44.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.39 |
› 

 Uzdravení

"Wando..."
"Nemáme čas. Udělala bych to sama, ale musí to být ve správném úhlu. Je to na tobě."
"Já to nezvládnu... ne."
"Ani pro Jamieho?" Zdravou tváří jsem se pevně přitiskla o podpěrku hlavy na sedadle auta a zavřela oči.
James v ruce svíral drsný kámen velký jako pěst, který jsem sama vybrala. Váhavě ho potěžkával už dobrých pět minut.
"Musíš sedřít jen svrchní vrstvu kůže, abychom jizvu zamaskovali. Nic víc. Pospěš si, Jarede. Jamie..."
Řekni mu, ať sebou hodí a ať je to pořádná rána. Měl by to celé zvládnout na poprvé.
"Mel vzkazuje, že si máš pospíšit a udeřit mě hodně tvrdě."
Ticho.
"Tak dělej, Jarede!"
Zhluboka se nadechl, zajíkl se. Vzduch se pohnul a já stiskla víčka ještě pevněji.
Trochu to jakoby plesklo a zadunělo; to byla první věc, kterou jsem zaregistrovala. Když pominul šok z úderu, ucítila jsem bolest.
"Auuu," zanaříkala jsem, i když původně jsem chtěla vydržet zticha. Bylo mi jasné, že mu to dělám těžší, ale tohle tělo jsem tak úplně neovládala. Do očí mi vhrkly slzy a já se honem rozkašlala, abych zamaskovala vzlyk. V uších mi zvonilo a hlava mi po otřesu třeštila.
"Wando? Mel? Moc se omlouvám."
Objal nás kolem ramen, přivinul si nás blíž.
"To je v pořádku," fňukla jsem. "Zvládáme to. Strhl jsi všechno?"
Vzal mě za bradu, pootočil mi hlavu.
"Brrrr!" sykl šokovaně. "Serval jsem ti polovičku tváře. Je mi to strašně líto."
"Ne, tak je to dobře. Vyrazíme."
Kývl, opatrně mě položil na opěradlo a pak už pod námi zavrčel motor.
Ledově studený vzduch klimatizace mě udeřil do krvavé rány jako hrst štiplavé soli.
Otevřela jsem oči. Sjížděli jsme hladkým, vyschlým korytem potoka – hladším, než by dokázala příroda, pečlivě upraveným k tomuto účelu. Koryto se před námi klikatilo mezi křovím. Moc daleko před sebe jsem neviděla.
Od stropu jsem stáhla stínítko a překlopila ho na stranu se zrcátkem. Ve svitu měsíce jsem měla černobílý obličej. Po pravé černé tváři mi kanula čerň a přes bradu a po krku mi stékala do nového čistého trička.
Zvedl se mi žaludek.
"Bolí to hodně?"
"Ani ne," zalhala jsem. "A stejně, ta bolest dlouho nepotrvá. Jak jsme daleko od Tucsonu?"
Zrovna v tom okamžiku jsme vjeli na asfalt. Zvláštní, jak se mi při tom zbláznilo srdce. Jared zastavil tak, aby auto krylo okolní křoví, od nárazníků odvázal kusy dehtové plachty a schoval je do kufru auta. Pak nasedl za volant a chtěl opět nastartovat.
"Počkej!" šeptla jsem naléhavě. Mluvit hlasitěji jsem nedokázala, cítila jsem se tu příliš zranitelná, všem na očích.

"Nech řídit mě."

Udiveně se na mě podíval.
"Pochop, že takhle do nemocnice přijít pěšky nemůžu. Vedlo by to k zbytečnému vyptávání. Musím řídit já. Ty se schovej vzadu a napovídej mi, kudy jet."
"Dobře," souhlasil Jared. "Ale jestli mě zavezeš někam, kam jsem tě nevedl..."
Och! Melanii tím urazil stejně jako mě.
"Tak mě zastřelíš," odsekla jsem.
Mlčky se zvedl od volantu a já se přesunula na jeho místo. Z kufru auta vytáhl silnou kostkovanou přikrývku, skrčil se vzadu na podlaze a přehodil ji přes sebe.
Vůz byl automat, ale já už dlouho neřídila a vyšla jsem ze cviku. Dálnice byla naštěstí prázdná.
"Světla," zahučel Jared zpod sedadla. Nahmátla jsem vypínač a rozsvítila. Reflektory mě skoro oslepily.
Od Tucsonu nás dělilo jenom pár kilometrů – na noční obloze jsem viděla nažloutlou záři městských světel.
"Klidně přidej."
"Jedu nejvyšší povolenou rychlostí!" namítla jsem.
"Duše ji nikdy nepřekročí?" divil se.
Unikl mi maličko hysterický smích. "Řídíme se všemi zákony, a to včetně dopravních předpisů."
Z matné záře se staly jednotlivé světelné body. Zelená návěstí mě informovala o možných vjezdech do centra.
"Zahni na Ina Road."
Poslechla jsem. Jared šeptal, i když jsme v autě byli sami.
V neznámém městě jsem se necítila dobře. Osvětlená okna, světelné vývěsky obchodů. Uvědomovala jsem si, že okolí je v převaze, že jsem sama proti všem. A pro Jareda to muselo být ještě horší. Přesto mluvil klidně. Tuhle situaci zažil už mnohokrát.
Mezitím na silnici zhoustl provoz. Kdykoliv se proti mně vynořily reflektory, přikrčila jsem se hrůzou.
Nesmíš se teď sesypat, Wando. Drž se kvůli Jamiemu. Bez tebe to nedokážeme.
Zvládnu to. Neboj se.
Soustředila jsem se na Jamieho a sevřela volant trochu pevněji.
Jared mě vedl městem, které až na výjimky spalo. Léčebný ústav byl v malé budově. Zřejmě to původně byla spíš poliklinika s ordinacemi lékařů než velká nemocnice. Většina oken byla ozářená. Za prosklenými vchodovými dveřmi jsem viděla ženu za recepčním pultem. Ani nevzhlédla. Zajela jsem na nejtemnější kout parkoviště.
Sáhla jsem po batohu. Nebyl nový, ale vypadal slušně. Senzace. A teď ta poslední věc.
"Honem, půjč mi nůž."
"Wando... vím, že máš Jamieho ráda, ale zkus léky uloupit bez použití zbraně."
"Já nechci předvést loupežné přepadení, ale potřebuju mít stejné zranění jako Jamie."
"Zraněná už jsi!"
"Ano, ale třeba se povrchové zranění léčí jinak než hluboká bodná rána. Musím vědět, jaký lék Jamiemu vybrat. Honem nůž! Nezdržuj!"
Jared zřejmě horečně přemýšlel, ale proti mojí logice nemohl nic namítat. Slyšela jsem, jak nůž vyklouzl z pochvy.
"Buď opatrná. Nebodni se moc hluboko."
"Chceš to udělat sám?"
Sykavě se nadechl. "Ne."
Vzala jsem si od něho nůž s těžkou střenkou a vražedně ostrou a zužující se čepelí.
Zakázala jsem si na to myslet, abych zbaběle necouvla. Přesto jsem se bleskově rozhodla zranit si paži, ne nohu. Kolena jsem měla zjizvená a potlučená, bude lepší na ně neupozornit.
Natáhla jsem levou paži a roztřesenou pravou rukou jsem zvedla nůž. Přitiskla jsem hrot na předloktí, abych neminula, a pootočila hlavu, abych se zahryzla do opěrky sedadla. Zavřela jsem oči.
Jared sípavě oddechoval. Musela jsem si pospíšit, než mě zarazí.
Představ si, že vrážíš rýč do hlíny, poručila jsem si v duchu.
Prudce jsem si zabodla čepel do svalů.
Opěrka můj výkřik zdusila, ale ne dostatečně. Nůž mi vypadl z ruky a pak vyklouzl z rány a s nechutným cinknutím dopadl na podlahu.
"Wando!" zaryčel Jared.
Nezvládla jsem odpovědět hned, musela jsem spolknout všechny výkřiky, jež se mi draly do krku. Bylo dobře, že jsem se nebodla už před příjezdem sem. Přitiskla jsem si paži k tělu a poslepu otevřela dveře. Po zádech se mi otřela Jaredova dlaň. Nechtěl mě zadržet, jenom povzbudit a utěšit.
"Hned jsem zpátky," vychrchlala jsem a kopnutím dveře vozidla zavřela.
Cestou přes parkoviště jsem bojovala s nevolností a panikou, které svou zběsilostí přehlušily i bolest – vlastně různé bolesti, slévající se dohromady. Po prstech mi na asfalt ukapávala horká tekutina. Bála jsme se zkusit, zda těmi zakrvácenými prsty vůbec můžu pohnout.
Žena na recepčním pultem, starší, se stříbrně prokvetlými vlasy a čokoládově hnědou pletí – vyskočila, sotva jsem vpadla do automaticky se otevírajících dveří.
"Och, propána! To ne!" vyjekla a popadla mikrofon, kam začala křičet: "Honem sem pošlete Léčitelku! Potřebujeme ji v recepci! Je to naléhavé!"
"Ne," snažila jsem se o klidný tón, ale maličko jsem zavrávorala. "Byla to jen nehoda."
Recepční odložila mikrofon a běžela ke mně. Jednou paží mě objala kolem pasu.
"Ale zlato, co se ti to stalo?"
"Hloupá nehoda," mumlala jsem. "Byla jsem na túře. Po večeři jsem sklízela věci... a sletěla jsem ze skály. S nožem v ruce..."
Moje koktání zřejmě jen podpořilo ženin dojem, že jsem v šoku. Nepodezírala mě vůbec ze lži, čišela z ní jen starostlivost a zájem.
"Chudinko! Jak se jmenuješ?"
"Skleněná věž," vzpomněla jsem si na svoje jméno z dob, kdy jsem žila s Medvědy.
"Dobrá, neboj se. Vida, už tu máme Léčitelku. Co nevidět budeš zase v pořádku."
Zůstala jsem kupodivu v klidu. Nikdo mi nechtěl ublížit, jen pomoci.
Léčitelka byla mladá žena se světle hnědou pletí i vlasy. Tu jednobarevnost ještě zvýraznil hnědý lékařský plášť.
"No pane!" ujelo jí. "Jsem Léčitelka Ohnivý keř. Za minutku budeš zase jako dřív. Copak se ti přihodilo?"
Zopakovala jsem svou historku. Ženy mě mezitím zavedly do nedaleké ordinace a uložily na lehátko.
Místnost mi připadala povědomá. Já osobně byla v podobné jen jednou, ale Melanie ji z dětských vzpomínek znala důvěrně: vyšetřovací lehátko, řada nízkých skříněk, umývadlo, kde si Léčitelka myla ruce, zářivě bílé stěny...
"Tak se do toho pustíme!" prohlásila Léčitelka a otevřela skříňku. Snažila jsem se zaostřit pohled – teď to bylo důležité. Poličky byly plné bílých válečků či tubiček. Jeden z nich bez hledání vytáhla: přesně věděla, co chce. Na nádobce byl nápis, ale na tu dálku jsem ho nerozluštila. "Jistě uvítáš, když zaženeme bolest, viď?"
Název jsem přečetla, když sundávala víčko. Dvě slova: Žádná bolest. Nespletla jsem se?
"Otevři ústa, Skleněná věži."
Poslechla jsem. Z tubičky vysypala malý, tenký čtvereček – připomínal průsvitný papír – a položila mi ho na jazyk. Okamžitě se rozplynul. Byl bez chuti. Automaticky jsem polkla.
"Je to lepší?" otázala se Léčitelka.
Ano, bylo. Všechna bolest se rozplynula jako ten čtvereček a hlavu jsem měla naprosto jasnou. Užasle jsem zamžikala.
"Ano."
"Chápu, že se cítíš dobře, ale zatím se nehýbej. Pořád jsme neošetřily zranění."
"Samozřejmě."
Léčitelka poslala starší ženu pro vodu a sama se obrátila k další skříňce, která byla rovněž plná tubiček. Jednu vzala z horní police, druhou z prostřední.
Přitom odříkávala názvy léků, skoro jako by mi chtěla pomoci splnit můj úkol.
"Čistič... Hojič... Zajizvovač... Aha, tady to máme: Zjemňovač. Jistě nechceš, aby ti na té hezké tvářičce zůstala jizva, viď?"
"To... nechci."
"Neboj se, zase budeš bez jediné chybičky."
"Děkuju."
"Rádo se stalo."
Druhá tubička byla sprej, kterým mi na zraněné předloktí nastříkala bezbarvou mlhu bez stopy vůně.
"Léčit lidi, to musí být úžasný pocit," prohodila jsem jakoby se zájmem. "Žádného Léčitele jsem nepotkala od své implantace, ale je to fantastické."
"Ano, jsem za to Poslání vděčná." Začala mi sprejovat tvář.
"Co děláš teď?"
Usmála se. Zřejmě jsem nebyla první zvědavá duše. "Tohle je Čistič. Postará se, aby do rány nepřišlo nic zvenčí. Zabije všechny mikroby, od kterých by hrozila infekce."
"Čistič," zopakovala jsem si v duchu.
"A tohle je Vnitřní čistič, který odstraní všechno, co ti snad už vniklo do krve. Vdechni to, prosím."
Léčitelka držela zase další tubičku, tenčí, s pumpičkou. Rozstříkla mi před obličej obláček mlhy a já se nadechla. Mlha měla mátovou příchuť.
"A tohle je Hojič," pokračovala Léčitelka a odšroubovala uzávěr z poslední nádobky. "Přiměje tkáně k rychlému a správnému zhojení."
Do široké bodné rány na předloktí nakapala trochu čiré tekutiny a stlačila okraje rány k sobě. Její doteky jsem cítila, ale bolest žádnou.
"Ještě to zapečetím a pak budu pokračovat dál," vysvětlila a z jiné tubičky si na prst vymáčkla trochu hustého čirého želé. "Je to jako lepidlo," vysvětlila. "Uzavře ránu a Hojič může uvnitř nerušeně dělat svou práci." Mázla mi želé na paži. "Výborně, už se můžeš hýbat. Paže je v pořádku."
Podívala jsem se na ránu. Pod vrstvou želé prosvítala teninká růžová čárka, ale to bylo všechno.
Léčitelka mi otřela zraněnou tvář vlhkým ubrouskem.
"Natoč se do strany, prosím. Hm, to musel být vážně šeredný pád. Jsi hrozně zřízená."
"Jo, bylo to hodně zlé."
"Díkybohu, že jsi zvládla dojet až sem."
Na odřeninu mi nakapala Hojič a jemně ho rozetřela po celé tváři. "Moc ráda se dívám, jak probíhá ten léčivý proces. Vida, už to vypadá líp, hlavně kolem okrajů." Usmála se. "Ale radši dám ještě jednu vrstvu, aby se všechno pořádně vyhladilo." Po minutce práce dodala: "Vypadá to skvěle."
"Tady je voda!" řekla postarší recepční, která se objevila ve dveřích s podnosem.
"Děkuji, Pomněnko."
"Kdybys ještě něco potřebovala, zavolej na recepci."
Žena odešla. Napadlo mě, že možná pochází z planety Květin.
"Můžeš se posadit. Jak se cítíš?"
Zvedla jsem se. "Bezvadně." Byla to pravda. Tak zdravě jsem se necítila už celou věčnost. Po té pronikavé bolesti byla úleva o to nádhernější.
"Tak je to správné. A teď ještě trochu Zjemňovače."
Léčitelka si z poslední tubičky vysypala do dlaně trochu třpytivého prášku a vmasírovala mi ho do tváře a na zraněnou paži.
"Na paži ti ale zůstane tenká čárka," pokrčila omluvně rameny. "Ty hluboké rány..." Mimoděk mi rozhrnula vlasy na šíji a prozkoumala starou jizvu. "Pěkná práce. Kdo byl tvůj Léčitel?"
"Uch... Sluncem ozářený," vyhrkla jsem jméno jednoho ze svých bývalých studentů. "Bylo to v Eurece, stát Montana. Ale nemám ráda zimu, tak jsem se odstěhovala na jih."
Tolik lží! Ale Léčitelka zřejmě neměla sebemenší podezření.
"Já sama začínala v Maine," svěřila se. "A taky jsem tam byla pořád zmrzlá. Jaké máš Poslání?"
"Já... dělám číšnici. V mexické restauraci ve... Phoenixu. Zbožňuju ostrá jídla."
"Tak to jsme na tom podobně." Otřela mi tvář.
"Výborně. Věř mi, Skleněná věži, že vypadáš nádherně."
Žíznivě jsem vypila vodu a podržela prázdnou sklenku v ruce.
"Máš ještě žízeň?"
"Já... Ano, moc ráda bych ještě trochu vody. Byla výborná."
"Hned ji donesu."
Současně s tím, jak zmizela ze dveří, jsem sklouzla z matrace. Papírová podložka na lehátku zašustila, takže jsem ztuhla leknutím, ale Léčitelka se nevrátila. Kdoví, jak dlouho jí cesta pro vodu potrvá, ale předtím se Pomněnka objevila až po pár minutách. Doufala jsem, že mi bude přát štěstí.
Popadla jsem batoh, který ležel u lehátka, a prudce povolila stažený provázek. Začala jsem u druhé skříňky – tam byly tubičky s Hojičem. Popadla jsem celý jeden sloupec a nechala je s tichým klapáním padnout na dno batohu.
Co bych řekla, kdyby mě dopadli? Jaká lež by zabrala?
Pak jsem z první skříňky nabrala plné hrsti obou Čističů, obě hraničky léku proti bolesti a taky Zajizvovač. Vedle nich stály vyrovnané tubičky s nápisem Ochlazovač; usoudila jsem, že jde o lék proti horečce, a vzala jsem ho taky.
Pak ještě Zjemňovač, a to stačilo. Dál jsem štěstí pokoušet nemohla. Tiše jsem skříňky zavřela, batoh šoupla hlouběji pod lehátko a opět se položila.
Snažila jsem se vypadat co nejuvolněněji.
Nevracela se.
Podívala jsem se na hodiny. Uběhla přesně minuta. To mají vodu tak daleko?
Dvě minuty.
Tři minuty.
Kolik těch lží mi prokoukla?
Na čele mi vyrazil pot. Honem jsem si ho otřela.
Co když s sebou přivede Hledače?
Náhle se z chodby ozvaly dvoje kroky a rázně mířily blíž.
Pomyslela jsem na pilulku v kapse.
A pak jsem si vzpomněla na Jamieho a zaváhala jsem.
Dveře se otevřely.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře