Vyvolení - 1. Kapitola

6. červen 2014 | 20.55 |

1. Kapitola

 Když mi bylo teprve osm, chtěla jsem se zabít. Proč? To jsem nevěděla ani teď. Jen jsem věděla, že to švihadlo omotané kolem svého krku jsem prostě na oběšení nedokázala použít. Z nějakého důvodu jsem si nedokázala vzít život. Zřejmě to bylo zbabělství, možná moje podvědomí snad doufalo v prince, který by mě vytáhl z té temnoty.
 Ale proč mluvit o princích a pohádkách, když se můj život rozpadl ve chvíli, kdy mi zemřeli rodiče. Kvůli tomu mi strýc Simon, bratr mé mámy, nabídl, abych u něj bydlela. Žil v Kettle Falls. Pro dívku z velkoměsta to bylo trochu neobvyklé, ale nic jiného mi také nezbývalo.
  Opřela jsem se o rám okna v autobuse, který díkybohu zastavoval v Kettle Falls. Bylo odpoledne něco kolem třetí hodiny. Odjela jsem dnes ráno, tak cesta byla dost dlouhá a přijet jsme měli, podle řidiče, v pět hodin večer.
 Povzdechla jsem si a vytáhla mobil, abych si navolila jinou píseň. Simon se prý staral o dva kluky, kteří také přišli o své rodiče. Děti milující člověk.
 Usmála jsem se té myšlence. Určitě nebyl špatný. Viděla jsem ho, když jsem byla malá, a tak jsem si ho už tolik nepamatovala. Pokud jsem si ale pamatovala dobře, určitě mi tehdy přivezl krabici plnou knih o mých milovaných dinosaurech.
 Vytáhla jsem z ucha jedno sluchátko a podívala se na protější místo, kde ale nikdo neseděl. Měla jsem pocit, jako by na mě někdo mluvil.
 Zamračila jsem se a zavadila pohledem na své ruce. Měla jsem na ní rukavici, koženou s páskem na zápěstí na suchý zip zdobený vyšitými červenými blesky. Zip jsem uvolnila a vytáhla z rukavice kostnatou ruku. Netušila jsem, jak to bylo možné, ale měla jsem jí kostnatou od té doby, co zemřeli rodiče. K doktorům jsem s tím nešla. Stiskla jsem tu ruku v pěst. Mohla jsem s ní normálně hýbat, jako kdyby měla svaly a kůži.
 Rozhlédla jsem se kolem sebe a radši ruku skryla zpátky pod koženou rukavici, kde se dusila již od rána.
  V Kettle Falls jsme byly opravdu něco kolem pěti hodin. Ale již se začalo stmívat. Spíše začala být obloha pomalu temná, slunce ale ještě nezapadlo.
 Vytáhla jsem mobil a přečetla si smsku od strýce, kde mi napsal, kam jít. V našem telefonním rozhovoru říkal, že bydlí v lesích asi jen pět kilometrů od města. Byla to procházka. Ale potom jsme se shodly, že pro mě přijede, tak jsem měla dojít pouze ke kavárně poblíž, kde by mě vyzvedl.
 Našla jsem jí překvapivě hned. Ale kvůli reklamě ne. Byla zašlá, K se nedalo skoro už ani přečíst.
  Trvalo to Simonovi jen asi půl hodiny, než přijel. Měl delší rozcuchané vlasy, neoholenou tvář, volné šedé tričko a vytahané džíny. Auto měl snad Volvo, jestli jsem viděla značku správně. Stříbrné, skoro jsem si říkala, jestli bylo vůbec jeho, když v něm jel jak křupan.
  ,,Ahoj, Ian. Dlouho jsme se neviděli." Objal mě hned v medvědím objetí, při čemž si vysloužil mou reakci v podobě pěsti do břicha.

Trochu se bolestně předklonil a přidušeně se zasmál.

 ,,Promiň, promiň." 
,,Kdy pojedeme?" Zeptala jsem se ignorujíc své výčitky.
 ,,Teď, jestli mi to dovolíš." Mlčky jsem se šla posadit na místo spolujezdce. Oči zelené jak listy javoru měl zářivé dětským nadšením. Skočil zpátky do auta a nastartoval ho.
 ,,Doufám, že se ti bude u nás líbit. Ryan i Brian si tě určitě hned oblíbí. Jsou to fajn kluci."
 ,,Jak ses, prosím tě, stal otcem dvou kluků?" Míjeli jsme zašlé domy a lidi chodící z práce domů. Někde jsem viděla i party dětí a v uličce jednu, která tam popíjela alkohol a kouřila.
  ,,Mému kamarádovi umřela žena při letecké nehodě. Ale on v té době trpěl rakovinou. Řekl mi, abych se o jeho kluky postaral, až zemře. Nevím proč, ale mí známí pořád z nějakého důvodu umírají jako na popravě." Jeho humor mi připadal trochu skeptický, i když jsem v tom poznala, že chtěl jen ulehčit situaci.
 ,,A to oba jsou starší než já?"
 ,,Ano, ale jen o rok. Ve škole chodí o ročník vyšší než ty, ale pochybuji, že je tam neuvidíš." Něco mi říkalo, že byli buď nějak slavní, nebo že si mě budou dost všímat. Upřímně jsem nechtěla ani jedno.
  Přijeli jsme. Byla jsem dost unavená a měla chuť hned jít spát. Zívla jsem a protáhla si ruce.
 ,,Kluci tady asi ještě nejsou. Jestli chceš, klidně se chvíli prospi. Večeře stejně bude za hodinu." 
,,Asi jo, díky," zamumlala jsem a vylezla z auta. Dům byl docela velký, na tři lidi až moc. Ale potřeboval natřít, bílá zítka odpadávala a trubka okapu mířící do země byla divně zelená.
  ,,Ukážu ti pokoj a ty se prospi. Není pro dítě zdravé, když budeš mít málo spánku." 
 ,,Je mi už šestnáct."
 ,,To mi je jedno." Usmála jsem se a vešla do domu. Vypadalo to tady jak z rodinného seriálu. Prostě, jako by tu žila rodina a ne tři muži.
 Simon hned zamířil po schodech do dalšího patra. Neváhala jsem a šla za ním.
  Pokoj jsem měla na konci chodby a byl spíše jak manželská ložnice. Byl modrý, postel manželská velká a všude kolem skříně. Stál tu i na stole počítač.
 ,,Myslím, že není zdvořilé hned po příjezdu usnout," utrousila jsem, když jsem se nad tím zamyslela. 
,,V pořádku. Jela jsi dlouho, ne? Amerika je velká země. Klidně si odpočiň, mně to nevadí." Pohladil mě po vlasech a zamířil pryč.
 ,,Jo, a kdybys něco potřebovala, klidně se nás zeptej. Kluci se určitě zlobit nebudou." Zavřel za sebou a nechal mě tu samotnou.
 Položila jsem si věci u dveří a rovnou si lehla do postele. Překvapivě hned jsem usnula.
  Když jsem se probudila, cítila jsem kolem sebe zvláštní teplo. Také to bylo těžké, jako když jsem zavalená tlustými dekami.
 Podívala jsem se na sebe a uvědomila si, že mi u boků leželi dva chlapci. Na mém břiše měli propletené ruce, a když spali, vypadali opravdu roztomile.
 Ale vtip byl v tom, že byly stejní. Vypadali stejně, měli na sobě stejně vypadající oblečení. Prostě, jako byste postavily před nějakého chlapce zrcadlo. Ale nebyla to zrcadlová hra. Jeden z nich mi tiskl ruku v rukavici a ten druhý jen holou ruku. Ani promnout oči jsem si nemohla.
 Prohlédla jsem si je. Měli hnědé vlasy krátké, pleť bledou, ale ne moc. Také tu ve městě asi moc nesvítilo teplé sluníčko. Trička měla zelená napůl, potom tam vládla i černá. Měli jinak džíny a bosé nohy. Oba se zdáli z mého pohledu docela vysocí a bylo vidět, že i když vypadali trochu lenošivě, tak by klidně mohli unést dost a o tom svědčil hrudník zvětšující se při jejich oddechování.
 Tak tohle byli Brian a Ryan. Už jsem chápala, proč ta jména. Když to, tak ty jména zněla podobně.
  Usmála jsem se, ovšem nahromadila jsem co nejvíce sil do rukou a oba chlapce od sebe odvalila, až spadli na zem.
 ,,Au, to bolelo," ozval se první z nich. 
,,Velká sestro, to bylo ošklivé," zakňoural druhý s identickým hlasem jako první. Zkřížila jsem ruce a zamračila se na ně, když vykoukli ze spod postele.
 ,,Nemáte na mě lézt, Briane a Ryane." Vypadali docela dospěle, i když zněli jako děti.
 Oba stejně vyskočili na postel a hned se ke mně po čtyřech připlazili.
 ,,Ale my tě máme rádi, velká sestřičko," řekli oba naráz. Bylo mi jasné, že to byl ten druh sourozenců, co dokázali mluvit naráz a doplňovat se.
  Jeden z nich mě objal zezadu kolem ramen a dal mi pusu na tvář. Ten druhý mě objal zepředu a políbil mě na druhou tvář.
 ,,Jsme rádi,..." 
,,...Že tady budeš bydlet." 
 Nepatrně jsem se začervenala. Pořád to byli velcí kluci, co mohli mít perverzní myšlenky. Ale připadali mi spíše jako děti, které si chtěli hrát a užívat si světa, i když byl špatný.
  ,,To je vám pět?" Obořila jsem se na ně. 
 ,,Ne, je nám 17," řekl ten, co byl za mnou.
  V tu chvíli zaklepal, zřejmě, Simon a otevřel dveře. Měl na sobě zástěru s nápisem: SUPER TÁTA.
 ,,Ah, kluci tě šli už pozdravit? Ryane, Briane, nechte Ian trochu vydechnout."
 ,,Velká sestřička je naše," řekl ten vepředu a ten vzadu na strýce vyplázl jazyk.
 ,,O tom si promluvíme potom, teď je večeře." Až teď jsem si všimla, že v ruce také svíral naběračku, díky bohu, ještě nepoužitou.
 ,,No jo," povzdechli si naráz kluci a pustili mě, abych se dostala z postele. Ovšem hned mě znovu čapli, tentokrát každý za jednu ruku a táhli mě ze dveří.
  ,,Králík uvařil dobré kary," začal ten, co mě držel za levou ruku.
 ,,Proč mu říkáte Králík?"
 Odpověděl mi ten druhý: ,,Protože furt někam skáče a má dlouhé uši."
 Oba se usmáli, až se jim ve tvářích udělali dolíčky. Byli zvláštní. Oba vyšší, než já, ale skláněli se, jako by chtěli vypadat menší.
 ,,Má ráda velká sestra kary?"
 ,,Jo, docela jo."
 ,,Tak to je fajn."
  Stůl v kuchyni byl pro šest lidí, i když tu často museli sedět jen ti tři. Usadila jsem se a oba kluci se posadili po obou stranách.
 ,,Klid kluci, jo? Měla dlouhou cestu." Simon přišel s pánví a začal nám dávat na talíř kary.
 ,,Králík vaří fakt dobře..." 
 ,,...Bude ti to chutnat." 
 ,,Neříkejte mi už konečně Králík. Jsem váš strýček." 
 ,,Jsi přerostlý králík."
 ,,Proč Králík?" Zopakovala jsem svou otázku. Nepotřebovala jsem tu hádku a byla to jediná věc, co ze mě vypadla.
 Oba se na mě podívali a zároveň stejně pokrčili rameny.
 ,,Má rád mrkev?" Promluvil Brian.
 ,,Má dlouhé uši?" Přitakal Ryan.
 ,,Ryane. Briane. Je to váš strýček," napomenula jsem je a při oslovování se na ně zvlášť podíval. Kluci zůstali na mě překvapeně civět.
  ,,Poznala..."
 ,,...Nás?" Oba vyskočili ze svých míst a vyběhli z kuchyně.
 ,,To nebudete jíst?" Zavolal za nimi Simon.
 O pár vteřin později se vrátili.
 ,,Jak se jmenujeme?" Řekli naráz.
 ,,Brian. Ryan." Při tom jsem na ně ukázal prsten.
 ,,To není možné. Jak jsi nás poznala?"
 ,,Netuším," přiznala jsem a už mi konečně docvaklo, co tu předváděli. Když jsem se na ně tak podívala, vypadali stejně. Stejné oblečení, sestřih vlasů... Vše. Bylo nemožné, abych je poznala. Ale vždy mi jejich jméno prostě vypadlo, jako kdybych přesně věděla, kdo je kdo.
  ,,No tak šup. Vystydne vám to," napomenul je znovu Simon a usedl ke stolu.
 ,,Dobře."
 ,,Dobře, Králíku." Posadili se a zazubili se na mě.
 ,,Jsi úžasná, sestřičko." Brian mi dal znovu pusu na tvář a rychle se vrhl na své jídlo.
  ,,Omluv kluky. Chovají se pořád jako děti."
 ,,To nic, nikdy jsem takové lidi nepotkala." Byla to pravda. Znala jsem jen kluky, co hráli hry, předváděli se před holkami a byli sprostí jak dlaždiči. Ale tihle kluci byli něco jiného.
 Dala jsem se též do jídla a uvědomila si, že to bylo i pěkné.
  Když jsem se vrátila do pokoje, vybalila jsem si toaletní taštičku a pyžamo skládající se z modrých kraťasů a trička s potiskem psí tlapy.
 ,,Velká sestra jde už spát?" Otočila jsem se a uviděla oba kluky se opírat o rám dveří každý z jedné strany proti sobě.
 ,,Jo, nejsem zvyklá být vzhůru dlouho." Prošla jsem kolem nich a nejistě se na ně otočila. Nevěděla jsem, kde je koupelna.
 ,,Můžete mi říct, kde je koupelna?"
 ,,Koupelna?" Podivil se Ryan, jako kdyby o takovém místě nevěděl.
 ,,Na konci chodby," řekl Brian. 
,,Díky."
  Otočila jsem se k odchodu, ale kluci se hned na mě přilepili a objali.
 ,,Můžeme jít s tebou?" Nepatrně jsem se začervenala.
 Byli to kluci, pomyslela jsem si.
 ,,Je mi to líto, ale půjdu sama."
 ,,Proč?" Vybafli na mě.
 ,,Nemáš nás ráda?" Zeptal se smutně Brian.
 ,,Samozřejmě, že mám. Ale jsem dívka."
 ,,Nám to nevadí."
 ,,Nezáleží, jestli vám to vadí. Mně to vadí."
  ,,Protože jsme kluci?" Zaváhala jsem. Když to říkali oba naráz a pořád takhle mluvili, bralo mi to dech.
 ,,Takhle to není..." 
 ,,Prostě chce mít své soukromý," vložil se do toho konečně Simon. Vděčně jsem se na něj podívala.
 ,,Soukromý?" Podivil se Brian.
 ,,Co je to?" Přidal se Ryan.
 ,,To znamená, kluci, že se v koupelně sama zavře a převlékne se bez toho, abyste to vy viděli."
 ,,Jednoduše vysvětleno," dodala jsem. Opravdu jsem jim nerozuměla. Mluvili, jako kdyby jim bylo pět.
 ,,Sestřička..." 
,,...Potřebuje soukromý?" 
 ,,Ano, to potřebuji." Oba se zamračili, ale mlčky mě pustili.
 ,,Pokud je to tak..." 
,,Necháme tě, aby ses převlékla." Pokynula jsem jim a odešla.
  Koupelna byla docela útulná a velká, že jsem se tu nemačkala. Byla tu velká vana, že by se sem oba kluci vešli. Byla tu pračka, věšáky. Vše, co koupelna měla mít.
 Kartáček jsem položila na umyvadlo a převlékla se. Někdo by se převlékal ve svém pokoji, ale vždy jsem měla radši převlékání v koupelně.
 Umyla jsem se a vyčistila si zuby. Pohlédla jsem do zrcadla na své oči. Oči jsem měla chladně modré, tak se mi vždy zdáli. Vlasy dlouhé k pasu hnědé se zlatými melíry, které se mi udělali při autonehodě. Pohlédla jsem na svou levou ruku, na které jsem neměla rukavici. Doufala jsem, že jsem to dokázala před těmi kluky skrýt. Nechtěla jsem, aby o tomhle věděli.
 Kostnaté prsty zakřupaly, když jsem s nimi pohnula. Už jsem se přestala bát, že by se mi jednou ta ruka mohla rozpadnout.
 Nasadila jsem si znovu rukavici, vzala si své použité oblečení a zamířila si to zpátky do pokoje.
 Díky bohu, že tu kluci nebyli. Vybalila jsem si ještě před spaním zbytek věcí.
  Když už jsem se chystala jít spát, otevřely se dveře a v nich byli kluci již v pyžamech. Brian i Ryan měli na sobě pouze bílá trička a pyžamové tepláky. Vlasy měli rozcuchané a tváře poseté úsměvy. Na tvářích jsem jim viděla šmouhy od zaschlé pasty.
 ,,Opravdu je vám sedmnáct?" Oba mi skočili na postel a přilepili se pochopitelně na mě.
Začala jsem jim trochu vyškrabávat nehtem pastu z tváře.
 ,,Jsi tak hodná, sestřičko," řekl protáhle Brian. Ryan se při úsměvu i červenal, a tak vypadal docela roztomile.
  ,,To chcete se mnou spát?" 
 ,,Tady chceš také soukromý?"
 ,,Ptala jsem se první."
 ,,Jasně,..."
,,...Že chceme s tebou spát." Vzdychla jsem a usoudila, že jsem neměla na vybranou.
 ,,Tak dobře," vzdychla jsem a lehla si. Oba kluci si lehli po obou stranách a přitiskli se ke mně.
 ,,Neboj se, velká sestřičko."
 ,,Ochráníme tě, ať se děje cokoliv."
 ,,Díky, kluci." Než jsem usnula, uvědomila jsem si, jak zvláštní tato rodina byla. Dva kluci dvojčata, jejich strýc jimi nazývaný Králík, a teď i dívka s jednou rukou kostnatou a s nejistou budoucností. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář