48.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.42 |
› 

 Zadržení

Rudomodrá světla blikala v rytmu sirény.
Než na planetu přišly duše, tahle světla a zvuk měly pouze jediný význam – přítomnost policie, strážců pořádku, trestajících jeho narušitele.
I v současnosti tyhle signály znamenaly jen jedno; význam byl dokonce podobný. Pořád strážci pořádku, kteří trestali přestupky.
Hledači.
Ovšem majáček ani siréna už nebyly tak častým jevem jako dřív. Policie byla nutná pouze k tomu, aby pomohla při nehodách či jiných krizových situacích, ne aby prosazovala zákon. Většina státních zaměstnanců jezdila v civilním autě, pokud zrovna neřídili záchranku či hasičskou cisternu.
Tohle nízké elegantní auto za námi nejelo náhodou. Bylo určené k pronásledování. Nic podobného jsem předtím neviděla, ale okamžitě jsem poznala, co to znamená.
Jared zkameněl, chodidlo dál přidupnuté na plyn. Poznala jsem, jak se horečně snaží vymyslet řešení, způsob útěku v našem starém náklaďáku; máme se pokusit schovat její široký bílý trup někde v křoví, abychom Hledače nedovedli k ostatním? Už jsme tak blízko... A v jeskyni všichni klidně spí...
Po dvou vteřinách horečného přemýšlení to Jared vzdal. Dlouze vydechl.
"Omlouvám se, Wando," zašeptal. "Zbodal jsem to."
"Jarede?"
Sáhl po mé ruce a uvolnil plyn. Auto začalo zpomalovat.
"Máš svou pilulku?" sípal.
"Mám," potvrdila jsem přiškrceně.
"A Mel mě slyší?"
Ano. Ta myšlenka byla pouhý vzlyk.
"Ano." I já jako bych proti své vůli vzlykla.
"Miluju tě, Mel. Promiň."
"Ona miluje tebe. Nadevše."
Krátké, bolestné mlčení.
"Wando, já... Mám rád i tebe. Jsi dobrý člověk, Wando. Zasloužíš si lepší zacházení, než jakého ses dočkala ode mě. Lepší osud."
Mezi prsty svíral cosi maličkého, co v sobě přesto neslo smrt.
"Počkej!" zajíkla jsem se.
Nechtěla jsem, aby umřel.
"Wando, nemůžeme riskovat. Neujedeme jim, ne v tomhle křápu. A když zkusíme utéct, vyrojí se jich za námi tisíce. Nezapomínej na Jamieho."
Policejní vůz zpomaloval, zajel ke krajnici.
"Nech mi aspoň jeden pokus," prosila jsem. Chvatně jsem zašátrala v kapse po pilulce. Sevřela jsem ji mezi palcem a ukazováčkem a zvedla ji do výšky. "Dopřej mi šanci se z toho vylhat. Jakmile by se cokoliv zvrtlo, okamžitě tohle spolknu."
"Hledače je přece vyloučeno obelhat!"
"Dovol mi to zkusit. Honem!" Rozepnula jsem si bezpečnostní pás a naklonila se nad Jaredem, abych uvolnila ten jeho. "Prohoď si se mnou místo. Rychle, než se dostanou tak blízko, že si toho všimnou!"
"Wando..."
"Jeden pokus! Hoď sebou!"
Uměl se rozhodovat ve zlomku vteřiny.

Bleskově vyskočil ze sedadla a přehoupl se přes moje skrčené tělo. Současně s tím jsem se překulila k volantu.

"Zapni si pás!" poručila jsem nervózně. "Zavři oči. Pootoč hlavu k oknu."
Poslechl. Ve tmě jsem nic neviděla, ale při tomhle úhlu by měla být vidět jeho nová narůžovělá jizva.
Také jsem si zapnula pás a položila hlavu na opěrku.
Klíč k úspěchu spočíval v tom, že budu lhát celým tělem. Vlastně šlo jen o ty správné pohyby. O imitování, stejně jako to dělali ti herci v televizním filmu, ale lepší. Jako to dělají lidi.
"Pomoz mi, Mel," zašeptala jsem.
Ne, já ti nepomůžu stát se lepší duší, Wando, ale tohle dokážeš. Zachraň ho. Vím, že na to máš.
Lepší duše. Stačilo mi jen být sama sebou.
Bylo pozdě. Byla jsem unavená. Nikdo mě do té role nenutil.
Nechala jsem poklesnout víčka, tělo se mi ochable zabořilo do polstrování.
Co takhle vsadit na kajícnost? Ano, kát se! To bych zvládla.
Koutky mi poklesly do provinilého výrazu.
Automobil Hledačů nezastavil za námi, jak očekávala Mel, ale u protější krajnice, v protisměru. Z okénka mu vyšlehlo oslnivé světlo. Zamžikala jsem a záměrně co nejpomaleji jsem zvedla ruce, abych si zastínila obličej. Přes oslepivou zář jsem viděla, jak odlesky mých očí kloužou přes silnici, když jsem se zadívala k zemi.
Dveře vozu bouchly. Jedny tiché kroky po asfaltu, jak někdo přecházel přes vozovku. Podle zvuků vystoupily na straně spolujezdce, takže v autě jsou nejmíň dva, ale vyslechnout mě jde pouze jeden. To bylo dobré znamení, které mi poskytlo útěchu a sebevědomí.
Moje žhnoucí oči byly jako talisman pro štěstí, jako kompas, který nemůže ukázat nesprávným směrem.
Takže lhaní pomocí těla nepředstavovalo řešení, naopak. Stačilo mluvit jím pravdu. Měla jsem něco společného s tím lidským dítětem v parku: nikdy předtím neexistovalo nic podobného mně.
Hledač tělem zaclonil světlo a já opět viděla.
Byl to muž. Zřejmě ve středním věku – jeho rysy jakoby sváděly vzájemný konflikt, takže se to dalo určit jen stěží; vlasy měl úplně bílé, ale obličej hladký, bez vrásek. Na sobě měl tričko a kraťasy a u boku mu visela těžká pistole v pouzdře. Ve druhé ruce držel černou baterku, ale nerozsvítil ji.
"Nějaký problém, slečno?" zeptal se, když nás dělilo jenom pár kroků. "Jela jsi moc rychle, než aby to ještě bylo bezpečné."
Při řeči těkal očima. Bleskově zhodnotil můj výraz, který byl – aspoň jak jsem doufala – ospalý, a potom jimi přejel po celé délce vozu, po části silnice ozářené reflektory, a opět se mi zadíval do obličeje. To zopakoval několikrát po sobě.
Byl pečlivý. Při tom zjištění se mi zpotily dlaně, ale stejně jsem se snažila neprozradit paniku ani hlasem.
"Omlouvám se," kála jsem se hlasitým šeptem. Podívala jsem se na Jareda, jako bych se chtěla přesvědčit, že jsem ho neprobudila. "Myslím... víš, asi jsem usnula. Vůbec mi nedošlo, jak hrozně jsem unavená."
Pokusila jsem se o zkroušený úsměv. Tušila jsem, že vypadá nepřirozeně, jako u příliš pečlivých herců v televizi.
Hledač opět přejel po všem očima, a nakonec jimi utkvěl na Jaredovi. Srdce mi bolestivě mlátilo do žeber. Pilulku jsem sevřela trochu pevněji.
"Vážně bylo ode mě nezodpovědné jet tak dlouho bez spánku," vyhrkla jsem a podnikla další pokus o úsměv. "Myslela jsem, že to stihnu až do Phoenixu, než na mě padne únava. Moc mě to mrzí."
"Jak se jmenuješ, slečinko?"
Nemluvil stroze, ale vřele také ne; nicméně podle mého vzoru přitlumil hlas.
"Listí nad hlavou," řekla jsem jméno, které jsem použila v posledním hotelu – to pro případ, že by si mou historku chtěl ověřit.
"Takže pocházíš z Obrácených květin?" uhodl. Opět zatěkal očima po mně i kolem.
"Ano."
"Moje partnerka také. Byla jsi na ostrově?"
"Ne," odvětila jsem. "Na pevnině, mezi velkými řekami."
Přikývl, možná maličko zklamaně.
"Mám se vrátit do Tucsonu?" zeptala jsem se. "Myslím, že už jsem se úplně probrala. Nebo bych si mohla nejdřív chvíli zdřímnout přímo tady..."
"Ne!" přerušil mě hlasitě.
Leknutím jsem nadskočila a pilulka mi vyklouzla z prstů. Na kovovou podlahu dopadla s maličko slyšitelným cinknutím. Cítila jsem, že krev mi vyprchala z obličeje, jako když v umývadle vytáhnete zátku.
"Nechtěl jsem tě vylekat," omluvil se honem a znovu objel očima známou trasu kolem auta až k mému obličeji. "Ale neměla by ses tady zdržovat."
"Proč?" vymáčkla jsem ze sebe. Prsty mi nervózně chňapaly do prázdna.
"Nedávno tu došlo... ke zmizení."
"Nerozumím. Zmizení?"
"Mohla to být i nehoda... ale taky se nedá vyloučit..." Zaváhal, nechtělo se mu říct to slovo. "Že tady v okolí žijí lidé."
"Lidé?" vyjekla jsem přehnaně hlasitě. Zaslechl v mém hlase strach a zdůvodnil si ho jediným možným způsobem.
"Nemáme o tom sebemenší důkazy, Listí nad hlavou. Nikdo nikoho nezahlédl, nemáme žádný důkaz. Nemusíš se bát, ale do Phoenixu bys měla pokračovat bez dalšího zdržení."
"Samozřejmě. Nebo se mám vrátit do Tucsonu? Je to blíž."
"Nehrozí žádné nebezpečí. Klidně se drž původního plánu."
"Když to říkáš, Hledači..."
"Ano, myslím to vážně. Hlavně nechoď na procházku do pouště, Listí nad hlavou." Usmál se. Úsměv mu dodal vřelosti, laskavosti. Teď se tvářil stejně jako všechny ostatní duše, s nimiž jsem přišla do styku. Nebál se mě, ale o mě. Nepočítal s tím, že bych lhala. Ale i kdyby ano, lež by nejspíš ani nepoznal. Byl prostě typická duše.
"Ne, to by mě ani nenapadlo," oplatila jsem mu úsměv. "Budu opatrnější. Teď už nezapomenu, že nesmím usnout." Okénkem na Jaredově straně jsem s ostražitým výrazem vyhlédla do pouště, aby si Hledač myslel, že právě strach mě udrží bdělou. Náhle mi obličej zatuhl na nehybnou masku, protože ve zpětném zrcátku jsem zahlédla blížící se světla reflektorů.
Současně s tím se Jared napjal v zádech, ale jinak polohu nezměnil. Vypadal dost křečovitě.
Mžikla jsem zpátky na Hledače.
"Tak s tím ti můžu pomoci," usmál se, ale mezitím sklopil hlavu, jak cosi hledal po kapsách.
A díky tomu si nevšiml, jaké výrazy se mi střídají v obličeji. Snažila jsem se ovládnout svaly, uvolnit je, ale zaboha jsem se na to nedokázala soustředit.
Reflektory ve zpětném zrcátku se nepřestávaly blížit.
"Nesmí se to brát moc často," vykládal Hledač a hrabal se v další kapse. "Samozřejmě to neškodí, jinak by nám to Léčitelé nedali k dispozici, ale při častějším užívání to může rozhodit spánkový rytmus... Aha, tady to je. Vidíš, Budič."
Blížící se světla zpomalila.
Normálně projeď kolem, prosila jsem v duchu. Nezastavuj, nezastavuj, nezastavuj.
Ať u volantu sedí Kyle, připojila Mel zase svou modlitbu.
Nezastavuj. Jeď dál. Nezastavuj. Jeď dál.
"Slečno?"
Zamrkala jsem a honem se snažila o soustředění. "Echm, Budič?"
"Docela normálně to vdechni, Listí nad hlavou."
V ruce držel teninký bílý sprej, z nějž vystříkl obláček přímo před obličej. Poslušně jsem se předklonila a čichla si; přitom jsem pohledem střelila ke zpětnému zrcátku.
"Má to grapefruitovou vůni," dodal Hledač. "Příjemné, souhlasíš?"
"Velice."
Mohutný stěhovací vůz zpomalil a pak zůstal stát na silnici za námi.
Ne! zařvaly jsme s Mel jednohlasně. Na zlomek vteřinky jsem sjela očima k podlaze v marné naději, že zahlédnu spadlou pilulku, ale ve tmě jsem nerozeznala ani vlastní chodidla.
Hledač se po stěhovacím voze roztržitě ohlédl a pak ho mávnutím poslal vpřed.
S vynuceným úsměvem jsem se tam podívala také, ale za volant jsem neviděla. Záře reflektorů se mi odrazila od očí, takže zasršely vlastním ohněm.
Řidič váhal.
Hledač mávl podruhé, tentokrát důrazněji. "Tak jeď přece!" zahučel jen pro sebe.
Jeď! Jeď! Jeď!
Vedle mě Jared zaťal pěst.
Řidič zařadil rychlost a mohutný nákladní vůz se pomalu rozvibroval a opatrně projel mezerou mezi Hledačovým vozem a mou dodávkou. Hledačova baterka ozářila dvě siluety, dva temné profily, které hleděly upřeně dopředu. Ten za volantem měl orlí nos.
Já i Mel jsme vydechly úlevou.
"Jak se cítíš?"
"Čile," odpověděla jsem Hledači.
"Účinek odezní zhruba po čtyřech hodinách."
"Děkuju."
Hledač se zasmál. "Já děkuju tobě, Listí nad hlavou. Když jsme viděli, jak se řítíš po silnici, namouduši jsme věřili, že jsme narazili na lidi. Zalil mě pot, ale horkem to tedy nebylo!"
Zamrazilo mě po těle.
"Nedělej si starosti, všechno bude v nejlepším pořádku. Jestli chceš, doprovodím tě až do Phoenixu."
"Jsem v pohodě. Vážně se kvůli mně neobtěžuj."
"Rád jsem tě potkal. Už se těším, až mi skončí služba a já po návratu domů povím partnerce, že jsem potkal zelenou Květinu. Bude nadšením bez sebe."
"Echm... vyřiď jí ode mne ‚Zářivější slunce, delší den‘," řekla jsem mu pozemský překlad běžného pozdravu z Planety Květin.
"Určitě. Příjemnou cestu!"
"A tobě příjemnou noční službu!"
Ucouvl a do očí mě opět zasáhlo světlo reflektoru. Zběsile jsem zamžikala.
"Vypni to, Hanku!" houkl Hledač a cestou k autu si stínil oči. Noc opět zčernala a já vymáčkla další úsměv směrem k neviditelnému Hledači Hankovi.
Rozklepanýma rukama jsem opět nastartovala.
Hledači byli rychlejší. Malé černé auto s křiklavým světlým pruhem na střeše zapředlo a ožilo. Provedlo prudkou otočku a pak už jsem viděla jen jeho zadní světla, bleskově se propadající do noci.
Vyjela jsem zpět do svého pruhu. Srdce mi pumpovalo krev do žil v krátkých prudkých gejzírech. Zběsilý tep jsem cítila až v konečcích prstů.
"Už jsou pryč," šeptla jsem. Zuby mi začaly drkotat. Slyšela jsem, jak Jared polkl.
"To bylo... o vlásek," řekl.
"Myslela jsem, že Kylea zastaví."
"Já taky."
Ani jeden z nás nedokázal víc než šeptat.
"Hledač na to skočil." Jared měl zuby pořád strachy zaťaté.
"Jo."
"Na jeho místě bych tě hned prokoukl. Tvoje herecké umění se moc nevylepšilo."
Pokrčila jsem rameny. Tělo jsem měla tak ztuhlé, že mě zabolel celý trup. "Nemohli mi neuvěřit. Vždyť já jsem... pochop, něco nesmyslného, co by vůbec nemělo existovat."
"Ano, něco neuvěřitelného," souhlasil. "Něco úžasného."
Jeho chvála mi z útrob a žil vyplavila aspoň trochu ledu.
"Hledači se od ostatních ani moc neliší," zamumlala jsem spíš pro sebe. "Není důvod se jich nějak zvlášť děsit."
Pomalu potřásl hlavou. "Vlastně neexistuje nic, co bys ty nedokázala, viď?"
Na to jsem neuměla odpovědět.
"Tvoje přítomnost nám změnila život od základu," dodal tišeji, jako by to sám sobě připomínal.
Cítila jsem, jak jeho slova Melanii rozesmutněla, ale tentokrát k tomu nepřipojila vztek. Už to vzdala.
Umíš jim pomáhat. Umíš je chránit líp než já! povzdechla si.
Když se na silnici před námi vynořila pomalu ujíždějící zadní světla náklaďáku, nelekla jsem se. Poznala jsem je. Úleva. Zrychlila jsem – ale pořád jsem si hlídala, abych zůstala pár kilometrů pod hranicí povolené rychlosti – a druhý vůz jsem předjela.
Jared vytáhl z přihrádky baterku. Pochopila jsem, o co mu jde: o uklidnění druhé dvojice.
Přidržel si baterku u očí, aby ho viděli i ze sousední kabiny. Kyle na Jareda kývl a zhluboka se nadechl. Ian se úzkostlivě nakláněl přes něho, pohled upřený pouze na mě. Mávla jsem na něho a on se zašklebil.
Blížili jsme se k tajné odbočce.
"Mám pokračovat až do Phoenixu?"
Jared to zvážil. "Ne. Mohli by nás potkat při své zpáteční cestě a znovu nás zastavit. Podle mě nás nesledují, hlídají silnici."
"Pravda, určitě nesledují." Tím jsem si byla jistá.
"V tom případě zamíříme domů."
"Domů!" potvrdila jsem blaženě.
Zhasli jsme světla a Kyle za námi udělal totéž.
Měli jsme v plánu dojet s oběma vozidly k jeskyním a náklad rychle vyložit, abychom je stačili schovat ještě před rozedněním. Malý převis u vchodu by auta před cizími pohledy neukryl.
Při vzpomínce na cestu do jeskyní a zase ven jsem zvedla oči k nebi. Byla to obrovská hádanka, kterou jsem nedokázala rozluštit bez pomoci. Jeb byl mazaný jak liška.
Bylo to stejně důmyslné jako ta mapka, kterou dal Mel, linie vyryté do zadních desek jejího fotoalba. Nevedly k jeho jeskynnímu úkrytu přímo, kdepak. Nutily člověka, aby mašíroval před jeho tajnou skrýší sem a tam. To Jebovi dopřálo dost času na rozhodování, jestli dotyčného pozve dovnitř nebo ne.
"Co se podle tebe stalo?" vytrhla mě ze zamyšlení Jaredova otázka.
"O čem to mluvíš?"
"O tom nedávném zmizení, o kterém se zmínil Hledač."
Dívala jsem se netečně kupředu. "Nebudu to nakonec já?"
"Nemyslím, že to se dá označit za nedávnou událost, Wando. Kromě toho, když jsme se vydávali na výpravu, silnici ještě nehlídali. Tohle je nová věc. Hledají nás. Přímo tady."
Přimhouřil oči, zatímco já je pro změnu vytřeštila.
"Co to prováděli?" vybuchl nečekaně Jared a dlaní hlučně praštil do palubní desky. Nadskočila jsem.
"Takže ty myslíš, že Jeb a ti ostatní mezitím něco podnikli?"
Neodpověděl mi, jen rozzuřeně civěl na hvězdami osvětlenou poušť.
Nerozuměla jsem tomu. Proč by Hledači pátrali po lidech jen proto, že někdo se náhodou ztratil v poušti? Nehody se přece stávají běžně. Jak mohli dospět k tak konkrétnímu podezření?
A proč Jared tolik zuří? Naše rodina v jeskyních by přece neudělala nic, čím by na sebe upoutala pozornost. Na to všichni měli dost rozumu; ven by vyšli pouze v případě naléhavé a nouzové situace.
Nebo kvůli něčemu, co by jim připadalo naléhavé. Nezbytné.
Že by Doktor s Jebem využili mojí nepřítomnosti?
Jeb souhlasil jen s tím, že s vražděním lidí a duší nebude pokračovat, dokud v jeskyních budu já. Byl to tedy pouze kompromis?
"Je ti dobře?" všiml se mě Jared.
Sevřeným hrdlem jsem nevymáčkla sebekratší odpověď. Zavrtěla jsem hlavou. Po tvářích mi kanuly slzy a z brady mi padaly do klína.
"Pusť k řízení radši mě."
Opět jsem zavrtěla hlavou. Viděla jsem dobře.
Nevymlouval mi to.
Nepřestávala jsem němě plakat celou tu dobu, než jsme dorazili k nízké hoře, skrývající náš rozlehlý jeskynní úkryt. Ve skutečnosti to byl obyčejný kopec, bezvýznamná kupa sopečného kamene, řídce porostlá pokroucenými kreozoty a opunciemi s ostnatými plochými listy. Tisíce drobných průduchů byly zvenčí neviditelné, ztracené ve změti rudé kamenité sutě. Odkudsi stoupal kouř, černá proti černé.
Vystoupila jsem z dodávky, opřela se o dveře a otírala si oči. Jared se vedle mě zastavil a po chvilce váhání mi položil ruku na rameno.
"Promiň. Netušil jsem, že mají tohle v plánu. Vůbec jsem o tom nevěděl. A od nich to bylo..."
Ale to říkal jen proto, že se kdovíjak nechali chytit.
Stěhovací vůz se hlučně zastavil za námi. Ozvalo se dvoje prásknutí dveří a pak se k nám rozběhly kroky.
"Co se stalo!" zahulákal Kyle, který dorazil jako první.
Ian se objevil těsně za ním. Stačil mu jediný pohled na můj výraz, na můj slzami zmáčený obličej a na Jaredovu ruku na mém rameni, a hned se ke mně vrhl a objal mě. Přivinul si mě k hrudi. Neuměla jsem si vysvětlit, proč mě to gesto rozplakalo ještě víc. Tiskla jsem se k němu a moje slzy se mu vpíjely do trička.
"Všechno je fajn. Vedla sis skvěle. Máme to za sebou."
"Ale problémem není ten Hledač, Iane," objasnil Jared napjatým tónem. Nepřestával se mě dotýkat, i když teď kvůli tomu musel stát v mírném předklonu.
"Cože?"
"Silnici hlídali z konkrétního důvodu. Zdá se, že Doktor... během naší nepřítomnosti pracoval."
Roztřásla jsem se a na vteřinku jsem měla dojem, že v hrdle cítím pachuť stříbrné krve.
"Proč, ti proklatí..." Ian vzteky ztratil řeč. Ani nedořekl větu.
"No super!!" zavrčel Kyle zhnuseně. "Idioti. Sotva na pár týdnů vytáhneme paty, hned na sebe poštvou Hledače. To už mohli rovnou požádat nás, ať jim..."
"Sklapni, Kyle!" poručil Jared stroze. "V téhle chvíli to nemá smysl řešit. Nejdřív musíme tohle všechno rychle vyložit. Kdoví, kolik Hledačů po nás jde. Popadni, co zvládneš, a pak sežeň další, ať pomůžou."
Odtrhla jsem se od Iana, abych mohla přiložit ruku k dílu. Slzy mi nepřestávaly téct. Ian zůstal těsně u mě, vzal mi těžké balení polévek v konzervě a místo něj mi vrazil sice dost velkou, ale lehkou krabici s těstovinami.
Pustili jsme se strmou chodbou dolů. Jared šel jako první. Ta naprostá tma mi nevadila. Cestu jsem sice pořád neznala dokonale, ale nebylo to obtížné. Rovně dolů, rovně nahoru.
V polovině cesty jsme v dálce zaslechli známý hlas. Ozvěnou se tříštil o stěny tunelu.
"Jsou zpátky... tky... zpátky!" výskal Jamie.
Zkusila jsem si osušit slzy o rameno, ale na všechny jsem nedosáhla.
Blížilo se k nám modré světlo, poskakovalo v rytmu kroků běžícího člověka. A pak jsem už uviděla Jamieho.
Pohled na jeho obličej mě šokoval.
Na uvítání s ním jsem se snažila uklidnit, protože jsem předpokládala, že překypuje radostí; nechtěla jsem ho rozrušit. Ovšem Jamie už rozrušený byl. Obličej měl bílý a ztrhaný, zčervenalá víčka. Na špinavých tvářích mu zůstaly cestičky po slzách.
Rozběhl se přímo ke mně a objal mě kolem pasu. "Och, Wando! Och, Jarede!" vzlykal. "Wes je mrtvý. Je mrtvý! Zabil ho Hledač!"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře