2.kapitola

17. prosinec 2011 | 02.05 |
› 

 kapitola 2

SESLÁN NEBEM
Moskva - 15.října 1941
"Lucindo!" vykřikl Daniel znovu, ale bylo příliš pozdě. Byla pryč. Sotva se stačil objevit v bezútěšné sněhem pokryté krajině. Uviděl za sebou záblesk světla a cítil teplo požáru v okolí, ale jediné co ho zajímalo, byla Luce. Rozběhl se k ní z rohu ulice. Vypadala drobně v něčím ošuntělém kabátě. Byla vyděšená. Sledoval, jak otevírá stín a pak-
"Ne!"
Bomba spadla na budovu za ním. Země se zachvěla. Ulice se otřásla. Vzduch byl najednou plný směsi skla, oceli a betonu, která začala po chvíli pršet na zem. Po tom bylo na ulici mrtvolné ticho. Ale Daniel si toho sotva všimnul. Jen stál nevěřícně mezi troskami.
"Půjde dál do minulosti," zamumlal a oprášil si prach z ramen.
"Půjde dál do minulosti," řekl někdo.
Ten hlas. Jeho hlas. Ozvěna?
Ne, to bylo na ozvěnu až příliš blízko. A příliš jasné na to, aby to byly jen jeho myšlenky.
"Kdo to řekl?" Prošel kolem sutin, kde byla Luce.
Ozvaly se dva vzdechy.
Daniel čelil sám sobě. Jen ne tak úplně sobě - spíš jeho mladší verzi, o něco méně cynické verzi sama sebe. Ale v jaké době byl? A kde byl?
"Nedotýkejte se!" zakřičel na ně Cam. Byl oblečený v důstojnické uniformě, ve vojenských botách a obyčejném černém kabátě. Při pohledu na Daniela jeho oči zazářily.
Nevědomky se k sobě oba Danielové blížili. Opatrně kolem sebe kroužili ve sněhu v kruhu. Teď couvli.
"Drž se ode mě dál," varoval mladší Daniel toho staršího. "Je to nebezpečné."
"Já to vím," vyštěkl Daniel. "Nemyslíš si, že to vím?" Jen být k němu takhle blízko mu obracelo žaludek naruby. "Už jsem tu byl předtím. Jsem ty."
"Co chceš?"
"Já-" Daniel se rozhlédl kolem sebe a snažil se zorientovat. Po tisících let jeho života, lásky k Luce a jejího stálého ztrácení, se jeho vzpomínky staly jen útržkovitými. Bylo pro něj těžké vybavit si minulost. Ale tohle nebylo tak dávno. Na tohle místo si vzpomínal. Opuštěné město. Sníh na ulicích. Oheň na nebi.
Musela to být jedna z válek.
Ale tady - bylo na ulici místo, kde byl sníh roztátý. Tmavý kráter v bílém moři. Daniel klesl na kolena a sáhl na tmavý kruh popela na zemi. Zavřel oči. Vzpomněl si, jak mu tady umřela v náručí.
Moskva. 1941.
Tak tohle bylo to, co dělala - vracela se do svých minulých životů. Doufala, že to pochopí. Pravda ale byla, že nebyl žádný smysl nebo důvod pro její stále se opakující smrt. Daniel to věděl líp, než kdokoliv jiný.
Byly tu ale životy, kdy se jí snažil uvrhnout do světla v naději, že to něco změní. Někdy doufal, že jí udrží naživu dýl, i když to nikdy nefungovalo. Někdy -jako během obléhání Moskvy- se rozhodl poslat jí na cestu rychleji.

Ušetřit jí. Tak, aby byl jeho polibek to poslední, co ve svém životě ucítí.

A to byly životy, které za sebou ve věčnosti nechávaly ty největší stíny. To byly životy, které vystupovaly a táhly k sobě Luce, když vstoupila do Vyhlašovatele stejně, jako k sobě táhne magnet železné piliny. Ty životy, kdy jí odhalil co potřebovala vědět, i když věděl, že jí to zničí.
Stejně jako její smrt v Moskvě. Moc dobře si na to vzpomínal a cítil se hloupě. Zašeptal jí odvážná slova, a dal jí hluboký polibek. Když umírala, měla na tváři blažený výraz. Nic to nezměnilo. Její konec byl stejný jako vždy.
A Danielovi bylo potom úplně stejně: Byl nešťastný. Bez nálady. Prázdný. Deprimovaný. Neutišitelný.
Gabbe vykročila z kopy sněhu a došla ke kruhu popela, kde zemřela Luschka. Její opeřená křídla v noci zářila a kolem těla měla třpytivou auru, když se hrbila nad sněhem. Plakala.
Zbytek z nich k němu taky přišlo blíž: Cam. Roland. Molly. Arriane.
A Daniel, z dřívějška, doplnil jejich nesourodou skupinu.
"Jestli tu jsi proto, abys nás před něčím varoval," řekla Arriane, "řekni co musíš a pak běž." Její barevná křídla byla složená a vypadala skoro ochranářsky. Stoupla si před Daniela, který vypadal trochu zeleně.
Pro anděly bylo nezákonné a nepřirozené komunikovat s jejich dřívějším já. Daniel se cítil promrzlý a slabý. Jestli to bylo kvůli tomu, že se musel znovu vrátit do minulosti, kde zemřela Luce nebo proto, že byl tak blízko u jeho minulého já, to nemohl říct.
"Varovat nás?" ušklíbla se Molly a obešla Daniela kolem dokola. "Proč by Daniel Grigori sešel ze své cesty, aby nás varoval?" Protáhla obličej a ušklíbla se. Za ní byly vidět její křídla barvy mědi. "Ne, vzpomínám si na to, co má za lubem - tohle jeho skákání staletími. Stále jen hledá, ale vždycky přijde pozdě."
"Ne," zašeptal Daniel. To nemohla být pravda. Vydal se za ní, aby jí chytil a taky se mu to povede.
"Chtěla se tě zeptat," řekl Danielovi Roland, "co se stalo, že tě to přivedlo sem? Odkud přicházíš?"
"Skoro jsem zapomněl," řekl Cam a masíroval si spánky. "Je tu kvůli Lucindě. Ztratila se v čase." Obrátil se k Danielovi a zvedl na něj obočí. "Možná, že teď konečně odhodíš svou hrdost a požádáš o pomoc."
"Nepotřebuju pomoc."
"Vypadá to, jako kdybys jí potřeboval," ušklíbl se Cam.
"Nepleť se do toho," odplivl si Daniel. "Později nám způsobíš až moc problémů."
"Ach, to je super." Cam zatleskal. "Dal si mi něco, na co se můžu těšit."
"Tohle je nebezpečná hra, kterou hraješ, Danieli," řekl Roland.
"Já vím."
Cam se temně, zlověstně zasmál. "Tak. Konečně jsme u konce hry, viď?"
Gabbe polkla. "Takže ... se něco změnilo?"
"Ona na to přišla!" řekla Arriane. "Otevřela Vyhlašovatele, vkročila do něj a je stále naživu!"
Danielovi oči fialově zazářily. Odvrátil se od nich a díval se na zbytky kostela. První místo, kde uviděl Luschku. "Nemůžu tu zůstat. Musím ji chytit."
"No, podle toho, co si pamatuju," řekl Cam tiše, "se ti to nikdy nepodaří. Minulost je už napsaná, bratře."
"Tvoje minulost možná. Ale ne moje budoucnost." Daniel nemohl jasně myslet. Křídla ho na zádech pálila. Dolehla na něj jeho bolest. Byla pryč. Ulice byla prázdná. Nikdo jiný se o to nestaral.
Narovnal se v ramenou a pak je s povzdechem nechal znovu klesnout. Tam. Ta lehkost. Ta nejčistší svoboda. Teď mohl myslet jasněji. To, co potřeboval byla chvíle o samotě. Se svým druhým já. Věnoval Danielovi pohled a pak vzlétl k obloze.
O chvíli později uslyšel zvuk: stejný, jako když někdo roztahuje křídla, mladší křídla, a vzlétává ze země dole k obloze.
Daniel brzy chytil svoje druhé já na nebi. "Kam?"
Beze slova se usadili na římse v třetím patře poblíž rybníka Patriarcha. Bylo to naproti oknu Luce, které používali, aby sledovali, jak spí. Jeho vzpomínky byly sice neúplné, ale slabá vzpomínka na Luce ležící pod dekou stále ještě vysílala do Danielových křídel teplé mrazení.
Oba byli temní. Ve vybombardovaném městě bylo smutné a ironické, že její dům byl ušetřený, i když ona ne. Stáli mlčky v chladné noci a pečlivě složili svá křídla na záda, aby třeba nedošlo k náhodnému kontaktu.
"Jak se pro ní vyvíjí věci v budoucnosti?"
Daniel si povzdechl. "Dobrá zpráva je, že je v jejím životě něco jiného. Prokletí bylo nějak ... změněné."
"Jak?" Daniel vzhlédl a i ve tmě byla vidět naděje, která se mu odrážela v očích. "Chceš tím říct, že v tamtom životě ještě neuzavřela smlouvu?"
"Myslíme si, že ne. To je součást toho všeho. Zdá se, že se otevřely nějaká zadní dvířka a to jí dovoluje žít déle, než bylo obvyklé-"
"Ale to je tak nebezpečné." Daniel mluvil rychle, zběsile, chrlil na něj stejné věci, které se mu honily hlavou poslední noc na Sword&Cross, když si uvědomil, že je to tentokrát jiné. "Mohla by zemřít a už se nevrátit. To by mohl být konec. Každá jednotlivá věc je součástí jedné dlouhé linie."
"Já vím."
Daniel umlknul a uklidnil se. "Mrzí mě to. Samozřejmě, že to víš. Ale ... otázka je - ví, proč je tenhle život jiný?"
Daniel se podíval na svoje prázdné ruce. "Jeden ze Starších Zhsmaelimů jí vyslýchal ještě předtím, než se Luce dozvěděla o své minulosti. Lucindě došlo, že se všichni pozastavují u toho, že není pokřtěná ... ale je toho ještě tolik, co neví."
Daniel přistoupil k okraji střechy a podíval se do tmavého okna. "Takže co je ta špatná zpráva?"
"Obávám se, že je toho hodně, co nevím. Nemůžu předpovídat následky svého útěku zpátky do minulosti, pokud se mi jí nepodaří najít a zastavit jí dřív, než bude příliš pozdě."
Dole na ulici zazněly sirény. Nálety byly u konce. Brzy začnou Rusové pročesávat město a hledat přeživší.
Daniel se probíral kousky jeho paměti. Šla dál do minulosti - ale do jakého života?
Otočil se a tvrdě se podíval na své starší já. "Taky vzpomínáš, viď?"
"Takže ... ona se vrací?"
"Jo. Ale jak daleko do minulosti?" Mluvili současně a zírali na temnou ulici.
"A kde se zastaví?" řekl Daniel náhle a odstoupil od kraje. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. "Luce je teď jiná. Ona je-" Skoro ji mohl cítit. Čisté, nevinné světlo, podobné slunci. "Něco zásadního se změnilo. Konečně máme reálnou šanci. A já - nikdy jsem nebyl víc šťastný ... a nikdy jsem se tak strašně nebál." Otevřel oči a byl překvapený, když Daniel přikyvoval.
"Danieli?"
"Ano?"
"Na co čekáš?" zeptal se Daniel s úsměvem. "Jdi pro ní."
A s tím Daniel otevřel Vyhlašovatele, který byl u střechy a vstoupil dovnitř.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře