1.kapitola

17. prosinec 2011 | 01.26 |
› 

 OSMNÁCT DNÍ

Luce plánovala nechat oči zavřené celých šest hodin meziměstského letu z Georgie až do Kalifornie- do okamžiku, kdy kola letadla dosednou na letiště v San Francisku. Zjistila, že v polospánku je mnohem jednodušší předstírat, že je opět s Danielem.
Připadalo jí to jako celý život, kdy ho naposled viděla, i když to bylo jen pár dní. Od té doby, kdy jí řekl v pátek ráno sbohem na Sword&Cross, bylo celé tělo Luce jako omámené. Absence jeho hlasu, jeho tepla, doteku jeho křídel: zarývalo se jí to do kostí, jako nějaká podivná nemoc.
Najednou se o ní otřela nějaká paže a Luce otevřela oči.
Byla tváří v tvář hnědovlasému klukovi se širokýma očima, který byl o pár let starší než ona.
"Promiň," řekli oba ve stejnou dobu a každý se posunul o několik centimetrů k druhé straně loketní opěrky.
Z okna byl šokující pohled. Letadlo bylo na cestě do San Franciska a Luce nikdy nic podobného předtím neviděla. Když se podívala na jižní stranu zálivu, vinul se tam modrý přítok. Zdálo se, že proplouvá zemí na své cestě k moři. Potok dělil živou zeleň na jedné straně a něco jasně červeného a bílého na straně druhé. Přitiskla čelo k dvojitému plastovému oknu, aby tak získala lepší pohled.
"Co je to?" přemítala nahlas.
"Sůl," odpověděl ten kluk a ukázal z okýnka. Naklonil se k ní blíž. "Je z Pacifiku."
Odpověď byla tak jednoduchá, což znamenalo ... je to člověk. Téměř překvapení po celé té době, kterou strávila s Danielem a ostatními-stále si ještě nezvykla nazývat je doslovnými termíny-andělé a démoni. Podívala se na půlnočně modrou vodu, která vypadala, že je nekonečná.
Slunce, které se odráželo od vody, pro Luce vždy znamenalo ráno, na pobřeží Atlantiku. Ale tady byla téměř noc.
"Ty nejsi odsud, co?" zeptal se jí spolusedící.
Luce zavrtěla hlavou, ale držela jazyk za zuby. Pořád se dívala z okna. Než odjela ráno z Georgie, pan Cole ji trénoval v zapamatování si jejího nového profilu. Dalším učitelům bylo řečeno, že rodiče Luce požádali o přesun. To byla lež. Pokud jde o rodiče Luce, Callie a všechny ostatní, byla ještě zapsána na Sword&Cross.
O několik týdnů dřív, by jí to rozzuřilo. Ale věci, které se během několika posledních dní staly na Sword&Cross z Luce udělali člověka, který bere svět mnohem vážněji. Zahlédla obrázek z minulého života-jednoho z mnoha, které dřív sdílela s Danielem. Zjistila, že je láska důležitější, než cokoliv jiného. Nikdy dřív by si nemyslela, že je to možné. A pak si vzpomněla na nebezpečnou bláznivou starou ženu s dýkou, které předtím věřila.
Luce věděla, že je víc takových, jako slečna Sophie. Ale nikdo jí neřekl, jak by je měla rozpoznat. Slečna Sophie se až do konce zdála normální. Mohly i ostatní vypadat tak nevinně, jako třeba ... tenhle hnědovlasý kluk, který seděl vedle ní? Luce polkla a složila si ruce do klína.

Snažila se myslet na Daniela.

Vezme jí někam do bezpečí.
Luce si představila, jak na ní čeká na jedné z těch plastových židlí na letišti, lokty opřené o kolena. Jeho blonďatá hlava svěšená mezi rameny. Jeho černé Converse houpající se tam a zpět. Jak vstává každých pár minut a obejde kolečko kolem výdaje zavazadel.
Najednou ucítila otřes, když letadlo přistálo. Náhle byla nervózní. Byla opravdu tak šťastná z toho, že ho uvidí, jak by být měla?
Zaměřila se na hnědý a béžový vzor na látce na sedadle před ní. Cítila, jak má ztuhlý krk z dlouhého letu a její oblečení bylo zatuchlé letadlovou vůní.
Pozemní personál, oblečený v námořnických uniformách stál pod oknem a zdálo se, že s ohledem na abnormálně dlouhý let, k letadlu přistavují jezdící schody. Její kolena poskakovala netrpělivostí.
"Mám to brát tak, že budeš v Kalifornii ubytovaná jen na chvíli?" Kluk vedle ní jí nabídl líný úsměv, který jen Luce víc pobízel k tomu, se odsud co nejdřív dostat.
"Proč myslíš?" zeptala se rychle. "Podle čeho hádáš?"
Zamrkal. "Podle té obrovské červené tašky a tak."
Luce se stále posunula dál od něj. Ani si toho kluka nevšimla, dokud do ní před dvěma minutama nešťouchl. Jak mohl vědět o její tašce?
"Hele, nehledej v tom nic hrůzostrašného." Vrhl na ni zvláštní pohled. "Jen jsem stál za tebou ve frontě při odbavování."
Luce se rozpačitě usmála. "Mám přítele," vyklouzlo jí z úst. Okamžitě se začervenala.
Ten kluk se rozkašlal. "Mám to."
Luce se ušklíbla. Nevěděla, proč to řekla. Nechtěla být nezdvořilá, ale světlo, kvůli kterému museli mít všichni bezpečnostní pásy, zhaslo a ona chtěla udělat všechno proto, aby od toho kluka co nejdřív zmizela. Musel mít stejné myšlenky, protože vystoupil do uličky a pokynul jí rukou.
Tak zdvořile, jak jen mohla, se Luce kolem něj protlačila a mířila ke dveřím, které byly označené jako východ.
Jen se dostat pryč, z té trýznivě pomalé řady lidí, kteří sestupovali po schodech. Tiše proklínala všechny Kaliforňany, kteří se před ní ploužili. Luce si stoupala na špičky a nervózně přešlapovala.
V době, kdy vkročila do terminálu, už byla napůl nemocná netrpělivostí. Nakonec se konečně mohla pohnout. Zkušeně se proplétala davem a zapomněla na kluka, kterého potkala v letadle. Zapomněla na nervozitu kvůli tomu, že je poprvé v životě v Kalifornii-nikdy nebyla dál než na západ v Bransonu a Missouri tehdy, když jí její rodiče odvlekli, aby se podívala na Yakov Smirno. A dokonce i na chvíli zapomněla na všechny ty hrozné věci, které viděla na Sword&Cross.
Táhlo jí to k jediné věci na světě, díky které se mohla cítit lépe. K jediné věci, která jí mohla dát pocit, že všechna bolest, kterou cítila je pryč-ze všech stínů, neskutečné bitvy na hřbitově a z toho nejhoršího ze všeho, žalu ze smrti Penn-a že pořád stojí za to žít.
Byl tam.
Seděl přesně tak, jak si představovala. Na poslední smutné šedé židli v řadě, vedle automatických posuvných dveří, které se za ním neustále otevírali a zavírali. Na chvíli se Luce zastavila a jen si užívala pohled na něj.
Daniel měl na sobě žabky, tmavé džíny, které nikdy předtím neviděla, a vytáhlé červené tričko, které bylo u přední kapsy džínsů rozpárané. Vypadal stejně, ale zároveň i jinak. Vypadal mnohem odpočinutěji, než ten den, kdy si dávali sbohem.
Bylo to tím, že jí tolik chyběl, nebo byla jeho kůže zářivější, než si pamatovala? Vzhlédl a podíval se na ní. Jeho úsměv byl skoro oslňující, když se rozběhla směrem k němu. Za chvíli už jí jeho ruce objímaly a ona pohřbila svůj obličej do jeho hrudi. Luce vypustila ten nejdelší a nejhlubší povzdech. Její ústa našla ty jeho a spojily se v polibku. V jeho náručí byla zároveň malátná, ale i šťastná.
Doteď si to neuvědomila, ale její část stále uvažovala, jestli ho ještě někdy uvidí a jestli to všechno nemohl být jen sen. Lásku, kterou cítila a lásku, kterou jí tu její Daniel oplácel. Všechno stále bylo tak neskutečné.
Stále zmítaná v jeho polibku ho Luce lehce vzala za paži.
Ne, není to sen. Poprvé, ani nevěděla za jak dlouho, se konečně cítila, jako by byla doma.
"Jsi tady," zašeptal jí do ucha.
"I ty jsi tady."
"Oba jsme tady."
Smáli se a stále se líbali. Vychutnávali si každý kousek sladkých rozpaků, když se na sebe stále znova a znova dívali. Ale když to Luce nejmíň očekávala, její smích se změnil na posmrkávání. Hledala způsob, jak mu říct, jak těžkých pro ni těch několik posledních dní bylo-bez něj, bez kohokoliv, napůl spící a napůl omámená z vědomí, co všechno se změnilo-ale teď v Danielově náruči, nedokázala najít žádná slova.
"Já vím," řekl. "Vezmeme tvou tašku a vypadneme odsud."
Luce se obrátila k výdeji zavazadel, kde našla její spolusedícího z letadla, jak stojí přímo před nimi. V rukách svíral popruhy její obrovské tašky. "Viděl jsem jí ve výdaji zavazadel," řekl a na tváři se mu usadil nenucený úsměv. Jakoby tvrdohlavě trval na svých dobrých úmyslech. "Je tvoje, ne?"
Než měla Luce čas odpovědět, Daniel klukovi ulevil od velké tašky pouze jednou rukou. "Díky, kámo. Vezmu si to od tebe," konec věty řekl tak rozhodně, že bylo jasné, že tímhle konverzace končí.
Ten kluk se díval, jak Daniel vsunul druhou ruku kolem pasu Luce a vedl ji pryč. Tohle bylo poprvé od Sword&Cross, kdy Luce mohla vidět, jak ho vlastně viděl svět. Ptala se sama sebe, jestli i jiní lidé mohli z pouhého pohledu říct, že je na něm něco mimořádného.
Pak prošli otevíracími dveřmi a jí ovanul první skutečný závan západního pobřeží. Časný listopadový vzduch byl čerstvý, osvěžující a suchý. Byl stejně chladný jako vzduch v Savannah dnes odpoledne, než její letadlo vzlétlo. Obloha byla nádherná. Jasně modrá a bez mraků na obzoru. Všechno vypadalo čisté a jako zbrusu nové. I na parkovišti řadu za řadou stála nedávno umytá auta. Výhled rámovala linie hor. Světle hnědá s neuspořádanými zelenými tečkami stromů. Jeden kopec přecházel v další.
Tohle v Georgii nebylo.
"Nemůžu se rozhodnout, jestli bych měl být překvapený," škádlil jí Daniel. "Pustím tě zpod mých křídel sotva na dva dny a už to na tebe zkouší jinej kluk."
Luce obrátila oči v sloup. "Ale no tak. Sotva jsme spolu promluvili. Opravdu. Celý let jsem prospala." Šťouchla do něj. "Snila jsem o tobě."
Danielovi sevřené rty se změnily na úsměv a políbil jí na vrcholek hlavy. Stála a chtěla víc, jenže pak si uvědomila, že Daniel zastavil před nějakým autem. A ne jen tak ledajakým autem.
Černá Alfa Romeo.
Luce poklesla čelist, když začal odemykat dveře u řidiče.
"T-to ..." koktala. "To je ... věděl jsi, že tohle auto je můj největší sen?"
"Víc než to," zasmál se Daniel. "Tohle bývalo tvoje auto."
Smál se, když na konci jeho slov prakticky vyskočila do vzduchu. Stále si ještě zvykala na tu reinkarnační část jejich příběhu. To bylo tak nespravedlivé. Takovýhle vůz, a ona na něj neměla žádnou vzpomínku. Nemohla si vzpomenout na žádný minulý život. Byla zoufalá žízní po informacích. Téměř, jako kdyby mělo její bývalé já nějakého sourozence a oddělili je při narození.
Položila ruku na čelní sklo a hledala náznak něčeho, čemu by se dalo říkat déjà vu.
Nic.
"Byl to dárek k tvým sladkým šestnáctinám od tvé rodiny. V jednom z tvých minulých životů. Už je to dávno." Daniel se podíval stranou, jakoby se rozhodoval, jak moc může říct.
Jakoby věděl, že chce informace, ale nemusí být schopná vstřebat jich tolik najednou. "Koupil jsem ho od jednoho chlápka v Renu. Koupil ho potom, co jsi, uh ... No, potom co jsi ..."
Potom co došlo k tvému samovznícení, domyslela si Luce. Došla jí hořká pravda, že už jí Daniel nic neřekne. Tohle byla jedna z věcí, kterou o svých minulých životech věděla: konec se zřídkakdy měnil.
Až na to, že tentokrát se zdálo, že by se to změnit mohlo. Tentokrát se mohly držet za ruce, líbat se a ... nevěděla, co jiného by ještě mohli dělat. Ale umřela by, aby to mohla zjistit.
Zarazila se. Musela být opatrná. Sedmnáct let nebylo moc a v tomhle životě byla Luce pevně rozhodnutá zůstat naživu a zjistit, jaké to je být skutečně s Danielem.
Odkašlal si a poplácal lesklý černý kryt.
"Pořád jede jako šampion. Jediný problém je ..." Podíval se na kufr malého kabrioletu, pak na tašku Luce a pak znovu na kufr.
Ano, Luce měla hrozný zvyk nacpat si svou cestovní tašku až k prasknutí. Musela to přiznat. Ale pro jednou to nebyla její vina. Arriane a Gabbe jí zabalili všechny věci ze svých pokojů na Sword&Cross. Každý nečerný kus oblečení, který tam neměli šanci nosit. Byla příliš zaneprázdněná tím, že se loučila s Danielem a myšlením na Penn, že se o balení vůbec nezajímala.
Trhla sebou díky pocitu viny, kvůli tomu, že teď byla s Danielem v Kalifornii-tak daleko od místa, kde nechala svou pohřbenou kamarádku. To přece není fér.
Pan Cole jí ujistil, že se slečna Sophie bude zodpovídat za to, co udělala Penn. Když se ho ale Luce zeptala, co přesně to znamená, jen se zatahal za knír a mlčel.
Daniel se podezřele rozhlédl po parkovišti. Pak hodil do kufru tašku Luce, kterou držel v ruce. Bylo nemožné, aby se tam vešla, ale ze zadní části auta se ozval měkký zvuk vyfukování a taška se začala zmenšovat. O moment později Daniel s prásknutím zavřel kufr.
Luce zamrkala. "Udělej to znovu!"
Ale Daniel se nezasmál. Zdál se spíš nervózní. Sklouzl na sedadlo řidiče a bez jediného slova nastartoval. To bylo pro Luce zvláštní a nové: vidět jak je jeho obličej na povrchu klidný, ale přitom vědět, že hluboko uvnitř něj něco děje.
"Co se děje?"
"Pan Cole ti přece řekl o zachování tvého nového profilu, ne?"
Přikývla.
Daniel vycouval z místa a pak projel parkovištěm směrem k východu. Strčil do počítače kreditku, když vyjížděli ven. "To bylo hloupé. Měl jsem vědět, že-"
"Tak o co tady jde?" Luce si zastrčila tmavé vlasy za ucho, když auto začalo nabírat rychlost. "Myslíš, že přitáhneš Camovu pozornost tím, že napěchuješ mojí tašku do kufru?"
"Nejde o Cama. Ne." O chvíli později jí stiskl koleno. "Zapomeň, že jsem něco řekl. Jen musím-oba musíme být opatrní."
Luce ho slyšela, ale byla příliš ohromená, aby ho poslouchala pozorně. Milovala sledování Daniela, jak zkušeně pracuje s řadicí pákou, jak s autem najíždí na rampu, která vede na dálnici a zařazuje se do provozu. Milovala pocit, když vítr bičuje přes auto, zatímco spěchali k tyčícímu se panoramatu San Franciska. A nejvíc ze všeho milovala to, být jen s Danielem.
Když se dostali do San Franciska, cesta se stala mnohem kopcovitější. Pokaždé, když dojeli na vrchol kopce, opět za ním následoval další. Luce se konečně mohla podívat na celé město. Vypadalo staře a zároveň nově: mrakodrapy se zrcadlovými okny, mezi kterými byly restaurace a bary, které zas vypadaly jako sto let staré.
Malá auta lemovala ulice, zaparkovaná ve všech možných úhlech. Všude byli psi a kočárky. Jedna strana města byla olemovaná modrou vodou. V dálce zahlédla první nádherný červený záblesk Golden Gate Bridge.
Její oči přejížděly po městě. Snažila se držet krok se všemi památkami. A i když strávila většinu z posledních několika dní spánkem, najednou se cítila vyčerpaná.
Daniel jí položil ruku kolem ramen a tlačil jí hlavu směrem k jeho ramenu. "Málo známí fakt o andělech: sloužíme jako opravdu pohodlné polštáře."
Luce se zasmála, zvedla hlavu a políbila ho na tvář. "Nemohla bych usnout," řekla a přitulila se mu ke krku.
Na mostě Golden Gate byly davy chodců, cyklistů, běžců. Byl olemovaný auty. Hluboko pod ním byl krásný záliv, posetý bílými plachetnicemi. Na obzoru se objevovaly první tóny fialového západu slunce. "Je to už hrozně dlouho, co jsme byli spolu. Chci všechno dohnat," řekla. "Řekni mi, co jsi celou tu dobu dělal. Řekni mi všechno."
Na okamžik si myslela, že viděla, jak Daniel chytil volant pevněji. "Pokud je opravdu tvým cílem nejít spát," řekl a obdařil jí křečovitým úsměvem, "pak bych se opravdu neměl ponořit do podrobného osmihodinového vyprávění o setkání Rady andělů, na kterém jsem se včera na celý den zasekl. Takže, na pořadu dne bylo projednání návrhu novely 362B, která podrobně vysvětluje schválení andělské účasti ve třetím obvodu-"
"Dobře, chápu to." Plácla ho. Daniel si sice dělal srandu, ale byl to podivný nový druh vtipu. Byl opravdu otevřený ohledně toho, že je anděl, což ona milovala -nebo přinejmenším bude jednou milovat, jen musí mít ještě trochu víc času na to, aby to všechno zpracovala. Luce měla pořád pocit, že její srdce a mozek si stále snaží zvyknout, na všechny změny v jejím životě.
Ale teď už byli zase spolu, takže všechno bylo nekonečně jednodušší. Nebylo nic, co by je drželo zpátky od toho druhého. Už ne. Natáhla se blíž k jeho paži. "Alespoň mi řekni, kam jedeme."
Daniel se pomalu odtáhnul a Luce cítila, jak v ní pomalu narůstá chlad. Posunula se k němu a položila mu ruku na tu jeho. On se ale odtáhl.
"Do školy ve Fort Bragg na pobřeží. Výuka začíná zítra."
"My se zapisujeme na jinou školu?" ptala se. "Proč?" Znělo to tak trvale. Tohle měl být jen chvilkový výlet. Její rodiče ani neví, že už není v Georgii.
"Budeš studovat na Shoreline. Je to velmi progresivní škola a mnohem lepší než Sword&Cross. Myslím, že se tam budeš moct hodně ... rozvinout. A navíc se ti tam nestane nic zlého. Škola má speciální druh ochrany. Maskuje se. Slouží jako štít."
"Já to nechápu. Proč potřebuju ochránit? Myslela jsem, že to, že jsem dál od slečny Sophie, stačí."
"Nejde jen o slečnu Sophii," řekl Daniel tiše. "Existují i jiní."
"Kdo? Můžeš mě ochránit před Camem, nebo Molly, nebo kýmkoliv." Luce se zasmála, ale pocit chladu v její hrudi se už šířil i jejími střevy.
"Nejde o Cama, nebo Molly. Luce, nemůžu o tom mluvit."
"Jde po nás ještě někdo jiný? Nějací jiní andělé?"
"Jsou tu i jiní andělé. Nikdo, o tobě zatím neví, ale jsem si jistý, že tohle pro tebe bude nejlepší. Je tu ještě jedna věc," řekl a díval se přímo před sebe. "Já se nezapíšu." Jeho oči ani na sekundu neopustily silnici. "Jen ty. Je to jen na chvíli."
"Na jak dlouhou chvíli?"
"Několik ... týdnů."
kapitola 1 2/2
Kdyby Luce byla právě za volantem, už by prudce sešlápla brzdy.
"Pár týdnů?"
"Kdybych tam mohl být s tebou, byl bych." Danielův hlas byl tak jistý a stabilní, že z toho byla Luce ještě víc rozrušená. "Viděla jsi, co jsem udělal s tvojí taškou, když jsem jí cpal do kufru. Bylo to jako střelba světlice do nebe, abych dal všem vědět, kde jsme. Upozornit tím každého, kdo mě hledá- tím myslím, kdo po mě jde. Jsem příliš snadný cíl. Lehce mě vystopují. A to s tvou taškou? To není nic v porovnání s věcmi, které dělám každý den, a které na mě strhávají pozornost ..." Prudce zavrtěl hlavou. "Nemůžu tě vystavit nebezpečí, Luce, nemůžu."
"Tak to nedělej."
Danielova tvář se stáhla do bolestivé grimasy. "Je to složité."
"Nech mě hádat: Nemůžeš mi to vysvětlit."
"Kéž bych mohl."
Luce si přitáhla kolena k hrudi a naklonila se od něj pryč. Opřela se o boční dveře spolujezdce. Najednou dostala pod obrovskou modrou oblohou v Kalifornii klaustrofobii.
Půl hodiny oba během jízdy mlčeli. Projížděli hustou mlhou. Jeli nahoru a dolů kamenitým a vyprahlým terénem. Projeli kolem cedule, která označovala město SONOMA. Auto zrovna projíždělo svěžími zelenými vinicemi, když Daniel promluvil. "Do Fort Bragg to jsou ještě další tři hodiny. Hodláš na mě zůstat naštvaná celou dobu?"
Luce ho ignorovala. Myslela na to, jak jí odmítl odpovědět na stovky otázek, na její frustraci, na to, jak ho z toho všeho obviňovala -a nakonec- na její omluvu za to, že se chová jako rozmazlený fracek.
U odbočky k Anderson Valley Daniel odbočil na západ a znovu se pokusil chytit ji za ruku. "Možná mi promineš, až budeme mít pro sebe už jen pár posledních minut."
Chtěla. Opravdu se zrovna teď nechtěla s Danielem hádat. Ale svěží zmínka o existenci něčeho takového, jako je "mít na sebe posledních pár minut" jí to nedovolila. Jeho odchod měl důvod, který ale nemohla pochopit, protože jí to odmítl vysvětlit -Luce byla díky tomu nervózní, pak vyděšená a nakonec znovu frustrovaná. Cítila se, jako by byla v neklidném moři, díky novému státu, nové škole a novému nebezpečí, které na ní všude číhalo. Daniel byl její jistota, které se držela. A on se od ní chystal odejít? Copak už si toho neprožila dost? Copak si toho už oba neprožili dost?
Zrovna projížděli kolem sekvojí pod hvězdnou oblohou barvy královské modři, když Daniel řekl něco, co došlo až k ní. Právě minuli ceduli VÍTÁME VÁS NA MENDOCINO a Luce se dívala na západ. Úplněk svítil na seskupení budov: maják, několik vodních věží barvy mědi a řady zachovalých starých dřevěných domů- Někde za tím vším slyšela oceán, ale neviděla ho.
Daniel ukázal na východ do tmavého a hustého lesa plného sekvojí a javorů. "Vidíš ten přívěs zaparkovaný vepředu?"
Nikdy by si ho nevšimla, kdyby na něj neupozornil, ale teď když Luce přimhouřila oči, uviděla úzkou příjezdovou cestu, na které byl přidělaný dřevěný poutač, který hlásal MENDOCINO-MOBILNÍ DOMY.
"Žila jsi přímo tam."
"Co?" Luce zatajila dech tak náhle, až se z toho rozkašlala. Park vypadal smutně a osaměle. Byla tam mdlá linie přívěsů ve tvaru krabic s nízkými stropy, které byly rozmístěné podél hrozné štěrkové cesty. "To je strašný."
"Žila jsi tu předtím, než tu byl park pro přívěsy," řekl Daniel a zastavil auto na straně silnice. "Než tam byly mobilní domovy. Tvůj otec v tom životě sem přivedl svou rodinu během zlaté horečky, která probíhala v Illionis." Zdálo se, že si na něco vzpomněl a smutně zavrtěl hlavou. "Bylo to opravdu nádherné místo."
Luce sledovala, jak plešatý muž venčí prašivého psa na oranžovém vodítku. Měl na sobě bílé tílko a flanelové kalhoty. Luce si tu nemohla představit obrázek sami sebe.
Přesto to Danielovi přišlo tak samozřejmé. "Měli jste tu dvoupokojovou chatu a tvoje matka byla hrozná kuchařka, takže tohle místo vždycky smrdělo jako zelí. Měli jste modré záclony, díky kterým jsem se mohl v noci, po tom co tvoji rodiče usnuli, vyšplhat do tvého okna."
Auto pořád stálo. Luce zavřela oči a snažila se zatlačit své hloupé slzy. Když slyšela o své minulosti od Daniela, vyvolávalo to v ní pocit, že je všechno možné a zároveň i nemožné. Začala se cítit hrozně provinile. Prožil toho s ní tolik. Prošel s ní tolika jejími životy. Zapomněla, jak dobře ji znal. Znal ji líp, než se znala ona sama. Věděl Daniel, na co zrovna teď myslela?
Luce napadlo, že bylo mnohem snadnější být jí a nikdy si na Daniela nepamatovat. Snadnější než pro něj, který vším tímhle musel procházet znovu a znovu.
Jestliže říkal, že musí na několik týdnů odejít a nemůže jí vysvětlit proč ... pak by mu měla důvěřovat.
"Jaké to bylo, když jsi mě poprvé potkal?" zeptala se.
Daniel se usmál. "Pracoval jsem v lese-štípal jsem dřevo a pak jsem ho večer měnil za jídlo. Jednou v noci, kolem večeře, jsem šel kolem vašeho domu. Tvoje matka zrovna dělala zelí. Tak strašně to páchlo, že jsem skoro váš dům vynechal. Jenže pak jsem tě uviděl oknem. Něco jsi šila. Nemohl jsem odtrhnout oči od tvých rukou."
Luce se podívala na své ruce. Její bledé úzké prsty a malé dlaně. Napadlo ji, jestli vždycky vypadaly stejně. Daniel je vzal do svých dlaní. "Jsou stejně měkké, jako byly tenkrát."
Luce zavrtěla hlavou. Milovala tenhle příběh, chtěla jich slyšet ještě tisíce, ale tenhle nebyl ten, jaký měla na mysli.
"Chci vědět, kdy jsi mě poprvé potkal," řekla. "Úplně poprvé. Kdy to bylo?"
Po dlouhém mlčení nakonec řekl: "Je už dost pozdě. V Shoreline tě čekají před půlnocí." Šláp na plyn a odbočil doleva do centra Mendocino. V bočním zrcátku Luce sledovala přívěsy v parku. Byly stále menší a tmavší, až zmizeli úplně.
Ale potom, o několik sekund později, Daniel zastavil před prázdnou restaurací se žlutými stěnami a kazetovým stropem, který zahlédla předními okny.
Tenhle blok byl plný zvláštních malebných budov, které Luce připomínaly méně snobskou verzi pobřeží Nové Anglie, kde byla její stará přípravka Dover, v blízkosti New Hampshiru. Na ulici byla nerovná betonová dlažba se žlutě svítícími pouličními světly, které měli nad hlavou. Na konci ulice se zdálo, že silnice klesá přímo do oceánu.
Pustil se do ní chlad. Musela ignorovat její reflexivní strach ze tmy. Daniel jí vysvětlil, že se stínů nemusí bát, protože to byly jen poslíčci. To by bylo samo o sobě uklidňující, kdyby tu nebyla skutečnost, která nešla ignorovat -znamenalo to, že jsou tu mnohem horší věci, kterých se musí bát.
"Proč mi to nechceš říct?" Nemohla si pomoct. Nevěděla proč, ale cítila, že je velmi důležité se ho na to zeptat. Pokud měla Danielovi důvěřovat, i když řekl, že jí musí opustit potom, co celý svůj život čekala na jejich setkání-no možná jen chtěla pochopit počátek téhle důvěry. Chtěla jen vědět, jak to všechno začalo.
"Víš, co znamená moje příjmení?" zeptal se. Překvapil ji.
Luce se kousla do rtu a snažila si vzpomenout na výzkum, který s Penn dělala. "Pamatuju si, že slečna Sophie říkala něco o Strážcích. Ale nevím, co to znamená. Ani nevím, jestli jí vůbec můžu něco věřit." Její prsty putovaly na její krk na místo, kde jí slečna Sophie řízla.
"Měla pravdu. Grigoriové jsou klan. Klan pojmenovaný po mně. Skutečně. Dívali se a učili se z toho, co se stalo dřív, když ... no, když jsem byl ještě vítaný v Nebi. A dřív, když jsi byla ještě ... no, to se stalo už velmi dávno. Luce, je pro mě těžké si z toho ještě něco pamatovat."
"Kde? Kde jsem byla?" Tlačila na něj. "Pamatuju si, že slečna Sophie říkala něco o tom, že se Grigoriové stýkali se smrtelnými ženami. Je tohle to, co se stalo? Ty jsi ...?"
Pohlédl na ni. Něco v jeho tváři se změnilo. Ve slabém měsíčním světle ale Luce nemohla říct, co jeho výraz znamená. Vypadal skoro úlevně, že to byla ona, kdo to uhodl a že to nemusel být on, kdo to bude muset vyřknout.
"Úplně poprvé, když jsem tě uviděl," pokračoval Daniel, "nebylo odlišné od toho, když jsem tě poprvé uviděl kdykoliv potom. Svět byl o něco novější, ale tys byla stejná. Byla to-"
"Láska na první pohled." Tuhle část znala.
Přikývl. "Stejně, jako tolikrát potom. Jediný rozdíl byl v tom, že úplně poprvé jsi pro mě byla zakázaná. Byl jsem potrestán a padl jsem kvůli tobě. V ten nejhorší možný čas. Věci v nebi byly velmi násilné. Vzhledem k tomu, kdo ... jsem ... se ode mě očekávalo, že se od tebe budu držet dál. Byla jsi pro mě rozptýlením. Měl jsem věnovat svou pozornost vítězství ve válce. Stejné válce, která pokračuje až do teď." Povzdechl si. "A pokud sis ještě nevšimla, jsem díky tobě stále velmi roztržitý."
"Takže jsi měl mezi anděly velmi vysoké postavení," zamumlala Luce.
"Ovšem." Daniel vypadal nešťastně. Mlčel, a když po chvíli promluvil znovu, jeho slova byla bolestná: "Byl to pád z jednoho z těch nejvyšších bidýlek."
Samozřejmě. Daniel musel být v nebi velmi důležitý, aby to způsobilo tak velký rozpor. Padl jen kvůli své lásce ke smrtelné dívce, která pro něj byla zakázaná.
"Všeho ses vzdal? Pro mě?"
Opřel si své čelo o to její. "Nic bych na tom nezměnil."
"Ale já nejsem nikdo," řekla Luce. Cítila se těžká, jako by byla něčím tažená. Táhla ho dolů. "Musel jsi toho tolik zahodit!" Cítila, jak je jí zle od žaludku. "A teď jsi navždy zatracený."
Daniel zaparkoval auto a věnoval jí smutný úsměv. "Možná to není navždy."
"Co tím myslíš?"
"Pojď," řekl a vyskočil z auta. Obešel ho a otevřel jí dveře. "Půjdeme se projít."
Loudali se na konec ulice, která nebyla slepá, jak si původně myslela. Vedla k strmému skalnímu schodišti, které končilo v moři. Vzduch byl chladný a vlhký s příměsí mořské soli. Vlevo od schodů vedla cesta pryč. Daniel jí vzal za ruku a vedl jí až ke kraji útesu.
"Kam jdeme?" zeptala se Luce.
Daniel se na ní usmál. Narovnal ramena a rozvinul svá křídla. Pomalu se prodlužovaly směrem nahoru a ven z jeho ramen. Rozevřely se téměř neslyšně, jen s jemným zapraskáním. Ohnul je. Vypadaly jemně a lehce jako přikrývka, která se hází přes postel.
Poprvé si Luce všimla zadní strany Danielova trička. Byly tam dvě malé, ale skoro neviditelné díry, kterými teď proklouzly ven jeho křídla.
Mělo všechno Danielovo oblečení tyhle andělské vychytávky? Nebo je má jen na nějakých věcech, které si na sebe bere vždycky, když ví, že má v plánu někam letět?
Ať tak či onak, jeho křídla vždy Luce donutily oněmět. Byly obrovské. Třikrát vyšší než Daniel. Byly vysoké a na jedné straně zakřivené nahoru, jako velké bílé plachty.
Na jejich ploše se intenzivně odráželo světlo z hvězd. Zářily duhovým leskem. Blízko u jeho těla byly trochu tmavší, až přecházely v krémovou barvu, kde se setkaly s jeho svaly na ramenou. Ale na jejich zúžených stranách, kde byli neskutečně tenké a zářící, byly skoro průhledné.
Luce na ně zírala. Byla napjatá a snažila se zapamatovat si každou linii jeho nádherných křídel. Snažila se udržet v sobě vzpomínku na ně, zatímco bude pryč. Zářily tak jasně, že si o nich mohlo slunce půjčit světlo. Úsměv, který se odrážel v jeho fialových očích jí říkal, jak dobře se cítí, když může mít roztažená křídla. Stejně dobře, jako se cítila Luce, když do nich byla zabalená.
"Poleť se mnou," zašeptal.
"Co?"
"Teď u tebe chvíli nebudu. Musím ti dát něco, díky čemu na mě budeš vzpomínat."
Luce ho políbila dřív, než stačil říct cokoliv jiného. Chytila ho prsty kolem krku a přitáhla si ho k sobě tak pevně, jako by doufala, že mu tímhle dá něco, díky čemu si na ní bude pamatovat taky.
Přitiskl si jí zády ke svému hrudníku a položil si její hlavu na rameno. Pak jí zahrnul krk linií polibků. Zatajila dech a čekala.
Pokrčil nohy a elegantně se odrazil od vrcholu útesu. Letěli.
Od skalnatého výběžku na pobřeží, nad burácejícími vlnami, pod stříbrnou hvězdnou oblohou až vysoko k měsíci.
Danielovo objetí jí zakrylo od hrubého chladného vichru, který šel od oceánu. Noc byla naprosto klidná. Jako kdyby byli poslední dva lidé na světě.
"Tohle je Nebe, ne?" zeptala se.
Daniel se zasmál. "Kéž by bylo. Možná jednoho dne. Snad brzy."
Když byli tak vysoko, že nemohli vidět pozemky ani na jedné straně pobřeží, Daniel změnil směr jemně na sever a proletěl v širokém oblouku kolem města Mendocino, které vřele zářilo na obzoru. Byli vysoko nad nejvyšší budovou ve městě a pohybovali se neuvěřitelně rychle. Ale Luce se nikdy ve svém životě necítila bezpečněji a víc milovaná.
A pak, příliš brzy, sestupovali. Pomalu se blížili k okraji skály. Zvuky oceánu byly opět hlasitější. Byly na tmavé silnici, která byla odbočkou z hlavní dálnice. Když se jejich nohy opět dotkly lehce chladného kousku trávy, Luce si povzdechla.
"Kde to jsme?" zeptala se, i když už to věděla.
Škola Shoreline. Viděla v dálce velkou budovu, která v téhle vzdálenosti vypadala jen jako úplně tmavý tvar na obzoru.
Daniel ji držel tak silně, jako by byli stále na obloze. Otočila hlavu, aby mohla vidět jeho výraz. Jeho oči byly vlhké.
"Ti, kteří byli zatracení, mě stále sledují, Luce. Už jsou tady po tisíciletí. Nechtějí, abychom byli spolu. Udělají cokoliv, co bude v jejich silách, aby nám v tom zabránili. To je důvod, proč pro mě není bezpečné tu zůstat."
Přikývla a v očích ji bolestivě bodalo. "Ale proč jsme tady?"
"Protože udělám všechno, co bude v mých silách, abych tě udržel v bezpečí. A tohle je pro tebe zrovna teď to nejlepší místo. Miluju tě, Luce. Víc, než cokoliv jiného. Vrátím se k tobě, jakmile to bude možné."
Chtěla začít protestovat, ale zarazila se. Vzdal se pro ni všeho. Když jí pustil ze svého objetí, otevřel dlaň, ve které měl něco červeného, co začalo růst.
Její taška. Vzal jí ze zadní části auta, aniž by to věděla. Celou cestu sem jí nesl v ruce.
Během několika sekund měla svou původní velikost. Kdyby zrovna neměla zlomené srdce z toho, co znamená to, že jí teď předává tašku, asi by se jí tenhle trik líbil.
Uvnitř se rozsvítilo světlo. Ve dveřích se objevila nějaká silueta.
"Není to na dlouho. Jakmile se situace stane bezpečnější, přijdu za tebou."
Jeho horká ruka jí sevřela zápěstí a než se Luce nadála, byla chycena v jeho náruči a v jeho polibku. Odhodila všechny své starosti za sebe a nechala své srdce přetékat láskou. Možná že si nemohla vzpomenout na své bývalé životy, ale když jí Daniel políbil, cítila se k minulosti velmi blízko. A i k budoucnosti.
Postava ve dveřích se vydala směrem k nim. Byla to žena v krátkých bílých šatech.
Polibek, který sdílela s Danielem, byl tak sladký, že jí, mírně řečeno, opustil dech. Jako při všech jejich polibcích.
"Neodcházej," zašeptala a zavřela oči. Tohle všechno se stalo příliš rychle. Nemohla dát Danielovi sbohem. Zatím ne. Nemyslela si, že by někdy mohla.
Cítila proud vzduchu, který znamenal, že už byl pryč.
Její srdce šlo s ním. Když otevřela oči, uviděla poslední stopy jeho mizejících křídel nahoře v mracích v tmavé noci.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře