13.kapitola

17. prosinec 2011 | 01.50 |
› 

 ŠEST DNÍ

Spěchali temným labyrintem kasina. Arriane se pohybovala, jako kdyby měla noční vidění. "Buďte v klídku vy tři," zazpívala. "Bleskurychle vás odsud dostanu."
Držela Luce v těsném sevření. Luce zas držela za ruku Milese a ten Shelby, která proklínala příšernou situaci, kvůli které zrovna teď museli utíkat. Arriane je vedla neomylně. Přestože Luce neviděla co dělá, slyšela lidi remcat a volat na Arriane, která je rameny odstrkovala stranou.
"Omlouvám se!" volala na ně. "Jejda!" a "Promiňte!"
Vedla je dolů temnou chodbou plnou úzkostlivých turistů, kteří používali svoje mobily jako baterky. Prošli tmavým schodištěm, které bylo ucpané nepoužívanými a prázdnými krabicemi. Nakonec s kopnutím rozevřela nouzový východ. Prošli jím do temné, úzké uličky.
Byla zastrčená mezi Mirage a dalším ohromným hotelem. Řada popelnic tu tomu propůjčovala zápach drahých hnijících potravin. Žlabem protékaly pramínky jedovatě zelené tekutiny a rozdělovaly ulici v polovině. Ve středu rušné neonové, staromódní černé ulice, hodiny odbily dvanáct.
"Ach," Arriane se zhluboka nadechla. " Můj úspěšný začátek druhého dne ve slavném Sin City. Měla bych ho správně začít s velkou snídaní. Kdo má hlad?"
"Hm ... no ...," koktala Shelby. Střídavě se dívala na Luce a pak na Arriane. Vzpomínala na kasino. "Co se to ... Jak se ..."
Milesův pohled byl chycený na lesklé, mramorované jizvě, která protínala jednu stranu Arrianina krku. Luce byla zvyklá na Arrianino neobvyklé chování, ale bylo jasné, že její přátelé ne.
Arriane mávla prstem na Milese. "Ten kluk vypadá, že by snědl vafle, co by vážily tolik jako on. No tak, znám skvělou restauraci."
Když proplouvala uličkou nahoru, Miles se otočil na Luce a řekl: "To bylo úžasné."
Luce přikývla. To bylo všechno, co mohla udělat, aby udržela s Arriane krok, když běžela uličkou.
Vera. Nemohla se přes to přenést. Všechny ty vzpomínky, které zahlédla. Byly bolestivé a překvapivé. Nemohla si ani představit, jak těžké to bylo pro Veru. Ale pro Luce to bylo hluboce uspokojující. Více než jakýkoliv záblesk vzpomínky z Vyhlašovatelů. Tentokrát se cítila, jako kdyby prožila jeden celý minulý život.
Kupodivu si uvědomila něco, o čem nikdy předtím nepřemýšlela: Její minulé já mělo život. Život, který byl naplněný a smysluplný, než se objevil Daniel.
Arriane je vedla k IHOP. Byla to obrovská štuková budova, která vypadala tak staře, že nejspíš předcházela všemu ostatnímu v téhle ulici. Tenhle IHOP se zdál mnohem klaustrofobičtější a smutnější než ty ostatní.
Shelby vešla dovnitř skleněnými dveřmi a tím spustila zazvonění rolniček, které byly umístěné nad vrcholem dveří. Popadla z misky u pokladny hrst bonbonů a zamířila k boxu ve vzdáleném rohu. Arriane vklouzla vedle ní, zatímco se Luce a Miles posadili na druhou stranu oranžového koženého boxu.

Se zapískáním a rychlým gestem rukou Arriane objednala všem kávu od baculaté, hezké servírky s tužkou zastrčenou ve vlasech.
Zbytek z nich se zaměřilo na silné, laminované menu. Snažili se otáčet stránkami. Museli s tím ale bojovat, protože byly slepené javorovým sirupem - tím se úspěšně vyhýbali tomu, promluvit si o potížích, ze kterých právě dost těsně unikly.
Nakonec se Luce musela zeptat. "Co tady děláš Arriane?"
"Objednávám si něco s legračním jménem. Asi si dám Rooty Tooty, protože už tu nemají hit měsíce Nakrm Mě. Nikdy se mezi nimi nemůžu rozhodnout."
Luce obrátila oči v sloup. Arriane se chovala dost zdrženlivě. Bylo zřejmé, že její záchrana tady nebyla náhodná. "Ty víš, co tím myslím."
"Tohle jsou vážně zvláštní dny, Luce. Napadlo mě, že je strávím v podivném městě."
"Jo, fajn. Už jsou téměř u konce. Myslíš tím časovou osu toho vašeho příměří?"
Arriane odložila šálek kávy a schovala si bradu do dlaně. "No, Halleluja. Konečně ti je k něčemu školní výuka."
"Ano i ne," řekla Luce. "Jen jsem zaslechla Rolanda, jak říká něco o tom, že Daniel už odpočítává minuty. Říkal, že to má co dočinění s příměřím. Nevěděla jsem ale přesně, kolik minut by to asi tak mělo být."
Miles vedle ní při zmínce o Danielovi ztuhnul. Když přišla servírka a vzala si jejich objednávky, vyštěkl své přání jako první a prakticky jí strčil menu zpátky do rukou. "Steak a sázené vejce."
"Oooh, jak mužské," řekla Arriane a souhlasně si prohlížela Milese. Pak se sklonila zpátky k menu a začala odříkávat Ententýky. "Rooty Tooty s čerstvým ovocem."
Formulovala to vážně, jako královna Anglie. Měla pozoruhodně vážnou tvář.
"Pro mě prasata v pyžamu," řekla Shelby. "Vlastně bych si dala spíš bílou omeletu z vejce, bez sýra. Ale co. Do pekla s tím. Prasata v županu."
Servírka se obrátila k Luce. "A co ty, drahoušku?"
"Snídani Sampler." Luce se na ní omluvně podívala, když pohlédla na své přátele. "Míchaná vejce, bez masa."
Servírka přikývla a šla směrem ke kuchyni.
"Dobře, tak co ses ještě dozvěděla?" zeptala se jí Arriane.
"Hm." Luce začala hrát karty s karafou sirupu, solí a pepřem. "Sem tam jsem zaslechla nějaký hovor. Víš, ne? O konci světa."
Shelby se zařehtala. Nalila si tři malé nádobky se smetanou do kafe. "Konec světa! Skutečně jsi jim na ty kecy skočila? Řekli ti taky, kolik tisíciletí už se na to čeká? A že si spoustu lidí myslí, že na to budeme muset trpělivě čekat ještě dalších bůhvíkolik tisíc let. Cha. Jako kdyby se na tom někdy něco změnilo."
Arriane zírala na po proslovu na Shelby, ale pak se zase vrátila ke své kávě. "Luce, jsi tak hrubá. Ani jsi mě nepředstavila svým přátelům."
"Ehm, my víme, kdo jsi", řekla Shelby.
"Jo, je o tobě celá kapitola v osmé třídě v učebnici Historie andělů." dodal Miles.
Arriane zatleskala. "Mě řekli, že ta kniha byla zakázaná!"
"Vážně? Jsi v učebnici?" Luce se zasmála.
"Proč jsi tak překvapená? Nepřijdu ti dost historická?" Arriane se otočila zpátky k Shelby a Milesovi. "A teď mi řekněte všechno o sobě. Potřebuju vědět, s kým se ta moje holka kamarádíčkuje."
"Odpadlík a nevěřící Nephilim." Zvedla ruku Shelby.
Miles se díval na stůl. "A neúspěšný pra-pra-pra-pra-n-tého stupně vnuk anděla."
"To není pravda." Luce do Milese šťouchla ramenem. "Arriane, měla bys vidět, jak nám pomohl tuhle noc s krokováním. Byl skvělý. To je důvod, proč jsme tady. Protože jsi četl tu knihu a další a další věci, které jsi věděl. Víš, on mohl-"
"Jo, přemýšlela jsem o tom, jak jste se sem dostali," řekla Arriane sarkasticky. "Ale co se týče mě, je mi to jedno." Ukázala na Shelby. Arrianina tvář byla mnohem vážnější, než ta Luce. Dokonce i její světle modré oči maniaka se dívaly pevně. "Teď není nejlepší čas na to být odpadlík. Všechno se neustále mění, ale brzy bude zúčtování. A vy si budete muset vybrat jednu nebo druhou stranu." Arriane zírala záměrně na Shelby.
"Všichni musíme vědět, kde stojíme."
Než někdo mohl odpovědět, objevila se servírka s obrovským, hnědým plastovým podnosem naloženým jídlem.
"No, vidíte, jak tu máme rychlé služby?" řekla jim. "A teď, který z vás měl prasata-"
"Já!" Shelby vylekala servírku rychlostí své ruky, která chňapla po talíři.
"Nikdo nechce kečup?"
Všichni zakroutili hlavami.
"Extra máslo?"
Luce ukázala na kopeček másla, který měla na palačince. "Všichni jsme spokojení. Děkujeme."
"Jestli budeme něco potřebovat," řekla Arriane a vrhla zářící, šťastný pohled na šlehačku, na jejím talíři, "tak zakřičíme."
"Ach, vím že ano." zasmála se servírka a strčila si podnos zpátky pod paži. "Pokřikování se dere kupředu, jednou už to bude jenom takhle."
Potom co odešla, byla Arriane jediná, kdo jedl. Trhala borůvkové palačinky a vkládala si je do úst. Pak si s chutí olizovala prsty. Nakonec se rozhlédla kolem stolu.
"Do toho," řekla. "Není nic dobrého na studeném steaku a vejcích," povzdechla si. "No tak, lidi. Copak jste nečetli historické knihy? Copak nevíte, že výcvik-"
"Nečetli," řekla Luce. "Já nemám žádný výcvik."
Arriane zamyšleně cumlala v ústech vidličku. "Dobrej postřeh. V tom případě mi dovolte, abych vám představila svou verzi. Což je mnohem zábavnější, než historické knihy. Tam se totiž cenzurují všechny velké bitvy, prokletí a všechny ty žhavé věcičky. Moje verze má všechno. Je to 3-D. Což musím říct, je ale dost nadhodnocené. Viděli jste film s-" -všimla si prázdných výrazů v jejich tvářích. "No, nevadí. Dobře, začíná to před tisíciletími. Teď vás možná chytím na Satana?"
"Vedl boj o moc proti Bohu." Milesův hlas byl monotónní, jako kdyby ho opakoval už posté podle pravidelného učebního plánu, zatímco si na vidličku napíchl kousek steaku.
"Jo, do té doby si ale byli dost blízcí," dodala Shelby a namáčela si svoje prasata v županu do sirupu. "Myslím, že Bůh Satana nazval svou jitřní hvězdou. Takže to není tak, že by Satan nebyl hodný ani milovaný."
"Ale on raději vládne v pekle, než slouží v nebi," odbila je Luce. Nikdy nečetla historii Nephilimů. Četla ale Ztracený ráj. Nebo alespoň Cliffovi poznámky.
"Velmi pěkné." Arriane zazářila a naklonila se k Luce. "Co já vím, Gabbe se tehdy přátelila s Miltonovými dcerami. Ráda za to až dodnes sklízí ocenění, ale ode mě slyší jenom: Tak co, už nejsi velký miláček lidí, co?. Ale pro ní cokoliv."
Arriane si strčila do pusy plnou vidličku vajíček Luce.
"Sakra, ty jsou skvělý. Můžeme sem dostat nějaký chilli?" zařvala do kuchyně. "Dobře, kde jsme to skončili?"
"Satan," řekla Shelby přes sousto lívance.
"Přesně tak. Takže. Řekli jste mi, co víte o velkém El Diablo. Ale on tím" -Arriane pohodila hlavou- "zavádí mezi anděly myšlenku na svobodnou vůli. Tím myslím: opravdu dal zbytku z nás mnoho podnětů, o kterých bychom měli přemýšlet. Na kterou stranu se máme teda přiklonit? Možnost volby vzala v potaz spousta andělů."
"Kolik?" zeptal se Miles.
"Padlých? Řekněme, že se jich do slepé uličky dostalo dost." Arriane na chvíli vypadala zamyšleně. Pak se zašklebila a zavolala na servírku.
"Chilli! Existuje to vůbec v tomhle zařízení?"
"A co andělé, kteří padli, ale nevybrali si stranu-" Luce se odmlčela. Přemýšlela o Danielovi. Uvědomila si, že šeptala, ale opravdu si nemyslela, že je tohle věc, o které by měli diskutovat v restauraci v kóji pro hosty. Dokonce, i když v tuhle hodinu byla z většiny prázdná.
Arriane taky ztišila hlas. "No, existuje spousta andělů, kteří padli, ale přesto mají technicky stále spojení s Bohem. A pak jsou tady taky ti, kteří jsou spolčeni se Satanem. Říkáme jim démoni, i když jsou to jen padlí andělé, kteří se opravdu špatně rozhodli."
"Ne, že by to bylo pro každého tak snadné. Vzhledem k tomu, že jsou andělé a démoni rozděleni na dvě poloviny a jsou si vzájemně po krku, bla bla bla." Namazala si máslo na palačinky. "Ale všechno se může brzy změnit."
Luce se podívala na svoje vejce, ale nemohla je sníst.
"Takže, ehm, tím se zdá se naznačuješ, že by s tím měla mít co dělat moje oddanost?" Shelby vypadala, že má o něco méně pochybností, než obvykle.
"Ne přesně tvoje." Arriane zavrtěla hlavou. "Vím, že máte pocit, že náš život visí na vlásku pořád. Jenže na konci přijde na řadu jeden velmi mocný anděl, který si bude muset vybrat stranu. Když se to stane, váhy se konečně ustálí. Pak teprve bude záležet, na jaké straně stojíte."
Slova Arriane Luce připomněla slova, která pronesla slečna Sophie, když spolu byly zamčené v té malé kapli. Stále dokola mlela něco o osudu vesmíru a že to má co dočinění s Luce a Danielem. V té době to znělo šíleně a slečna Sophie vypadala jako totální pomatenec. A i když si Luce nebyla jistá, že přesně ví, o čem se tu mluví, věděla, že to musí mít co dělat s Danielem a jejím stále se vracejícím já.
"Je to Daniel," řekla tiše. "Anděl, který může celé tohle skončit je Daniel."
To vysvětlilo muka, která sebou nesl celou dobu, jako cestovní kufr. To taky vysvětluje, proč byl od ní tak dlouho odloučený. Jediné, co to nevysvětluje, se zdají být Arrianiny myšlenky na to, na kterou stranu se váhy přikloní. A která strana vyhraje válku.
Arriane otevřela ústa, ale místo odpovědi znovu sáhla po talíři Luce. "Můžu tady v tom podivínově sakra dostat nějaký chilli?"
Na jejich stůl padl stín. "Já ti dám něco ohnivého."
Luce se podívala nad sebe a při tom pohledu sebou cukla. Byl tam velmi vysoký kluk v dlouhém hnědém plášti, který byl rozepnutý, takže Luce mohla zahlédnout záblesk něčeho stříbrného, co měl připnuté na opasku.
Měl oholenou hlavu, štíhlý a rovný nos a dokonalé zuby.
A bílé oči. Bez jakékoliv barvy. Žádná panenka, žádná zornice, vůbec nic.
Jeho zvláštní prázdný výraz Luce připomněl tu holku, která patřila mezi Psance. Ačkoli ji Luce neviděla tak dobře, aby přesně viděla, co skrývaly její oči, teď si o tom udělala dost přesný odhad.
Shelby se podívala na kluka a polkla. Odstrčila snídani. "Se mnou to nemá nic společného," zamumlala.
"Nech si to," houkla Arriane na kluka. "Můžeš si to pak dát na sendvič, kterej z tebe teď hodlám udělat."
Luce sledovala doširoka rozevřenýma očima, jak malá Arriane vstala a otřela si ruce o džíny. "Hned jsem tady, lidi. Jo, a Luce. Připomeň mi, ti za tohle pěkně vynadat, až se vrátím."
Než se mohla Luce na něco zeptat, vzala toho kluka a chytila ho za ušní lalůček. Tvrdě mu ho zkroutila a pak ho udeřila hlavou o skleněný pult u baru. Ozval se tříštivý zvuk. Rozlehl se klidnou noční restaurací. Ten kluk vyjekl jak dítě, když mu Arriane zkroutila ucho na druhou stranu a vylezla na něj. Hulákal bolestí, když na něm svým štíhlým tělem začala skákat. Pak ho Arriane prohodila vitrínou. Obrátila se k baru a zastavila se až na jeho konci. Slintala na tyčící se citronový koláč pěnového dortíku. Pak skočila nohama na bar. Udělala přemet a přistála u něj. Chytila mu nohama hlavu do svěráku a pak zahrnula jeho tvář ránami jejími malými pěstmi.
"Arriane!" vykřikla servírka. "Ne moje koláče! Snažím se být tolerantní! Ale mám živobytí, o které se musím starat!"
"Jasně, fajn!" zakřičela Arriane. "Vyřídíme si to v kuchyni."
Pustila kluka a sklouzla na zem. Nakopla ho špičkou svojí boty. Slepě klopýtal ke dveřím, které vedly do kuchyně.
"Hej, vy tři," zavolala k jejich stolu. "Možná se i něco přiučíte."
Miles a Shelby odhodili ubrousky. Připomněli jí děti na Doveru, když někdo na chodbě zakřičel: "Boj! Boj!", kdykoliv byl byť i jen sebemenší náznak rvačky.
Luce je trochu váhavě následovala.
Pokud měla Arriane za to, že se tenhle chlap ukázal kvůli ní, pak se najednou vynořilo víc podivných otázek, než měla dosud. Co lidé, kteří unesli Dawn? A co hvězdná střela od dívky z Psanců, kterou Cam zabil v Neoy?
Z vnitřku kuchyně se ozvalo hlasité bouchnutí a tři vyděšení muži v zástěrách spěchali ven. V době, kdy kolem nich Luce procházela lítačkami do kuchyně, Arriane už zase měla hlavu kluka ve svěráku mezi nohama, zatímco ho Miles a Shelby svazovali druhem nitě, který sloužil k upevnění hovězí panenky. Jeho prázdné oči se upírali na Luce, ale taky skrz ni.
Strčili mu do úst místo roubíku kuchyňský hadr. Arriane se mu posmívala. "Chtěl jsi něco ohnivého? Tak co, kdybychom tě trochu zchladily v mrazáku na maso?" Kluk jen zasténal. Přestal se snažit o jakýkoliv druh boje.
Arriane ho chytila za límec a táhla ho přes podlahu až k mrazáku. Tam do něj ještě párkrát kopla a pak za ním zavřela dveře. Oprášila si ruce a otočila se na Luce. Vrhla na ni pohled, jako kdyby ji teď nejradši zaškrtila.
"Kdo po mě jde, Arriane?" hlas Luce se třásl.
"Spousta lidí, zlato."
"Byl to" -Luce si vzpomněla na své setkání s Camem- "Psanec?"
Arriane si odkašlala. Shelby se rozkašlala.
"Daniel říkal, že nemůže být se mnou, protože by to ke mne přitahovalo příliš velkou pozornost. Říkal, že jsem na Shoreline v bezpečí. Jenže tam přišli taky-"
"Jen proto, že jsi opustila kampus. Tím jsi na sebe taky přitáhla pozornost, Luce. A když jsi pryč ze školy v městě kasina a podobných věcí, platí to taky. Existujou i špatní lidi. To je důvod, proč musíš být v první řadě na škole."
"Co?" ozvala se Shelby. "Vy ji skrýváte u nás? A co naše bezpečnost? Co když se ti lidé prostě ukážou na akademické půdě?"
Miles nic neřekl. Jen se stále vyděšeně střídavě díval na Luce a pak na Arriane.
"Nepochopila jste ještě, že tě Nephilimové mají zamaskovat?" zeptala se Arriane. "Daniel ti neřekl nic o jejich krycích schopnostech?"
Luce se v mysli vrátila zpátky do noci, kdy s Danielem slétla k Shoreline. "Možná že něco o štítu říkal, ale-" Té noci toho bylo tolik k přemýšlení. Bohatě jí stačil proces, kdy jí Daniel opouštěl. Teď jí bylo špatně od žaludku z pocitu viny. "Nechtěla jsem tomu rozumět. Neřekl mi proč, jen stále opakoval, že musím zůstat na akademické půdě. Myslela jsem, že byl až příliš ochranitelský."
"Daniel ví, co dělá." Arriane pokrčila rameny. "Většinou." Zamyšleně si strčila jazyk do koutku úst. "Tak fajn, někdy. Tu a tam."
"Takže tím myslíš to, že jí nikdo nemůže vidět, když bude s partou Nephilimů?" promluvil Miles, který vypadal, že znovu našel řeč.
"Vlastně Psanci nevidí vůbec," řekla Arriane. "Byli oslepeni během vzpoury. U téhle části příběhu jsem byla - to bylo skvělé! Připravení o zrak a všechny ty zatracený věci kolem." Povzdechla si. "Jo, fajn. Takže, Psanci. Můžou vidět žár tvé duše-což je mnohem těžší rozeznat, když jsi s partou Nephilimů."
Miles vytřeštil oči. Shelby si nervózně kousala nehty.
"Takže proto si spletli Dawn se mnou."
"Je to fuk. Dneska tě ten kluk z toho mrazáku našel tak jako tak," řekla Arriane. "Sakra, i já jsem tě tady našla. Jsi tu jako svíčka v temné jeskyni." Popadla z pultu plechovku se šlehačkou a stříkla si jí do pusy. "Mám po rvačce ráda trochu životabudiče."
Zívla, když se Luce podívala na zelené digitální hodiny na pultě. Bylo půl třetí ráno.
"No, i když ráda nakopávám zadky a vymýšlím přezdívky, vy tři už máte po večerce." Arriane hvízdla přes zuby a pod stolem se k nim připlazila silná kaňka Vyhlašovatele. Vypadalo to, jako kdyby stůl krvácel. "Tohle se nikdy nestalo, jo? Když se vás teda někdo bude ptát, jestli jsem to udělala. Cestování Vyhlašovatelem je dost nebezpečné. Posloucháš mě, ty hrdino?" Poklepala Milesovi na čelo. Pak švihla rukou a rozevřela prsty. Stín se okamžitě vytvaroval do dokonalého tvaru dveří uprostřed kuchyně. "Ale nás tlačí čas a tohle je nejrychlejší způsob, jak vás dostat lidi domů, do bezpečí."
"Super," řekl Miles, jako kdyby byl na hodině a tohle byla jen ukázka.
Arriane zavrtěla hlavou. "Ani na to nemyslete. Já vás teď vezmu zpátky do školy, kde zůstanete" -s každým z nich navázala oční kontakt- "nebo se mi budete osobně zodpovídat."
"Ty jdeš s námi?" zeptala se nakonec Shelby a tím jí ukázala malý náznak úcty.
"Vypadá to tak." Arriane mrkla na Luce. "Dostali jste se do pěknýho průseru. Někdo na vás musí dát pozor."
-
Krokování s Arriane bylo ještě jednodušší, než při cestě do Las Vegas. Připadalo jí to jako, když si zvyká na slunce: světlo je trochu oslepující, když projdete dveřmi, ale když trochu zamrkáte, zvyknete si na to.
Po vzrušení v Las Vegas byla Luce byla skoro zklamaná, že se ocitla zpátky v jejím šedém pokoji. Jenže pak pomyslela na Dawn a Veru. Opravdu jen skoro zklamaná.
Její oči pátraly po známkách, že jsou zpět: dvě neustlané postele, rozházené rostliny na okenním parapetu, karimatka Shelby na jógu postavená vzadu, Stevenova kopie Platónovy Republiky, která ležela na jejím stole - a jedna věc, kterou nečekala, že tu uvidí.
Daniel, který byl oblečený celý v černém a díval se na planoucí oheň v krbu.
"Aaaugh!" zakřičela Shelby a udělala krok zpět, kde narazila do Milese. "Vyděsil jsi mě! Najdi si svoje vlastní útočiště. Tohle není normální, Danieli." Vrhla na Luce hnusný pohled, jako kdyby ona měla co dělat s tím, že je teď tady.
Daniel Shelby ignoroval a jen klidně řekl Luce: "Vítej zpátky."
Nevěděla, jestli by k němu neměla běžet a rozplakat se. "Danieli-"
"Danieli?" Arriane zalapala po dechu a oči se jí rozšířily, jako kdyby viděla ducha.
Daniel ztuhl. Zjevně nečekal, že se potká s Arriane. Zrovna tady. "Já-já, stačí mi jen chvíle. Pak vypadnu." Znělo to provinile a vyděšeně.
"Dobře," řekla Arriane. Uchopila Milese a Shelby za jejich límce. "Právě jsme byli na odchodu. Nikdo z nás tě tu neviděl." Šťouchla do nich a postrčila je před sebe. "Odchytnu si tě později, Luce."
Shelby vypadala, jako kdyby chtěla ze svého pokoje vypadnout co nejrychleji. Milesovi oči byly ale bouřlivé. Zůstal na místě, dokud ho Arriane prakticky nehodila do haly. Zabouchla za nimi dveře s velkým Bum.
Daniel přišel k Lice. Zavřela oči a nechala se pohltit teplem, které v ní vyvolávala jeho blízkost. Povzdechla si. Byla ráda, že byla doma. Ne doma na Shoreline, ale doma u Daniela. Dokonce, i když byla v tom nejzvláštnějším postavení. Dokonce, i když byl jejich vztah v nepořádku.
Všechno co bylo důležité, bylo teď.
Nepolíbil jí. Ani jí ještě neobjal. Překvapilo jí, že po tom všem co zažila a viděla, tyhle věci ještě chtěla.
Absence jeho doteku jí hluboko uvnitř jejího hrudníku působila bolest. Když otevřela oči, stále stál na místě. Jen byl od ní dál. Pozoroval jí každou částečkou jeho fialových očí. "Vyděsila jsi mě."
Nikdy ho to neslyšela říct. Byla zvyklá, že to byla ona, kdo se bál.
"Jsi v pořádku?" zeptal se.
Luce zavrtěla hlavou. Daniel jí vzal za ruku a vedl ji mlčky k oknu. Pryč z teplé místnosti, blíž k chladné noci. Přišli až k římse na okně, kterým k ní přišel. Měsíc byl skoro hranatý a byl na obloze nízko. Sovy spaly v sekvojích. Odsud mohla Luce vidět vlny, které hladce přejížděly po pobřeží. Na druhé straně kampusu v Nephilimské koleji, svítilo jen jedno světlo vysoko nahoře. Nemohla říct, jestli to bylo u Francesci nebo u Stevena.
Ona i Daniel si sedli na římsu a mávali nohama. Opřeli se o mírně skloněnou střechu za nimi a dívali se na hvězdy, které na nebi vypadaly matně. Jako kdyby jejich záři maskovala jemná oblačnost. Netrvalo to dlouho a Luce se rozplakala.
Protože on byl naštvaný na ni nebo ona byla naštvaná na něj. Protože její tělo právě prošlo tam a zpátky Vyhlašovatelem, přičemž překročila státní hranice i nedávnou minulost a teď je tady. Protože její srdce i hlava byly zamotané a zmatené a čím blíž byla k Danielovi, tím to bylo ještě horší. Protože se zdálo, že Miles i Shelby Daniela nenávidí. Protože stála tváří tvář zhrozené Veře, když jí poznala. Kvůli všem slzám, které teď její sestra roní a kvůli tomu, že na ní křičela. Také proto, že jí ublížila nanovo tím, že se ukázala u jejího stolu s black jackem.
Protože všichni pozůstalí z rodin jejích minulých životů truchlili, protože měli tu smůlu, že jejich dcery byly jen stupidní reinkarnace zamilovaný holky. Protože myslela na svou rodinu v Thunderboltu, které zoufale chybí. Protože byla zodpovědná za únos Dawn. Protože jí bylo sedmnáct a byla stále naživu, i když tomu tisíce let předtím bylo jinak. Protože dostala strach z toho, co přinese budoucnost. Protože bylo půl čtvrté ráno a ona nespala ani den předtím. Protože nevěděla, co má dělat.
Teď už ji držel. Schoval její tělo ve svém teple, hladil jí a houpal jí v náruči. Vzlykala, škytala a teklo jí z nosu. Divila se, jak je možné cítit se tak zle z tolika věcí najednou.
"Pst," zašeptal Daniel. "Psst."
Den předtím jí bylo zle, když viděla ve Vyhlašovateli Danielovu lásku k ní. Nevyhnutelný násilný konec v jejich vztahu se zdál nepřekonatelný. Ale teď, zejména po rozhovoru s Arriane, Luce cítila, že přichází něco velkého. Něco co dává -a možná změní celý svět- Luce a Danielovi právo na to vybrat si stranu. Bylo to všude kolem nich. V éteru. To ovlivnilo způsob, jakým viděla sama sebe, i Daniela. Vzpomněla si na bezmocnost, kterou viděla v jeho očích předtím, než umírala: teď se cítila, jako kdyby byli v minulosti. Připomnělo jí to jejich první polibek v tomhle životě na bažinaté pláži nedaleko Sword&Cross.
Cítila chuť jeho rtů na těch jejích. Jeho dech na svém krku. Jeho silné ruce omotané kolem jejího pasu: všechno bylo tak nádherné - kromě strachu v jeho očích.
Jenže teď se na ní Daniel nedíval stejně jako tehdy. Způsob jakým se na ní díval, jí nepřipomínal nic. Díval se na ní, jako kdyby tu měla zůstat, jako kdyby tu musela zůstat. Věci v tomhle životě byly jiné. Každý to říkal, a Luce to teď cítila taky: ten pocit v ní čím dál tím víc narůstal. Sledovala svojí smrt, ale přežila to. Daniel už na svých bedrech tenhle trest nenesl sám. Bylo to něco, co mohli sdílet.
"Chci ti něco říct," řekla do jeho košile a otřela si oči dlaní. "Chci s tebou mluvit dřív, než začneš ty."
Cítila, jak jeho brada pohladila její hlavu. Přikývl.
"Vím, že si dáváš pozor na to, co mi můžeš říct. Vím, že jsem předtím kvůli tomu zemřela. Ale teď nikam nejdu, Danieli. Cítím to. Alespoň ne bez boje." Pokusila se o úsměv. "Myslím, že nám pomůže, když se ke mně nebudeš chovat, jako ke křehkému kusu skla. Takže tě žádám jako tvoje přítelkyně, jako tvoje dívka a jako, vždyť víš, láska tvého života, aby sis mě k sobě pustil trochu víc. Cítím se tak izolovaně a znepokojeně a-" Chytil ji prstem za bradu a zaklonil jí hlavu. Zvědavě se na ní podíval. Čekala, že jí přeruší, ale neudělal to.
"Neopustila jsem Shoreline, abych ti vzdorovala," pokračovala. "Odešla jsem, protože jsem nechápala, proč by to mělo vadit. A díky tomu jsem vystavila své přátele nebezpečí."
Daniel držel svou tvář před tou její. Fialová barva v jeho očích prakticky zářila. "Už tolikrát jsem tě zklamal," zašeptal. "A v tomhle životě jsem se možná dopustil nesprávného posouzení opatrnosti. Měl jsem vědět, že budeš vzdorovat, když ti dám nějaké hranice. Nebyla bys ... dívka kterou miluju, kdybys to neudělala." Luce čekala, až se na ní usměje, ale on to neudělal. "Jen je toho prostě teď v sázce mnohem víc. Byl jsem tolik zaměřený na-"
"Psance?"
"To oni unesli tvojí kamarádku," řekl Daniel. "Jen těžko můžou odlišit levou od pravé, natož aby věděli, na jaké straně pracují."
Luce si vzpomněla na dívku, která po Camovi vystřelila stříbrný šíp. Na hezkého kluka v restauraci s prázdným pohledem. "Protože jsou slepí."
Daniel se podíval dolů na své ruce a spojil si prsty dohromady. Vypadal, jako kdyby mu bylo zle. "Slepí, ale velmi brutální." Natáhl se a promnul jednu její blonďatou kadeř mezi prsty. "Bylo chytré odbarvit si vlasy. Udrželo tě to v bezpečí, když jsem se k tobě nemohl dostat dost rychle."
"Chytré?" Luce byla zděšená. "Dawn mohla zemřít. Jen kvůli tomu, že se mi dostala do rukou láhev s peroxidem. Tohle je chytré? Kdybych ... kdybych tehdy neměla odbarvené vlasy, ale černé, myslíš, že by mě mohly Psanci najít?"
Daniel tvrdě zavrtěl hlavou. "Vůbec neměli najít cestu na tuhle akademickou půdu. Nikdy se jim nemělo podařit vztáhnout ruku na kohokoliv z vás. Pracoval jsem celé dny a noci, abych je od tebe a od tvé školy udržel co nejdál. Někdo jim pomáhá, ale já nevím kdo-"
"Cam." Co jiného by tady dělal?
Ale Daniel zavrtěl hlavou. "Kdokoliv to byl, bude litovat."
Luce zkřížila ruce na prsou. Její tváře byly ještě horké od pláče. "Znamená to, že nemůžu jít domů na Díkuvzdání?" Zavřela oči a snažila se zahnat obrázek na sklíčené tváře jejích rodičů. "Neodpovídej."
"Prosím." Hlas Daniela byl tak vážný. "Je to jen na chvíli."
Přikývla. "Dokud neskončí příměří."
"Co?" Chytil jí tvrdě za ramena. "Jak ses-"
"Prostě to vím." Luce doufala, že Daniel necítí, jak se její tělo začalo třást. Bylo to ještě horší, když se snažila jednat pevněji, než se cítila. "A taky vím, že brzy budeš muset zvrátit rovnováhu mezi nebem a peklem."
"Kdo ti to řekl?" Daniel zatáhl ramena dozadu. Luce věděla, co to znamená. Snažil se udržet svá křídla zatažená.
"Domyslela jsem si to. Dost se toho stalo, když jsi tu nebyl." Náznak žárlivosti blýskl očima Daniela. Zpočátku jí dělalo dobře, že ti v něm dokázala vyvolat. Jenže Luce nechtěla, aby žárlil. Zejména, když tu bylo tolik důležitějších věcí.
"Omlouvám se," řekla. "Poslední věc, kterou teď potřebuješ je, abych tě rozrušovala. Co musíš udělat ... zní jako docela dost velký problém."
Uchovala si naději, že se Daniel bude cítit natolik dobře, že jí řekne víc. Tohle byl ten nejotevřenější, nejupřímnější a nejdospělejší rozhovor, který spolu kdy vedli. Jestli ho spolu teda někdy vedli.
Ale pak, příliš brzy se v Danielově tváři objevil děsivý výraz, který na něm nikdy neviděla. "Hezky si všechno tohle vyžeň z hlavy. Ty nevíš, co si myslíš, že víš."
Tělo Luce zaplavila vlna zklamání. Choval se k ní jako k dítěti. Jeden krok vpřed, deset kroků vzad.
Složila si nohy pod sebe a postavila se na římsu. "Já vím jednu věc, Danieli," řekla a dívala se na něj. "Kdyby to bylo na mě, neváhala bych. Kdyby to bylo na mě a celý vesmír byl na jazýčku vah, vždycky bych si vybrala stranu dobra."
Danielovi fialové oči se upíraly přímo před sebe do temného lesa.
"Vybrala by sis stranu dobra," opakoval. Jeho hlas zněl otupěle a zoufale smutně. Smutněji, než kdy předtím.
Luce odolala nutkání přikrčit se a omluvit se. Místo toho se otočila, takže byla k Danielovi zády. Nebylo snad jasné, že si vybere dobro? Neudělal by to tak každý?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře