jak se Jared směje.
"Melanie tě... praštila?"
"Stoprocentně to nebyla Wanda. Měl bys vidět, jak se tvářila... Co je? Iane, klid, chlape!"
"Uvědomil sis aspoň na vteřinku, jak jí muselo být?"
"Mel?"
"Ne, Wandě, hlupáku!"
"Jak bylo Wandě?" nechápal Jared.
"Propána, vypadni už odtud. Běž se najíst. Pár hodin mi nechoď na oči!"
Ian nečekal na Jaredovu odpověď, prudce otevřel dveře do ložnice, vešel a zase za sebou rázně zavřel.
Obrátil se a zachytil můj pohled. Zřejmě ho zaskočilo, že jsem vzhůru. Z modrých očí mu vyšlehl oheň. Našpulil rty.
Naklonil hlavu k rameni a zaposlouchal se. Jared na chodbě mlčel, možná odešel. Ian se s povzdechem spustil na protější matraci.
"Asi jsme nemluvili tak potichu, jak jsem myslel," prohodil.
"Zvuk se v jeskyních rozléhá," hlesla jsem.
Přikývl. "Tak tedy...," řekl po chvilce. "Co si o tom myslíš?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře