15.kapitola

8. prosinec 2011 | 19.28 |

 Eleno, chováš se nezdvořile!" Teta Judith se málokdy rozzlobila, ale právě teď k tomu došlo. "Na takovéhle chování jsi už moc velká."

"To není nezdvořilost. Ty nechápeš..."
"Já to chápu až moc dobře. Chováš se úplně stejně jako tenkrát, když Damon přišel na večeři. Nemyslíš si, že host zasluhuje poněkud větší ohledy?"
Elenu zaplavilo zklamání. "Ty vůbec nevíš, o čem mluvíš," odpověděla. To prostě bylo už příliš. Slyšet Damonova slova z tetiných úst... to se nedalo vydržet.
"Eleno!" Tetě Judith naskočily na tvářích rudé skvrny. "Tvoje chování pokládám za urážlivé! Musím říct, že tyhle dětinské způsoby u tebe pozoruji od té doby, co chodíš s tím klukem."
"Jo, tak s ‚tím klukem'," Elena probodávala Damona pohledem.
"Ano, s tím klukem!" odpověděla teta Judith. "Od té doby co jsi kvůli němu ztratila hlavu, jsi úplně jiný člověk. Nezodpovědná, tajnůstkářská - a drzá! Má na tebe špatný vliv už od začátku a já už to nebudu tolerovat."
"Opravdu?" Elena měla pocit, jakoby hovořila s Damonem a tetou Judith najednou a přejížděla pohledem z jednoho na druhého. Všechny emoce, které v posledních dnech potlačovala - vlastně v posledních týdnech, celé měsíce, od té coby, kdy Stefan vstoupil do jejího života - se draly na povrch. Bylo to jako obrovská přílivová vlna, která se v ní zvedala a nad kterou neměla žádnou kontrolu.
Uvědomila si, že se třese. "Tak to je mi líto, protože to budeš muset tolerovat. Nikdy se Stefana nevzdám, kvůli nikomu. A určitě ne kvůli tobě!" Ta poslední slova byla určena Damonovi, ale teta Judith zalapala po dechu.
"Tak dost!" vyštěkl Robert. Objevil se tu s Margaret a měl rozhněvanou tvář. "Mladá dámo, pokud tě ‚ten kluk' navádí, abys takhle mluvila se svou tetou..."
"Není to ‚ten kluk'!" Elena ustoupila o další krok, aby viděla na všechny najednou. Udělala ze sebe veřejnou atrakci, všichni na dvoře se na ně teď dívali. Ale bylo jí to jedno. Držela své city pod pokličkou už příliš dlouho, potlačovala strach, nervozitu a zlost tak hluboko, aby nebyly vidět. Všechnu starost o Stefana, všechen děs z Damona a všechno ponížení a hanbu, které si vytrpěla ve škole, pohřbívala hluboko v sobě. Ale teď se vše dralo na povrch. Všechno najednou jako bouřlivý vír. Srdce jí zběsile tlouklo a v uších jí zvonilo. Měla pocit, že na ničem nezáleží víc, než ublížit těm lidem, kteří tu před ní stáli, chtěla jim všem ukázat.
"Není to ‚ten kluk'," zopakovala znovu mrazivým hlasem. "Je to Stefan a je pro mě vším. A jsem s ním zasnoubená."
"Ale nebuď směšná!" zahromoval Robert. To byla poslední kapka.
"Tak směšná?" Zvedla ruku a ukázala jim prsten. "Vezmeme se!"
"Ty si nebudeš nikoho brát," začal Robert.

Všichni byli nepříčetní vzteky. Damon ji popadl za ruku a zíral na prsten, pak se prudce otočil a odkráčel pryč. Každým krokem vyjadřoval stěží ovládanou zuřivost. Robert vztekle prskal. Teta Judith soptila.

"Eleno, já ti rozhodně zakazuji..."
"Nejsi moje máma!" vykřikla Elena a po tváři jí stékaly potoky slz. Potřebovala se dostat pryč a být sama, být s někým, kdo ji miluje. "Když se po mě bude Stefan ptát, řekněte mu, že jsem v penzionu!" dodala a prodrala se davem pryč.
Napůl čekala, že ji budou Bonnie a Meredith následovat, ale byla ráda, že to neudělaly. Parkoviště bylo plné aut, ale nebyli tam skoro žádní lidé. Většina rodin zůstávala ještě na odpolední program. Ale poblíž parkoval otřískaný Ford a jeho dveře odemykala známá postava.
"Matte! Ty odjíždíš?" Okamžitě se rozhodla. Bylo příliš zima, než aby šla celou cestu k penzionu pěšky.
"Co? Ne, musím pomoct trenérovi složit stoly. Jenom jsem si přišel odložit tohle." Hodil na přední sedadlo cenu Atlet roku. "Eleno, jsi v pořádku?" Lekl se, když jí pohlédl do tváře.
"Ano - vlastně ne. Budu, jestli se mi podaří odsud vypadnout. Prosím, mohla bych si půjčit tvoje auto? Jenom na chvilku?"
"No... určitě, ale... nemohl bych tě odvézt? Řeknu to trenérovi Lymanovi."
"Ne! Já prostě chci být sama... prosím tě, neptej se mě na nic." Skoro mu vytrhla klíče z ruky. "Vrátím ti ho co nejdřív, slibuju. Nebo ti ho přiveze Stefan. Jestli ho uvidíš, řekni mu prosím tě, že jedu do penzionu. A děkuju." Přibouchla dvířka před jeho protesty a protočila motor. Vyrazila a ošklivě jí zachrustalo ve spojce, jak nebyla zvyklá na manuální řazení. Nechala ho tam stát a hledět za ní.
Řídila, aniž by skutečně vnímala okolí. Plakala pohlcená vnitřním hurikánem emocí. Uteče se Stefanem... utečou spolu... všem jim ukážou. V životě už do Fell's Church nevkročí. A pak bude teta Judith litovat. A Robert uvidí, jak se spletl. Ale Elena jim nikdy neodpustí. Nikdy.
A Elena sama nikoho nepotřebuje. Určitě nepotřebuje pitomou školu Roberta E. Leeho, kde jste v jednom okamžiku megapopulární a v příští chvíli společensky odepsaní jenom proto, že milujete špatného kluka. Nepotřebuje žádnou rodinu, ani žádné kamarády...
Zpomalila a zahnula na zvlněnou příjezdovou cestu k penzionu. Přitom měla pocit, že zpomalily i její myšlenky.
Vlastně... nemá vztek na všechny své přátele. Bonnie a Meredith jí nic neudělaly. Ani Matt. Matt je v pohodě. Možná nepotřebuje jeho, ale jeho auto jí přišlo dost vhod.
Navzdory svému rozpoložení Elena pocítila, jak jí v hrdle stoupá zachichotání. Lidi si furt půjčují tu jeho rozvrzanou vykopávku. Musí si myslet, že jsou se Stefanem oba cvoci.
Po smíchu následovalo ještě pár slz, tak si je otřela a zavrtěla hlavou. Panebože, jak se věci mohly tak zvrtnout? To je ale den. Měla by teď oslavovat, protože porazili Caroline - a místo toho pláče sama v Mattově autě.
Ta Caroline ale vypadala směšně. Elenino tělo se otřásalo lehce hysterickými vzlyky. Panebože, a ten výraz v její tváři. Škoda, že to nikdo nefilmoval.
Nakonec vzlyky i chichotání ustalo a Elena pocítila příval únavy. Opřela si hlavu o volant a snažila se chvíli na nic nemyslet a pak vystoupila z auta.
Půjde a počká na Stefana. Potom se oba vrátí a nějak si poradí s tím nepořádkem, co nadělala. Bude to chtít hodně napravování, pomyslela si unaveně. Chudák teta Judith. Elena na ni ječela před půlkou města.
Proč se vlastně tak rozčílila? Emoce jí vřely stále blízko pod povrchem, když zjistila, že dveře penzionu jsou zamčené a na zvonění nikdo neodpovídá.
No skvěle, pomyslela si a v očích ji začalo opět pálit. Paní Flowersová se určitě taky jela podívat na oslavy Dne zakladatelů. A teď si Elena může vybrat mezi sezením v autě nebo postáváním tady na větru.
Poplašeně se rozhlédla. Poprvé si všimla, jaké je dnes počasí. Den začal zamračeně a ledově, ale teď se všude u země válela mlha, jako kdyby ji vydechovala přilehlá pole. Mraky už se neproháněly, už úplně vřely. A vítr stále sílil.
Sténal ve větvích dubů, strhával zbylé listy a poséval jimi půdu. Ten zvuk stále sílil, už to nebylo sténání, ale vytí.
A pak postřehla ještě něco. Nějaký zvuk, který nepocházel jen od větru, ale ze samotného vzduchu, nebo z prostoru ještě dál. Pocit tlaku, hrozby, nějaké nepředstavitelné síly. Bylo to, jako by se sbírala jakási síla, přibližovala se a obkličovala ji.
Elena se obrátila k dubům.
Za domem jich byla celá řada, skupina, která pomalu přecházela v les. A za lesem řeka a za ní hřbitov.
Něco... tam bylo. Něco... velmi špatného...
"Ne," zašeptala Elena. Neviděla to, ale cítila, jako nějaký obrovský tvar, který se za ní sbíral a zastiňoval oblohu. Cítila to zlo, tu nenávist, zvířecí vztek.
Krvežíznivost. Stefan to slovo použil, ale ona mu nerozuměla. Ale teď tu krvežíznivost cítila... a směřovala na ni.
"Ne!"
Tyčilo se to nad ní stále výš. Neviděla nic, ale bylo to, jako by se rozkládala veliká křídla a rozpřahovala se od horizontu k horizontu. Něco, co má Sílu přesahující všechny představy... a co chce zabíjet...
"Ne!" Rozeběhla se k autu přesně ve chvíli, kdy se to sklonilo a chňaplo po ní. Rukama šmátrala po klice vozu a zběsile zápasila s klíči. Vítr vyl a ječel, ale pak se klíč konečně otočil a ona škubnutím otevřela dveře.
Bezpečí! Přibouchla za sebou dveře a pěstí aktivovala zámek. Pak se vrhla na druhou stranu, aby zkontrolovala zámky na druhé straně.
Venku vřeštěl vichr tisíci hlasy. Auto se začalo otřásat.
"Přestaň! Damone, přestaň!" Její volání se ztrácelo v skřípění větru. Položila dlaně na palubní desku, jako by se pokoušela udržet vůz v rovnováze - ale ten se kýval stále víc, ze všech stran do něj bušil led.
A pak si něčeho všimla. Zadní okénko se zamlžovalo, ale dokázala skrz něj rozlišit tvar. Vypadalo to jako nějaký velký pták vytvořený z mlhy nebo sněhu, ale jeho obrysy byly rozmazané. Jediné, čím si byla jistá, bylo, že mává velikými křídly... a že si přišel pro ni.
Honem klíč do zapalování! Dostaň ho tam! A teď ujížděj! Vlastní mysl na ni štěkala příkazy. Starý Ford naskočil, a když vyrazila, pneumatiky na okamžik zaječely hlasitěji než vítr. A ten tvar ji sledoval a stále se zvětšoval.
Dostaň se do města, dostaň se ke Stefanovi! Jeď! Jeď! Ale když zahnula na Old Creek Road a zahnula vlevo, oblohu rozťal blesk.
Kdyby v tu chvíli už nebrzdila ve smyku, spadl by ten strom na ni. Takhle jen o centimetry minul přední pravý nárazník a auto se otřáslo divokým nárazem jako při zemětřesení. Strom měl spoustu těžkých zmítajících se větví a jeho kmen jí naprosto blokoval cestu zpátky do města.
Byla v pasti. Jedinou cestu k domovu měla odříznutou. Je tu sama a před touto příšernou Silou není úniku...
Silou. To je ono, tady je klíč! "Čím silnější máš Síly, tím víc tě pravidla temnot svazují."
Tekoucí voda!
Prudce nahodila zpátečku, otočila se a vyrazila vpřed. Bílý tvar se naklonil a vrhnul se po ní, minul ji stejně těsně jako ten strom a pak už uháněla po Old Creek Road do té nejzuřivější bouře.
Pořád ji pronásledoval. Elena měla nyní v hlavě jedinou myšlenku. Musí překročit tekoucí vodu, aby tu hroznou věc setřásla.
Oblohou šlehala spousta blesků a zahlédla padat další stromy, ale strhla řízení a vyhnula se jim. Už to nemůže být daleko. Viděla, jak vlevo od ní zuřící bouří proudí řeka. A pak uviděla most.
Je tady; dokázala to! Prudký vítr jí hnal déšť se sněhem proti přednímu sklu, ale s dalším pohybem stěračů ho opět na okamžik zahlédla. Tady je, ta zatáčka musí být někde tady.
Vůz se zakymácel a smykem vjel na dřevěnou konstrukci. Elena cítila, jak kola zabrala na kluzkých prknech a pak se zablokovala. Zoufale se snažila zvládnout smyk, ale nic neviděla a nebyl tam žádný prostor...
A pak cítila, jak auto bourá zábradlí, shnilé dřevo povolilo pod tíhou, kterou nedokázalo unést. Měla zoufalý pocit rotace a pádu a pak auto padlo na hladinu.
Elena slyšela výkřiky, ale zdálo se jí, že s ní nemají nic společného. Řeka kolem ní bouřila a všude byl hluk, zmatek a bolest. Jedno z okének rozbily nějaké větve, pak další. Temná voda plná skla ji zalila. Uchvátila ji. Nic neviděla; nedokázala se dostat ven.
A nemohla dýchat. Byla ztracená v té pekelné vřavě a nebyl tu žádný vzduch. Musí se nadechnout. Musí se odsud dostat...
"Stefane, pomoz mi!" vykřikla.
Ale ten výkřik byl bezhlasný. Místo toho jí ledová voda vnikla do plic a zaplavila je. Bojovala s ní, ale byla prostě příliš silná. Bojovala stále divočeji, nekoordinovaněji a pak ustala.
Pak všechno ztichlo.
Bonnie a Meredith netrpělivě prohledávaly okolí školy. Viděli tudy jít Stefana, více či méně donuceného Tylerem a jeho novými přáteli. Vydaly se za nimi, ale pak vypuknul ten blázinec s Elenou. Potom jim Matt řekl, že ujela. Takže se znovu vydaly za Stefanem, ale nikdo tam nebyl. A nebyly tam ani žádné budovy, s výjimkou jednoho skladiště.
"A teď se ještě chystá bouřka!" zvolala Meredith. "Jen si poslechni ten vítr! Myslím, že bude pršet."
"Nebo sněžit!" zachvěla se Bonnie. "Kam jen mohli jít?"
"Je mi to jedno; prostě se chci dostat pod střechu. Už je to tady!" Meredith zalapala po dechu, když ji zasáhl první nápor ledového deště. Rozeběhly se s Bonnie k nejbližšímu úkrytu - ke skladu.
A tady taky našly Stefana. Dveře byly otevřené, a když Bonnie nakoukla dovnitř, ucouvla.
"Tylerova parta najatejch rváčů!" zasyčela. "Jen se podívej!"
Mezi Stefanem a dveřmi stál půlkruh kluků. Caroline stála v rohu.
"On ho musí mít! Nějak mi ho vzal; vím, že to byl on!" vztekala se.
"Co vzal?" zeptala se Meredith nahlas. Všichni se k ní otočili.
Caroline se zamračila, když je uviděla ve dveřích, a Tyler zavrčel. "Vypadněte," vyštěkl. "Bude pro vás lepší, když se do toho nebudete plést."
Meredith ho ignorovala. "Stefane, můžu s tebou mluvit?"
"Za chvilku. Odpovíš na její otázku? Co jsem vzal?" Stefan se soustředil na Tylera, naprosto soustředil.
"Samozřejmě, odpovím na její otázku. Jenom co zodpovím tu tvoji." Tylerova masitá ruka se sevřela v pěst a vykročil kupředu. "Nadělám z tebe fašírku, Salvatore."
Někteří z jeho drsných kámošů se zahihňali.
Bonnie otevřela pusu, aby řekla: "Vypadneme odsud." Ale ve skutečnosti zvolala: "Na mostě!"
Bylo to tak podivné, že na ni všichni pohlédli.
"Cože?" Zeptal se Stefan.
"Na mostě," zopakovala Bonnie bez vědomého úsilí. Vyděšeně vykulila oči. Slyšela, jak ten hlas vychází z jejích úst, ale neměla nad ním vůbec žádnou kontrolu. A pak cítila, jak jí poklesla čelist a vrátil se jí vlastní hlas. "Ten most, panebože, ten most! Tam je Elena! Stefane, musíme ji zachránit... proboha pospěš si!"
"Bonnie, jsi si jistá?"
"Ano! Panebože, ona šla tam... a topí se! Honem!" Bonnie zalévaly vlny husté temnoty. Ale teď nesmí omdlít; teď musejí za Elenou.
Stefan a Meredith neváhali ani minutu a vyrazili. Stefan rozrazil rváče jako rákosí. Vyřítili se k parkovišti a Bonnie vlekli s sebou. Tyler vyrazil za nimi, ale když se do něj vichr opřel plnou silou, nechal toho.
"Proč by odjížděla v takové bouřce?" křičel Stefan, když naskákali k Meredith do auta.
"Byla rozčilená, Matt říkal, že odjela v jeho autě," odpověděla Meredith, když je zavřené dveře oddělily od vřavy venku. Rychle otočila vůz a vyrazila proti větru nebezpečnou rychlostí. "Říkala, že pojede k tobě do penzionu."
"Ne, je u mostu! Meredith, jeď rychleji! Panebože, přijedeme pozdě!" Bonnie tekly po tváři slzy.
Meredith sešlápla plyn až k podlaze. Auto se zakymácelo pod nárazy větru a mokrého sněhu. Celou tu šílenou jízdu Bonnie vzlykala a zatínala prsty do opěradla před sebou.
Stefanovo ostré varování v poslední chvíli zachránilo Meredith před nárazem do stromu. Vyhrnuli se ven a vítr je okamžitě začal bičovat a šlehat.
"Je moc velký, ten neodvalíme! Budeme muset pěšky," zakřičel Stefan.
Samozřejmě, že je moc velký, než aby se s ním dalo pohnout, pomyslela si Bonnie, která se už škrábala skrze větve. Byl to plně vzrostlý dub. Ale jakmile byla na druhé straně, ledová vichřice jí vyhnala všechny myšlenky z hlavy.
Během několika minut byla úplně zkřehlá a cesta po silnici jí připadala dlouhá na hodiny. Pokoušeli se běžet, ale vítr je srážel zpět. Stěží viděli před sebe; kdyby nebylo Stefana, spadli by z břehu. Bonnie se začala opile kymácet. Málem spadla na zem, když zaslechla, jak Stefan vpředu křičí.
Meredith ji pevněji podepřela a opět se pustily do klopýtavého běhu. Ale když se přiblížily k mostu, pohled, který se jim naskytl, je přikoval na místě.
"Ach panebože... Eleno!" vykřikla Bonnie. Wickery Bridge byl jen změtí rozštípaných trosek. Zábradlí na jedné straně bylo pryč, prkna zmizela, jako by je roztříštila pěst nějakého obra. Dole se tmavá voda přelévala přes obrovskou hromadu trosek. Částí těch trosek, která byla až na přední světla úplně pod vodou, bylo Mattovo auto.
Meredith také křičela, ale křičela na Stefana. "Ne! Tam dolů nemůžeš!"
Ani se neohlédl. Skočil ze břehu a voda se nad ním zavřela.
Později byly Bonniiny vzpomínky na následující hodinu milosrdně nejasné. Pamatovala si, jak čekaly na Stefana, zatímco bouře zuřila bez konce dál. Pamatovala si, že než se skrčená postava vynořila z vody, bylo jí už skoro všechno jedno. Pamatovala si, že necítila žádné zklamání, jen nesmírný, všepohlcující žal, když viděla ochablou postavu, kterou Stefan vynesl na silnici.
A pamatovala si Stefanovu tvář.
Pamatovala si, jak vypadal, když se pokoušeli Eleně pomoct. Až na to, že to, co tam leželo, nebyla skutečná Elena, byla to jen vosková panenka s Eleninými rysy. To nemohlo být nikdy živé a určitě to nebylo živé teď. Bonnie si myslela, jak je hloupé, že do toho takhle bouchají a šťouchají, pokoušejí se z toho dostat vodu a tak podobně. Voskové panenky přece nedýchají.
Pamatovala si Stefanovu tvář, když to nakonec vzdal. Když s ním Meredith zápasila a ječela na něj něco o hodině bez kyslíku a o poškození mozku. Slova k Bonnie pronikala, ale jejich význam nikoli. Jen jí připadalo divné, že zatímco na sebe Meredith a Stefan křičí, brečí u toho.
Pak Stefan přestal brečet. Jen tam tak seděl a držel v náručí panenku Elenu. Meredith ještě chvíli ječela, ale neposlouchal ji. Jenom seděl. A Bonnie nikdy nezapomene na jeho výraz. A pak Bonnií projel pálivý pocit a ona se opět probrala a uvědomila čirý děs. Tiskla se k Meredith a rozhlížela se po jeho zdroji. Něco zlého... něco příšerného se blíží. Už je to skoro tady.
Zdálo se, že Stefan to také cítí. Zostražitěl a strnul jako vlk, když zachytí stopu.
"Co se děje?" vykřikla Meredith. "Co je to s tebou?"
"Musíte jít!" Stefan vstal a stále držel ochablé tělo v náručí. "Vypadněte odsud!"
Nikdy dřív se Bonnie nemusela o nikoho starat. Lidé vždycky pečovali o ni. Ale nyní popadla Meredith za paži a vlekla ji pryč. Stefan má pravdu. Pro Elenu už nemůžou nic udělat, a pokud tu zůstanou, to, co dostalo ji, dostane i je.
"Stefane!" křičela Meredith, zatímco byla bez vysvětlení vlečena pryč.
"Dám ji pod stromy. Pod vrby, ne pod duby," zavolal za nimi.
Proč nám to říká? divila se Bonnie někde hluboko uvnitř, v té části mysli, kterou ještě nepohltil děs a bouře.
Odpověď byla jednoduchá a její mysl si ji okamžitě vybavila. Protože později už tu nebude, aby jim to řekl.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře