Padla jsem, proč? Praha.

25. březen 2015 | 21.17 |

 Zase trochu z mého života. Dnes jsem jela s třídou do Prahy. Samozřejmě jsem tam nechtěla, protože ze zkušeností na základce vím, že takové výlety dopadají bolavýma nohama a s pláčem. Výlet měl začít už v půl sedmé. No, to by mi tak nevadilo. Probudila jsem se asi v půl třetí, bez mrknutí na hodinky jsem vyskočila z postele a podívala se konečně na ty hodinky se svícením. Půl třetí. Proč jsem teda tak vyskočila? Vlezla jsem znovu do postele a šla spinkat. Poté jsem se zbudila o dvě hodiny později. Půl páté. To už by šlo. Připravila jsem se, snažila se šetřit baterku v mobilu. Nějak po šesté jsem odešla z domu, protože mě napadlo, že mi to bude stejně chvíli trvat do školy. Zvládla jsem dojít do školy asi tak za osm minut. No, co se dalo dělat. Tak brzo nikde nemají otevřeno a do pekařství se mi nechtělo. Ale teda dál. Když už bylo půl sedmé, přijel autobus. Naštěstí nás bylo méně, tak bylo hodně volných míst. Posadila jsem se sama, protože nemám žádné kamarády a stejně jsem se nechtěla mačkat s nějakou holkou z naší třídy (ty holky zrovna nemusím). Za městem asi dva kilometry od něj byla kolona. Nevadilo, stejně jsem měla mobil a ještě před časem si tam dala jednu psp hru, tak jsem nepotřebovala data, wifi apod.. Po asi dvaceti minutách bylo možné znovu pokračovat. 

Před Prahou byla taky kolona, ale to bylo už o něco rychlejší. První chtěla jít dějepisářka na Vyšehrad. Mám trochu slabší nohy, ale i tak jsem to vše zdolala. V autobuse jsem si poté mohla vychutnat toasty, které jsem si ráno sama připravila. Holky napadlo, že potřebují na wc, ale z toho jsem si spíše dělala legraci. 

Holky to statečně zvládli a my se dostali na nádraží, kde nás pán řidič vysadil. Ze začátku cesty to vypadalo docela nevinně. Paní učitelka měla mikrofon, aby si nezničila hlasivky (chápu). Nemohla jsem si koupit ani pohled, stejně stáli většinou deset korun (to jsem viděla i levnější). Všude samí Němci, Asiaté a anglicky mluvící lidé. Cedule s dvaceti verzemi dvou vět... Proto tak nesnáším Prahu! Proč nemůže být Praha jako města, o kterých mi říká táta, že ze sebe nedělají něco ve smyslu obchodního centra, kde máte tucet reklam, samou angličtinu a všude obchody? A proč je Praha tak přístupná cizincům?! Uf, no, to byl tak můj názor. Prohlídli jsme si mnoho věcí, ale procházeli jsme snad celou Prahou. To samozřejmě začnou bolet nohy. Nejsem člověk, co by musel nějak moc chodit, tak jsem už v polovině dne umírala a málem se mi motala hlava. Dokonce po prohlídce muzea Karla Zemana jsme mohli jít do Mekáče. Proč?! Nesnáším Mekáč! Kdysi jsem ta jídla jedla, ale jedla jsem stejně jen dětské menu, protože nesnáším hambáče. V KFC jím B-Smart a už jsem si i zjistila, kolik by stál. Tak to jsem měla pěknou smůlu. A to byla zrovna ta jediná věc, se kterou jsem se utěšovala, když jsem zjistila o tomhle výletě. 

Když už bylo nějak po čtvrté, umírali jsme snad všichni. To přišla dobrá zpráva, že se vracíme. Ovšem to se zdálo být tak daleko, že jsem už při cestě začala málem brečet (štípaly mě příšerně oči).

Konečně jsme se dostali na nádraží, ale museli jsme k parkovišti až nad tou budovou. Jako hloupý vtip rozhodli učitelky, že se vyfotíme. To už jsem byla unavená, rozčílená a bolely mě příšerně nohy. Na focení, kde jsem se měla prý usmívat, jsem se vykašlala. Byla jsem jediná, ale to mi je pokaždé jedno. Prostě se nebudu nutit do úsměvu. Prostě ne! Ale autobus přijel a my se vraceli. Málem jsem se rozbrečela, když jsem mámě psala, že jsme vyjeli. Mohla jsem rovnou zapomenout, že by mě táta potom odvezl od školy (boleli mě fakt nohy), protože už dávno jel do práce. Díky bohu, že se mi nohy docela zpamatovali, že jsem došla domů. Požádala jsem mámu, zda bych si mohla zalézt do vany a nechat celý den pěkně v krabici s nápisem 'Minulost'. 

Teď, když tohle shrnutí píšu, tak sedím a bolí mě příšerně nohy. Skoro celý den jsem si nedošla na záchod a pořádně jsem nejedla. A určitě jsem zhubla. Pořád se ale i rozčiluji, že jsem musela platit 500kč a dostala jsem tohle strašné divadlo, odkud jsem přinesla stejný počet peněz jako jaký mi dala včera máma. 

Ha ha ha, přežila jsem. Hurá! Ale zítra na tělocvik určitě nejdu :(

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře