16.kapitola

8. prosinec 2011 | 19.29 |

 Před velmi dávnou dobou, v temných uličkách Florencie, když byl Stefan vyhladovělý, vyděšený a vyčerpaný, učinil přísahu. Vlastně několik přísah - o užívání Sil, které v sobě cítil, o tom, jak bude zacházet se slabými, chybujícími, ale lidskými stvořeními kolem.

Ale nyní je všechna hodlal porušit.
Políbil Elenu na studené čelo a položil ji pod vrbu. Pokud bude moci, ještě se sem vrátí, aby se k ní připojil. Ale až potom.
Jak předpokládal, příval Síly se převalil přes Bonnie a Meredith a následoval jeho, ale nyní opět opadl, držel se zpátky a čekal.
Nenechá ho čekat dlouho.
Nezatížený vahou Elenina těla vyrazil dlouhými skoky po prázdné silnici. Mrznoucí mokrý sníh ani vítr ho příliš neobtěžovaly. Jeho smysly lovce je snadno překonaly.
Napnul je v úsilí najít kořist, kterou si přál dostat. Teď nesmí myslet na Elenu. Až později, až bude mít tohle za sebou.
Tyler a jeho kámoši byli stále ve skladu. Netušili, co se na ně řítí, když se okno roztříštilo na tisíc kousků a dovnitř vtrhla bouře.
Když Stefan popadl Tylera za krk a zanořil do něj tesáky, chtěl zabíjet. To bylo jedno z jeho pravidel, nezabíjet - a teď je chtěl porušit.
Ale než úplně připravil Tylera o krev, napadl ho jeden z Tylerových kamarádů. Nepokoušel se bránit svého poraženého vůdce, jenom se snažil utéct. Ale měl tu smůlu, že při útěku zkřížil Stefanovi cestu. Stefan ho přišpendlil k zemi a dychtivě se vrhnul na čerstvou tepnu.
Horká měďnatá chuť v něm obnovovala životní sílu, rozehřívala ho a proudila jím jako oheň. A vybízela ho, aby chtěl víc.
Síla. Život. Oni je mají - on je potřebuje. S báječným přívalem síly, který ho zaplavil díky tomu, co již vypil, je snadno omráčil. A pak si vychutnal jednoho po druhém, zhluboka pil a pak je odhodil. Bylo to jako otevírat zátky jednoho piva po druhém.
Byl už u posledního, když si všiml Caroline krčící se v rohu.
Když zvedl hlavu, aby na ni pohlédl, odkapávala mu z úst krev. Její zelené oči, obvykle tak sobecké, odhalovaly bělmo jako u vyděšeného koně. Bledými rty ševelila bezhlasné prosby.
Vytáhl ji na nohy za zelené stuhy na šatech. Zasténala a oči se jí protočily v důlcích. Popadl ji rukou za kaštanové vlasy, aby mohl obnažit hrdlo tak, jak potřeboval. Naklonil hlavu k útoku - a Caroline vykřikla a omdlela.
Pustil ji. Už měl stejně dost. Překypoval krví jako přepité klíště. Nikdy předtím se necítil tak silný, tak nabitý základní životní silou.
A nyní přišel čas pro Damona.
Vyšel ze skladu stejným způsobem, jako vešel. Ale už ne v lidské podobě. Otevřeným oknem vyletěl lovící sokol a zakroužil po obloze.
Nová podoba byla nádherná. Silná... a krutá. A měl ostrý zrak. Dovedl ho, kam potřeboval, klouzal mezi duby v lesích. Hledal jednu určitou mýtinu.
A našel ji. Vítr ho bičoval, ale on se spirálovitě snesl dolů a vyrazil pronikavý vyzývající výkřik.

Damon, který byl dole ve své lidské podobě, si sotva stihl ochránit rukama obličej, když se na něj sokol vrhnul.

Stefan trhal z jeho paží krvavé cáry a slyšel Damonův vzteklý a bolestný křik.
Už nejsem tvůj slabý mladší bratříček vyslal k Damonovi myšlenku omračujícím nárazem Síly. A tentokrát si jdu já pro tvou krev.
Ucítil od Damona závan nenávisti, ale hlas v jeho mysli se mu vysmíval. Takže takového díku jsem se dočkal za službu tobě a tvojí snoubence?
Stefan složil křídla a znovu zaútočil. Celý jeho svět se zúžil na jediný cíl. Zabít. Mířil Damonovi na oči a klacek, který Damon sebral na obranu, jen minul jeho novou podobu. Zanořil spáry do Damonovy tváře a z rány vytryskla krev. Skvěle.
Neměl jsi mě nechávat naživu, řekl Damonovi. Měl jsi nás zabít oba najednou.
Rád tuhle chybu napravím! Damon předtím nebyl připravený, ale teď Stefan cítil, jak sbírá Síly a chystá se na souboj. Ale nejdřív mi musíš říct, koho jsem měl podle tebe zabít tentokrát.
Sokolův mozek se nedokázal vypořádat s přívalem emocí, který tato výsměšná otázka vyvolala. Bezhlesně zavřísknul a znovu se střemhlav snesl na Damona, ale tentokrát těžký klacek zasáhl cíl. Zraněný, s jedním křídlem svěšeným, spadl sokol Damonovi za záda.
Stefan se proměnil zpět do své pravé podoby. Skoro necítil bolest ve zlomené paži. Než se Damon stihl otočit, popadl ho, prsty zdravé ruky mu zabořil do hrdla a otočil ho k sobě.
Když promluvil, znělo to skoro něžně.
"Elenu," odpověděl a zaťal mu špičáky do hrdla.
Byla tma a hrozná zima a někdo byl zraněný. Někdo potřeboval pomoc.
Ale ona byla hrozně unavená.
Eleně se zachvěla víčka, otevřela se, a tím vyřešila problém s temnotou. A co se týče zimy... byla prokřehlá na kost, mrzla - byla promrzlá skrz naskrz. A nebylo divu, všude na sobě měla led.
Někde hluboko uvnitř věděla, že v tom je něco víc.
Co se to jen stalo? Byla doma a spala. Ne - byl Den zakladatelů. Byla v jídelně, na pódiu.
Něčí obličej vypadal směšně.
Nedokázala se vyrovnat se vším najednou; nedokázala přemýšlet. Nezřetelné obličeje jí pluly před očima, útržky vět jí zněly v uších. Byla hrozně zmatená.
A hrozně unavená.
Raději by se měla ještě prospat. Ten led nebyl zas tak hrozný. Začala si opět lehat, ale pak znovu zaslechla ty výkřiky.
Neslyšela je ušima, ale v mysli. Výkřiky vzteku a bolesti. Někdo byl hrozně nešťastný.
Seděla úplně tiše a pokoušela se to pochopit.
Na hranici svého zorného pole postřehla pohyb. Veverka. Cítila její pach, což bylo divné, protože pach veverky předtím neznala. Veverka se na ni dívala jedním jasně černým okem a pak vyběhla po vrbě vzhůru. Elena si uvědomila, že po ní chňapla, teprve ve chvíli, kdy zaťala nehty do kůry.
Tohle je přece směšné. Na co proboha chtěla chytit veverku? Minutu nad tím dumala a pak si vyčerpaně lehla.
Ale ty výkřiky pokračovaly dál.
Pokusila se zakrýt si uši, ale vůbec to nepomohlo. Někdo byl zraněný a nešťastný a bojoval. To je ono. Někdo někde bojuje.
Tak dobře. Přišla na to. A teď může jít spát.
Ale to nemohla. Ty výkřiky ji vábily, přitahovaly její pozornost. Cítila neodolatelnou potřebu nalézt jejich zdroj.
Pak by snad mohla jít spát. Až uvidí... jeho.
Ach ano, už se jí to vybavuje. Jeho si pamatuje. On byl ten, kdo jí rozuměl, kdo ji miloval. S ním chtěla zůstat navěky.
Jeho tvář se vynořila z mlhy v její mysli. S láskou ji studovala. Tak dobře. Kvůli němu tedy vstane a půjde tím směšně mokrým sněhem, dokud nenajde tu správnou mýtinu. Dokud se s ním nesetká. A pak zůstanou spolu.
Samotné pomyšlení na něj ji zahřálo. Měl v sobě oheň, který dokázalo spatřit jen nemnoho lidí. Ale ona ho viděla. Byl stejný jako oheň v jejím srdci.
Zdálo se, že má momentálně nějaké potíže. Nebo alespoň slyšela spoustu křiku. Byla už dost blízko, aby ho slyšela vlastníma ušima stejně jako myslí.
Tam, za tím velkým dubem. Odtamtud přichází ten křik. On tam je, má veliké neproniknutelné oči a tajuplný úsměv. A potřebuje její pomoc. Ona mu pomůže.
Elena si vytřásla z vlasů ledové krystalky a vkročila na mýtinu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře