Nekonečné město

30. červenec 2014 | 18.41 |
› 

Nekonečné město

Dodatek autora:

Je to inspirované Togainu no Chi (Anime).

Doufám, že na ebookeater mi tuto obalku schálí o<>o

,,Transport B-44 je připraven." Ozvala se rána, jak se zavřela vrata hangáru.
 Rozhlédla jsem se po dalších lidech, kteří - stejně jako já - měli zavázané ruce za zády a obojky na krku. Naši - takzvaní - Diatoři nás zbraněmi popoháněli k obrovským dveřím, za kterými byla bílá laboratoř. Rozpoznala jsem nějaká lůžka v bílých kopulích, jež ležela z poloviny v potrubí mířícímu někam mimo místnost.
 Jeden z Diatorů mě chytl za háček obojku a shodil do rukou jednoho z těch v bílých pláštích. Měli všichni oči zelené a kolem nich šupiny jako ještěrky nebo hadi. Zuby měli ostré a vlasy hnědé s nádechem zelené. Ten můj mi sundal obojek a nahradil ho řetízkem ve tvaru obyčejného červeného kamínku.
 ,,Nikdy ho nesundávej. Bude to koncentrovat tvou sílu," řekl muž hadím hlasem. Pokynula jsem hlavou a nechala si rozvázat ruce.
 ,,Lehni si," řekl mi a mávl na kopuli. Lehla jsem a sledovala, jak se kopule uzavřela.
  Začala hra. Kopule se rozjela a zmizela se mnou ve zdi. Víko bylo průhlédné, a tak jsem viděla velice dobře, kam jsem jela.
 Najednou jsem uslyšela syčení a ve vzduchu rozpoznala prazvláštní vůni. Okamžitě jsem si zakryla ústa a nos. Bylo mi jasné, že to byl buď jed nebo omamující látky.
 Zaštípalo mě to v očích, ale zůstala jsem stále chráněná před tím plynem.
  Nad sebou jsem po chvíli poznala obrovský strop prosklený barevnými sklíčky vyobrazující symbol Jaggarů - vládců světa. V roce 2015 Země postižená krizí propadla třetí světové, kde Amerika vyhrála a všechny "zbylé" země k sobě připojila. Tehdejší prezident Alexander Jaggar pak vytvořil monarchii. 
Já a ti další, co tímto potrubím jeli, jsme byli "válečníci století". Stáli jsme ve třetí světové na bojišti a stali se pokusy Američanů za účelem vytvořit super vojáky. Jiným jazykem jsme se jmenovali Ay a každý z nás měl nějakou svou moc a zbraň Asgard. 
Podle toho, co jsem slyšela, nás posílali do zóny, kde každý Ay musí žít. To bylo díky za to, jak jsme pomohli Americe.
 Byli tu ale ještě jedni super vojáci. Ti byli vytvoření Evropou a s těmi jsme se měli vypořádat na místě, kam právě tato kopule mířila.
  Protočila jsem nad tím oči a všimla si, že kopule pomalu zpomalovala.
 Konec? Napadlo mě. Opravdu se zastavila.
 Postavila se na dráze a já vzhůru nohama poznala něco jako vnitřek opuštěného domku skoro jak v Africe.

Kopule se otočila, abych byla nohama dole a otevřela se.

 Vyskočila jsem z ní, švihla rukou před sebou a vytáhla jako ze vzduchu meč.
  Než se kopule znovu zavřela, švihla jsem a celý vnitřek zničila.
 ,,To by mohlo stačit," zamumlala jsem si a prohlédla si kapsy. Měla jsem na sobě černé tílko, plášť černé barvy, staré černé džíny, vysoké lovecké boty a kolem pasu pás, na kterém jsem měla připevněnou pochvu na meč. Meč jsem do ní zasunula. I když bylo dvacáté třetí století, stejně mnoho z nás mělo i obyčejné primitivní zbraně.
 Hrábla jsem do rozpuštěných vlasů a rozhlédla se kolem. Vypadalo to tu obyčejně. Ale radši jsem chtěla vyrazit.
  Vyšla jsem z domku a uviděla před sebou opuštěné budovy jak z časů před třetí světovou. Všude tu byl nepořádek. Poletovaly tu listy novin nebo igelitní sáčky. Nebe bylo šedé pochmurné. Domy často bez skel, dokonce počmárané a s pochmurnou šedou barvou.
 Šla jsem dál a ostražitě se rozhlížela kolem sebe. Toto mělo být město někde v Australských ostrovech.
 Snad Sydny, napadlo mě a začala o tom pochybovat.
  V tu chvíli jsem zaznamenala v okamžiku útok zezadu.
 Vytasila jsem meč a odrazila kulku mířící na mou hlavu. Střelec byl mladý kluk asi ve věku osmnácti let. Měl na sobě nějaké hadry jak z časopisu o módě s leopardí vestou, jež naprosto neladila se zbytkem, a protrženým rtem. Nad jedním obočím měl několik piercingů.
  ,,Co tu předvádíš?" Zeptala jsem se a sklonila meč.
 ,,Máš u sebe něco?" Povytáhla jsem obočí a povšimla si, že měl v jedné ruce plný černý vak.
 Že by boj o potravu?
 ,,Jasně, ale musíš si pro to," zalhala jsem, abych od něj pak mohla získat vak. Olízl si rozdvojeným jazykem protržený ret.
 ,,Rád." Znovu střelil. Uhýbla jsem a máchla mečem.
 ,,Mořská srážka." Z meče vyšlehla vlna modré barvy. Klučina jí odrazil prostým jednoduchým štítem.
 ,,Hah. Nejsi silná." 
,,Podceňuješ mě." Natáhla jsem ruku a stiskla jí v pěst.
 ,,Střelba." Náhle klukem projelo milión smrtelných jehel z vody, která zůstala po předešlém útoku. Vyprskl krev a podíval se na ruku, jež mu odpadla. 
Doslova.
 Když chtěl svou kořist z mrtvé ruky získat, rychlostí větru jsem k němu přiskočila a probodla mu čelist. Ani nestihnul zařvat bolestí.
 ,,Řekla jsem to, ne? Podceňoval jsi mě." Vzala jsem vak do ruky a všimla si dalšího kamínku, který jsem měla i já. Strhla jsem mu ho z krku a dala do kapsy.
 ,,Cena vítěze," zamumlala jsem a vytáhla meč z mrtvého těla. Ještě jsem mu prohrabala kapsy a našla nějaké menší věci, co by se i hodily.
  Ozval se zvuk podobný troubení.
 Otočila jsem se za tím zvukem a uvědomila si, že to oznamovalo tmu.
 ,,Docela rychlé." Začala jsem si hledat skrýš.
  Pohlédla jsem do několika domů, ale žádný mi nepřipadal dostatečně bezpečný.
 Nakonec jsem našla jeden. Byl to starý obchod, který již byl vybrakován, a zůstaly jen ramínka na věšácích. Sklo bylo rozbité, ale obchody měly i sklad a ten okna často neměl.
 Vešla jsem do zadní části obchodu a uviděla poměrně dobře vypadající pokoj. Byl to sklad. Všude bedny a krabice od oblečení. Bedny jsem postupně všechny přesunula před dveře skladu, abych trochu zamaskovala svou přítomnost. Našla jsem pár šatů, které jsem roztrhla a použila jako podestýlku. Toto muselo stačit. Bylo toho tady málo a bohužel jsem dorazila ve chvíli, kdy začala tma. 
Opravdu nevhodný čas.
 Našla jsem kýbl, roztrhala jsem pár kartonů a použila to na menší oheň.
 U ohně jsem začala zkoumat obsah vaku. Byly tam různé džusy, zřejmě strava, kterou tu člověk ulovil. Pár energy tyčinek, další kuličky, ale černé, a dokonce nějaké lahvičky.
 Podívala jsem se na všechny kuličky.
 Musely to být Amarety - kuličky, které obsahují sílu vlastníka. Jenže šla sundat jiným člověkem, jen pokud byl vlastník mrtvý. Bylo vidět, že tento klučina již nějakou sílu vstřebal, když tu byly ty černé kuličky.
 Druhou červenou kuličku jsem si pověsila na krk. Nikdy jsem nevěděla, jak využít přesně ty Amarety. Vždy jsem měla radši přímý zdroj.
 Povzdechla jsem si a promnula si oko. Z druhého jsem si sundala pásek a také si ho promnula. Jedním okem jsem viděla stupeň moci. To byla úroveň, které člověk vládl. Vládla jsem moci Alfa, to byla skoro nejsilnější moc, kdyby tu nebyla moc Sama. Sama byla moc, která dokázala porazit každého protivníka. Byla to moc, kterou jsem vždy chtěla.
 Zvedla jsem se a uhasila oheň. Pro mě boj nic nebyl, jelikož jsem byla tak moc silná. Ani ten kluk proti mně neměl šanci.
 Zabodla jsem meč do země nedaleko lůžka a ulehla do kusů šatů.
Otevřela jsem oči a usadila se. Měla jsem hlad.
 Upila jsem trochu jednoho džusu a vše si sbalila. Měla jsem v úmyslu se ještě vrátit, ale nechat to tu by byl risk.
Vak jsem si nasadila na záda a vyrazila. Pásku přes oko jsem si cestou uvázala.
 Město se ani ráno nezdálo nijak živé. Zahlédla jsem obchod, kde se ve stínech pohybovali nějaké postavy.
 Kořist, pomyslela jsem si a vyrazila.
  ,,Prosím, prosím, nech mě být." Skrčila jsem se a schovala se za regálem. Uviděla jsem postavy dvou mužů. Jedna měla ruce naražené na kovové podpěry na police. Postava měla odhalenou hruď pokrytou krví.
 ,,Proč bych měl? Nikdo tě stejně nezachrání, o to se toto město postaralo." Muž před ním měl na sobě černý plášť, bílou košili, řetízek s kamínkem obtočený několikrát kolem krku a elastické kalhoty. Na nohách měl vysoké kozačky. V ruce měl meč ve stylu japonské katany.
 ,,Baví mě si s tebou hrát." Zvláštní na něm bylo, že měl tak melodický hlas.
 Připravila jsem si tiše meč. Byla to vhodná chvíle na to, abych zaútočila. Ale... Cítila jsem tu kolem obrovskou moc. Nebyl to určitě slaboch, pokud si tu mohl klidně postávat a týrat jiné lidi.
 Trpělivě jsem vyčkávala ve své skrýši. Měl vlasy černé dlouhé až po uši. Oči se zdáli modré, takové měl jenom... Strike - Evropský super člověk.
 Polkla jsem. Strike byl můj úhlavní nepřítel a potkat jednoho z nich znamenalo jen krveprolití.
V tu chvíli jsem se rozhodla pro jeden šílený plán.
  Vyskočila jsem z úkrytu, vyběhla, podřízla zmučenému muži hlavu.
 ,,Ah, další tvář." Otočila jsem se ke Strikovi a sevřela v zakrvácené kožené rukavici červený kamínek. Ano, ten risk byl kvůli té síle, kterou ten muž měl.
 ,,Striku... Nestav se mi do cesty," řekla jsem a připravila si meč k obraně.
 Uchechl se a otřel si z tváře krev.
 ,,To jenom ty mi lezeš do cesty, kůzle." Než jsem to dokázala zaznamenat, probodl mě svým mečem a přišpendlil ke zdi. Z úst mi vystříkla krev, ale jinak jsem ještě žila. Byl to krásný muž. Teď takhle zblízka jsem to viděla opravdu dobře.
 Strhl mi z oka pásku a surově mi otevřel oko.
 ,,Ah... Tak ty jsi Arika. Alfa Arika, to je slušné. Ale..." Pohlédl mi do druhého oka.
 ,,Jsi kříženec, nebo jak? Máš oko jako Strike, ale i rudé jako Ay." V ruce sevřel mé vlasy a zvedl mi tvář.
 ,,Jsi opravdu zajímavá, jedno-očko." Šibalsky se usmál, vytáhl ze mě meč, sevřel můj krk ve svých spárech a praštil mnou do regálu, až se rozdrtil.
 Něco mi k nohám hodil.
 ,,Ještě se uvidíme, jedno-očko." Odešel.
 Otřela jsem si rty od krve a vzala do ruky bílý sáček. Další džusy a tyčinky.
 Strike Sama, pomyslela jsem si nervózně. Proti němu jsem neměla téměř žádnou šanci, kdyby mě neušetřil.
 Nasadila jsem si další kamínek na krk a věci si zabalila do vaku. Radši bych nějaký batoh.
 Rozhlédla jsem se kolem sebe a zahlédla i věci, které by se hodily.
 Zvedla jsem se a dotkla zranění. Nic to nebylo, měla jsem i horší zranění.
  Začala jsem regály zkoumat. Našla jsem izolepu, ještě funkční baterku na svícení a krabičku hřebů.
 ,,Jo, to by šlo." Sebrala jsem meč, jež jsem předtím upustila. Musela jsem jít dál.
  
 Asi po hodinové cestě v temné uličce jsem zaslechla hudbu. Tiše jsem do uličky vešla. Byla tam u dveří skupina lidí klidně si povídajících a pokuřujících. Podívali se na mě, když jsem kolem nich prošla.
 Vešla jsem do podzemního klubu. Všichni tu popíjeli. Došla jsem k pultu a usadila se na stoličku.
 ,,Co to bude?" Zeptal se mě muž s kozí bradkou a vysokou postavou.
 ,,Informace?" Začal utírat půl litr a rozhlédl se kolem sebe.
 ,,Nováček?" 
,,Ano." 
,,Tak to asi info o systému, správně? To dávám zadarmo." 
,,Tak začni." Muž v barmanském oblečení se opřel o pult a upřel na mě pohled. Cestou jsem si znovu uvázala opasek, a tak neviděl mé levé oko.
  ,,Musíš se ptát." 
,,Čím se tu platí?" 
,,Kuličkama. Červené jsou ale lepší než černé." 
,,Jakou má hodnotu červená?" 
,,Deset černých. Černá má v sobě totiž základní ochranné kouzlo, které obal chrání." 
,,Kde se dá kupovat zboží?" 
,,Na místech zvaná "Odběr"." Povzdechla jsem si a položila svou poslední otázku: 
,,Jak mám synfronizovat kuličky?" Nad tím povytáhl obočí.
 ,,Nemusíš to dělat. Kuličky na tvém krku jsou už tvou součástí, ale černé kuličky se potom dají použít jako platidlo." 
,,Jak je mám synfronizovat?" Zopakovala jsem svou otázku.
,,Přitiskneš ke rtům a vsaješ tu sílu." 
,,Dobře, díky." Zvedla jsem se ze stoličky.
 ,,Jdeš znovu ven, aniž by ses napila?" 
,,Nejsem typ, co by pil místo lovu," opáčila jsem.
 ,,Víš vůbec, že je tu málo ženských? Myslím, že jsi první, co je "lovec"," podotkl a zapálil si cigaretu. Pohledem jsem se k němu otočila.
 ,,Vím," zamumlala jsem a odešla.
  Ženy nebyli vhodné na to, aby se stali Ay či Strike. Nebylo to možné. Jenže... Byla jsem snad jediná výjimka, kterou systém měl. Byla jsem jediná Ay ženského pohlaví.
 Zamířila jsem z klubu a měla v úmyslu hledat dál. Potřebovala jsem více těch černých kuliček. Neměla jsem jinou možnost. Byla jsem lovec, a toto město lovce vyžadovalo.
 ,,Lovci a kořist, huh?" Rozhlédla jsem se po opuštěných budovách. Pořád mě zneklidňoval ten Strike, na kterého jsem narazila. Sama... To dokázalo i vyděsit, kdybych něco takového mohla cítit.
  Náhle jsem zaslechla zavrčení. Otočila jsem se a viděla vyběhnout z jednoho obchodu obrovského tygra.
 Vytáhla jsem meč a bez zaváhání se za ním vrhla. Kdybych měla štěstí, mohla bych ho za něco vyměnit.
 Tygr mě zaslechl a otočil se ke mně.
 Zastavili jsme se od sebe alespoň deset metrů. Oči měl zlaté, srst trochu šedivou jako celé toto město.
 Připravila jsem si v ruce meč. Tygr se na mě vrhl. Jenže než mě mohl zakousnout, vyvolala jsem kouzlo.
 ,,Svazující nádech." V tu chvíli tygr spadl trpící ve svazujících křečích. Přivřela jsem oči a meč mu položila na krk.
 ,,Ať se narodíš do lepšího světa," zašeptala jsem a krk mu probodla. Chvílemi sebou škubal, ale byl to jeho konec.
 Klekla jsem k chlupatému tělu. Tygr byl asi o hlavu větší nežli já, ale přesto jsem nárok na život vyhrála já. Meč jsem skryla a tygra si přehodila přes rameno. 
Jako Ay jsem měla sílu několika mužů, a tak to pro mě nebyl problém.
  Zamířila jsem s tím zpátky ke své skrýši. Bylo ještě světlo, ale Ay táhnoucí na rameni tygra byl snadný cíl.
 Už u dveří obchodu jsem poznala, že tu někdo byl. Byl tu nepříjemný pach smrti. Otočila jsem se k odchodu. Už to nebylo místo, kde bych mohla pobývat.
 ,,Alousi! Alousi!" Uviděla jsem, jak ve stínech chodila nějaká postava šeptající něčí jméno. Tygra jsem si na rameni srovnala a zamířila tiše za tou osobou.
 Vytáhla jsem meč. Schovala se za zeď budovy v úzké uličce.
 Když chtěla osoba vylézt, zabodla jsem ostří meče přímo před jejíma očima do zdi. Byla to žena. Otočila se na mě.
 ,,Kdo jsi?" Zeptala jsem se klidně. Podívala se na tygra a vytřeštila oči.
 ,,Co jsi udělala Alo-!?" 
,,Ptala jsem se první." Polkla a zamračila se. Byla to černovláska, určitě Afroameričanka v prostém tmavě zeleném tričku, v kraťasech a ve sportovních botách.
 ,,Jsem Lizzy, vlastním zde jediný hotel." 
,,Jsem Era." 
,,Co je to za jméno?" 
,,Takové mi dali vědci." Nepamatovala jsem si své jméno ze života, než se to vše pokazilo a pro mě zcela změnilo. Toto jméno nebylo ale celé. Mé jméno bylo Era2325. Era mi potom všichni říkali.
  ,,Fajn, je mi to fakt jedno. Dej mi toho tygra." 
,,Dej mi pokoj ve svém hotelu a potom o tom můžem mluvit." Ušklíbla se a prohrábla si vlasy.
 ,,Jednoho z klientů včera zabil Strike, tak bych volno měla. Jsou to spíše byty, než hotelové pokoje..." 
,,Je mi to podstatě jedno. Je to neutrální oblast?" 
,,Ano, nikdo tam nesmí zabíjet." Přikývla jsem. To bylo místo, kde se dalo bezpečně spát.
 ,,Potom tedy dostaneš tygra." 
,,Když už jsi ho zabila." Pokrčila rameny, počkala, až vyndám meč, a zamířila po prašné silnici bůhví kam.
 ,,Jsi člověk?" 
,,Jasně, jsem tu kvůli výzkumu. Jsem biolog zabývající se zvířaty zmutovanými radiací." Proto ten tygr vypadal tak neobvykle.
  Lizzy mě přivedla k budově, ze které vláli staré vlajky japonské. Japonsko?!
 ,,Jsme v Japonsku?" 
,,Ne přímo. Na jednom z jejich ostrovů. Japonsko jako takové bylo přece zničeno." 
,,To vím, právě." Říkalo se, že v Japonsku bylo nejvíce Strikeů. Proto bylo Japonsko také vyhlazeno. Proti Rusku a Arabii to byl opravdu boj.
 Pamatovala jsem si, jak jsem bojovala s hordou Strikeů. Už ty časy byly pryč a upřímně to bylo i dobře. Byla to strašná doba. 
Egypťané se buď přidali k Americe, nebo se pozabíjeli. Řecko bylo zničené mezi prvními. Anglie protestovala proti Americe, a tak ta také skončila v plamenech. Prý jsem pocházela z Anglie, jenže jsem si to nepamatovala.
  Vešli jsme do hotelu. Vypadal jinak, jak bych čekala od jiných hotelů. Místo recepce tu stál obyčejný stolek a na něm stará stolní lampička. Na stolku byla zapisovací knížka.
 ,,Tak Ero. Ten klient byl v pokoji v přízemí, stačí ti to?" 
,,Perfektně." 
,,Tygr by stál podle směnárny pět nocí. Jinak noc tu stojí pouze buď pět černých kuliček, nebo jedno mrtvé tělo zvířete." 
,,Dobře." Posadila se na stoličku u stolečku a něco do knížky napsala.
 ,,Tak toho tygra tu polož." Prstem ukázala za stoleček. Položila jsem ho tam.
 ,,Vzadu, kde je jídelna, je Odběr," ještě mi vysvětlila. Bylo mi jasné, že poznala, že jsem byla nováček. Hodila mi klíčky.
 ,,Pokoj si najdeš." Zamířila jsem ke schodům mířícím dolů. Byla zde tma. Na zdech svítily nepatrně svítilny skoro již dohořívající.
  Pokoj jsem našla.
 Odemkla jsem si a povšimla si postele s látkovým prostěradlem, jedné rozvrzané skříně a psacího stolu.
 Hodila jsem vak s věcmi na postel a šla se podívat do další místnosti, kde byla trochu zastaralá koupelna.
 Sundala jsem si pásek přes oko a dala si ho do kapsy. Bolelo mě oko. Otevřela jsem ho a uviděla kolem sebe stopy Ay. Opravdu tu žil Ay.
 Vrátila jsem se k posteli a vzala do ruky všechny červené kuličky. Ty, které jsem získala, jsem si z krku sundala a vsála z nich sílu do svého těla. Bylo to tak čisté.
 Nadechla jsem se a cítila další a další schopnosti. Vsála jsem i druhou moc a všechny černé kuličky si dala do váčku, co jsem našla u toho chlápka s pistolemi.
Váček jsem si pověsila na opasek u džín.
 Pásku jsem si zase znovu nasadila. Bylo dobré, že jsem měla pokoj v neutrální budově. Nemohl mi potom nikdo vlézt bez dovolení do pokoje nebo mě v budově zabít. Ale měla jsem v úmyslu si své věci nosit sebou. Nemohla jsem si dovolit, aby mě nějaká špinavá krysa okradla.
 Znovu jsem se postavila, přes záda si přehodila vak a zamířila ven z pokoje. Potřebovala jsem více těch kuliček. Nebylo to kvůli moci. Bylo mi jen jasné, že odtud nebylo úniku.
  ,,Neutíkej!" Otočila jsem se a uviděla, jak si to ke mně pádilo něco podobného praseti.
 ,,Mořská srážka," vyvolala jsem kouzlo, jež prase odhodilo. Nebylo to smrtící kouzlo, nebo nemělo nikdy takový účel.
 Lizzy a nějaký kluk s ní se zastavili a zírali na prase, jako kdyby bylo mrtvé. Těžko, ještě dýchalo. Uklidila jsem meč a došla jsem k nim.
 ,,Musím ho zabít, abych měla dalších pět dní zaplacených?" Optala jsem se a narovnala si límec pláště.
 ,,Páni, to bylo hustý," řekl kluk mající na krku též červenou kuličku.
,,To nic nebylo." Podívala jsem se znovu na Lizzy. Trochu strnule zavrtěla hlavou.
 ,,To prase bude mít menší šok," řekla jsem, když jsem se měla už k odchodu.
 ,,Počkej... Jmenuji se Kira. Ty?" Ozval se ten kluk. 
,,Era." Odešla jsem. Město bylo opravdu rozlehlé.
 Nadechla jsem se a ucítila tolik vůní. Hlavně vůni smrti. Taková vůně... Zavřela jsem oči a cítila v ruce svrbění. Když někdo bojoval, zanechalo to na něm i ty špatné věci. Existovala jsem, abych zabíjela. Nic jiného mě tu nedrželo.
 Otevřela jsem oči a zamířila dál.
  Uviděla jsem nakonec skupinku mužů, jak šli městem a vypadali, že právě se vraceli z bitky. Vytasila jsem meč a připravila se i z té dálky použít kouzlo.
 ,,Úder Salamandru!" Mečem jsem sekla do země a z meče se vynořil okamžitě kouř mířící k mužům.
 Otočili se na mě. Některé mlha dostala, někteří použili obranná kouzla a ještě se ochránily. Mlha se ke mně vrátila a shodila mi k nohám mrtvá těla.
 ,,Alfa!" Zavřískal jeden ze živých mužů a vytáhl svůj Asgard vypadající jako bič. Další si vytáhl meč, další pistol a poslední něco jako hrací šipky.
 ,,Kouzlo Makedonské!" Zařval ten s mečem a dvakrát ve vzduchu švihl do tvaru kříže. Vyletěl paprsek stejného tvaru. Jenže paprsek se od mého štítu odrazil a zničil jeden z domů vedle.
 ,,Sakra." Byla jsem Alfa. Ten nemusel vždy vyvolávat kouzla ústy či gesty.
 ,,Nebezpečná amazonka," zkusil ten se šipkami a jednu mým směrem hodil. Změnila se v zářivou střelu.
 Mečem jsem jí prostě odrazila.
 ,,Vy lidé... Byste měli prostě zemřít," prohlásila jsem, udělala otočku a při tom všimla mečem.
 ,,Mrtvolná vůně smrti!" Všichni živí muži stojící proti mně bez sebemenších známek zranění padli k zemi. Složila jsem meč do pochvy a začala sbírat kuličky a jejich majetky. Někteří měli dokonce červené kuličky jiných lidí, a tak to byla dobrá zpráva. Červené kuličky jsem si pověsila na krk a zbytek hodila do vaku. Nemohla jsem to začít teď třídit. Jeden z nich měl dokonce batoh. Ten jsem mu sundala a také mu prozkoumala kapsy. Všechny zbraně - Asgardy - byli součástí jejich moci. Pokud jsem jejich sílu přijala, měla jsem i jejich zbraně.
 Jednu kuličku jsem si sundala a vsála. V ruce jsem si vytvořila kuš.
 ,,Temný plamen." Vystřelila jsem a uviděla, jak všechna těla na hromádce začala hořet.
 Vystřelila jsem ještě na další skupinu těl a zamířila dál. Dnes jsem měla docela živý den. Našla jsem toho spoustu a spoustu ulovila. Ale... Den tu byl krátký a už jsem viděla, jak se stmívalo.
  Vrátila jsem se do hotelu a všimla si, že Lizzy, Kira a pár dalších chlapů sedělo na bednách v jedné opuštěné místnosti a jedli nějakou polévku. Kira mě zahlédl a široce se usmál.
 ,,Hoj, pojď sem." Zamával na mě jak pětileté děcko. Zůstala jsem na ně klidně hledět. Nemělo smysl s nimi být.
 Kira se zvedl a došel ke mně.
 ,,To se straníš společnosti? No tak pojď." Nakonec jsem tedy vešla.
 ,,Ah, to sem poslali i ženskou?" Podivil se jeden z chlapů a zapálil si cigaretu. 
,,Jo, je fakt úžasné, že jsou i ženské Ay," zasmál se Kira s blond vlasy a dětskou tváří, i když vypadal na semnáct. Opravdu do svých vojsk brali i děti.
 ,,Posaď se," vybídla mě Lizzy a ukázala na pár beden kolem. Poskládala jsem si je na sebe a posadila se na ně.
 ,,Seš tu nová, co? Už ses setkala s Reyem?" 
,,Rey? Kdo je to?" 
,,Strike. Je to nejsilnější Strike. Chladnokrevný zabiják. Stál se tu "Králem korálů"." 
,,Král korálů?" 
,,Jo, jelikož má už dost kuliček." 
,,Je dost nebezpečný. Od té doby, co tu je, nebyl nikdy nikým poražený." Opravdu to tak bylo? Zněla to jako výzva ho porazit. Ale nebyla jsem hlupák. Cítila jsem v tom nebezpečí, kterému jsem čelila už tak tady. Určitě to byl ten Strike, který mě předtím probodl. Proti němu jsem měla tehdy malé šance a to mě i teď rozčilovalo. 
Každý Ay i Strike toužil po síle, to byla naše vlastnost, kterou občas naši páni považovali za výhodnou.
Druhého dne jsem se vydala znovu ven. Věci jsem si v noci roztřídila a rozhodla se zjistit více o tom Reyovi a o městě. Dneska jsem dělala malý průzkum. Šla jsem městem a pokoušela se zapamatovat si každou budovu, nebo alespoň takovou, která byla od ostatních odlišná.
  ,,Hele, našel jsem kočku!" Prudce jsem se otočila a mečem, jež jsem v okamžiku vytáhla z pochvy, odrazila útok. Muž, jež na mě zaútočil, měl přes ústa jizvu, oči rudé, kůži bledou, vlasy dlouhé blond a oblečení celé z černých a hnědých kožešin.
 Odskočil ode mě a olízl své dlouhé drápy lesknoucí se ocelovou barvou. Asgard. Ay se na mě podíval a odhalil ostré zuby.
 ,,Kočičí," udělal na mě a oči mu ztmavli. 
,,Pojďme si hrát!" Skončil na mě, jenže jsem proti němu vyslala kouzlo. Přesto mi dokázal strhnout pásku z oka. Než jsem ho zavřela, uviděla jsem, že byl Alfa.
 Zamračila jsem se a sledovala, jak si pásku sám nasadil na jedno oko.
 ,,To musí být super tohle nosit!" Olízl si dlouhým jazykem rty a zazubil se.
 ,,Co bych měl z tebe ještě strhnout? Asi kůži!" Divoce se zasmál a jako divoké zvíře se ke mně vrhl.
 Vyčarovala jsem si ještě jeden Asgard vypadající jako kuš.
 ,,Ledové ostří." Vystřelila jsem salvu ledových šípů a při tom vyvolala mečem kouzlo "Vodní pumpa".
 Všemu se lehce vyhnul a připravil si drápy.
 ,,Tisícileté utrpení." Odrazila jsem útok mečem a vystřelila kuší do jedné jeho nohy. Odskočili jsme od sebe.
 Vystřelila jsem několik šípů od sebe do řady a mečem švihla do země.
 ,,Krystalizace!" Země se roztřásla a šípy se začaly tvarovat do obrovských krystalů. Trvalo to jen chviličku a proti mě se tyčily obrovské modré krystaly, jež začaly po mém nepříteli střílet ledové krystaly.
  Udělala jsem otočku a při tom švihla ve vzduchu mečem.
 ,,Krvavá lázeň královny Yeh!" Obrovská vlna prošla skrze krystaly a měla zničit vše, co bylo za krystalovou bariérou. Místo toho jsem zaslechla divoký smích a musela odrazit útok ze vzduchu.
 Krvácela mu hlava a rameno. Tak přece jen má kouzla byla vcelku účinná, pomyslela jsem si a dávala si pozor na drápy. Neměl boty, a tak měl nevýhodu na kluzkém povrchu.
 ,,Ledová maredoma," zamumlala jsem a odstrčila toho skřeta. Když dopadl na kluzký povrch ledu, samozřejmě se sklouzl a upadl na zadek. Uchechtl se a podíval se na mě jako na svou kořist.
 ,,To mě nezastaví." Bodnul nehty do ledu a postavil se na nohy. Připravila jsem si meč.
 ,,Žíznivá bestie," zavrčel a znovu se na mě vrhl.
 ,,Ledová kráska." Zvedla jsem meč nad hlavu a na ledu se doslova roztočila. Kouzlo mi pomohlo držet stále rovnováhu.
 Zavřela jsem oči a cítila, jak mi krev v žilách tuhla.
 ,,Ledový plamen." Zaslechla jsem šlehání ledových plamenů. Uslyšela jsem hrůzostrašný zvuk, jež jsem na bojišti slýchávala často.
  Když už jsem cítila, že mi nehrozilo nebezpečí, pomalu jsem se zastavila a uviděla, že vše na deset kilometrů daleko bylo v ledu a z některých míst se dokonce i kouřilo.
 Našla jsem tělo toho muže. Jeho tělo bylo na kousky. Musel při mém útoku skočit a zmrznout přímo ve vzduchu. Potom spadl a rozdrtil se.
 Našla jsem svou pásku, jež se zdála být neporušená. Nasadila jsem si ji a povzdechla si. Pohlédla jsem blíže k těm kouskům a povšimla si kamínků. Dokonce i váčku plného černých kuliček. Celou hromadu potom měl i kolem krku, který se právě sypal a měnil na skládanku.
 Sesbírala jsem to vše a našla i jeho rudý kámen.
 ,,S tímhle budu mít dost síly," zamumlala jsem si a pověsila si to kolem krku.
  Začala jsem prohledávat i kolem, kdybych ještě něco nalezla, když tu chvíli jsem podvědomě ucítila něčí přítomnost. Rychlostí, jež se dala zřejmě jen těžce vidět, jsem odrazila meč.
 Rey! 
Tlačil mě mečem k zemi a měl vražedný výraz.
 ,,Znovu se vidíme, jedno-očko." Odrazila jsem ho mečem a postavila se.
 ,,Rey, správně?" 
,,Ano, ty musíš být zas Era. Skrček z Díry o tobě vypráví." Tak se jmenoval hotel.
 Zvrásčila jsem obočí a tasila meč.
 ,,Bez sil," prohlásila jsem a ukázala na něj hrotem meče. 
,,Dobře."
 Rozeběhla jsem se proti němu.
  Když jsem chtěla udeřit, vyskočil do vzduchu a svým ostřím můj meč vyzkoušel. Stále mi zůstával v ruce.
 Švihla jsem, jenže minula. Švihnul i on a málem by mi zranil ruku, kdybych neodskočila a při tom si nesundala pásku přes oko. Druhým okem jsem viděla i tepelné známky, a tak jsem ho měla neustále na očích.
 Usmál se a sundal si černý plášť. Místo bílé košile jako posledně měl nějakou černou vestu, zrovna mi její název nešel na jazyk. Měl jí zapnutou až k hrudní kosti. Kontrastovala s jeho neopálenou kůží a modrým očím přidávala jejich ledovost. Na rameni jsem si povšimla rudého tetování přesýpacích hodin s ozdobnými okraji.
 V rychlosti jsem si sundala plášť, ale batoh si znovu nasadila na ramena. Na pažích jsem měla jen nějaké drápance od divoké zvěře, ani jsem si nepamatovala, kde jsem je získala.
 Znovu jsme si připravili meče. Všude byl stále led, a tak bylo horší se na kluzkém povrchu pohybovat. Jenže se to dalo i využít. Odrazila jsem se od zamrzlé plechovky a začala na ledě bruslit. Rey se připravil každý můj útok odrazit.
 Vyskočila jsem a při tom meč nebezpečně před sebe zvedla jílcem k čelu. Síla, která vznikla při otáčení, by mi to nedovolila udržet, jenže jsem přece jen nebyla člověk. Rey seknul mečem.
 Využila jsem toho, odrazila se šikovně o meč a chtěla mu probodnout lebku. Šok pro mě byl, když mě chytl za nohu a stáhl k zemi, při čemž jsem opravdu bolestně udeřila hlavou do ledu. Kdybych měla lebku křehkou, praskla by mi. Ale i tak hrozilo nebezpečí mozkového poškození.
 Probodl mi ruku svým mečem.
 ,,Teď už nemůžeš létat, jedno-očko." Nic jsem na to neřekla. Překvapilo mě, jakou rychlostí mě mohl zachytit.
  Jednou rukou v rukavici mi otevřel mé levé oko a prohlédl si ho.
 ,,Skutečně máš v oku barvu Ay a Strike." Byl u mě tak blízko, že to bylo nepříjemné. K tomu mi tahal oční víčka od sebe.
 ,,Asi bych ti to oko měl vydloubnout, opravdu mě tou směsicí fascinuje." Cítila jsem, že měl nohy mezi mou nohou. Druhou nohou jsem do ní nenápadně kopnula 
a odhalila pod špičkou boty ostří. Kopnula jsem do ledu a předstírala tím, že se snažím osvobodit. Ještě stále mi hleděl na oko. Mělo zorničku jako zvíře, to jsem věděla.
 Jako kočka, jsem si občas říkala.
 Ostří se snad vysunulo, to jsem nepoznala přesně. Ale risknout jsem to musela. Opatrně jsem koleno k sobě stáhla a kopnula pořádně do jeho stehna.
 Zařval a rychle ze mě slezl.
 Zamrkala jsem levým okem a pokusila se z paže vytáhnout meč.
 Povšimla jsem si, jak jeho vnitřní část stehna krvácela. Na pravou nohu ale uklouzl, a tak spadl.
 ,,Exceler!" Zaštěkala jsem. Meč se rozsypal na prach. Zvedla jsem se držíc svou pravou paži levou rukou.
 ,,Miliónové povětří!" Zahřmělo se a náhle se zvedl obrovský vítr. Rey si vyčaroval meč a odrazil obrovský vychr.
 ,,Síla tisíců hvězd," zavrčel a máchl rukou. Ze země se zvedly kousky ledů a zamířily mým směrem.
 Natáhla jsem před sebe levou ruku a vytvořila si bariéru.
 ,,Nebole-" Mé zaklínání bylo přerušené zemětřesením, při kterém jsem spadla na zadek. Stále jsme byli na ledě. Připlazila jsem se ke svému plášti a sledovala, jak se země hroutila.
 ,,Co to je?" Vzdychla jsem a snažila se rychle zvednout.
 Bylo pozdě. 
Země se pod námi propadla.
Otevřela jsem oči a s hrůzou zjistila, že jsem ve skutečnosti levé oko ani otevřít nemohla. Posadila jsem se a dotkla se obvazu.
 ,,Mělas tam úlomek ledu." Prudce jsem se otočila. Na sudech kamenů seděl Rey vypadající docela v pořádku.
 ,,Co se stalo?" 
,,Město je postavené na starých důlních šachtách. V posledních letech je ostrov pod náporem zemětřesení a občas se stane, že to šachta nevydrží a propadne se tím i část města." 
,,Kolik let?" 
,,Pět. Od té doby, co skončila válka." Uběhlo pět let od války. Nebo spíš od té, co následovala po vítězství Ameriky při třetí světové válce. Byly obrovské nepokoje v Evropě a jiných státech, které se ještě mohly vůbec držet.
 Bylo tady špatně vidět.
  Rozhlédla jsem se kolem sebe a dívala se po lucernách, které byly jedinými zdroji světla.
 ,,Asi se odsud nedostaneme," zamumlala jsem a zvedla se, i když to spíše byla jen nějaký pokus o to.
 Poznala jsem pod sebou kožich toho chlápka, co měl Asgard v podobě nehtů.
 ,,Jak dlouho jsem spala?" 
,,Dvě hodiny, asi." Podíval se na mě nezaujatým pohledem.
 ,,Asi bych osud, že jsme se tady zasekli," prohodil a bezstarostně se opřel o kameny za sebou.
 ,,To tě netrápí, že tu umřeš?" 
,,Umřeš tu i ty." 
,,Ptala jsem se první." 
,,Ani ne." Povytáhla jsem nad tím obočí. Pochopila bych, že se nebál smrti, ale že to řekl tak prostě, jako by mu snad život nebyl milý.
  ,,Četl jsem si o tobě zprávu." 
,,O mě? Jak si jí dostal do rukou?" 
,,Máme tady kronikáře. Všechny dokumenty získá. Prý jsi byla původně Strike." Podíval se na mě.
 Sklonila jsem hlavu a opřela se rukou o jednu trčící tyč ze zdi.
 ,,Ano. Původně jsem byla Strike. Jenže mě chytli a využili na pokusy. Chtěli v té době Američané vytvořit člověka, který překoná obě síly, Ay i Strike. Jenže pokus se nedařil tak, jak chtěli. Jsem jediná, nebo jak to vím, kdo má v sobě Ay i Strike. Nikdo jiný by už neměl tyto obě síly mít." Rey se uchechtl a postavil se.
 ,,Mýlíš se, i já mám obě síly. Proto se můžeme sobě rovnat, jedno-očko." Upřela jsem na něj oči, spíše oko. Nemohlo to být možné.
 I on? Vždyť jsem z něj nic výjimečného necítila. Obdařil mě šibalským úsměvem a došel ke mně.
 Zvedl mi tvář a strhl obvaz.
  Když jsem se mu z blízka podívala do očí, kolem zorniček měl rudá kolečka. Měl dlouhé řasy, toho jsem si také povšimla.
 ,,Až se uzdravíš a budeš připravená se mnou bojovat, dáme si poslední zápas. Jen my dva. Použijeme při tom všechny naše síly." Pustil mě a odstoupil ode mě. Promnula jsem si čelist a nasadila si pásek přes oko.
 ,,Dohodnuto." Rey se dotkl kamenného stropu a vyslal do něj svou energii.
 ,,Nejsme hluboko," informoval klidně a znovu ruku stáhl.
 ,,Nech to na mě." Postavila jsem se a podívala na strop.
 ,,Sama to nezvládneš." Postavil se vedle mě.
 ,,Nevěříš mé síle?" 
,,Ne." Zamračila jsem se, ale nechala to být.
 "Ú-"
  V tu chvíli Rey sevřel v pěsti mou kuličku.
 ,,Úder hromů!" Zařval. Ucítila jsem, jak mi ubyla náhle energie. Šokovaně jsem se na něj podívala. To nebylo možné... To... On...
 Kameny zasáhl takový výboj, že nám vytvořily průchod nahoru. Rey pustil můj kamínek a zatvářil se lhostejně.
 ,,Vidíš, jsme kompabitilní." Vyskočil a nechal mě o samotě na místě.
 Jak se to mohlo stát? Jak to Rey udělal?
 Podívala jsem se do díry ve stropě a rozhodla se také vyskočit.
  Zachytávala jsem se kusů trčících a potom se mi přece jen podařilo uniknout.
 V tu chvíli se ozvalo troubení. Prohrábla jsem si vlasy a zavrčela.
 ,,Tohle fakt nechápu!" Rozhlédla jsem se a uviděla kolem jenom trosky. Domy zničené, ani stopy po nějaké silnici.
  Vyrazila jsem zpátky do hotelu.
  Přišla jsem, když už byla tma. Cítila jsem se opravdu unavená. Tohle se mi již dlouho nestalo.
 ,,Vítej zpátky, Ero." Uviděla jsem Kiru. Tvářil se vesele. Asi si ani nedělal starosti, že bych ho mohla někdy zabít.
 ,,Jsem zpátky." Ale bylo pěkné, když mě vítal. To jsem nikdy nezažila.
 Prošla jsem kolem něj a zamířila do pokoje. Něco mě ale napadlo.
 ,,Hele." Otočila jsem se na Kiru. Vypadal, že už tu nějakou dobu byl, a tak bych se mohla zeptat jeho.
 ,,Znáš nějakého kronikáře?" Podrbal se ve zlatých vlasech a zamyslel se nad tím.
 ,,Jo, je tu kronikář Erben." 
,,Kde sídlí?" Došla jsem k němu. Trochu se jako kocour naježil, ale jinak se tvářil spíše nervózně.
 ,,V baráku, kde kdysi byla restaurace Zlatý drak. Pod restaurací má sklad." Zlatý drak? Kde v takovém obrovském městě mohla být restaurace?
 ,,V jaké ulici je?" 
,,Nevím. Jdi na sever. Nikdy jsem ho osobně neviděl a tu restauraci neznají všichni. Je jako legenda, víš? Strike to prý hlídá." 
,,Rey?" 
,,J-Jo," vykoktal už vyděšený. Rozhodla jsem se ho nechat být. Bylo to ještě dítě, když se na tohle podívám. I když viděl vraždění, nemusela jsem mu do toho přidat trauma ze mě.
 ,,Dobře, díky." Zamířila jsem do svého pokoje a tam si vše sundala. Potřebovala jsem se očistit. Měla jsem krev na tváři z oka, pár škrábanců na pažích a hodně špíny.
 Roztřídila jsem si dnes ulovené věci. Musela jsem i něco sníst, abych nabrala energii.
 ,,Budu asi muset na chvíli odejít pryč," zamumlala jsem si, když jsem se podívala na zásoby. Měla jsem nějaké džusy a pár tyčinek. Tohle mi moc dlouho nemohlo vydržet. Potřebovala jsem najít i tu restauraci a ta klidně mohla být daleko. To, že jí Rey nalezl rychle, bylo pochopitelné, pokud jí již znal a znal i cestu k ní. Ale... 
Co vše se o mně dozvěděl? Nepamatovala jsem si nic z dětství a život Strikeho jsem měla také malátný. Nikdy jsem neodporovala Američanům, jelikož jsem měla pocit, jako kdybych měla v mozku zábranu. I když jsem věděla, že jsem z části Strike, stejně jsem se nemohla přinutit jít proti Americe.
  Ulehla jsem na postel. Nechápala jsem stále, co říkal Rey. Také Ay i Strike? To nemohlo být možné. Jak se mu to povedlo?
 Otočila jsem se na bok a povzdechla si. Naprosto jsem netušila, co se tu dělo.
 Co to znamenalo? Co znamenalo naše setkání? Co tohle vše znamenalo?
 Srdce se mi neklidně rozbušilo. Pociťovala jsem nadmíru nepokoje a obav.
 Měla jsem snad strach?
Probudila jsem se do rána, jež bylo šedé jako vždy. Protáhla jsem se a nasadila si pásku, jež mi přes noc spadla. Oblékla jsem si plášť a kozačky. 
Potřebovala jsem do Odběru a potom hledat tu restauraci.
 Vyšla jsem z pokoje, zamknula jako vždy a zamířila do jídelny, kde měl být obchod. Vypadalo to jako banka. Byly tu přepážky, kde lidé za ní byli chráněni železnými tyčemi. Zvenčí ke mně byl vystavený lístek, kde jsem si mohla vybrat své zboží.
 Skoro jako pošta, napadlo mě, když jsem si všimla i místa pro balíky.
 ,,Co chceš?" Zavrčel neznámý hlas z druhé strany. Podívala jsem se na lístek. Byla tu i cena v podobě kamínků.
 ,,Tři džusy jablečné příchuti, pět masových tyčinek a dvě karamelové." 
,,Hoď osmnáct kuliček do zdířky a vyčkej." Zdířka byla mezi mřížemi. Byla velká přesně pro kamínek, ale tak, aby se tam nezasekl. Hodil jsem určený počet. 
Místo pro balíky se začalo otáčet, až se vynořila krabice, kde jsem vše měla.
 ,,Díky." Shrábla jsem věci a šla pryč. Vše jsem si cestou dala do batohu.
  Vyšla jsem z hotelu a vypadala se na sever, jak mi to pověděl Kira. 
Šla jsem dvě hodiny, tři a potom jsem půl dne jen šla. Ale nebyl toho města konec.
 Rozhlížela jsem se kolem sebe a měla pocit, že tohle místo bylo nekonečné. Po půl dni bych svou aktuální rychlostí ušla alespoň padesát kilometrů.
  Nakonec jsem se schovala pod střechu jednoho obchodu a snědla trochu tyčinky.
 V tu chvíli jsem zaznamenala pohyb. Pobíhal tam nějaký neklidný člověk.
 Vytasila jsem meč, jenže se zdál, že mě nezaznamenal. Pobíhal tam na druhé straně ulice a divoce se díval za sebe. Vběhl do temné uličky, odkud se po chvíli ozval strašlivý řev. Hodila jsem věci zpátky do tašky a běžela do té uličky.
  Muž ležel na zemi, nad ním velký medvěd. Povytáhla jsem nad tím obočí a vytasila meč.
 ,,Medvěd v Japonsku? To slyším poprvé." Zařval na mě a od tlamy mu odletěly kapky krve.
 Sevřela jsem meč v obou rukách.
 ,,Dvojitý Asgard." Meč od sebe oddělil svou kopii. Oba identické meče jsem sevřela pevně mezi prsty a švihla nimi. Medvěd mrtvolu nechal být a zaměřil se na mě.
 Rozeběhla jsem se z uličky. Medvěd neskutečnou rychlostí vyběhl za mnou. Skočila jsem na zeď a špičkou boty se odrazila, abych skočila na protější zeď. 
Potom jsem se otočila a jeden z mečů po medvědovi hodila. Zabodl se mu do ramene, jenže se zdálo, že ho to spíše ještě více rozzuřilo.
 Skočila jsem na něj a meč si surově z jeho ramene vytáhla. Trhl sebou, až jsem spadla na zem na všechny čtyři. Potom jsem se musela překulit jinam. 
Vzápětí jsem ho zas musela odrazit meči. Byl opravdu silný.
 ,,Itaury!" Zakřičela jsem a meče k sobě složila do podoby kříže. Meče se rozzářily a vyslaly k medvědovi oslnivé světlo.
  Zvedla jsem k němu pohled, jenže už tam nebyl. Zvedla jsem se, při tom si oklepala kalhoty.
 Vrátila jsem se za tím chlápkem do uličky. Uviděla jsem, že svíral nějakou aktovku. Vytáhla jsem mu jí z mrtvých rukou. Při tom jsem mu strhla z krku kamínek.
 Kamínek jsem si dala do kapsy a aktovku otevřela. Byly tam nějaké zkumavky. Jednu jsem si vzala do ruky. Měla oranžový obsah. 
Zkumavku jsem opatrně otevřela a přičichla si.
 Droga! 
Ucpala jsem znovu zkumavku a rozhodla se to radši vzít sebou. Aktovku jsem otřela od krve a dala si pod podpaždí. Druhou rukou jsem mu potom ještě prohledávala kapsy. 
Neměl nic jiného.
 Povzdechla jsem si a vrátila se za medvědem.
 ,,Každé maso se jí," zamumlala jsem si a povšimla si, že se už stmívalo. Vypadalo to, že tu denní světlo trvalo opravdu krátkou dobu.
 Medvěda jsem chytla za nohu a rozhodla se ho dotáhnout do nějaké opuštěné budovy.
 Zdálo se, že tu moc lidí nežilo. Proto tu byl takový klid.
 Vešla jsem i s medvědem do jednoho domu, který sloužil snad jako herna.
 Japonci rádi hráli hry, pomyslela jsem si, když jsem si a zamířila dál mezi automaty, abych se lépe skryla před nepřáteli. Zalezla jsem do koutu, kde jsem si odtáhla pár automatů, aby mi udělaly ochranou zeď a místo, kde bych si lehla. Nikde tu nebyly pavučiny.
 Jestli jsem tušila podle toho medvěda správně, vše bylo zasaženo radiací. Pavouci možná zemřeli, nebo se stali predátory, kteří ale už dávno nedělali malé pavučinky.
 Sundala jsem plášť a shodila na zem, abych se na něj posadila. Zapnula jsem jeden z automatů a vzala z něj svíčku. Tu jsem nechala vyset na kabelu z automatu.
 Vyčarovala jsem si dýku a medvěda začala rozřezávat. Střeva a podobně jsem zahodila a snažila se spíše získat pořádné maso. I maso medvědů se dalo jíst, jedla jsem i horší věci.
  Odřezala jsem, co jsem potřebovala a potom medvěda zevnitř zapálila. Maso jsem skryla do aktovky a nějaké jsem si nechala, abych si ho opekla.
 Vytáhla jsem si meč. Kouzlem jsem ho přeměnila na vidle, na které jsem maso položila a držela potom nad ohněm.
 Prohlédla jsem si zkumavku, kterou jsem držela ve volné ruce. Její obsah se mi nelíbil, ale nemohla jsem poznat, která droga to byla. Možná to byla nějaká, co dokázala zabít super lidi.
 ,,Tekuté," zamumlala jsem si a položila to vedle sebe na zem. Nemohla jsem si ještě stále zvyknout na život tady. Schovávat se v domech a očekávat návštěvu. Takové to ale občas bylo i ve válce. Opuštěná města, křičící lidé, mrtvá těla. Zprávy plné špatných zpráv a řečí o konci.
 Vzala jsem do ruky maso a otočila ho, aby se udělalo i z druhé strany. Neměla jsem takové city v prstech jako lidé. Ale za to jsem měla silnější kůži, a tak nějaké city byly zbytečné.
 Olízla jsem si prst a rozhlédla se kolem sebe. Bylo to tak opuštěné. Ani jsem nečekala, že bych zažila někdy takové ticho.
 Sundala jsem maso z ohně a položila si ho na nějaký hadr, co jsem si tu našla. Nebylo to špatné. Jen tam byla cítit ta hořká radiace. Radiace nemá chuť, ale to se mezi super lidmi říkávalo. Silnou radiaci jsme dokázali vycítit. Ale ani my jsme nebyli odolní proti radiaci. Kdyby nás zasáhla radiace, nic by se nám nestalo. Ale kdyby u nás explodovala atomová bomba, jen málo z nás by to přežilo.
 Protáhla jsem se.
  Když jsem dojedla, položila jsem se a uhasila všechna světla. 
Druhého dne jsem vyrazila dál. Šla jsem pár hodin, než jsem uviděla restauraci Zlatý drak.
 Rozhlédla jsem se, jenže jsem Reye neuviděla. Pro jistotu jsem si vytáhla meč a vešla do restaurace. Měla přes výklenky plachty, ale dveře se zdáli nepoškozené. Uvnitř restaurace nevypadala tak pochmurně jako jiné restaurace ve městě. Místo bledých barev zdí tu byly temné rudé vrhající restauraci do potemnělé atmosféry.
 Přešla jsem za pult, kde bývaly sklady. Byl tam.
 Otevřela jsem víko a podívala se dovnitř. Sklady na víno vždy byly v podzemí. Nebo to tak měly menší restaurace.
 Seskočila jsem a dopadla na kamennou zem. Uviděla jsem, že se svítilo mezi obrovskými sudy s vínem.
  Došla jsem k největšímu zdroji světla v další části skladu, kde také byla obrovská knihovna plná různých desek. Na zdi po pravé straně byla tabule, na které byla vypsána jména a pod nimi buď karty s kolečkem, nebo křížkem.
 ,,Kdo jsi?" Otočila jsem pohled na starce s obvazy na očích.
 ,,Era, přišla jsem se zde dozvědět o pokusu zkřížení Strikeů a Ay." Zvedl se od stolu, kde měl starý kalamáž a lejstro.
 ,,Ah, o tebe se tu nedávno zajímal Rey." Otočil se a začal v knihovně podle hmatu hledat.
 Všimla jsem si, že různá jména na složkách byly vyryté, možná, aby je podle hmatu našel.
 ,,Tady něco mám." Položil to na stůl k rohu.
 Došla jsem k tomu a dotkla se desek.
 Křížení, hlásal název.
 Otevřela jsem desky a pohlédla na několik listů. Byly zde i fotografie pokusných lidí. Na jedné jsem poznala i mladší verzi Reye, kterého fotily s číslem v ruce.
 ,,2325," zamumlala jsem si své číslo.
  Po chvíli jsem našla svou fotografii. Ležela jsem a na jednom oku měla něčí ruku. Vypadala jsem mladší.
 Zvedla jsem fotografii a zadívala se na pravou ruku. Byla totiž zvláštně pokreslená. Spíše to vypadalo jako tetování. Druhá ruka byla špatně vidět, ale tato na prstech byla potetovaná.
 Podívala jsem se na své ruce a sevřela volnou v pěst.
 Přečetla jsem list u mé fotky daný.
 ,,Subjekt dostal osmdesát miligramů Otovia a dusíku jehelného. Do očí mu byla vstříknuta dávka Easrilu zamíchaný s radiační hmotou uzavřené v boxu F5," šeptala jsem a četla dál. Potom mě překvapila jedna informace.
 ,,Na pažích subjektu se začaly nečekaně objevovat prapodivné znaky vypadající jako kombinace blesků a šlahounů rostlin. Nikdo nemohl identifikovat, jak se tento zjev stal. Po pěti dnech stopy na kůži zmizely." Zvrásčila jsem obočí a znovu pohlédla na svůj obrázek.
 Něco bylo špatně, pomyslela jsem si neklidně.
 Co to se mnou je? Ptala jsem se.
 Zavřela jsem desky a znovu je vrátila kronikáři.
 ,,Děkuji za informace." Byly to důležité informace.
 ,,Počkej ještě chvíli." Zvedla jsem k postaršímu muži pohled.
 ,,Era... 2325?" 
,,Ano." 
,,Mám tu něco pro tebe." Pozvedla jsem nad tím obočí, ale přišla k muži, který se začal hrabat.
 ,,Byla tu taková urozená dáma. Řekla, že přijdeš, a nechala tu dopis." Vytáhl trochu zmuchlaný dopis a strčil mi ho do rukou. Dopis jsem otevřela. Byl napsán britskou angličtinou. Jediné, co tu stálo, bylo: 
Utíkej. Hrozí ti konec.
 Povytáhla jsem nad tím obočí. Potom jsem ještě na rohu uviděla datum 21.9.2250.
 ,,Jaký je dnes den...?"
 V tu chvíli jsem zaslechla obrovskou ránu.
 Pohlédla jsem na strop, pustila z rukou dopis a vytasila meč. Znovu se ozvala rána a vše se otřáslo. Popadaly složky a další věci. 
Při další ráně dokonce spadla knihovna, kterou jsem však svým mečem zničila.
 ,,Musíme zmizet," zasyčela jsem a pohlédla na slepce. Nemohla jsem ho tu nechat. Ale měla jsem batoh... Starce jsem zvedla do náruče ze země a běžela s ním rychle ze skladu.
  Rány se začaly čím dál více ozývat. Dostala jsem se do hořící restaurace.
 Vyběhla jsem, pustila starce na zem a rozhlédla se. Vše bylo v plamenech. Nad hlavou jsem měla obrovskou armádní loď vypadající jako přerostlá stíhačka.
 ,,Arkáda bouře," zařvala jsem a mečem mrštila po té lodi.
  Po chvíli explodovala. Ale viděla jsem více lodí.
 Dokonce i stíhačky zde poletovaly a střílely po domech. Znovu jsem vzala starce a uháněla s ním zpátky k místu, odkud jsem sem přišla. 
  Všude se střílelo.
 Viděla jsem, jak obrnění lidé stříleli po Ay i Strike. Jenže někteří se tak snadno nevzdali a bojovali. Jeden z lidí se dokonce i na mě vrhl, ale byla jsem rychlá a probodla ho mečem. Byl tu opravdu chaos. Nikde jsem neviděla ani Kiru, ani Lizzy. Snad ani Rey tu poblíž nebyl.
  Schovala jsem se do uličky a položila starce.
 ,,Nemůžu vás nést a při tom bojovat," řekla jsem.
,,Tak mě tu nech." 
,,Ne, jsem stále člověk, a tak vás tu nenechám." 
,,Nepoužívej to prosím jako výmluvu. Jsem starý, smím zemřít." 
,,Jste kronikář. Musíte vědět o nějakém bunkru." 
,,Jeden je pod klubem, který se považuje za jedno z neutrálních míst." Asi jsem věděla.
 Vzala jsem znovu starce do náruče, když jsem v tu chvíli za sebou ucítila něčí přítomnost. Dříve, než jsem se otočila a vrhla meč, střelila ta osoba do mě. Mě to nic neudělalo, jenže to zasáhlo kronikáře do hlavy.
 ,,Ledová bouře." Opatrně jsem položila mrtvé tělo a otočila se na lidského muže, ze kterého vyčuhovaly ledové ostny.
 ,,Dobrou noc."
  Vyšla jsem z uličky a střetla se s celou skupinou ozbrojených mužů. Všechny jsem buď zničila svou silou, nebo svým mečem.
 ,,Poslední báseň." Země se otřásla a začala vojáky pohlcovat.
 ,,Divoká bouře." Prudce jsem vzhlédla a uviděla, jak Rey svým mečem ničil stíhače. Zrovna jich několik zničil blesky.
  ,,Vodní náraz," vykřikla jsem k jedné stíhačce a při tom doskákala po zdech na střechu domu. Rey skončil ke mně na střechu. Byl celý od krve, ale ne určitě od té své.
 ,,Jdeš pozdě." Odplivl si a otřel si ústa.
 ,,Neměla jsem s tebou ujednanou schůzku," podotkla jsem. Sundala jsem si batoh a vytáhla zkumavky.
 ,,Co to máš?" V tu chvíli jsem byla přitisknutá k taškám střechy. Oči mu žhnuly. Ohromilo mě, že mě dokázal tak nečekaně sejmout.
 Vytrhl mi z ruky zkumavky. Palcem jednu otevřel a vypil.
 Vytřeštila jsem oči a sevřela jeho ruku svírající můj krk.
  Vypil vše a zkumavku odhodil. Měl divoký výraz.
 ,,Opravdu... Jsi ale překážka." Praštil mnou, až prorazil z části střechu. Zasyčela jsem a podívala se na nebe.
 ,,Proč sis to vzal?" Zeptala jsem se poklidně. Strhl mi z oka pásku.
 ,,Protože chci," zavrčel a zněl více jako zvíře, než člověk.
 Že by droga posilující zvířecí část? Napadlo mě.
 ,,Dává to sílu. Ti slabší to neunesou, ale já jsem silný." Zvedl mě nad hlavu a stiskl pevněji prsty kolem mého krku.
 ,,Je to látka, která ti byla vstříknuta do rukou i oka. Proto jsi taková."
 No jo, pomyslela jsem si. Četla jsem v těch listech, že mi tam byla vstříknutá látka posilující končetiny a orgány. Díky tomu jsem měla silnější ruce. Bylo to tak udělané, aby mé útoky mečem byly efektivnější.
 ,,Výstřel draků." Křikla jsem, vytáhla jednu zkumavku z kapsy pláště a vypila její obsah. Střecha se roztřásla a zespoda začaly vystřelovat rudé koule.
 Kopla jsem do Reye a odstrčila se od něj. Skončila jsem na další budovu a při tom si plášť sundala. Na pažích jsem měla ta znamení jako na fotografii.
 Vyčarovala jsem meče.
 ,,Dvou-měsíční úder!" Vyskočila jsem a meči švihla kolem sebe. Obrovská masa energie se uvolnila a zničila kolem sebe mnoho stíhaček.
 Dopadla jsem na jeden z nejvyšších domů a rozhlédla se.
 Jen pustina, oheň a dým. Skončila jsem přímo před loď.
 ,,Poslední úder!" Křikla jsem...
,,Neměl jsi prohrát sázku," řekla jsem Bertovi podávající mi pivo. Byl to informátor, něco jako kronikář, i když tenhle chlap šel spíše na aktuální informace než na ty už zapomenuté.
 ,,Sázet se, jestli sejme prase Kira... To je fakt na prd." Usmála jsem se, vypila pivo a zvedla se.
 ,,Jo, ale měl jsi vědět, že Kiru sejme i slepice. Zmutované prase je jak hloupý vtip." 
 ,,Odcházíš?" Zeptal se, když jsem se otočila.
 ,,Jo, mám ještě práci." Vyšla jsem z klubu a rozhlédla se. Už to bylo několik měsíců, co jsme porazili americkou armádu. Potom nám několik lidí dohodlo, abychom tu žili. Amerika nám potom poslala lidi, kteří nějaké části města opravili. Vytvořili jsme si tu menší komunitu, to bylo snad dobré.
  Zamířila jsem uličkou do oblastí, kde se prach ještě válel na rozbitých budovách. Zvedla jsem pohled k nebi. Šedé jako vždy.
 Usmála jsem se a vytáhla meč.
 ,,Tak už jsi přišla?" Rey seskočil ze střechy domu a olízl si ze rtu krev.
 ,,Jsi připravená se mnou bojovat?" Ušklíbla jsem se a ukázala na něj mečem.
 ,,Byl to osud..." Byl osud, že jsem přišla do tohoto města. Potkat Reye a zažít věci, které obyčejný člověk nemohl znát. Protože... Protože jsem byla výjimečná. Tohle byl můj osud... Proto jsem musela bojovat...
 Vyběhla jsem a střetla se s mečem Reye. Byl osud bojovat s Reyem... S jeho mečem. Cítit mezi námi tu obrovskou moc.
 ,,Vítej v tomhle světě, jedno-očko." 
,,Budu se na to těšit," zavrčela jsem a strhla si pásku. Přes oko jsem měla jizvu, kterou jsem si udělala naposled. Ale tohle nebylo přece naposled, kdy jsem s ním bojovala... Tohle byl pravý začátek. Začátek mé cesty...
 Kdy ale mohl přijít konec?
Konec

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře