47.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.41 |
› 

 Práce

"Tohle je moc snadné. Už to není žádná legrace," postěžoval si Kyle.
"Sám jsi chtěl jít s námi," připomněl mu Ian.
Kyle a Ian seděli v nákladní části velké dodávky, v prostoru bez oken, a třídili trvanlivé potraviny a toaletní potřeby, které jsem právě donesla z obchodu. Bylo poledne a slunce sálalo na město Wichita. Nebylo tu takové vedro jako v arizonské poušti, ale vzduch byl vlhčí a hemžil se tisícovkami poletujících mušek.
Jared mířil k výpadovce z města a pečlivě se držel pod hranicí povolené rychlosti. Právě to ho nepřestávalo štvát.
"Nezačínáš být z těch nákupů otrávená, Wando?" zeptal se mě Ian.
"Ne. Mně to nevadí."
"To říkáš vždycky. Neexistuje něco, co by tě taky štvalo?"
"Vadí mi... když jsem pryč od Jamieho. A taky trochu mi vadí pobyt takhle venku, hlavně během dne. Vlastně, je to jako opak klaustrofobie. Všude je příliš prostoru. Tebe to nerozčiluje?"
"Občas. Během dne většinou nevycházíme."
"Ona si aspoň protáhne nohy," brblal Kyle. "Vážně nevím, proč by si zrovna ona měla stěžovat."
"Protože ona to nemá ve zvyku, což ve srovnání s tebou je, mimochodem, příjemná změna."
Přestala jsem je poslouchat. Jakmile se Ian s Kylem začali do sebe navážet, většinou to hned tak neskončilo.
"Takže teď je na řadě Oklahoma City?" zeptala jsem se Jareda.
"A pár menších měst po cestě, pokud se na to ovšem cítíš," odpověděl s pohledem upřeným na vozovku.
"Cítím."
Jared během loupežných nájezdů jen zřídkakdy ztratil soustředění. Nikdy se neuvolnil natolik, aby se zapojil do klábosení, které Ian s Kylem odstartovali pokaždé, když jsem úspěšně zvládla další misi. Kdykoliv to slovo pronesli, neubránila jsem se úsměvu: mise. Znělo to tak úctyhodně. Ve skutečnosti šlo jen o cestu do dalšího obchodu, stejně jako jsem stokrát šla v San Diegu, když jsem ještě živila jen sebe.
Přesně jak zmínil Kyle, bylo to příliš snadné, než abychom mohli prožívat vzrušení. Strkala jsem vozík mezi regály obchodu. Usmívala jsem se na duše, které se usmívaly na mě, a plnila vozík trvanlivým zbožím. Obvykle jsem přihodila i pár věcí, co trvanlivé nebyly – pro muže v nákladním prostoru našeho vozidla. Hotové sendviče z oddělení lahůdek a další jídlo. A taky nějakou dobrotu. Ian miloval mátovou zmrzlinu s čokoládovými hoblinkami. Kyle měl nejradši karamely. Jared zhltal všechno, co jsem mu nabídla, skoro jako by už před lety zapomněl na své oblíbené chutě a plně se přizpůsobil životu, kde lidské touhy jsou nevítané, a dokonce i potřeby jsou uspokojeny sotva v základní míře. To byl další důvod, proč byl v tomhle životním stylu tak dobrý – osobní chutě a touhy se mu nemíchaly mezi priority.
Čas od času, hlavně v menších městech, se dal se mnou někdo do řeči.

Měla jsem svou roli nabiflovanou tak dokonale, že bych nejspíš obelhala i člověka.

"Hej, ty tam, zdravím! Jsi ve městě nová?"
"Úplně."
"Copak tě do Byersu přivedlo?"
Dávala jsem si záležet, abych v mapě vždycky vyhledala název místa, takže jsem jméno města znala předem.
"Můj partner hodně cestuje. Je fotograf."
"Nádhera! Umělec! Nu ano, však tady kolem máme namouduši krásnou krajinu."
Původně jsem byla Umělec já, ale zjistila jsem, že pokud dám všem najevo, že už jsem zadaná, ušetří mi to čas přinejmenším při hovoru s muži.
"Děkuji za pomoc."
"Rádo se stalo. Zase brzy přijeďte."
Jednou jsem si musela promluvit s lékárníkem; to bylo v Salt Lake City. Pak už jsem věděla, co mám hledat.
Ostýchavý úsměv. "Nejsem si jistá, jestli se správně stravuju. Pořád se cpu hotovými blafy. Navíc, tohle tělo má pořád chuť na sladké."
"Musíš se řídit rozumem, Tisícilistá. Chápu, že je snadné podlehnout choutkám, ale mysli vždy na to, co jíš. Zatím ti dám tenhle potravinový doplněk."
Zdraví. Tak jednoduše zněl nápis na malé lahvičce, až mi připadalo hloupé, že jsem se vůbec ptala.
"Chceš jahodovou příchuť nebo tu čokoládovou?"
"A směla bych zkusit oboje?"
Mile se usmívající duše jménem Na zemi zrozený mi podala obě velké lahve.
Nebylo to zvlášť nebezpečné. Strach či vědomí ohrožení jsem cítila pouze ve chvílích, kdy jsem pomyslela na malou kyanidovou pilulku, kterou jsem stále nosila v kapse, na dosah.
"V příštím městě by sis měla obstarat nové oblečení," doporučil mi Jared.
"Už zase?"
"Tohle vypadá dost pomuchlaně."
"Tak dobře," souhlasila jsem. Nepotrpěla jsem si na plýtvání, ale postupně narůstající hromada špinavého oblečení neměla přijít nazmar. Lily a Heidi a Paige měly podobné číslo oblečení jako já a za nové šatstvo budou vděčné. Když na loupežnou výpravu vyrazili muži, jen málokdy se obtěžovali sháněním oblečení, protože pro přežití byly nutné jiné věci, a navíc při každé výpravě jim šlo o život. Na voňavá mýdla a zvláčňující šampony, které jsem brala v každém obchodě, nemívali ani pomyšlení.
"A taky by ses měla, Wando, vykoupat," dodal Jared s povzdechem. "Hádám, že dnes v noci přespíš v hotelu."
Péče o vzhled nepatřila mezi věci, kvůli kterým si dřív dělali těžkou hlavu. Samozřejmě že já byla jediná, kdo i zblízka musel vypadat jako normální civilizovaný tvor. Muži teď chodili v džínách a tmavých tričkách, na kterých nebyla vidět špína, a oni sami v těch krátkých chvílích, kdy se snad ukázali na veřejnosti, nepoutali pozornost.
Všichni bez rozdílu nenáviděli noclehy v motelech, protože to znamenalo upadnout do spánku přímo v tlamě nepřítele. Děsilo je to snad nejvíc ze všeho, co jsme na cestě zažívali. Ian tvrdil, že by radši čelil ozbrojenému Hledači.
Kyle to jednoduše odmítal. Většinu dní prospal v náklaďáku a v noci seděl a držel hlídku.
Pro mě to však bylo stejně snadné jako nakupování v obchodech. Ohlásila jsem nás na recepci, prohodila pár slov s úředníkem. Vykládala jsem svou povídačku o fotografujícím partnerovi a příteli, který cestuje s námi (čistě pro jistotu, kdyby nás tři někdo zahlédl vcházet do pokoje). Používala jsem druhová jména z nezajímavých planet. Někdy jsme byli Netopýři: Zapřísahač, Zpívající vejce nebo Nebeská korouhev. A jindy jsme byli Chaluhy: Šilhavka, Vševidoucí či Druhé Slunce. Jména jsem pokaždé měnila, i když bylo nepravděpodobné, že nás někdo špehuje. Ovšem Melanie si tak připadala ve větším bezpečí. Tohle všechno v ní vyvolávalo dojem, že hraje roli v lidském špionážním filmu.
To nejtěžší, co mi skutečně vadilo – ne snad, že bych se o tom zmínila před Kylem, který by okamžitě zapochyboval o mých úmyslech – byl fakt, že pořád jen beru a nic za to nedávám. Nakupování v San Diegu mě nikdy netrápilo. Vždycky jsem si vzala to, co jsem potřebovala, a nic navíc. Tehdy jsem ale trávila dny na univerzitě a splácela společnosti sdílením svých vědomostí. Nebylo to náročné Poslání, ale já ho brala vážně. A plnila jsem svůj díl povinností u méně přitažlivých prací; každý den jsem se podílela na sběru odpadků a čištění ulic. Jako my všichni.
Ovšem teď jsem si brala mnohem víc a nic nevracela. Připadala jsem si sobecká a špatná.
Není to pro tebe, ale pro ostatní, připomínala mi Mel, když jsem byla nešťastná.
Stejně to není v pořádku. Vždyť to cítíš i ty, přiznej!
Pusť to z hlavy! To byla celá její rada.
Byla jsem ráda, že po dlouhém výjezdu už míříme domů. Zítra navštívíme své stále bohatší skladiště – stěhovací vůz, který ukrýváme asi den jízdy od své trasy, a malou dodávku vyklidíme naposledy. Pak už objedeme pár posledních měst v Oklahomě a potom v Novém Mexiku, a odtud už projedeme Arizonou bez jediné zastávky.
Zase doma. Konečně.
Pokud jsme místo ve stísněném prostoru dodávky přespali v motelu, obvykle jsme se tam objevili až po setmění a odjeli už před úsvitem, aby si nás duše nemohly dobře prohlédnout. Byla to přehnaná opatrnost.
Jared s Ianem si to začali uvědomovat. Zrovna dnes večer, po nezvykle úspěšném dni – dodávka byla plná až po střechu, takže Kyleovi vzadu zbývalo pramálo místa – Ian usoudil, že vypadám unaveně, zastavili jsme u motelu ještě před večerem. S plastovou čipovou kartou ode dveří jsem se k vozu vrátila ve chvíli, kdy se slunce teprve klonilo k západu.
V malém motelu nebylo příliš rušno. Zaparkovali jsme poblíž svého pokoje. Jared a Ian zamířili z auta rovnou ke dveřím, od kterých je dělilo tak pět šest kroků. Dívali se upřeně do země. Na šíji měli tenké růžové jizvy jako kamufláž. Jared nesl poloprázdný kufřík. Nikdo si jich nevšímal.
V místnosti byly zatažené žaluzie a muži se trochu uvolnili. Ian se rozvaloval na posteli, o kterou se měl podělit s Jaredem, a přepínal televizní kanály. Jared položil kufr na stůl a vytáhl z něj naši večeři – smažené kuřecí proužky v chlebovém obalu, které jsem koupila v občerstvení v posledním městě – a rozdal porce. Posadila jsem se k oknu a při jídle vyhlížela škvírkou na zapadající slunce.
"Musíš uznat, Wando, že my lidi jsme měli podstatně lepší filmy," poškádlil mě Ian.
Na televizní obrazovce stály dvě duše a zřetelně odříkávaly své role, těla vypjatá do dokonalého postoje. Nebylo těžké pochopit zápletku, protože všechny scénáře, jež duše napsaly, byly jen dokola omílanou variací na jediné téma. Zrovna v téhle verzi se duše setkaly po dlouhém odloučení. Rozdělil je mužův dlouhý pobyt na planetě Chaluh, ale muž se pak rozhodl stát se člověkem, protože usoudil, že jeho partnerku z Mlžné planety budou přitahovat právě tito teplokrevní hostitelé. A, zázrak nad zázraky, skutečně ji tu našel.
A všechno vždycky končilo šťastně.
"Musíš vzít v úvahu, kdo je zamýšlené publikum."
"Pravda. Ale stejně bych zase rád viděl staré lidské filmy," projížděl Ian kanály a nakonec se zamračil. "Vždycky jich tu běželo aspoň pár."
"Ale příliš nás rozrušovaly. Museli jsme je nahradit filmy, kde není tolik... násilí."
"Myslíš třeba Bradyho partu?"
Zasmála jsem se. Ten film jsem viděla v San Diegu a Melanie si ho pamatovala ještě z dětství. "Obsahuje ukázku agrese. Vzpomeň si, jak to mládě muže udeří osobu, která ho šikanuje; ve filmu to prezentují jako správný čin. Tekla u toho krev."
Ian jen nevěřícně potřásal hlavou, ale vrátil se k filmu s hrdinou ze světa Chaluh. Smál se na těch nesprávných místech, která měla působit dojímavě.
Vyhlížela jsem oknem ven na něco mnohem zajímavějšího, než byl ten průhledný milostný příběh v televizi.
Proti motelu se za dvouproudou silnicí nacházel parčík, z jedné strany ohraničený školou a z druhé loukou, na níž se popásaly krávy. V parčíku bylo pár mladých stromků a staromódní hřiště s pískovištěm, klouzačkou, prolézačkou a dětským kolotočem, který je třeba roztočit ručně. K vybavení samozřejmě patřila i houpačka, a právě ta byla jako jediná obsazená.
Malá rodinka tak využívala podvečerní svěžesti. Otec měl spánky už lehce prokvetlé stříbrem; matka byla zřejmě o mnoho let mladší. Rudohnědé vlasy měla stažené do ohonu, který jí při každém pohybu poskočil. Měli s sebou sotva ročního chlapečka. Otec strkal do houpačky zezadu, zatímco matka stála vpředu, a kdykoliv se dítě k ní zhouplo, předklonila se a dala mu pusu na čelo. Maličký se pokaždé rozhihňal tak blaženě, až mu buclaté tvářičky zčervenaly. To pro změnu rozesmálo zase matku – viděla jsem, jak se celá otřásá smíchy a jak jí přitom tančí vlasy.
"Co tě tolik zaujalo, Wando?"
Jared se neptal nijak ustaraně, protože jsem se nad tím překvapivým výjevem tiše usmívala.
"Něco, co jsem neviděla ani v jednom ze svých životů. Dívám se na... naději."
Jared si stoupl za mě a jukl mi přes rameno. "Jak to myslíš?" Pohledem přejel přes ulici a budovy u cesty a rodinky si vůbec nevšiml.
Vzala jsem ho za bradu a natočila mu obličej správným směrem. Při mém nečekaném doteku ani nezamrkal a mně se útroby zaplavily podivnou vřelostí. "Koukni," vybídla jsem ho.
"Na co mám koukat?"
"To je první a jediná naděje na přežití hostitelského druhu, jakou jsem kdy viděla."
"Kde?" nechápal pořád.
Uvědomila jsem si, že teď u nás stojí i Ian a mlčky naslouchá.
"Vidíte?" ukázala jsem na rozesmátou matku. "Vidíte, jak miluje svoje lidské dítě?"
V tom okamžiku žena zvedla synka z houpačky, pevně ho k sobě přivinula a zasypala mu tváře polibky. Hošík broukal a mával ručkama – prostě normální batole. Žádná miniatura dospělého, jak by se choval, kdyby v sobě měl zástupce mého druhu.
Jared zalapal po dechu. "To dítě je člověk? Jak? Proč? Jak dlouho tak zůstane?"
Pokrčila jsem rameny. "Netuším, s ničím podobným jsem se ještě nesetkala. Matka nedovolila, aby syn posloužil jako hostitel. Neumím si představit, že by ji k tomu... donutili. Mateřství je u mého druhu něco posvátného. Pokud odmítá..." Zavrtěla jsem hlavou. "Nemám potuchy, jak to bude dál. Ještě nikdy dřív se to nestalo, ale emoce lidských těl jsou mnohem silnější než logika."
Ohlédla jsem se po Jaredovi a Ianovi. Oba s otevřenými ústy zírali na mezidruhovou rodinku v parku.
"Ne," šeptala jsem si skoro pro sebe. "Nikdo nemůže rodičům zakázat, aby měli opravdové dítě. Jen se na ně podívejte."
Otec teď svíral v náruči matku objímající dítě a shlížel na biologického syna svého hostitelského těla s neskonalou něžností.
"S výjimkou naší planety je tohle první místo, kde druh rodí přímo živá mláďata. Váš způsob rozmnožování rozhodně nepatří k nejrozšířenějším ani k nejsnazším. Zajímalo by mě, jestli rozhodlo právě tohle... nebo bezmocnost vašich novorozeňat. Všude jinde reprodukce probíhá nějakou formou vejce nebo semena. Mnoho rodičů se s vlastními mláďaty vůbec nesetká. Tak si říkám...," umlkla jsem, hlavu plnou dohadů a spekulací.
Matka pozvedla k partnerovi obličej a on ji políbil na rty. Lidské dítě výskalo nadšením.
"Hmmm. Třeba přijde čas, kdy někteří zástupci tvého i mého druhu dokážou žít spolu v míru. Nebylo by to... zvláštní?"
Ani jeden z mužů nedokázal odtrhnout pohled od toho zázraku před námi.
Rodinka odcházela. Otec vzal dítě do náruče a matka si z džín otřepala písek. Potom obě duše ruku v ruce zamířily domů i se svým lidským dítětem.
Ian hlasitě polkl.
Zbytek večera jsme mlčeli; všichni jsme přemýšleli nad tím, čeho jsme právě byli svědky. Spát jsme šli brzy, abychom mohli vstát časně a pokračovat v práci.
Spala jsem sama, v posteli dále ode dveří. Dost mi to vadilo. Ti dva dospělí chlapi se na druhou postel srovnali jen s obtížemi; Ian se ve spánku vždycky rozvalil a Jared se v takovém případě nerozmýšlel mu vrazit jednu pěstí. Oběma by se spalo mnohem pohodlněji, kdyby se jeden z nich dělil o postel se mnou. Měla jsem ve zvyku spát stulená do klubíčka; asi jsem tak hledala protiváhu tomu otevřenému prostoru, v němž jsem se teď celé dny pohybovala, nebo jsem si už tolik navykla spát v miniaturním prostůrku za sedadlem spolujezdce, že jsem zapomněla spát pořádně.
Bylo mi však jasné, že nikdo mě nevyzve, ať se o postel podělím. Hned první večer muži pochopili, jak se věci mají. Zatímco jsem se sprchovala, přes vrčení koupelnového větráku jsem slyšela, jak se o mně baví.
"... není fér po ní chtít, ať se rozhodne sama," tvrdil Ian. Mluvil tlumeně, ale větrák nebyl tak hlučný, aby překryl jeho hlas. Hotelový pokoj byl maličký.
"Proč ne? Je snad víc fér jí nařídit, kde bude spát? Nemyslíš, že zdvořilejší by bylo..."
"Pro někoho jiného jistě, ale Wanda by se kvůli tomu trápila. Tak moc by se snažila vyhovět nám oběma, až by z toho byla nešťastná."
"Už zase žárlíš?"
"Tentokrát ne. Prostě jen znám způsob jejího uvažování."
Následovalo ticho. Ian měl pravdu. Skutečně věděl, co se mi honí hlavou. Pravděpodobně si uměl domyslet, že kdyby Jared dal jen náznakem najevo, že by se mu to zamlouvalo, šla bych si lehnout vedle něho a pak bych se celou noc budila obavami, že Jaredovi třeba moje blízkost vadí a že jsem tím krokem ublížila Ianovi.
"Tak dobrá!" vyštěkl Jared. "Ale jestli se v noci zkusíš se mnou muchlovat... tak je s tebou konec, frajere!"
Ian se zasmál. "Nechci vypadat namyšleně, ale mám-li být k tobě upřímný, Jarede, tak pokud bych už měl takové sklony, asi bych si uměl sehnat něco lepšího."
Na jednu stranu jsem se sice cítila provinile, že mám pro sebe zbytečně moc místa, ale na druhou stranu jsem asi dělala dobře, že jsem spala sama.
Další noc v hotelu už nebyla nutná. Dny ubíhaly stále rychleji, jako by i vteřiny pospíchaly domů. Cítila jsem, jak mě to celým tělem táhne na západ. Všichni jsme se už nedočkavě těšili do svého temného, stísněného úkrytu.
Dokonce i Jared se choval bezstarostně.
Bylo pozdě večer, na západní obloze už nezůstal ani náznak slunce. Za námi se Ian s Kylem střídali za volantem velkého stěhovacího vozu, naloženého zásobami; museli jet mnohem opatrněji než já s Jaredem v dodávce. V jednu chvíli jsme získali takový náskok, že světla jejich reflektorů zmizela za širokou zatáčkou.
Mířili jsme domů. Tucson už zůstal za námi a za pouhých pár hodin zase uvidím Jamieho. V kruhu usměvavých tváří vyložíme tolik potřebné zásoby. Čekal na nás jediný, pravý domov.
Můj první, uvědomila jsem si.
A poprvé měl návrat proběhnout ve znamení ryzí radosti. Tentokrát jsme nevezli žádné oběti předem odsouzené k smrti.
Nevnímala jsem nic než svou blaženou nedočkavost. Auto jelo na můj vkus příliš pomalu. Nejradši bych byla, kdyby mu narostla křídla.
Za námi se opět vynořily reflektory auta.
"To určitě řídí Kyle," prohodila jsem. "Dohánějí nás."
A pak se náhle v černé noci za námi rozblikala rudá a modrá světla. Odrážela se od všech zrcátek, v barevných skvrnách tančila na stropě automobilu, sedadlech, našich zkamenělých tvářích a palubní desce, kde tachometr ukazoval, že povolenou rychlost jsme překročili o třicet kilometrů v hodině.
Vytí sirény proťalo ticho pouště jako nůž.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře