50.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.43 |
› 

 Oběť

Zatímco jsme s Mel sváděly boj, Hledačka mi zkoumavě hleděla do obličeje.
Ne, Wando, ne!
Neplácej hlouposti, Mel. Zrovna ty a nikdo jiný si dokáže uvědomit dosah toho rozhodnutí. Copak ty sama nechceš právě to?
Ale třebaže jsem se snažila zdůraznit především ten šťastný konec, stejně na mě dolehla hrůza mé volby. Měla jsem zemřít právě proto, abych to tajemství ochránila. Ten fakt jsem byla odhodlaná udržet v bezpečí bez ohledu na případné mučení či jiné okolnosti.
Tohle však nebylo mučení, s jakým jsem počítala: krize osobního svědomí, zmatená a komplikovaná láskou k mé lidské rodině. Přesto bylo nesmírně bolestivé.
Pokud to vážně udělám, nestane se ze mě psanec. Ne, budu normální zrádce.
Kvůli ní ne, Wando! Ne kvůli ní! vyla Melanie.
Měla bych čekat? Počkat, dokud nezajmou jinou duši? Nevinnou duši, kterou nemám důvod nenávidět? Jednou se přece už musím rozhodnout.
Ale ne teď! Počkej! Promysli si to!
Žaludek se mi rozbouřil a já se musela nenápadně předklonit a zhluboka se nadechnout. Chybělo málo a pozvracela bych se.
"Wando?" houkl na mě Jeb ustaraně.
Dokázala bych to, Mel. Kdyby patřila k těm nevinným duším, dokázala bych ospravedlnit, proč jsem ji nechala zemřít. Pak bych dopustila, aby ji zabili. Věřila bych totiž, že jsem schopná objektivního rozhodnutí.
Ale vždyť je hrozná, Wando! Nenávidíme ji!
Přesně. A proto nemůžu věřit. Jen si vezmi, že jsem málem přehlédla odpověď...
"Wando, není ti něco?"
Hledačka vztekle pohlédla za mě, směrem k Jebovu hlasu.
"Jsem v pořádku, Jebe," vykoktala jsem. Hlas mi zněl sípavě, křečovitě. Až mě zaskočilo, jak hnusný zvuk to byl.
Hledaččiny tmavé oči nejistě zatěkaly mezi námi dvěma. Potom se ode mě odtáhla, přimáčkla se ke stěně. Ten postoj jsem poznala – přesně jsem si pamatovala, jaké to v něm bylo.
Na rameni mi přistála jemná ruka a otočila mě.
"Co je to s tebou, zlato?" naléhal Jeb.
"Potřebuju chvilku," zalykala jsem se. Pohlédla jsem zpříma do těch nebesky modrých vybledlých očí a řekla něco, co v žádném případě nebyla lež. "Mám ještě jednu otázku, ale vážně potřebuju minutku pro sebe. Mohl bys... na mě počkat?"
"Samozřejmě že ještě počkám. Dej si pauzu."
Kývla jsem a odešla z vězení tak rychle, jak jen to bylo možné. Při prvních krocích jsem měla nohy ztuhlé hrůzou, ale rychle se rozhýbaly. Aarona a Brandta jsem už míjela skoro v poklusu.
"Co se stalo?" pošeptal Aaron Brandtovi udiveně.
Nemohla jsem se rozhodnout, kam si zalézt, abych si všechno mohla srovnat v hlavě. Nohy mě automaticky donesly chodbami k mé ložnici. Mohla jsem jenom doufat, že bude prázdná.
V chodbách byla tma, škvírami ve stropě neprosakovalo skoro žádné světlo z hvězdné oblohy, takže Lily jsem objevila až ve chvíli, kdy jsem o ni zakopla.

Její uslzená a opuchlá tvář byla skoro k nepoznání. Ležela uprostřed tunelu, stulená do malého, zaťatého klubíčka. Vytřeštila oči, jako by tak docela nechápala, kdo vlastně jsem.
"Proč?" zeptala se mě.
Beze slova jsem na ni zírala.
"Říká se, že život a láska žijí dál. Ale proč by měly? Není to správné. Už ne. Co je žene dál?"
"Nevím, Lily. Sama nechápu, v čem je ta záhada."
"Proč?" zopakovala, ale to už nemluvila ke mně. Skelnýma očima zírala nevidomě, jako bych tam ani nestála.
Opatrně jsem se kolem ní protáhla a spěchala do své ložnice. Potřebovala jsem znát odpovědi na svoje vlastní otázky.
K své propastné úlevě jsem zjistila, že jeskyně je prázdná. Tváří dolů jsem se vrhla na matraci, kde jsme s Jamiem spávali.
Jebovi jsem nelhala, když jsem mu řekla, že mám ještě jednu otázku. Nebyla však pro Hledačku. Ta otázka byla pro mě.
Otázka, zda to mám – ne zda to dokážu – udělat?
Dokázala bych Hledačce zachránit život. Věděla jsem jak. Životy lidí odtud bych nijak neohrozila. Pouze ten svůj. Ten budu muset vyměnit.
Ne. Melanie se i v panice snažila být neústupná.
Prosím, nech mě přemýšlet.
Ne.
Situace je zkrátka taková, Mel. Tak či onak to je nevyhnutelné. Teď mi je jasné, že jsem to věděla už dávno. Vždyť to přímo bije do očí.
Ne, to není pravda.
Vzpomněla jsem si na náš rozhovor, když Jamie byl nemocný a my se usmiřovaly. Tehdy jsem jí řekla, že ji nikdy nevymažu a že mě mrzí, že jí nemůžu dát víc.
Nebyla to ani tak lež jako spíš nedokončená věta. Nemohla jsem jí dát víc – a sama přitom zůstat naživu!
Lhala jsem ovšem Jaredovi. Tomu jsem o pár vteřin později tvrdila, že nevím, jak přestat existovat. V kontextu našeho hovoru to byla pravda. Tady, uvnitř Melanie, jsem se neuměla vypnout, vynulovat. Ale žasla jsem, že hned neprokoukl jasnou lež, že už tenkrát neviděl, co teď jsem viděla já. Samozřejmě že jsem si neuměla zařídit vlastní neexistenci.
Ale to pouze proto, že jsem nikdy nebrala do úvahy možnost proveditelné a nezvratitelné zrady každé duše na této planetě.
Jakmile lidé zjistí, že znám řešení, právě to, kvůli kterému tolikrát vraždili, zaplatím za to vlastním životem.
Ne, Wando!
Ty se nechceš osvobodit?
Dlouhá pauza.
Nikdy bych tě o to nepožádala, vydechla nakonec. Sama bych to pro tebe neudělala. A buď si sakra jistá, že bych to neudělala pro Hledačku!
Nemusíš mě o to žádat. Myslím, že bych sama nabídla... časem.
Jak jsi na to přišla? zuřila, ale vyznělo to skoro jako vzlyk. Dojalo mě to. Čekala jsem, že bude skákat radostí.
Zčásti myslím na ně. Na Jareda a Jamieho. Můžu jim dát celý svět, všechno, co chtějí. Můžu jim dát tebe. A to bych si určitě uvědomila... jednoho dne. Kdo ví? Třeba by mě Jared o to sám požádal. Ty víš, že bych neřekla ne.
Ian má pravdu. Máš přehnané sklony k sebeobětování. Neznáš hranice. Potřebuješ si určit hranice, Wando!
Ach, Ian! zanaříkala jsem. Náhle mě proťala nová bolest, děsivě blízko srdce.
Ukradneš mu celý svět. Všechno, po čem touží.
S Ianem by to nikdy nefungovalo. Ne v tomhle těle, i když on ho miluje. To tělo ho nemiluje.
Wando, já... Melanie namáhavě hledala slova. Kupodivu, neprojevila ani náznak radosti, kterou jsem od ní očekávala. A mne to opět dojalo. Myslím, že ti to nemůžu dovolit. Jsi mnohem důležitější než to, o čem ses zmínila. V širší perspektivě máš pro ně mnohem větší cenu než já. Můžeš jim pomáhat; můžeš je zachránit. Já neumím ani jedno. Musíš zůstat.
Ale já jinou možnost nevidím, Mel. Jenom nechápu, proč mi to nedošlo už dávno. Připadá mi to tak logické! Samozřejmě, že musím odejít. Samozřejmě, že ti musím vrátit tebe. Už dávno jsem pochopila, že duše udělaly chybu, když sem přišly. Z toho důvodu nemám na vybranou – musím se zachovat čestně a odejít. Vy jste tu přežili beze mě a dokážete to zas. Ode mě jste se toho o duších hodně naučili; to vám pomůže. Copak ti to nedošlo? Tohle je šťastný konec příběhu. Všichni si přejí, aby skončil právě takhle. Můžu jim dát naději. Můžu jim dát... ne budoucnost. To těžko. Ale můžu jim dát aspoň všechno, co je v mých silách. Všechno, co dokážu.
Ne, Wando, ne.
Plakala, nebylo jí rozumět. Její žal vehnal slzy do očí i mně. Neměla jsem potuchy, že jí na mně tolik záleží. Skoro tolik, jako mně záleží na ní. Neuvědomila jsem si, že se milujeme.
I kdyby mě Jared o to nikdy nepožádal, i kdyby Jared neexistoval... Když už mě ta cesta jednou napadla, musela jsem po ní jít. Příliš jsem Mel milovala.
Nebylo divu, že počet úspěšných duší v případě vzdorujících hostitelů byl tady na Zemi tak nízký. Jakmile jsme si svého pozemského hostitele zamilovaly, jakou jsme my duše měly naději? Nedokázaly jsme parazitovat na úkor svých milovaných. Ani jedna duše. Ani jediná z nás by nedokázala vést takový život.
Překulila jsem se a ve svitu hvězd si prohlížela své tělo.
Ruce jsem měla špinavé a poškrábané, ale pod tím byly krásné. Kůže nádherně zhnědlá sluncem, i když teď se ve tmě zdála vybledlá. Nehty jsem sice měla ohryzané nakrátko, ale pořád byly zdravé a hladké, s bílými půlměsíčky u kořene. Zatřepetala jsem prsty a sledovala, jak svaly táhnou kosti do ladných obrazců. Chvíli jsem je nechala tančit nad sebou, kde se na pozadí hvězd slily v černou kapalinu.
Projela jsem si jimi vlasy. Sahaly mi teď téměř k ramenům. Mel by se to líbilo. Několikatýdenní kúra hotelových šamponů a vitaminů Zdraví jim dodaly původní lesk a hebkost.
Natáhla jsem paže, jak nejvíc to šlo, napínala jsem šlachy, až mi lupalo v kloubech. V pažích jsem cítila sílu. Dokázaly mě vytáhnout na skalní římsu, zvládly nést těžké břemeno, házet míčem. Ale pořád zůstávaly měkké, kypré. Uměly chovat dítě, utěšit přítele, milovat... Ale nic z toho nebylo pro mě.
Zhluboka jsem se nadechla a z koutků očí se mi vyvalily slzy a po spáncích mi stékaly do vlasů.
Napnula jsem svaly v nohách, cítila jejich pohotovou sílu a rychlost. Zatoužila jsem běžet, být na otevřené pláni a pádit přes ni jen proto, abych zjistila, jak rychle to dokážu. Toužila jsem běžet bosá, abych pod chodidly cítila holou zem. Toužila jsem cítit vítr ve vlasech. Toužila jsem po dešti, abych při běhu mohla cítit vůni vody.
Chodidla se mi natáhla a pomalu se narovnala, hezky v rytmu mého dechu. Sem a tam. Natáhnout špičky, povolit. Bylo to příjemné.
Pak jsem si konečky prstů přejela po obličeji. Hřály mě na pleti, která byla hebká a líbezná. Byla jsem ráda, že Melanii vrátím obličej ve stejném stavu, v jakém jsem ho převzala. Zavřela jsem oči a pohladila si víčka.
Žila jsem v mnoha různých tělech, ale žádné jsem ještě nemilovala tolik jako tohle. Nikdy jsem se žádným takhle nekochala. A, ironií osudu, právě tohoto těla se musím vzdát.
Ta ironie mě rozesmála a já se soustředila na proud vzduchu, který mi v miniaturních bublinkách tryskal z plic a hrdlem nahoru. Smích byl jako svěží vánek – proklestil si stezičku mým tělem, a s sebou přinášel báječný pocit. Mají i jiné druhy tak jednoduchý lék? Nevzpomínala jsem si ani na jediný.
Sáhla jsem si na rty a vybavila si, jaké bylo líbat s Jaredem a jaké bylo líbat se s Ianem. Ne každý měl to štěstí, že se líbal pouze se samými krásnými těly. I za tu krátkou dobu jsem si užila víc než ostatní.
A skutečně, byla to velmi krátká doba! Teď to byl asi rok, nevěděla jsem to úplně přesně. Tahle modrozelená planeta prostě jednou bleskově oběhla bezvýznamnou žlutou hvězdu. Nejkratší život, jaký jsem kdy žila.
Nejkratší, nejdůležitější, nejsrdceryvnější ze všech mých životů. Poznamená mě navždy. Život, který mě neodlučitelně připoutal k jedné hvězdě, k jedné planetě, k jedné malé rodině cizích lidí.
Ještě krátkou dobu... Byl by to tak velký zločin?
Ne, šeptla Melanie. Klidně si dopřej ještě trochu času.
Jenže já už to udělala. Přesně jsem věděla, kolik času mám. Na další čekání jsem už neměla nárok. Můj čas vypršel.
Ale odešla bych v každém případě. Musela jsem udělat správnou věc, být sama sebou i v tom čase, který mi zbýval.
S povzdechem, který jako by vycházel až z pat a dlaní, jsem se zvedla.
Aaron a Brandt nebudou čekat dlouho. A teď jsem měla další otázky, na které jsem potřebovala odpověď. Ovšem, tentokrát jsem ty otázky hodlala položit Doktorovi.
Jeskyně byly plné smutných, sklopených očí. Bylo snadné nepozorovaně kolem nich proklouznout. Nikoho nezajímalo, co dělám zrovna teď, snad až na Jeba, Brandta a Aarona, a ti tady nebyli.
Nemohla jsem se rozběhnout po otevřeném a deštěm svlaženém poli, ale aspoň tu byla dlouhá jižní chodba. Bylo v ní příliš temno, abych běžela tak rychle, jak bych si přála, ale přesto jsem zvládla rovnoměrný klus. Když se mi rozehřály svaly, byl to příjemný pocit.
Počítala jsem s tím, že Doktora už najdu na místě, ale byla jsem ochotná v případě potřeby i počkat. Bude sám. Chudák Doktor, takhle to poslední dobou bývalo skoro pořád.
Od večera, kdy jsme Jamiemu zachránili život, Doktor přespával o samotě ve své nemocnici. Sharon se i se svými věcmi odstěhovala k matce a Doktor odmítal spát v prázdné ložnici bez ní.
Příšerná nenávist! Sharon raději zabila vlastní štěstí, i to Doktorovo, jenom aby mu nemusela odpustit, že mi pomohl s uzdravením Jamieho.
Sharon a Maggie se už v jeskyních skoro neukazovaly, přehlížely všechny ostatní jako předtím mě. Zajímalo by mě, jestli se to změní po mém odchodu, nebo jestli obě budou tak zatvrzelé, že už se sebou nedokážou nic udělat.
Podle mého jen hloupě marnily čas.
Vůbec poprvé mi jižní tunel připadal krátký. Zrovna jsem si pomyslela, že jsem uběhla polovinu cesty, když jsem v hrubě tesaném oblouku před sebou zahlédla kalné Doktorovo světlo. Byl doma.
Než jsem ho vyrušila, zpomalila jsem. Nechtěla jsem ho vylekat, aby si nemyslel, že jde o nějakou naléhavou událost.
Přesto se vylekal, když jsem se ve skalním vchodu objevila úplně bez dechu.
Vyskočil zpoza psacího stolu. Z ruky mu vypadla rozečtená kniha.
"Wando! Stalo se něco?"
"Nestalo, Doktore," ujistila jsem ho. "Všechno je v pořádku."
"Potřebuje mě někdo?"
"Jenom já." Mdle jsem se na něho usmála.
Obešel stůl a se zvědavým pohledem mi šel vstříc. Zastavil se těsně přede mnou a povytáhl jedno obočí.
V protáhlém obličeji měl mírný výraz, pravý opak zděšení. Bylo obtížné si připomenout, že předtím mi připadal jako zrůda.
"Vy jste člověk, který drží dané slovo," začala jsem.
Přikývl a otevřel ústa, aby odpověděl, jenže já ho zvednutou rukou opět zarazila.
"Nikdo to nikdy neověřil víc, než to teď udělám já!" varovala jsem ho.
Mlčky čekal, oči nechápavé a ostražité.
Zhluboka jsem se nadechla a cítila, jak se mi rozšiřují plíce.
"Vím, v čem spočívá to tajemství, kvůli kterému jsi ukončil tolik životů. Vím, jak oddělit duši od těla a ani jednomu z nich neublížit. To samozřejmě vím. Musíme to vědět všichni, pro případ nouze. Dokonce i já sama ten proces zvládla; tehdy jsem byla Medvěd."
Provrtávala jsem ho pohledem a čekala na odpověď. Odhodlával se k ní dlouho a z očí mu sálaly stále zuřivější plameny.
"Proč mi to říkáš?" vybuchl.
"Protože... ti prozradím všechno, co o tom potřebuješ vědět." Opět jsem zvedla ruku. "Ale jen za podmínky, že mi na oplátku dáš zase to, co chci já. A předem tě varuju, že dát mi to nebude pro tebe o nic snazší než pro mě prozradit to tajemství."
Tak šílený výraz jsem u něho ještě neviděla. "Pověz mi svoje podmínky."
"Nesmíš je zabít – ty vyjmuté duše. Musíš mi dát své slovo – svůj slib, svou přísahu – že jim umožníš bezpečný přesun k jiné životní formě. To přinese jistou míru nebezpečí; budeš si muset pořídit kryotanky neboli mrazicí schránky a ty duše budeš muset dostat do raket mířících k jiné planetě, aby mohly začít nový život v jiném světě, než je ten váš. Odtamtud vám nedokážou ublížit. Než k té další planetě dorazí, budou po smrti i tvoje vnoučata."
Jestlipak moje podmínky zmírní mou vinu? Pouze v případě, že Doktor dodrží slovo.
Vysvětlovala jsem a on při tom horečně přemýšlel. Pozorně jsem sledovala jeho tvář, abych poznala, co si po mém požadavku myslí. Nevypadal rozhněvaně, ale oči mu nepřestávaly zběsile žhnout.
"Takže ty si nepřeješ, abychom zabili Hledačku?" uhodl.
Na jeho otázku jsem neodpověděla, protože odpověď by nikdy nepochopil; po pravdě jsem chtěla, aby ji zabili. V tom byl celý problém. Místo toho jsem pokračovala ve vysvětlování.
"Ona bude první testovací vzorek. Chci mít jistotu, že dokud jsem tady, splníte moje podmínky do konce. To oddělení provedu vlastnoručně, dokud jsem ještě tady. Až bude v bezpečí, naučím tě, jak se to dělá."
"Na kom?"
"Na unesených duších, stejně jako dřív. Nemohu ti zaručit, že do těla se vrátí lidská mysl. Nevím, jestli ti vymazaní opět začnou existovat. To zjistíme právě na příkladu Hledačky."
Doktor zamžikal, jako by si něco uvědomil. "Jak to myslíš, dokud jsi ještě tady? Odcházíš snad?"
Mlčky jsem na něho hleděla a čekala, až mu to dojde. Nechápavě mi ten pohled oplácel.
"Copak si neuvědomuješ, co ti dávám?" zašeptala jsem.
Konečně mu v obličeji svitlo porozumění.
Nenechala jsem ho však promluvit, předběhla jsem ho: "Od tebe budu ale žádat ještě něco, Doktore. Nechci... mě na jinou planetu nevypravíš. Tohle je moje planeta, skutečný domov, i když na ni nemám sebemenší právo. Proto... Uvědomuji si, že by to mohlo ostatní urazit. Kdyby hrozilo, že to nedovolí, tak jim o tom neříkej. Třeba i zalži. Já bych však byla ráda pohřbená vedle Waltera a Wese. Můžeš to pro mě udělat? Moc místa nezaberu," usmála jsem se mdle.
Ne! vyla Melanie. Ne, ne, ne, ne...
"Ne, Wando," namítl Doktor s šokovaným výrazem.
"Prosím, Doktore," zašeptala jsem a bolestivě pomrkávala z neustále sílících protestů v mé hlavě. "Věřím, že Wesovi ani Waltovi to vadit nebude."
"Takhle to nemyslím! Nedokážu tě zabít, Wando. Brrr! Už mám plné zuby vraždění, už se mi hnusí zabíjet své přátele!" Doktor přidusil zavzlykání.
Položila jsem mu dlaň na hubenou paži a jemně ji pohladila. "Na tomhle světě lidi umírají. Prostě se to stává." O něčem podobném mluvil i Kyle. Zvláštní že zrovna na Kyleova tvrzení jsem si vzpomněla hned dvakrát během jediného večera.
"A co Jared a Jamie?" naléhal Doktor přiškrceným hlasem.
"Budou mít Melanii. Překonají to."
"A Ian?"
Zaťala jsem zuby. "Bude mu líp beze mě."
Doktor jen vrtěl hlavou a otíral si oči. "Potřebuju si to všechno srovnat v hlavě, Wando."
"Moc času na to nemáme. Zabití Hledačky nebudou odkládat celou věčnost."
"Tohle nemyslím. Souhlasím s tvými podmínkami. Jen pochybuju, že bych dokázal zabít právě tebe."
"Buď všechno, nebo nic, Doktore. Musíš se rozhodnout hned teď. A..." došlo mi, že mám ještě jeden požadavek. "O poslední části naší dohody nesmíš nikomu povědět. Nikomu! Jsou to moje podmínky, ber, nebo nech být. Chceš se naučit techniku, jak vyjmout duši z lidského těla?"
Doktor opět jen zavrtěl hlavou. "Musím si to promyslet."
"Ale vždyť už znáš odpověď, Doktore. Právě po tomhle jsi přece pátral."
Nepřestával pomalu vrtět hlavou.
Já si však z toho odmítavého gesta nic nedělala, protože oba jsme věděli, že je rozhodnuto.
"Seženu Jareda," řekla jsem. "Vyrazíme na krátkou výpravu pro kryotanky. Ostatní tu zadrž. Pověz jim... pověz jim pravdu. Řekni jim, že ti pomůžu vyjmout Hledačku z ukradeného těla."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře