51.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.44 |
› 

 Příprava

Jareda a Jamieho jsem našla v naší ložnici, jak na mě ustaraně čekají. Jared zřejmě mluvil s Jebem.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě Jared, zatímco Jamie vyskočil a objal mě kolem pasu.
Netušila jsem, jak na tu otázku vlastně odpovědět. "Jarede, potřebuju tvou pomoc."
Jared se zvedl dřív, než jsem větu stačila dokončit. Jamie se ode mě odtáhl, aby mi viděl do obličeje, ale já se mu do očí záměrně nepodívala. Nedokázala jsem odhadnout, kolik toho v dané chvíli snesu.
"Co mám udělat?" vyhrkl Jared.
"Jdu na výpravu. Hodily by se... další paže."
"A o co se jedná konkrétně?" Už byl soustředěný, stačil se přeladit na potřeby mise.
"Vysvětlím ti to po cestě. Máme na to málo času."
"Můžu jít s vámi?" ozval se Jamie.
"Nemůžeš!" odmítli jsme já i Jared jednohlasně.
Jamie se zamračil a pustil mě, sedl si na matraci a překřížil nohy. Položil si obličej do dlaní a trucoval. Před odchodem z jeskyně jsem si dávala pozor, abych se na něho ani nepodívala, protože už teď jsem zoufale toužila posadit se vedle něho, pevně ho obejmout a celou tu polízanici pustit z hlavy.
Jared šel za mnou jižním tunelem.
"Proč tudy?" nadhodil.
"Já..." Lež nebo vytáčku by poznal. "Nechci nikoho potkat. Hlavně ne Jeba, Aarona a Brandta."
"Proč?"
"Nehodí se mi, aby se pustili do vyptávání. Aspoň prozatím."
Mlčky se snažil v mé odpovědi najít nějakou logiku.
Změnila jsem téma. "Víš, kde je Lily? Podle mě by neměla zůstávat sama. Připadala mi..."
"Je s ní Ian."
"To je dobře. Je moc hodný."
Ian Lily pomůže; v téhle chvíli je pro ni tím pravým společníkem. Ale kdo pomůže Ianovi, až...? Potřásla jsem hlavou, abych tu myšlenku zahnala.
"A co vlastně potřebujeme sehnat tak narychlo?" zajímal se Jared.
Odhodlaně jsem se nadechla. "Kryotanky. Mrazicí schránky."
V jižním tunelu byla tma, takže jsem Jaredovi neviděla do obličeje. Dál šel rovnoměrným krokem vedle mě a několik minut nic neříkal. Když opět promluvil, poznala jsem, že už je v duchu soustředěný na loupežnou výpravu – ponořený do sebe, zacílený, takže na případnou zvědavost neměl prostor; tu uspokojí až po splnění úkolu.
"Kde je seženeme?"
"Prázdné kryotanky jsou uskladněny před Léčitelskými klinikami, dokud jich není třeba. Protože na planetu víc duší přichází, než odtud odchází, je kryotanků přebytek. Nikdo je nehlídá a nikdo si ani nevšimne, že se jich pár ztratilo."
"Víš to určitě? Odkud jsi tu informaci sehnala?"
"Viděla jsem je v Chicagu, byly jich doslova hromady. Dokonce i ta malá klinika v Tucsonu jich má zásobu, vyrovnanou v bednách za vjezdem pro sanitku."
"Pokud jsou v bednách, jak můžeš vědět..."
"Ty sis ještě nevšiml naší záliby v etiketách a štítcích?"
"Ale já o tvém tvrzení nepochybuju," objasnil. "Jen se chci ujistit, že jsi vzala do úvahy úplně všechno."
V jeho slovech jsem vytušila dvojí význam. "Ano, vzala."
"Tak se do toho pustíme."
Doktora jsme cestou nepotkali, protože už odešel za Jebem. Zřejmě se za ním vydal hned po mém odchodu. Zkusila jsem si představit, jak jeho novinku přijmou. Jen jsem doufala, že nejsou tak hloupí, aby to probírali před Hledačkou. Kdyby se dozvěděla o mém plánu, mohla by svůj lidský mozek naschvál zničit. Co když usoudí, že jsem svůj původ zradila stoprocentně? Že lidem poskytnu tajemství bez sebemenší podmínky?
Ale na druhou stranu, vždyť přesně to udělám! Doktora po mé smrti nebude nic nutit, aby dodržel dané slovo.
Ano, bude se snažit. Tomu jsem věřila. Musela jsem tomu věřit. Ale sám všechno nezvládne – a kdo by mu v tom pomáhal?
Protáhli jsme se úzkým, temným průlezem, jenž vedl na jižní svah skalnatého kopce. Ocitli jsme se asi v polovině cesty k nízkému vrcholku. Východní obzor začínal šednout a rozhraní skály a nebe lemoval ten nejjemnější odstín růžové barvy.
Slézala jsem dolů s očima pevně upřenýma na vlastní nohy; bylo to nezbytné, protože tudy nevedla žádná stezka a kamenitá suť na svahu se při každém došlápnutí chovala zrádně. Ovšem, i kdyby cesta byla dlážděná a rovná, stejně bych těžko dokázala vzhlédnout. Měla jsem pocit, že i ramena se mi nahrbila pod nezvyklým břemenem.
Zrádce. Ne psanec, ne poutnice. Jen obyčejný zrádce. Životy svých něžných bratrů a sester jsem vkládala do vražedných a nenávistných rukou své adoptivní lidské rodiny.
Moji lidé však duše nenáviděli plným právem. Tohle byla válka a já jim dávala zbraň. Možnost beztrestně zabíjet.
Přemýšlela jsem o tom celou tu dobu, kdy jsme v sílící záři svítání běželi pouští; běželi jsme z toho důvodu, že vzhledem k pátrajícím Hledačům bychom správně neměli za denního světla vůbec vystrčit nos.
Pokud jsem svoje rozhodnutí hodnotila z tohoto úhlu – ne jako rozhodnutí se obětovat, ale spíš vyzbrojit lidi výměnou za Hledaččin život – pak mi bylo jasné, že nejednám správně. A, mezi námi, kdyby mi šlo o záchranu pouze Hledačky, právě teď by přišla ta chvíle, kdy bych si svůj plán rozmyslela a vrátila se do jeskyní. Nestála za životy všech ostatních. S tím by souhlasila dokonce i ona sama.
Nebo nesouhlasila? napadlo mě náhle. Jared se přece zmínil, že Hledačka nemá sklony k dobročinnosti. Není nesobecká jako my ostatní. Možná jí je vlastní život dražší než životy mnoha ostatních dohromady.
Ale teď už bylo na změnu názoru pozdě. Plány jsem dotáhla mnohem dál než k pouhé záchraně Hledačky. Za prvé, tohle by se opakovalo. Kdybych lidem nenabídla jiné řešení, zabíjeli by všechny duše, které by jim padly do rukou. A co víc, chtěla jsem zachránit Melanii, a to za tu oběť stálo. A taky tím zachráním Jareda a Jamieho, tak proč bych současně nemohla zachránit i tu odpornou Hledačku?
Duše nebyly v právu, když obsadily tuhle planetu. Moji lidé si svůj svět zasloužili. Vrátit jsem jim ho nemohla, ale mohla jsem jim dát tohle. Jen kdybych měla aspoň tu jistotu, že nebudou krutí.
A Doktorovi musím zkrátka věřit.
A možná vymáčknout slib i několika dalších svých přátel, čistě pro jistotu.
Zkusila jsem si představit, kolik lidských životů tím zachráním. Kolik životů duší bych tím zachránit mohla. To jediné, co jsem zachránit nedokázala, jsem byla já.
Ztěžka jsem si povzdechla. Jared to zaslechl i přes naše namáhavé oddechování při rychlém běhu. Koutkem oka jsem viděla, jak se ohlédl, zabodl do mě oči, ale já jsem ten pohled neopětovala. Civěla jsem do země.
K úkrytu s džípem jsme dorazili dřív, než se slunce přehouplo přes východní horský řetěz, i když celá obloha už byla světle modrá. Vrhli jsme se do mělké jeskyně přesně v okamžiku, kdy pouštní písek zezlátl pod prvními paprsky.
Jared ze zadního sedadla vozu popadl dvě lahve vody, jednu mi hodil a opřel se zády o stěnu. Promluvil až poté, co vylokal polovinu lahve a hřbetem ruky si otřel ústa.
"Pochopil jsem, že jsi spěchala, aby ses dostala až sem, ale pokud se chceš někam vloupat a něco ukrást, stejně musíme počkat do setmění."
Polkla jsem doušek vody. "To je v pořádku. Věřím, že teď už na nás ochotně počkají."
Očima mi pátravě přejel po obličeji.
"Viděl jsem tvou Hledačku," promluvil nakonec a čekal na mou reakci. "Je... energická."
Přikývla jsem. "A užvaněná."
Pobaveně zakoulel očima. "Podle všeho nebyla nadšená z ubytování, které jsme jí nabídli."
Sklopila jsem pohled k zemi. "Mohla to mít horší," zamumlala jsem. Do hlasu mi prosákla špetka té ukřivděné žárlivosti, kterou jsem cítila.
"To je pravda," přisvědčil zahanbeně.
"Proč jsou zrovna na ni tak hodní?" zeptala jsem se šeptem. "Přece zabila Wese."
"No, protože to je tvoje vina."
Vytřeštila jsem na něho oči a s úžasem si všimla, jak se mu zlehka zvedají koutky úst; utahoval si ze mě.
"Moje?"
Náznak úsměvu zmizel. "Nechtěli si připadat jako zrůdy. Už ne. Snažili se napravit to, co dělali předtím, jenže už bylo pozdě – a vybrali si na to nesprávnou duši. Nedošlo mi, že to... raní tvoje city. Myslel jsem si, že to naopak přivítáš."
"To ano." Nechtěla jsem, aby ublížili komukoliv. "Vždycky je lepší chovat se laskavě. Já jen..." Zhluboka jsem se nadechla. "Jsem ráda, že znám důvod."
Takže oni tu laskavost projevili mně, ne jí. Hned ze mě kus břemene spadl.
"Není to dobrý pocit – vědět, že si vrchovatě zasloužíme označení zrůda. Je lepší chovat se laskavě, než se pak cítit provinile." Opět se usmál a pak zívl. Okamžitě jsem začala zívat i já.
"Moc jsme toho nenaspali," poznamenal, "a tuhle noc to nebude o nic lepší. Měli bychom usnout."
Jaredův návrh jsem přivítala. Věděla jsem, že má v zásobě spoustu otázek o naší výpravě. A navíc mi bylo jasné, že leccos si už domyslel. Mně se však nechtělo mluvit o ničem, co se té věci týká.
Natáhla jsem se na hladkou písečnou rovinku vedle džípu. K mému úleku si Jared lehl vedle mě, těsně ke mně. Přitulil se ke křivce mých zad.
"Ukaž," řekl a podstrčil mi prsty zezadu pod hlavu, nadzvedl mi ji a položil pod ni paži jako polštář. Druhou paži mi ovinul kolem pasu.
Uběhlo hezkých pár vteřin, než jsem se vzmohla na slůvko: "Díky."
Zívl. Na šíji mě ovanul jeho teplý dech. "Trochu si odpočiň, Wando."
Nedalo se to označit jiným slovem než objetí. Jared rychle usnul, jak to uměl odjakživa. Já se snažila v sevření jeho paží uvolnit, ale trvalo mi to hodně dlouho.
A právě tohle objetí mě přimělo položit si otázku, kolik už toho ve skutečnosti uhodl.
Unavené myšlenky mi bloumaly a proudily bez ladu a skladu. Jared měl pravdu – měli jsme za sebou vyčerpávající noc, třebaže nebyla tak dlouhá, jak bych si přála. Zbytek mých dní a nocí proletí jako pouhé minuty.
Pak už jsem věděla jen tolik, že Jared mnou třese, aby mě probudil. Světlo v jeskyňce bylo matné a oranžové. Slunce zapadalo.
Jared mě vytáhl do stoje a podal mi energetickou tyčinku pro sportovce; tyhle potraviny jsme měli v džípu vždy připravené. Mlčky jsme snědli každý svou, dopili zbytek vody. Jared vypadal vážně a soustředěně.
"Ještě pořád spěcháme?" zajímal se, když jsme nasedli do džípu.
Ne. Přála jsem si, aby se čas nekonečně vlekl.
"Ano." K čemu odkládat nevyhnutelné? Pokud budeme čekat příliš dlouho, zahyne Hledačka i její tělo, ale já stejně nebudu mít na výběr jiné možnosti než teď.
"V tom případě vyrazíme do Phoenixu. Určitě si vůbec nevšimnou, že se jim ztratily zrovna tyhle věci. Nedává přece smysl, že by lidé kradli mrazicí boxy. K čemu by jim propána byly?"
Ta otázka nevyzněla ani v nejmenším řečnicky. Vycítila jsem, že si mě opět zkoumavě prohlíží. Přesto jsem dál nehybně zírala na skály a mlčela.
Než jsme si vyměnili vozidlo a vyjeli na dálnici, byla už úplná tma. Jared pro jistotu pár minut čekal se zhasnutými světly. Minulo nás asi deset aut. Pak před dalšími reflektory byl tak dlouhý pruh tmy, že Jared stačil bezpečně vjet na silnici.
Cesta do Phoenixu trvala krátce, ačkoliv Jared pečlivě udržoval rychlost pod povolenou hranicí. Čas pádil, jako by se i celá zeměkoule začala otáčet rychleji než dřív.
Tvořili jsme součást husté, rovnoměrně plynoucí dopravy na dálnici, jež obkružovala nízké, rozlehlé velkoměsto. Z auta jsem zahlédla nemocnici. Před námi sjelo z hlavní směrem k budově jiné auto a my ho klidně, beze spěchu následovali.
Jared zabočil na hlavní parkoviště.
"Kam dál?" vyhrkl nervózně.
"Zjisti, jestli ta silnice vede za nemocnici. Kryotanky by měly být u nákladní rampy."
Jared pomalu jel. Všude kolem nás se hemžila spousta duší, chodily do budovy nemocnice a jiné zase ven, některé v chirurgických pláštích. Léčitelé. Nikdo nám nevěnoval zvláštní pozornost.
Silnice chvíli běžela podél chodníku a pak se odklonila k severní straně nemocničního komplexu.
"Vidíš? Nákladní vozy. Jeď k nim."
Projeli jsme mezi řadou nízkých garáží a parkovištěm. K nákladním rampám byly nacouvané dodávky a náklaďáky, nepochybně s medicínským materiálem. Pohledem jsem přejela po bednách na rampě; všechny měly na sobě zřetelné štítky.
"Jeď dál... ale při zpáteční cestě bychom pár přepravek naložit mohli. Vidíš – Hojič... Chladič... Znehybňovač? To by mě zajímalo, k čemu slouží."
Potěšilo mě, že tyhle zásoby tu leží krásně označené a bez dozoru. Moje rodina nezůstane bez léků ani po mém odchodu. Až budu pryč; tahle věta se mi teď pletla snad do každé myšlenky.
Zabočili jsme za další budovu. Jared nepatrně zrychlil a díval se upřeně před sebe. Byli tam lidé, čtyři, a vykládali obsah náklaďáku na rampu. Mou pozornost upoutala právě přesnost jejich pohybů. S nevelkými přepravkami nezacházeli hrubě, naopak, s neskonalou opatrností je kladli na betonový chodník ve výši lidského pasu.
Ve skutečnosti jsem žádné další potvrzení nepotřebovala, ale pak jeden z dělníků natočil bednu a já viděla černý nápis.
"Tohle hledáme. Zrovna vykládají plné nádoby. Prázdné nemohou být moc daleko... Vidíš? Ten přístřešek jich je zpola plný. Vsadila bych se, že ty zavřené sklady jsou plné až po strop."
Jared pokračoval v jízdě pořád stejnou opatrnou rychlostí a zabočil za roh, k zadní stěně budovy.
Tiše zafrkal.
"Co je?" podivila jsem se.
"To sedí."
"A co?"
Bradou ukázal k nápisu nad vchodem do budovy.
Porodnice.
"Aha," broukla jsem ulehčeně. "Aspoň víš, že myslíme na všechny alternativy."
V očích se mu zablýsklo, ale pak se ohlédl zpět k silnici.
"Musíme chvilku počkat, jak to vypadá, za chvíli budou hotovi."
Jared opět objel nemocnici a zaparkoval na největším parkovišti, co nejdál od lamp.
Vypnul motor a svezl se na sedadle kus níž. Pak mě uchopil za ruku. Věděla jsem, na co se zeptá, a snažila jsem se připravit.
"Wando?"
"Ano?"
"Ty chceš zachránit Hledačku, je to tak?"
"Ano, to chci."
"Protože to je správná věc?" hádal.
"Přesně z toho důvodu."
Minutku mlčel.
"Ty víš, jak vyjmout duši a přitom nepoškodit tělo?"
Srdce mi ztěžka klopýtlo. Než jsem se vzmohla na odpověď, musela jsem křečovitě polknout. "Ano. Už jsem to dělala. V nouzové situaci. Ne na téhle planetě."
"Kde?" vyzvídal. "A o jakou krizi se jednalo?"
Tento příběh jsem zatím z pochopitelných důvodů nevyprávěla, i když patřil k mým nejlepším. Byl hodně akční. Jamie byl z něj byl celý pryč. Povzdechla jsem si a tiše začala.
"Na Mlžné planetě. Byla jsem se svým přítelem Světelnou zbrojí a s průvodcem. Jeho jméno si už nepamatuju. Já se tam jmenovala Hvězdný život. Tou dobou jsem si už vysloužila slušnou pověst."
Jared se zasmál.
"Putovali jsme přes čtvrtou ledovou pláň prohlédnout si jedno z nejznámějších křišťálových měst. Cesta byla údajně bezpečná, proto jsme na ni vyrazili jen ve třech.
Drápatci si s oblibou vyhrabávají díry ve sněhu a v těch se schovávají. Kamufláž, chápeš? Past.
V jednom okamžiku se před námi rozprostírala pouze zasněžená nekonečná rovina. Vzápětí jako by celý bílý kraj vybuchl až do nebe.
Průměrný dospělý Medvěd je velký asi jako bizon. Plně dorostlý Drápatec je kolos velký jako kosatka. A zrovna tenhle patřil k největším.
Neviděla jsem na vůdce, protože Drápatec vyskočil mezi námi, obrácený ke mně a Světelné zbroji. Medvědi jsou rychlejší než Drápatci, ale tenhle měl výhodu v tom, že nás zaskočil. Vzápětí se k nám snesla jeho kusadla tvrdá jako mramor a přestřihla Světelnou zbroj vpůli dřív, než jsem si stačila plně uvědomit, co se děje."
Po kraji parkoviště se zvolna sunulo auto. Mlčky jsme čekali, až projede kolem nás.
"Zaváhala jsem. Správně jsem měla utéct, ale... na ledu tam umíral můj kamarád. A to zaváhání by stálo život i mě, kdyby Drápatcovu pozornost neupoutalo něco jiného. Později jsem zjistila, že náš průvodce – taková škoda, že si nevzpomínám na jméno! – zaútočil na nestvůřin ocas v naději, že nám zajistí příležitost k útěku. Drápatec se svým vynořením rozvířil tolik sněhu, jako by vypukla vánice. Právě ta snížená viditelnost nám měla záchranu usnadnit. Průvodce netušil, že pro Světelnou zbroj je na útěk už pozdě.
Drápatec tedy zaútočil na průvodce a druhou levou nohou kopl po nás, až jsem odlétla. Vedle mě přistála horní polovina kamarádova těla. V proudu jeho krve tál sníh."
Při té vzpomínce jsem se otřásla.
"Moje další jednání bylo nelogické, protože jsem pro Světelnou zbroj neměla žádné tělo. Nacházeli jsme se v polovině vzdálenosti mezi dvěma městy, příliš daleko, než abych mohla doběhnout pro pomoc. A asi to bylo i kruté, vyjmout ho bez léků proti bolesti. Nesnesla jsem však pomyšlení, že ho tam nechám zemřít v rozdrcené polovině těla jeho Medvědího hostitele.
Použila jsem hranu ruky, kterou Medvědi sekají led. Bylo to příliš široké ostří... způsobilo hodně škody. Mohla jsem pouze doufat, že Světelná zbroj je už dost daleko, aby tu další bolest necítil.
Jemnými vnitřními prsty jsem hladila Světelnou zbroj a vábila ji ven z Medvědova mozku.
Byl pořád ještě naživu. Přesvědčila jsem se o tom jen bleskově a zastrčila si duši do kapsy na vejce ve středu těla, mezi dvěma nejžhavějšími srdci. To ji mělo uchránit před umrznutím, ale bez těla stejně nemohla přežít déle než pár minut. A kde v té pustině najít hostitele?
Napadlo mě, že se s duší podělím o svoje hostitelské tělo, ale nevěřila jsem, že bych během procesu implantace zůstala při vědomí až do chvíle, než bych ji stačila do mozku přenést. A navíc – bez léků bych rychle zemřela. Vzhledem k tomu množství srdcí Medvědi krváceli obrovským tempem.
Drápatec zařval a já ucítila, jak se pod jeho dusajícími obrovskými pařáty otřásla země. Netušila jsem, kam se poděl průvodce a jestli je vůbec naživu. Nevěděla jsem, jak dlouho Drápatci potrvá, než nás v tom sněhu najde. Krčila jsem se hned vedle rozedraného Medvědího těla. Zářivá krev prostě nemohla uniknout netvorově pozornosti.
A pak jsem dostala ten šílený nápad."
Odmlčela jsem se, protože jsem se tiše rozesmála.
"Pro Světelnou zbroj jsem neměla Medvědího hostitele. Svoje tělo jsem použít nemohla. Průvodce byl buď mrtvý, nebo utekl. Ale na ledové pláni bylo ještě jedno tělo.
Ano, nápad to byl šílený, ale já pořád musela myslet na Světelnou zbroj; nebyl to ani blízký přítel, ale stejně jsem věděla, že pomalu umírá, přímo mezi dvěma z mých srdcí. A to se nedalo snést.
Zaslechla jsem řev běsnícího Drápatce a rozběhla se k němu. Mířila jsem rovnou k jeho třetí levé noze a vyhoupla se na ni, jak nejvýš to šlo. Medvědi byli dobří skokani. Použila jsem všech šest svých nohou a ostré boky, abych se po boku netvora vysoukala nahoru. Drápatec řval a zběsile se otáčel na místě, ale nebylo mu to nic platné. Představ si psa, jak se honí za vlastním ocasem. Drápatci mají velmi malý mozek, čili omezenou inteligenci.
Došplhala jsem obru na hřbet a po dvojité páteři běžela k šíji; cestou jsem se zasekávala všemi noži, aby mě nemohl setřást.
Dostat se k netvorově hlavě mi trvalo jen vteřinku. Tam ovšem teprve začaly ty největší problémy. Moje řezáky na led byly dlouhé jen... asi jako tvoje předloktí. Kůže Drápatce byla dvojnásob silná. Švihla jsem paží co nejprudčeji a prořízla první vrstvu srsti a blan. Drápatec zaryčel a vzepjal se na zadních. Málem jsem sletěla na zem.
Zasekla jsem se mu čtyřmi končetinami do kůže – a Drápatec skučel a zmítal se ze strany na stranu. Dalšími dvěma jsem střídavě sekala do vzniklého řezu. Kůže byla tak silná a tuhá, že jsem nevěřila, že ji protnu skrznaskrz.
Drápatec vyváděl jako pominutý. Otřásal se tak mocně, že v jednu chvíli jsem se málem neudržela. Bohužel, čas zbývající Světelné zbroji se krátil. Zaryla jsem nože do otvoru a snažila se ho roztrhnout.
Nato se Drápatec svalil zády na led.
Nebýt toho, že padl na noru, v níž se předtím skrýval, nejspíš by mě rozdrtil, ale takhle mi ten úder pomohl, i když mě zpola omráčil. Nože konečně pronikly zvířeti pod kůži, protože při nárazu na zem projely hlouběji, než bych zvládla vlastními silami. Vlastně – ještě hlouběji, než jsem potřebovala.
Oba jsme chvíli zůstali v polovičních mrákotách, já navíc přidušená. Uvědomovala jsem si, že rychle musím něco udělat, ale nevzpomínala jsem si co. Netvor se začal převalovat a závan čerstvého vzduchu mi pročistil hlavu. Nu ano, Světelná zbroj!
Když jsem ho z kapsy na vejce přenášela do rozříznutého zátylku monstra, snažila jsem se ho měkkou stranou dlaně co nejvíc ochránit před chladem.
Drápatec se postavil a opět zběsile vyhodil zadníma nohama. Tentokrát jsem sletěla na zem. Pochop, přestala jsem se přidržovat, abych mu mohla Světelnou zbroj vložit do šíje. Drápatec byl vzteky bez sebe. Ta rána na hlavě nebyla tak velká, aby ho zabila; jen ho rozběsnila.
Sníh se mezitím usadil natolik, že jsem byla nápadně viditelná, zvlášť teď, když jsem byla celá olepená Drápatcovou krví. Měla zářivě jasnou barvu, jakou tady ani neznáte. Netvor pozvedl kusadla a zhoupl jimi směrem ke mně. Pomyslela jsem si, že to je konec, a maličko se utěšovala vědomím, že jsem se aspoň snažila.
Ale kusadla náhle sekla do sněhu vedle mě. Připadalo mi k nevíře, že se netvor minul! Zírala jsem do toho obrovského, šeredného obličeje a měla jsem co dělat, abych se... vážně, abych se nerozesmála. Medvědi se nesmějí, ale ten pocit jsem stejně měla. Protože na té šeredné tlamě se střídal výraz zklamání a překvapení a kajícnosti. Takhle se žádný Drápatec ještě nikdy netvářil.
Světelné zbroji chviličku trvalo, než se připoutal k Drápatci; mozek byl tak obrovský, že se v něm musel hodně natáhnout. Ale pak se ujal kontroly. Zpočátku byl zmatený a pomalý – neměl k dispozici zvlášť velké množství mozkové hmoty, ale stačilo to k rozpoznání, že jsem jeho kamarádka.
Musela jsem na něm dojet do křišťálového města a držet mu ránu zavřenou až do chvíle, než objevíme Léčitele. Vyvolali jsme docela velké pozdvižení. Nějakou dobu mě oslovovali jménem Jezdkyně na netvoru. Mně se to ale nelíbilo a donutila jsem je, ať se vrátí k mému předchozímu jménu."
Po celé vyprávění jsem se dívala před sebe, směrem k světlům nemocnice a tělům s dušemi, které pod nimi přecházely. Teď poprvé jsem se na Jareda podívala. Zíral na mě s vytřeštěnýma očima a ústy dokořán.
Tohle vážně byla jedna z mých nejlepších historek. Musím z Mel vymámit slib, že ji převypráví Jamiemu, až budu...
"Nejspíš s tou vykládkou už skončili, co myslíš?" vyhrkla jsem chvatně. "Pojď, dokončíme práci a vrátíme se domů."
Ještě chvíli si mě upřeně prohlížel a pak pomalu zavrtěl hlavou.
"Ano, dokončíme tu práci, Poutnice, Hvězdný živote, Jezdkyně na netvoru. Krádež pár nehlídaných beden pro tebe nepředstavuje zrovna velké dobrodružství, nemám pravdu?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře