12.kapitola

17. prosinec 2011 | 01.49 |
› 

 SEDM DNÍ

Pátek ráno. Luce otevřela oči a zamrkala. Její pohled padl na hodiny. Sedm třicet. Skoro nespala-bylo jí zle ze strachu o Dawn a stále byla rozrušená ze smrti jejího minulého já, které byla svědkem včera ve Vyhlašovateli. Bylo tak děsivé vidět ty momenty, které vedly k její smrti. Bylo to takové pokaždé? Její mysl stále znova a znova narážela na stejnou věc: Kdyby nebylo Daniela ...
Měla by šanci na normální život? Mít s někým vztah, vdát se, mít děti a žít stejně jako zbytek světa? Kdyby se do ní Daniel kdysi dávno nezamiloval, chyběla by tu teď Dawn? Všechny tyhle otázky jí nutili vrátit se zpátky k těm nejdůležitějším věcem: Chtěla by být s někým jiným? Mohla by vůbec milovat někoho jiného? Láska by měla být jednoduchá, ne? Tak proč se pořád jen trápí?
Shelby vystrčila hlavu z horní palandy. Její silný blond cop za ní spadl jako těžké lano. "Taky seš z toho všeho zcvoklá stejně jako já?"
Luce poplácala na místo vedle sebe. Shelby uháněla dolů a sedla si vedle ní. Měla na sobě tlusté červené flanelové pyžamo. Shelby si přisedla k Luce a přinesla sebou dvě obrovské velké tyčinky tmavé čokolády.
Luce se jí chystala říct, že nemůže nic sníst. Jenže když jí k nosu zavanula vůně čokolády, sloupla fólii a věnovala Shelby malý úsměv.
"Trefa do černého," řekla Shelby. "Víš, jak jsem řekla včera večer, že se Dawn určitě někde válí s nějakým Italem? Cítím se kvůli tomu fakt hnusně."
Luce zavrtěla hlavou. "Ach, Shel, nevěděla jsi to. Nemusíš mít kvůli tomu špatný pocit." Zatímco ona, na druhé straně, měla spoustu důvodů cítit se špatně kvůli tomu, co se stalo s Dawn. Luce strávila tolik času tím, že se cítila odpovědná za úmrtí lidí v její blízkosti - Trevor, pak Todd a pak chudák Penn. Sevřelo se jí hrdlo při pomyšlení, že na svůj seznam bude muset přidat Dawn. Otřela si tichou slzu dřív, než jí mohla Shelby zahlédnout. Dostala se do bodu, kdy musí jít do karantény. Musí zůstat daleko od každého, koho milovala tak, že by je tím mohla dostat do nebezpečí.
Někdo zaklepal na dveře a Luce i Shelby nadskočily. Dveře se pomalu otevřely. Miles.
"Našli Dawn."
"Co?" vykřikly najednou Luce a Shelby a posadily se. Miles si přitáhl židli Luce k posteli a posadil se čelem k dívkám. Sundal si čepici a otřel si čelo. Byl orosený potem, jako kdyby přeběhl celý kampus, aby jim to mohl říct.
"Nemohl jsem v noci spát," řekl a otáčel čepicí ve své ruce. "Brzo ráno jsem se vydal na procházku. Narazil jsem na Stevena a ten mi řekl, že má dobré zprávy. Lidé jí sem přinesli zpátky kolem východu slunce. Je otřesená, ale není zraněná."
"To je zázrak," zamumlala Shelby.
Luce měla víc pochybností. "Nechápu to. Oni ji sem prostě přinesli zpátky? Nezraněnou? Už se někdy něco takového stalo?"
A jak dlouho trvalo tomu, kdo ji unesl, uvědomit si, že má špatnou holku?
"Nebylo to jednoduché," přiznal Miles.

"Steven se do toho zapojil. Zachránil ji."

"Před kým?" Luce prakticky zakřičela.
Miles pokrčil rameny a houpal se na dvou nohách židle. "Nemám ponětí. Jsem si jistý, že to ví Steven, ale, ehm, nejsem si úplně jistý, že by to jako prvnímu vyklopil zrovna mě."
Ta myšlenka donutila Shelby se zařehtat. Dawn, která se právě nalezla nezraněná, zlepšila náladu všem. Kromě Luce. Její tělo bylo víc a víc otupělé. Nemohla přestat myslet na to, že to měla být ona.
Vstala z postele a popadla ze své skříně tričko a džíny. Musela najít Dawn. Byla to jediná osoba, která jí mohla zodpovědět všechny otázky. A i když to Dawn nikdy nepochopí, Luce věděla, že jí dluží omluvu.
"Steven řekl, že lidé, co jí unesli, se už nevrátí," dodal Miles a sledoval ustaraně Luce.
"A ty mu věříš?" ušklíbla se Luce.
"Proč by ne?" zeptal se hlas z otevřených dveří. O práh byla opřená Francesca v khaki kabátu. Vyzařoval z ní klid, ale nezdála se být tak šťastná, jak vypadala. "Dawn je doma a je v bezpečí."
"Chci ji vidět," řekla Luce. Cítila se směšně v roztrhaném tričku a šortkách, ve kterých spala.
Francesca ohrnula rty. "Rodina Dawn si ji před hodinou vyzvedla. Vrátí se na Shoreline, až nadejde ten správný čas."
"Proč se chováte, jako kdyby se nic nestalo?" Vyštěkla na ní Luce. "Jako by Dawn nebyla unesena-"
"Nebyla unesena," opravila ji Francesca. "Byla jen vypůjčena, což se ukázalo být velkou chybou. Steven se o to postaral."
"Hm, a to se jako máme cítit lépe? Že byla jen půjčená? Kvůli čemu?"
Luce hleděla na rysy Francesci - a neviděla nic, jen urážlivý klid. Ale pak se něco v modrých očích Francesci změnilo: její zorničky se zúžily a pak se zase rozšířili. Francesca tím chtěla Luce ukázat, že by neměla svoje podezření ventilovat před Milesem a Shelby. Nevěděla proč, ale věřila jí.
"Steven a já očekáváme, že se zbytek z vás bude držet na pokojích," pokračovala Francesca. Pak se podívala i na Milese a Shelby. "Vyučování je pro dnešek zrušeno. Dnes budeme v našich kancelářích, pokud chcete přijít a popovídat si." Usmála se svým oslňujícím andělským způsobem. Pak se obrátila na svých vysokých podpatcích a odešla do chodby.
Shelby vstala a zavřela za Francescou dveře. "Věříš tomu, že použila slovo "vypůjčit si" pro člověka? To je jako kdyby Dawn byla kniha a vypůjčili si ji z knihovny?" Zvedla nahoru svou otevřenou dlaň. "Musíme něco udělat, abychom to dostali z naší mysli. Myslím tím, jsem ráda, že je Dawn v bezpečí a věřím Stevenovi, ale myslím, že jsem z toho ještě totálně vystrašená."
"Máš pravdu," řekla Luce a podívala se na Milese. "Rozptýlíme se sami. Mohli bychom jít na procházku-"
"To je příliš nebezpečné." Shelby těkala očima ze strany na stranu. "Nebo se můžeme podívat na film."
"Příliš pasivní. Musím zaměstnat svou mysl."
"Eddie říkal něco o fotbale během oběda," nadhodil Miles.
Shelby se plácla rukou do čela. "Musím vám připomínat, jak jsem na tom s kluky na Shoreline?"
"Tak co třeba nějakou deskovou hru-"
Shelby se rozzářili oči. "A co třeba hru o životě? Myslím tím ... tvoje minulé životy. Mohli bychom udělat něco proto, abychom znovu vystopovali tvoje příbuzné. Mohla bych ti pomoct."
Luce se kousla do spodního rtu. Obrázek, co viděla včera ve Vyhlašovateli, jí vážně otřáslo. Byla stále ještě fyzicky dezorientovaná a psychicky vyčerpaná. A to ještě ani nezačala řešit, co cítila k Danielovi.
"Nevím," řekla.
"Chceš tím říct, dělat víc podobných věcí, jako jsi dělala včera?" zeptal se Miles.
Shelby otočila hlavu a zamračila se na Milese. "Ty jsi ještě tady?"
Miles zvedl polštář, který byl na podlaze a hodil ho na ní. Ona ho odpinkla zpátky na něj. Zdálo se, že ona sama byla ohromená svými reflexy.
"Ok, fajn. Miles může zůstat. Maskoti jsou vždycky užiteční. A my třeba nějakého z nich můžeme hodit pod autobus. Mám pravdu, Luce?"
Luce zavřela oči. Umřela by pro to, dozvědět se víc o své minulosti, ale co když pro ní bude až moc těžké strávit to? Tak, jako ten den předtím? Dokonce i s Milesem a Shelby po jejím boku byla vyděšená při pomyšlení, že by to zkusila znovu.
Ale pak si vzpomněla na ten den, kdy Steven a Francesca ukázali před třídou ve Vyhlašovateli Sodomu a Gomoru. Potom se ostatním studentům udělalo zle. Luce stále myslela na to, že i když tu hrůznou scénu viděla, jí ani v nejmenším nevadila: Už se totiž stala. Stejně jako její minulost.
Pro dobro všech jejích bývalých já se teď Luce nemohla držet zpátky. "Jdeme na to," řekla svým přátelům.
Miles dal holkám pár minut, aby se mohly obléknout. Dali si sraz na chodbě. Jenže Shelby pak odmítla jít do lesa, kde by Luce mohla přivolat Vyhlašovatele.
"Nedívej se na mě takhle. Zrovna čapli Dawn. Navíc jsou lesy tmavé a strašidelné. Opravdu nechci být další, kterou unesou, víš?"
Najednou Miles začal trvat na tom, že by bylo pro Luce dobré, kdyby při přivolávání Vyhlašovatelů zkusila i něco nového. Třeba přivolat je v jejich pokoji na koleji.
"Jen pískneš a oni za tebou přiběhnou," řekl. "Udělej si z těch Vyhlašovatelů svoje psíky. Víš, že to chceš."
"Nechci, aby zůstaly někde tady," řekla Shelby a obrátila se k Luce. "Bez urážky, ale každá dívka má ráda svoje soukromí."
Luce to nechtěla odpískat. Ale nebylo to tak, že by jí Vyhlašovatelé přestali pronásledovat. Dělali to bez ohledu na to, jestli je volala. Nechtěla mít neohlášené návštěvy na koleji o nic víc, než Shelby.
"Ta věc s Vyhlašovateli potřebuje, abys to uměla ovládat. Je to jako trénovat nové štěně. Stačí mu sdělit, kdo je tady pánem."
Luce naklonila k Milesovi hlavu. "Jak to, že víš tolik užitečných věcí o Vyhlašovatelích?"
Miles se začervenal. "Možná do třídy moc nezapadám, ale pár věcí schopen jsem."
"Tak co? Prostě si tam stoupne a zavolá je?" zeptala se Shelby.
-
Luce stála uprostřed místnosti na duhově barevné podložce, kterou Shelby používala na jógu. Přemýšlela o tom, jak jí v tomhle trénoval Steven. "Otevřete okno," řekla.
Shelby vyskočila a otevřela široké okno. Dovnitř vtrhl příval chladného mořského vzduchu. "Dobrý nápad. Je to tady takové vlídnější."
"A mrazivější," řekl Miles a nandal si kapucu svojí mikiny.
Pak si sedli na postel čelem k Luce, jako kdyby byla umělec na jevišti.
Zavřela oči a snažila se myslí dostat z tohohle místa. Ale místo myšlení na stíny a jejich přivolání, se nemohla soustředit na nic jiného, než na Dawn a jak se musela v noci bát. A jak se musí stále ještě bát, i když už je zpátky u své rodiny. Po incidentu na jachtě vypadala celkem v pohodě, ale tohle bylo mnohem vážnější. A byla to chyba Luce. No, Luce a Daniela. Kvůli tomu, že jí sem dostal.
Pořád říkal, že to tady pro ní bylo bezpečné. Teď Luce uvažovala, jestli to, že je tady, nedělá Shoreline spíš nebezpečnou pro všechny ostatní.
Vzdech Milese přinutil Luce otevřít oči. Podívala se těsně nad okno, kde se ke stropu tisknul velký šedohnědý Vyhlašovatel. Zpočátku vypadal jako normální stín, který vrhala lampa Shelby, kterou přestěhovala do rohu, když dělala svoje Vinyasa.
Jenže pak se Vyhlašovatel začal sunout po stropu do středu místnosti. Strop vypadal, jako kdyby měl na sobě namalovaný mrtvolný kabát. Místnost se ochladila a Luce cítila, jak se stín přímo nad její hlavou probouzí. Byl mimo její dosah. Vyhlašovatel, kterého zavolala, -který by dost dobře taky nemusel obsahovat nic- se jí vysmíval.
Nervózně vydechla. Vzpomněla si na to, co jí řekl Miles o tom, že to musí mít pod kontrolou. Soustředila se tak moc, až jí z toho začala bolet hlava. Měla červené tváře a oči upínala k Vyhlašovateli. Už se chtěla vzdát. Najednou se ale Vyhlašovatel zlomil a sklouzl jí k nohám. Ozval se zvuk, jako kdyby spadla nějaká tkanina. Zaostřila na něj a rozeznala v něm menší baculatější nahnědlý stín, nad kterým se vznášel větší a tmavší. Sledoval každý pohyb toho menšího. Téměř, jako kdyby byl malý vrabec ve spárech velkého jestřába. Co to mělo být?
"Neuvěřitelné," zašeptal Miles. Luce se snažila vnímat jeho slova jako kompliment. Byly tohle opravdu ty věci, které jí terorizovaly po celý její život a nutily jí cítit se mizerně? Ty, kterých se vždycky bála? Nyní jí sloužily.
Bylo to neuvěřitelné. Nenapadlo ji to, dokud neviděla fascinaci ve tváři Milese. Poprvé se cítila neobyčejně.
Soustředila se na svůj dech a po chvíli vzala tu věc z podlahy do dlaní. Jakmile měla velkého šedého Vyhlašovatele v rukách, ten menší spadnul na zem a smísil se se zlatými paprsky světla na tvrdém dřevu podlahy.
Luce chytila okraje Vyhlašovatele a zatajila dech. Modlila se, aby zpráva uvnitř byla nevinnější, než včera. Zatáhla za jeho hrany a cítila, že jí stín klade větší odpor, než ty předtím. Vypadal tak tence a křehce, ale cítila, jak v jejích rukách tuhne. Ve chvíli, kdy ho vytvarovala do okna asi o půl metru čtverečním, bolely jí ruce.
"To je to nejlepší, co s tímhle dokážu," řekla Milesovi a Shelby. Vstali a postavili se k Luce blíž.
Vyhlašovatele zahalil šedý závoj, nebo si to Luce aspoň myslela. Jenže pod ním ležel další šedý závoj. Přimhouřila oči dokud neuviděla jak se šedá textura zčeřila a začala se pohybovat. Uvědomila si, že už se nedívá na stín: šedý závoj, který viděli, byl hustý oblak cigaretového kouře.
Shelby se rozkašlala.
Kouř se nerozptýlil, ale oči Luce si na něj přivykly. Spatřila široký červený stůl do půlměsíce. Hrací karty na něm byly uspořádány v úhledných řadách. Byla u něj řada cizinců, kteří zaplňovali celou jednu stranu stolu. Někteří vypadali nervózně a vyplašeně. Jako holohlavý muž, který si zrovna povoloval kravatu a něco si mručel pod vousy. Jiní vypadali vyčerpaně. Jako žena s nalakovanými vlasy, která zrovna típala cigaretu do poloprázdné sklenice. Na horních řasách měla nanesenou hustou vrstvu řasenky, takže se jí pod oči drolily černé kousky.
Přes stůl přeletěl pár rukou s balíčkem karet. Každé osobě u stolu byly zkušeně rozdány karty. Luce se přiblížila o krok blíž k Milesovi, aby se mohla na obraz podívat lépe. Byla rozptylována blikajícími neonovými světly, které přicházely od tisíce hracích automatů těsně za hracími stoly.
To bylo předtím, než uviděla rozdávajícího. Musela si konečně zvyknout na verzi samy sebe ve Vyhlašovatelích. Mladá, plná nadějí a někdy trochu naivní. Ale tohle bylo jiné. Žena, která rozdávala karty v kasinu, na sobě měla bílou košili, úzké černé kalhoty a černou vestu vyboulenou na hrudi. Měla dlouhé a červené nehty se stříbrnými flitry. Pořád si s jejich pomocí odhrnovala černé vlasy z obličeje.
Její pohled sledoval pohyby hráčů, takže se nikdy nikomu opravdu nepodívala do očí. Byla tak třikrát starší než Luce, ale stále byla naživu.
"To jsi ty?" zašeptal Miles a snažil se neznít zděšeně.
"Ne!" prohlásila pevně Shelby. "Je zřejmé, že je tahle žena stará. A Luce může žít jenom do sedmnácti." Vrhla směrem Luce nervózní pohled. "Myslím tím, že v minulosti tak byla uzavřená dohoda. Tentokrát by ses ale mohla dožít vysokého stáří. Možná takového, jako tahle dáma. To znamená-
"Dost, Shelby," řekla Luce.
Miles zavrtěl hlavou. "Musím toho ještě hodně dohnat."
"Dobrá, když to nejsem já, musí to se mnou ... já nevím, nějak souviset." Luce sledovala, jak žena inkasovala žetony od plešatého muže s kravatou. Její ruce vypadaly jako ruce Luce. A způsob, jakým krčila ústa, byl stejný jako ten její. "Myslíš si, že je to moje máma? Nebo sestra?"
Shelby si zuřivě čmárala poznámky na zadní stranu obalu příručky o józe. "Je jen jediný způsob, jak to zjistit." Blýskla na ní svými poznámkami: Vegas-Mirage Hotel a Kasino, noční směny, stůl umístěný v blízkosti show s bengálským tygrem. Vera a Lee na její jmenovce.
Znovu se podívala na rozdávající. Shelby byla puntičkářka, co se týkalo detailů, kterých by si Luce nikdy nevšimla. Jmenovka, na které stálo VERA nahnutými bílými písmeny. Ale obraz se začal rozmazávat a mizet. Brzy se celý obrázek rozpadl na malé kousky stínu, které padaly na zem a kroutily se, jako když se z hořícího papíru stává popel.
"Ale počkej, tohle není minulost?" zeptala se Luce.
"Myslím, že ne," řekla Shelby. "Nebo aspoň to není moc daleká minulost. Byla tam v pozadí reklama na nový Cirque du Soleil. Takže co myslíš?"
Jet celou cestu do Vegas, aby našli tuhle ženu? Sestra ve středních letech byla lepší než osmdesátiletí rodiče. Co když tohle byl ale jenom způsob, jak jí dostat do Vegas a tam se jí pokusit dostat?
Shelby do ní šťouchla. "Hele, musím tě mít opravdu ráda, když jsem souhlasila, že s tebou půjdu do Vegas. Když jsem byla ještě malá, moje máma tam pár let dělala servírku. Říkám ti, je to peklo na zemi."
"Jak bychom se tam dostali?" zeptala se Luce. Nechtěla se zeptat Shelby, jestli si znovu půjčí auto SAEB. "Jak daleko je vlastně Vegas?"
"Příliš daleko, pokud tam chcete řídit." promluvil Miles. "Což je v pořádku, protože jsem si stejně chtěl procvičit krokování."
"Krokování?" zeptala se Luce.
"Krokování." Miles si klekl na zem a v dlaních promnul rozpadlé kousky stínu. Vypadaly mdle, ale Miles je hnětl prsty, až z nich vytvořil křehkou nepravidelnou kouli. "Říkal jsem vám, že jsem minulou noc nemohl spát. Tak trochu sem se vloupal přes okno do kanceláře Stevena."
"Jo, jasně," hádala se s ním Shelby. "Propadl jsi z levitace. Určitě nejsi dost dobrý, abys zvládl vylézt do okna Stevena."
"A nejsi dost silný, abys odtáhl knihovnu," řekl Miles. "Ale já jsem, jen si to nechávám pro sebe." Usmál se a zvedl tlustou černou knihu s názvem Vyhlašovatelé-Jak na to: Summon, Glimpse aneb jak cestovat v deseti tisících snadných krocích. "Sice mám obrovskou modřinu na holeni od mého uboze naplánovaného výstupu do okna, ale stejně..." Obrátil se k Luce, která mu vzala těžkou knihu z rukou. "Myslel jsem, že s tvým zřejmým talentem pro prohlédnutí stínů a s mými vědomostmi-"
Shelby si odfrkla. "Kolik jsi toho přečetl? Tři procenta knihy?"
"Velmi užitečná tři procenta," řekl Miles. "Myslím, že bych to mohl zvládnout. A neskončit navždy ztracený."
Shelby podezíravě naklonila hlavu. Nic jiného ale neřekla. Miles v rukách hnětl Vyhlašovatele. Pak ho začal natahovat.
Po minutě nebo dvou se rozrostl v šedou placku o velikosti dveří. Jeho okraje byly vratké a deska byla skoro průhledná. Když to položil na zem, zdálo se, že se tvar desky zdokonalil. Miles sáhl po levé straně tmavého obdélníku a Luce měla pocit, jako kdyby tam něco hledal.
"To je zvláštní," zamumlal a promnul Vyhlašovatele v prstech. "V knize se říká, že když uděláš povrch Vyhlašovatele dostatečně velký, jeho povrchové napětí se sníží v takovém poměru, až nám dovolí průnik." Povzdechl si. "Mělo by to být tady-"
"Je to moc velká kniha, Milesi." Shelby obrátila oči v sloup. "Teď jsi teda skutečný expert."
"Co hledáš?" zeptala se Luce a postavila se za Milese. Sledovala, jak jeho ruce šátrají, když to konečně uviděla. Západka.
Zamrkala a obraz západky zmizel. Věděla ale, kde byla. Sehla se k Milesovi a přitiskla svou ruku na levou stranu Vyhlašovatele. Tam, kde viděla západku. Když se jí dotkla prsty, vzdychla.
Připomínalo jí to ten typ západky z těžkého kovu se šroubem a zámkem, kterým se zamyká zahradní branka. Byla ledová a pokrytá neviditelnou rzí.
"A teď co?" řekla Shelby.
Luce se podívala na svoje dva zmatené přátele a pokrčila rameny. Pohrávala si se zámkem. Pak pomalu nechala sklouznout neviditelný šroub ke straně.
Když se zámek otevřel, dveře ze stínu se otevřely a téměř všechny tři odhodily dozadu.
"Zvládli jsme to," zašeptala Shelby. Hleděli do dlouhého, hlubokého, červenočerného tunelu. Z vnitřku dveří vyzařovalo vlhko a vonělo to jako plíseň. Vypadalo to jako zředěný míchaný koktejl s levným likérem. Luce a Shelby se na sebe nejistě podívaly. Povede to k tomu stolu s black jackem? Bude tam žena, kterou hledali? Červená záře pulsovala z hlubin otevřených dveří a Luce slyšela zvonění strojů a cinkání mincí, které do nich někdo házel.
"Hustý!" řekl Miles a vzal jí za ruku. "Četl jsem o tom. Tohle je jen přechodná fáze. Musíme prostě jít dál."
Luce chytila za ruku Shelby a držela jí pevně, stejně jako Miles jí. Když vešel do vlhké tmy, vtáhl je s sebou.
Kráčeli jen pár metrů dopředu. Asi tak daleko, jako kdyby šli ke dveřím jejich pokoje na koleji. Jakmile ale vkročili do šedého Vyhlašovatele, dveře se za nimi těsně zavřely. Ozvalo se za nimi zneklidňující pfffffff a jejich pokoj na Shereline byl pryč. Co se předtím v dálce jevilo jako sametově červené, teď bylo najednou zářivě bílé.
Bílé světlo vystřelovalo vpřed a obalilo je. Plnilo jejich uši zvukem. Všichni si museli chránit oči. Miles pokračoval dopředu a Luce a Shelby táhnul za sebou.
V opačném případě by asi Luce ztuhla na místě. Obě dlaně se jí potily v dlaních jejích přátel. Poslouchala akordy hudby. Byla hlasitá a dokonale zvučná.
Luce si promnula oči, ale byla to mlhavá opona Vyhlašovatele, která jí zatemňovala pohled. Miles sáhl dopředu a jemně třel konec stínu krouživým pohybem, dokud se nezačal odloupávat, stejně jako když se staré nátěry odlupují ze stropu.
Po každém odloupnutém kousku se k nim donesl vzduch jako z vyprahlé pouště a tím nechal zmizet temný chlad, který je až doteď obklopoval. Luce se oteplila kůže. Dřív než jim Vyhlašovatel padl v kusech k nohám, všechno najednou začalo dostávat jasný tvar. Dívali se na Las Vegas Strip. Luce to zatím viděla jenom na obrázcích, ale teď měla ve výšce očí špičku Eiffelovi věže, která stála v dálce, v Paříži v Las Vegas.
Což znamenalo, že byli velmi, velmi vysoko. Neodvažovala se rozhlédnout. Stáli venku. Někde na střeše, jejíž konec byl jen kousek od jejich nohou. Pod ní uviděla spěch dopravy v Las Vegas, vršky palem, bohatě osvětlený bazén. Všechno bylo ale asi třicet stop pod nimi.
Shelby pustila ruku Luce a šla ke světlé hranici cementové střechy. Z jejího středu vyčnívala tři stejně dlouhá obdélníková křídla. Luce se pomalu otáčela dokola, přičemž všude kolem ní viděla jen jasná neonová světla. V dálce za Stripem viděla řadu pustých hor. Byly osvětlené příšerným svitem z města.
"Sakra, Milesi," řekla Shelby a skákala přes vikýře na střeše, aby jí mohla lépe prozkoumat. "To krokování bylo úžasné. Skoro se mi teď začínáš líbit. Skoro."
Miles zabořil ruce do kapes. "Ehm ... díky?"
"Kde přesně teď jsme?" zeptala se Luce. Rozdíl mezi jejím sólovým mlácením do Vyhlašovatele a touhle zkušeností byl jako noc a den. Tohle bylo mnohem víc civilizované. Navíc se jí z toho nechtělo zvracet. Plus, skutečně to fungovalo. Aspoň si teda myslela, že to fungovalo. "Co se stalo s tím obrazem, který jsme předtím viděli?"
"Musel jsem nás nasměrovat trochu dál," řekl Miles. "Myslel jsem, že by to vypadalo divně, kdyby se najednou tři lidi objevili v oblaku uprostřed kasina."
"Jen trochu," řekla Shelby a zatahala za zamčené dveře. "Máte taky nějakou brilantní myšlenku o tom, jak se dostat dolů?"
Luce se ušklíbla. Vyhlašovatel se chvěl v troskách u jejích nohou. Nedokázala si představit, že by teď měl sílu na to, jim jakkoliv pomoct. Nebyl žádný způsob, jak se dostat z téhle střechy, ani jak se dostat zpátky na Shoreline.
"Nevadí! Jsem génius," zavolala Shelby přes celou střechu. Byla shrbená nad jedním vikýřem a zápasila se zámkem. S heknutím a velkou námahou otevřela zámek a pak zvedla výklopnou skleněnou tabuli. Strčila do ní hlavu a pokynula Luce a Milesovi, ať se k ní připojí.
Luce se opatrně podívala přes otevřené střešní okno do velké, přepychové koupelny. Na jedné straně byly čtyři obrovské kabinky, řada zabudovaných mramorových umyvadel, které čelily pozlacenému zrcadlu na druhé straně. Byla tam taky plyšová pohovka, která stála před toaletním stolkem. Seděla na ní jediná žena, která se dívala do zrcadla. Luce viděla jen horní část jejích černých natupírovaných vlasů. Její odraz jim ale ukázal zmalovanou ženu s hustou, rovně zastřiženou ofinou a pěstěné ruce s francouzskou manikúrou, kterými si právě nanášela další už zbytečnou vrstvu červené rtěnky.
"Až Kleopatra vypotřebuje tu tubu rtěnky, musíme se nějak dostat dolů," zašeptala Shelby. Pod nimi Kleopatra vstala z pohovky. Otevřela rty a otřela si červenou skvrnu od rtěnky, která jí ulpěla na zubech. Pak začala pochodovat směrem ke dveřím.
"Dovolte mi, abych si to shrnul," řekl Miles. "Chcete, abych se vloupal na ženskou toaletu?"
Luce se ještě jednou rozhlédla po pustě střeše. Byl to opravdu jediný způsob, jak se dostat dovnitř. "Pokud nás náhodou někdo uvidí, budeš jen předstírat, že sis spletl dveře."
"Nebo že jste to vy dva dělali v jedné z těch kabinek." dodala Shelby. "No co? Je to Vegas."
"Pojďme." Miles se červenal, když vyhoupnul nohy přes sklo. Pomalu natáhnul ruce a chytil se jimi okna. Spustil se dolů, až se jeho nohy dostaly těsně nad mramorové umyvadlo.
"Pomoz Luce dolů," zavolala Shelby.
Miles rychle přešel ke dveřím koupelny a zamknul. Pak zvedl paže, aby mohl chytit Luce. Ta se snažila napodobit jeho hladkou techniku, ale její paže byly vratké, když se spustila dolů střešním oknem. Neviděla co se děje pod ní, ale ucítila silný stisk kolem pasu dřív, než očekávala.
"Můžeš se pustit," řekl. Když to udělala, ladně ji snesl na zem. Jeho prsty objaly její žebra, jako klec. Od jeho kůže ji dělilo jen tenké černé tričko. Jeho ruce jí objímaly, i když se její nohy už dotkly dlaždic. Chtěla mu poděkovat, ale když mu pohlédla do očí, ztratila řeč.
Příliš rychle vycouvala z jeho sevření. Zamumlala omluvu, když zakopla o jeho nohy. Oba se opřeli o umyvadlo a nervózně se vyhýbali vzájemnému očnímu kontaktu. Jen zírali na zeď.
Tohle se nemělo stát. Miles byl jen její kamarád.
"Haló! Může mi jít někdo pomoct?" Žebrované punčocháče Shelby se houpaly v okně a netrpělivě kopala nohama. Miles přešel pod okno a hrubě ji popadl za pásek, který měla v pase. Sundal Shelby mnohem rychleji, než Luce. Shelby se nohama dotkla zlaté dlažby a odemkla dveře. "No, vy dva. Na co čekáte?"
Na druhé straně dveří byli honosně černě oděné servírky na vysokých podpatcích a s podnosy plnými koktejlů na jejich pažích. Muži v drahých tmavých oblecích se shlukly kolem stolu s black jackem, kde halekali jako malí kluci pokaždé, když se jim rozdávaly karty. Nebyly tu žádné hrací automaty a neozývalo se stále dokola ani žádné řinčení a bouchání. Bylo to tu tiché, exkluzivní a nekonečně vzrušující-ale nebylo to místo, které viděli ve Vyhlašovateli.
Přišla k nim servírka s koktejly. "Můžu vám nějak pomoct?"
Sklopila nerezový podnos, aby si je prohlédla.
"Ach, kaviár," řekla Shelby. Vzala tři chlebíčky a každému dala jeden. "Čtete mi myšlenky."
Luce kývla. "Jen jdeme dolů."
-
Když se dveře výtahu otevřely, naskytnul se jim výhled na do očí bijící světla haly kasina. Miles Luce musel vytlačil ven. Poznala, že konečně jsou na tom správném místě. Servírky s koktejly byly starší, unavenější a odhalovaly mnohem méně holé kůže. Neklouzaly měkkým oranžovým kobercem, ale dupali po holé zemi. A hráči vypadali mnohem víc jako ti, které viděla v obrazovce: nadváha, střední třída, smutní, peněženek, jejichž obsahy vyprazdňovali do automatů.
Všechno co teď museli udělat, bylo najít Veru.
Shelby manévrovala stísněným prostorem plným strojů. Minuli hloučky lidí u stolů s ruletou, kteří křičeli na malou kuličku, která se točila v kole. Potom prošli kolem velkého hranatého stolu, kam lidé házeli kostky a pak jásali při výsledném hodu. Kousek vedle byly stoly, na kterých se hrál poker a podivná hra s názvem Pai Gow.
Konečně přišli k shluku stolů, kde se hrál black jack. Většina rozdávajících byly muži. Vysocí, shrbení muži s mastnými vlasy, kteří měli brýle a šedý knír. Jeden člověk měl před obličejem chirurgickou masku. Shelby se na žádného z nich nepodívala, a věděla proč. Koukala na druhý roh kasina, kde byla Vera.
Své černé vlasy měla v drdolu. Její bledá tvář vypadala vyhuble a sešle. Luce necítila stejný citový výlev, jako když byla v Shastě u rodičů z jejího minulého života. Jenže ona ani nevěděla, kdo Vera je. Vypadala unaveně. Byla ve středních letech, držela balíček karet a snížila se k napůl spící ženě. Zrzka hodila nedbale karty do středu školu. Pak Vera začala rozdávat. Ostatní stoly v kasinu byly přeplněné, ale u stolu Very byla jen zrzka a její manžel. I když měla Vera u stolu málo lidí, stejně se pro ně snažila udělat show. Rozdávala karty se zručností, díky které vypadala její práce lehce. Luce viděla elegantní pohyby Very, kterých si předtím nevšimla. Ve vzduchu bylo cítit napjetí.
"Takže," řekl Miles a přešel k Luce. "Budeme tu ... nebo ..."
Shelby najednou dala ruce Luce na ramena a prakticky jí zapasovala do jedné kožené sedačky u stolu Very. Ačkoliv umírala touhou se podívat, vyhnula se kontaktu s očima Very. Mohla by jí poznat, ještě než by měla šanci něco udělat.
Její oči ale přeletěly místnost bez nejmenšího zájmu. Luce si vzpomněla, že teď s odbarvenými vlasy vypadá jinak. Zatahala si za ně nervózně. Nevěděla, co má dělat dál.
Pak před Luce Miles hodil na stůl dvacetidolarovou bankovku a ona si vzpomněla, že by asi měla hrát. Vera si vzala přes stůl peníze.
Zvedla obočí. "Máš ID?"
Luce zavrtěla hlavou. "Možná bychom se mohli jenom dívat?"
Přes stůl na ní zrzka kývla a podívala se na ztuhlou Shelby.
Vera obrátila oči v sloup, když tuhle scénu zhlédla. Vrátila Luce peníze a ukázala na neonovou reklamu za ní-Cirque du Soleil. "Cirkus je tam, děti."
Luce si povzdechla. Bude muset počkat, až bude mít Vera volno. A pak bude mít nejspíš ještě menší zájem s nimi mluvit.
Luce se poraženě natáhla, aby Milesovi vrátila peníze. Vera zrovna dávala prsty pryč, ale Luce se natáhla moc a konečky jejich prstů se dotkly. Obě trhly hlavou a podívali se na sebe. Zvláštní šok na chvíli Luce oslepil. Zatajila dech. Podívala se do Veriných hlubokých, širokých a oříškově hnědých očí.
A všechno uviděla:
Dvoupatrová chata v zasněženém kanadském městě. Pokrývka ledu na oknech a skučící vítr, který se do nich opíral. Desetiletá dívka sledovala v obývacím pokoji televizi. Někdo jí houpal na kolenou. Byla to Vera v bledých vyšísovaných džínsech Doc Martens a v tlustém modrém roláku, který měla vytáhlý až k bradě. Mezi ní a pohovkou byla levná vlněná přikrývka. Na konferenčním stole stále miska popcornu. Vedle ní byla položená hrst studených neprasklých kukuřičných jader. Tučná oranžová kočka si lebedila na okenní římse a předla jako radiátor. A Luce-Luce byla její sestra, kterou houpala v náručí.
Luce se vrátila zpátky do kasina. Vzpomínky byly bolestivé. Stejně rychle byl tenhle dojem nahrazen něčím jiným.
Luce jako batole honila po schodech nahoru a dolů Veru. Po širokém schodišti ji nesly krásné nohy a hruď měla zpevněnou ze smíchu. Najednou zazněl u dveří zvonek. Chlapec s hezkými vlasy přišel vyzvednou Veru a vzít jí ven. Zastavila se, upravila si oblečení a otočila se k ní zády. Odvrátila se ...
Později uviděla Luce sama sebe jako teenagera. Měla rozcuchané kudrnaté černé vlasy na ramena. Byla roztažená na pohovce na stejném přehozu, jako předtím Vera. Hrubá tkanina byla pohodlná. Četla si tajný deník Very. Bylo tam znovu a znovu načmáráno Miluje mě. Její rukopis měl v sobě stále víc a víc kliček. Pak jí ale od deníku odtáhla tvář její sestry. Rozzlobená a hrozící. Luce měla na tváři slzy.
A pak další scéna. Luce byla ještě starší. Možná tak sedmnáct. Obrnila se proti tomu, co přijde.
Sníh padal z nebe. Byl měkký bílý a jednoduchý. Vera a několik přátel bruslilo na zmrzlém rybníku za jejich domem. Klouzali v rychlých kruzích. Byli šťastní a smáli se. U ledového okraje rybníka se krčila Luce. Led jí prosakoval tenkými šaty, zatímco si šněrovala brusle. Spěchala, aby dohnala svou sestru. A vedle ní byl Daniel. Díky teplu které cítila se na něj ani nemusela dívat, aby ho identifikovala. Byl zamlklý a mrzutý. Brusle už měl pevně zašněrované. Políbila ho-a přesto neviděla žádné stíny.
Byl večer a nebe bylo plné třpytivých hvězd. Bylo nekonečně jasné a plné možností.
Luce hledala stíny. Pak si ale uvědomila, že jejich absence dávala smysl. Tohle byly vzpomínky Very. Navíc díky sněhu bylo všechno mnohem těžší vidět. Přesto jí přišel Daniel tak známý, když začal bruslit po jezeře. Bylo mu jedno, co se stalo s ostatními lidmi, jako byla třeba Vera, po její smrti? Na jezeře se ozvalo z místa, kde bruslila Luce, prasknutí. Jako kdyby jí povolil padák. A pak: uprostřed vánice začal kvést oheň. Obrovský sloup jasně oranžových plamenů vystřelil do nebe na okraji rybníka. Tam, kde byla Luce. Ostatní bruslaři se k ní nesmyslně řítili přes rybník. Jenže led tál rychle a katastrofálně. Jejich brusle se ocitly ve vodě. Výkřik Very se ozval modrou nocí. Když uviděla Luce, její tvář byla jako v agónii.
V kasinu Vera rychle stáhla ruku. Třásla se, jako kdyby jí popálila. Její rty se několikrát zachvěly, než s nimi vytvořila slova: "To jsi ty." Zavrtěla hlavou. "Ale to nemůže být pravda."
"Vero," zašeptala Luce a znovu sáhla po ruce své sestry. Chtěla jí držet a tím ji zbavit bolesti, kterou Vera zažila. Přenést bolest na sebe.
"Ne," zavrtěla hlavou Vera. Udělala krok vzad a zavrtěla na Luce prstem. "Ne, ne, ne." Couvala ke stolu za ní. Zakopla o něj a tím převrhla obří zásobník s pokerovými žetony, který na stole byl. Barevné disky klouzaly po podlaze, což u hráčů vyvolalo dominové ooh a aah. Vyskočili ze svých židlí a začaly se k nim sbíhat.
"Zatraceně, Vero!" řval přes rámus zavalitý muž. Šel k jejich stolu v levném šedém obleku z polyesteru a odřených černých botách. Luce sdílela se Shelby a Milesem pohled plný starostí. Tři nezletilé děti by asi neměli mít nic společného s šéfem kasina. Ale on zíral na Veru a měl rty zvlněné odporem. "Kolikrát-"
Vera se znovu postavila na nohy. Stále zírala na Luce. Bála se. Jako kdyby to nebyla Luce, ale ďábel, který ovládnul tělo její sestry. Oči Very byly bílé hrůzou, když vykoktala: "Ona n-n-nemůže tady být."
"Kriste," zamumlal šéf. Podíval se na Luce a její přátele. Pak promluvil do vysílačky: "Zavolejte mi sem ostrahu. Mám tu nějaké chuligány."
Luce se postavila mezi Milese a Shelby. Skrz zaťaté zuby mu řekla: "Co kdybys teď použil jednu z těch tvých krokovacích věcí, Milesi?"
Než mohl odpovědět, objevili se nad nimi tři muži s obrovskými pažemi a krky. Šéf na ně mávl rukou. "Proklepněte je. Podívejte se, jestli už nejsou namočení do nějakých dalších problémů."
"Mám lepší nápad," zavrčel na ně zezadu za ostrahou dívčí hlas.
Všichni se otočili, aby mohli identifikovat původce hlasu, ale jen tvář Luce se rozjasnila. "Arriane!"
Malá dívka blýskla na Luce úsměvem, když se k nim proplétala davem. S dvanácticentimetrovými podpatky, bláznivě rozčepýřenými vlasy a černými linkami, které jí obkreslovaly linii očí.
Arriane výborně zapadala do zvláštní klientely kasina. Nikdo nevypadal, že by věděl kdo to je. Nebo alespoň ne Miles a Shelby.
Šéf kasina se otočil, aby mohl čelit Arriane. Čpěl krémem na boty a sirupem proti kašli. "Máme si vás taky proklepnout, slečno?"
"Och, to zní fakt zábavně." Arriane na něj vytřeštila oči. "Bohužel, už jsem pro dnešní večer zadaná. Mám vstupenky do přední řady na skupinu Blue Man a samozřejmě domluvenou večeři s Cher, po její přehlídce. A je tu ještě jedna věc, kterou musím udělat ..." Poklepala si na bradu a pak se podívala na Luce. "Ach, ano. Dostat odtud tyhle tři. Omluvte nás!" Poslala vzdušný polibek šéfovi kasina. Omluvně pokrčila rameny na Veru a luskla prsty. Pak všechna světla zhasla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře