58.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.49 |
› 

 Tma

Drtila mě taková nervozita a napětí, až jsem zavřískla děsem; ovšem ta dusivá hrůza mi nedovolila, aby můj výkřik zazněl hlasitěji než bezdeché kníknutí.
"Promiň!" Jared mě okamžitě objal kolem ramen, aby mě utěšil. "Mrzí mě to, nechtěl jsem tě vylekat."
"Co tady děláš?" vybuchla jsem, pořád ještě bez dechu.
"Sleduju tě. Sleduju tě celý den."
"No, tak s tím přestaň."
Ve tmě bylo znát zaváhání, paže se neodtáhla. Vyklouzla jsem zpod ní, ale chytil mě za zápěstí. Svíral mě tak pevně, že jsem se nemohla vyškubnout.
"Jdeš navštívit Doktora?" zeptal se, ale z té otázky čišela jistota. Bylo zřejmé, že v té návštěvě nevidí nic zdvořilostního, žádnou společenskou událost.
"Samozřejmě." Schválně jsem to vztekle zasyčela, aby mi z hlasu nevyčetl paniku. "Co jiného mohu po dnešku udělat? Lepší to nebude, a rozhodovat o tom nemá právo ani Jeb."
"Já vím. Stojím při tobě."
Naštvalo mě, že ta slova pořád ještě mají moc mi ublížit, vehnat mi do očí palčivé slzy. Snažila jsem se myslet na Iana – byl moje opora jako Kyle pro Sunny – ale nedařilo se mi to, když se mě dotýkala Jaredova ruka, když jsem cítila jeho tělesný pach. Jako kdybych se snažila zahrát melodii na housle, jimž někdo rozštípal ozvučnou desku.
"Tak mě nech jít, Jarede. Chci zůstat o samotě." Mluvila jsem chvatně, slova jsem chrlila zuřivě a stroze. Dalo se z nich snadno rozpoznat, že nelžu.
"Měl bych tě doprovodit."
"Melanie se ti vrátí co nevidět!" vyštěkla jsem. "Žádám tě jen o pár minut samoty, Jarede. To bys mi mohl poskytnout."
Další pauza; ruka mi dál ležela na rameni.
"Wando, já přišel, abych byl s tebou."
Slzy se mi přelily přes dolní víčka. Byla jsem vděčná za okolní tmu.
"Nebude mě to bolet," zašeptala jsem, "takže se nemusíš bát."
Bylo logické, že Jared u toho být nesmí. Věřit jsem mohla výhradně Doktorovi. Slib mi dal právě a jedině on. A já navíc neměla tuhle planetu opustit. Neměla jsem v budoucnu žít jako Delfín nebo Květina a navždy truchlit po láskách, které jsem za sebou nechala a které všechny zemřely dřív, než jsem v novém životě poprvé otevřela oči – pokud oči vůbec budu mít. Tohle byla moje planeta a nikdo mě nedonutí ji opustit. Spočinu v hlíně, v temné jeskyni vedle svých přátel. V lidském hrobě určeném pro člověka, jímž jsem se stala.
"Ale Wando, já... Je toho tolik, co ti potřebuju říct."
"Jenže já o tvou vděčnost nestojím, Jarede. Věř mi."
"Tak co chceš?" zašeptal napjatým, přiškrceným hlasem. "Dal bych ti cokoliv."
"Postarej se o mou rodinu. Nedovol ostatním, aby je zabili."
"To je přece samozřejmé," mávl podrážděně rukou.

"Myslím tebe. Co můžu dát tobě?"

"S sebou si nemůžu vzít vůbec nic, Jarede."
"Ani vzpomínku, Wando? Co chceš?"
Volnou rukou jsem si utřela slzy, ale nové mi vyhrkly tak rychle, že to vlastně nemělo smysl. Ne, ani vzpomínku jsem si odnést nemohla.
"Co bych ti mohl dát, Wando?" nedal se odbýt Jared.
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se mluvit co nejklidněji.
"Tak mi daruj třeba lež. Jarede. Pověz mi, že chceš, abych zůstala."
Tentokrát vůbec neváhal, objal mě oběma pažemi a ve tmě si mě pevně přivinul na prsa. Přitiskl mi rty na čelo, a když promluvil, jeho dech mi rozechvíval vlasy.
Melanie v mé hlavě napjatě vyčkávala. Původně se snažila zalézt co nejhlouběji, dopřát mi v těch posledních minutách moji svobodu. Možná se bála poslouchat ty lži. Tohle nebude vzpomínka, kterou by si po mém odchodu chtěla nechat.
"Zůstaň tu, Wando. S námi. Se mnou. Nechci, abys odešla. Prosím. Neumím si představit, že bys už nebyla mezi námi. Nesnesl bych to. Vážně nevím, jak bych... jak bych..." Hlas se mu zlomil.
Byl velmi dobrý lhář a taky si mnou musel být velmi, velmi jistý, jinak by mi podobné věci těžko říkal.
Na okamžik jsem si vychutnávala jeho náruč, ale tlačil mě čas. Čas vypršel. Čas se naplnil.
"Děkuju," šeptla jsem a pokusila se vyprostit.
Zesílil objetí. "Ještě jsem neskončil."
Obličeje nám dělilo jenom pár centimetrů, a pak už ani jeden. I teď, na prahu svého posledního dechu na této planetě, jsem musela reagovat. Benzin a otevřený oheň – a výsledkem byla opět exploze.
Ale nebylo to stejné jako dřív. Cítila jsem to. Tohle bylo pro mě. To moje jméno vydechl, když laskal tohle tělo – a viděl v něm moje tělo, ve mně viděl mě. Cítila jsem ten rozdíl. Na okamžik jsme tu byli jen my dva, jenom Poutnice a Jared, oba stravovaní ohněm vášně.
Ještě nikdo nikdy nelhal lépe než Jared celým svým tělem v těch mých posledních minutách a já mu za to byla vděčná. S sebou jsem si tu vzpomínku vzít nemohla, protože jsem nikam neodcházela, ale zmírnilo to bolest z loučení. Téhle lži jsem dokázala uvěřit. Věřila jsem, že mu budu chybět tak nesmírně moc, že ho to dokonce okrade i o špetku vlastní radosti. Neměla jsem na to asi právo, ale i tak bylo příjemné na chvíli tomu klamu uvěřit.
Nemohla jsem ignorovat čas, vteřiny odtikávaly jako pekelný stroj. Dokonce i v plamenech vášně jsem cítila, jak mě vlečou pryč, jak mě vsávají do temné hlubiny tunelu. Jak mě unášejí od toho žáru a citů.
Podařilo se mi odtrhnout rty od jeho úst. Zhluboka jsme oddechovali a na obličeji cítili teplý dech toho druhého.
"Děkuju," šeptla jsem opět.
"Počkej..."
"Nemůžu. Nemůžu... to dál snášet. Chápeš?"
"Ano," zašeptal.
"Prosím tě už jen o jedno. Dovol, ať tím projdu sama. Prosím?"
"Jestli... jestli víš určitě, že to tak chceš..." Rozpačitě se odmlčel.
"Tak to potřebuju, Jarede."
"V tom případě zůstanu tady," slíbil chraptivě.
"Řeknu Doktorovi, aby sem pro tebe zašel, až to skončí."
Nepřestával mě svírat v náruči.
"Uvědomuješ si, že Ian mě nejspíš zabije, až zjistí, že jsem dovolil, abys to udělala? A možná se mu ani nebudu bránit. A Jamie, ten nadosmrti neodpustí ani jednomu z nás."
"Teď ale na ně nemůžu myslet. Prosím. Nech mě jít."
Jared spustil paže pomalu, s hmatatelnou neochotou, jež zahřála ledové prázdno v mém těle.
"Miluju tě, Wando."
Povzdechla jsem si. "Děkuju, Jarede. Jistě víš, jak moc tě miluju já. Celým srdcem."
Srdce a duše. V mém případě to nebylo totéž. Byla jsem rozdělená až příliš dlouho. Nejvyšší čas udělat něco celého, stvořit celého člověka; i když to nebudu já.
Ukapávající vteřiny mě táhly směrem, kde čekal konec. Když mě přestal objímat, roztřásla mě zima. A s každým dalším krokem, kterým jsem se od něho vzdálila víc, mi bylo pořád chladněji.
Ale ne, určitě jsem si to jen namlouvala. Bylo stále léto. Pro mě tu zůstane léto už navždy.
"Jak to tu vypadá v období dešťů, Jarede?" zeptala jsem se sotva slyšitelně. "Kde lidé spí?"
Chvíli trvalo, než se vzchopil k odpovědi, a pak jsem mu v hlase zaslechla slzy. "My...," polkl. "Všichni se přesuneme do jeskyně s hřištěm. A tam pak společně přespáváme."
Přikývla jsem, v té tmě jen pro sebe. Zkoušela jsem si představit, jaká tam asi vládne atmosféra. Nepříjemná, když je tam pohromadě tolik protikladných povah? Nebo je to legrace? Změna? Jako na pyžamovém mejdanu školáků?
"Proč?" zeptal se šeptem.
"Jenom jsem si to chtěla... představit. Jaké to bude." Život a láska budou pokračovat. I když to všechno se stane už beze mě, stejně mě ta představa potěšila. "Sbohem, Jarede. Melanie vzkazuje, že už brzy se shledáte."
Lhářko!
"Počkej... Wando..."
Řítila jsem se chodbou pryč, prchala jsem, abych Jaredovi neposkytla ani náznak naděje, že mě svým vděčným lhaním přesvědčí zůstat.
Jeho bolest mě nebolela tolik jako ta Ianova. Jaredova bolest totiž bude mít krátké trvání. Už za pár minut ho zaplaví štěstí. Šťastný konec příběhu.
V té rychlosti jsem měla dojem, že jižní tunel je dlouhý sotva pár metrů. Vpředu jsem viděla pronikavou zář lampy a pochopila jsem, že Doktor už na mě čeká.
Do jeskyně, která mě odjakživa děsila, jsem vešla s hrdě vzpřímenými rameny. Doktor měl všechno připravené. V nejtemnějším koutě jsem viděla dvě lehátka přiražená k sobě. Na jednom z nich pochrupoval Kyle a objímal Jodiino nehybné tělo kolem ramen. Druhou paží k sobě tiskl Sunnyin kryotank. Jistě by z toho měla radost. Litovala jsem, že neexistuje způsob, jak jí to dát vědět.
"Hej, Doktore," zašeptala jsem.
Vzhlédl od stolu, na kterém rovnal do řady tubičky léků. Už teď měl obličej zalitý slzami.
Náhle mě zaplavila odvaha. Srdce se mi ztišilo do normálního rytmu, dech se mi prohloubil a uklidnil. To nejtěžší jsem měla za sebou.
Už jsem to zažila. Mnohokrát. Zavřela jsem oči a zmizela. Vždycky jsem přitom sice věděla, že po čase otevřu jiné, ale přesto – byl to známý postup. Neexistoval důvod k obavám.
Zamířila jsem k lehátku a vyskočila na něj. Zůstala jsem sedět, odhodlaně se natáhla po Žádné bolesti a odšroubovala víčko. Vložila jsem si hedvábný čtvereček do úst a nechala rozpustit.
Nic se nezměnilo, protože tentokrát jsem žádnou bolest necítila. Žádnou fyzickou bolest.
"Pověz mi něco, Doktore. Jak se jmenuješ ve skutečnosti?"
Před koncem jsem toužila znát odpovědi na všechny malé hádanky.
Doktor popotáhl a hřbetem ruky si přejel pod dolními víčky.
"Eustace. To jméno se u nás dědilo a moji rodiče byli pěkní surovci."
Zasmála jsem se. Pak jsem si povzdechla. "Jared čeká u velké jeskyně. Slíbila jsem, že mu povíš, až bude konec. Ale počkej, dokud... dokud se nepřestanu hýbat, ano? Pak už bude příliš pozdě, aby na mém rozhodnutí něco změnil."
"Ale já to nechci udělat, Wando."
"Já vím. A děkuju ti za to, Doktore. Přesto žádám, abys dodržel svoje slovo."
"Prosím?"
"Ne. Dal jsi slib. Já svou část dohody splnila, je to tak?"
"Ano."
"Tak splň zase tu svoji. Dovol mi ležet vedle Walta a Wese."
V hubeném obličeji mu poškubávalo, jako by přemáhal vzlyky.
"Bude tě to... bolet?"
"Ne, Doktore," lhala jsem. "Neucítím žádnou bolest."
Čekala jsem, kdy přijde radostné rozjaření, kdy Žádná bolest všechno nádherně rozzáří jako minule. Přesto jsem pořád necítila žádný rozdíl.
Možná to nakonec nebylo účinkem toho léku; možná to bylo vědomím, že jsem milovaná. Opět jsem si povzdechla.
Lehla jsem si na břicho a otočila obličej k němu.
"Uspi mě, Doktore."
Slyšela jsem otvírání lahve, vytřepávání obsahu do hadříku v jeho dlani.
"Jsi ta nejušlechtilejší a nejčistší bytost, jakou jsem kdy poznal. Vesmír bude bez tebe smutnější místo k životu," pošeptal mi.
To byla smuteční řeč nad mým hrobem, můj epitaf, a já byla vděčná, že jsem si ho mohla ještě vyslechnout.
Děkuju, Wando. Má sestro. Nikdy na tebe nezapomenu.
Buď šťastná, Mel. Hezky si to užij. Vychutnávej život i za mě.
Budu, slíbila.
Sbohem, pomyslely jsme si současně.
Doktor mi přitiskl gázu na obličej. Zhluboka jsem se nadechla, snažila se ignorovat hustý, nepříjemný pach. Při druhém nádechu jsem opět spatřila ty tři hvězdy; nevábily mě, dovolily mi odejít, opustit černý vesmír, kterým jsem se potulovala tolik životů. Propadala jsem se do tmy a ta byla pořád zářivější a zářivější. A nakonec vůbec nebyla černá, ale modrá. Vřelá, živá, zářivá modř... a já do ní vplula beze špetky strachu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře