4.kapitola

17. prosinec 2011 | 02.06 |
› 

 kapitola 4

ČAS ZAHOJÍ VŠECHNY RÁNY
Miláno, Itálie - 25.květen 1918
Daniel byl obezřetný a napjatý, když vycházel z Vyhlašovatele.
Nebyl zvyklý na to, rychle se zorientovat v nové době a místě. Nevěděl kde byl, nebo co by měl dělat. Věděl jen, že minimálně jedna verze Luce byla někde v okolí a nejspíš potřebovala jeho pomoc.
Byl v bílém pokoji. Před ním byly bílé pokrývky, bílé rámy oken a zářivě bílé slunce, které procházelo okny dovnitř. Na okamžik byl všude klid. Pak ho zaplavily jeho vlastní vzpomínky.
Miláno.
Byl zpátky v nemocnici, kde dřív pracovala jako sestra během První krvavé války. Tam v posteli v rohu byl Traverti - jeho spolubydlící ze Salerna, který po cestě do jídelny šlápl na pozemní minu. Obě nohy měl spálené a zlámané. Byl ale tak okouzlující, že mu všechny sestry potají nosily láhve whiskey. Vždycky měl pro Daniela nějaký vtip. A tam, na druhé straně místnosti, byl Max Porter. Brit se spáleným obličejem, který nikdy nevydal ani hlásku, dokud nezačal křičet, jako kdyby se rozpadal na kusy, když mu sundávali obvazy.
Právě teď byli oba muži, kteří s ním sdíleli pokoj, v uměle vyvolaném spánku pod vlivem morfia. Ve středu místnosti byla postel, kde ležel potom, co byl zasažený kulkou do krku poblíž fronty Piave River. Byl to hloupý útok; a oni vkročili přímo do jeho středu. Daniel ale narukoval do války jen kvůli tomu, že byla Lucia zdravotní sestra. Takže pro něj to bylo dobré. Promnul si místo, kam ho zasáhla kulka. Cítil tu bolest, jako kdyby se to stalo včera.
Daniel tam zůstal tak dlouho, dokud se neuzdravil a lékaři byli ohromeni tím, že neměl ani jizvu. Dnes měl krk hladký a bezchybný, jako kdyby ho nikdy nepostřelili. Za ta léta byl Daniel zbitý, týraný, vyhozený z balkonu, postřelený do krku, do břicha a do nohy, mučen žhavým uhlím a tažený přes město asi tuctem ulic. Ale po podrobném studiu každého centimetru jeho kůže, byly viditelné jenom dvě malé jizvy: dvě jemné bílé čáry nad jeho lopatkou, kde jsou k jeho tělu připojená křídla.
Všichni padlí andělé měli tyhle jizvy, když získali svá lidská těla. Svým způsobem byly jizvy způsob, jak se mohli navzájem rozeznat.
Většina ostatních si libovala v jejich imunitě proti jizvám. No, s vyjímkou Arriane, ale její jizva na krku byl jiný příběh. Cam, ale i Roland svedli ty nejstrašnější bitvy snad se všemi na Zemi. Samozřejmě, že se nikdy nenechali zabít, ale zdálo se, že mají rádi, když jsou úplně rozmlácení. Věděli, že za pár dní budou vypadat zase bezchybně.
Pro Daniela byla jeho existence bez jizev jen další důkaz, že neměl osud ve svých rukách. Nic co udělal nikdy nemělo žádné důsledky. Tíha vlastní marnosti byla zdrcující, zvlášť když šlo o Luce. A náhle si vzpomněl, že ji tu v roce 1918 vlastně viděl. A vzpomněl si na svůj útěk z nemocnice. Byla jen jedna věc, na které mohly být zanechány jizvy - na jeho duši.
Byl zmatený, když jí předtím uviděl - stejně zmatený, jako byl teď.

V té době si myslel, že nebyl žádný způsob, jak by smrtelná Lucinda mohla být schopná tohle udělat - procházet časem a navštěvovat své staré já. Nebyl žádný způsob, jak by to mohla přežít. Teď Daniel samozřejmě věděl, že se něco v životě Lucindy Price změnilo, ale co to bylo? Začalo to s jejím nedostatkem na smlouvě s nebem, ale bylo na tom něco víc - proč na to nemohl přijít? Znal pravidla a kritéria prokletí tak, jako nic jiného, tak jak bylo možné, že mu odpověď stále unikala-

Luce. Musela provést tyhle změny ve své vlastní minulosti. Když si to uvědomil, jeho srdce pokleslo. Muselo se to stát během jejího průchodu Vyhlašovateli. Samozřejmě, musela něco změnit, aby tohle všechno bylo možné. Ale kdy? Jak? Daniel do ničeho z toho nemohl zasahovat.
Musel jí najít tak, jak to vždycky sliboval. Ale musel taky zajistit, aby se jí podařilo udělat cokoliv, co udělat musela, aby změnila svou minulost, a mohla se znovu stát Lucindou Price- jeho Luce.
Možná, že kdyby se mu jí podařilo chytit, mohl by jí pomoct. Mohl by jí vést v okamžiku, kdy by pro všechny změnila pravidla hry. Jen tak tak jí minul v Moskvě, ale teď jí našel v tomhle životě. Musel jen přijít na to, proč byla zrovna tady. Vždycky tu byl nějaký důvod. Něco, co jí přitáhlo právě sem. Bylo to někde v hlubokých záhybech její paměti -
Och.
Jeho křídla ho začala pálit. Zastyděl se. Tenhle život v Itálii byl temný a její smrt byla opravdu ošklivá. Nikdy se nepřestal obviňovat z toho, jakým příšerným způsobem tady skončil její život.
Ale tohle bylo stovky let po tom životě. Jednalo se o nemocnici, kde se poprvé setkali, když byla Lucia tak mladá, krásná, nevinná a lákavá až mu to bralo dech. Tady se do něj okamžitě a naprosto zamilovala. Ačkoliv byla příliš mladá na to, aby jí Daniel dal najevo, že její lásku opětuje, nikdy neodrazoval její náklonnost k němu. Měla ve zvyku vklouznout svou rukou do té jeho, když se procházeli pod pomerančovníky na náměstí Piazza della Rupubblica, ale když jí stiskl ruku nazpátek, začervenala se. Vždycky ho donutilo zasmát se tomu, jak mohla být v jednu chvíli tak smělá a hned potom tolik plachá. Říkala mu, že chce, aby si jí jednou vzal.
"Jsi zpátky!"
Daniel se otočil. Neslyšel, že by se otevřely dveře. Lucie vyskočila, když ho uviděla. Zářila, a ukazovala mu perfektní řadu drobných bílých zubů. Její krása mu brala dech.
Co tím myslela, že se vrátil? Ach, jeho minulé já se vlastně schovalo před Luce, kvůli tomu, že měl strach, aby jí náhodou nějakou nešťastnou náhodou nezabil. Nebylo mu dovoleno prozradit jí, co po něm chtěla vědět; musela na to přijít sama. Kdyby jí třeba i jen něco naznačil, prostě by vzplanula. Kdyby tu zůstal, naléhala by na něj a on by jí možná byl donucený říct pravdu ... a to se nedovážil.
A tak jeho minulé já uteklo. Teď už byl nejspíš v Bologni.
"Jsi v pořádku?" zeptala se ho Lucia a přistoupila k němu. "Opravdu by sis měl znovu lehnout. Tvůj krk-" Natáhla ruku a dotkla se místa, kde byl před více než devadesáti lety postřelen. Její oči se rozšířily a ona odtáhla ruku. Zavrtěla hlavou. "Myslela jsem - Přísahala bych, že-"
Začala si ovívat tvář hromadou složek, které měla v ruce. Daniel jí vzal za ruku a vedl ji k okraji postele, kde se oba posadili. "Prosím," řekl, "můžeš mi říct, byla tu dívka-"
Dívka stejná jako ty.
"Doria?" zeptala se Lucia. "Tvoje ... přítelkyně? S velmi krátkými vlasy a legračníma botama?"
"Ano." Daniel vydechl. "Můžeš mi ukázat, kde je? Je to velmi naléhavé."
Lucia zavrtěla hlavou. Nemohla odtrhnout oči od jeho krku.
"Jak dlouho jsem tu byl?" zeptal se jí.
"Přijel jsi včera večer," řekla. "Ty si to nepamatuješ?"
"Mám to rozmazané," zalhal jí Daniel. "Musel jsem se praštit do hlavy."
"Byl jsi velmi těžce raněn." Kývla. "Sestra Fiero si nemyslela, že to zvládneš, dokud ráno nepřišel doktor a-"
"Ne," vzpomněl si. "To si nemyslela."
"Ale ty jste to zvládnul a my jsme byli všichni rádi. Myslím, že s tebou Doria zůstala celou noc. Pamatuješ si to?"
"Proč by to dělala?" řekl Daniel ostře a tím Lucii překvapil.
Ale samozřejmě, že s ním Luce zůstala. Daniel by udělal to samé.
Po jeho boku si Lucia odfrkla. Rozrušilo jí, že byl kvůli tomu naštvaný. Položil jí ruku kolem ramen. Téměř okamžitě ucítil závrať. Bylo tak snadné zamilovávat se do ní každou vteřinu její existence! Trochu se od ní odtáhl, aby se mohl soustředit.
"Víš, kde teď je?"
"Odešla." Lucia se kousla nervózně do rtu. "Když jsi odešel, byla rozrušená a najednou někam zmizela. Ale nevím kam."
Takže znovu utekla. Jaký blázen Daniel byl, trmácel se časem, zatímco Luce jím závodila. Musel ji chytit, i když; možná by jí mohl pomoct nasměrovat na okamžik, kde by mohla udělat všechny ty změny. Pak by jí už nikdy neopustil, a dohlédnul by na to, aby se jí nic nestalo. Jen by byl s ní a navždy jí miloval. Vyskočil z postele. Už byl u dveří, když k němu mladá dívka natáhla ruku, aby ho zastavila.
"Kam jdeš?"
"Už musím jít."
"Za ní?"
"Ano."
"Ale měl bys tu zůstat o trochu dýl." Její dlaň byla v té jeho vlhká. "Doktoři říkali, že potřebuješ trochu odpočinku," řekla tiše. "Já nevím co to se mnou je. Já prostě jen nesnesu, pokud teď odejdeš."
Daniel se cítil hrozně. Přitiskl si její drobnou ruku na srdce. "Sejdeme se znovu."
"Ne," zavrtěla hlavou. "Můj otec to řekl, i můj bratr a pak šli do války a zemřeli. Nemám už nikoho. Prosím, neodcházej."
Nemohl to snést. Ale jestli ji chtěl někdy znovu najít, tak tohle byla jeho jediná šance.
"Až válka skončí, ty a já se znovu setkáme. Jednou v létě pojedeš do Florencie a až budeš připravená, najdeš mě v zahradách Boboli-"
"Co bych tam dělala?"
"Hned za palácem Pitti, na konci Spider Lance, kde kvetou hortensie. Hledej mě tam."
"Musíš mít horečku. To je šílené!"
Přikývl. Věděl, že bylo. Nenáviděl to, že neexistuje jiná alternativa, než poslat tuhle nádhernou, sladkou dívku na tak příšernou cestu. Musela jít do těch zahrad, stejně jako Daniel teď musel jít za Lucindou.
"Budu tam, čekat na tebe. Věř v to."
Když jí políbil na čelo, její ramena se začala otřásat v tichých vzlycích. Proti všem svým instinktům se Daniel odvrátil a vrhl se do Vyhlašovatele, který by ho mohl vzít zpátky.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře