43.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.38 |
› 

 Zběsilost

Usoudila jsem, že na první pohled připomínám sochu. Ruce mám nehybně složené v klíně, obličej bez výrazu, dech tak mělký, že se mi hrudník ani nepohne.
Uvnitř vířím v zběsilé závrati, jako by atomy mého těla ztratily vzájemnou přitažlivost a svištěly pryč jeden od druhého.
Ani Melaniin návrat ho nezachránil. Všechno, co jsme pro něho udělali, bylo málo.
Chodba před jeho ložnicí byla plná lidí. Jared, Kyle a Ian se vrátili z výpravy zoufalí, s prázdnýma rukama. Třídenní riskování vlastního života jim vyneslo jen zásobník ledu. Trudy kladla led Jamiemu na čelo, na zátylek a na hrudník.
Ale i kdyby led srazil horečku, která se vymykala kontrole, co bude, až jim led dojde? A jak dlouho potrvá, než chlapec začne znovu umírat? Hodinu? Dvě?
Správně jsem to měla být já, kdo na něho měl přikládat led, ale nevzmohla jsem se na jediný pohyb. Měla jsem strach, že se rozsypu na mikroskopické částice.
"A hledali jste všude?" naléhal tlumeně Doktor. "Podívali jste se..."
"Prohledali jsme každé místo, které nás napadlo," potvrdil Kyle. "Není to jako léky proti bolesti, ty si lidé schovávají. Antibiotika mívali ležet volně, ale všechno zmizelo."
Jared mlčky hleděl na doruda rozpálené dítě na posteli.
Ian se ke mně naklonil. "Netvař se takhle," zaprosil. "On to zvládne. Je to silný kluk."
Neměla jsem sílu odpovědět. Vlastně jsem ho ani pořádně nedokázala vnímat.
Doktor si klekl vedle Trudy a otevřel Jamiemu ústa. Nabral trochu ledové vody ze zásobníku a nechal mu ji ukapávat do hrdla. Všichni jsme slyšeli, jak Jamie bolestivě polyká, ale oči neotevřel.
Měla jsem pocit, že vrostu do kamenné stěny. Toužila jsem stát se kamenem.
Pokud pro Jamieho vykopají díru v pusté poušti, budou muset dovnitř položit i mě.
Pořád je to málo! vrčela Melanie.
Já si zoufala, ale ona překypovala vzteky.
Snažili se.
Snaha nic neřeší. Jamie nesmí umřít. Ať jdou na další výpravu.
A proč? I kdyby našli antibiotika, beztak budou prošlá. Zaberou jen napůl, a v tomhle případě to neznamená nic. Nepotřebuje vaše léky, ale něco víc. Něco, co by skutečně zabralo...
Lapla jsem po dechu. Náhle mi to bylo jasné.
Potřebuje léky pro duše, uvědomila jsem si.
Mel i já jsme jen kulily oči nad tím, jak je to řešení snadné. Jak přímo bije do očí.
Pohnula jsem zkamenělými rty. "Jamie potřebuje pořádný lék, co mají duše. Musíme sehnat právě ten."
Doktor se na mě zamračil. "Nemáme potuchy, co ty léky dělají, jak fungují."
"Záleží na tom?" Do hlasu mi prosákl Melaniin vztek. "Fungují a dokážou ho zachránit!"
Cítila jsem na sobě pohledy – Jared, Ian, Kyle a všichni ostatní na mě zírali.

Já ale vnímala pouze Jareda.

"Ale my je neseženem, Wando," hlesl Jeb poraženecky. "Můžeme se vypravit jen na opuštěná místa. V nemocnici je duší pořád plno, čtyřiadvacet hodin denně. Příliš mnoho očí. Jamiemu by neprospělo, kdyby nás chytili."
"Pravda," potvrdil Kyle nenávistně. "Stonožky by Jamieho uzdravily s radostí, kdyby ho objevily. Stal by se jedním z nich. Tohle snad chceš?"
Obrátila jsem se k tomu jízlivému halamovi. Celá jsem se napjala, jako bych po něm chtěla skočit. Kdo ví? Třeba bych toho byla schopná.
Když jsem promluvila, hlas mi zněl mechanicky jako robotovi: "Přece musí existovat způsob, jak to udělat."
Jared přikývl. "Nějaké malé místo. Puška by nadělala velký hluk, ale v nejhorším případě můžeme použít nože."
"Ne!" Ruce mi poklesly leknutím. "Tak jsem to nemyslela. Žádné zabíjení..."
Nikdo mě neposlouchal. Jeb se hádal s Jaredem.
"Vyloučeno, hochu. Někdo by dal tip Hledačům a ti by nás vystopovali. To je naprostá sebevražda..."
"Počkejte. Nemohli byste..."
Nikdo mě neposlouchal.
"Já taky nechci, aby chlapec zemřel, ale nemůžu kvůli jednomu člověku riskovat životy všech ostatních!" namítal Kyle. "Lidi tu umírají, takový je život. Nemůžeme všichni zahynout kvůli jednomu klukovi."
Nejradši bych ho zaškrtila, aby nežvanil takové nesmysly. Já, ne Melanie. Najednou jsem nedokázala rozlišit, kolik touhy vraždit pochází přímo ode mě a kolik od Melanie.
"Musíme ho zachránit," křikla jsem.
Jeb se na mě mírně podíval. "Zlato, ale my tam nemůžeme jenom tak naklusat a poprosit."
Nečekaně mi svitlo, že existuje řešení.
"Vy nemůžete. Ale já můžu."
V místnosti se rozhostilo ticho.
Já se zatím kochala nádherou svého plánu. Dokonce i na Melanii to udělalo dojem. Ano, to bude fungovat. Dokážeme Jamieho zachránit.
"Nemají sebemenší podezření. Ani v nejmenším. I když neumím lhát, stejně mě nebudou z ničeho podezřívat. Nebudou čekat klam, vždyť jsem jedna z nich. Udělají první poslední, jen aby mi pomohli. Můžu třeba tvrdit, že jsem se zranila na cestě... A až mě nebudou hlídat, seberu všechny dostupné léky! Jen si to představte, že bychom měli zásobu i pro ostatní! Proč mě to nenapadlo dřív? Možná by to pomohlo i Walterovi!"
Ve svém nadšení jsem si hned nevšimla, jak se na to všichni tváří.
Dokonce i Jebův kamenný výraz byl víc než výmluvný.
Každá tvář říkala ne!
Copak zešíleli? Vážně nechápou, že by to nám všem pomohlo?
Nevěří mi. Mají strach, že bych je všechny zradila.
"Prosím," zašeptala jsem. "Jinak ho nezachráníme!"
"Jo, to sis dobře vymyslela!" vyprskl Kyle.
Nejradši bych ho uškrtila.
"Doktore?" zaprosila jsem.
Uhnul přede mnou pohledem. "I kdyby existoval rozumný způsob, jak tě dostat ven, Wando... Neznámým lékům prostě nevěřím. Jamie je zdatný kluk. Jeho organismus to zvládne."
"Nebo něco najdeme my sami, Wando," pošeptal mi Ian. "Vydáme se na další výpravu a nevrátíme se dřív, dokud něco neobjevíme."
"To nestačí." Uslzenýma očima jsem vyhledala osobu, která trpěla stejně jako já. "Jarede, ty víš. Víš, že bych Jamiemu nikdy neublížila. Víš, že to zvládnu. Prosím."
Dlouhou dobu se mi díval do očí a pak se rozhlédl po ostatních. Jeb, Doktor, Kyle, Ian. Za dveřmi němé obecenstvo, jehož tváře zrcadlily Kyleovy emoce: Sharon, Violetta, Lucina, Reid, Geoffrey, Heath, Heidi, Andy, Aaron, Wes, Lily, Carol. Moji přátelé splývali s nepřáteli, všichni měli Kyleův nenávistný a ostražitý výraz. Nakonec sklopil oči k Jamiemu. V celé jeskyni nebylo slyšet ani hlásku.
"Ne, Wando," řekl tiše. "Ne."
Všichni kolem mě si vydechli úlevou.
Kolena se mi podlomila. Klesla jsem na Jamieho matraci, odstrčila Trudy a vyměnila mu studený obklad. Cítila jsem na sobě němé pohledy, ale žádný jsem neopětovala. Před očima mi plavaly slzy.
"Jamie, Jamie, Jamie," broukala jsem. "Jamie, Jamie, Jamie."
Nemohla jsem dělat víc, než vzlykavě opakovat jeho jméno a čekat, kdy ledový obklad bude chtít vyměnit.
Postupně odešli.
Jamie, Jamie, Jamie...
"Jamie, Jamie, Jamie..."
Když byla jeskyně skoro prázdná, Ian si klekl vedle mě.
"Já ti věřím..., ale Wando, kdybys to zkusila, zabili by tě," pošeptal mi naléhavě. "Mají strach, že nás zničíš... Ale Jamie bude v pořádku. Zkus tomu věřit."
Odvrátila jsem se od něho. Odešel. Ani Doktor, ani Jeb si netroufli mi něco říct. Bezmocně přihlíželi.
Denní světlo pomalu pohaslo, nejdřív bylo oranžové, potom šedé. Led roztál. Jamie mi hořel pod rukama jako nahý plamen.
"Jamie, Jamie, Jamie..." Hlas se mi chraptivě lámal, ale nedokázala jsem mlčet. "Jamie, Jamie, Jamie..."
Jeskyně potemněla. Už jsem chlapci neviděla do tváře. Zemře v noci? Viděla jsem jeho tvář – živou – naposledy?
Jeho jméno jsem šeptala už tak tiše, že jsem slyšela i Doktorovo pochrupování.
Zítra. Bude žít? Pokud ne, zemřu i já. Bez Jamieho nedokážu žít.
Jamie, Jamie, Jamie..., sténala Melanie.
Jared nám nevěří. Naříkaly jsme obě stejně. Pomyslely jsme si to ve stejnou chvíli.
V jeskyni vládlo ticho. Nic jsem neslyšela. Nic mě nevyděsilo.
Náhle Doktor tlumeně vykřikl ze spánku, jakoby do polštáře, a zamáchal pažemi.
Srdce mi mlátilo do žeber jako kladivo.
Když se utišil, Jared mi pošeptal: "Musíme vyrazit. Nemáme času nazbyt."
Srdce mi málem explodovalo v hrudi.
On mi věřil.
Vyskočila jsem a rozhýbala ztuhlá kolena. "Co jsi udělal Doktorovi?"
"Je to jen chloroform. Dlouho nevydrží."
Honem jsem se obrátila k Jamiemu a polila mu obličej vodou, abych ho ochladila. Ani se nehnul. Snad ho to trochu svlaží, než se Doktor probere.
"Pojď za mnou."
Držela jsem se mu v patách. Tichounce jsme se v poloklusu řítili vpřed. Jared se v běhu jednou rukou dotýkal skalní stěny a já dělala totéž.
V hlavním sále s měsícem ozářenou zahradou se zastavil.
Všimla jsem si, že Jared má za pasem pistoli a nůž v pouzdře. Natáhl ruku s kusem černé látky.
"Ano, zavaž mi oči," souhlasila jsem dřív, než stačil něco říct.
"Poběžíme po rovině." Zaváhal. "Myslíš, že to zvládneš i se zavázanýma očima?"
Přikývla jsem a zavřela oči, aby mi mohl látku ovinout přes víčka. Uzel utáhl rychle a pevně. Když skončil, otočila jsem se na místě několikrát dokolečka.
Jared mě vzal za ruku a zarazil. "To je v pořádku." Vyjekla jsem překvapením, protože mě pevně chytil a přehodil si mě přes rameno. Hlava a hrudník mi přepadly na jeho záda, Jared mě přidržel za nohy a rozběhl se. Při každém kroku jsem mu obličejem zavadila o košili.
Neměla jsem potuchy, kam míříme, ani jsem se to nesnažila uhodnout. Soustředila jsem se pouze na to, abych Jareda hlavou netloukla do zad, a počítala jsem kroky. Dvacet, dvacet jedna, dvacet dva, dvacet tři...
Cítila jsem, jak se předklání, když ho cesta vedla nahoru, a jak ze svahu běží v mírném záklonu. Nemyslela jsem na to.
Čtyři sta dvanáct, čtyři sta třináct, čtyři sta čtrnáct...
Poznala jsem, že jsme venku. Ovanul mě suchý a čistý pouštní větřík. Vzduch byl horký, i když nemohlo chybět moc do půlnoci.
Jared mě postavil na zem. "Po rovině zvládneš běžet i se zavázanýma očima?"
"Jistě."
Pevně mě popadl za loket a vyrazil svižným poloklusem. Nebylo to pro mě snadné, opakovaně mě musel přidržet, abych se nesvalila. Po chvíli jsem si ale zvykla a po kamíncích a mezi mělkými výmoly jsem balancovala s větší jistotou. Brzy jsme oba lapali po dechu.
"Až se dostaneme... k džípu... budeme v bezpečí."
Džíp? Zaplavila mě vlna nostalgie. Naposledy Mel džíp viděla při té katastrofální výpravě do Chicaga a netušila, že přežil.
"A když se... nedostaneme?" vyhekla jsem.
"Pak nás chytnou... zabijí nás. V tomhle... měl Ian... pravdu."
Pokusila jsem se zrychlit; ne ze strachu o sebe, ale o Jamieho. Opět jsem zakopla.
"Sundej si ten šátek z očí. Poběžíš rychleji."
"Vážně?"
"Jo. Ale moc se kolem sebe nerozhlížej, platí?"
"Máš moje slovo."
Bez zavázaných očí se mi běželo neskonale líp. Dívala jsem se výhradně pod nohy, na zářivě osvětlený hladký písek. Běh na velké vzdálenosti patřil k Melaniiným láskám, tělo na něj bylo dokonale vytrénované.
Občas jsme naslouchali, jestli nás někdo nepronásleduje. Nic, ticho. Ústa mi žhnula touhou po vodě.
Po nekonečně dlouhé době mě Jared přitáhl k sobě za loket a druhou rukou mi přiklopil oči. Klopýtla jsem, ale pevně mě vedl vpřed.
"Už tam budeme. Ještě kousek..."
Místo po písku jsme šlapali po kamení. Kolem se rozléhala ozvěna našich kroků.
Když mi ruku z očí sundal, zjistila jsem, že jsme v malé temné jeskyni. Moc jsem se nerozhlížela, abych neporušila slib.
Ve tmě se rýsoval džíp. Vypadal navlas stejně, jak jsem ho měla v paměti, to vozidlo, jež jsem nikdy předtím neviděla. Skočila jsem na přední sedadlo.
Jared už seděl za volantem, ale ještě se natáhl ke mně a znovu mi zavázal oči. Nehýbala jsem se, abych mu to usnadnila.
Hluk motoru mě vyděsil. Připadal mi příliš nebezpečný – mohl na nás upoutat pozornost tolika lidí!
Jared bleskově vycouval a pak se prudce rozjel vpřed. Do tváře mi šlehal vítr. Za džípem se ozýval zvláštní zvuk, který nezapadal do Melaniiných vzpomínek.
"Jedeme do Tucsonu," oznámil mi Jared. "Tam jsme neloupili nikdy – je to moc blízko. Teď ale na delší výpravu nemáme čas. Vím, že jen kus od hranice města leží malá nemocnice."
"Ne Saint Mary's?"
Z hlasu mi vyčetl zděšení. "Ne, proč?"
"Někoho tam znám."
Chvíli mlčel. "Poznají tě?"
"Ne, můj obličej nikdo nezná. Nepátráme... po hledaných osobách. Ne jako vy."
"Dobrá."
Než jsem začala přemýšlet, jestli budu nápadná, vtiskl mi do dlaně cosi maličkého.
"Měj to na dosah. Kdyby... uhodli, že držíš s námi, a zkusili do Melina těla naimplantovat někoho jiného, strč to do úst a silně skousni."
"Jed?"
"Ano."
Když jsem překonala počáteční překvapení, hystericky jsem se rozesmála. Nemohla jsem si pomoci, nervy jsem měla strachem a nervozitou úplně zničené.
"Není to žádný žert, Wando," napomenul mě Jared přísně. "Pokud se na to necítíš, musíme se vrátit do jeskyně."
"Ale ne, cítím. Směju se právě proto, že na to mám."
"Přesto v tom nevidím nic legračního!" okřikl mě.
"Ty to vážně nechápeš? Tohle bych nebyla schopná udělat pro miliony členů svého druhu, ani pro svoje vlastní... děti. Příliš se bojím té definitivní smrti. Ale pro jediné dítě jiného planetárního druhu bych to dokázala." Znovu jsem se zasmála. "Nedává to smysl, ale buď klidný. Pro Jamieho klidně zemřu."
"Věřím ti každé slovo."
Chvíli bylo ticho a pak jsem si vzpomněla, jak jsem zřízená.
"Jarede, nevypadám tak, abych mohla vejít do nemocnice."
"Neboj se, u... méně nápadného vozu schováváme i slušné oblečení. Za pět minut jsme na místě."
Takhle jsem to nemyslela, ale měl pravdu, že moje oblečení by neprošlo. Já ovšem měla na mysli fakt, že bych nejdřív chtěla vidět, jak vypadám celkově.
Džíp se zastavil a Jared mi rozvázal oči.
"Tady se můžeš klidně rozhlížet," řekl, když jsem automaticky sklopila hlavu. "Není tu nic, co by nás prozradilo, i kdyby skrýš někdo náhodou objevil."
Nebyla to jeskyně, ale svah posázený obrovskými balvany. Zpod několika z nich kdosi pečlivě vyhrabal kamení a zeminu a vytvořil nenápadné úkryty. Jared do jednoho nasoukal džíp a pak zalezl do druhého skladu a začal se prohrabovat pod dehtovou plachtou, kde byla změť různých předmětů. Vytáhl hebké tričko ještě s visačkou z obchodu, utrhl ji a tričko mi hodil. Pak vybral khaki kalhoty, překontroloval velikost a podal mi je také.
"Převlékni se."
Váhala jsem a nakonec jsem se k Jaredovi celá zrudlá obrátila zády a prudce jsem strhla staré triko a bleskově vklouzla do toho čistého.
Slyšela jsem, jak si odkašlal. "Uch. Já, hm, dojdu pro auto." Slyšela jsem, jak míří pryč.
Strhla jsem ze sebe ustřižené odrbané tepláky a natáhla si úplně nové kalhoty. Střevíce jsem měla mizerné, ale zase to příliš nebilo do očí. Budu předstírat, že mám své šmajdy ráda.
Zaslechla jsem zvuk motoru; zněl tišeji než džíp. Ohlédla jsem se a spatřila nenápadný sedan, který vyjížděl zpod vzdáleného balvanu. Když se Jared přiblížil, vystoupil a za vůz přivázal kusy dehtové plachty přivázané na provazy. Při jízdě zametaly stopy kol. Konečně jsem pochopila i zdroj divného hluku za džípem.
Jared otevřel dveře u strany spolujezdce. Na zadním sedadle ležel prázdný batoh. Kývla jsem na souhlas. Ano, to budu potřebovat.
"Nasedej," vybídl mě Jared.
"Moment," vydechla jsem a přidřepla, abych se na sebe podívala ve zpětném zrcátku.
Bylo to zlé. Tvář mi nezakryly ani vlasy. Skousla jsem si ret a prsty přejížděla po jizvě.
"Jarede, takhle tam jít nemůžu," obrátila jsem se k němu a ukázala si na obličej.
"Co je?" nechápal.
"Takovou jizvu by žádná duše neměla. Hned by ji vyhojili. Budu jim podezřelá a začnou se vyptávat."
Vztekle přimhouřil oči. "To jsi na to nemohla pomyslet dřív, než jsme se dovlekli až sem? Ostatní to budou považovat za léčku, abys zjistila, kudy ven z jeskyní."
"Bez léků pro Jamieho se nevrátíme!" vyštěkla jsem ještě ostřeji než Jared.
Stejným tónem se zeptal: "Co tedy navrhuješ, Wando?"
"Potřebuju kámen." Povzdychla jsem si. "Budeš mě muset s ním praštit."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře