45.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.40 |
› 

 Úspěch

Léčitelka Ohnivý keř a Pomněnka vešly do dveří zároveň. Léčitelka mi podala vysokou sklenici vody, která mi nepřipadala tak studená jako předtím – to vinou mých prstů ledových strachem. Černovlasá žena mi s úsměvem podala ruční čtverhranné zrcátko.
"Napadlo mě, že se budeš chtít podívat," poznamenala Ohnivý keř.
Rázem jsem se uklidnila. Nepodezíraly mě, jen se chovaly laskavě – duše, jež svůj život zasvětily léčení.
Pohlédla jsem do zrcátka a málem jsem vyjekla úžasem.
Vypadala jsem stejně jako v San Diegu. Hladký obličej bez jediné poskvrnky, hebká a snědá pleť. Jen při hodně pozorném zkoumání bylo znát, že jedna tvář je maličko růžovější než druhá.
Ta tvář patřila Poutnici, duši. Patřila sem, do civilizace, kde není žádné násilí a žádné hrůzy.
Uvědomila jsem si, že tyto něžné tvory obelhávám tak snadno z toho důvodu, že znám jejich pravidla a styl komunikace. Měla bych někde učit nebo roznášet jídlo v restauraci, prostě vést slušný, klidný život a přispívat ke vzniku většího dobra.
"Co tomu říkáš?" zeptala se Léčitelka.
"Nádhera. Mockrát děkuju."
"Těšilo mě tě vyléčit."
Znovu jsem pohlédla do zrcátka. K dokonalosti jsem měla daleko. Přerostlé pačesy jsem měla matné – za to mohlo amatérsky vyráběné mýdlo a jednostranná strava. I když mě Léčitelka očistila od krve, hrdlo mi stejně pokrývala vrstva rudého prachu.
"Koukám, že si v táboření musím udělat pauzu a pořádně se vykoupat," zamumlala jsem.
"Musíš být statečná, když se nebojíš vyrazit do divočiny," prohodila Léčitelka.
"Statečná ne, pouze jiná."
"Já osobně dávám přednost městskému pohodlí."
Oči v zrcadle byly pořád oříškově hnědé, ale pod zornicí ležela tenká vrstva stříbra a odrážela světlo.
Jamie? zeptala se Mel naléhavě; začínala podléhat nervozitě. Cítila jsem se tady až příliš dobře. Děsilo ji, že se vydám stezkou na opačnou stranu.
Já vím, kdo jsem, uklidnila jsem ji.
Vzhlédla jsem k přátelským tvářím nade mnou.
"Ještě jednou děkuju," řekla jsem Léčitelce. "Ale asi už bych měla vyrazit."
"Je pozdě, můžeš přespat tady."
"Ne, díky, nejsem unavená."
"To je lékem proti bolesti," objasnila Léčitelka a opět se usmála.
Pomněnka mě doprovodila do recepce a stiskla mi přátelsky loket.
"Buď na sebe opatrnější, drahoušku," řekla.
"Budu. Konec toulání v noční poušti."
Vyšla jsem na parkoviště a klidným krokem mířila k autu. Zakázala jsem si utíkat, abych všechno nepokazila.
Auto stálo v temném stínu; zdálo se, že je prázdné. Ale o to vlastně šlo. Přesto jsem vydechla úlevou, když jsem pod přikrývkou zpozorovala neurčitý obrys postavy.

Otevřela jsem dveře, hodila batoh na zadní sedadlo a vklouzla za volant.
"Jsi v pořádku?" sykl Jared úzkostně.
"Pššš," napomenula jsem ho. "Počkej."
Projela jsem kolem vchodu do recepce a oplatila Pomněnce její zamávání.
"Spřátelila ses?"
Už jsme svištěli po temné silnici a nikdo nás nesledoval. Ruce se mi roztřásly.
"Všechny duše se přátelí."
"A jsi v pořádku?" zopakoval.
"Jsem zahojená."
"Ukaž!"
Natáhla jsem levou paži, aby viděl na tenkou růžovou čárku.
Překvapením vyjekl.
Přikrývka zašustila, jak se Jared posadil na zadní sedadlo a přitáhl si na klín batoh, který zkoumavě potěžkal.
Pak si mě prohlédl ve světle ubíhající pouliční lampy a znovu jen užasle sykl.
"Tvůj obličej!"
"Je také zahojený. Jak jinak."
Předklonil se, chtěl se dotknout mé tváře, zaváhal. "Bolí to?"
"Samozřejmě že ne! Jako bych vůbec nikdy nebyla zraněná!"
Pohladil mě po nové pokožce. Zamrazilo mě tam, ale ne bolestí.
"Měli podezření? Myslíš, že zavolají Hledače?"
"Ne. Věřili mi, říkala jsem ti to. Dokonce mi ani nezkontrolovali oči. Byla jsem zraněná, tak mě zahojili." Pokrčila jsem rameny.
"Co máš?" snažil se otevřít batoh.
"Přesně to, co pomůže Jamiemu... Pokud se vrátíme včas." Pohlédla jsem na hodiny na palubní desce. "A vzala jsem ještě víc léků, do zásoby, ale jen to, čemu jsem rozuměla."
"Stihneme to!" slíbil mi a zvědavě se probíral obsahem batohu. "Žádná bolest? Zajizvovač?"
"Zapamatovala jsem si, co funguje na co..."
"Tys to dokázala."
"Co? Vždyť o to nám šlo, ne?"
"Jistě... Ale asi jsem dvakrát nevěřil, že vyvázneme."
"Že ne? Tak proč... Proč jsi mi dovolil to zkusit?"
Odpověděl tak tiše, že skoro šeptal: "Protože jsem usoudil, že lepší bude umřít, než žít bez chlapce."
Hrdlo se mi na okamžik sevřelo bolestí. Ani Mel se dojetím nevzmohla na slovo. V tom okamžiku jsme my všichni byli jedna rodina.
Honem jsem si odkašlala. "Bylo to snadné, možná by to prošlo každému z vás, kdo byste si na šíji udělali jizvu."
"Pochybuju, že bychom se dokázali chovat tak přirozeně jako ty."
"Pro mě to bylo jednoduché. Vím přesně, co očekávají a co chtějí." Zasmála jsem se. "Jsem jednou z nich. Kdybys mi důvěřoval, asi bych ti taky splnila, co bych ti uviděla na očích."
"Ale já ti důvěřuju," zašeptal. "Svěřil jsem ti všechny naše životy."
Ano. To byla pravda.
"Díky," odpověděla jsem také šeptem.
"Dokázala jsi to," zopakoval.
"Zachráníme ho."
Jamie bude žít! jásala Melanie. Mockrát děkuju, Wando.
Udělám pro něho všechno, povzdechla jsem si, protože jinak bych to ani neuměla.
V úkrytu houští jsme za auto opět připevnili plachty, které zametaly stopy kol, a Jared usedl za volant. Řítili jsme se noční pouští a já nebyla schopná si úzkostí ani zdřímnout.
Zajeli jsme do nemožně nízkého prostoru pod balvanem, kde jsme auto nechali. Přesedli jsme do džípu a už se stačili rozjet, když jsem si náhle na něco vzpomněla.
"Proč nemám zavázané oči?"
"K čemu?"
Nechápavě jsem se po Jaredovi podívala.
"Wando, měla jsi příležitost nás zradit, a neudělala jsi to. Nikdo teď nemůže popřít, že jsi jedna z nás."
Zamyslela jsem se. "Někteří pořád ještě mohou. Jarede... co když si nepočkají na vysvětlení... co když..." Náhle se mě zmocnila panika. "Kdyby se něco semlelo, dej Jamiemu nejdřív lék na bolest a potom Vnitřní čistič – ten se inhaluje. Doktor bude..."
"No tak! Neblázni! Všechno to budeš řídit osobně!"
"Já nežertuju! Musíš mi zavázat oči!"
"Já taky ne. Všechno je v nejlepším pořádku. Oči ti nezavážu!"
Nakonec jsem ze sedadla zvedla svoje staré tričko, které jsem zdědila po Jebovi, a sama jsem si ho ovázala kolem očí.
Chvíli bylo ticho.
"Mířím rovnou k jeskyním. Je tam místo, kam na jeden dva dny můžu džíp schovat. Ušetří nám to čas."
Přikývla jsem. Čas byl teď rozhodující.
"Už tam budeme," řekl po chvíli a pak se prudce nadechl. "Už na nás čekají."
Slyšela jsem, jak šátrá po podlaze, potom cvakl kov.
"Nikoho nezastřel!"
"Nic ti nemůžu slíbit."
"Stát!" vykřikl kdosi. Hlas se prázdnou pouští nesl do dálky.
Džíp zvolnil a nakonec zastavil.
"To jsme jenom my!" hlásil Jared. "Vidíte? Pořád to jsem já."
Druhá strana zřejmě váhala.
"Hele – zavezu džíp do úkrytu, jasné? Vezeme léky pro Jamieho a máme naspěch. Kašlu na to, co si myslíte, ale zrovna dneska se mi nebude nikdo plést pod nohy, jasné?"
Džíp se rozjel. Podle zvuku motoru jsem poznala, kdy zajel do skrýše.
"Fajn, Wando, vystupujeme."
Mezitím jsem si navlékla batoh na ramena a teď jsem opatrně vylézala z vozu, protože jsem netušila, kde je stěna.
Jared mě jednou rukou chytil za paži a vedl mě. Pochopila jsem, že v druhé ruce nese pušku, a vůbec se mi to nelíbilo.
Pak jsme zaslechli dusot pádících nohou. "Jarede, ty idiote!" řval Kyleův hlas. "Co tě to napadlo?"
"Uklidni se, Kyle," ozval se Jeb.
"Je zraněná?" naléhal Ian.
"Uhněte, spěcháme za Jamiem!" vyštěkl Jared. "Wanda je úplně v pořádku, ale nedala jinak, než že bude mít zavázané oči. Jak je Jamiemu?"
"Třeští v horečkách," přiznal Jeb.
"Wanda sehnala potřebné léky." To už Jared spěchal, po svahu jsme skoro sbíhali.
"Mohu ji nést." Kdo jiný než Ian.
"Ona to zvládne."
"Vážně to zvládnu," ujistila jsem Iana, kterého jsem neviděla.
A zase do kopce, poklusem, i když se mi podlamovaly nohy. Slyšela jsem, jak ostatní běží vedle nás. Při dalším klopýtnutí mě Jared v běhu zvedl beze slova do náruče.
Podle ozvěny kroků a hlasů jsem poznala okamžik, kdy jsme vběhli do hlavní síně.
"Uhněte mi z cesty!" zařval Jared přes změť vzrušených hlasů. "Je u Jamieho Doktor?"
Odpověď jsem neslyšela. Teď už by mě Jared mohl postavit na zem, ale příliš spěchal, takže se nezastavil ani na tu vteřinku.
Na nohy jsem se postavila až v Jamieho ložnici, kde jsem si rychle strhla tričko z očí.
Jeskyni ozařovalo matně modré světlo lamp. Doktor stál u matrace a vedle Jamieho klečela Sharon a držela ho za ruku a otírala mu zpocené čelo. Vzteky měla rysy zkřivené skoro k nepoznání. Od opačné strany matrace se snažila vstát Maggie.
Chlapec ležel bezvládný a rozpálený a dýchal tak mělce, že se mu hrudník téměř nehýbal.
"Ty!" prskla Sharon a vrhla se na Jareda jako divoká kočka, nehty mu zaútočila přímo do obličeje.
Maggie měla zřejmě sto chutí se k dceři připojit, ale před dívku mrštně skočil Jeb a přísným pohledem ji rázem zchladil.
"Ať jde pryč," zasípal Doktor.
Jared ho ignoroval, i když Doktor si stoupl mezi mě a Jamieho jako zábrana. "Doktore," vykoktala jsem. Děsila mě ta přítomnost násilí, jež v jeskyni vířila nad Jamieovým nehybným tělem. "Potřebuji tvou pomoc. Prosím. Kvůli Jamiemu."
Doktor se ani nehnul a nespouštěl pohled ze Sharon a Maggie.
"No tak, Doktore!" ozval se Ian. Bylo tam tolik lidí, že se ke mně musel protlačit. "To necháš chlapce umřít jen pro svoji ješitnost?"
"Nejde o ješitnost. Nevíme, co ty neznámé léky obsahují."
"Myslíš, že mu něco může ještě víc ublížit?"
"Doktore!" vybídla jsem ho chvatně. "Podívej se na mou tvář."
Doktor nebyl jediný, kdo té výzvy poslechl. Jeb, Ian, a dokonce i Maggie nedůvěřivě vytřeštili oči. Maggie vzápětí uhnula pohledem, protože ji navztekalo, že vůbec projevila zájem.
"Jak to?" vybuchl Doktor.
"Ukážu vám to všem, ale prosím, Jamie trpí zbytečně."
Doktor zaváhal, ještě chvíli mi zkoumavě hleděl do obličeje a nakonec si zhluboka povzdechl. "Ian má pravdu – těžko mu něco může přitížit. A pokud ho to zabije..." Pokrčil nahrbenými rameny a o krok ucouvl.
"Ne!" vykřikla Sharon.
Nikdo jí nevěnoval pozornost.
Přiklekla jsem k Jamiemu, shodila batoh ze zad a jediným trhnutím ho rozvázala. Prohrábla jsem se obsahem, až jsem našla tubičku s nápisem Žádná bolest. Vedle mě se objevil kužel ostrého světla a ozařoval chlapci obličej.
"Vodu, Iane!"
Opatrně jsem sundala uzávěr u tuby a vytáhla jeden z papírových čtverečků. Když jsem Jamiemu otvírala ústa, pálila mě jeho kůže do prstů. Vložila jsem mu čtvereček na jazyk a bez podívání natáhla ruku nahoru. Ian mi do ní vložil misku vody.
Opatrně jsem chlapci nakapala do úst dost vody, aby lék spolkl, i když pořád s námahou.
Pak jsem zběsile hledala sprej s Vnitřním čističem a stříkla mu obláček přímo do obličeje. Čekala jsem, až tu mlhu vdechne. Stalo se, ale chlapec pořád hořel.
Vyhrábla jsem tubičku s Ochlazovačem a doufala, že se také užívá snadno. Pod víčkem ležely další papírové čtverečky, pro změnu modré. Opět jsem mu jeden vložila na jazyk a spláchla vodou.
Tentokrát se mu polykalo snáz.
Doktor si klekl vedle mě a dlouhými prsty se dotkl Jamieho tváře.
"Doktore, máš ostrý nůž?"
"Jistě, mám skalpel. Chceš, abych otevřel ránu?"
"Ano, musím ji vyčistit."
"Taky jsem na to myslel, že vypustím hnis, ale ta bolest..."
"Teď žádnou necítí."
"Podívej se mu na obličej," naklonil se ke mně Ian.
Jamie už neplanul krvavým ruměncem, byl jenom zdravě opálený. Na čele se mu stále leskl pot, ale já věděla, že tam zůstal po horečce. Já i Doktor jsme se dotkli jeho tváře současně.
Funguje to! Ano! Mel i mne zaplavilo radostné vzrušení.
"Neuvěřitelné!" vydechl Doktor.
"Horečka polevila, ale infekce v noze zůstává. Pomoz mi s jeho ránou, Doktore."
Přikývl. "Sharon, mohla bys..." Vzhlédl a opravil se: "Kyle, mohl bys mi podat ten vak, co ti leží u nohou?"
Naklonila jsem se nad rudě napuchlou ránu. Doktor vytáhl z vaku stříbrný skalpel; při pohledu na něj mě zamrazilo v zádech, ale překonala jsem to a sáhla po velkém spreji s Čističem.
"Neucítí to?" strachoval se Doktor.
"Hej!" zachraptěl Jamie. Oči měl dokořán a bloudil jimi po ložnici, dokud nenašel mou tvář. "Hej, Wando, co se děje? Co tady u mě všichni děláte?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře