1.kapitola

17. prosinec 2011 | 02.04 |
› 

 kapitola 1

V OHNI
Moskva - 15. října 1941
Lucindo!
V temnotě k ní doléhaly hlasy.
Vrať se!
Počkej!
Nevšímala si jich a pokračovala dál do tmy. Ozvěny jejího jména se odrážely od stinných stěn Vyhlašovatele. Vlnící se teplo jí olizovalo kůži. Byl to Danielův hlas, nebo Camův? Arriane nebo Gabbe? Byl to Roland, kdo jí prosil, aby se vrátila, nebo to byl Miles?
Naléhavé hlasy bylo stále těžší rozeznat: bylo to dobro nebo zlo. Nepřítel či přítel. Měly by být jednodušeji oddělené, ale nic už nebylo snadné. Všechno, co bylo kdysi černé a bílé se teď smíchalo v šedou.
Samozřejmě, že se obě strany dohodly na jedné věci: každý ji chtěl dostat z Vyhlašovatele. Chtěli jí ochránit.
Ne, díky.
Ne teď.
Ne potom, co zničili dvorek jejích rodičů a udělali z něj jen další zaprášené bitevní pole. Nemohla myslet na obličeje jejích rodičů bez toho, aby se chtěla hned vrátit zpátky - ne, že by věděla, jak se z Vyhlašovatele dostat zpátky. Kromě toho bylo příliš pozdě. Cam se jí pokusil zabít. Nebo to, o čem si myslel, že je ona. A Miles ji zachránil, ale ani to nebylo tak jednoduché. Byl schopný odrazit její podobu, protože mu na ní až moc záleželo.
A Daniel? Záleží mu na ní ještě? To nemohla říct.
Na konci, když se k ní přibližoval Psanec, Daniel a ostatní se na Luce dívali, jako kdyby jim něco dlužila.
Jsi náš vstup do nebe, řekl jí Psanec. Cena vykoupení. Co to mělo znamenat? Ještě před několika týdny ani nevěděla, že Psanci existují. A přesto od ní něco chtěli - tak moc, že kvůli tomu svedli bitvu s Danielem. Muselo to mít co dočinění s kletbou, která Luce stále nutila reinkarnovat se. Ale co si mysleli, že by mohla Luce udělat? Byla odpověď pohřbena někde tady?
Její žaludek se začal kroutit, když procházela chladnými stíny, hluboko do temné propasti Vyhlašovatele.
Luce-
Hlasy se začaly vytrácet. Byly stále slabší. Už zněly jen jako šepot. Skoro, jako kdyby se vzdali. Dokud-
Nezačaly být opět hlasitější. Hlasitější a jasnější.
Luce-
Ne. Zaťala zuby a zavřela oči, aby se je pokusila zablokovat.
Lucindo-
Lucy-
Lucie-
Luschko-
Byla jí zima, byla unavená a nechtěla nic slyšet. Pro jednou chtěla být o samotě. Luschko! Luschko! Luschko!
Šlápla do něčeho nohou. Do něčeho velmi, velmi chladného. Ozval se hrom.
Stála na pevné zemi. Věděla, že už nebude dál padat, i když před sebou neviděla nic, s vyjímkou deky temnoty. Pak se podívala na svoje Converse tenisky.
A polkla.
Byly obalené sněhovou pokrývkou, která jí dosahovala až doprostřed lýtka. Vlhký chlad, který cítila - temný tunel jí donesl z její zahrady do minulosti- byl něco úplně jiného. Luce prošla Vyhlašovatelem z jejího pokoje na koleji v Shoreline do Las Vegas.

To byla ale se svými přáteli Shelby a Milesem. Na konci tunelu viděli překážku: tmavou temnou oponu mezi nimi a městem. Vzhledem k tomu, že byl Miles jediný, kdo četl knížku o krokování, kruhovým pohybem se opřel do Vyhlašovatele a temné stíny zmizely. Luce až doteď nevěděla, jak odstranil temnou oponu.

Tentokrát tu nebyla žádná překážka. Možná proto, že Vyhlašovatele zavolala sama, a navíc když byla rozrušená. Ale cesta ven byla tak jednoduchá. Až příliš snadná. Závoj temnoty prostě rozplynul. Zakousl se do ní poryv studeného větru. Kolena jí bolela chladem. Žebra jí ztuhla a z očí jí tekly slzy z ostrého studeného větru.
Kde byla?
Luce skoro litovala svého skoku v čase, který udělala v panice. Ano, potřebovala utéct, a ano, chtěla se dozvědět o své minulosti, aby zachránila svoje minulé já od vší té bolesti a aby pochopila, jaký druh lásky s Danielem celou tu dobu měla. Měla pocit, že jí tohle místo mnohé prozradí. Chtěla pochopit -a pak napravit- prokletí, které bylo uvrhnuto na ní a na Daniela. Ale ne takhle. Zmrzlá, sama a zcela nepřipravená na to, kde se ocitla. Ať už to bylo kdekoliv. Viděla zasněženou ulici před sebou. Nad bílými budovami bylo ocelově šedé nebe. V dálce slyšela nějaký hřmot. Nechtěla ale přemýšlet o tom, co to všechno znamenalo.
"Počkej," zašeptala na Vyhlašovatele.
Stín se jí mlhavě mihl kolem nohy a pak zmizel z jejího dosahu. Snažila se po něm chňapnout, ale on jí dál unikal. Nakonec na něj skočila a chytila jeho malý vlhký kousek mezi prsty. V tom okamžiku se ale Vyhlašovatel změnil na malé černé úlomky a dopadl na sníh. Pomalu vybledl a pak zmizel. "Skvělé," zamumlala. "Co teď?"
V dálce viděla úzkou silnici, která se stáčela doleva, kde ústila v temnou křižovatku. Chodníky byly odhrabané a podél bílých kamenných budov byly vysoké kupy sněhu. Bylo to pozoruhodné. Luce tohle ještě nikdy předtím neviděla. Bylo tam pár vysokých domů, jejichž vchody byly vyřezané do jasně bílých oblouků a komplikovaných sloupů. Všechna okna byla tmavá. Luce měla pocit, že celé město bylo nějak zvláštně ponořené do temnoty. Jediné světlo vycházelo z pouličních lamp. Pokud tu svítil měsíc, byl skrytý pod tlustou vrstvou mraků. Na obloze opět něco zaznělo. Hrom? Luce se objala rukama kolem hrudi. Byla zmrzlá.
"Luschko!"
Ženský hlas. Ochraptělý a zastřený. Připomínalo jí to hlas někoho, kdo celý svůj život jen štěká rozkazy. Ale taky se třásl.
"Luschko, ty pitomče! Kde jsi?"
Její hlas byl teď blíž. Mluvila s Luce. Na tom hlase bylo něco divného. Něco, co nedokázala vyjádřit slovy. Když se na rohu na zasněžené ulici objevila postava, Luce rozpoznala ženu. Snažila se k ní dostat. Byla velmi malá a trochu shrbená. Mohlo jí být tak sedmdesát. Její objemné šaty byly až příliš velké pro její tělo. Vlasy měla schované pod tlustou černou šálou. Když uviděla Luce, tvář se jí stáhla do zvláštního úšklebku.
"Kde jsi byla?"
Luce se rozhlédla kolem. Byla jediná osoba na ulici. Stará žena mluvila k ní.
"Přímo tady," uslyšela svůj hlas.
V ruštině.
Zacpala si rukou ústa. Tak to bylo to, co jí přišlo na starém ženském hlase tak zvláštní: mluvila jazykem, který Luce neznala. A přesto rozuměla každému slovu a mohla dokonce i odpovídat.
"Měla bych tě zabít," řekla žena. Těžce dýchala a vyběhla směrem k Luce. Nakonec ji objala. Na takovou křehce vypadající ženu bylo její objetí silné. Teplo někoho, kdo se k ní tiskl, Luce po tak příšerném chladu zahřál natolik, že se jí chtělo skoro brečet. Objala ji taky.
"Babi?" zašeptala s rty blízko ženina ucha. Nějak prostě věděla, kdo tahle žena je.
"Všechny ty noci, jsem nešla do práce, abych tě našla," řekla jí žena. "A teď tě najdu poskakující uprostřed ulice jako blázna? Byla jsi dneska vůbec v práci? Kde je tvoje sestra?"
Z oblohy se k ní opět donesl hrom. Vypadalo to, jako kdyby se blížila bouře. Museli rychle jít. Luce se zachvěla a zavrtěla hlavou. Nevěděla to.
"Aha," řekla žena. "Teď si tím nebudeme lámat hlavu." Zamžourala na Luce a pak ji od sebe odstrčila, aby si jí mohla líp prohlédnut. "Bože můj, co to máš na sobě?"
Luce sebou neklidně zavrtěla, když babička jejího minulého já s úžasem zírala na její džíny a prsty přejížděla přes hrbolky knoflíků na flanelové košili Luce. Popadla Luce za krátký zacuchaný cop. "Někdy si myslím, že jsi stejný blázen jako byl tvůj otec, ať odpočívá v pokoji."
"Já jen," Luce zacvakaly zuby. "Nevěděla jsem, že bude taková zima."
Žena si odplivla do sněhu na znamení nesouhlasu. Svlékla si kabát. "Vezmi si to, než si tu uženeš smrt."
Přehodila přes Luce kabát. Měla příšerně zmrzlé prsty, když se snažila zapnout knoflíky. Pak si její babička rozvázala šátek, který měla na krku a uvázala ho Luce kolem hlavy.
Velké bum, které se ozvalo z nebe, vyděsilo obě dvě. Teď už Luce věděla, že to nebyl hrom. "Co je to?" zašeptala.
Stará žena si jí prohlížela. "Válka," zamumlala. "Copak si kromě šatů ztratila i rozum? Pojď. Musíme jít."
Když se vydali dolů zasněženou ulicí, po nerovné dlažbě a souboru tramvajových tratí, Luce si uvědomila, že město nebylo tak prázdné, jak vypadalo. Na cestě bylo zaparkovaných pár aut. Přes střechy pobíhala jakási postava. V uličce muž v roztrhaném kabátu pomohl třem dětem otevřít dveře do sklepa.
Na konci úzké uličky se cesta rozšiřovala a odhalovala alej lemovanou stromy s širokým výhledem na město. Jediná auta, co tu byla zaparkovaná, byla ta vojenská. Vypadaly staromódně, stejně jako relikvie v muzeu války: nezpevněné džípy s obřími blatníky, tenké volanty a sovětský srp a kladivo namalované na dveřích. Ale kromě Luce a její babičky v téhle ulici nebyli lidi. Všechno -nevyjímaje hrozivé dunění ve vzduchu- bylo strašidelné a podivně klidné. V dálce viděla řeku a daleko za ní velké budovy. Dokonce i ve tmě mohla rozpoznat komplikovanou stupňovanou věž s ozdobnými cibulovitými kopulemi, která se zdála známá a zároveň tak mýtická. Trvalo moment, než jí to došlo - pak Luce zastřel mysl strach.
Byla v Moskvě.
A navíc tohle město bylo ve válečné zóně.
K šedé obloze stoupal černý kouř. Označoval části města, které už byly dobyty: levá strana obrovského Kremlu a kus za tím. To samé na pravé straně. V ulicích nebyly žádné boje, žádná znamení, že by nepřátelští vojáci přišli do města, které by teď mělo být na nohou. Ale plameny olizovaly spálené budovy. Všude se rozprostírala vůně kouře a zároveň hrozba, že to bude ještě horší.
Tohle byla zdaleka ta největší chyba, kterou kdy Luce ve svém životě udělala - a pravděpodobně ve všech, ze svých mnoha životů. Její rodiče by jí zabili, kdyby se dozvěděli, kde byla. Daniel by s ní nikdy znovu nepromluvil.
Ale pak: Co když ani nebudou mít šanci se na ní zlobit? Mohla tu zemřít, v téhle válečné zóně.
Proč to udělala?
Protože musela. Bylo těžké najít v sobě alespoň malý náznak hrdosti v téhle panice. Ale musel někde být.
Prošla Vyhlašovatelem. Na vlastní pěst. Na vzdálené místo, do vzdálené doby, do minulosti - aby pochopila. To bylo to, co chtěla. Už dost dlouho s ní bylo zacházeno, jako kdyby byla jen pouhá šachová figurka.
Ale co má teď dělat?
Zrychlila tempo a pevně držela babiččinu ruku. Divné, že tahle žena neměla ani ponětí, čím si Luce prošla a kdo byla. Její pevné sevření byla jediná věc, která držela Luce v pohybu.
"Kam jdeme?" zeptala se Luce, když jí babička zavedla do další potemnělé ulice. Dlažební kostky se zužovaly a stávaly se nezpevněnou a kluzkou silnicí. Sníh prosákl teniskami Luce a začínaly jí mrznout prsty.
"Pro tvojí sestru, Kristinu." Stará žena se zamračila. "Ta, která pracuje po nocích a kope zákopy pro armádu holýma rukama, aby ty sis mohla krásně někde odpočívat. Pamatuješ si na ní?"
V místě kde zastavili, nebylo na silnici pouliční osvětlení. Luce několikrát zamrkala, aby si její oči přivykly. Stáli před něčím, co vypadalo jako velmi dlouhý příkop přímo v centru města.
Muselo tam být tak sto lidí. Všichni měli zakryté uši. Někteří byli na kolenou a kopali pomocí lopat. Někteří hrabali rukama. Někteří stáli jako zmrazení a pozorovali oblohu. Několik vojáků odváželo těžkou zeminu a kamení v poničených trakařích a farmářských vozíkách na trosky barikád na konci ulice. Jejich těla byla skryta pod silnými armádními vlněnými kabáty, které se jim vlnily kolem kolen. Pod ocelovými klobouky byli jejich tváře vychrtlé stejně jako tváře zbytku civilistů. Lucinda pochopila, že všichni pracují společně. Muži v uniformách, ženy a děti. Dělají ze svého města pevnost. Dělají všechno co můžou předtím, než se tu objeví nepřátelské tanky.
"Kristino," zavolala její babička. Její hlas byl poznamenaný stejnou panikou a láskou, jako když hledala Luce.
Dívka se okamžitě objevila po jejich boku. "Co vám tak dlouho trvalo?"
Byla vysoká a štíhlá s tmavými pramínky vlasů, které jí padaly zpod helmy, kterou měla na hlavě. Kristina byla tak krásná, že Luce musela polknout knedlík, co měla v krku. Hned poznala, že ta dívka byla součástí její rodiny.
Vidět Kristinu, Luce připomnělo Veru. Sestru z jejího dalšího minulého života. Luce během všech těch životů musela mít aspoň sto sester. Tisíce. Všechny z nich si prošli něčím podobným. Sourozenci, rodiče a přátelé, kteří měli Luce rádi a pak jí ztratili. Žádný z nich nevěděl, co přijde. Všichni byli zanecháni jejich smutku.
Možná tu byl způsob, jak to změnit. Aby to bylo jednodušší pro lidi, které milovala. Možná to bylo součástí toho, co Luce měla udělat ve svých minulých životech. Přes město se přehnalo velké bum. Dostatečně blízko na to, aby se Luce zatřásla země pod nohama a měla pocit, že jí praskl pravý bubínek. Na rohu začaly křičet sirény.
"Baba." Kristina vzala babičku za ruku. Měla slzy na krajíčku. "Nacisté - jsou tady, viď?"
Němci. Luce poprvé zvládla krokování v čase a přistála přímo do druhé světové války. "Útočí na Moskvu?" Třásl se jí hlas. "Dneska večer?"
"Měli jsme odjet z města s ostatními," řekla Kristina hořce. "Teď už je pozdě."
"A opustit tvou matku, otce a děda?" Babi zavrtěla hlavou. "Nechat je samotné v jejich hrobech?"
"Bude lepší, když se k nim připojíme na hřbitově?" Vykřikla na ní Kristina. Natáhla se k Luce a stiskla jí ruku. "Ty víš o tomhle útoku? Ty a ten tvůj anarchistickej přítel? Je to důvod, proč jsi dneska ráno nepřišla do práce? Byla si s ním, ne?"
Jak by mohla Luce vědět, co měla její sestra na mysli? S kým měla být?
S kým jiným, než s Danielem?
Samozřejmě. Luschka s ním musí být. Právě teď. A pokud si její vlastní rodina spletla Luschku s Luce...
Hruď se jí stáhla. Kolik času jí zbývá, než zemře? Co kdyby Luce našla Luschku předtím, než se to stane?
"Luschko."
Její sestra a babička se na ní dívaly.
"Co to s ní dneska večer je?" zeptala se Kristina.
"Pojďme." Babička se zamračila. "Myslíš, že je naši lidé zastaví venku navždy?"
Nad nimi na obloze se ozvalo hučení vrtule stíhacího letounu. Dost blízko na to, že když Luce vzhlédla, jasně viděla temný hákový kříž namalovaný na spodní straně křídla. Zamrazilo ji. Pak se městem rozlehlo další bum. Vzduch byl prosycený tmavým kouřem. Prorazili něco, co bylo velmi blízko. Další dvě masivní exploze otřásly zemí pod jejíma nohama.
V ulicích byl chaos. Davy se vytrácely se zákopů. Každý se rozptýlil do jedné z dvanácti úzkých uliček. Někteří se hnali po schodech do stanice metra čekat na pozemní bomby a jiní zmizeli v tmavých dveřích.
O blok dál Luce zahlédla někoho běžet: dívku jejího věku, v červené čepici s dlouhým kabátem z vlny. Otočila hlavu jen na vteřinu, než se rozběhla dál. Ale bylo to dost dlouho na to, aby ji Luce poznala.
Byla tam.
Luschka.
Zápasila s babiččinou rukou. "Mrzí mě to. Musím jít."
Luce se zhluboka nadechla a rozběhla se po ulici přímo do vířícího kouře k místu, kde bylo bombardování nejhorší.
"Zbláznila ses?" křičela na ní Kristina. Ale neběželi za ní. Museli by být sami blázni.
Luce měla ztuhlé nohy, když se snažila přeskočit vysokou hromadu sněhu na chodníku. Když doběhla k rohu, kde viděla její minulé já zatočit, zpomalila. Pak se zhluboka nadechla.
Budova, která byla v polovině městského bloku přímo před ní, se zřítila. Zbyl z ní jen bílý kámen lemovaný černým popelem. Hluboko uvnitř zříceniny hořel oheň.
Exploze vyplivla na ulici hromadu trosek. Sníh byl žíhaný červenou barvou. Luce couvla, když si uvědomila, že ta červená nebyla krev, ale kusy červeného hedvábí. Muselo to být krejčovství. Několik spálených regálů s oblečením bylo poházených po ulici. V příkopě ležely na boku figuríny. Hořely. Luce si musela zakrýt ústa šátkem její babičky, aby se neudusila výpary. Všude byly kusy rozbitého skla a kamene, které lemovaly sníh.
Měla by se vrátit a najít babičku a sestru. Pomohly by jí dostat se do úkrytu, ale ona nemohla. Musela najít Luschku. Nikdy předtím nebyla tak blízko jednomu ze svých minulých já. Luschka jí mohla být schopná pomoct pochopit, proč byl její život jiný. Proč Cam vystřelil hvězdnou střelu do odrazu, o kterém si myslel, že je to ona, a proč řekl Danielovi, že je to pro ni lepší konec. Lepší konec, než co?
Pomalu se otočila a snažila se zahlédnout v noci záblesk červené čepice.
Tam.
Dívka běžela z kopce směrem k řece. Luce se rozběhla taky.
Běželi stejným tempem. Když se Luce přikrčila při zvuku výbuchu, Luschka se přikrčila taky. Byla to podivná ozvěna pohybu, který udělala před chvílí Luce. A když doběhli k břehu řeky a měli město na dohled, Luschka zůstala stát ve stejně ztuhlém postoji, jako Luce.
Padesát metrů před ní její minulé já začalo vzlykat.
Tolik toho v Moskvě hořelo. Tolik domů bylo srovnaných se zemí. Luce se snažila pochopit, že dnes v noci byly promarněny i jiné životy, ale cítila, že to bylo tak vzdálené a nedosažitelné, jako kdyby to četla v učebnici dějepisu.
Dívka se dala znovu do pohybu. Běžela tak rychle, že jí Luce nemohla chytit ani kdyby chtěla. Běželi kolem obřích kráterů, které vznikly v dříve dlážděné silnici. Běželi kolem hořící budovy, která praskala pod tíhou ohně, který se stále rozšiřoval na nové a nové cíle. Běželi kolem rozbitého převráceného vojenského vozidla, z něhož po stranách visely zčernalé ruce.
Pak Luschka zahnula doleva na ulici a Luce už jí neviděla.
Luce pocítila vlnu adrenalinu, který jí tlačil dopředu. Její nohy byly jistější a běželi rychleji na zasněžené ulici. Lidé běželi takhle rychle jen, když byli zoufalí. Když je k tomu pobízelo něco většího. Luschka mohla běžet jen k jediné věci.
"Luschko-"
Jeho hlas.
Kde byl? Na okamžik Luce zapomněla na její minulé já, zapomněla na ruskou dívku, jejíž život byl v nebezpečí, zapomněla, že Daniel nebyl její Daniel, ale pak-
Samozřejmě, že to byl její Daniel.
Nikdy nezemřel. Vždycky tam byl. On byl vždycky její a ona byla vždycky jeho. Všechno co chtěla, bylo najít jeho ruce a nechat se pohřbít v jeho náruči. On by věděl, co má dělat. Byl by schopen jí pomoct. Proč o něm předtím pochybovala?
Běžela dál po směru jeho hlasu. Ale nikde Daniela neviděla. Ani Luschku. Blok od řeky se Luce zastavila na prázdné křižovatce.
Její dech jí zamrznul v plicích. Studená pulzující bolest jí zněla hluboko v uších a ledové špendlíky jí bodaly do nohou tak, že to bylo nesnesitelné.
Ale jakou cestou měla jít?
Před ní byl obrovský prostor a prázdno. Všude bylo plno suti, které blokovalo ulice i železné oplocení. Ale i ve tmě mohla Luce říct, že se jednalo o starší demolici. Nebyla zničená bombou při náletech.
Nevypadala hezky. Byla to jen opuštěná ošklivá zřícenina. Nevěděla, proč před ní pořád stojí. Proč přestala utíkat, když uslyšela Danielův hlas - dokud se nechytila plotu a nezamrkala. Uviděla něco úžasného.
Kostel. Majestátní bílý kostel, který vyplňoval tu zející díru. Obrovské mramorové oblouky, které zdobily průčelí. Pět zlatých věží, které stoupaly vysoko do nebe. A uvnitř byla řada dřevěných lavic, kam až oko dohlédlo. V horní části bílého schodiště byl oltář. A všechny zdi a vysoké klenuté stropy byly nádherně zdobené freskami. Všude byli andělé.
Kostel Krista Spasitele.
Jak to Luce věděla? Proč si byla každým svým kouskem bytí jistá, že tahle nicota byla kdysi impozantní bílý kostelík?
Vzhledem k tomu, že tam před chvílí byla. Viděla cizí otisky rukou špinavých od popela: Luschka se tu zastavila. Dívala se na kostel a něco cítila.
Luce se chytila plotu a znovu zamrkala, protože uviděla Luschku jako dívku.
Seděla v jedné z lavic v bílých krajkových šatech. Varhany hrály, když lidé postupně chodili na bohoslužbu. Pohledný muž po její levici musel být její otec a žena vedle ní její matka. Byla tam i babička Luce, se kterou se už potkala, a Kristina. Všichni vypadali mladší a líp živení. Luce si vzpomněla, že její babička řekla, že už byli její rodiče mrtví. Ale tady se zdáli tak živí.
Zdálo se, že se s každým znají. Každý, kdo prošel kolem jejich lavice, je pozdravil. Luce si prohlížela její minulé já a jejího otce, který si potřásl rukou s hezkým mladým blonďákem. Mladík se naklonil přes lavici a usmál se na ní. Měl ty nejkrásnější fialové oči.
Znovu zamrkala a její vidina zmizela. Vnitřek kostela nebyl opět nic víc, než sutiny. Mrzla. A byla sama. Další bomba vybuchla za řekou a Luce z toho šoku klesla na kolena. Schovala si obličej do dlaní. Pak uslyšela někoho tiše plakat. Zvedla hlavu a zamžourala do tmy ve zřícenině. Uviděla ho.
"Daniel," zašeptala. Vypadal stejně. Jako kdyby z něj vyzařovalo světlo, a to i v téhle mrazivé tmě. Blond vlasy, které si stále projížděl prsty, fialovošedivé oči, které se vždy zaklesly s těmi jejími. Jeho impozantní tvář s výraznými lícními kostmi a jeho rty. Srdce jí bušilo a těsněji sevřela železný plot, aby se k němu nerozběhla.
Hlavně kvůli tomu, že nebyl sám.
Byl s Luschkou. Utěšoval jí, hladil jí po tváři a slíbával z ní slzy. Měli kolem sebe omotané ruce a hlavy nakloněné v nikdy nekončícím polibku. Byli tak ztraceni ve svém objetí, že se nezdálo, že by si všimli třesu země, který způsobila další exploze. Vypadali, jako kdyby na světě byli jen oni dva.
Mezi jejich těly nebyl žádný prostor. Bylo příliš těžké všimnout si, kde jedno končilo a druhé začínalo.
Lucinda vstala a plížila se dopředu k jedné hromadě sutin ve tmě. Toužila být k němu blíž.
"Myslela jsem, že tě nikdy nenajdu," slyšela říct Luce své minulé já.
"Vždycky najdeme jeden druhého," odpověděl Daniel a zvedl jí ze země, aby si jí k sobě mohl přitisknout blíž. "Vždycky."
"Hele vy dva!" ozval se hlas ze sousední budovy. "Jdete taky?"
Na druhé straně náměstí byla malá skupinka lidí, kteří byli hnáni do pevné kamenné budovy člověkem, kterého Luce neznala. Asi musel být hlavou téhle organizace, jejímiž členy byl i Daniel a Luschka. Museli to mít v plánu celou tu dobu, schovat se spolu před bombami.
"Ano," zavolala Luschka na ostatní. Podívala se na Daniela. "Pojďme s nimi."
"Ne," jeho hlas byl strohý. Nervózní. Luce znala tenhle tón až příliš dobře.
"Budeme tady ve větším bezpečí, než na ulici. Není to snad důvod, proč jsme se setkali zrovna tady?"
Daniel se na ně obrátil. Jeho oči prošli kolem místa, kde se skrývala Luce. Nebe se rozzářilo další sérií zlatočervených výbuchů. Luschka zakřičela a zabořila tvář Danielovi do hrudi. Luce byla jediná, kdo viděl jeho výraz. Něco ho trápilo. Něco většího, než jen strach z bomb.
Ale ne.
"Danieli!" zakřičel na ně chlapec z blízkosti budovy, která byla stále otevřená, aby jim nabídla úkryt. "Luschko! Danieli!"
Všichni ostatní už byli uvnitř.
Tehdy se Daniel otočil k Luschce. Přitáhl si její ucho blízko ke svým rtům. Ze své temné skrýše Luce toužila vědět, co jí šeptal. Jestli jí říkal něco z toho, co říkal jí, když byla smutná nebo ohromená. Chtěla běžet a odtáhnout Luschku pryč, ale nešlo to. Něco hluboko v jejím nitru jí nedovolilo se hnout. Upřela svůj pohled na Luschku, jako kdyby na tom závisel celý její život.
A možná že taky ho.
Luschka přikývla, když Daniel mluvil a její výraz se změnil z vyděšeného na klidný. Téměř mírumilovný. Zavřela oči. Ještě jednou přikývla. Pak zaklonila hlavu a na rtech se jí pomalu usadil úsměv.
Úsměv?
Ale proč? Jak? Bylo to skoro, jako kdyby věděla, co se stane.
Daniel ji držel v náruči a sklonil se k ní. Znovu ji políbil, pevně přitiskl rty na ty její, propletl jí ruce vlasy a pak pomalu sjížděl dolů k bokům. Po každém centimetru jejího těla.
Bylo to tak vášnivé, že se Luce začervenala, tak intimní, že nemohla dýchat a tak nádherné, že nemohla odtrhnout oči. Ani na sekundu.
Ani když Luschka začala křičet.
A změnila se ve spalující bílý oheň.
Plameny byly z jiného světa. Plynulé a skoro elegantní - svým zvláštním strašidelným způsobem, jako když se kolem bledého těla obtáčí dlouhý hedvábný šátek. Pohltil Luschku, protékal jí a obtáčel jí. Svítil, když spaloval její končetiny a zářil, a zářil - a pak zhasnul.
Daniel ji nepustil, ani když oheň sežehl jeho oblečení. Ne, když mohl držet plnou vahou její ochablé bezvládné tělo, které spalovaly plameny s ošklivým, štiplavým syčením. Nepustil ji ani když její kůže začala černat a mizet.
Teprve když se oheň vytratil -tak rychle, jako když někdo sfoukne svíčku- a nemohl držet nic jiného, než jen popel, sklonil Daniel paže k bokům.
Ani v těch nejdivočejších snech o návratu Luce do jejích minulých životů, by ji nenapadlo, že zažije svou vlastní smrt. Skutečnost byla ještě horší, než její nejtemnější noční můry. Stála v ledovém sněhu, ochromená její vizí a její tělo bylo tak ztuhlé, že se nemohla hýbat.
Daniel setřásl popel na sníh a začal plakat. Slzy mu stékaly po tvářích a čistily mu tváře ušpiněné od popela, který byl to jediné, co mu po ní zbylo. Jeho tvář se zkroutila. Ruce se mu třásly. Luce přišly holé, velké a prázdné, ne jako když -což jí naplňovalo zvláštním druhem žárlivosti- je měl ovinuté kolem pasu Luschky a hladil jí s nimi ve vlasech a držel její tváře v dlaních. Co byste proboha měli dělat s rukama, když jediná věc, kterou jste kdy chtěli držet je pryč? Dívka i celý váš dosavadní život - všechno je pryč.
Bolest v jeho obličeji chytila Luce za srdce. Mačkala ho a ždímala. Ke vší té bolesti a zmatku, který cítila věděla, že jeho muka byla horší.
Takhle se cítil celý život.
Při každé její smrti.
Znovu a znovu a znovu.
Luce věděla, že se mýlila, když si myslela, že byl Daniel sobecký. Nebylo to tak, že by mu to bylo jedno. Nebylo mu to jedno, zabíjelo ho to. Pořád to nenáviděla, ale najednou pochopila jeho hořkost a jeho výhrady ke všemu. Miles ji možná miluje, ale jeho láska není nic v porovnání s tou Danielovou.
Už nikdy nemohla být.
"Danieli," vykřikla a vyšla ze stínů. Rozběhla se k němu.
Chtěla vrátit všechna ta objetí a polibky - jichž byla svědkem - kterými před chvíli zahrnul její minulé já. Věděla, že je to špatně, že všechno bylo špatně.
Danielovi se rozšířily oči. Tváří mu přelétl výraz naprostého zděšení.
"Co je to?" řekl pomalu. Vyčítavě. Jako kdyby právě nenechal Luce zemřít. Jako kdyby to, že je tam Luce, bylo ještě horší, než sledovat, jak umírá Luschka. Zvedl ruku, která byla pokrytá černým popelem a ukázal na ní. "Co se to tu děje?"
Bylo pro ní utrpení vidět, jak se na ní dívá. Zastavila se a zaháněla slzy.
"Odpověz mu," řekl hlas ze tmy. "Jak ses sem dostala?"
Luce by poznala tenhle povýšený hlas kdekoliv. Nemusela vidět Cama vyjít ze dveří protileteckého krytu.
S měkkým zvukem, jako když se roluje obrovská vlajka, rozvinul svá velká křídla. Roztáhnutá vypadala ještě velkolepěji a strašidelněji, než obvykle. Luce se nemohl udržet a zírala na něj. Vrhaly zlaté odlesky na tmavou ulici.
Luce přimhouřila oči a snažila se pochopit scénu před sebou. Byli tam další postavy, které číhali ve stínech. Teď všichni vystoupili.
Gabbe. Roland. Molly. Arriane.
Všichni tam byli. Všichni s roztaženými křídli. Třpytivé moře zlata a stříbra, které oslňovalo tmavou ulici. Vypadaly nervózně. Jejich křídla se zachvěla, jako kdyby byli připravení skočit do bitvy.
Pro jednou Luce necítila strach z jejich svatozáře, která vycházela z jejich křídel, a z váhy jejich pohledů. Cítila se znechuceně.
"Díváte se na to vždycky?" zeptala se.
"Luschko," řekla Gabbe vyrovnaným hlasem. "Řekni nám, co se děje."
A pak se u ní najednou objevil Daniel a chytil jí kolem ramen. Zavrtěla se.
"Luschko!"
"Nejsem Luschka!" zakřičela Luce a odstrčila ho. Odstoupila od něj. Byla zděšená. Jak mohli žít sami se sebou? Jak mohli všichni jen sedět a sledovat, jak umírá?
Bylo toho na ní příliš mnoho. Nebyla připravená to vidět.
"Proč se na mě takhle díváš?" zeptal se jí Daniel.
"Není kdo si myslíš, že je, Danieli," řekla Gabbe. "Luschka je mrtvá. Tohle je ... Tohle je-"
"Kdo to je?" zeptal se Daniel. "Jak tu může stát? Když-"
"Podívejte se na její oblečení. Ona je určitě-"
"Drž hubu, Came, ona nemůže být-" řekla Arriane, ale taky vypadala vystrašeně, že by Luce mohla být to, o čem mluvil Cam. Ve vzduchu se ozval další hrom. Výbuch dělostřeleckých granátů, které dopadly na budovu naproti přes ulici, Luce ohlušil. Dřevěný sklad vzplanul popelem. Mezi Luce a anděly nebylo ani dvacet stop. Vypadaly, že jsou k ní stejně ostražití, jako Luce k nim. Žádný z nich se nepřiblížil.
Ve světle doutnající budovy se před Danielem táhl jeho dlouhý stín. Soustředila se na jeho přivolání. Bude to fungovat? Její oči se zúžily a každý sval v těle měla napjatý. Byla v tomhle ještě nezkušená, nikdy nevěděla, jak se jí podařilo přivolat stín.
Když se tmavé obrysy začaly třást, udeřila. Stisknula stín oběma rukama a začala ho tvarovat do míče z tenké tmavé hmoty stejně, jako to viděla udělat své učitele Stevenna a Francescu na jedné ze svých prvních hodin na Shoreline. Přivolaní Vyhlašovatelé byly vždycky špinaví a beztvarý. Potřebovala, aby dostal zřetelné obrysy. Teprve pak mohl být protažen a vytvarován do velké plochy. Pak se Vyhlašovatel změnil: na obrazovku, kterou se protáhla do minulosti nebo na portál, jehož prostřednictvím krokovala do jiného času.
Tenhle Vyhlašovatel byl lepkavý, ale brzy se stal tvárným a za chvíli se změnil do tvaru dveří. Sáhla na něj a otevřela portál.
Nemohla tu zůstat déle. Měla poslání: najít její minulé já v jiném čase a dozvědět se, co Psanci mysleli tou cenou vykoupení a vystopovat původní prokletí mezi Danielem a jí.
Pak ho musela zničit.
Ostatní zalapali po dechu, když manipulovala s Vyhlašovatelem.
"Kde ses naučila, jak na to?" zašeptal Daniel.
Luce zavrtěla hlavou. Její vysvětlení by ho jen zmátlo.
"Lucindo!" Poslední co slyšela byl jeho hlas, který volal její pravé jméno. Divné. Dívala se mu přímo do vyděšené tváře, ale neviděla, že by se jeho rty pohybovaly. Její mysl jí klamala.
"Lucindo!" vykřikl ještě jednou hlasem plným strachu těsně předtím, než se Luce po hlavě vrhla do lákavé temnoty.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře