53.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.46 |
› 

 Odsouzení

Hostitelčino tělo se jmenovalo Lacey; znělo to křehce, něžně, žensky. Lacey. Podle mého soudu bylo stejně nepatřičné jako její drobná postava. Jako když pitbula pojmenujete Vločka.
Lacey byla stejně hlučná jako Hledačka – a stejná kverulantka.
"Musíte mi prominout, že jenom mluvím a jsem k nezastavení," prohlásila, aniž by nám nabídla jinou možnost. "Ale hulákala jsem tam uvnitř celé roky a nikdy jsem nemohla říct něco za sebe. Mám toho v sobě spoustu nastřádáno."
To jsme ale měli kliku! Skoro jsem byla ráda, že tady nezůstanu.
A navíc jsem se dozvěděla odpověď na svoji předchozí otázku; ne, ten obličej nebyl méně odpudivý, i když se za ním skrývala jiná mysl. Ona totiž, když se to vzalo kolem a kolem, se od té první příliš nelišila.
"Právě proto tě nesnášíme," sdělila mi hned toho prvního večera; často mluvila v přítomném čase a v množném čísle. "Když jsme si uvědomili, že slyšíš Melanii navlas stejně, jako ona slyšela mě, vyděsilo ji to. Bála se, že to uhodneš. Byla jsem její hluboké, temné tajemství." Nepříjemně se zasmála. "Ale umlčet mě nedokázala. Taky proto se stala Hledačkou, protože doufala, že vymyslí nějaký způsob, jak si poradit se vzdorujícími hostiteli. A potom požádala, aby jí svěřili tebe, aby mohla zblízka sledovat, jak s tím žiješ. Žárlila na tebe; není to dojemné? Toužila být stejně silná jako ty. Se všemi otřáslo, když jsme usoudili, že Melanie vyhrála. Ale já stejně věřím, že vrch sis podržela ty. Tak proč jsi přišla sem? Proč pomáháš vzbouřencům?"
Automaticky jsem vysvětlila, že s Melanii jsme kamarádky. Vůbec se jí to nezamlouvalo.
"Proč?" naléhala.
"Je hodná."
"Ale proč ona má ráda tebe?"
Ze stejného důvodu.
"Říká, že ze stejného důvodu."
Lacey si pohrdavě odfrkla. "Vymyla jsi jí mozek, co?"
Páni, je ještě horší než ta první.
Ano, souhlasila jsem. Konečně chápu, proč Hledačka byla tak odporná. Umíš si představit, že bys nepřetržitě měla v hlavě tohle?
Já jsem nebyla jediná věc, proti které Lacey měla námitky.
"Nemáš k bydlení lepší místo než tyhle jeskyně? Je tady hnusná špína. Copak tady někde poblíž není nějaký dům? Co tím myslíte, že se tu musíte o ložnici s někým dělit? Že máte rozpis prací? Nerozumím. Takže musím pracovat? Vy zřejmě nechápete..."
Jeb ji onehdy provedl jeskynním komplexem a přes zaťaté zuby cedil informace, jak tady vlastně všichni žijeme. Když procházeli kolem mě – zrovna jsem s Ianem a Jamiem jedla v kuchyni – hodil po mně pohledem, z něhož jsem jednoznačně vyčetla otázku, proč jsem Aaronovi nedovolila ji zastřelit hned na začátku, když to ještě bylo možné.
Při její první obchůzce se seběhlo víc lidí než při té mé. Všichni chtěli ten zázrak vidět na vlastní oči. A většině z nich zřejmě ani nevadilo, že dělala... problémy. Byla tu vítaná. Více než vítaná. Opět jsem pocítila osten žárlivosti; ale to byla hloupost. Lacey byla člověk. Zosobňovala naději. Patřila sem. Zůstane tu ještě dávno po tom, co odejdu.
Ty šťastlivče! urýpla Mel jízlivě.
Rozhovor s Ianem a Jamiem o tom, co se stalo, nebyl ani zdaleka tak obtížný a bolestivý, jak jsem si představovala.
A to proto, že oba dva z různých důvodů netušili, že tahle informace znamená, že odejdu.
V Jamieho případě mi to připadalo pochopitelné. Víc než kdokoliv jiný přijal situaci, kdy jsme s Melanií byly dvě v jednom. Svou mladou, otevřenou myslí dokázal přijmout realitu zdvojené osobnosti. Jednal s námi jako se dvěma odlišnými lidmi, ne s jedním člověkem. Mel pro něho byla zcela skutečná, přítomná stejně jako já. Nepostrádal ji, protože ji měl. Nechápal nutnost našeho oddělení.
S Ianem to však bylo jiné. Proč to nechápe? Že by ho příliš nadchly možnosti, které moje přítomnost slibovala skupině lidí v jeskyních? Všechny rozjařilo vědomí, že i kdyby je chytili, rozsudek by nebyl neodvolatelný. Existovala možnost návratu. Ianovi připadalo přirozené, že jsem Hledačku zachránila; odpovídalo to jeho představě o mé osobnosti. Možná že víc se nad ní ani nezamýšlel.
Ale možná že Ian ani nedostal příležitost si to všechno promyslet, zvážit ty do očí bijící eventuality, protože měl jiné starosti. Měl starosti a zuřil.
"Měl jsem ho zabít už před lety," brblal Ian, když jsme balili všechny potřebné věci na další loupežnou výpravu. Mou poslední výpravu. Snažila jsem se na to nemyslet. "Ne, naše matka ho měla utopit hned po narození!"
"Je to tvůj bratr."
"Nechápu, Wando, proč to pořád opakuješ. Chceš snad, abych se cítil ještě hůř?"
Na Kylea se hněvali naprosto všichni. Jared měl rty stisknuté do vzteklé, úzké čárky a Jeb si hladil pušku častěji než obvykle.
Jeb byl původně nadšený a poprvé od chvíle, co jsem do jeskyní přišla já, měl v plánu se k naší výpravě připojit. Především chtěl vidět startovací základnu meziplanetárních raket. Ovšem teď, když nás Kyle všechny tolik vytočil, považoval za svou povinnost tady zůstat, čistě pro jistotu. A tenhle fakt se postaral o jeho mizernou náladu.
"Budu tady trčet s tím troubou," huhlal si pod vousy a posté pohladil hlaveň pušky; z nové členky našeho společenství nebyl rozhodně štěstím bez sebe. "Kvůli němu přijdu o všechnu legraci." Uplivl si na podlahu.
Všichni jsme věděli, kde je Kyle. Sotva mu došlo, že během jediné noci se Hledačka – stonožka jakoby mávnutím kouzelného proutku proměnila na Lacey – člověka, vytratil se zadním východem z jeskyně. Počítala jsem s tím, že se postaví do čela skupiny žádající Hledaččinu smrt (kryotank jsem i ve spánku pevně svírala v náruči a spala jsem pouze na jedno oko, s dlaněmi přitisknutými k jeho hladkému povrchu), ale neobjevil se a Jeb během jeho nepřítomnosti bez problémů uhasil všechny plamínky nesouhlasu.
A právě Jared si všiml, že zmizel džíp. A byl to Ian, kdo si dal ta dvě zmizení do vzájemné souvislosti.
"Odjel za Jodi," zasténal Ian. "Co jiného?"
Naděje a zoufalství. Já jim dala to první, Kyle to druhé. Zradí je všechny ještě dřív, než stačím z té naděje něco vykřesat?
Jared a Jeb chtěli výpravu odložit do doby, než zjistíme, zda Kyle byl úspěšný; za optimálních podmínek by mu cesta trvala tři dny, pokud Jodi pořád žije v Oregonu. Pokud ji tam dokáže najít.
Znali jsme další místo, jinou jeskyni, do které bychom mohli uprchnout. Mnohem menší prostor bez vody, takže bychom se tam nemohli skrývat dlouho. Všichni vášnivě debatovali, zda se tam máme odsunout bez meškání nebo počkat.
Ale já měla naspěch. Dobře jsem viděla pohledy, kterými si všichni ostatní měřili stříbrnou nádobu v mé náruči. Slyšela jsem šeptání. Čím déle tady Hledačku nechám, tím víc poroste šance, že ji někdo zabije. Po setkání s Lacey jsem začala s Hledačkou soucítit. Zasloužila si mírný a příjemný nový život s Květinami.
Kupodivu to byl Ian, kdo se postavil na mou stranu a pomáhal mi výpravu urychlit. Ještě pořád nepochopil, kam to všechno nevyhnutelně povede.
Přesto jsem byla vděčná, že mi pomohl přesvědčit Jareda, že je nejvyšší čas vyrazit na výpravu, abychom se vrátili dřív, než padne rozhodnutí ohledně Kylea. A taky jsem byla ráda, že mi dělá bodyguarda. Věděla jsem, že pokud jde o stříbrnou nádobu, mohu Ianovi věřit jako nikomu jinému. Byl jediný, kdo ji podržel ve chvílích, kdy jsem to nutně potřebovala. Byl jediný, pro koho malý kryotank skrýval skutečnou živou bytost. A podobnou bytost považoval za přítele, za tvora, kterého je možné milovat. Ian byl ten nejlepší spojenec, jakého jsem si jen mohla přát. Děkovala jsem osudu nejenom za Iana, ale i za jeho nepochopení, jež ho aspoň pro tuhle chvíli ušetřilo bolesti.
Museli jsme si pospíšit pro případ, že Kyle by všechno zkazil. Opět jsme vyjeli do Phoenixu. Na jihovýchodě, ve městě jménem Mesa, byla velká základna pro raketoplány a kolem ní několik Léčitelských klinik. Kdybychom unesli Léčitele, jeho hostitelské tělo si možná bude pamatovat Léčitelovy znalosti. Pak by lidé měli mezi sebou člověka, jenž by rozuměl všem lékům a jejich využití, kdo by věděl, jak se dostat k jejich nehlídaným zásobám. Doktor bude blahem bez sebe. Uměla jsem si představit ty stovky otázek, které ho budou svrbět na jazyku.
Ale nejdřív jsme museli zajet na základnu raketoplánů.
Mrzelo mě, že Jeb to propase, ale v budoucnu se mu naskytne ještě mnoho dalších příležitostí. Byla sice tma, ale nekonečná řada malých tuponosých raket v pravidelných odstupech startovala i přistávala.
Seděla jsem za volantem dodávky, zatímco ostatní se schovávali vzadu; Ian samozřejmě držel v náruči stříbrnou nádobu. Objela jsem letiště a vyhnula se rušnému terminálu. Snadno jsem našla velká elegantní bílá vesmírná plavidla, připravující se k odletu z planety. Nevzlétaly tak často jako menší rakety. Všechny raketoplány stály na odstavné ploše, žádný z nich se nechystal k bezprostřednímu startu.
"Všechny předměty musí mít označení, štítek!" oznámila jsem svým společníkům do temna nákladního prostoru. "A teď pozor, je to důležité! Vyhněte se raketám mířícím na Netopýří planetu, a především na Svět Chaluh. Ten totiž leží hned v sousedním systému, takže cesta tam a zpátky zabere pouhé desetiletí. To je příliš málo. Nejdál jsou Květiny, ale i k Delfínům, Medvědům a Pavoukům trvá cesta přinejmenším sto let. Kryotanky posílejte výhradně tam."
Pomalu jsem jela přímo k raketoplánům.
"Bude to snadné. Všude kolem je spousta nákladních vozidel, takže se mezi nimi snadno ztratíme. Aha! Tady stojí úplně stejný náklaďák, jaký jsme viděli v nemocnici, Jarede. Jeden muž nakládá přepravky na vysokozdvižný vozík... a veze je..." Zpomalila jsem ještě víc, abych nic nepřehlédla. "Ano, do téhle lodi. Má tam otevřený vchod. Objedu to ještě jednou celé dokola a vyběhnu ven, až ten člověk bude uvnitř raketoplánu." Ve zpětném zrcátku jsem si scénu pozorně prohlédla i z druhé strany. V tunelu spojujícím čelo raketoplánu s terminálem zářil nápis. Když jsem ta slova přečetla pozpátku, pousmála jsem se. Tohle plavidlo letělo na Planetu Květin. Osud nám přál.
Sotva muž zmizel v trupu raketoplánu, pomalu jsem dodávku otočila do protisměru.
"Připravte se," zašeptala jsem a zajela do stínu vrhaného válcovitým křídlem sousední obří lodi. Od nákladního vozu s kryotanky mě dělily jenom tři čtyři metry. U přední části raketoplánu pracovalo pár techniků a několik dalších se pohybovalo po staré přistávací dráze. Budu prostě jen další postava při noční práci.
Vypnula jsem motor a seskočila na zem; snažila jsem se vypadat ležérně, jako bych jen dělala svoji práci. Obešla jsem dodávku a pootevřela zadní dveře. Kryotank stál hned na kraji ložní plochy; rudé žhnoucí světýlko na víku signalizovalo, že je obsazený. Opatrně jsem nádobu uchopila a dveře zabouchla.
Pořád klidným krokem jsem mířila k nákladnímu autu, ale přitom jsem sotva lapala po dechu. Bylo to nebezpečnější než akce v nemocnici, a to mi dělalo starosti. Můžu se spolehnout na to, že lidé budou takhle riskovat životy?
Budu tady já. Postarám se o to sama stejně jako ty. Tedy, pokud nastane ta nepravděpodobná situace, že tady nebudeš.
Díky, Mel.
Musela jsem sebrat všechnu sílu vůle, abych se neohlédla k otvoru do raketoplánu, kde předtím zmizel muž. Opatrně jsem položila nádobu na nejbližší hromadu na ložné ploše vozu. Mezi stovkami dalších kryotanků se nedalo poznat, že je tu jeden navíc.
"Sbohem," šeptla jsem. "A víc štěstí při volbě jiného hostitele."
K dodávce jsem se vrátila tak loudavě, jak jsem jenom zvládla.
Odcouvala jsem od obrovského raketoplánu; v dodávce vládlo hrobové ticho. Rozjela jsem se pryč od raketodromu, ale srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Než jsme loď ztratili z dohledu, muž se neukázal.
Na sedadlo spolujezdce se vysoukal Ian. "Nepřipadá mi to zvlášť obtížné."
"Měli jsme kliku na načasování. Je možné, že příště budete muset čekat hezky dlouho."
Ian mě vzal za ruku. "Nosíš nám štěstí."
Neodpověděla jsem.
"Cítíš se líp, když jsi ji dostala do bezpečí?"
"Ano."
Všimla jsem si, že se ke mně prudce obrátil, protože v hlase mi vyčetl nečekanou lež. Uhnula jsem před ním očima.
"Pojď, zajmeme nějakého Léčitele," zahučela jsem.
Ian zamyšleně mlčel po celou dobu, co jsme jeli k nedaleké Léčitelské klinice.
Představovala jsem si, že druhý úkol bude výzva, nebezpečí. Podle domluveného plánu jsem měla – pokud tomu budou přát podmínky a počet přítomných – vylákat jednoho či dva Léčitele ven z kliniky pod záminkou, že v dodávce leží můj zraněný přítel. Starý trik, ale u důvěřivých a nic netušících Léčitelů by mohl fungovat.
Jak se ukázalo, dokonce jsem ani nemusela jít do budovy. Když jsem zajela na parkoviště, dva Léčitelé ve středním věku, muž a žena v rudých lékařských pláštích, zrovna nasedali do auta. Končila jim směna a jeli domů. Auto parkovalo za rohem od vchodu. V dohledu nebylo ani živáčka.
Ian nervózně přikývl.
Zastavila jsem dodávku těsně za autem. Oba překvapeně vzhlédli.
Otevřela jsem dveře a seskočila na zem. Hlas jsem měla ochraptělý slzami a obličej stažený výčitkami svědomí, a to mi je pomohlo ošálit.
"Vzadu leží můj přítel – a já vůbec netuším, co mu je!"
Zareagovali přesně podle mého očekávání – okamžitým zájmem a starostí. Honem jsem utíkala k zadním dveřím dodávky a otevřela jsem je. Ian oběhl vůz z druhé strany. Jared měl připravený chloroform.
Nedívala jsem se na to.
Trvalo to jenom pár vteřin. Jared hodil bezvědomá těla do vozu a Ian zabouchl dveře. Vteřinku se díval na můj slzami opuchlý obličej a pak se posadil za volant.
Opět mě vzal za ruku.
"Promiň, Wando. Chápu, že to je pro tebe těžké."
"To je." Neměl ponětí jak moc a z kolika různých důvodů.
Stiskl mi prsty. "Ale přinejmenším to šlo hladce. Vážně jsi skvělý talisman pro štěstí."
Až moc hladce. Obě mise proběhly příliš dokonale, příliš rychle. Osud mě nemilosrdně popoháněl.
Ian mířil zpět k dálnici. Po pár minutách jsem v dálce zahlédla zářivou, důvěrně známou ceduli. Zhluboka jsem se nadechla a otřela si oči.
"Iane, prokázal bys mi laskavost?"
"Pro tebe udělám všechno."
"Dala bych si něco v rychlém občerstvení."
Zasmál se. "Žádný problém."
Na parkovišti jsme si prohodili místa a já zajela k okénku.
"Na co máš chuť?" zeptala jsem se Iana.
"Na nic, ale baví mě sledovat, že taky děláš něco pro sebe. To musí být poprvé."
Jeho žertík mě nerozesmál. Pro mě to bylo něco jako poslední večeře – poslední dar odsouzenci. Z jeskyň už ven víckrát nevyjdu.
"Jarede, a co ty?"
"Dám si ode všeho, co si vybereš ty."
Objednala jsem tedy tři cheeseburgery, tři sáčky hranolků a tři jahodové koktejly.
Když jsem za jídlo poděkovala, s Ianem jsme si opět prohodili místo, aby řídil, zatímco budu jíst.
"Fuj," prohodil při pohledu, jak jsem si hranolek namočila do jahodového koktejlu.
"Měl bys to ochutnat. Je to dobré." Nabídla jsem mu namočený hranolek.
Pokrčil rameny, hodil si ho do úst a rozžvýkal. "Zajímavé."
Zasmála jsem se. "Melanie si taky myslí, že to je odporné." Ostatně, právě proto jsem si ten zvyk vypěstovala. Teď mě pobavilo pomyšlení, jak daleko jsem dokázala zajít, jen abych ji naštvala.
Ve skutečnosti jsem neměla hlad, jen jsem naposledy chtěla okusit chutě, na které jsem si vzpomínala především. Když už jsem nemohla, Ian mou polovinu porce dojedl za mě.
Domů jsme dorazili bez jediného problému. Nikde jsme nezahlédli jediný důkaz toho, že Hledači provádějí v kraji velkou pátrací akci. Možná se dali ošálit těmi nastrčenými důkazy, nebo považovali za nevyhnutelné, že kdo se zatoulá do pouště příliš daleko, potká ho neštěstí. Na Mlžné planetě jsme měli rčení: Když sám přejdeš příliš mnoho ledových plání, skončíš jako oběd Drápatce. Tedy, tohle je pouze hrubý překlad, v jazyce Medvědů to zní mnohem líp.
Doma na nás čekala obrovská hostina.
Mdle jsem se usmála na své přátele: na Trudy, Geoffreye, Heathe a Heidi. Mých skutečně věrných přátel ubývalo. Zmizel Walter i Wes. O Lily jsem neměla tušení. Z toho všeho mi bylo moc smutno. Nejspíš jsem ani nechtěla žít v místě plném smrti. Možná že nicota bude lepší.
A navíc jsem byla smutná i při pohledu na Lucinu, která s Reidem a Violettou byla na opačné straně místnosti. Všichni se živě bavili, podle všeho zasypávali otázkami Lacey, která na klíně držela Freedoma. Ten se sice netvářil zvlášť nadšeně, ale byl tak šťastný, že smí poslouchat rozhovor dospělých, že se jí nevykroutil.
Mně do blízkosti toho dítěte nikdy nepustili, ale Lacey už byla jednou z nich. Už teď jí důvěřovali.
Zamířili jsme přímo k jižnímu tunelu. Jared s Ianem vlekli těžká těla Léčitelů. Ian nesl toho těžšího, muže, a pot se mu po obličeji řinul doslova proudem. Jeb zahnal od vchodu do chodby všechny zvědavce a pustil se za námi.
Doktor na nás čekal v nemocnici a mimoděk si mnul ruce, jako by si je umýval.
Čas pořád pádil jako splašený. V nemocnici zapálili jasnější lampu. Léčitelům jsme podali lék Žádná bolest a položili je na lůžka obličejem dolů. Jared ukázal Ianovi, jak aktivovat kryotanky. Připravili je a Ian nad tím šokujícím chladem pomžikával. Doktor se naklonil nad ženu, skalpel v ruce a tubičky léků vyrovnané v řadě.
"Wando?" otázal se.
Srdce mi sevřela drtivá bolest. "Přísaháš, Doktore? Souhlasíš se všemi mými podmínkami? Přísaháš na vlastní život?"
"Přísahám. Dodržím všechny tvoje podmínky, Wando. Věř mi."
"Jarede?"
"Ano. Absolutně žádné zabíjení, nikdy!"
"Iane?"
"Budu duše chránit za cenu vlastního života, Wando!"
"Jebe?"
"Je to můj dům. A každý, kdo nedodržuje společné zákony, bude muset vypadnout."
Se slzami v očích jsem přikývla. "Tak dobrá. Pustíme se do toho."
Doktor vzrušeně nařízl Léčitelčin zátylek, až se v ráně stříbřitě zalesklo. Pak skalpel honem odložil. "Co teď?"
Dlaní jsem mu přiklopila ruku.
"Prstem objeď zadní stranu. Už tam jsi? Cítíš tvar článků? Směrem k přední části se zmenšují. Nu, a na konci bys měl nahmatat tři kratičké... výběžky. Už jsi u nich?"
"Jsem," vydechl.
"Dobrá. Jsou to čelní tykadla. Začni u nich. Co nejjemněji vklouzni ukazováčkem pod tělo. Najdi řadu výběžků, vrostlých do mozku. Jsou napjaté jako struny."
Přikývl.
Vysvětlila jsem mu, jak odpočítá třetí vlákno zpředu, aby měl jistotu. Museli jsme spěchat, z rány vytékala spousta krve. Kdyby se Léčitelčino tělo probudilo, nejspíš by nám samo pomohlo operaci urychlit. Navedla jsem ho k nejsilnějšímu výběžku.
"Tak, a teď ho jemně masíruj směrem k tělu. Ale hodně zlehka, ano?"
Doktor zpanikařeně zvýšil hlas. "Hýbe se to!"
"To je v pořádku – znamená to, že si vedeš dobře. Dopřej mu čas, aby se stáhlo. Počkej, až se trochu svine, a pak ho vezmi do ruky."
"Hotovo," oznámil třaslavě.
Obrátila jsem se k Ianovi: "Podej mi ruku."
Poslechl a já ji obrátila dlaní nahoru, vytvarovala z ní misku a přitáhla až k operujícímu Doktorovi.
"Podej duši Ianovi – a něžně, prosím."
Doktor přenesl duši do Ianovy nastavené dlaně a okamžitě se začal věnovat hojení krvácejícího těla.
Ian zíral na stříbrnou stuhu v dlani; ve tváři se mu zračil spíš úžas než odpor. Při pohledu na jeho reakci se mi v hrudi rozlilo teplo.
"Je to krásné," zašeptal překvapeně. Bez ohledu na to, co cítil ke mně, byl připravený na parazita, stonožku, zrůdu. Dřívější odklízení zmasakrovaných těl ho nepřipravilo na krásu.
"Myslím si totéž. A teď ho ulož do tanku."
Ian duši podržel v dlani ještě vteřinku, jako by si chtěl do paměti otisknout její vzhled i dotek. Pak ji přepečlivě nechal vklouznout do mrazu.
Z ramenou mi spadla tíha.
Hotovo. Už bylo příliš pozdě, abych si to rozmyslela. Nepřipadalo mi to vůbec tak hrozné, jak jsem očekávala, protože jsem měla jistotu, že tahle lidská čtveřice se o duše postará stejně dobře, jako bych se starala já sama.
"Pozor!!" zařval náhle Jeb. Prudce zvedl paže a namířil pušku přímo před sebe.
Bleskově jsme se obrátili směrem k nebezpečí a Jared upustil svůj kryotank s břinknutím na podlahu, aby se vrhl k Léčiteli, který teď klečel na lůžku a šokovaně na nás třeštil oči. Ian projevil dost duchapřítomnosti, aby svou nádobu udržel.
"Chloroform!" hulákal Jared a srazil Léčitele zády na lůžko, kde ho pevně přidržel. Bylo však příliš pozdě.
Léčitel hleděl přímo na mě, v obličeji skoro dětské ohromení. Věděla jsem, proč upírá pohled výhradně na mě – ve světle lampy vrhaly moje i jeho oči stejné diamantově jiskřivé odlesky, jež tančily po okolních stěnách.
"Proč?" zeptal se mě.
Pak se mu obličejem rozlil prázdný výraz a tělo ochablo, skoro se vpilo do lůžka. Z nosních dírek mu vyhrkly dva pramínky krve.
"Ne!" zavřískla jsem a vrhla se k nehybnému tělu, i když mi bylo jasné, že už to nejde vzít zpátky. "Ne!"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře