18.kapitola

17. prosinec 2011 | 01.57 |
› 

 DÍKUVZDÁNÍ

Když Luce prošla předními dveřmi domu jejích rodičů v Thunderboltu, všechno bylo stejné: věšák v předsíni stále vypadal, jako kdyby se chystal skácet pod tíhou příliš mnoha bund. Vůně osvěžovače budila dojem, že je dům mnohem čistější, než ve skutečnosti byl. Na gauč v obýváku dopadaly paprsky ranního slunce, které pronikaly žaluziemi. Stoh zežloutlých časopisů, které byly rozložené na kávovém stolku, byly založeny na zajímavých stránkách, které se zabývaly příjem potravy. Po dlouhé době, kdy se sen jejích rodičů stal skutečností, a oni měli konečně splacenou hypotéku, teď měli peníze navíc, které chtěli věnovat na přestavbu.
Andrew, matčin hysterický pudl, přiklusal a začal čichat mezi hosty. Pak přešel k Luce a začal jí žvýkat kalhoty na zadní straně kotníku. Táta Luce jí sundal kabát a odložil ho do předsíně. Pak jí dal paži kolem ramen. Luce sledovala jejich odraz v úzkém zrcadle, které měli u vchodu.
Jeho brýle bez obrouček měl sklouznuté dole na nose. Políbil Luce na vršek jejích opět černých vlasů. "Vítej doma, Lucie," řekl. "Postrádali jsme tě tady."
Luce zavřela oči. "Taky se mi po vás stýskalo." Tohle bylo poprvé po několika týdnech, co svým rodičům nelhala.
Dům byl teplý a plný opojné vůně Díkuvzdání. Vdechovala jí a okamžitě si představila obrázek každého jídla, které bylo zabalené ve fólii a položené ve vyhřáté troubě. Smažená krůta s houbovou nádivkou byla specialita jejího táty. Jablkovo brusinková omáčka, lehká jako vzduch , která byla položená na straně, dýně a příšerné množství ořechových koláčů. S tímhle by mohla její máma nakrmit celý stát. Musela to vařit celý týden.
Její máma vzala Luce za zápěstí. Její oříškové oči byly na okrajích vlhké. "Jak se máš, Luce?" zeptala se. "Jsi v pořádku?"
Byla to takový úleva být doma. Luce cítila, jak jí oči vlhnou taky. Přikývla a složila se do objetí její mámy. Tmavé vlasy, které její mámě sahaly a ž po bradu byly nastříkané, jako kdyby byla den předtím v kosmetickém salónu. Což, jak si uvědomila, pravděpodobně byla. Vypadala mladší a hezčí, než si Luce pamatovala. Ve srovnání se starými rodiči, které k ní přijeli na návštěvu do Mount Shasta -i ve srovnání s Verou- její máma vypadala šťastnější a živější. Zbavená utrpení. Bylo to proto, že nikdy neměla cítit to, co cítila. Že ztrácí dceru. Ztrácí Luce. Její rodiče jí zasvětili celý jejich život.
Zničilo by je, kdyby zemřela.
Nemohla zemřít tak, jak umírala v minulosti. Nemohla jim tentokrát tolik ublížit. Ne, když věděla víc o své minulosti.
Měla by dělat všechno, co by je udrželo šťastné.
Její máma si vzala kabáty a čepice od všech čtyř teenagerů, kteří stáli v jejich hale. "Doufám, že jsou tvoji přátelé hladoví."
Shelby ukázala palcem na Milese. "Buďte opatrná na to, co si přejete."
Bylo to, jako kdyby rodičům Luce vůbec nevadilo, že na poslední chvíli přivedla k jejich stolu tolik nezvaných hostů.

Když její otec těsně před polednem projížděl s New Yorským Chryslerem vysokou bránou z tepaného železa na pozemek Sword&Cross, Luce už na něj čekala. Celou noc nemohla spát. Bylo zvláštní, že byla zpátky na Sword&Cross a drásala jí nervy představa na hosty, kteří se v jejich domě dalšího dne objeví. Její mysl nemohla přestat pracovat.

Naštěstí se ráno obešlo bez incidentu. Táta jí věnoval to nejdelší a nejtěsnější objetí v jejím životě. Pak se mu zmínila, že měla několik přátel, kteří nemají kde strávit prázdniny.
O pět minut později už byli všichni v autě.
Teď přecházeli po domě, kde Luce vyrůstala. Všude byly její zarámované fotografie ze všech možných let. Dívala se ven francouzskými okny, kde už víc než deset let bylo obilné pole. Vypadalo to jako malý zázrak.
Když Arriane vešla do kuchyně, aby mohla mamce Luce pomoct se šlehačkou, Miles zasypával jejího tátu otázkami ohledně obrovského dalekohledu, který měl ve své pracovně. Luce cítila ohromnou hrdost na její rodiče za to, jak každého přivítali.
Zvuk klaksonu ji donutil nadskočit.
Zvedla se z gauče a podívala se ven skrz žaluzie. Venku stál na volnoběh červeno bílý taxík. Jeho výfuk kašlal do studeného podzimního vzduchu. Okna byla sice tónovaná, ale cestující mohla být jen jedna osoba.
Callie.
Jedna z Calliných červených kožených bot se objevila v zadních dveřích. O sekundu později vystoupila na chodník. Srdcový obličej její nejlepší kamarádky se jí dostal do výhledu. Porcelánová kůže Callie byla zarudlá, její kaštanové vlasy byly kratší. Měla je úhledně ostříhané k bradě. Její světle modré oči se zaleskly. Z nějakého důvodu stále pokukovala dovnitř taxíku.
"Na co se díváš?" zeptala se Shelby a vyhrnula žaluzie, aby to taky mohla vidět. Roland vklouzl na druhou stranu Luce a podíval se ven taky.
Právě ve chvíli, kdy z taxíku vystoupil Daniel-
A z předního sedadla Cam. Luce při pohledu na ně zatajila dech. Oba na sobě měli dlouhé tmavé kabáty. Stejné, jaké na nich viděla na scéně z Vyhlašovatele, když stáli na pobřeží.
Jejich vlasy se ve slunečním světle leskly.
Na okamžik, ale opravdu jen na okamžik, si Luce vzpomněla, proč jimi byla na Sword&Cross původně tak fascinovaná. Byli krásní.
Okolo nic nebylo nic. Nepřirozeně ohromující.
Jenže co tu sakra dělali?
"Přesně na čas," zamumlal Roland.
Na její druhé straně se Shelby zeptala. "Kdo je pozval?"
"To by mě taky zajímalo," řekla Luce, ale nemohla si pomoct. Při pohledu na Daniela omdlévala. I když věci mezi nimi nebyly v pořádku.
"Luce." Roland se usmíval jejímu výrazu, zatímco sledovala Daniela. "Nemyslíš, že bys měla otevřít dveře?"
Zazvonil zvonek.
"To je Callie?" zavolala máma Luce z kuchyně přes hukot mixéru.
"Jdu tam!" zavolala Luce a pocit chladu a bolesti se šířil přes její hruď. Samozřejmě, že chtěla vidět Callie. A víc zdrcující, než radost z toho, že uvidí svou nejlepší kamarádku, byla skutečnost, že prahne po tom vidět Daniela. Dotknout se ho, držet ho, vdechovat jeho vůni. A představit ho svým rodičům. Měli by ho poznat, nebo ne? Měla by jim říct, že konečně našla osobu, která jí navždy změnila život.
Otevřela dveře.
"Šťastné Díkuvzdání!" pronesl vysoký jižní hlas. Luce několikrát zamrkala, aby se její mozek mohl vyrovnat s tím, co vidí před ní.
Gabbe, ten nejkrásnější a dokonale vychovaný anděl ze Sword&Cross, stála na verandě Luce v růžovém svetru a mohérových šatech. Její nádherné blond vlasy byly zapletené do copů a ty byly sepnuté do malého drdolu na temeni hlavy. Měla jemnou pleť s krásným leskem - stejně jako Francesca. V jedné ruce držela nádhernou kytici bílých gladiol a v té druhé nádobu se zmrzlinou.
Vedle ní stála s odbarvenými vlasy -hnědými u kořínků- démonka Molly Zane. Měla na sobě potrhané černé džíny a roztřepený černý svetr. Oblékala se stejně, jako na Sword&Cross. Tam to bylo ale přikázané. Od doby, co jí viděla naposled, se její piercingy v obličeji znásobily. V ohbí paže měla litinovou černou konvici. Zírala na Luce.
Luce mohla vidět, jak jdou ostatní po dlouhém křivém chodníku. Daniel měl tašku Callie přehozenou přes rameno. Byl to ale Cam, který se k ní s úsměvem nakláněl a měl zaháknutou její ruku za pravé předloktí, zatímco s ní klábosil. Nevěděla, jestli by měla být spíš nervózní nebo absolutně okouzlená.
"Právě jsme byli v okolí." Gabbe se na ní usmála a natáhla k ní ruku s květinami. "Udělala jsem mou domácí vanilkovou zmrzlinu a Molly přinesla předkrm."
"Ďábelské překvapení." Molly zvedla víko konvice a Luce se nadechla pikantní česnekové polívky. "Rodinný recept." Molly položila víko zase dolů a pak se protáhla kolem Luce do haly. Cestou narazila do Shelby.
"Promiň," řekli zároveň a upírali na sebe podezíravé pohledy.
"No, skvělé." Gabbe se naklonila k Luce a objala jí. "Molly si dělá přátele."
Roland odvedl Gabbe do kuchyně a Luce si konečně dopřála první jasný pohled na Callie. Když se jejich pohledy setkali, nemohli si pomoct - Obě dívky se na sebe zašklebily a rozběhly se k sobě.
Náraz těla Callie Luce donutil klopýtnout, ale to nevadilo. Rozhodily paže kolem sebe a zabořily si tváře do vlasů. Smáli se tak, jako se směje někdo po příliš dlouhé době odloučení od velmi dobrého kamaráda.
Luce se neochotně odtáhla a obrátila se na dva kluky, kteří stáli o dva kroky dál. Cam vypadal jako vždycky: kontrolovaně, v pohodě, uhlazeně a pohledně.
Daniel ale vypadal nesvůj - a měl k tomu dobrý důvod. Nemluvili spolu od té doby, co jí viděl líbat se s Milesem. Teď stáli po boku s nejlepší kamarádkou Luce a Danielovým nepřítelem, který byl teď spojenec ... nebo co to vlastně teď Danielovo byl.
Ale - Daniel byl v jejím domě. Nedaleko jejích křičících rodičů. Zatratili by ho, kdyby věděli, kdo ve skutečnosti je? Jak by jim mohla představit člověka, který byl zodpovědný za tisíce úmrtí jejích minulých já? Někoho, ke komu byla neodolatelně přitahovaná a který byl téměř po celou dobu nedosažitelný, nepolapitelný a mlčenlivý? Někoho, jehož lásku nechápala? Který spolupracoval s ďáblem? A který- jestli si myslel, že ukázat se tu s nezvaným démonem byl dobrý nápad- ji nejspíš tak dobře neznal?
"Co tady děláš?" Její hlas byl suchý, protože nemohla mluvit s Camem dřív, než si o tom promluví s Danielem. A taky kvůli tomu, že nemohla mluvit s Camem, aniž by na něj nechtěla hodit něco těžkého.
Cam promluvil jako první. "I tobě Šťastné Díkuvzdání. Slyšeli jsme, že tvůj dům bude místo, kde se budeš dneska zdržovat."
"Jeli jsme na letiště pro tvojí nejlepší kamarádku," doplnil ho Daniel. Použil při tom tak neosobní tón, jako kdyby on a Luce byli jen známí. Bylo to tak formální, že to v ní vyvolalo touhu být s ním sama. I když věděla, že to není možné. Mohla ho jen chytit za klopy jeho kabátu a hloupě s ním třást, dokud jí všechno nevysvětlí. A to by asi trvalo dost dlouho.
"Tak si tu povídejte, já jdu zaplatit taxík," Cam odešel a mrkl na Callie.
Callie se na Luce usmála. "Představovala jsem si nějaké intimní shromáždění v domácnosti Priceových, ale takhle je to mnohem lepší. Tohle bude asi vážně terno."
Luce cítila, jak její kamarádka hledá v její tváři jakoukoliv známku toho, čím by jí vysvětlila, co má s těmihle dvěma kluky. Den díkuvzdání se začal měnit v pěkně trapnou scénu, dost rychle. Tohle nebyl způsob, jakým se měly věci ubírat.
"Čas na krocana!" zavolala její máma ze dveří. Její úsměv se změnil ve zmatený úšklebek, když spatřila ten dav venku. "Luce? Co se tu děje?" Kolem pasu měla uvázanou svojí starou zeleno bílou proužkovanou zástěru.
"Mami," řekla Luce a ukazovala rukou, "tohle je Callie, Cam a ..." Chtěla se natáhnout a vzít ruku Daniela do té své. Nebo udělat cokoliv, co by její mámě ukázalo, že byl pro ni vyjímečný. Že on byl pro ní ten jediný. Chtěla mu tím dát taky najevo, že ho pořád milovala a že všechno mezi nimi bude v pořádku. Jenže nemohla. Jen tam tak stála. " ...Daniel."
"Dobře." Její máma přejela očima po každém z nově příchozích. "No, ehm, vítejte. Luce, zlatíčko, mohla bys na slovíčko?"
Luce šla ke své matce k předním dveřím. Zvedla prst, aby tím dala najevo Callie, že je hned zpátky. Následovala její mámu přes halu chodbou, kde byly její zarámované fotografie, až do útulné ložnice jejích rodičů. Byla osvětlená jen lampou. Její máma se posadila na bílý přehoz a zkřížila ruce. "Cítím, jako kdybys mi chtěla něco říct."
"Je mi to tak líto, mami," řekla Luce a položila se na postel.
"Nechci nikoho vyhazovat od jídla v Den díkuvzdání, ale nemyslíš, že už jsi tímhle překročila určitou hranici? Nebyla ta první várka nečekaných hostů už dost?"
"Ano, samozřejmě máš pravdu," řekla Luce. "Nechtěla jsem pozvat všechny tyhle lidi. Jsem zmatená stejně jako ty, že se tu všichni objevili."
"Já jen, že s tebou trávíme tak málo času. Jsme rádi, že jsi poznala nové přátele," řekla Luce její máma a hladila jí po vlasech. "Ale taky si vážíme našeho času s tebou."
"Vím, že je toho na tebe moc, mami" -Luce se otočila a vložila tvář do dlaně její matky- "jenže on je pro mě vyjímečný. Daniel. Nevěděla jsem, že přijde, ale teď je tady a já potřebuju být s ním stejně, jako ty a táta potřebujete být se mnou. Dává to vůbec smysl?"
"Daniel?" opakovala její máma. "Ten krásný blonďatý kluk? Vy dva jste-"
"Jsme zamilovaní." Z nějakého důvodu se Luce otřásla. I když měla o jejich vztahu jisté pochybnosti, říct to nahlas její matce -to že miluje Daniela- to dělalo skutečnější. Nutilo jí to vzpomenout si, že navzdory všemu ho pořád opravdu miluje.
"Chápu to." Když její máma přikývla, nastříkané hnědé vlasy se ani nepohnuly. Usmála se. "Stejně ale nemůžeme vykopnout každého kromě něj, nebo jo?"
"Děkuju, mami."
"Poděkuj taky tátovi. A zlatíčko? Příště nám to oznam trochu víc předem, prosím. Kdybych věděla, že si domů přivedeš ´jeho´, uklidila bych tvoje album s dětskými fotkami na půdu." Mrkla na ní a políbila Luce na tvář.
-
Zpátky v obývacím pokoji Luce narazila jako první na Daniela. "Jsem rád, že jsi po tom všem se svou rodinou," řekl.
"Doufám, že nejsi na Daniela naštvaná kvůli tomu, že mě přivedl," vložil se do toho Cam. Luce hledala povýšenost v jeho hlase, ale žádnou nenašla. "Jsem si jistý, že byste oba byli raději, kdybych tu nebyl, ale" -podíval se na Daniela- "dohoda je dohoda."
"Tím jsem si jistá," řekla chladně Luce.
Danielova tvář byla bez výrazu. Dokud nepotemněla. Miles přišel z jídelny.
"Ehm, hele, tvůj táta by rád začal přípitek." Oči Milese byly na Luce zafixovány takovým způsobem, že jí napadlo, že se dost snaží, aby se nesetkal s Danielovým pohledem. "Tvoje máma se ptá, kde chceš sedět."
"Ach, kdekoliv. Třeba vedle Callie?" Luce zasáhla mírná panika, když přemýšlela o všech hostech a o nutnosti udržet je od sebe tak daleko, jak to bude možné. A Molly držet co nejdál od všech. "Měla bych udělat zasedací pořádek."
Roland a Arriane vyřešili málo místa tím, že přitáhli karetní stolek k jídelnímu stolu. Teď se táhl až do obýváku. Někdo přes ně přehodil zlatobílý ubrus a její rodiče vyndali svatební porcelán. Brzy začala Shelby a Miles nosit kouřící se mísy s fazolkami a šťouchanými brambory. Luce zaujala místo mezi Callie a Arriane.
Jejich intimní večeře na Den díkuvzdání se nyní skládala z dvanácti členů -čtyř lidí, dvou Nephilimů a šesti padlých andělů (tři ze strany dobra a tři ze strany zla)- a jednoho psa oblečeného jako krůta, který měl pod stolem misku se zbytky.
Miles se usadil přímo naproti Luce - dokud na něj Daniel neblýskl hrozivým pohledem. Miles couvnul a Daniel se šel usadit na jeho místo. Shelby tam byla o pár sekund dřív. Vítězně se usmála. Miles seděl po levé straně Shelby, naproti Callie a Daniel, jasně otrávený, seděl po její pravici, naproti Arriane.
Někdo Luce kopal pod stolem a snažil se získat si její pozornost, ale držela svůj pohled na talíři.
Když se všichni usadili, otec Luce se postavil v čele stolu a její matka vedle něj. Zacinkal vidličkou o jeho sklenici červeného vína. "Jsem známý tím, že na tenhle svátek vedu příšerně dlouhé přípitky, nebo i dva." Zasmál se. "Ale ještě nikdy předtím jsme nehostili tolik hladově vypadajících dětí, takže to zkrátím. Jsem vděčný za mou sladkou ženu Doreen, nejlepší dceru Luce a i za to, že jste se k nám vy všichni připojili." Podíval se na Luce. Na tváři se mu objevili vrásky z úsměvu. To se stávalo, když byl na něco obzvlášť pyšný. "Je úžasné tě vidět. Jsi úspěšná. Vyrostla si v krásnou mladou dámu a máš tolik skvělých přátel. Doufám, že všichni přijdou znovu. Na zdraví všem. Na přátele."
Luce na tváři vykouzlila nucený úsměv. Vyhnula se nejistému pohledu všech jejích ´přátel´.
"Poslouchejte! Poslouchejte!" Daniel zlomil příšerně trapné ticho a zvedl sklenici. "K čemu by byl život bez věrných a spolehlivých přátel?"
Miles se na něj sotva podíval. Zaryl lžíci hluboko do bramborové kaše. "A to říká sám pan Spolehlivý."
Priceovi byli příliš zaneprázdnění jídlem na druhé straně stolu, než aby zaregistrovali vražedný pohled Daniela, který byl věnovaný Milesovi.
Molly zatím nabírala lžící předkrm Ďábelské polívky a vršila ho Milesovi na talíř. Už tam měl celkem slušnou hromádku. "Stačí říct dost, když už nechceš."
"Hou, Mo. Nech mi tam taky něco." Cam si sáhl pro konvici s předkrmem. "Řekni mi, Milesi. Roland mi říkal, že ses celkem vytáhnou s nějakýma figurama, když jste spolu na Shoreline šermovali. Vsadím se, že holky z toho šíleli." Naklonil se dopředu. "Tys tam byla taky Luce, viď?"
Miles držel vidličku ve vzduchu. Jeho velké modré oči vypadaly zmatené. Nevěděl, co má Cam v úmyslu. Asi doufal, že Luce řekne něco jako ´Jo, holky-a mě nevyjímaje- opravdu šílely´.
"Roland taky řekl, že Miles prohrál," řekl Daniel klidně a napíchl si na vidličku kousek nádivky.
Na druhém konci stolu se snažila Gabbe snížit napětí hlasitým a spokojeným zavrněním. "Ach můj bože. Paní Priceová. Ta růžičková kapusta chutná jako nebe. Že jo, Rolande?"
"Mmm," souhlasil Roland. "Opravdu jsem se díky ní vrátil do dětských let."
Matka Luce jim pomalu začala recitovat recept, zatímco táta Luce pokračoval ve vyprávění o místní produkci. Luce se snažila užít si tenhle vzácný čas s rodinou, Callie se k ní naklonila a šeptem jí oznámila, že tu všichni vypadají celkem v pohodě. Hlavně Arriane a Miles - ale bylo tu příliš mnoho dalších situací, které Luce sledovala.
Luce měla pocit, že zanedlouho bude muset zneškodnit bombu, která hrozila vybuchnutím.
O několik minut později, když se zrovna dostali k nádivce, matka Luce řekla: "Víš, tvůj otec a já jsme se setkali zhruba ve tvém věku."
Luce slyšela tenhle příběh pětsetkrát předtím. "Byl quaterback na Athénské vysoké." Její matka mrkla na Milese. "Z jeho atletické postavy dívky v té době šílely."
"Jo, Trojanů bylo dvanáct a já byl ve druháku na akademii." Táta Luce se usmál a ona čekala na jeho symbolické vrásky. "Jenže jsem musel Doreen ukázat, že jsem nebyl tak tvrdej chlap jako na poli."
"Myslím, že je skvělé, jak silné manželství máte," řekl Miles a popadl další výbornou rolku paní Priceové. "Luce má štěstí, že má rodiče, kteří jsou k ní tak upřímní a otevření."
Máma Luce se rozzářila.
Ale dřív, než mu stačila odpovědět, Daniel zasáhnul do jejich rozhovoru. "Je tu mnohem víc, než jen láska, Milesi. Není to tak, pane Price, že skutečný vztah je založený na víc věcech než jen na zábavě a hrách? Že vyžaduje určité úsilí?"
"Samozřejmě, samozřejmě." Otec Luce si otřel rty ubrouskem. "Proč by se to jinak jmenovalo manželský závazek? Jistě, láska má své vzestupy i pády. To je život."
"Hezky řečeno, pane P.," řekl Roland. Znělo to mnohem oduševněleji, než vypadala jeho sedmnáctiletá tvář. "Bůh ví, že už jsem viděl mnoho vzestupů a pádů."
"Ale no tak," vložila se do toho Callie a tím Luce překvapila. Chudák Callie, netušila, o co se tu každému jedná. "Mluvíte lidi o tak příšerně vážných věcech."
"Callie má pravdu," řekla matka Luce. "Ty děti jsou mladé. Mají ještě naději. Měli by se prostě jen bavit."
Zábava. Takže tohle měl být právě teď cíl? Bylo pro Luce ještě možné, aby se bavila? Podívala se na Milese. Usmíval se. "Já se bavím," ušklíbl se.
To Luce probralo. Rozhlédla se po stole a uvědomila si, že navzdory všemu se baví taky. Roland na Molly házel krevety a ta se tomu asi poprvé v historii smála. Cam se snažil sbalit Callie. Dokonce jí nabídl máslo na její rolku. Ona to ale se zdviženým obočím odmítla a plaše zavrtěla hlavou. Shelby jedla, jako kdyby trénovala na nějakou soutěž jedlíků. A někdo stále pod stolem nohou šťouchal do Luce. Setkala se s fialovýma očima Daniela. Mrkl na ni. Vyvolalo jí to v břiše motýlky.
Na tomhle setkání bylo něco pozoruhodného. Bylo to to nejživější Díkuvzdání, jaké Luce měla od doby, kdy její babička umřela a Priceovi přestali jezdit do Louisiany na dovolenou. Tak tohle teď byla její rodina: Všichni tihle lidé, andělé, démoni a každý, kdo tu byl. Ať to bylo lehké nebo komplikované, zrádné, plné pádů nebo dokonce i plné legrace. Stejně jako řekl její otec: Tohle byl život.
A pro dívku, která měla nějaké zkušenosti s umíráním, bylo tohle období života něco, za co byla náhle ohromně vděčná.
"Dobře, asi už mám dost," oznámila po několika minutách Shelby. "Víte. Jídlo. Všichni ostatní už dojedli? Pojďme to sklidit." Hvízdla a udělala prstem ve vzduchu kolečko. "Nemůžu se dočkat, až se vrátím do polepšovny a my půjdeme do -um-"
"Pomůžu sklízet ze stolu." Gabbe vyskočila a začala uklízet talíře. Molly musela chtě nechtě s ní.
Máma Luce pořád ještě stáčela kradmé pohledy přes shromáždění u jejich stolu a snažila se zachytit pohled její dcery. Což bylo nemožné. Ona se pořád držela myšlenek na Daniela. Na to, co mezi nimi dvěma bylo. Luce chtěla dostat šanci ukázat své mámě, že to, co mezi sebou měli Luce a Daniel, bylo vážné, pevné a krásné. Bylo to něco úplně jiného, než ostatní vztahy. Kolem nich ale bylo až příliš mnoho lidí. Všechno, co mělo být snadné, bylo hrozně těžké.
Potom přestal Andrew přežvykovat chmýří kolem jeho krku a začal štěkat na dveře. Táta Luce vstal a natáhl se, aby mohl psa uvázat na vodítko. Jaká úleva. "Někdo tu chce po večeři vyvenčit," oznámil.
Její máma vstala taky. Luce s ní šla ke dveřím a pomohla jí do kabátu barvy hrášku. Jejímu tátovi podala šálu. "Děkuju vám za to, že jste dneska byli tak v pohodě. Umyjeme nádobí, zatímco budete pryč."
Její máma se usmála. "Jsme na tebe hrdí, Luce. Nic to nemůže změnit. Pamatuj si to."
"Ten Miles se mi líbí," řekl táta Luce a upevnil Anderewovi vodítko.
"A Daniel je ... mimořádný," řekla její máma zvýšeným hlasem.
Luce zrudla a podívala se zpátky ke stolu. Dala tím jejím rodičům najevo, že jí tím uvádějí do rozpaků. "Dobře! Pěknou procházku!"
Luce jim otevřela dveře a sledovala, jak odchází do noci. Dychtivý pes je skoro vláčel za sebou na vodítku. Studený vzduch, který dovnitř proudil otevřenými dveřmi, byl osvěžující. V domě bylo horko - bylo tam až moc lidí. Těsně předtím, než její rodiče zmizeli na ulici, Luce uviděla venku nějaký záblesk. Něčeho, co vypadalo jako křídlo.
"Viděli jste to?" řekla a nebyla si jistá, komu to bylo adresováno.
"Co?" zavolal na ní její otec zpátky. Vypadal tak naplněný a šťastný, že to Luce skoro zlomilo srdce.
"Nic." Luce se přinutila k úsměvu, když zavírala dveře. Cítila, že jí někdo stojí za zády.
Daniel. Místo kde stála, prostoupilo teplo.
"Co jsi viděla?" Jeho hlas byl ledový. Ne hněvem, ale strachem. Podívala se na něj. Chtěla ho chytit za ruku. On se ale od ní ale odvrátil.
"Came," zavolal. "Vezmi si luk."
Na druhé straně místnosti k nim vystřelila Camova hlava. "Už?"
Svištivý zvuk venku ho ale umlčel. Odstoupil od okna a sáhnul si dovnitř svého kabátu. Luce zahlédla něco, co vypadalo jako stříbro a došlo jí to: šípy, které získal od dívky, která patřila k Psancům.
"Řekni to ostatním," dodal Daniel, než se otočil k Luce. Jeho rty a zoufalý výraz v jeho tváři jí nutily myslet si, že jí chce políbit. Všechno co ale udělal bylo, že jí řekl: "Máte tu nějaký sklep?"
"Řekni mi co se děje," řekla Luce. Slyšela, jak v kuchyni teče voda. Arriane a Gabbe si zpívali ´Srdce a Duše´, zatímco s Callie myli nádobí. Viděla Molly a Rolanda, kteří se pošťuchovali, zatímco sklízeli ze stolu.
Najednou Luce došlo, že celá tahle večeře byla jen zástěrka. Kamufláž. Jen nevěděla čeho.
Miles se objevil po boku Luce. "Co se děje?"
"Nic, čím by ses měl zabývat," řekl Cam. Ne hrubě, jen mu tím říkal, jaká je skutečnost. "Molly. Rolande."
Molly okamžitě odložila hromadu jídla. "Co máme udělat?"
Byl to Daniel, kdo jí odpověděl. Mluvil s Molly, jako kdyby byli najednou na stejné straně. "Řekni to ostatním. A najdi nějaké šíty. Budou ozbrojení."
"Kdo?" zeptala se Luce. "Psanci?"
Danielovi oči se zaměřily na její tvář. Jeho obličej se zakabonil. "Vůbec nás dneska večer neměli najít. Věděli jsme, že tu ta šance byla, ale opravdu jsem nechtěl, aby se to stalo tady. Omlouvám se-"
"Danieli." přerušil ho Cam. "Všechno na čem teď záleží je odrazit jejich útok."
Domem se rozlehlo těžké zaklepání. Cam i Daniel se instinktivně pohnuli směrem ke dveřím. Luce ale zavrtěla hlavou. "Zadní dveře," zašeptala. "Přes kuchyň."
Všichni chvíli stáli a poslouchali vrzání, jak někdo otevřel a zase zavřel dveře. Pak se ozval dlouhý a pronikavý jekot.
"Callie!" Luce vyběhla do obývacího pokoje. Chvěla se při představě, čemu zrovna čelí její nejlepší kamarádka. Když Luce věděla, že po ní Psanci jdou, nikdy neměla dovolit Callie přijet. Nikdy se neměla vrátit domů. Pokud se stane něco zlého, nikdy si to neodpustí.
Když proběhla přes dveře do kuchyně jejích rodičů, viděla Callie, která byla uvězněná za štíhlým tělem Gabbe. Byla v bezpečí. Alespoň prozatím. Luce vydechla. Téměř se zhroutila na zeď za sebou, kterou teď tvořili Daniel, Cam, Miles a Roland.
Arriane stála v bílých dveřích. Měla zvednuté ruce ve v útočném postavení. Chtěla se pustit do něčeho, co Luce z místa kde stála, nemohla vidět.
"Dobrý večer." ozval se klučičí hlas. Mluvil formálním tónem. Když Arriane uvolnila svoje bojové postavení, ve dveřích se objevil vysoký, hubený chlapec v hnědém kabátu. Byl velmi bledý s úzkým obličejem a velkým nosem. Vypadal povědomě. Měl ostříhané odbarvené vlasy. Prázdné bílé oči. Psanec.
Jenže Luce ho viděla už dřív.
"Phile?" zařvala Shelby. "Co tu sakra děláš? A co se ti to stalo s očima? Tohle všechno-"
Daniel se otočil na Shelby. "Ty znáš tohohle Psance?"
"Psance?" Hlas Shelby se třásl. "On není - on je jen můj debilní bývalý přítel - on je-"
"Využil tě," řekl Roland, jako kdyby věděl něco, o čem zbytek z nich neměl ani tušení. "Měl jsem to vědět. Měl jsem poznat co je zač."
"Ale nepoznal," řekl Psanec. Jeho hlas byl strašidelně klidný. Sáhl si do vnitřní kapsy kabátu. Vytáhl stříbrný luk. Z druhé kapsy vytáhl stříbrný šíp. Pak ho přiložil k tětivě. Namířil s ním na Rolanda a pak s ním přejel po všech v místnosti. Zamířil postupně na každého z nich. "Prosím odpusťte mi, že jsem sem tak vtrhnul. Přišel jsem, abych si odvedl Luce."
Daniel přistoupil k Psanci. "Ty si odsud neodvedeš nikoho a nic," řekl. "S vyjímkou rychlé smrti, pokud odsud rychle neodprejskneš."
"Promiň, ne, to nepůjde," odpověděl mu kluk a jeho svalnaté ruce napnuly luk a vložili do něj stříbrný šíp. "Měli jsme dost času, abychom se připravili na tuhle noc požehnaného návratu. Neodejdeme s prázdnýma rukama."
"Jak jsi mohl Phile?" zakňučela Shelby a obrátila se k Luce. "Nevěděla jsem to ... čestně Luce, nevěděla. Myslela jsem si, že je to jenom šmírák."
Chlapcovi rty se stáhly do úsměvu. Jeho hrozné prázdné bílé oči byly jako vystřižené z noční můry. "Vydejte mi ji bez boje nebo nikdo z vás nebude ušetřen."
Cam vybuchl dlouhým hlubokým hrdelním smíchem. Otřáslo to kuchyní a chlapec sebou nepříjemně škubnul.
"Kým? Tebou a tvou armádou?" řekl mu Cam. "Víš, myslím, že si první Psanec se smyslem pro humor, kterého jsem kdy potkal." Rozhlédl se po stísněné kuchyni. "Proč si to ty a já nevyřídíme venku? Mezi sebou, co ty na to?"
"S radostí," odpověděl mu chlapec. Na jeho bledých rtech se objevil úsměv. Cam zaklonil ramena dozadu, jako kdyby se protahoval - tam, kde mu začínaly lopatky, se přes jeho šedý svetr rozprostřel pár zlatých křídel. Rozvinuly se za ním. Zabíraly většinu kuchyně. Camova křídla byla tak jasná a pulsující, že to bylo téměř oslepující.
"Svaté peklo," zašeptala Callie a zamrkala.
"Více méně," řekla Arriane, když Cam zvednul svá křídla a prošel kolem Psance dveřmi na dvorek. "Luce to vysvětlí, jsem si tím jistý!"
Rolandova křídla se rozvinula se zvukem, který připomínal velké hejno ptáků při vzletu. Lampy v kuchyni zvýraznily jejich zlaté a černé žíhání, když se prosmýknul dveřmi za Camem. Molly a Arriane byly hned za nimi. Roztáhli svá křídla najednou. Arriane rozepjala svá zářící duhová křídla a Molly svá bronzová, které vypadaly, jako kdyby na nich byly malé elektrické jiskry. Vydali se směrem ke dveřím. Další byla Gabbe. Její křídla se rozevřela tak půvabně, jako ta motýlí, ale s takovou rychlostí, že se kuchyní prohnal voňavý vánek.
Daniel vzal ruce Luce do těch svých. Zavřel oči a zhluboka dýchal. Nechal rozvinout svoje masivní bílá křídla. Kdyby je roztáhl úplně, asi by zaplnily celou kuchyň, ale Daniel se krotil. Přitiskl je blíž ke svému tělu. Třpytily se a zářily. Byly až příliš krásné. Luce natáhla ruce a dotkla se jich. Na vnější straně byly hladké jako satén. Uvnitř byly ale plné síly. Cítila, jak Danielova sílu skrz něj proudí do ní. Cítila se k němu tak blízko. Rozuměla mu. Úplně. Jako kdyby se stali jedním.
Neboj se. Všechno bude v pořádku. Vždycky se o tebe postarám.
Ale to co doopravdy nahlas řekl, bylo: "Zůstaň v bezpečí. Zůstaň tady."
"Ne," prosila. "Danieli."
"Hned jsem zpátky." Pak rozepjal svá křídla a vyletěl ze dveří.
Uvnitř zůstali shromážděni jenom ne-andělé. Miles se opřel o zadní dveře a díval se z okna. Shelby měla hlavu v dlaních. Celá její tvář byla bílá, jako kdyby vylezla z mrazáku.
Luce vzala ruce Callie do těch svých. "Myslím, že je tu pár věcí, co bych ti měla vysvětlit."
"Kdo je ten kluk s lukem a šípy?" zašeptala Callie pomalu. Pořád ale držela pevně ruce Luce. "Kdo jsi ty?"
"Já? Já jsem jen ... já." Luce pokrčila rameny. Šířil se přes ní pocit chladu. "Já vlastně nevím."
"Luce," řekla Shelby. Evidentně se snažila nerozplakat. "Cítím se jako úplnej idiot. Přísahám, že jsem to netušila. Všechno co jsem mu řekla, bylo jen ventilování mých pocitů. Pořád se na tebe ptal a byl to dobrý posluchač, tak jsem ... myslím tím, neměla jsem ani tušení kdo opravdu je ... já bych nikdy, nikdy-"
"Věřím ti," řekla Luce. Přešla k oknu. Stoupla si vedle Milese a dívala se na malou dřevěnou terasu, kterou před lety postavil její táta.
"Co myslíš, že chce?"
Na dvoře byly spadané listy z dubu shrabané do úhledných hromádek. Ve vzduchu byl cítit oheň. Někde v dálce se ozvala siréna. Na úpatí terasy stály metr od sebe, bok po boku Daniel, Cam, Arriane, Roland a Gabbe. Byli otočení směrem k plotu.
Ne. K plotu ne, uvědomila si Luce. Stáli čelem k tmavému davu Psanců. Ti stáli v pozoru s natáhnutými luky, kterými mířili na řadu andělů.
Kluk, který patřil k Psancům nebyl sám. Měl sebou armádu. Luce se musela opřít o okno. Kromě Cama byli všichni andělé neozbrojení. A ona už viděla, co tyhle šípy mohly udělat.
"Luce, zastav!" volal za ní Miles, ale ona už byla venku ze dveří. Dokonce i ve tmě Luce viděla, že všechny výrazy Psanců jsou stejně prázdné. Bylo tam mnoho holek i kluků. Všichni byli bledí a oblečení ve stejných hnědých nepromokavých kabátech. Kluci měli nakrátko ostříhané odbarvené vlasy a holky měly téměř bílé culíky.
Za jejich zády se tyčila jejich křídla. Byly ve velmi, velmi špatném stavu - potrhané, roztřepené a nechutně špinavé. Prakticky byly celé pokryty špínou. Nevypadala vůbec jako dokonalá křídla Daniela nebo Cama nebo křídla jakéhokoliv z andělů a démonů, které Luce kdy viděla. Stáli společně v jedné řadě a dívali se okolo sebe svými podivnými prázdnými pohledy. Měli hlavy nakloněné různými směry. Psanci tvořili armádu jako z hrozné noční můry.
Jenže z téhle se Luce neodkázala probudit.
Když si Daniel všimnul, že stojí s ostatními na terase, přišel k ní a chytil jí za ruku. Jeho dokonalý obličej byl stáhnutý strachem. "Říkal jsem ti, abys zůstala vevnitř."
"Ne," zašeptala. "Nezůstanu uvnitř, zatímco zbytek vás bude bojovat. Nemůžu se prostě jen dál dívat na to, jak lidi kolem mě bezdůvodně umírají."
"Bezdůvodně? Nechme tuhle hádku na jindy, Luce." Jeho oči stále těkaly k temné linii Psanců blízko plotu.
Zvedla k němu sevřenou pěst. "Danieli-"
"Tvůj život je příliš cenný na to, abys ho promrhala v záchvatu vzteku. Jdi dovnitř. Hned."
Ze středu terasy se ozval hlasitý výkřik. Přední linie deseti Psanců zvedla svoje zbraně k andělům a vypustila šípy. Luce pohnula hlavou právě včas, aby pohledem zachytila jak něco -někdo- skočil na střechu.
Molly.
Sletěla dolů a měla v rukách dvě zahradní hrábě. Kroutila s nimi v rukách, jako kdyby to byly obušky. Psanci ji slyšeli, ale neviděli ji přicházet. Molly pohnula hráběmi a tím odrážela šípy ze vzduchu, jako kdyby to byly jen nějaké plodiny v poli. Přistála na svých černých vojenských botách - stříbrné šípy zaduněly, když dopadly na podlahu. Podívala se na ně, jako kdyby to byly jen neškodné větvičky. Jenže Luce znala pravdu.
"Už s vámi nebudeme mít žádné slitování," zařval Psanec -Phil- z druhé strany dvora.
"Dostaň ji dovnitř a pak seber ty hvězdné střely!" zakřičel Cam na Daniela od zábradlí terasy, zatímco vyndával svůj vlastní luk.
Pak se všechno událo příliš rychle. Cam přiložil šípy k tětivě luku a najednou se od něj rozlétly tři pruhy světla. Tři Psanci se chvíli svíjeli a pak po nich zůstal jen obláček prachu. S rychlostí blesku Arriane a Roland vyrazili a svými křídli smetli šípy.
Do popředí vyšla druhá řada Psanců, chystali se vypustit novou salvu šípů. Když byli na pokraji toho, aby je vypustili, Gabbe skočila na zábradlí terasy.
"Hmmm, uvidíme." S divokým výrazem v očích se špičkou pravého křídla dotkla země, pod nohama Psanců.
Trávník se otřásl. Pak se země začala trhat a otevřela se v ní několik metrů velká díra. Nejméně dvacet Psanců spadlo hluboko do černé propasti. Dutě zařvali. Byli to ale jen osamělé výkřiky na jejich cestě dolů. Dolů Bůh ví kam.
Psanci, kteří stáli za nimi, škobrtli a zastavili se přímo před hroznou propastí, kterou jen tak vytvořila Gabbe. Jejich hlavy se rozhlížely zleva doprava, jako kdyby to jejich slepým očím mělo nějak pomoct pochopit smysl toho, co se právě stalo. Několik vyděšenějších Psanců balancovalo na hraně a nakonec spadlo dovnitř taky. Jejích naříkání se zdálo být čím dál tím slabší - dokud už nebylo slyšet nic. O chvíli později země zapraskala jako rezavý pant a pak se zase zavřela. Gabbe si přitáhla svoje křídlo zpátky k boku s maximální elegancí. Otřela si čelo. "Tak, to by mohlo pomoct."
Jenže pak se z nebe snesla další sprška stříbrných šípů. Jeden z nich se zabodl do terasy jen pár centimetrů od místa, kde stála Luce. Daniel vytrhl šíp z dřevěné podlahy a obrátil si ho v paži. Pak s ním prudce mrštil, jako se smrtícím šípem přímo proti stále postupujícím Psancům. Objevil se záblesk světla, stejně jako předtím, a pak: světlý kluk neměl ani čas vykřiknout před dopadem střely - prostě jen zmizel a změnil se v jemný prach.
Daniel prohlédl celé tělo Luce a párkrát na ni sáhnul, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, že byla pořád naživu.
Callie po jejím boku polkla. "On jen tak - opravdu ten kluk jen tak-"
"Jo," řekla Luce.
"Nedělej to, Luce," řekl Daniel. "Nenuť mě dotáhnout tě dovnitř. Musím bojovat. Musíš se odtud dostat pryč. Hned." Luce už viděla dost. Musela souhlasit. Otočila se zpátky k domu, sáhla po Callie - ale potom, když chtěla projít dveřmi do kuchyně, zachytila pohledem příšerné postavy Psanců.
Tří. Stáli v jejím domě. Jejich stříbrné luky byly napjaté a byly připravené vystřelit.
"Ne!" zařval Daniel a spěchal k ní, připraven ji chránit. Shelby prudce vystřelila z kuchyně na terasu a zabouchla za sebou dveře. Na druhé straně dveří se ozvaly tři různé údery šípů.
"Hej, je zproštěna viny!" zavolala Cam z trávníku. Ukázal na Shelby krátce předtím, než popadl šíp a vrazil ho do lebky jedné dívce, co patřila k Psancům.
"Dobře, nový plán," zamumlal Daniel. "Najděte nějaké místo poblíž, kde byste se mohli schovat. Všichni." Oslovil Callie, Shelby a poprvé za celou noc i Milese. Popadl Luce za paže. "Drž se dál od hvězdných střel," prosil jí. "Slib mi to." Rychle jí políbil a pak je všechny zahnal k zadní straně terasy.
Záře z křídel tolika andělů byla tak jasná, že si Luce, Callie, Shelby i Milese museli zastínit oči. Přikrčili se a plížili se podél terasy. Před nimi tancovaly stíny zábradlí. Luce každého držela u strany dvora. Museli se ukrýt. Musel tu přece být nějaký úkryt, kdekoliv.
Ze stínu vystoupilo víc Psanců. Objevili se ve vzdálených větvích stromu, přicházeli z celé zahrady, od lehátek, starého termitiště, od houpačky, kterou Luce používala jako dítě. Jejich stříbrné luky se leskly v měsíčním světle.
Cam byl jediný na jejich straně, kdo měl luk. Nikdy se nezastavil, aby spočítal, kolik Psanců zastřelil. Prostě jen vypouštěl šíp po šípu se smrtelnou přesností přímo do jejich srdce. Ale zdálo se, že vždycky když jeden zmizel, objevil se další.
Když mu došly šípy, vytrhl ze země starý dřevěný piknikový stůl, který byl už desetiletý starý a jednou rukou ho před sebou držel jako štít. Salva po salvě se šípy odrážely od desky stolu a padaly na zem k jeho nohám. On se jen sklonil, sbíral je a opět používal. Přitom používal své paže jako štít.
Ostatní byli víc kreativní.
Roland mávnul svými zlatými křídly takovou silou, že vzduch kolem něj poslal šípy zpátky ve směru, kterým k němu přilétaly, přičemž skolil několik Psanců najednou. Molly znovu a znovu opakovala to, co na začátku. Její hrábě jí složily jako samurajské meče. Arriane strhla pneumatiku, která Luce v dětství sloužila jako houpačka a zatočila s ní jako s lasem. Odrazila tím šípy do plotu, zatímco Gabbe závodila kolem dvorku, aby je sbírala. Otočila se a sekla s nimi po každém Psanci, který se k ní ocitl moc blízko. Sladce se usmívala, když šípy protínaly jejich kůži. Daniel se chopil Priceových železných podkov, které byly na verandě v přístřešku. Hodil je na Psance, někdy jednou podkovou zasáhl i tři Psance i rozrazil jim lebky. Pak se na ně vrhnul, zabavil jejich šípy z luků a pak jim holýma rukama zarazil šíp do srdce.
Na okraji terasy Luce zahlédla kůlnu jejího otce a pokynula Shelby, Milesovi a Callie, aby jí následovali. Přehoupli se přes zábradlí a spadli dolů do trávy, sklonili se a spěchali do kůlny.
Už byli skoro u vchodu, když Luce uslyšela rychlý svist ve vzduchu. Callie vykřikla bolestí.
"Callie!" Luce se otočila.
Její kamarádka tam ale pořád byla. Promnula si rameno, kde jí přistál šíp, ale jinak byla nezraněná. "Tak to fakt píchlo!"
Luce natáhla ruku a dotkla se jí. "Jak jsi ...?"
Callie jen zavrtěla hlavou.
"K zemi!" zakřičela Shelby.
Luce klesla na kolena. Ostatní jí napodobily a pomalu pokračovali do kůlny. Mezi stíny, které vrhalo nářadí jejího táty, sekačka na trávu a staré sportovní zařízení, se Shelby připlazila k Luce. Leskly se jí oči a chvěly rty.
"Nemůžu uvěřit tomu, co se zrovna teď děje," zašeptala a popadla Luce za paže. "Ani nevíš, jak strašně moc je mi to líto. Všechno je to moje vina."
"Ne, tohle není tvoje vina," řekla rychle Luce. Samozřejmě, že Shelby nevěděla, kdo byl vlastně Phil. Co od ní ve skutečnosti chtěl. Co přinese tahle noc. Luce věděla, co to bylo utápět se ve vině za něco, čemu ani sama nerozuměla. Nikomu by to nepřála. A nejméně ze všech Shelby.
"Kde je?" zeptala se Shelby. "Mohla bych toho debilního blázna zabít."
"Ne." Luce zatáhla Shelby zpět. "Nikam nepůjdeš. Mohl by tě zabít."
"Já to nechápu," řekla Callie. "Proč by ti chtěl někdo ublížit?"
To bylo přesně ve chvíli, kdy Miles vykročil ke vchodu do kůlny. Do paprsku měsíčního světla. Měl na hlavě jeden z otcových kajaků.
"Nikdo Luce neublíží," řekl, když vyšel ven.
Přímo do bitvy.
"Milesi!" křičela Luce. "Vrať se-"
Vyhoupla se na nohy, aby mohla jít za ním - pak ztuhla. Byla ochrnutá strachem při pohledu, jak narazil kajakem přímo do jednoho Psance.
Do Phila.
Jeho prázdné oči na něj zíraly. Zařval a spadnul do trávy, když ho Miles udeřil kajakem. Pokořený a bezmocný. Jeho špinavá křídla se svíjela na zemi.
Na okamžik Miles vypadal, že je na sebe pyšný - i Luce na něj byla trochu pyšná. Ale po příliš krátké chvilce vykročila vpřed jedna dívka z Psanců. Naklonila hlavu jako pes a poslouchala tichý šepot. Pak zvedla svůj stříbrný luk a namířila na určité místo na hrudi Milese.
"Žádné slitování," řekla bezbarvým hlasem.
Miles byl proti téhle podivné dívce bezbranný. Vypadala, jako kdyby neměla nejmenší ponětí o slitování a to ani pro to nejmilejší a nejnevinnější dítě na celém světě.
"Přestaň!" vykřikla Luce. Bušilo jí v uších, když vyběhla z kůlny. Věděla, že se kolem ní bojuje, ale jediné co viděla byl šíp, který se chystal zanořit do Milesovi hrudi. Chystala se zabít dalšího z jejích přátel.
Dívka z Psanců naklonila hlavu ke straně. Její prázdný pohled se usadil na Luce. Pak se jí mírně rozšířily oči. Arriane jí říkala, že můžou poznat hořící duši Luce.
"Nezastřel ho." Luce napřáhla ruce v kapitulaci. "Já jsem ta, kterou chcete."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře