Když padne noc

27. březen 2014 | 00.00 |
› 

pan Když padne noc

Napsáno původně pro soutěž. Jelikož povídku nevybrali, tak to alespoň zveřejním na svém blogu. Budu ráda za názor.*

1. Část
Láska, přítel, přátelé, oblíbenost mezi ostatními. To říkejte někomu, kdo tomu opravdu rozumí. Ne ji. Člověk, co sedí v kině úplně sám bez přátel a bez kluka, tyto věci asi moc nezná. Řekněte nehezké, protivné a divné holce tyto věci a ona vám řekne, že to není pro ni možné.
  Přivřela oči a musela se opravdu soustředit, aby mohla sledovat film, mimochodem romantický. Byl to film, na který by se měla dívat se svým klukem - kdyby však nějakého měla. Dnešní mládež, jak měla zlozvyk dětem svého věku říkat, se chovala tak, jak ona nechtěla. Nebyla typ, co se staral příliš o novou módu, o to, 
jestli měla kluka a jestli měla někdy sex. Ale chtěla někdy zažít lásku, to nepopírala. Znělo to vždy opravdu nádherně a malá zkušenost by jí nezabila.
  Opřela se do sedačky a podívala se jen tak vedle sebe. Tento film dávaly ve čtvrtek večer, a tak tu moc lidí nebylo. Nebyla tu málem ani ona, ale zítra by neměla na film náladu.
 Otočila tedy pohled zpátky k plátnu, ovšem myšlenky jí nenechali v klidu. Už dlouho přemýšlela o mnoha věcech. O životě a lásce. 
Život. Tím by asi začala, když si uvědomila, jak krátký vlastně je. Jak čas ubíhal a život se krátí jako provázek, jež odstříhávají kousek po kousku, až narazí na bod, 
kde je už konec. Takový byl život. Uteče od nich ve chvíli, kdy už ví, že ten konec nastal. Nerozloučí, jen uteče. Tuto skutečnost nenáviděla.
 Proč? I když byla mladá a měla před sebou ještě alespoň osmdesát let, stejně nechtěla čekat a slyšet kolem sebe lidi říkat, jak stárnou.
 A láska? Na ní nemohla ani pomyslet.
  Náhle, než mohla čekat, zhaslo plátno a začala se pomalu rozsvěcovat světla sálu. Zamrkala překvapeně a rozhlédla se kolem sebe.
 ,,To zase spím?" Zašeptala si podrážděně a také se zvedla. Trochu do ní ťukla zvedající se sedačka, ale nevšímala si toho.
  Vyšla jako ostatní ze sálu. U dveří kina se rozloučila s personálem a vyšla na chladný únorový vánek. Zachvěla se zimou a rychle si nasadila tlustou modrou bundu. 
Již byla noc a všude svítily pouliční lampy a některé domy, kde ještě byly lidé neuvěznění v chapadlech snů.
  ,,To je tma," vzdychla a sledovala, jak obláček z jejích rtů uniká do noci. Rozhodla se jít, aby neměli rodiče starosti. Nestála o to, aby jí máma vyhubovala a příště jí takové přenocování zakázala.
 Pustila si do sluchátek svou oblíbenou hudbu a vyrazila. Byla trochu strašpytel, a tak jí cesta, i když ne moc daleká, strašila jak noční můra. Nedívala se na zprávy, 
aby něco pochytila, avšak prožila si už něco, co si zopakovat zrovna nechtěla. Dům, kde bydlela, byl jen asi deset minut cesty chůzí. Částí, kterou musela projít, 
chodilo dost lidí závislých na drogách a alkoholu.
  Zvedla hlavu ve chvíli, kdy uslyšela něčí smích. Ulicí temnou k ní šly dva muži. Z toho, jak měla zapnutou hudbu a jak byla tma, nepovšimla si jejich přítomnosti dříve.
 Rozhlédla se a uviděla záchranou cestu v podobě dalšího chodníku na druhé straně tiché silnice. Rychlým krokem zamířila tedy na druhou stranu, 
ale mužům neunikl její úprk a zaměřily se na ní jak na splašenou laň.
  ,,Hej," zařval jeden a dopotácel se k ní. Ucouvla. Teď se opravdu bála a musela se dost snažit, aby zahnala ty představy o tom, co by jí mohli udělat.
 ,,Ta si nechává platit za tu svou prdelku určitě dost, že?" Řekl ledabyle druhý a popotáhl z cigarety. 
Instinktivně ucouvla a snažila se v kapse nahmatat kapesní nůž, ale nenašla ho.
 ,,Sakra," zamumlala si a snažila se vymyslet řešení na toto dilema.
 ,,Co s ní tedy uděláme?" Zeptal se ten první se šerednou tváří a hrozným dechem. 
,,Nevím. Možná jí trochu seznámíme se svými kamarády." Nechtěla být znásilněná. Ještě více ucouvla a snažila se být od nich co nejdále. Utéct by jim asi nedokázala, protože moc rychle běžet neuměla. Pepřák sebou nenosila a nůž si asi nechala v mikině doma. 
 ,,Pomozte mi," zašeptala a oči se jí roztáhly děsem. Začala ještě více couvat. Muži jí pobaveně sledovali a ještě pomalejším tempem k ní šly.
 Jeden k ní natáhl ruku, ale tu náhle někdo odstrčil. Vzhlédla vedle sebe a uviděla dalšího muže.
  Uviděla muže v černém kabátu, se slunečními brýlemi na očích, i když nebylo již žádné slunce, s vlasy černými jak temná děsivá noc, v džínech zdobených tenkými kovovými řetězy na bocích a v černém tílku zvýrazňujícím svaly pod látkou. Měla pocit, jako kdyby uviděla někoho opravdu blízkého po dlouhé době. 
Zmátlo jí to, jelikož toho krásného muže nikdy neviděla.
  ,,Co chceš ty...!" Zavrčel jeden z mužů a tomu nově příchozímu chtěl vrazit, avšak ten vyhnul se a opilce jednoduše kopl do břicha.
 ,,Ty zkurvysyne." Tomu dalšímu muži stačilo jen vrazit loket do břicha a potom ho pěstí bouchnout ze zadu do hlavy, když se sklonil.
 Oba muži nakonec zůstali na zemi. Zarazila se, když se ten v černém zastavil blízko ní a sundal si brýle.
  ,,Jsi v pořádku?" Řekl a zamával při mrkání dlouhými řasy.
 ,,A-ano, kdo jste?" Podivila se nejistě s obavami, jestli to nebyl nějaký úchyl, i když tak ani trochu nevypadal. Vypadal jak model z časopisu.
 Schoval si ten neznámý brýle a upřel na ní své jantarové oči.
  ,,Říkej mi Seth." 
,,Seth?" Nic jí to jméno neříkalo a tu tvář by si jistě pamatovala, i když povědomě jí připadala.
 ,,To je jedno, děkuji ti, že jsi mi pomohl." Nepatrně se uklonila ze zlozvyku, který měla jako další.
 ,,Neměla bys tu tak pozdě v noci procházet, je to nebezpečné." Nevinně se usmála a zastyděla se nad tím.
 ,,Jo, ale jindy to nešlo." Spíše nemohla spát. V poslední době se jí hůře spalo a netušila, čím to bylo způsobeno.
  Chvíli mezi nimi potom bylo vcelku trapné ticho. Nebyla zrovna výřečný člověk, nebo se to musela odnaučit, jelikož nikoho nezajímalo, co říkala. 
Ani ten Seth se nezdál výřečným.
  ,,Já radši už půjdu," řekla po chvíli nervózně, trochu plaše se rozloučila a vyrazila dál.
 Cítila na sobě cestou pohled toho muže a musela se ovládat, aby se nezačala z toho jejich setkání se hloupě usmívat. Byl opravdu krásný a to jí rozrušovalo a vyvádělo z míry.
 ,,Nemysli na něj, Michelle. On není někdo pro tebe," zašeptala si, a když se otočila, už tam nikdo v dáli nestál. Usmála se pro sebe.
  ,,Děkuji ti, Sethe."
2. Část
Druhého dne nemohla přestat myslet na toho Setha. Myslela, že to byl prostě nějaký hodný muž, ale něco jí na něm bylo zvláštního. I kvůli němu příklad při matice pokazila. Pořád měla před sebou jeho trochu arogantní, trochu nečitelný výraz. Takové lidi vidět ve skutečnosti, to člověk měl normálně opravdu štěstí. I ona měla štěstí, ovšem od té doby jí pořád rozrušeně bušilo srdce, když si na něj vzpomněla.
  O přestávce na svačinu si vytáhla sendvič, co si ráno připravila a pustila si k tomu hudbu z mobilu. S nikým nemluvila, s nikým se nezdravila. Když chtěl někdo opsat od ní úkol, zakázala to, nebylo správné podvádět. Kdysi také opisovala, když zapomněla úkol, avšak časem se naučila, že to bylo špatné, a proto si úkoly dělala sama.
 Kousla do sendviče a podívala se do učebnice přírodopisu. Ještě pořád chodila na základní školu, přesněji do deváté třídy. Bylo jich ve třídě jen deset, ale dost často sem chodily tři holky z jiné třídy za jejími spolužáky. Neměla ráda příliš svou třídu a obzvlášť ne holky, co si pořád mysleli, že všichni ve třídě budou dělat věci, které by podle nich třída měla dělat. Například si měli všichni objednat stejná trička a nechat se v nich vyfotit.
 Ani nápad, říkala si a už si přestavovala, jaké hloupé věci by na tričku měla. Nebyla jako ostatní, aby se jí líbily takové hlouposti.
  Povzdechla si a musela si to tu ještě vytrpět čtyři hodiny, než přišla domů.
 Ale když vyšla schody v dvoubytovém domě, zarazila se. Uviděla totiž dvoje cizí boty. Návštěvy tu nemívaly a upřímně je nesnášela.
 Jeden pár bot byl nějaký značkový a vypadali draze. Naproti tomu druhé boty byly vysoké černé vypadající zase také na ní moc draze, i když ty boty se jí opravdu líbily.
 Sundala si své staré tmavě modré botasky, otevřela dveře a vešla do bytu.
 ,,Ahoj," řekla trochu váhavě. Na věšáku už tak dost přecpaném zahlédla hnědý kabát zakrývající bundy pod sebou až kočku Mímu na židli pod ní. 
Překvapivě spala, i když tu byla návštěva. Byla to perská dost tlustá kočka. Oči otevřela, spatřila Michelle a udělala to, co by od ní mohl každý člen rodiny očekávat. Zamňoukala a zmizela v kuchyni za dveřmi na druhé straně místnosti.
  ,,Srabe," zamumlala, sundala ze zad batoh, sundala i bundu a pověsila jí na volný háček.
 ,,Michelle, můžeš sem přijít?" Zavolala na ni matka z kuchyně. 
,,Jo," vzdychla, když už si vymýšlela plán úniku před tou návštěvou. Nechala batoh batohem a zamířila do kuchyně.
  Tam se zarazila znovu. Hlavně, když uviděla Setha stojícího u rohu ne zrovna velké kuchyně. Jeho společník seděl na židli u stolu s mámou a tátou. 
Muž měl krátké hnědé vlasy, černý oblek a červenou kravatu. Košili měl bílou a na očích brýle.
  ,,Dobrý den," pozdravila zdvořile a vyhnula se pohledem Sethovi.
 ,,Copak je?" Zeptala se mámi a odhrnula si z tváře neposedné prameny vlasů. Její máma byla trochu hmotnější šestačtyřicetiletá dáma s vlasy vlnitými krátkými hnědé barvy, s očima zelenýma. Její táta byl za to velmi hubený s tmavými vlasy a šedinami, i když byl asi o pět let mladší než máma. Oči měl modré.
 ,,Chtěli bychom s tebou o něčem mluvit, Michelle," promluvil mile muž sedící u stolu a usmál se na ní.
 ,,A o čem? Pochybuji, že jsem zvládla přijímačky na střední." Ty přijímačky byly příšerné a průměr ze školy také nebyl slavný. Vybrat jí na školu bylo jako vyhrát jackpot.
 ,,O tom ne. Prosím, posaď se." Zmateně na ně hleděla a snažila se rozpomenout se na něco, kvůli čemu by byl problém. Teď v poslední době nesoutěžila, a tak to také nemohlo být ono. Ale posadila se, nemusela ze sebe dělat hlupáka před hosty. Muž k ní natáhl ruku a zářivě se usmál.
 ,,Těší mě, jmenuji se Robert Klain." Potřásla si s ním a zamračila se nad tím vším.
 ,,Co ode mne potřebujete? Mám ještě dost úkolů." Nebyla to tak pravda. Jen nechtěla tu být.
 ,,Jsme z organizace PVPO, neboli Pomoc výjimečně postiženým osobám. Jsme tu kvůli tvému stavu." 
,,To jsem těhotná, aniž bych měla pohlavní styk?" Pán Klain se tomu zasmál a zavrtěl hlavou.
 ,,Takové věci mi neřešíme. Spíše tu jde o tvou bolest v hrudi. Můžeš nám o tom povědět více?" Nejprve se po těchto slovech otočila na mámu, jestli něco neřekla 
a potom mrkla do papíru, které Klain měl u sebe. Poznala tam své jméno a něco napsané čísly a kódy.
  ,,Kdo vám to řekl?" Optala se nechápavě.
,,Tvůj kardiolog. Mám oprávnění dostávat se k takovým spisům, abych potom mohl pomáhat lidem." 
,,Promiňte, ale já od vás pomoc nepotřebuji. Já a moje srdce si poradíme bez vás." 
,,Srdce? Máš bolest přímo na srdci?" 
,,To nevím," odsekla otráveně a schovala ruce do mikiny. 
,,Michelle, jen se tě teď zeptám na pár otázek. Objevilo se mnoho případů, kdy takové věci nakonec byly vážnější, než vypadali."
 Například smrt? Pomyslela si a znervózněla při té představě.
  ,,Tak nejprve," začal pán Klain a srovnal si na nose dlouhým prsten elegantní brýle, ,,jak dlouho tě bolí v hrudi?" To bylo snad poprvé, co se na to někdo zeptal. 
Doktor se neptal, jak dlouho jí to bolelo, jen jak často a při jakých příležitostech.
 ,,Nejsem si jistá, ale už asi od malička. Pokaždé to bylo spíše jen jedno menší bodnutí za rok a potom se to najednou v pubertě začalo stupňovat a i zhoršovat," přiznala a přála si v hlouby duše, aby jí to věřily. Nechtěla vypadat jako úplný blázen jen proto, že to tak vnímala.
 ,,Rozumím. A kdy jsi měla poslední... bolest?" Poslední? Zamyslela se nad vhodnou odpovědí. Posledně to bylo v pondělí, kdy jí doslova hruď tepala bolestí. 
Byla to ta nejhorší bolest, kterou měla.
 ,,Poslední v pondělí a trochu i v úterý ráno," odpověděla popravdě, i když to bylo u ní velmi vzácné. Uměla tak dobře lhát, že někdy lhala i automaticky, jako kdyby říkala pravdu. Pán Klain si nic nezapisoval a to jí trochu uklidnilo. Nesnášela, když si něco psali a ona ani nevěděla co.
  ,,A příznaky jsou jaké? Bolest v hrudi? Špatné dýchání? Rychlé bušení srdce?"
 Jízlivě se usmála a odpověděla: ,,Vše. Bolí mě jako u srdce, ale je to, jako kdyby mi někdo svíral spíše plíci. Nemůžu určit, kde mě to přesně bolí." Pokýval si hlavou 
a podíval se na Setha stojícího za ní.
 ,,Nechci něco hned tak říkat - a ani bych moc neměl, ale důvod toho může být nemoc se jménem Demons." 
,,Demons?" 
,,Je to nemoc, kdy jen výjimečná hrstka lidí má bolesti srdce a není to obvyklý nádor nebo podobně. Důvod je, že se ti lidé mění." Tak teď tomu opravdu nerozuměla. 
Když slyšela slovo ,měnit', nepředstavovala si zrovna hezký význam.
 ,,Jinak řečeno se z tebe může stát vampýr nebo lykan," ozval se náhle Seth zjevně netrpělivý tím prodlužováním. 
,,Cože?" Podívala se na všechny okolo. Máma vypadala, stejně jako táta, že o tom již slyšeli dříve a překvapením to už tedy pro ně nebylo.
 ,,Seth to řekl jednoduše řečeno. Takoví lidé si projdou mutací a srdce se na to musí nějak připravit, a to je důvod, proč tě bolí. Lidé v takovém stavu jsou slabší, 
bolí je končetiny a na povrch nemusejí vypadat zrovna jako dlaci, či vampýři." 
,,Tak to moment! Co to jako je? Jak upír nebo vlkodlak? To nedává vůbec smysl. To je vtip? To je opravdu blbost." Neskutečné! Dělat si srandu z takové věci. Ráda by tomu věřila, ale znělo to až moc neuvěřitelně.
 ,,Je to naneštěstí pravda. Proto také jsem s tvými rodiči mluvil o tom, aby ses radši přestěhovala do domu, kde na tebe dohlédneme a ujistíme se, jestli to není omyl." 
,,Omyl je to určitě," zavrčela už rozčíleně. 
,,Chápu tvou zlost, ale měla by ses na zítřek připravit. Seth pro tebe přijede a potom ti řekneme po testech, jestli jsi opravdu nadpřirozená bytost." 
,,Souhlasila jsi s tím?" Otočila se na mámu. Tvářila se zachmuřeně, a jako kdyby se snad na ni zlobila, že je asi upír.
 ,,Tvrdily, že je to zcela zdarma a mohli by tě zbavit těch bolestí," řekla prostě. To bylo její ano.
  ,,Asi budu muset jít," opáčila nakonec, když už nic nevymyslela. Měla úplně prázdno v hlavě. Pán Klain se na ní povzbudivě usmál.
 ,,Neboj. Pokud to nic není, můžeš se vrátit domů. Také tě to nijak moc neovlivní. Jen teď budeš muset do školy dojíždět a žít v jiném domově."
3. Část     
Milý deníku, už je to doba, co zase píšu, ale myslím, že to už nevydržím. Slyšela jsem opravdu neskutečné věci a nevím, jestli tomu skutečně věřit.
 Upír nebo vlkodlak? Znělo to opravdu neskutečně. Mohla být pravda, že nějaký z těchto druhů existuje? Jak to, že jsem prý možná jedna z nich já? Nikdy jsem neměla příliš štěstí, to vím už dávno, ale tohle...
 Zaklapla deník, když uslyšela zvonek. Seděla na posteli s batohem vedle sebe. V chodbě měla velký kufr, kam si dala své poklady. Pán Klain tvrdil, že by si jí tam nechali pár dní, a tak, aby si vzala sebou nějakou zábavu.
 Zvedla se z postele, schovala deník do batohu a vyšla z pokoje.
 ,,Měj se sestřičko," zlomyslně se rozloučil její o rok a půl mladší bratr. 
,,Tohle si budu pamatovat," zakňourala. Táta beze slov vzal do ruky poutko kufru a táhl ho po schodech dolu.
 Vzala na sebe bundu, klíče hodila do kapsy a nasadila si boty.
 ,,Měj se hezky," rozloučila se s bytem a vyrazila po schodech ven.
 Venku stála máma, táta a... Seth. U kraje silnice stálo černé auto značky Toyota. Seth měl na sobě tentokrát černou košili, černé kalhoty a znovu vysoké boty. V rukách svíral brýle a sledoval jí, jak k nim šla.
  ,,Tak se mějte," řekla trochu ironicky. Takové chvíle byly opravdu trapné.
 ,,Neudělej nám tam ostudu," zavtipkoval táta jako vždy. 
,,Jasně, možná pošlu i pohled," oplatila mu to.
 ,,Můžeme jet?" Zeptal se Seth bez špetky emoce. 
,,Hm, jo." Táta Sethovi předal její kufr.
 ,,Tak bey bey." Zamávala a šla se posadit na místo spolujezdce. Seth naložil její kufr a šel se posadit na místo řidiče. Ještě zamávala, když odjížděli, ale potom si nasadila sluchátka a pustila si hudbu.
  ,,Jsi také nějaký upír nebo tak?" Zeptala se, aby zahnala nudu. Jeho jantarové oči nevyzařovaly žádné emoce, i když jí odpověděl.
 ,,Jsem démon, jak mi vy říkáte." 
,,Padlý anděl, říkám to správně?" Něco o tomhle věděla. Měla ráda upíry, dlaky a anděly. O démonech toho také věděla dost.
 ,,Ano." 
,,A to máš nějaké zvláštní schopnosti, nebo je to spíše jen slovo?"
,,Asi ti nerozumím." Pohlédl na ní. Neuhnula pohledem.
 ,,Myslím, jestli například pojídáš duše, nebo jestli čaruješ a podobně." Otočil se znovu k přednímu oknu, ale jistě mu na tváři viděla letmý úsměv.
  ,,Nejím duše, ale magií vládnu," řekl nakonec, jako kdyby to bylo spíše nějaké tajemství. 
,,A co znamená být upírem nebo dlakem? To také budu vládnout magií." Na to neodpověděl slovy. Natáhl ruku před ní a z přihrádky vytáhl štos papírů.
 ,,Tady máš vše dopodrobna vysvětlené." 
,,Jasně," zabrblala a prolistovala papíry. 
,,Alespoň budu mít nějakou zábavu." Začala tedy číst. Byla to trochu zjednodušená vysvětlivka, aby jí to vysvětlilo, co znamenalo být upírem nebo dlakem a co to do toho zahrnovalo. Byly tady i věci, které by očekávala, že bude mít jeden z těch druhů. Byly tu i fotografie přeměněných dlaků. Jak lykani z filmu Underworld. Na dvou nohách, velká hlava, držení těla jako lidé a velké ochlupení na těle. Jako lidé měli trochu vlčí zuby, časté ochlupení na břiše, i když to byly i ženy a pod krkem. Olízla si špičáky, které vždy považovala za vlčí.
  ,,To asi budu vlkodlak," zamumlala skoro jako samozřejmost. Vlastností dlaků i lidi ve stádiu přeměny byla tvrdohlavost, impulzy vzteku a není zrovna na dívčí věci, 
když se jedná o holku. Vlkodlačí holka bývá spíše kluk, nestará se moc o svůj obličej. Upír byl člověk zlomyslný a občas i trochu lehkovážný, nevadí mu samozřejmě krev a nesnáší kočky. To by odpovídalo jí. Nesnášela kočky, byly jako chodící pytle s blechami a měli hrozné zlozvyky.
  Pohledem se zatoulala na Sethovi a jeho jantarových očích. Skutečně měli takovou barvu a to jí ohromovalo. Hudba z jejího sluchátka hrála tiše v pozadí a vrčení motoru to jen doplňovalo, jako kdyby jeho tempo bylo zcela stejné tomu té hudby.
  ,,Ty testy... řeknou, jestli jsem vlkodlak nebo upír?" Zeptala se, když si uvědomil Seth její pohled a otočil k ní zrak.
 ,,Ne, to neřekne. Ze začátku je to stejné, až se začneš skutečně měnit, poznáme to." 
,,Zatím se moje tělo připravuje na přeměnu?" Pochybovačně se podívala z okénka a na krajinu u silnice.
 ,,Tak by se to řeklo," odpověděl. 
,,Chápu."
  Cesta byla dlouhá, když ani jeden z nich nemluvil. Nakonec auto zastavilo u domu schovaného na mýtině hluboko mezi stromy.
 Sundala si sluchátka a očistila si brýle.
 ,,Páni, to je dům." Dům byl jako obrovská vila. Dům měl podle všeho deset pater s tuctem balkónů v různých pokojích. Kolem domu a v místech, kde už začínali znovu růst stromy, pěstovali různé druhy zeleniny nebo prostě pěstovali květiny. Na květy poletovali včeličky a opilovali.
 Zahlédli, jak k nim přicházel pán Klain a další muž za ním v bílém plášti.
  ,,Vítám tě, Michelle," přivítal jí Klain a zase se usmál. 
,,Toto je doktor Schelmmer, bude ti dělat testy." Muž za Klainem se usmál též.
 ,,Jsem rád, že tě také už poznávám. Zabývám se zkoumáním dlaků a vampýrů a je jen pár jedinců s příznaky jako máš ty." 
,,To nic. Ani vlastně nevíte, jestli jsem skutečně upír nebo dlak." 
,,To je pravda, ale omylů jsme udělali asi jen třicet procent." 
,,To je také dost," podotkla a zkřížila ruce na hrudi. Seth mezitím vytáhl její kufr z auta a i batoh, který tam zapomněla.
 ,,Kdy budou ty testy?" Doktor se zasmál a prohrábl si kaštanové vlasy.
 ,,Chceš je udělat už dnes?" 
,,Ráda bych to měla za sebou." Vrazila ruce do džínů.
 ,,Uděláme ty testy odpoledne, aby sis odpočala, a také ti udělám menší prohlídku." Ztuhla při tom slově, jelikož doktory a jejich prohlídky nesnášela.
 ,,Fajn." V tom okamžiku uviděla, jak se dal Seth znovu do pohybu, tentokrát k domu s jejími věcmi.
  ,,Hej, Sethe! Dej mi ten batoh." Vyběhla za ním, aby ho zastavila. Byl překvapivě dost rychlý a dalo jí práci ho zastavit.
 ,,Dej mi batoh," řekla udýchaně. Nebyla oblečena zrovna sportovně, a tak si musela dávat pozor, aby jí něco z kapsy nevypadlo.
  Chytla ho za ruku, aby ho zastavila, a v tu chvíli, jako kdyby jí zasáhl blesk. Zamotala se jí hlava a zamlžilo před očima. Klopýtla a zavrtěla hlavou, aby to setřásla. 
,,Co to bylo?" Podivila se a stiskla si spánek.
 ,,Jsi v pořádku?" Zvedla zrak k démonovi před sebou. Nezněl ustaraně, ale zdálo se, že nedokázal vyjadřovat pocity jako ostatní. Mluvil pořád stejně a to jí upřímně trochu na něm vadilo.
 ,,Jsem v pořádku," odpověděla a narovnala se.
 ,,Možná to byl šok z přeměny," promluvil za nimi doktor. 
,,Z přeměny?" Otočila se.
 ,,Ano, zjevně má na tebe trochu vliv kontakt s démonem. U ostatních jste to zjistit nemohli, protože Seth je tu jediným démonem." 
,,Jediný?" Seth sklonil hlavu a vyrazil dál po prašné cestě. Pán Klain si na nose posunul brýle a podíval se za Sethem.
 ,,Také tu není, aby nám s tímhle pomáhal. Upřímně, je tu kvůli jedné jisté osobě - podle všeho." Na další věci se neptala. Měla chuť zeptat se, kdo byla ta osoba, 
ale na druhou stranu to ani nechtěla vědět. Pravda bývala někdy těžká, a když s ním byla, nemohla tu pravdu prostě znát.
  Vešla do domu. Rozhlédla se nejprve po obrovské předsíni, kde stála a žasla nad tím, jak obrovské to bylo. Byl to z druhé strany i obývací pokoj, kde stáli na krvavě rudém koberci dvě pohovky červeno-hnědé barvy a křeslo stejné barvy. Mezi těmi třemi stál konferenční stolek zjevně z nějakého kvalitního dřeva. U zdi proti nim stály skříňky postavené do položeného O, a na dolní skříni stála obrovská plazmová televize.
  ,,Páni," vydechla a uviděla také na druhé straně místnosti schody do dalšího patra. Jinak tu byly kolem různé dveře do nějakých místností.
 ,,Pokoj máš ve třetím patře, Seth tě tam doprovodí," vysvětlil jí pán Klain a zmizel v jedněch dveřích. Doktor Schelmmer jí poplácal po rameni a usmál se.
 ,,Neboj, chovej se tu jako doma. Ostatní jsou určitě někde zalezlí." Přikývla a Setha uviděla čekat na schodišti. Došla k němu a čekala, až půjde.
  Po schodech šly tiše a to jí trochu znervózňovalo. Také se tu cítila jako bacil v drahém hotelu.
 Konečně se dostali do patra, kde měla pokoj. Zdi byly obložené dřevem, ve kterém byly vyryté různé ornamenty a zdi byly krémové barvy. Podlaha byla též dřevěná, 
i když skoro do černa, jak kdyby jí před tím podpalovali.
 Došly k předposledním dveřím, jež Seth mlčky otevřel. Za dveřmi byl nemožně obrovský pokoj celý bílý jak z časopisu o bydlení. Obrovská postel uprostřed pokoje, 
různé skříně, futr dlouhý alespoň dva metry, bílé růže ve vázách. Koberec byl též bílý a vypadal na dotek měkoučce. Uviděla i dveře do koupelny a dveře na balkón.
  ,,Sakra, určitě tohle není můj pokoj," řekla užasle a vešla. Bylo to, jako kdyby vešla opravdu do pokoje z časopisu, až z toho málem nemohla uvěřit, že to byla realita.
 ,,Pokud tohle budu mít jak vlkodlak, tak to radši budu spát venku, abych to tu nezašpinila." Posadila se na postel a projela prsty po měkkém bílém povlečení.
 Podívala se na Setha a hleděla na ty rozdíly mezi pokojem a jeho vzhledem. Celý černý jak anděl padlý a proti němu pokoj celý bílý jak smetana. Opravdu úžasný rozdíl.
 ,,Kde máš ty pokoj?" Otázala se, když si začala představovat černý pokoj podobný tomuto. 
,,Nejsem zde pacient a ani jako zaměstnanec." 
,,To znamená?" Odložil její zavazadla na zem u skříně a došel k ní.
 ,,To znamená, že tento pokoj sdílíme spolu." 
,,Proč?" To snad ne! Proč? Proč zase někdo, s kým spát?! Doma jsem pořád spala v pokoji s bratrem a teď tu je zas někdo.
 Frustrovaně si povzdechla a zkřížila ruce na hrudi.
  ,,Jsme spolu vázáni smlouvou," odpověděl jí nakonec po dlouhé době, kdy si hleděli do očí. 
,,Smlouvou? O žádné nevím." Nikdy ho před tím neviděla a smlouvy tedy neuzavírala. Posadil se vedle ní a sklonil pohled ke svým dlouhým prstům na rukách.
 ,,Je zbytečné ti to tajit. Jsi reinkarnací člověka, se kterým jsem uzavřel smlouvu." Nadechla se a rozhodla se, že už žádné dilema dělat nebude. Už měla šok z těch upírů, a už jí nic nemohla potom překvapit.
 ,,Dobře, ale pokud ta osoba zemřela, tak smlouva už nemůže platit." Podívali se na sebe a v tu chvíli ucítila spojení. Jako kdyby jeho jantarové oči jí k sobě poutali a drželi u sebe.
  ,,Vždy tu pro tebe budu." Sklonila hlavu a měla chuť umřít. Chtělo se jí brečet z té lži, kterou vyslovil. Nebyl tu pro ni, to nebyla pravda.
 ,,Lžeš." Slyšela záchvěv ve svém hlase, ale neudržela to. Moc to bolelo.
 ,,Stali se mi takové strašné věci a přece jsem se s nimi musela vypořádat úplně sama." Skousla si spodní ret, aby neuronila ani slzičku.
 ,,Byla jsem znásilněná, ve chvílích, kdy jsem skutečně potřebovala pomoc, Sethe. Tys tam nebyl, abys to zastavil." 
,,Vždy jsem tu byl." 
,,Lžeš!"
4. Část
"Život si člověk vytváří nebo ničí sám.
Když se správně rozhodne, postoupí výš.
Jako schopná, inteligentní a milující bytost
a pán svých vlastních myšlenek
drží klíč ke každé situaci."
[James Allen]
Nikdy bych nečekala, že se znovu rozpomenu na temné časy svého dětství. Nikdy jsem nečekala, že se znovu rozpomenu na zradu, kterou jsem pocítila. Snažila jsem se s tou bolestí nežít, ale jako kdyby ty rány byly nezhojitelné. Snažila jsem se tomu smát a prostě to zahodit za hlavu, ovšem tak lehké to není.
 Proč? Proč tak trpím? Určitě jsem už psala, jak se za ty vzpomínky nenávidím. Už je to asi deset let, ale i tak si to až moc živě pamatuji. Nenávidím ani Setha za ty jeho lži.
 Proč mě nechá tak trpět? Proč otevírá mé rány a sype do nich ještě k tomu sůl?
Prohlídka dopadla překvapivě dobře. Řekli ji, že výsledky krevních a jiných testů budou vědět nejdříve až zítra, a tak si měla jít mezi tím odpočinout. Také jí před tím dali nějaké léky na otupělost a po tom se jí mohlo i dobře spát.
  Zívla si, když v koupelně také moc velké vlezla do vany a nechala napustit teplou vodou. Také jí dělaly nějaké testy, na co měla alergii. Měla jedinou alergii a to byl jeden druh cucacích bonbónů na bolest krku.
 Natáhla nohy a rukama se opřela o okraje. Vana byla velká vířivka. Dvakrát větší než vana v jejím domově.
  ,,Páni, tady se člověk cítí skoro jako bůh," vzdychla a zaposlouchala se do ozvěny. Koupelna byla obrovská a byl tu i sprchový kout. Zrcadlo bylo nemožně široké 
a umyvadlo se blýskalo jako nové. Vše tu bylo ve smetanové barvě.
 ,,Co asi budu? Upír pije krev a dlak asi dost jí maso," přemýšlela nahlas a při tom se kousla do rtu. Podívala se na sebe. Nebyla hubená, spíše naopak. Za to se opravdu nenáviděla.
 Štípla se do špeku na břiše a potom schovala oči do dlaně.
 ,,Jestli takhle budu vypadat pořád, tak se asi zabiju." Nejedla moc. Nebyla jedlík a sladké nejedla také moc.
  Znovu zívla a rozpomněla se jen tak na oči Setha. Jejich barva jí pořád okouzlovala. Kolik lidí mělo asi tak takové oči?
 Ale on nebyl člověk, řekla si v duchu.
  Vzdala odpočinek ve vaně a znovu vylezla. Vysušila se a vzala na sebe šedé tepláky a bílou košili. Neměla náladu chodit dolu, chtěla padnout do postele a prospat poslední hodiny tohohle dne.
 Vyšla z koupelny a prohrábla si krátké špinavé blond vlasy. Brýle si musela srovnat, když nešikovně o ně zavadila prstem.
 Lehla do postele a podívala se na prosklené dveře balkónu, které nechala otevřené, aby se to tu provětralo. Pomalu zapadalo, podle ní. Byl také čas večeře 
a i když měla hlad, nechtělo se jí vyjít z pokoje.
 Sundala si brýle a položila je na noční stolek vedle. Zachumlala se do měkké přikrývky a zavřela oči. Léky působily dobře, jelikož usnula téměř hned. 
,,Víš, Sethe, mám jedno přání," začala a ani nevěděla, jak se dostala na palouk pod hvězdnou oblohu s bílým kotoučem uprostřed. Oba leželi v měkké trávě a pozorovali nebe zbarvené havraní černou.
 ,,Jaké, Mito?" Vzdychl jako jiný člověk. Ale Mito? Tak se přece nejmenovala.
 ,,Ať se stane cokoliv a já možná nebudu klukem, tak chci, abys mě chránil. Ať budu někým zcela jiným s jinými vlastnostmi a podobou, tak chci, aby si při mě stál. Jedině tobě mohu v tomto skutečně věřit." Kluk? Proč byla schránkou v těle, jež se chovalo jinak a bylo jistě něčím jiným?
 Pohled její zabloudil k Sethovi mračícímu se na oblohu.
 ,,Slíbíš mi to, Sethe?" 
,,Slibuji." Démon zavřel oči a nechal svou překrásnou tvář ozařovat svitem měsíce.
 ,,Děkuji ti. Jsi skutečně laskavý. Bál jsem se, že bys odmítl a já musel přemýšlet o tom, jak jí ochránit." Seth znovu otevřel při jejích slovech oči a podíval se na ní.
 ,,Pořád tě trápí ta bolest?" 
,,Nic to není. Jen jsem o tom trochu přemýšlel. Pokud se moje temná část schovaná v srdci stane mou reinkarnací, tak chci, aby ses o ni postaral. Nebude vědět, kdo je, nebude vědět nic jako novorozeně, jež právě vyšlo na svět." Chladivý vánek jarní načechral nejen trávu kolem, ale i jejich vlasy.
 ,,Postarám se o ni." Usmála se, i když to sama nedokázala ovládat.
 ,,Jsem šťastný."
  V tu chvíli se probudila, jako kdyby jí někdo vodou polil. Posadila se a uviděla vedle sebe spát v posteli Setha. Netvářil se tak uvolněně jako ve snu, avšak uvolnění ve tváři bylo nepatrně na něm vidět.
 Podívala se mezi ně a uviděla i v té tmě něco, co vypadalo jako podnos s talířem plným nějakým kořeněným masem a vedle chleba.
 Dotkla se chleba a rozpoznala kořen.
  ,,Ty prevíte," zašeptala a spokojeně se usmála. Položila si podnos na klín, ale když se zakousla hladově do masa, tak si uvědomila dvě věci.
Jedna z věcí byla, že měla sto chutí to jídlo odhodit pryč a další věc byla, že cítila při kousnutí něco v zubech.
 Položila znovu maso na talíř a dotkla se svých zubů. Polekala se, když ucítila, jak zuby měla větší a špičatější. Položila vedle sebe tác a co nejrychleji 
a nejtišeji se vydala do koupelny, aby se na to podívala do zrcadla.
  V koupelně jí však čekal další šok. Vypadala totiž úplně jinak. Tvář měla hubenější a tisíckrát krásnější. I bez brýlí viděla velmi dobře a oči měla modré jak dvě studánky, 
i když je původně měla tmavě zelené. Vlasy jí o pár centimetrů povyrostly a pár pramenů se zbarvilo do zlaté blond barvy.
 Otevřela ústa a uviděla dva páry špičáků. Místo svých čtyř trochu vlčích zubů měla skutečně dlouhé a k tomu velmi špičaté zuby.
  ,,Co se tu děje?" Dotkla se tváře a potom podívala na celé své tělo. Vypadala o mnoho hubenější.
 Rozepnula si košili a skutečně. Měla menší prsa, až jí byla podprsenka moc velká a břicho měla plochý a až moc dokonalý na to, aby to bylo její vlastní.
 Posadila se na zem, aby z toho překvapení neztratila rovnováhu a zamyslela se nad tím. Byla dost při vědomí, aby věděla, že sen to nebyl.
 Dotkla se svých zubů, nýbrž jí začali příšerně bolet. Měla pořád hrozný hlad.
 Zvedla se a znovu se vydala do postele, aby zkusila sníst nějaké to jídlo, co Seth přinesl.
 Posadila se do postele a zakousla se do toho stejného masa. I přes odpor svého žaludku jídlo snědla, aby alespoň něco v sobě měla.
 Také se napila vody na nočním stolku a rozhodla se znovu spát. Pokud to byl sen, tak tímto ho mohla ukončit.
5. Část
Druhého dne otevřela oči a hned toho zalitovala, když jí zasáhlo prudká zář slunečního světla.
 ,,Do pekla," zasténala a promnula si oči. Posadila se za účelem vyhnout se světlu a uslyšela zvuk sprchy.
 Zívla si a pohlédla znovu na sebe. Nebyl to sen. Opravdu se v noci už proměnila.
 ,,Wow, ale co teda jsem?" Trochu myslela na upíra, ale pořád se přikláněla spíše k tomu lykanovi.
  Vylezla z postele a došla ke svému kufru, kde pořád měla všechno své nevybalené oblečení.
 Vytáhla si jedno oblečení a pohlédla ke dveřím koupelny, když otevřeli. V doprovodu páry vyšel Seth jenom v džínech s ještě trochu mokrou hrudí od sprchy. 
Měl vypracovanou hruď se symbolem nějakého kříže na rameni.
 Pohlédl na ní.
 ,,Jsi v pořádku?" Docela zoufale se usmála.
 ,,Nevím, jak bych to měla brát." Prošla kolem něj a vešla do koupelny. Převlékla se do modrého trička, do džínů a nasadila si čisté botasky, kdyby měli normální boty na ven zakázané. Vyčistila si zuby a rozčesala delší vlasy.
 Zamračila se, když se podívala na brýle ve svých rukách. Nepotřebovala je, ale také jí na očích nevadily.
  Nakonec si je nasadila. Prostě to byly brýle, které měla prostě nosit.
 Vyšla z koupelny a setkala se s pohledem Setha stojícího již v černé košili s vyšitým drakem na pravé straně.
 ,,Přeměnila jsem se vcelku rychle," řekla skoro otráveně, i když se jí to ve skutečnosti opravdu líbilo. Nic na to neřekl. Nemohla zapomenout na to, jak se tvářil v jejím snu. Potom si už žádný sen nepamatovala, když podruhé usnula.
 ,,Ale mám opravdu hlad, půjdeme se podívat po nějakém jídle?" Navrhla uvolněně a vyrazila. Seth šel samozřejmě za ní.
  Společně vešly do prostorné jídelny zelené barvy a se stolem pro alespoň dvacet lidí. U stolu sedělo mnoho lidí, jestli to pořád byly lidé a něco jedli. 
 Ohlédla se a pokusila se ujistit u Setha, jestli také mohla. Prostě došel ke stolu a posadil se do ústraní a posunul židli vedle sebe, aby se také posadila.
 Pokrčila nad tím rameny, a tedy se posadila.
 V tu chvíli zaznamenala přítomnost člověka za sebou.
 ,,Ahoj, ty jsi ta nová, že jo?" Zeptala se nějaká holka s blond vlasy zapletenými do tří copů, očima zelenýma jak travnatá plocha na golfovém hřišti a drobnou postavu. ,,Ano, jsem." 
,,Jmenuji se Vicky, a ty?" 
,,Michelle." Někdo před ní přisunul tác s talířem, kde byl krvavý steak a čerstvá bageta.
 Podívala se vedle sebe a uviděla, že to byl Seth. Seděl a ruce držel láhev s minerální vodou.
  ,,Promiň, ale nechceš posnídat s námi?" Pokračovala v otravování Vicky. 
,,Promiň, ale nezvykla jsem si na toto místo," snažila se vymluvit a olízla si nenápadně tesáky. Vicky spíše vyděsil Seth, než že by jí přesvědčilo vymlouvání nováčka.
  Po snídani šly za doktorem, aby věděl tu novinu a potvrdil jí, kdo nakonec tedy byla. Doktor Schelmmer jí odebral trochu krve a nalil do kádinky. Vysvětlil, že jestli krev zmodrá, že je tedy upír, jestli krev bude stříbro-fialová, byla dlak. Něco ještě do kádinky nasypal a zamíchal.
  ,,Stalo se někdy, že by byl některý váš pacient i něco jiného? Nebo že byl něco mezi?" 
,,Jako kříženec? Ne, to se nikdy nestalo. Pokud je někdo kříženec, stejně převládne jedna ze stran. Nikdy není hybrid, o to se příroda postarala."
 Přikývla a uviděla už malou změnu.
 ,,Tak, co tvá krev nám řekne?" Zavtipkoval doktor. Krev se zbarvila do lazurové modré. Byla upír. Vcelku jí to překvapilo, jelikož si byla jistá tím dlakem.
 ,,Vampýr? To se divím. S tvými vlastnostmi bych to spíše usuzoval na lykana," zabručel si také pochybně doktor. 
,,Také jsem si to myslela," vzdychla poněkud zklamaně. Nic takového nečekala.
  ,,A co budu tedy jíst?" 
,,Samozřejmě, že krev. Nějaká děcka jsou vampýři, a proto chodí v noci lovit veverky a králíky. Lidé jsou od nás pěkně daleko." Sklonila hlavu a dotkla se zubů.
 ,,A mohla bych se takto vrátit vůbec domů?" 
,,Možná až po čase." Seskočila z lehátka a prohrábla si vlasy.
 ,,Tak to se budu muset stát hodným upírem," pravila ironicky a odešla z ošetřovny. Necítila, že by jí něco bolelo - možná jen na ty zuby. Teď už ale věděla, 
proč jí nestačilo sníst maso nebo pečivo. Potřebovala krev na to, aby přežila.
  Vrátila se do pokoje a rozhodla se, že přečká den skryta před sluncem. Posadila se do postele a zvedla pohled k Sethovi.
 ,,Nemusíš za mnou pořád chodit." 
,,Jsi v pořádku?" Zasmála se tomu a odhalila tesáky.
 ,,No, jsem upír a odteď bude můj jídelníček trochu komplikovanější. Nevím, jestli jsem v pořádku." Seth se posadil k ní na postel a objal jí. Překvapilo jí jeho náhle chování, ale bylo to při tom i příjemné.
 Pohlédla mu na krk a zuby zabolely při představě na krev.
 ,,Mohu si prosím kousnout?" Zašeptala a cítila se trochu trapně. 
,,Můžeš," slyšela vydechnutí jako v tom snu. 
,,Budu se snažit, aby to nebolelo," slíbila. Otevřela ústa, odhalila jemnou kůži Sethovu a zakousla se do masa. Krev jí začala téct do úst. Bylo to neuvěřitelné. 
Jako kdyby se protrhla hráz a všechny bariéry naráz spadly. Viděla všechny vzpomínky jak film a cítila každou emocí, kterou prožila ve svém jiném životě. Slyšela slova, která říkala a která se nedala s ničím splést. Krev chutnala jako vzpomínky a čas, který prožila a prožije. Jako noci, kdy nebude kořistí, ale lovcem. 
Temné ulice plné výkřiků smrti. Takto chutnala pravá síla smrti.
 Když padne noc... děti by měli tiše spát.
Konec  

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář