52.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.45 |
› 

 Oddělení

Kořist jsme do jeskyně dopravili jižním vchodem, i když to znamenalo, že džíp musíme odvézt do úkrytu ještě před rozedněním. Hlavním vchodem jsem nechtěla bedny stěhovat především z toho důvodu, že Hledačka by určitě zaslechla nějaký rozruch. Nebyla jsem si jistá, jestli tuší, co mám v plánu, ale nechtěla jsem jí poskytnout sebemenší záminku k tomu, aby zabila hostitele i sebe. V myšlenkách mě nepřestalo strašit Jebovo vyprávění o jednom z jejich zajatců, který se prostě zhroutil a navenek nejevil žádné známky té pohromy, která mu zmrzačila mozek.
Nemocnice nebyla prázdná. Když jsem se protáhla úzkým průlezem do hlavní místnosti, našla jsem Doktora uprostřed příprav na operaci. Na stole měl rozložené nástroje a lampa na propan – náš nejjasnější dostupný zdroj světla – čekala na rozsvícení. Skalpely se zatím leskly v matně modrém svitu solárních lamp.
Věděla jsem, že Doktor souhlasil s mými podmínkami, ale při pohledu na ty přípravy se mi nervózně sevřel žaludek. Nebo to možná bylo v důsledku nechutné vzpomínky na ten den, kdy jsem ho přistihla s rukama od krve.
"Tak ses vrátila!!" vyhrkl s úlevou. Uvědomila jsem si, že si kvůli nám dělal starosti, stejně jako si starosti dělali ostatní pokaždé, když kdokoliv opustil bezpečí jeskyně.
"Přinesli jsme ti dárek!" oznámil Jared, jenž se protáhl za mnou. Napřímil se a sáhl dozadu pro krabici, kterou okázale natočil etiketou směrem k Doktorovi.
"Hojič!" zajásal Doktor. "Kolik ho máte?"
"Dvě krabice. A objevili jsme skvělý způsob, jak doplňovat zásoby i bez toho, že by se Wanda musela bodnout nožem."
Doktor se Jaredovu žertíku nezasmál; místo toho se ke mně obrátil s pronikavým pohledem. Oba jsme si pomysleli totéž: Výborně, protože Wanda tady nebude.
"Sehnali jste kryotanky?" zeptal se mírně.
Jaredovi neušel ten pohled ani to napětí. Ohlédl se po mně, ale tvářil se neproniknutelně.
"Jistě," přisvědčila jsem. "Je jich deset. Víc se do auta nevešlo."
Ještě než jsem dořekla, Jared škubl za lano, táhnoucí se do průlezu. S rachocením se ven vyvalila další krabice Hojiče a za ním se na zem skulily kryotanky. Řinčely jako plech, třebaže byly vyrobené z látky, kterou na téhle planetě vůbec neznali. Ujistila jsem ho, že ty nádržky hrubé zacházení snesou bez problémů; byly určené pro mnohem tvrdší podmínky, než je kutálení se skalním tunelem. Teď se leskly na podlaze, čisťounké a bez jediného škrábance.
Doktor jednu z těch schránek zvedl, odvázal ji od provazu a zvědavě ji obracel v rukou.
"Deset?" Počet ho zřejmě překvapil. Myslí si, že to je moc? Nebo málo? "Je složité s nimi zacházet?"
"Kdepak, úplně snadné. Ukážu ti to."
Doktor přikývl a zadumaně si prohlížel mimozemské zařízení. Ucítila jsem na sobě Jaredův pohled, ale dál jsem se dívala jen na Doktora.
"Co říkali Jeb, Brandt a Aaron?" zeptala jsem se.
Doktor vzhlédl a podíval se mi zpříma do očí. "Oni... souhlasí s tvými podmínkami."
Kývla jsem, ale nevěřila. "Neukážu ti to dřív, dokud nebudu mít jistotu."
"To je fér."
Jared na nás zmateně a dopáleně hleděl.
"Co jsi mu prozradila?" zostražitěl Doktor.
"Jen že chci zachránit Hledačku." Ohlédla jsem se po Jaredovi, ale uhnula před jeho očima. "Doktor mi slíbil, že když ho naučím technice oddělení, postará se, aby uvolněné duše bezpečně odcestovaly na jinou planetu. Žádné další zabíjení."
Jared zamyšleně přikyvoval. "S takovými podmínky souhlasím i já," řekl Doktorovi. "A můžu zajistit, aby je dodržovali i všichni ostatní. Předpokládám, že máš plán, jak je dostat z planety pryč?"
"Nebude to o nic nebezpečnější než akce, kterou jsme podnikli dnes večer. Ale bude opačná – věci přidáme, místo abychom je brali."
"Tak dobrá."
"Máš... máš na mysli nějaký časový plán?" zajímal se Doktor. Snažil se o ležérní tón, ale přesto jsem mu v hlase zaslechla dychtivost.
Prostě chce jen slyšet odpověď, které se tak dlouho vyhýbám, přesvědčovala jsem sama sebe. Vůbec nejde o to, že by se už nemohl dočkat, až mě zabije.
"Musím dopravit džíp do úkrytu – počkáte na mě? Chtěl bych to vidět."
"Jistě, Jarede," souhlasil Doktor.
"Nebude to trvat dlouho," slíbil Jared, který se už soukal do průlezu.
O tom jsem nepochybovala. Nebude to ani zdaleka trvat dost dlouho.
Já i Doktor jsme mlčeli, dokud neutichly zvuky Jaredova plazení se ven.
"Ty jsi mu neřekla o... Melanii?" zeptal se pak jemně.
Zavrtěla jsem hlavou. "Myslím, že dobře chápe. K čemu to všechno směřuje. Určitě uhodl můj plán."
"Ale ne celý. Nedovolil by..."
"On nemá o čem rozhodovat," pronesla jsem stroze. "Všechno, nebo nic, Doktore."
Doktor si povzdechl. Po chvilce ticha se protáhl a ohlédl se k hlavnímu východu z nemocnice. "Půjdu si promluvit s Jebem, taky musím všechno přichystat."
Sáhl po lahvi, která stála na stole. Chloroform. Duše zaručeně užívají něco lepšího než tohle. Budu to muset pro Doktora najít ještě před svým odchodem.
"Kdo o tom všem ví?"
"Pořád jenom Jeb, Aaron a Brandt. Všichni se chtějí dívat."
To mě nepřekvapilo; Aaron a Brandt budou mít logicky podezření. "Nikomu jinému to neříkej. Ne dnes večer."
Doktor přikývl a zmizel v černé chodbě.
Posadila jsem se na podlahu zády ke stěně, co nejdál od přichystaného lůžka. Až příliš brzy se na něm ocitnu i já.
Snažila jsem se myslet na něco méně pochmurného; uvědomila jsem si, že Melanii jsem neslyšela od... Kdy naposledy ke mně promluvila, Když jsem uzavírala dohodu s Doktorem? Až opožděně mě udivilo, že dnešní noc v Jaredově náruči ji nevyprovokovala k reakci.
Mel?
Žádná odpověď.
Nebylo to jako předtím, takže jsem nepanikařila. Cítila jsem, že ji v hlavě určitě mám, ale... ignorovala mě? Co dělala?
Mel? Co se děje?
Žádná odpověď.
Zlobíš se na mě? Omlouvám se za všechno, co se předtím stalo, tam u džípu. Ale nic jsem neprovedla, tak není úplně fér...
Podrážděně mi skočila do řeči: Nech toho! Já se přece nezlobím na tebe! Dej mi pokoj!
Proč se mnou nemluvíš?
Žádná odpověď.
Zatlačila jsem maličko silněji, protože jsem se pokoušela vycítit směr jejích myšlenek. Odstrkovala mě, snažila se postavit mezi nás zeď, ale tak dlouho to nedělala, že byla slabá. Její plán jsem prokoukla.
Přemáhala jsem se, aby můj vnitřní hlas zněl co nejklidněji. Copak jsi ztratila rozum?
V jistém směru ano, zavtipkovala mdle.
Představuješ si, že když zmizíš, zastaví mě to?
A co jiného pro to můžu udělat? Pokud máš lepší nápad, tak ho laskavě vyklop.
Já to nechápu, Melanie. Ty je nechceš mít zpátky? Ty nechceš být opět s Jaredem? A s Jamiem?
Zasvíjela se, bránila se samozřejmé odpovědi. To jistě, ale... nemůžu... Odmlčela se, aby se zklidnila. Zjistila jsem, že se nechci stát příčinou tvé smrti, Wando. Nesnesla bych to.
Viděla jsem hloubku její bolesti i slzy stékající z očí.
Já tě taky miluju, Mel. Ale pro nás obě tu není dost místa. V tomhle těle, v těchto jeskyních, v jejich životě...
Nesouhlasím.
Poslyš, přestaň se pokoušet o vymazání sama sebe, platí? Protože jakmile usoudím, že jsi toho schopná, donutím Doktora, aby mě vytáhl ještě dnes. Nebo to povím Jaredovi. Zkus si představit, jak by vyváděl.
Představila jsem si to místo ní a usmála se přes slzy. Pamatuješ? Tvrdil, že neručí za to, co by dělal či nedělal, aby tě tady udržel. Vzpomněla jsem si na ty palčivé polibky v jeskyni... vybavila si jiné polibky a jiné noci v její paměti. Zalil mě horký ruměnec.
To je podraz.
To si piš.
Ale já to nevzdám.
Varovala jsem tě. Už nebudu dál mlčet.
Pak jsme si vzpomněly na jiné problémy, na ty, co nás netrápily. Třeba kam pošleme Hledačku. Po vyslechnutí mého dobrodružství Mel hlasovala pro Mlžnou planetu, ale já soudila, že Planeta květin by byla mnohem vhodnější. V celém vesmíru neexistovala něžnější planeta. Hledačce by prospěl dlouhý, pokojný život strávený pojídáním slunečních paprsků.
Pak jsme si připomněly moje vzpomínky, ty hezké. Ledové hrady a noční hudba a barevná slunce. Jí to všechno připadalo jako z pohádky. Ale pohádky mi vyprávěla i ona sama. O skleněných střevíčkách, otrávených jablkách, mořských vílách, jež toužily po lidské duši...
Ale samozřejmě jsme moc času na to vyprávění neměly.
Vrátili se všichni společně. Jared prošel hlavním vchodem. Zabralo mu to jen chvilku; možná že ve spěchu jen zajel s džípem k severní straně jeskyní a auto tam schoval pod převis.
Slyšela jsem jejich blížící se hlasy, tlumené, vážné, a podle jejich tónu jsem předem uhodla, že přivádějí Hledačku; pochopila jsem, že nastala chvíle pro první fázi mé vlastní smrti.
Ne.
Dávej pozor. Budeš jim s tím muset pomáhat, až já...
Ne!
Neprotestovala proti mým radám, ale proti závěru mých myšlenek.
Byl to Jared, kdo pronesl Hledačku do jeskyně. Vstoupil první, ostatní se postupně vynořili za ním. Aaron a Brandt drželi pistole v pohotovosti pro případ, že by Hledačka mdloby jen předstírala, a náhle by vyskočila a vrhla se na ně těma drobnýma ručkama. Jako poslední se objevil Jeb s Doktorem a já poznala, že Jebovy mazané oči se okamžitě stáčejí k mému obličeji; kolik si toho díky své šílené a jasnozřivé mazanosti už domyslel?
Já se však dál soustředila na svůj úkol.
Jared s nezvyklou něžností uložil Hledaččino nehybné tělo na lehátko. Dřív by mě to možná dopálilo, ale teď jsem byla spíš dojatá. Chápala jsem, že to dělá kvůli mně, že ho mrzí, že takhle se mnou nezacházel hned od začátku.
"Doktore, kde je Žádná bolest?"
"Hned ti to donesu," zamumlal.
Při čekání jsem se dívala Hledačce do tváře a dumala, jak to dopadne, až jejímu hostiteli dáme svobodu. Zbude vůbec něco? Zůstane hostitelské tělo prázdné nebo se ho ujme právoplatný majitel? Bude mi ten obličej připadat míň odporný, až z těch očí pohlédne jiná mysl?
"Tady." Doktor mi vložil tubičku do ruky.
"Díky."
Vytáhla jsem jeden tenký papírový čtvereček a nádobku mu zase vrátila.
Vůbec se mi nechtělo dotknout se Hledačky, ale přiměla jsem ruce k chvatným a ryze účelným pohybům; stáhla jsem jí bradu níž a lék jí položila na jazyk. Měla velmi drobný obličej, takže v porovnání s ním mi vlastní ruce připadaly velmi mohutné. Vždycky znovu mě zaskočilo, jak je maličká. Zdálo se to úplně nevhodné.
Opět jsem jí zavřela ústa. Měla v nich vlhko – lék se rychle rozpustí.
"Jarede, mohl bys ji laskavě překulit na břicho?" požádala jsem.
Vyhověl mi – opět velmi jemně. Zrovna v tom okamžiku ožila propanová lampa. V jeskyni bylo náhle nezvykle jasno, skoro jako by se tu rozlilo denní světlo. Podvědomě jsem vzhlédla a zjistila, že Doktor zakryl díry ve stropě dehtovými plachtami, aby světlo nebylo vidět ven. Nu ano, během naší nepřítomnosti podnikl skutečně rozsáhlé přípravy.
Vládlo tam naprosté ticho. Slyšela jsem, jak Hledačka rovnoměrně oddechuje. Slyšela jsem rychlejší, nervóznější dech přítomných mužů. Kdosi přešlápl z nohy na nohu a písek pod chodidly mu zachrupal na kameni. Jejich pohledy mi ležely na kůži jako těžké předměty.
Polkla jsem v naději, že udržím normální tón hlasu. "Doktore, potřebuju Hojič, Čistič, Zajizvovač a Zjemňovač."
"Tady jsou."
Odhrnula jsem Hledaččiny tuhé černé vlasy stranou a odhalila narůžovělou čárku dole na zátylku. Zadívala jsem se na její olivově osmahlou pleť a zaváhala.
"Provedl bys řez, Doktore? Já... Já nechci."
"Žádný problém, Wando."
Postavil se naproti mně, ale já sklopenýma očima viděla pouze jeho ruce. Řádku bílých tubiček postavil na lůžko vedle Hledaččina ramene. V zářivém světle se blýskl skalpel, odraz mi sklouzl po obličeji.
"Přidrž jí vlasy ke straně."
Oběma rukama jsem jí obnažila krk.
"Jen škoda, že jsem se nemohl umýt v dezinfekci," zabručel Doktor.
"Není to vlastně ani třeba, máme Čistič."
"Já vím." Povzdechl si. Ve skutečnosti potřeboval ten rituál, tu duchovní očistu, kterou mu zakořeněný obyčej poskytoval.
"Kolik místa budeš potřebovat?" zeptal se; váhal se skalpelem vzdáleným sotva dva centimetry od kůže.
Cítila jsem horko ostatních těl, které stály blízko mě, tlačily se dopředu, aby lépe viděly. Přesto si dávaly pozor, aby se nedotkly mě ani Doktora.
"Jen na délku jizvy. To bude stačit."
Přesto váhal. "Víš to určitě?"
"Jistě. Ach, počkej!"
Doktor se zarazil.
Uvědomila jsem si, že to celé dělám obráceně. Kdepak, nebyla jsem žádný Léčitel. Nebyla jsem na to stavěná. Ruce se mi klepaly. Za nic na světě jsem nedokázala odtrhnout pohled od Hledaččina těla.
"Jarede, podal bys mi jeden z těch kryotanků?"
"Samozřejmě."
Slyšela jsem, jak jde pár kroků dozadu, jak vybraná nádoba kovově cinkne o ty ostatní.
"Co teď?"
"Na víku je kroužek. Stiskni ho."
Zaslechla jsem, jak kryotank s tichým hučením nastartoval. Muži zahuhlali a s šoupáním podrážek od něj ucouvli.
"Dobrá, a na boku by měl být vypínač... vlastně spíš jako číselník. Vidíš ho?"
"Ano."
"Pootoč ho na doraz."
"Hotovo."
"Jakou barvu má kontrolka na tanku?"
"Počkej... právě se z jasně červené mění na... zářivě modrou. A teď je světle modrá."
Zhluboka jsem se nadechla. Přinejmenším je ten kryotank funkční.
"Super. Zavři víko a čekej na mě."
"Jak?"
"Pod okrajem je západka."
"Hotovo." Zaslechla jsem cvaknutí západky a potom víření mechanismu. "Chladí se to!"
"O to jde!"
"Jak to funguje? Co je zdrojem energie?"
Povzdechla jsem si. "Odpovědi jsem znala, když jsem byla Pavouk. Teď tomu nerozumím. Doktore, pusť se do práce, jsme připravení."
"Jdeme na to," zašeptal Doktor a zručně, skoro elegantně proťal kůži skalpelem. Po straně krku stékala krev a vsákla se do ručníku, který Doktor předem položil na lůžko.
"Ještě maličko hlouběji. Těsně pod okraj..."
"Ano, rozumím."
Doktor rychle, vzrušeně dýchal.
Mezi rudou tkání se stříbrně zablesklo.
"Výborně. A teď podrž vlasy."
Doktor si se mnou rychle a plavně vyměnil místo. Ve svém Poslání byl skvělý. Byl by z něho prvotřídní Léčitel.
Nijak jsem před ním neskrývala, co dělám, protože ty pohyby byly tak miniaturní, že je beztak nemohl zaregistrovat. Sám to nedokáže odkoukat, dokud mu to nevysvětlím.
Konečkem prstu jsem objížděla obrysy drobného stříbrného stvoření, až jsem skoro celý ukazovák zasunula do horkého otvoru pod hostitelovou šíjí. Pak jsem se přesunula k přednímu tykadlu a cítila, jak se vlákna vrostlá do hostitele napínají jako struny až k nejvzdálenějším místům v hloubi lebky.
Pak jsem ukazovákem podebrala tvorečka duši a jemným laskáním odpoutala první vlákna připojující ho k hostitelskému mozku, nitky tuhé a husté jako štětiny kartáče.
Opatrně jsem se dotýkala napojení těchto pevných vláken na tělo; byly to klouby menší než špendlíková hlavička. Zrovna jsem hladila třetí v řadě. Mohla bych je počítat, ale to by trvalo hrozně dlouho. Dohromady to bylo dvě stě sedmnáct vláken, ale o jejich počtu jsem se mohla přesvědčit i jinak. A tady to bylo, malý výběžek, v jehož důsledku byl kloub maličko větší – spíš mateřská perla než špendlíková hlavička. Na dotek byla hebká.
Jemně jsem na ni zatlačila a přitom ji nepřestávala něžně masírovat. S dušemi se vždycky muselo zacházet laskavě. Nikdy ne násilím.
"Uvolni se," vydechla jsem. A duše poslechla, i když mě nemohla slyšet. Houslové struny povolily, ochably. Cítila jsem, jak klouzají z mozku ven, jak tělo lehce odulo, protože je vstřebalo do sebe. Celý proces trval sotva pár úderů srdce. Se zatajeným dechem jsem vyčkávala, až se duše zavlní pod mým dotekem. Ta se úplně uvolnila.
Nechala jsem ji, aby se mrskáním posunula trochu víc ven z rány, a pak jsem kolem drobného křehkého těla něžně ovinula prsty. Nadzvedla jsem ji, stříbrnou a třpytnou, mokrou od krve, jež se řinula z hladké rány v šíji, a podržela ji v dlani.
Byla krásná. Duše, jejíž jméno jsem neznala, se mi v dlani vzdouvala jako stříbrná vlna... jako líbezně opeřená stuha.
Hledačku v téhle podobě jsem nenávidět nedokázala. Zaplavila mě skoro mateřská láska.
"Hezky se prospi, maličká," zašeptala jsem.
Obrátila jsem se k jemně hučícímu kryotanku hned po své levé ruce. Jared mi ho přidržel u země nakloněný, takže bylo snadné vložit duši do úděsně ledového vzduchu, jenž mi tryskal z otvoru vstříc. Nechala jsem ji vklouznout dovnitř a pak jsem pečlivě zavřela víko.
Vzala jsem si schránku od Jareda a jemně ji obrátila do vodorovné polohy, načež jsem si ji přivinula k hrudi jako dítě. Vnější obal kryotanku měl stejnou teplotu jako okolní jeskyně. Chovala jsem ho v náruči jako miminko.
Pohlédla jsem na cizí osobu na operačním stole. Doktor už na ránu sypal Zjemňovač. My dva byli sehraný tým; jeden pečoval o duši, druhý o tělo. Nikoho jsme nezanedbali.
Doktor ke mně vzhlédl s překypujícím rozjařením a obdivem. "Zázrak," vydechl. "Něco naprosto neuvěřitelného."
"Dobrá práce," přisvědčila jsem šeptem.
"Kdy se podle tebe probudí?" zeptal se Doktor.
"To záleží na tom, kolik vdechla chloroformu."
"Moc ne."
"A taky jestli tam ještě vůbec je. Musíme počkat a uvidíme."
Než jsem se stačila zeptat, Jared zvedl bezejmennou ženu jemně z lůžka a obličejem nahoru ji uložil na jiné, čisté lehátko. Jeho něžnost mi nevadila. Byla určená pro lidi, pro Melanii...
Doktor přistoupil k lůžku, změřil pacientce pulz, povytáhl víčko. Baterkou posvítil do bezvědomých očí a všiml si, že zornice se stáhly. Zpátky nezablýskl žádný stříbrný oslepivý třpyt. Spolu s Jaredem si vyměnili dlouhý pohled.
"Tak ona to vážně dokázala," řekl Jared tlumeně.
"Ano," souhlasil Doktor.
Přeslechla jsem, že se ke mně přištrachal Jeb.
"Parádní práce, děvenko," zahučel.
Pokrčila jsem rameny.
"Nemele se to v tobě trochu pro a proti?"
Neodpověděla jsem.
"Jo. Ve mně taky, zlato. Ve mně taky."
Aaron s Brandtem se bavili kousek za mnou, hlasy zvýšené vzrušením, jeden druhému odpovídal na otázky ještě dřív, než vůbec padly.
Ale oba si notovali ve vzácné shodě.
"Jen počkej, až se to dozví ostatní!"
"A představ si..."
"Měli bychom zaběhnout pro..."
"Klidně hned, jsem ochotný..."
"Zaraz!" umlčel Jeb Brandta. "Žádné unášení duší se nekoná dřív, dokud tenhle kryotank nebude definitivně na cestě do vnějšího vesmíru. Souhlas, Wando?"
"Jistě!" souhlasila jsem už rázněji a nepřestávala nádobu pevně svírat v objetí.
Brandt a Aaron si vyměnili kyselý pohled.
Potřebovala jsem získat další spojence. Jared a Jeb a Doktor, to byli pořád jen tři lidé, i když samozřejmě tvořili nejvlivnější trojici v jeskyni. Bez podpory se však neobejdou.
Věděla jsem, co to znamená. Znamenalo to promluvit si s Ianem.
S ostatními samozřejmě taky, ale Ian musí být mezi nimi. Srdce jako by mi spadlo v hrudi níž, jako by se ochable schoulilo samo do sebe. Od příchodu k lidem jsem dělala mnoho věcí, které jsem dělat nechtěla, ale nevzpomínala jsem si, že by cokoliv z toho bylo tak řezavé a nesnesitelně bolestivé. Dokonce i moje rozhodnutí vyměnit svůj život za ten Hledaččin – to byla obrovská, nekonečná trýzeň, nekonečná pláň bolesti, ale dala se téměř zvládnout, protože tvořila součást širších souvislostí. Ovšem představa, jak se navždy loučím s Ianem, mě bodala jak nůž a stínila právě ty samospasitelné širší souvislosti. Litovala jsem, že není nějaký způsob, jímž bych ho před tou bolestí mohla uchránit; bohužel, neexistoval.
Horší snad bude pouze loučení s Jaredem. To bude žhnout a užírat mě, protože on sám žádnou bolest neucítí. Jeho radost daleko převáží případnou špetku bolesti, kterou snad kvůli mně pocítí.
A pokud šlo o Jamieho, s tím jsem už vůbec nebyla připravená se rozloučit.
"Wando!" houkl na mě naléhavý Doktorův hlas.
Honem jsem se rozběhla k lůžku, nad kterým se skláněl Doktor. Už zdálky jsem viděla, že olivově snědá ručka se zatíná v pěst a opět povoluje.
"Ach," zasténalo tělo Hledaččiným známým hlasem. "Ach."
V jeskyni se rozhostilo napjaté ticho. Všichni se obrátili ke mně, jako bych já byla odborník přes lidi.
Šťouchla jsem loktem do Doktora; v náručí jsem pořád ještě svírala kryotank. "Mluv s ní!" vybídla jsem ho.
"Uch... Haló? Slyšíte mě... slečno? Teď jste v bezpečí. Rozumíte mi?"
"Ach," vydechla znovu, nejistě rozlepila víčka a vzápětí se upřeně zadívala Doktorovi do tváře. V jejím výrazu se neobjevila ani známka strachu, což ovšem bylo pochopitelné, protože lék Žádná bolest se jí postaral o příjemné pocity. Oči měla onyxově černé. Zatěkaly po nemocniční místnosti, až objevily mě, poznaly mě a okamžitě se zachmuřily. Znovu pohlédla na Doktora.
"Víte, je skvělé být zase pánem vlastní hlavy," prohodila tiše a zřetelně. "Díky."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře