56.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.47 |
› 

 Roztavení

Ian na nás tři shlížel s takovou zuřivostí, až se Sunny roztřásla hrůzou. Bylo to zvláštní – jako by si Ian s Kylem prohodili obličeje, tedy, až na to, že ten Ianův byl pořád dokonalý, bez rozdrceného nosu. Krásný dokonce i ve hněvu.
"Iane?" vyhrkl Kyle nechápavě. "V čem vidíš problém?"
Ian zlověstně procedil přes zaťaté zuby: "Ve Wandě!" Natáhl ke mně ruku. Bylo znát, že jen s největším přemáháním ji nezatne v pěst a nechává dlaň otevřenou.
A-jé, pomyslela si Mel.
Zahltila mě zoufalá bolest. Původně jsem se chtěla loučení s Ianem vyhnout, ale teď už to nebude možné. Samozřejmě že se s ním rozloučím. Bylo by to hotový zločin, kdybych vyklouzla do noci jako zloděj a nechala na Melanii, ať mu sama vyřídí moje pozdravy.
Iana přestalo čekání na odpověď bavit. Drapl mě za paži a jediným trhnutím mě vytáhl do stoje. Současně se mnou se nadzvedla i Sunny, která se mě pořád ještě držela jak klíště, ale Ian mnou zalomcoval, až odpadla.
"Co je to s tebou?" vybuchl Kyle.
Ian tvrdě kopl Kylea přímo do obličeje.
"Iane!" rozkřikla jsem se naštvaně.
Sunny se vrhla před Kylea, který se držel za nos a pokoušel se vstát, aby ho zaštítila vlastním drobným tělem. Tím ho však zbavila rovnováhy, tak se svalil se zasténáním zpátky na podlahu.
"Pojď se mnou!" zavrčel Ian a vlekl mě od nich; neráčil se jedinkrát ohlédnout.
"Iane..."
Hrubě se mnou škubl, takže jsem se nevzmohla na slovo. Vlastně mi to nevadilo. Neměla jsem potuchy, co říct.
Vylekané tváře ostatních mě rychle míjely jako rozmazané skvrny. Bála jsem se, že výjev rozruší bezejmennou ženu, protože nebyla zvyklá na hněv a násilí.
A pak jsme se prudce zastavili. Východ z jeskyně blokoval Jared.
"Ty ses vážně zbláznil, Iane?" zařval rozzuřeně i šokovaně zároveň. "Co to s ní provádíš?"
"Věděl jsi o tom?" řval na něho na oplátku Ian. Postrčil mě před Jareda a zalomcoval se mnou. Za námi se ozývalo tiché naříkání. Takže je přece jenom vyděsil.
"Nech toho, ublížíš jí!"
"Tak víš, co má v plánu?" ryčel Ian.
Jared hleděl na Iana s nehybným, uzavřeným výrazem. Neodpověděl.
Ovšem Ianovi to stačilo.
Pěstí praštil Jareda tak bleskově, že jsem tu ránu ani nepostřehla – pouze jsem ucítila, jak pozpátku klopýtl do tmavé chodby.
"Iane, nech toho!" zaprosila jsem.
"Nech toho ty!" odsekl zuřivě.
Hrubě mě vtáhl do tunelu a vlekl mě směrem na sever. Musela jsem skoro klusat, abych stačila jeho dlouhým krokům.
"Héj, Iane!" hulákal za námi Jared.
"Copak jí chci ublížit?" houkl Ian přes rameno, ani nezpomalil. "No tak, chci? Ty pokrytecká svině!"
A pak už za námi bylo jenom ticho a tma.

Škobrtala jsem v temnotě a snažila se držet stejné tempo jako on.

Po chvíli mi od jeho sevření začalo v paži tepat bolestí, protože mě nad loktem drtil prsty tak pevně, až mi do ruky neproudila krev.
Navíc ještě zrychlil a já pouze zmučeně lapla po dechu, skoro jsem zasténala.
Ten zvuk stačil k tomu, aby se Ian s klopýtnutím zastavil. Ve tmě jsem slyšela jeho chraptivé oddechování.
"Iane, Iane, já..." dusila jsem se, neschopná dokončit větu. Když jsem si představila jeho rozzuřený obličej, najednou jsem nevěděla, co říct.
Prudce mě za ramena zvedl do výšky, přitiskl si mě k sobě a se mnou v náručí se opět rozběhl. Tentokrát mě však nesvíral tak drsně a vztekle jako předtím; držel mě jako dítě.
Prořítil se skrz hlavní sál a všechny ty udivené či dokonce podezřívavé pohledy nechal bez povšimnutí. V jeskyních se teď odehrávalo tolik neznámého a zneklidňujícího! Lidé, které jsme potkali – Violetta, Geoffrey, Andy, Paige, Aaron, Brandt a další, které jsem v tom trysku ani nepoznala – byli nervózní. Logicky je rozrušilo ještě víc, když kolem nich proletěl Ian s obličejem staženým zuřivostí a se mnou v náruči.
Zůstali daleko za námi, ale Ian se nezastavil dřív, dokud jsme se nedostali ke dveřím vedoucím do jeho a Kyleovy ložnice. Rozkopl je, až s plechovým zařinčením dopadly na kamennou podlahu, a hodil mě na matraci.
Stál nade mnou, hrudník se mu vzdouval vypětím a vztekem. Na vteřinku se odvrátil a prudkým trhnutím zvedl spadlé dveře a opřel je opět o vchod. Potom se zachmuřeně obrátil zpátky ke mně.
Zhluboka jsem lapla po dechu, překulila se na kolena a natáhla před sebe ruce dlaněmi obrácenými nahoru; v duchu jsem si přála, aby se nějakým kouzlem v nich objevilo něco, čím bych ho mohla obdarovat. Ale nevěděla jsem ani, co říct. Ruce jsem měla prázdné.
"Ty. Mě. Neopustíš." Oči mu planuly tak oslnivým plamenem, jaký jsem v nich ještě neviděla, šlehal z nich modrý oheň.
"Iane!" šeptala jsem. "Přece musíš chápat, že nemůžu... že nemůžu zůstat. To musíš chápat."
"Ne!" zařval na mě.
Leknutím jsem se odtáhla, ale náhle se Ian doslova zhroutil kupředu, svezl se na kolena a padl celým tělem na mě. Zaryl se mi obličejem do břicha a objal mě kolem pasu. Zběsile se roztřásl a z hrudi se mu draly hlučné, zoufalé vzlyky.
"Ne, Iane, ne!" prosila jsem. Tohle bylo nesrovnatelně horší než jeho hněv. "Nedělej to, prosím, přestaň, prosím."
"Wando!" sténal.
"Iane, prosím tě, nesmíš se tak trápit. Ne. Je mi to strašně moc líto. Prosím."
To už jsem plakala i já a také jsem se třásla, jako bych se tou třesavkou nakazila od něho. "Nemůžeš odejít."
"Musím, musím!" vzlykala jsem.
A pak jsme beze slova a dlouho spolu vzlykali.
Slzy mu uschly dřív než mně. Nakonec se napřímil a opět si mě přivinul do náruče. Mlčky čekal, až budu schopná promluvit.
"Promiň," zašeptal. "Chovám se hnusně."
"Ne, ne, ty promiň! Měla jsem ti to říct, když jsi to sám neuhodl. Ale prostě jsem... nemohla. Nechtěla jsem ti to říct – ublížit ti – ublížit sobě. Byla jsem sobec."
"Musíme si o tom promluvit, Wando. Nic není rozhodnuto. To nejde."
"Ale jde."
Se zaťatými zuby zavrtěl hlavou. "Jak dlouho? Jak dlouho už to plánuješ?"
"Od chvíle, co se stalo to s Hledačkou," přiznala jsem.
Přikývl, jako by tu odpověď očekával. "A ty ses rozhodla prozradit svoje tajemství, jen abys ji zachránila. To pochopit ještě dokážu. Neznamená to však, že si můžeš odejít, kam se ti zlíbí. Jen kvůli tomu, že Doktor ví... to přece nic neznamená. Kdybych si třeba na minutku myslel opak, kdybych věděl, že tohle rozhodnutí povede k tvému odchodu, těžko bych tam stál jenom tak a nechal tě, abys mu všechno předvedla. Nikdo tě nebude nutit, aby sis taky lehla na to zatracený lehátko! Zlomil bych ruce každému, kdo by na tebe třeba jenom sáhl!"
"Iane, prosím."
"Nemůžou tě k ničemu nutit, Wando! Slyšíš?" Už zase hulákal.
"Nikdo mě nenutí. Tu techniku vyjmutí duše jsem Doktorovi neukázala proto, aby mohl zachránit Hledačku," šeptla jsem. "Její přítomnost totiž to rozhodnutí pouze... urychlila. Udělala jsem to pro záchranu Mel, Iane."
Chřípí se mu rozrušeně vzdouvalo, ale mlčel.
"Je lapená uvnitř mě, Iane. Je to pro ni horší než vězení; ani popsat ti to nedokážu. Je jako přízrak a já ji mám možnost osvobodit. Můžu jí vrátit sebe samu."
"Ty si taky zasloužíš žít, Wando. Zasloužíš si zůstat."
"Ale já ji mám ráda, Iane."
Zavřel oči a rty mu smrtelně zbělely.
"A já mám zase rád tebe," zašeptal. "Copak to nic neznamená?"
"Samozřejmě že znamená. A moc. Chápeš? Tím je to všechno ještě... nevyhnutelnější."
Prudce otevřel oči. "To ti láska ke mně vážně připadá tak nesnesitelná? Mám pravdu? Už nikdy o ní nepromluvím, Wando, už o ní budu mlčet jako hrob. Klidně žij s Jaredem, pokud si to přeješ. Hlavně zůstaň."
"Ne, Iane!" Uchopila jsem jeho tvář do dlaní; pokožku měl tak napjatou přes kosti, až se zdála tvrdá. "Ne. Já – taky tě miluju. Já, ta stříbrná stonožka v zátylku její hlavy. Nemiluje tě však moje tělo. Nemůže. V tomhle těle tě nikdy nemůžu milovat, Iane. Rve mě to vejpůl. Je to příšerné."
Já sama bych to snesla. Ale sledovat, jak on trpí vinou mého těla? Vyloučeno.
Opět zavřel oči. Husté černé řasy mu zvlhly slzami. Viděla jsem, jak se lesknou.
Ále, jdi do toho, povzdechla si Mel. Dělej, po čem toužíš. Já... půjdu do vedlejší místnosti, dodala suše.
Díky.
Objala jsem Iana kolem krku a stáhla ho k sobě tak nízko, až jsem se rty dotkla těch jeho.
Sevřel mě v náruči a přivinul si mě pevně na prsa. Naše rty se začaly pohybovat ve stejném rytmu, splývaly, jako by se už nikdy neměly oddělit, jako by to nebylo nevyhnutelné, a já cítila sůl našich slzí. Těch jeho a těch mých.
Cosi se začalo měnit.
Když se Melaniino tělo dotklo toho Jaredova, jako by vypukl lesní požár – zběsilé plameny pádící přes vyschlý porost, po nichž zůstávala pouze sežehnutá pustina.
S Ianem to bylo jiné, úplně jiné, protože Melanie ho nemilovala tak jako já. A proto na mě každý jeho dotek působil hlouběji a déle než lesní požár, spíš jako roztavená láva pod zemskou slupkou. Bylo to příliš hluboko, než aby člověk ten žár ucítil, ale přesto se to neodvolatelně řinulo a svým tokem měnilo odvěké základy celé planety.
Moje odmítavé tělo mezi námi viselo jako mlha – hustá opona, ale natolik průhledná, abych skrz ni viděla, abych sledovala, co se děje.
Změnilo to mě, ne Mel. Ten skoro tavný proces hluboko ve vysoké peci mého já, který už začal, ale nikdy ho nikdo nedotáhl do konce. A teď ten dlouhý, nepřetržitý polibek to ukul, sžíravé a nabroušené – a žhavou hotovou věc vhodil do ledové vody, aby ji navždy zakalil. Aby byla nezničitelná.
A já se opět rozplakala s vědomím, že ta změna jistě probíhá i v něm, v muži, který se laskavostí vyrovná každé duši, ale silný je tak, jak dokáže právě jenom člověk.
Přejel mi rty k očím a rázem měl jasno. "Neplač, Wando. Neplač. Zůstaneš se mnou."
"Po osm celých životů," šeptala jsem mu zajíkavě na tvář. "Po osm dlouhých životů jsem nenašla nikoho, kvůli komu bych na planetě zůstala nebo ho chtěla následovat jinam. Nikdy jsem nenašla partnera. Proč teď? Proč ty? Nejsi stejného druhu. Copak ty můžeš být moje láska?"
"Žijeme ve zvláštním vesmíru," zamumlal.
"Není to spravedlivé," zopakovala jsem Sunnyinu stížnost. Nebylo to fér, vážně. Je snad myslitelné, abych v tuhle poslední hodinu našla tohle, našla lásku – a musela ji opustit? Je spravedlivé, že moje duše a tělo se neshodnou? Je spravedlivé, že musím milovat i Melanii?
A je spravedlivé, aby trpěl i Ian? Kdo jiný si zaslouží štěstí, když ne on? Nebylo to spravedlivé ani správné, a dokonce ani... smysluplné. Což bych mu to mohla udělat?
"Miluju tě," zašeptala jsem.
"Neříkej to, jako by ses loučila."
Ale já musela. "Pochop, že já, duše zvaná Poutnice, miluju tebe, člověka Iana. A to se nikdy nezmění, bez ohledu na to, čím se jednou stanu." Pečlivě jsem volila slova, aby mi z hlasu nevyčetl lež. "Bude to pořád stejné, ať už se stanu Delfínem, nebo Medvědem, nebo Květinou. Vždycky tě budu milovat, vždycky na tebe budu vzpomínat. Zůstaneš mojí jedinou láskou."
Paže se mu napjaly a vzápětí mě sevřely ještě pevněji. Poznala jsem, že to je opět projev hněvu. Sotva jsem mohla dýchat.
"Nikam neodejdeš, už žádné putování. Zůstaneš tady."
"Iane..."
Jenomže teď mluvil přísně – rozzuřeně, ale přitom věcně. "Nejde přece jenom o mě. Jsi součást téhle komunity a nikdo tě odtud nevykopne bez předchozího jednání. Na to jsi pro nás všechny příliš důležitá – dokonce i pro ty, co by to v životě nepřiznali. Potřebujeme tě."
"Ale mě odtud nikdo nevykopává, Iane."
"Ne. Tak to nedělej ani ty, Poutnice."
Opět mě políbil, v hněvu drsněji než předtím. Zabořil se mi rukou do vlasů a odtáhl můj obličej na centimetr od svého.
"Bylo to hezké nebo ne?" naléhal.
"Hezké."
"Hned jsem si to myslel." Znělo to jako zavrčení šelmy.
Znovu mě začal líbat a tisknout tak pevně a vášnivě, až se mě nedostatkem vzduchu zmocnila závrať a sotva jsem lapala po dechu. Konečně sevření uvolnil a sklouzl mi rty k uchu.
"Pojďme."
"Kam? Kam jdeme?" Byla jsem odhodlaná nejít nikam ani na krok, ale přesto se mi srdce rozbušilo při pouhém pomyšlení na to, jak jdu pryč, někam, kamkoliv, s Ianem. S mým Ianem. Patřil mně, jak mi Jared nikdy patřit nebude. Jak tohle tělo nikdy nebude patřit ani jemu.
"Přestaň mi dělat problémy, Poutnice. Už beztak jsem pološílený." Oba nás vytáhl na nohy.
"Kam?" nedala jsem se odbýt.
"Ty půjdeš východním tunelem kolem hřiště, až na konec."
"Myslíš to místo, kde se hraje fotbal?"
"Ano. A tam počkáš, než svolám ostatní."
"Proč?" Měla jsem dojem, že se zbláznil. Chce snad domluvit fotbalový zápas? Aby se tak z lidí vybilo napětí?
"Protože tohle se musí prodiskutovat. Svolávám soud, Poutnice, a ty se budeš muset zařídit podle našeho rozhodnutí."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře