19.kapitola

17. prosinec 2011 | 01.58 |
› 

 KONEC PŘÍMĚŘÍ

Dívka sklopila svůj luk. Uvolnila šíp z tětivy. Ozval se řetězec zvuků, jako když někdo otevírá dveře na půdu. Její obličej byl klidný, jako hladina rybníka v bezvětrném dni. Byla vysoká jako Luce s jasnou, svěží pokožkou, bledými rty a dokonce i s důlky v nepřítomném úsměvu.
"Pokud si přeješ, aby tenhle kluk žil," řekla vyrovnaným hlasem, "pak se ti podvolím."
Kolem nich ostatní přestali bojovat. Pneumatika -bývalá houpačka- se přestala točit a odletěla směrem k plotu. Rolandova křídla zpomalila na měkké mávání a snesl se k zemi. Všichni se zastavili. Vzduch byl protkán elektrickým tichem.
Luce cítila tíhu mnoha pohledů, které na ni upírali Callie, Miles a Shelby. Daniel, Arriane a Gabbe. Cam, Roland a Molly. Cítila i prázdné pohledy Psanců. Nemohla se ale odtrhnout od dívky a jejích prázdných bílých očí.
"Nezabiješ ho ... jen proto, že jsem řekla, že to nechci?" Luce byla zmatená. Zasmála se. "Myslela jsem, že mě chcete zabít."
"Zabít tě?" Mechanický hlas dívky vyletěl vzhůru v náznaku překvapení. "Vůbec ne. Zemřeli bychom pro tebe. Chceme, abys šla s námi. Jsi naše poslední naděje. Naše šance na přijetí."
"Přijetí?" Miles vyslovil to, na co myslela Luce. Byla ale příliš překvapená, aby to řekla nahlas. "Kam?"
"Do nebe, samozřejmě." Dívka se na ní podívala svýma mrtvýma očima. "Ty jsi vstupenka."
"Ne," zavrtěla Luce hlavou. Slova té dívky jí ale vířila myslí. Stále se vynořovala tak, že se cítila uvnitř dutá a sotva mohla stát.
Přijetí do nebe. Vstupenka.
Luce tomu nerozuměla. Psanci ji chtěli využít, ale na co? Použijí jí jako nějaký triumf při vyjednávání? Tahle dívka, kterou nikdy předtím neviděla věděla, kdo Luce je. Jestli se Luce na Shoreline naučila nějakou věc, bylo to, že nikdy nemůže brát mýty doslovně. Byly příliš staré a příliš zamotané. Všichni, kteří znali její historii věděli, že už žije velmi dlouho, nikdo ale nevypadal, že by věděl proč.
"Neposlouchej jí, Luce. Je to zrůda." Danielova křídla se třásla. Jako kdyby si myslel, že je v pokušení s nimi někam jít. Luce začala svědit ramena. Ucítila v nich horké bodání, které zbytek jejího těla oprostilo od ledového chladu.
"Lucindo?" zavolala na ní dívka z Psanců.
"Fajn, dej mi minutku," řekla Luce dívce. Otočila se k Danielovi. "Chci to vědět: Co je to příměří? A neříkej mi, že ´nic´ a taky neříkej, že mi to nemůžeš vysvětlit. Řekni mi pravdu. Dlužíš mi to."
"Máš pravdu," řekl Daniel a tím Luce překvapil. Vrhal plíživé pohledy na dívku, jako kdyby mohla každou chvíli Luce někam unést. "Uzavřeli jsme ho Cam a já. Dohodli jsme se, že na osmnáct dní dáme stranou naše rozpory. Všichni andělé a démoni. Spojili jsme se, abychom mohly lovit další nepřátele.

Jako jsou oni." Ukázal na Psance.

"Ale proč?"
"Kvůli tobě. Protože jsi potřebovala čas. Naše konečné cíle můžou být různé, ale pro teď, Cam a já -a všichni našeho druhu- pracujeme jako spojenci. Máme totiž společnou jednu prioritu."
Scéna, kterou Luce viděla ve Vyhlašovateli, ta ohavná scéna, kde Daniel a Cam spolupracovali ... byla pravdivá, protože si spolu prostě dohodli příměří? Chtěli jí dát čas?
"Ne, že bys dodržoval podmínky příměří." Vyplivl Cam Danielovým směrem. "Co je dobrého na příměří, pokud ho nectíš, viď?"
"Ani ty ses ho moc nedržel," řekla Luce Camovi. "Byl jsi v lese u Shoreline."
"Abych tě ochránil!" vykřikl Cam. "Ne, abych tě vzal na procházku při měsíčku!"
Luce se obrátila k Arriane. "Ať už příměří je nebo není, až bude po všem, znamená to, že ... Cam bude najednou znovu nepřítel? A Roland taky? To přece nedává žádný smysl."
"Řekni jen jediné slovo, Lucindo," řekla dívka z Psanců. "A já tě vezmu daleko od tohohle všeho."
"K čemu? Kam?" zeptala se Luce. Bylo něco krásného na myšlence, že se odsud dostane pryč. Od všeho trápení, boje a zmatku.
"Nedělej nic, čeho pak budeš litovat, Luce," varoval jí Cam. Bylo zvláštní, jak byl jeho hlas plný rozumu. Ve srovnání s Danielem, který vypadal skoro paralyzovaně.
Luce se poprvé od odchodu z kůlny rozhlédla kolem sebe. Boj byl u konce. Stejný prach, který se kdysi vznášel nad hřbitovem na Sword&Cross, teď pokrýval trávu na jejich dvorku. Zatímco skupina andělů se zdála nezraněná a beze ztrát, Psanci ztratili většinu jejich armády. Asi deset jich stálo opodál a sledovalo je. Jejich stříbrné luky byly skloněné.
Dívka z Psanců stále čekala na odpověď Luce. Její oči v noci zářily. Andělé se k ní krok za krokem přibližovali. Když byl u ní Cam nebezpečně blízko, zvedla znovu stříbrný luk a pomalu ho namířila na jeho srdce. Luce sledovala, jak ztuhl.
"Nechceš jít s Psanci," řekl Luce. "Zvlášť ne dneska večer."
"Neříkej jí, co chce nebo nechce udělat." Vložila se do toho Shelby. "Neříkám, že by měla jít s těma albínskýma zrůdama nebo tak něco. Jen konečně přestaňte všichni mluvit za ní a nechte jí taky jednou udělat něco po jejím. Myslím, že už toho bylo dost." Její hlas zaburácel přes dvůr tak, že dívka z Psanců nadskočila. Obrátila luk a šíp směřoval k Shelby.
Luce zatajila dech. Stříbrný šíp se dívce zachvěl v ruce. Natáhla ho k tětivě. Luce nedýchala. Ale dřív, než mohla vystřelit, její lesklé oči se rozšířily. Luk jí klesl z rukou. Její tělo zmizelo v matně šedém popelavém světle.
O pár centimetrů za místem, kde stála dívka, Molly sklonila ruku se stříbrným šípem. Zabila dívku jednou čistou ranou do zad.
"Co?" štěkla Molly na celou skupinku, která se k ní obrátila a civěla. "Mám tu Nephilimku ráda. Připomíná mi někoho, koho jsem znala."
Trhla rukou k Shelby, která řekla: "Díky. Vážně. To bylo super."
Molly pokrčila rameny a nevšimla si temné siluety, která se za ní zvedala. Kluk z Psanců, kterého Miles kajakem porazil na trávu.
Phil.
Vzal kajak a napřáhl ho, jako kdyby to byla baseballová pálka. Pak Molly odpálkoval přes trávník. Přistála s žuchnutím na trávě.
Hodil kajak na stranu. Psanec sáhl do kapsy svého kabátu a vytáhl poslední stříbrný šíp.
Jeho mrtvé oči byly jediná část jeho obličeje, která byla bez výrazu. Zbytek obličeje -čelo, nos i lícní kosti- vypadaly úplně zuřivě.
Jeho bílá kůže se zdála být obepnutá kolem jeho kostnaté tváře. Jeho ruce vypadaly spíš jako drápy. Vztek a zoufalství ho změnil z podivného, bledého, ale hezkého kluka na skutečné monstrum. Zvedl stříbrný luk a zamířil na Luce.
"Trpělivě jsem čekal na svou šanci dostat se k tobě blíž několik týdnů. Teď mám ale chuť být trochu bezohlednější, než moje sestra," zavrčel. "Půjdeš s námi."
Za Luce se zvedly další stříbrné luky. Cam ho znovu vyndal z vnitřku svého kabátu a Daniel ho zvedl z místa, kde ještě před chvílí stála dívka patřící k Psancům. Zdálo se ale, že to Phil čekal. Jeho tvář se stočila do temného úsměvu.
"Musím zabít tvého milence, aby ses ke mně přidala?" zeptal se a namířil šíp na Daniela. "Nebo je musím zabít všechny?"
Luce se zmateně dívala na stříbrnou špičku šípu, který byl méně než metr od hrudi Daniela. Nebyla šance, že by Phil z místa kde stál, minul. Viděla dnes večer šípy zasáhnout mnoho andělů. Vždy se změnili na popel. Ale také viděla, jak šíp zasáhnul kůži Callie. Nestalo se nic kromě toho, že jí to trochu píchlo.
Stříbrné šípy zabíjí anděly, uvědomila si. Ne lidi.
Skočila před Daniela. "Nedovolím ti, abys mu ublížil. A tvoje šípy mě nemůžou zranit."
Zvláštní zvuk, který unikl Danielovi z úst, byl napůl smích a napůl vzlyk. Otočila se k němu s doširoka rozevřenýma očima. Vypadal vystrašeně. A víc než to. Vypadal provinile. Vzpomněla si na rozhovor, který spolu vedli pod pokroucenou broskvoní na Sword&Cross. Poprvé, když jí řekl o jejích reinkarnacích. Vzpomněla si na chvíli, kdy s ním seděla na pláži v Mendocinu, když jí říkal o svém místu v Nebi předtím, než jí potkal. Jak těžké bylo donutit ho otevřít se jí a mluvit o jejich počátcích. Pořád ještě cítila, jako kdyby toho bylo víc. Muselo toho být víc.
Zavrzání tětivy upoutalo její pozornost a ona se zaměřila zpátky na Psance, který zrovna do šípu vkládal stříbrný šíp. Teď mířil na Milese.
"Dost řečí," řekl. "Budu oddělávat tvoje přátele jednoho po druhém až do doby, než se mi vzdáš."
V její mysli se rozblikala světla. Před očima se jí rozvířily barvy, které se spojily v montáž jejího života. Viděla obrázek své mámy, táty a Andrewa. Vzpomněla si na rodiče jejího minulého já, které viděla v Mount Shasta. Veru, která bruslila na zmrzlém rybníku. Sebe v minulém životě, jak plavala ve žlutých bikinách. Ostatní města, domy a časy, které dosud nepoznala. Danielovu tvář z tisíce různých úhlů a pod tisícem různých světel. A pak na plameny, které následovaly zase další plameny.
Pak zamrkala a ocitla se znovu na terase. Psanci se blížili, shlukovali se a šeptali něco Philovi. Pořád je od sebe odháněl, byl rozrušený, snažil se soustředit na Luce. Všichni byli nervózní.
Viděla, jak se na ni díval Miles. Musel být vyděšený.
Ne, nebyl vyděšený. Díval se na ní tak intenzivně, že se zdálo, že se svým pohledem snaží proniknout až do jejího nitra. Luce se udělalo mdlo. Její vidění se zatemnilo. Co následovalo, byl pocit, který neznala. Něco se z ní zvedlo. Stejně jako kdyby ji někdo vyjmul z její kůže.
Pak uslyšela svůj hlas, jak říká: "Nestřílejte, vzdávám se."
To byla ale jen ozvěna, bez těla. Luce ta slova vlastně nevyslovila. Následovala očima ten zvuk a její tělo ztuhlo, když zjistila, co se stalo.
Další Luce stála za Psancem a klepala mu na rameno.
Nebylo to ale jako pohled na její minulý život. Tohle byla ona v úzkých černých džínsech a s kostkovanou košilí. S černými krátkými vlasy, které byly nově nabarvené. S oříškovýma očima, které se posmívaly Psanci. Se stejnou hořící duší, která byla pro Psance jasně viditelná. Byla jasně viditelná i pro všechny ostatní anděly. Jednalo se o její zrcadlový obraz. To - udělal Miles.
Jeho dar. Odrazil podobu Luce do sebe a tím vytvořil její druhé já. Stejně jako jí řekl hned první den na Shoreline. Říkají, že je to snadné udělat s lidmi, které máš rád. On ale řekl, že to umí jen s lidmi, které miluje. Miluje jí.
Nemohla na to zrovna teď myslet. Zatímco oči každého tady se zabývaly úvahami, skutečná Luce dva kroky ustoupila a schovala se uvnitř kůlny.
"Co se děje?" vykřikl Cam na Daniela.
"Já nevím!" řekl Daniel chraplavě.
Zdálo se, že to pochopila jen Shelby. "On to dokázal," řekla tiše. Psanec přetočil luk a namířil přímo na novou Luce. Jako kdyby nevěřil, že vyhrál.
"Udělejme to." Luce uslyšela svůj vlastní hlas, který promluvil uprostřed terasy. "Nemůžu tu s nimi zůstat. Je tu až příliš mnoho tajemství. Příliš mnoho lží."
Její část to tak opravdu cítila. Že už takhle nemůže dál. Že se něco musí změnit.
"Půjdeš se mnou a připojíš se k mým bratrům a sestrám?" zeptal se Psanec a znělo to nadějně. Z jeho očí jí bylo zle. Natáhl svojí strašidelně bílou ruku.
"Půjdu," potvrdil hlas Luce.
"Luce, ne." Daniel se zhluboka nadechl. "Nemůžeš."
Teď zvedlo zbytek Psanců luky a namířili jimi na Daniela a Cama ze strachu, že by jí v tom chtěli zabránit.
Odraz Luce vykročil vpřed. Její ruka vklouzla do té Philovi. "Ano, můžu."
Monstrum -Psanec- schoval její ruku ve své ztuhlé bílé dlani. Rozepjal svá velká špinavá křídla. Od země se zvedl zatuchlý oblak prachu.
Uvnitř kůlny Luce zatajila dech.
Slyšela, jak Daniel zalapal do pechu, když odraz Luce a Psanec stoupali nahoru pryč z terasy. Zbytek z nich se díval nevěřícně. Kromě Shelby a Milese.
Shelby a Miles.
"Co se to tu sakra stalo?" řekla Arriane. "Ona opravdu-"
"Ne!" zakřičel Daniel. "Ne, ne, ne!" Luce bolelo srdce, když se na něj dívala, jak se točil v kruhu a rval si vlasy. Svá křídla nechal rozvinout do plné velikosti.
Okamžitě zbytek z armády Psanců rozšířila svá vlastní omšelá hnědá křídla. Přestali bojovat. Jejich křídla byla tak tenká, že se museli hodně snažit, aby zůstali ve vzduchu. Přibližovali se k Philovi. Snažili se kolem něj vytvořit štít tak, aby mohl vzít Luce tam, kam měli namířeno.
Cam byl ale rychlejší. Psanci byly asi šest metrů nad zemí, když Luce slyšela, jak z jeho luku vyletěl poslední šíp.
Camův šíp ale nebyl určen pro Phila. Byl určen pro Luce. Svůj cíl zasáhl perfektně.
Luce ztuhla, když se její zrcadlový odraz změnil jen ve velký paprsek bílého světla. Na obloze se Philovi zachvěla jeho otevřená křídla. Jeho náruč byla prázdná. Z jeho úst unikl hrozný řev. Zamířil zpátky ke Camovi. Jeho armáda Psanců ho následovala. Uprostřed cesty se ale zarazil. Jako kdyby si uvědomil, že už není důvod se tam vracet.
"Takže to začíná znovu," zavolal dolů na Cama. Na všechny dole. "Mohlo to skončit mírem. Ale dnes v noci jste si udělali nový druh nesmrtelných nepřátel. Příště nebudeme vyjednávat."
Pak Psanci zmizeli do noci.
Na dvoře se Daniel vrhnul na Cama a hodil ho na zem. "Co se to s tebou stalo?" křičel a jeho pěsti dopadaly Camovi na obličej. "Jak jsi mohl?"
Cam se ho pokusil zastavit. Převalovali se v trávě. "Tohle byl pro ni lepší konec, Danieli."
V Danielovi to vřelo, pustil se znovu do Cama, praštil mu hlavou o zem. Danielovi oči fialově zářily. "Zabiju tě!"
"Víš, že mám pravdu!" zakřičel na něj Cam, ale už se nebránil.
Daniel ztuhl. Zavřel oči. "Zrovna teď nevím vůbec nic." Jeho hlas byl ztrhaný. Držel Cama za klopy kabátu. Pak se svezl na zem a zabořil obličej do trávy.
Luce chtěla jít za ním. Padnout k němu a říct mu, že všechno bude v pořádku.
Jenže nebude.
Co viděla dnes večer, bylo až příliš. Bylo jí zle z toho, jak sledovala sebe -Milesem vytvořený zrcadlový odraz sebe- umírat po zásahu hvězdnou střelou.
Miles jí zachránil život. Nemohla se přes to dostat. A zbytek z nich si myslelo, že to Cam skončil.
Točila se jí hlava, když vystoupila ze stínu kůlny. Chtěla říct ostatním, ať se přestanou trápit, že ona je pořád naživu. Pak ale vycítila přítomnost něčeho jiného. Ve dveřích se třásl Vyhlašovatel. Luce vystoupila z kůlny a blížila se k němu.
Pomalu se vynořoval ze stínu měsíce. Plazil se po trávě, až byl jen pár metrů od ní. Zvedl ze špinavého prachu, který tu po bitvě pokrýval zemi jako kabát. Když doputoval až k Luce, otřásl se a začal šplhat po jejím těle. Černý stín doputoval až k její hlavě. Zavřela oči a cítila, jak zvedá ruku, aby mohla stín vzít. Temný stín odpočíval v její dlani. Vydával chladný prskající zvuk.
"Co je to?" Daniel zvedl hlavu, když uslyšel ten hluk. Zvedl se ze země. "Luce!"
Zůstala stát. Ostatní lapali po dechu při pohledu na ní, jak stojí před kůlnou. Nechtěla nahlédnout do Vyhlašovatele. Na jednu noc toho viděla až dost. Ani nevěděla, proč tohle vlastně dělá-
Dokud jí to nedošlo. Nehledala vidění, hledala cestu pryč. Něco, co jí odsud dostane co nejdál. Trvalo příliš dlouho, než přišla na to, že musí jednat na vlastní pěst. To co potřebovala, byla přestávka. Od všeho.
"Je čas jít," řekla si pro sebe.
Stín dveří, který se před ní zhmotnil, nebyl perfektní - měl zubaté okraje a byl cítit odpadními vodami. Ale Luce jím projde tak jako tak.
"Nevíš, co děláš, Luce!" Rolandův hlas dosáhl až k okraji dveří, kde stála. "Může tě to vzít kamkoliv!" Daniel byl na nohou. Běžel k ní. "Co to děláš?" Slyšela v jeho hlase hlubokou úlevu z toho, že je pořád naživu a taky naprostou paniku, že by mohla projít tím Vyhlašovatelem. Jeho úzkost jí jen pobídla.
Chtěla se ohlédnout a omluvit se Callie, poděkovat Milesovi za to, co pro ní udělal, říct Arriane a Gabbe, ať se o ní nebojí až bude na téhle cestě, ať už vede kamkoliv, říct slůvko sbohem svým rodičům. Říct Danielovi, aby za ní nechodil, že tohle musí udělat pro sebe. Ale její šance vstoupit do Vyhlašovatele byla pořád menší. Takže udělala krok dopředu a zavolala na Rolanda přes rameno: "Hádám, že na to brzy přijdu sama."
Koutkem oka spatřila Daniela, jak se řítí směrem k ní. Jako kdyby až do téhle chvíle nevěřil, že to opravdu udělá. Cítila, jak jí do krku stoupají slova. Miluju tě. Vždycky jsem tě milovala. A vždycky tě milovat budu. Ale jestli ona a Daniel mají celu věčnost, jejich láska může chvíli počkat. Alespoň než si vyřeší pár důležitých věcí. Sama. O jejích životech a o životě, který měla před sebou.
Dnes večer byl čas na to říct sbohem. Zhluboka se nadechla a skočila do pochmurného stínu.
Do tmy.
Do její minulosti.
EPILOG
PEKLO
"Co se stalo?"
"Kam šla?"
"Kdo jí tohle naučil?"
Zoufalé hlasy v zahradě zněly Danielovi nejasně a vzdáleně. Věděl, že se ostatní padlí andělé se dohadují a hledají Vyhlašovatele ve stínech po celém dvoře.
Daniel byl ale jako na ostrově, odříznutý od všeho, kromě vlastní bolesti.
Zklamal jí. Zklamal.
Jak se to mohlo stát? Celé týdny pracoval do rozedrání těla s jediným cílem: udržet jí v bezpečí až do okamžiku, kdy už jí dál nebude moct nabídnout svou ochranu. Teď ten moment přišel a hned zase odešel - a s ním i Luce.
Mohlo by se jí něco stát. Mohla být kdekoliv. Ještě nikdy se necítil tak prázdný a zahanbený.
"Proč nemůžeme najít toho Vyhlašovatele, kterým prošla, dát ho zase dohromady a jít za ní?"
Nephilimský kluk. Miles. Klečel na trávě a pročesával trávu prsty. Jako nějaký idiot.
"Takhle to nefunguje," zavrčel na něj Daniel. "Když do něj vstoupíš, Vyhlašovatel zmizí s tebou. To je důvod, proč by se ti to nikdy nepovedlo ..."
Cam se podíval na Milese, téměř lítostivě. "Prosím, řekni mi, že Luce ví o cestování Vyhlašovateli víc než ty."
"Sklapni," řekla Shelby a stoupla si ochranně nad Milese. "Kdyby nevytvořil odraz Luce, Phil by jí už odnesl."
Shelby vypadala mezi padlými anděly obezřetně a vystrašeně. Před lety se do Daniela zamilovala - to byly ale city, které jí nikdy nemohl opětovat. Teprve dnes večer na tuhle dívku myslel v dobrém. Teď byla prostě jen na jejich straně.
"Sám jsi říkal, že Luce by bylo líp jako mrtvé, než s Psanci," řekla a stále bránila Milese.
"Jo, ale všechny Psance jsi sem pozvala ty," Arriane se vložila do rozhovoru a pustila se do Shelby, jejíž tvář zčervenala.
"Jak by mohlo nějaké Nephilimské dítě poznat Psance?" napadla Molly Arriane. "Ty jsi byla na té škole taky. Měla sis něčeho všimnout."
"Všichni: Ticho!" Daniel nemohl přemýšlet. Dvůr byl přecpaný anděly, ale nepřítomnost Luce ho nutila cítit se úplně osamoceně. Těžko by se teď mohl postavit a podívat se ostatním do očí. Na Shelby kvůli tomu, že je přivedla přímo do jasné pasti Psanců. Na Milese kvůli tomu, že si pořád myslel, že by mohl mít v budoucnosti Luce nějaké místo. Na Cama kvůli tomu, že se snažil-
Ne, bylo to kvůli momentu, kdy si Daniel myslel, že jí ztratil díky jeho hvězdné střele!
V tu chvíli se jeho křídla zdála být příliš těžká na to, aby je zvednul. Byla chladnější, než smrt. V ten okamžik se vzdal veškeré naděje.
Ale byl to jen trik, jen její odraz. Jeho reakce byla pouhý reflex. Za normálních okolností by to nebylo nic zvláštního, ale dnes večer to byla poslední věc, kterou Daniel potřeboval. Byl v příšerném šoku. Takovém, který ho skoro zabil. Dokud se ale nedostavila radost z jejího zmrtvýchvstání.
Pořád tu byla naděje.
A bude tu tak dlouho, dokud bude mít nějakou šanci jí najít.
Byl omráčený, když sledoval, jak Luce otevřela průchod Vyhlašovatelem. Naplněn úctou, ohromením a bolestnou touhou být s ní - ale nejvíc ze všeho byl omráčený.
Kolikrát už tohle dělala bez jeho vědomí?
"Na co myslíš?" zeptal se ho Cam, který najednou stál vedle něj. Jejich křídla k sobě byla přitahována starou magnetickou silou a Daniel byl příliš vyčerpaný, aby se snažil dostat se od něj dál.
"Jdu za ní," řekl.
"Dobrý plán." Cam se ušklíbl. "Jen ´jdu za ní´. Může být kdekoliv a v jakékoliv době v rozmezí tisíce let. K čemu by ti byla nějaká strategie, viď?"
Jeho sarkasmus Daniela nutil napadnout ho podruhé. "Nežádám tě o radu nebo o pomoc, Came."
Na terase už zůstaly jenom dvě hvězdné střely. Jeden sebral z místa, kde Molly zabila tu dívka z Psanců. Druhý byl ten, který našel Cam na pláži na začátku jejich příměří. Mohl by to být zajímavý paradox, kdyby teď Daniel a Cam proti sobě bojovali jako nepřátelé: dva luky, dvě hvězdné střely a dva nesmrtelní nepřátelé.
Ale ne. Zatím ještě ne. Museli odstranit příliš mnoho dalších lidí, než se mohli znovu obrátit proti sobě.
"Co chtěl Cam říct" -Roland se postavil mezi ně a promlouval k Danielovi tichým hlasem- "je to, že bychom měli vytvořit nějaký tým a hledat ji společnými silami. Viděl jsem, jak ty děti procházejí Vyhlašovatelem. Ona neví, co dělá, Danieli. Dost rychle se dostane do problémů."
"Já vím."
"To není známka slabosti, když nás necháš pomoct ti," řekl mu Roland.
"Můžu taky pomoct," zavolala Shelby. Šeptala si něco s Milesem. "Myslím tím, možná vím, kde teď je."
"Ty?" zeptal se jí Daniel. "Ty už jsi pomohla dost. Vy oba."
"Danieli-"
"Znám Luce líp, než kdokoliv jiný na světě." Daniel se od nich odvrátil a šel směrem k temnému a prázdnému prostoru na dvoře, kde Luce před chvílí prošla Vyhlašovatelem. "Mnohem líp, než vy kdy budete. Nepotřebuju vaší pomoc."
"Znáš její minulost," řekla Shelby a postavila se před něj tak, že se na ní musel dívat. "Nevíš, čím prošla za několik posledních týdnů. Já jsem ta, kdo s ní byl, když zahlédla útržky ze svých minulých životů. Já jsem ta, kdo viděl její tvář, když našla svou sestru, kterou ztratila když jsi jí políbil a ona..." Hlas Shelby se vytratil. "Vím, že mě zrovna teď všichni nenávidíte. Ale přísahám na - na cokoliv, na co vy věříte. Můžete mi věřit. A Milesovi taky. My vám chceme pomoct. Pomůžeme vám. Prosím." Natáhla k Danielovi ruku. "Věř nám."
Daniel se vyškubl z jejího sevření. Důvěra byla věc, která ho vždycky znepokojovala. Tím, co měl s Luce, nikdo nemohl otřást. Nikdy na tom nemuseli pracovat, prostě si věřili. Bylo to vždy jen o jejich lásce.
Za celou věčnost Daniel nikdy nedokázal najít důvěru v nic a v nikoho dalšího. A teď s tím nechtěl začínat.
Dole na ulici zaštěkal pes. Pak znovu, hlasitěji. Blížil se. Rodiče Luce se vraceli ze své procházky.
Ve tmě, která naplňovala dvůr, našel oči Gabbe. Stála u Callie, pravděpodobně ji utěšovala. Měla už zatažená křídla.
"Jen jdi," řekla mu Gabbe z pustého, prachem naplněného dvorku. Myslela tím Jdi za ní. Ona se postará o rodiče Luce. Dohlédne na to, že se Callie dostane v pořádku domů. Postará se o všechno důležité, aby Daniel mohl jít za tím, na čem mu záleželo. Najdou ho a pomůžou mu tak brzo, jak to jen bude možné.
Měsíc se vynořil zpoza mraků. Na trávě u nohou Daniela se objevil stín. Díval se, jak se pomalu zvětšuje a mění svojí strukturu. Když se chladná, vlhká temnota pohnula směrem k němu, Daniel si uvědomil, že neprocházel Vyhlašovatelem už roky.
Dívat se zpátky pro něj bylo normální. Ale všechny obrazy, které obsahovaly Vyhlašovatelé, byly pořád v něm. Pohřbeny v jeho křídlech, duši a srdci. Pohyboval se rychle, oddělil Vyhlašovatele od svého vlastního stínu a pak ho zvednul ze země. Chvíli ho před sebou zpracovával, jako hrnčířskou hlínu.
Pak stvořil dokonalý portál.
Byl součástí každého minulého života Luce. Nebyl tu žádný důvod, proč by jí nebyl schopen najít.
Otevřel dveře. Nebyl čas na zaváhání. Jeho srdce ho táhlo k tomu jejímu.
Měl neodbytný pocit, že na něj uvnitř čeká něco špatného. Ale možnost, že na konci stínu najde něco, co by nečekal, byla mizivá.
Muselo to tak být.
Jeho nekonečná láska k ní jím prostupovala, dokud se jí necítil tak plný, že byl připravený vstoupit do portálu. Přitiskl svá křídla těsně k jeho tělu a vkročil do Vyhlašovatele.
Za ním se na dvoře rozpoutalo nějaké pozdvižení. Šepoty, šelest a výkřiky.
Bylo mu to jedno. Ve skutečnosti mu na nikom z nich nezáleželo. Jen na ní.
Výkřik ho vytrhl z myšlenek. "Danieli."
Hlasy. Za ním, sledovaly ho, blížily se. Volaly jeho jméno, když se nořil tunelem hlouběji a hlouběji do minulosti.
Potřebuje jí? O tom není pochyb.
Zachrání jí? Ano. Vždy jí bude chránit.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře