49.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.43 |
› 

 Výslech

To já zabila Wese.
Moje ruce, poškrábané a plné modřin a pokryté rudým prachem po té zběsilé vykládce věcí, klidně mohly být rovnou zmáčené červenou lidskou krví.
Wes byl po smrti a mohla jsem za to já stejně jistě, jako kdybych osobně stiskla spoušť.
Po složení nákladu všichni obyvatelé jeskyně, s výjimkou pěti osob, seděli v kuchyni, jedli jsme ty netrvanlivé potraviny, které jsem sebrala při našem posledním nákupu – sýr a čerstvý chleba s mlékem – a poslouchali jsme Jeba a Doktora, jak Jaredovi, Ianovi a Kyleovi vysvětlují, co se stalo.
Seděla jsem kousek stranou ostatních, hlavu složenou v dlaních a příliš ochromená žalem a pocitem viny, než abych se vyptávala jako ti tři. Jamie seděl u mě a tu a tam mě pohladil po zádech.
Wes byl už pohřbený v jeskyni vedle Waltera. Zemřel před čtyřmi dny, právě toho večera, kdy jsme se s Jaredem a Ianem dívali na rodinku v parku. Svého přítele už nikdy neuvidím, víckrát už neuslyším jeho hlas...
Na kámen pode mnou zapleskaly slzy a Jamie mě konejšil ještě častějším hlazením.
Andy a Paige tu chyběli.
Odváželi stěhovací vůz a dodávku zpátky do úkrytu. Vrátit se měli v džípu, který pak schovají do normální primitivní garáže, a zbytek cesty domů ujdou pěšky. Všechno by to měli zvládnout do východu slunce.
Lily tu také nebyla.
"Ona... nezvládá to dobře," zamumlal Jamie, když si všiml, že se po ní rozhlížím. Víc jsem slyšet ani nechtěla. Uměla jsem si to představit až moc dobře.
A chyběl i Aaron a Brandt.
Brandt měl teď v důlku pod klíční kostí hladkou, kulatou, růžovou jizvu. Kulka jen o vlásek minula srdce a plíce a zaryla se do lopatky. Při jejím odstraňování Doktor spotřeboval skoro všechen Hojič.
Kulka určená Wesovi mířila lépe. Projela mu vysokým, olivově snědým čelem a urvala mu zadní část hlavy. Neexistovalo nic, co by Doktor mohl udělat, i kdyby byl přímo na místě a měl s sebou litry Hojiče.
Brandt, který teď kulatou kovovou trofej z boje nosil na boku v pouzdře s pistolí, byl zrovna s Aaronem. Oba hlídali v tunelu, kde byl sklad pro dobroty, pokud samozřejmě nebyl obsazený... pokud zrovna opět nesloužil jako vězení.
Jako by nestačilo, že jsme ztratili Wese.
Připadalo mi zrůdně nespravedlivé, že počet osob v jeskyni se nezměnil. Třicet pět osob, stejně jako v dobách, než jsem přišla do jeskyně. Walter a Wes zemřeli, ale já zůstala.
A teď tu navíc byla i Hledačka.
Moje Hledačka.
Proč jen jsem nedojela až do Tucsonu? Proč jsem rovnou nezůstala v San Diegu? Proč jsem nevynechala tuhle planetu a nevydala se někam úplně jinam? Proč jsem se po pobytu na pěti šesti planetách neobětovala mateřství? Proč, proč, proč... Kdybych sem nepřišla, nenechala bych po sobě stopy, kterými se řídila Hledačka, a Wes by pořád ještě žil. Objevit jejich skrýš jí trvalo déle než mně, ale nakonec se jí to podařilo.

Nemusela dbát na opatrnost, prostě brázdila poušť v terénním SUV a ve zranitelném pouštním reliéfu nechávala hluboké jizvy vyjetých kolejí; při každé jízdě se přiblížila zase o něco víc.

Museli něco podniknout. Museli ji zarazit.
Wese jsem zabila já.
Především nedopadli mě, Wando. Sem jsem je zavedla já, ne ty.
Byla jsem natolik zdrcená, že jsem se neobtěžovala s odpovědí.
Kromě toho, kdybys sem nepřišla, umřel by Jamie. A možná i Jared. Ten by dnes večer bez tebe jistě zahynul.
Smrt na každém kroku. Smrt, kam se jen člověk podíval.
Proč mě Hledačka tak pronásledovala? naříkala jsem v duchu. Vždyť jsem jiným duším neubližovala, ne doopravdy. Naopak jsem některým zachránila život, když jsem Doktorovi zarazila jeho beznadějné pokusy. Proč po mně tak vytrvale šla?
A proč ji nechali naživu? zavrčela Mel. Proč ji hned nezabili? Nebo proč ji pomalu nerozkrájeli, to je mi fuk! Proč ji nechali žít?
Žaludek se mi rozezmítal hrůzou. Hledačka žila; Hledačka byla tady.
Bylo nesmyslné mít z ní strach.
Jistě, bylo logické mít strach, že její zmizení na nás poštve další Hledače. Toho se báli všichni. Během pátrání po mém těle se lidé mohli přesvědčit, jak zarputile přesvědčovala ostatní Hledače, že ve vyprahlé poušti se skrývají lidé. Nikdo ji však nebral vážně, všichni odjeli a ona v pátrání pokračovala jako jediná.
Ale teď zmizela uprostřed pouště. Tím se všechno od základu změnilo.
Její auto přemístili, nechali ho v poušti na opačné straně Tucsonu. Vypadalo to, že zmizela navlas stejným způsobem jako já: poblíž se válely zbytky roztrhaného batohu, potraviny, které s sebou nesla, byly otevřené a ožvýkané a roztroušené kolem. Ale uvěří ostatní duše tomu, že podobnost obou případů není náhodná?
Už jsem věděla, že neuvěřili. Ne úplně. Hledali. Ale nebude jejich hledání nabírat na intenzitě?
Ovšem strach z Hledačky osobně... To nedávalo smysl. Po fyzické stránce nepůsobila nijak zlověstně, byla možná ještě menší než Jamie. Já se mohla chlubit větší silou a rychlostí než ona. Byla jsem obklopená přáteli a spojenci, zatímco ona tady v jeskyních neměla nikoho. Nepřetržitě na ni mířily dvě pistole, puška a její vlastní Glock – právě ta zbraň, kterou jí Ian kdysi záviděl, zbraň, která zabila mého kamaráda Wese. Teď ji naživu držela jediná věc, a ani ta ji nemohla zachránit nadlouho.
Jeb totiž usoudil, že bych si s ní ráda promluvila. To bylo celé.
A teď, když jsem se vrátila, bylo jí souzeno zemřít, ať si s ní promluvím, nebo ne.
Tak proč jsem měla pocit, že jsem v nevýhodě? Proč se mě zmocnila ta podivná předtucha, že to bude ona, kdo z naší konfrontace odejde svobodně?
Ještě jsem se nerozhodla, zda s ní chci vážně mluvit. Aspoň jsem to tak tvrdila Jebovi.
Neměla jsem pochyb, že mluvit s ní nechci. Děsila jsem se už pouhé představy, že znovu uvidím její tvář – tvář, na které jsem si za žádných okolností neuměla představit výraz strachu.
Ale pokud bych ostatním přiznala, že o rozhovor nestojím, Aaron by ji okamžitě zastřelil. Bylo by to stejné, jako bych mu vydala povel k popravě. Jako bych já osobně stiskla spoušť.
Nebo co hůř, Doktor by se pokusil ji vyříznout z lidského těla. Při vzpomínce na ruce všech mých přátel pomazané stříbrnou krví se mi pořád ještě dělalo zle.
Melanie se rozpačitě zavrtěla; to se snažila uniknout trýzni v mé hlavě.
Wando? Oni ji pouze zastřelí. Nepanikař.
Měla bych v tom vidět útěchu? Proti své vůli jsem si představovala následující výjev: Aaron s Hledaččinou zbraní v ruce; Hledaččino tělo se pozvolna hroutí na kamennou podlahu, kolem ní se rozlévá kaluž rudé krve...
Vždyť se na to nemusíš dívat.
Tím tomu stejně nezabráním.
Melaniiny myšlenky se nepatrně zklidnily. Ale my o její smrt přece stojíme. Mám pravdu? Zabila Wese! A kromě toho, naživu zůstat nemůže. Za žádnou cenu!
Ve všem měla pravdu, jak jinak. Skutečně platilo, že Hledačka nesmí za žádných okolností zůstat naživu. Kdybychom ji věznili dál, zarputile by hledala způsob, jak odtud uniknout. A jakmile by se dostala na svobodu, rázem by vyhladila celou moji rodinu.
Pravda byla taková, že zabila Wese. Byl tak mladý a tak milovaný! Jeho smrt v nás zanechala pocit palčivé trýzně. Chápala jsem logiku lidské spravedlnosti, jež na oplátku vyžadovala zase její život.
A po pravdě, i já si přála, ať zemře.
"Wando? Wando?"
Jamie mě zatahal za paži. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mě někdo volá jménem. Možná už opakovaně.
"Wando?" otázal se opět Jebův hlas.
Vzhlédla jsem. Stál nade mnou s bezvýraznou tváří, pod jejíž nečitelnost pokerového hráče schovával nějaké mocné citové vypětí.
"Mládence zajímá, jestli se chceš Hledačky na něco zeptat."
Přitiskla jsem si ruku k čelu ve snaze zaplašit všechny ty hrozné představy. "A kdybych nechtěla?"
"Jsou připraveni vykonat svou povinnost strážců. Prožíváme těžké období. V těchto chvílích by radši byli u svých přátel."
Přikývla jsem. "Dobrá. Myslím, že v tom případě si nejspíš... s ní půjdu promluvit hned." Odstrčila jsem se od stěny a postavila se. Ruce se mi třásly, takže jsem je honem zaťala do pěstí.
Vždyť ty nemáš žádné otázky!
Nějaké vymyslím.
Proč oddalovat nevyhnutelné?
Nemám ponětí.
Snažíš se ji zachránit! vyčetla mi Melanie s překypující nenávistí.
To je přece vyloučeno!
Ne. Není. A ty si tak jako tak stejně přeješ její smrt – tak je nech, ať ji zastřelí.
Nahrbila jsem se v ramenou.
"Je ti dobře?" staral se Jamie.
Kývla jsem na souhlas, protože vlastnímu hlasu jsem v téhle chvíli nedůvěřovala.
"Nemusíš to dělat!" zabručel Jeb, jenž na mě upíral pronikavý pohled.
"To je v pořádku," šeptla jsem.
Jamie mi pevně stiskl ruku, ale odstrčila jsem ho. "Počkej tady, Jamie."
"Půjdu s tebou!"
Hlas mi rázem zesílil. "Ne, to tedy nepůjdeš!"
Chvíli jsme se poměřovali stejně neústupnými pohledy, ale pro jednou jsem ten spor vyhrála já. Trucovitě vystrčil bradu, ale nakonec se usadil zpátky ke skalní stěně.
Ian měl zřejmě rovněž v úmyslu vyjít z kuchyně hned za mnou, ale toho jsem zarazila jediným pohledem. Jared můj odchod sledoval s výrazem absolutní neproniknutelnosti.
"Je to pořádná potížistka," prozradil mi Jeb tlumeně, když jsme spolu mířili k díře. "Není tichá jako ty. Pořád něco chce – jídlo, vodu, polštáře... a taky v jednom kuse vyhrožuje. ‚Hledači vás všechny dostanou!‘ A tak podobně. Hlavně pro Brandta to je vypětí, ten tvor ho dohání k nepříčetnosti."
Přikývla jsem. V nejmenším mě to neudivovalo.
"Ale o útěk se zatím nepokusila. Jen samé řeči a skutek utek. Jakmile na ni namíříme, složí se jako z papíru."
Otřásla jsem se hnusem.
"Osobně hádám, že se jí sakra moc chce žít," zamumlal si Jeb pod vousy.
"A domníváš se, že tohle je... nejbezpečnější místo, kde ji držet?" vyhrkla jsem, když se před námi rozzívl černý klikatý tunel.
Jeb se uchechtl. "Ty jsi cestu ven nenašla," připomněl mi. "Občas se stává, že nejlepší skrýš je právě ta nejvíc na očích."
Důrazně jsem namítla: "Ona má větší motivaci než já."
"Mládenci z ní nespustí oka. Není proč si dělat starosti."
Už jsme byli téměř na místě. Tunel se prudce zalomil do tvaru písmene V.
Kolikrát jsem obcházela právě tenhle roh a rukou poslepu objížděla ostrou hranu kamenného ohybu? Nikdy jsem se prsty nepřidržovala vnější stěny – byla nerovná, trčely z ní hrbolaté ostré kameny, které by člověku otloukávaly a podrážely nohy. A ostatně, podél vnitřní strany zatáčky byla cesta kratší.
Když mi poprvé prozradili, že V není ve skutečnosti V, ale Y – dvě větve vybíhající z jiného tunelu, toho tunelu – připadala jsem si dost hloupě. Jak řekl Jeb, schovat věci takzvaně na ráně je někdy ten nejchytřejší tah. V dobách, kdy jsem ze samého zoufalství uvažovala dokonce i o útěku, jsem ve svých úvahách nepochybovala, že díra, moje vězení, je tou nejhlubší a nejčernější jeskyní celého skalního komplexu, právě z toho důvodu mě tam pohřbili zaživa.
I Mel, která je mazanější než já, ani ve snu nenapadlo, že mě vězní jenom pár kroků od východu.
Dokonce to ani nebyl jediný východ, ovšem ten druhý byl malý a úzký, pouhý průlez. Ten jsem nenašla, protože jsem v chodbách chodila vzpřímeně a takovou únikovou cestu jsem nehledala. Kromě toho, okolí Doktorovy nemocnice jsem nikdy neprohledávala; vyhýbala jsem se jí hned od samého začátku.
Z myšlenek mě vytrhl hlas, sice známý, ale podle mě patřil do jiného života.
"Nechápu, jak při těchhle blafech můžete být ještě naživu!"
O skálu udeřil plastový předmět.
Když jsme obešli poslední roh, spatřila jsem modré světlo.
"To jsem netušila, že lidé mají dost trpělivosti pomalu se vyhladovět k smrti. Zrovna u vás, co nevidíte dál než do zítřka, mi ten plán přijde až příliš důmyslný."
Jeb se pochechtával. "Musím přiznat, že ty mládence obdivuju. Nestačím žasnout, že se ovládli tak dlouho."
Zabočili jsme do ozářené, slepé chodby. Brandt a Aaron, každý s pistolí v ruce, seděli co nejdál od konce tunelu, kde sem a tam přecházela Hledačka. Při pohledu na nás vydechli úlevou.
"Konečně!" zamumlal Brandt. Obličej měl ztrhaný žalem.
Hledačka se zastavila.
Při pohledu na podmínky jejího vězení jsem užasla.
Nebyla skrčená do miniaturní díry, ale těšila se relativní volnosti; mohla se pohybovat přes krátkou šířku chodby. Na podlaze, u slepého konce tunelu, ležela matrace s polštářem. O stěnu se šikmo opíral odhozený plastový podnos a kolem něj se válely vysypané sladké brambory a překocená miska, z níž se vylil zbytek polévky. Tím se vysvětlila ta rána, kterou jsme zaslechli cestou sem – Hledačka mrskla jídlem o stěnu. Přesto se zdálo, že nejdřív většinu snědla.
Zírala jsem na tu skoro lidskou celu a v břiše mne píchlo divnou bolestí.
Kohopak jsme zabily my? zahučela Melanie trucovitě. Naštvalo ji to stejně jako mě.
"Chceš s ní zůstat na minutku sama?" nabídl mi Brandt a ta bolest se vrátila. Jestlipak Brandt o mně někdy mluvil v ženském rodě? U Jeba mě to nepřekvapovalo, ale co ti ostatní?
"Ano," šeptla jsem.
"Pozor!" varoval mě Aaron, "je pořádná vzteklounka!"
Přikývla jsem.
Všichni zůstali na místě; ke konci chodby jsem zamířila pouze já.
Bylo obtížné vzhlédnout, střetnout se s tím pohledem, který mi připadal jak ledové prsty osahávající mi obličej.
Hledačka na mě zírala s jízlivým úšklebkem. Podobný výraz jsem zatím u žádné duše neviděla.
"No ne, pěkně vítám, Melanie," posmívala se mi. "Pročpak jsi mě nepřišla navštívit už dávno, he?"
Neodpověděla jsem jí. Pomalu jsem se k ní blížila a zaboha jsem nedokázala uvěřit, že ta nenávist, jež mi proudí tělem, skutečně nepatří mně.
"Vážně si tvoji kamarádíčci namlouvají, že s tebou budu mluvit? Že ti vysypu všechna svoje tajemství jen proto, že v hlavě máš spoutanou duši s roubíkem v ústech, která ven probleskuje pouze očima?" Řezavě se zasmála.
Zastavila jsem se dva na kroky před ní, tělo napjaté, jakoby připravené k útěku. I když neudělala žádné útočné gesto, nedokázala jsem uvolnit zaťaté svaly. Tohle bylo jiné než setkání s Hledačem na silnici; necítila jsem obvyklé bezpečí, což pro mě byl obvyklý pocit v přítomnosti něžných příslušníků mého druhu. Kdovíproč mě opět zahltilo přesvědčení, že Hledačka bude žít ještě dlouho poté, co já už nebudu.
Nebuď směšná. Polož jí svoje otázky. Vymyslela jsi nějaké?
"Tak tedy, co chceš? Vyžádala sis povolení mě zabít osobně, Melanie?" syčela Hledačka.
"Tady mě znají jako Wandu," opravila jsem ji.
Když jsem otevřela rty, trhla s sebou, jako by čekala, že zařvu. Můj klidný, tichý hlas ji naštval mnohem víc než hulákání, se kterým asi počítala.
Nenávistně si mě měřila vypoulenýma očima a já zatím studovala její obličej. Byl špinavý, potřísněný rudým prachem a zaschlým potem. Ale jinak na něm neměla ani modřinku. Opět mě tohle zjištění zvláštně zabolelo.
"Wanda!" zopakovala okázale. "No, tak na co čekáš? Nedali ti snad volnou ruku? A máš v plánu použít holé ruce nebo mou vlastní pistoli?"
"Nepřišla jsem tě zabít."
Kysele se usmála. "Tak mě chceš vyslýchat? Kdepak máš svoje mučicí nástroje, lidská bytosti?"
Přikrčila jsem se. "Neublížím ti."
Přes obličej jí přeletěl stínek nejistoty a opět zmizel za úsměškem. "Tak proč mě doposud ušetřili? Nebo si slibují, že se dám ochočit stejně jako tvoje dušička?"
"Ne. Jde o to, že... nechtěli tě zabít dřív, dokud se o tom se mnou neporadí. Pro případ, že bych si s tebou chtěla předtím promluvit."
Přimhouřila vypoulené oči. "Ty mi máš co říct?"
Polkla jsem. "Zajímalo by mě..." Měla jsem pouze jedinou otázku, právě tu, na kterou jsem odpověď neznala ani já. "Proč? Proč jsi mě nemohla považovat za mrtvou, jako ti ostatní? Proč jsi byla tak odhodlaná mě vystopovat? Nechtěla jsem nikomu ublížit. Chtěla jsem pouze... jít si svou vlastní cestou."
Vytáhla se na špičky a vrazila obličej těsně k tomu mému. Cosi se mi pohnulo za zády, ale víc jsem neslyšela, protože na mě začala takhle zblízka řvát.
"Protože jsem měla pravdu!" vřískala. "A víc než to! Jen se na ně podívej! Hnízdo číhajících zvrhlých zabijáků! Přesně, jak jsem si myslela, ale ještě mnohem horší! Věděla jsem, že jsi někde s nimi! Že jsi jednou z nich! Varovala jsem je, že od vás hrozí nebezpečí! Pořád jsem jim to říkala!"
Udělala pauzu, aby lapla po dechu, a o krok ode mě ucouvla, pohled upřený kamsi za moje rameno. Neohlédla jsem se, abych se přesvědčila, co ji přimělo ucouvnout. Předpokládala jsem, že to nějak souvisí s tím, co mi před chvilkou řekl Jeb – Jakmile na ni namíříme, složí se jako z papíru. Chvíli jsem zkoumavě studovala její výraz, zatímco ona se zvolna uklidňovala.
"Jenomže oni ti nevěřili, tak jsi po nás šla sama."
Ale Hledačka neodpověděla. Ucouvla o další krok, rysy zkřivené pochybnostmi. Na vteřinku se zdála nečekaně zranitelná, jako bych svými slovy odstrčila štít, za který se dosud schovávala.
"Budou tě hledat, ale když se to vezme kolem a kolem, nikdy ti neuvěřili, je to tak?" zeptala jsem se a sledovala, jak mi každé slovo potvrzuje zoufalým pohledem. Rázem se mi vrátila sebejistota. "Takže v pátrání pokračovat nebudou. Až tě nenajdou, jejich zájem opadne. My budeme opatrní, jako obvykle. Neobjeví nás."
Poprvé jsem jí z očí vyčetla nefalšovaný strach. To úděsné – pro ni – vědomí, že mám pravdu. A hned jsem vůči svému vlastnímu hnízdu, své rodince, měla lepší pocit. Nelhala jsem. Budou v bezpečí. I když, nelogicky, já sama se líp necítila.
K Hledačce jsem už další otázky neměla. Hned po mém odchodu zemře. Počkají aspoň do té doby, než odejdu dost daleko, abych neslyšela výstřel? Dá se v jeskyních zajít někam, kde to slyšet nebude?
Hleděla jsem do její rozzuřené, vyděšené tváře, a uvědomovala si hloubku své nenávisti. Po zbytek všech svých životů jsem nechtěla ten obličej víckrát spatřit.
Ale právě ta nenávist mi znemožnila dovolit, ať zemře.
"Nevím, jak tě zachránit," zašeptala jsem tak tiše, aby to nezaslechli lidé. Proč to v mých uších zní jako lež? "Nenapadá mě žádný způsob."
"Proč bys o to měla stát? Jsi jednou z nich!" Ale v očích se jí zajiskřila křečovitá naděje. Jeb měl pravdu. Přes všechno to chvástání, přes všechny ty výhrůžky... Hrozně moc chtěla žít.
Na její obvinění jsem souhlasně přikývla, maličko nepřítomně, jak jsem horečně dumala. "Ale pořád to jsem já," šeptla jsem. "Nechci... nechci..."
Jak tu větu dokončit? Nechtěla jsem... aby Hledačka zemřela? Ne, tak to nebylo.
Nechtěla jsem... nenávidět Hledačku? Nenávidět ji tak úděsně a hluboce, až bych jí přála, aby zemřela? Aby zemřela, zatímco ji nenávidím. Skoro jako by zemřela v důsledku mé nenávisti.
A pokud bych si upřímně nepřála její smrt, dokázala bych vymyslet způsob, jak ji zachránit? Co když mi cestu k řešení blokuje právě moje nenávist? Byla bych pak zodpovědná za její smrt?
Copak jsi zešílela? namítla Melanie.
Zabila mého přítele, zastřelila ho v poušti, Lily tím zlomila srdce. Mou rodinu vystavila nebezpečí. A nebezpečná pro ně bude pořád, dokud zůstane naživu. Pro Iana, pro Jamieho, pro Jareda. Udělá všechno, co je v jejích silách, jen aby je zahubila.
To už je lepší, pochválila mi Melanie nový směr myšlenek.
Ale co když zemře, ačkoliv bych ji mohla zachránit... jen kdybych chtěla... Byla by to moje vina?
Musíš uvažovat prakticky, Wando. Tohle je válka. Na čí straně stojíš?
Odpověď na to znáš sama.
Znám. A taky vím, kdo jsi, Wando.
Ale... Ale co kdybych zvládla oboje? Co kdybych jí mohla zachránit život a současně zajistit všem bezpečí?
Do žaludku mi narazila těžká vlna nevolnosti, protože jsem náhle spatřila odpověď, o jejíž neexistenci jsem se snažila samu sebe přesvědčit.
Jediná hradba, kterou jsem kdy vystavěla mezi sebou a Melanií, se rozdrolila v prach.
Ne! zalapala Melanie po dechu. A potom vřískla: NE!
Musela jsem předem vědět, že najdu tu odpověď. Tu odpověď, která rázem vysvětlila moji podivnou předtuchu.
Protože bylo v mé moci zachránit Hledačku. To samozřejmě bylo. Ale mělo mě to něco stát. Výměnu. Jak to Kyle říkal? Život za život.
Hledačka na mě zírala a tmavé oči jí překypovaly záští.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře