14.kapitola

8. prosinec 2011 | 19.28 |

 Když Bonnie čekala před vysokým viktoriánským domem, třásla se zimou. Vzduch byl toho rána mrazivý, a ačkoli už bylo skoro osm hodin, slunce ještě doopravdy nevyšlo. Obloha vypadala jako polštář hustě nacpaný šedými a bílými mraky, které vytvářely zlověstné příšeří.

Podupávala nohama a třela si ruce, když vtom se u Forbesů otevřely dveře. Bonnie o kousek ucouvla za křoví, které si zvolila za improvizovaný úkryt, a pozorovala, jak jde rodina k autu. Pan Forbes nenesl kromě fotoaparátu nic. Paní Forbesová měla kabelku a skládací sedátko. Daniel Forbes, Carolinin mladší bratr, nesl další sedátko. A Caroline...
Bonnie se naklonila dopředu a spokojeně vydechla. Caroline měla na sobě džíny a tlustý svetr a v ruce si nesla jakousi bílou kabelku se stahovacími šňůrkami. Nebyla moc velká, ale deníček by se do ní vešel.
Triumf Bonnie rozehřál, takže vydržela čekat za křovím, než auto odjelo. A pak se vydala k nároží Thrush Street a Hawthorne Drive.
"Tady je, teto, na tom rohu."
Auto přibrzdilo a Bonnie vklouzla na zadní sedadlo k Eleně.
"Má bílou kabelku na šňůrky," zašeptala Eleně do ucha, když se teta Judith znovu rozjížděla.
Elenou projelo horké vzrušení a stiskla Bonnie ruku. "Dobře," vydechla. "Takže teď uvidíme, jestli si kabelku přinese k paní Grimesbyové. Pokud ne, řekneme Meredith, že je v autě."
Bonnie souhlasně přikývla a také stiskla Eleně ruku.
Přijely k paní Grimesbyové akorát včas, aby zahlédly Caroline, jak vchází dovnitř s bílou kabelkou přes rameno. Bonnie s Elenou si vyměnily pohled. Teď byla řada na Eleně, aby zjistila, kde v domě Caroline kabelku odloží.
"Já tady taky vystoupím, slečno Gilbertová," řekla Bonnie, když Elena vyskočila z auta. Počká venku s Meredith, dokud jim Elena nebude moci říct, kde kabelka je. Nejdůležitější bylo, aby Caroline nepojala žádné podezření.
Paní Grimesbyová, která Eleně přišla otevřít, byla ve Fell's Church knihovnicí. Její dům sám vypadal skoro jako knihovna; všude byly police na knihy a hromádky knih na zemi. Také měla na starost historické doklady vztahující se k Fell's Church, včetně šatstva, které se dochovalo z dřívějších časů.
Právě teď se po domě ozývaly veselé hlasy a pokoje byly plné studentů v různém stadiu oblékání. Paní Grimesbyová mívala vždycky na starosti šaty do průvodu. Elena chtěla požádat o stejný pokoj s Caroline, ale nebylo to nutné. Paní Grimesbyová ji tam sama zavedla.
Caroline byla svlečená do módního spodního prádélka a věnovala Eleně rádoby nonšalantní pohled, ale ona si všimla, že pod ním planou zlomyslné jiskřičky. Sama věnovala pozornost především haldě šatstva, kterou paní Grimesbyová přebírala na posteli.
"Vezmi si tohle, Eleno. Je to jeden z nejlépe zachovalých kousků - a úplně autentický, dokonce i mašle se dochovaly. Jsme přesvědčeni, že tyhle šaty patřily Honorii Fellové.

"

"Jsou nádherné," pochválila Elena, když před ní paní Grimesbyová rozkládala jemný bílý materiál. "Z čeho jsou ušité?"
"Z mušelínu a hedvábné síťoviny. Dneska je dost chladno, takže si přes ně raději vezmi ten sametový kabátec." Knihovnice ukázala na temně rudý plášť položený přes opěradlo židle.
Elena se začala převlékat a přitom vrhla kradmo pohled po Caroline. Ano, tamhle je kabelka, má ji položenou u nohou. Zvažovala, že po ní sáhne, ale paní Grimesbyová byla pořád ještě v pokoji.
Mušelínové šaty byly velmi jednoduché, splývavý materiál byl přepásaný pod prsy světle růžovou stuhou. Lehce nabírané rukávy k loktům byly ukončeny stejnými stuhami. Móda byla v raném devatenáctém století již dostatečně uvolněná, aby slušela i dívce ze století dvacátého - alespoň pokud byla štíhlá. Elena se usmála na paní Grimesbyovou, která ji vedla k zrcadlu.
"Opravdu patřily Honorii Fellové?" zeptala se a vzpomínala na mramorovou sochu dámy spočívající v hrobce ve zříceném kostele.
"Alespoň se to povídá," odpověděla paní Grimesbyová. "Zmiňuje takové šaty ve svých zápiscích, takže si tím jsme dost jistí."
"Ona si vedla deník?" překvapeně se zeptala Elena.
"Ale ano, mám ho ve skříni v obýváku; až půjdeme ven, tak ti ho ukážu. A teď ten kabátec - ach, co je to?"
Něco fialového se sneslo k zemi, když Elena zdvihla kabátec ze židle.
Cítila, jak jí ztuhly rysy. Zachytila papírek dříve, než se pro něj stihla paní Grimesbyová sehnout a prohlédnout si ho.
Jeden řádek. Pamatovala si, že ho zapsala do deníčku 4. září, první den školy. Až na to, že poté, co ho napsala, zase ho škrtla. Tato slova však přeškrtnutá nebyla, rýsovala se tučně a zřetelně.
Dneska se stane něco hrozného.
Elena se sotva udržela, aby se neotočila ke Caroline a nevrazila jí ten vzkaz před oči. Ale tím by všechno zkazila. Přinutila se zůstat klidná, zmačkala lísteček a hodila ho do koše.
"Jen nějaký nepořádek," řekla a strnule se otočila zpět k paní Grimesbyové. Caroline neříkala nic, ale Elena na sobě cítila její triumfální pohled.
Jen počkej, pomyslela si. Jen počkej, až ten deník dostanu zpátky. Spálím ho a pak si my dvě pořádně promluvíme.
Paní Grimesbyové řekla: "Jsem připravená."
"Já také," oznámila Caroline zdrženlivým hlasem. Elena na ni lhostejně pohlédla. Carolinina světle zelená róba s dlouhými zelenobílými stuhami nebyla ani zdaleka tak pěkná, jako ta její.
"Krásné. Běžte děvčata ven a počkejte na svůj doprovod. Ach, Caroline, nezapomeň si svou taštičku."
"Nezapomenu, nebojte," odpověděla Caroline a sehnula se pro kabelku.
Bylo štěstí, že v této pozici nemohla vidět Eleninu tvář, protože v tu chvíli se pracně udržovaná lhostejnost naprosto zhroutila. Elena ohromeně zírala, jak si Caroline uvazuje taštičku k pasu.
Její překvapení neuniklo paní Grimesbyové. "Tohle je síťová taštička, předchůdkyně moderních kabelek," vysvětlila vlídně. "Dámy si do nich ukládaly rukavice a vějíře. Caroline si pro ni minulý týden přišla, aby stihla opravit korálkové zdobení... to od ní bylo velmi pozorné."
"To určitě ano," vyrazila ze sebe Elena přiškrceným hlasem. Musí odsud pryč, nebo se stane něco hrozného hned teď. Začne křičet - nebo Caroline uhodí - nebo vybuchne. "Potřebuju na vzduch," oznámila. Utekla z pokoje a vyrazila ven z domu.
Bonnie a Meredith čekaly v Meredithině autě. Elena se přihnala k nim a naklonila se do okénka.
"Převezla nás," řekla tiše. "Ta kabelka je součástí jejího kostýmu a bude ji mít u sebe celý den."
Bonnie a Meredith zůstaly ohromeně koukat, nejdřív na ni a pak jedna na druhou.
"Ale... co teda uděláme?" zeptala se Bonnie.
"Já nevím." S čirým děsem si konečně uvědomila, co to všechno znamená. "Já nevím!"
"Pořád ji můžeme sledovat. Možná si taštičku sundá při obědě nebo tak..." Ale Meredithin hlas zněl prázdně. Všechny už znají pravdu, pomyslela si Elena - a pravda je, že je to beznadějné. Prohrály.
Bonnie pohlédla do zpětného zrcátka a pak se otočila na sedadle. "To je tvůj doprovod."
Elena se podívala. Dva bělouši táhli ulicí krásně zrestaurovaný kočár. V kolech kočáru byly vpletené stuhy z krepového papíru, sedadla měl ozdobená kapradím a veliký nápis na boku hlásal Duch Fell's Church.
Elena měla čas už jen na jeden zoufalý vzkaz. "Sledujte ji," řekla. "A pokud nastane chvilka, kdy bude sama..." Pak už musela jít.
Ale během celého toho dlouhého příšerného dopoledne nenastal ani jednou okamžik, kdy by Caroline byla sama. Byla pořád obklopená davem přihlížejících.
Pro Elenu byl průvod čirým utrpením. Seděla v kočáře vedle starosty města a jeho ženy, snažila se usmívat a vypadat normálně. Ale černá hrůza jí svírala hruď jako závaží.
Někde před ní, mezi pochodujícími hudebníky a mažoretkami a otevřenými kabriolety, je Caroline. Elena si zapomněla zjistit, ve kterém alegorickém voze jede. Možná ve voze představujícím první školní budovu, tam bude určitě spousta mladších dětí v kostýmech.
Ale na tom nezáleží. Ať už je Caroline kdekoli, má ji na očích půlka města.
Oběd, který následoval po průvodu, se podával v jídelně střední školy. Elena musela sedět u stolu se starostou Dawleyem a jeho ženou. Caroline seděla nedaleko; Elena viděla přímo na její lesklou kaštanovou hřívu. A vedle ní seděl Tyler Smallwood a majetnicky se k ní nakláněl.
Elena měla skvělý výhled na malé drama, ke kterému došlo v polovině oběda. Srdce jí vyskočilo až do krku, když zahlédla Stefana, jak ležérně prochází kolem Carolinina stolu.
Promluvil na Caroline. Elena fascinovaně přihlížela a dokonce si i zapomněla pohrávat s nedotčeným obědem na talíři. Ale to, co následovalo, zmařilo veškeré její naděje. Caroline pohodila hlavou, stručně mu odsekla a pak se obrátila zpět k svému talíři. A Tyler vyskočil od stolu, obličej mu zrudnul a rozháněl se rozzlobenými gesty. Neposadil se, dokud Stefan opět neodešel.
Stefan při odchodu pohlédl na Elenu a na okamžik se jejich oči setkaly v tichém porozumění.
Takže ani on nemůže nic udělat. I kdyby se mu Síly vrátily, Tyler mu zabrání se ke Caroline přiblížit. Elenu byla tak zdrcená, že skoro nemohla dýchat.
Pak prostě seděla omráčená zoufalstvím a beznadějí, dokud do ní kdosi nestrčil a neoznámil jí, že je čas vrátit se na scénu.
Naslouchala skoro netečně uvítacímu projevu starosty Dawleyho. Hovořil o ‚době zkoušek', kterou Fell's Church nedávno procházel, a o společném duchu, který je posiloval v oněch uplynulých měsících. Pak byly předány ceny za studium, za sportovní výkony a za služby společnosti. Matt si přišel pro cenu Atlet roku a Elena viděla, jak si ji tázavě prohlíží. Pak přišly na řadu živé obrazy. Děti ze základní školy se chichotaly a zapomínaly text, když předváděly výjevy z dob zakládání města během občanské války. Elena je pozorovala, aniž cokoli z toho vnímala. Od minulé noci byla lehce rozechvělá a omámená a teď se cítila stejně, jako by se o ni pokoušela chřipka. Její mysl, obvykle plná různých nápadů a plánů, byla úplně prázdná. Už nedokázala přemýšlet. Už jí to bylo skoro jedno.
Představení skončilo záplavou blesků fotoaparátů a bouřlivým potleskem. Když poslední malý vojáček Konfederace slezl z pódia, starosta Dawley požádal o ticho.
"A nyní," uvedl, "přicházejí na řadu studenti, kteří provedou závěrečný ceremoniál. Prosím vyjádřete své uznání Duchu nezávislosti, Duchu věrnosti a Duchu Fell's Church!"
Nastal ještě bouřlivější potlesk. Elena stála vedle Johna Clifforda, chytrého maturanta, který byl vybrán, aby reprezentoval Ducha nezávislosti. Po druhém boku mu stála Caroline. Nezaujatě, až apaticky si Elena všimla, že Caroline vypadá úchvatně: oči jí plály, hlavu měla hrdě vztyčenou a tváře červené.
John byl na řadě první. Upravil si brýle a mikrofon a četl z těžké hnědé knihy, kterou si položil na řečnický pultík. Oficiálně si studenti sami mohli zvolit čtení, ale v praxi skoro vždy četli z prací M. C. Marshe, jediného básníka, který se zatím ve Fell's Church zrodil.
Během celé doby, kdy John četl, na sebe Caroline strhávala pozornost. Usmívala se do publika, pohazovala vlasy, potěžkávala taštičku uvázanou u pasu. Prsty láskyplně přejížděla kabelku a Elena zjistila, že na ni hypnotizovaně zírá a vštěpuje si do paměti každý korálek.
John se uklonil a zaujal opět své místo vedle Eleny. Caroline napřímila ramena a krokem modelky se odebrala k pultíku.
Tentokrát se do potlesku mísil i pískot. Ale Caroline se neusmívala; zaujala pózu tragické odpovědnosti. Dokázala smysl pro perfektní načasování, když vyčkala, dokud nebylo publikum dokonale tiché.
"Dnes jsem původně chtěla číst báseň M. C. Marshe," zahájila do pozorného ticha. "Ale neudělám to. Proč číst z tohoto," - a zvedla těžký svazek poezie z devatenáctého století - "když existuje něco mnohem... relevantnějšího v knize, kterou se mi podařilo najít?"
Podařilo ukrást by bylo příhodnější, pomyslela si Elena. Očima lovila v davu, až našla Stefana. Stál spíš vzadu, s Bonnie a Meredith po každém boku, jako by ho chtěly chránit. Pak si Elena povšimla ještě něčeho. Jen kousek za nimi stáli Tyler s Dickem a několika dalšími kluky. Ti kluci byli starší než středoškoláci a vypadali drsně - a bylo jich pět.
Běž, úpěnlivě v duchu prosila Elena a znovu vyhledala Stefanovy oči. Silou vůle se ho pokoušela přimět, aby porozuměl. Běž, Stefane; prosím odejdi, než se to stane. Běž teď.
Nepatrně, skoro nepostřehnutelně, Stefan zavrtěl hlavou.
Caroline ponořila prsty do taštičky, jako by se prostě nemohla dočkat. "To, co budu číst, se týká dnešního Fell's Church, nikoli města před jedním nebo dvěma sty lety," pokračovala a vemlouvala se postupně do jakéhosi vytržení. "Je to významné právě nyní, protože je to o někom, kdo žije ve městě s námi. Vlastně je zde, v této místnosti."
Ten projev jí musel napsat Tyler, usoudila Elena.
Minulý měsíc v tělocvičně v těchto věcech prokázal celkem slušný talent. Stefane, ach Stefane, mám takový strach... myšlenky se jí nesouvisle rozeběhly, když Caroline vsunula ruku do taštičky.
"Myslím, že pochopíte, co mám na mysli, až to uslyšíte," prohlásila Caroline a rychlým pohybem vytáhla z kabelky sametovou knížečku a dramaticky ji držela. "Myslím, že to vysvětlí mnoho z toho, co se ve Fell's Church nedávno odehrávalo." Dýchala zrychleně a pak stočila pohled z fascinovaného publika na knížku, kterou držela v ruce.
Elena skoro omdlela, když Caroline knížečku vytáhla. Před očima se jí dělaly mžitky. Zmocnila se jí závrať a málem ji přemohla - a pak si toho teprve všimla.
Musí ji šálit zrak. To ty reflektory a blesky fotoaparátů jí oslnily oči. Měla pocit, že každou chvíli upadne; není divu, že pořádně nevidí.
Knížečka, kterou Caroline držela v ruce, byla zelená, nikoli modrá.
Musela se z toho zbláznit... nebo se jí to jenom zdá... nebo to je jen optický klam. Ale jak se Caroline tváří!
Caroline lapala po dechu a hleděla na sametovou knížku. Zdálo se, že na publikum úplně zapomněla. Obracela deníček stále dokola v rukou a prohlížela si ho ze všech stran. Její pohyby postupně přešly v horečné hledání. Vrazila ruku do kabelky, jako by doufala, že tam objeví ještě něco. Pak se divoce rozhlédla po jevišti, jako by to, co hledá, mohlo někde vypadnout na zem.
Publikum začalo mumlat a projevovat netrpělivost. Starosta Dawley si s ředitelem střední školy vyměňoval zamračené pohledy.
Když Caroline na zemi nic nenašla, zadívala se opět na knížečku ve své ruce. Ale nyní se na ni dívala, jako by držela škorpiona. Prudkým pohybem ji otevřela a pohlédla dovnitř, jako by chovala poslední naději, že obal záhadně změnil barvu, ale slova uvnitř jsou stále Elenina.
Pak pomalu vzhlédla od knížky k přeplněnému hledišti.
Opět nastalo ticho a pomalu se vlekly dlouhé vteřiny, kdy byly všechny zraky upřeny na dívku ve světle zelených šatech. Pak Caroline vyrazila neartikulovaný zvuk, otočila se na patě a utekla z jeviště. Přitom vrazila do Eleny, ve tváři zuřivou nenávist.
Elena měla pocit, jako by se vznášela. Lehce se sklonila a sebrala to, čím se jí Caroline pokoušela zasáhnout.
Carolinin deník.
Za Elenou vypuklo hemžení, když se někteří rozeběhli za Caroline, a před ní nastala vřava, jak v publiku započaly diskuse a dohady. Elena našla pohledem Stefana. Vypadal stejně překvapeně, jako Elena, ale zářil radostí. Stejně tak Bonnie a Meredith. Když se její pohled setkal se Stefanovým, pocítila nával vděčné radosti, ale převládající emocí byl stále úžas.
Je to zázrak. Ve chvíli, kdy zmizela veškerá naděje, přišla spása. Jsou zachráněni.
A pak její oči padly na další tmavou kštici v davu.
Damon se opíral... ne, hověl si... u severní stěny. Na rtech mu pohrával lehký úsměv a drze opětoval Elenin pohled.
Vedle ní stál starosta Dawley a pobízel ji k pultíku. Utišil publikum a pokoušel se znovu nastolit pořádek. Nemělo to smysl. Elena přečetla omámeným hlasem svůj text klevetící skupině lidí, která jí ani v nejmenším nevěnovala pozornost. Ani ona neměla vůbec ponětí, o co v něm jde. Každou chvilku pohlédla na Damona.
Když skončila, dočkala se útržkovitého a nepozorného potlesku a pak starosta oznámil program na zbytek odpoledne. A potom bylo po všem a Elena konečně mohla svobodně odejít.
Seběhla po schodech z jeviště bez určité představy, kam vlastně jde, ale nohy ji nesly k severní zdi. Damonova tmavá hlava pokynula k bočním dveřím a ona poslechla.
Vzduch venku jí po přeplněné místnosti uvnitř připadal příjemně chladivý, po obloze se proháněly stříbřité mraky. Damon na ni už čekal.
Zpomalila krok, ale nezastavila se. Pokračovala, dokud nestála těsně u něj. Pohlédla mu do tváře.
Nastal dlouhý okamžik ticha, a pak se zeptala: "Proč?"
"Myslel jsem, že tě bude víc zajímat jak." Významně poklepal na náprsní kapsu u bundy. "Dneska ráno jsem dostal pozvání na kávu od nových známých."
"Ale proč?"
Pokrčil rameny a na okamžik jeho jemně vykreslenými rysy problesklo ohromení. Eleně se zdálo, že sám neví proč - nebo to nechce připustit.
"Pro mé vlastní cíle," odpověděl.
"To si nemyslím." Něco mezi nimi vznikalo - něco, co Elenu děsilo svou silou. "Myslím, že tohle vůbec není ten důvod."
V jeho tmavých očích se objevil nebezpečný záblesk. "Nenaléhej na mě, Eleno."
Přistoupila blíž, takže se ho skoro dotýkala, a pak na něj pohlédla. "Myslím si," řekla, "že možná potřebuješ, aby se na tebe naléhalo."
Měl tvář jen centimetry od její a Elena se nikdy nedozvěděla, k čemu by snad došlo, kdyby je v tu chvíli nepřerušil zezadu něčí hlas.
"Tak jste to nakonec zvládnul! To je báječné!"
Byla to teta Judith. Elena měla pocit, jako by ji někdo vytrhnul z jednoho světa do jiného. Omámeně zamrkala, ustoupila zpět a zjistila, že zadržuje dech.
"Takže jste nakonec slyšel Elenu předčítat," pokračovala šťastně teta Judith. "Byla jsi výborná, Eleno. Jenom vůbec nechápu, co se to dělo s Caroline. V poslední době se děvčata v tomto městě chovají jako očarované."
"To budou nervy," nadhodil Damon s dokonale vážnou tváří. Elena pocítila nutkání se rozchichtat a pak nával podráždění. Bylo v pořádku, že je vděčná Damonovi za to, že je zachránil, ale kdyby nebylo Damona, tak by především žádný problém nevznikl. To Damon spáchal ony zločiny, které se Caroline pokoušela přišít Stefanovi.
"A kde je Stefan?" zeptala se a vyslovila tak svou myšlenku nahlas. Viděla Bonnie a Meredith na dvoře samotné.
Tvář tety Judith vyjadřovala nesouhlas. "Neviděla jsem ho," odpověděla stručně. Pak se vřele usmála. "Ale mám nápad; co kdybyste s námi povečeřel, Damone? Pak byste možná s Elenou mohli..."
"Nech toho!" štěkla Elena na Damona. Jeho tvář vyjadřovala jen zdvořilou zvědavost.
"Cože?" zeptala se teta Judith.
"Nech toho!" zopakovala Elena Damonovi. "Ty víš, o čem mluvím. Prostě toho okamžitě nech!"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře