5.kapitola

17. prosinec 2011 | 02.07 |
› 

 kapitola 5

MIMO VYTYČENOU CESTU
Helston, Anglie - 18.června 1854
Luce prolétla Vyhlašovatelem rychle jako auto, které se dostalo mimo rychlostní kontrolu.
Narážela a strkala do jeho temných stran. Měla pocit, jako kdyby jí někdo hodil dolů odpadní rourou. Nevěděla kam míří a co tam najde. Přišlo jí, že byl tenhle Vyhlašovatel užší a míň poddajný, než ten minulý. Byl plný mokrého větru, co jí šlehal do tváří, když se nořila stále hlouběji do temného tunelu.
Krk měla ještě vyschlý a její tělo bylo stále unavené z nedostatku spánku v nemocnici. Při každém kroku se cítila víc ztracená a nejistá.
Co dělala v tomhle Vyhlašovateli?
Zavřela oči a snažila se naplnit svou mysl myšlenkami na Daniela: silné sevření jeho rukou, intenzivní záře v jeho očích, jak se výraz v jeho tváři změnil pokaždé, když vstoupila do místnosti. Dokonalý pocit, když byla zabalená v jeho křídlech. Když byly tak vysoko, že se jí zdál svět i její starosti hrozně vzdálené.
Jak pošetilé od ní bylo, když utekla! Tu noc v zahradě se jí zdálo krokování Vyhlašovatelem jako ta správná věc a taky jako to jediné, co mohla udělat. Ale proč? Proč to udělala? Jaký hloupý nápad jí to donutil udělat? Tehdy to vypadalo jako dobrý tah? A teď byla daleko od Daniela a od každého, na kom jí záleželo. A všechno to byla její vina.
"Ty jsi takový idiot!" zakřičela do tmy.
"Hej ty," ozvalo se. Byl to chraplavý a tupý hlas. Zdálo se jí, že přichází z místa hned vedle ní. "Není třeba se urážet!"
Luce ztuhla. Nikdo přece nemůže být v té naprosté tmě jejího Vyhlašovatele. Je to tak? Musí slyšet věci, které tak ve skutečnosti nejsou. Postupovala dopředu rychleji.
"Zpomal, ano?"
Zadržela dech. Ten hlas zněl nesrozumitelně a vzdáleně, jako kdyby někdo mluvil ze stínu. Ne, někdo tu byl. S ní.
"Haló," zavolala a těžce polkla.
Žádná odpověď.
Vítr sílil. Bičoval jí do tváře a ozýval se jí v uších. Klopýtala ve tmě vpřed. Měla stále větší a větší strach. Až nakonec zvuk, který slyšela zeslábl a byl nahrazen jiným zvukem. Neutichajícím šumem. Něco, jako vlny, které se tříští v dálce.
Ne, ten zvuk byl příliš stabilní na to, aby to byly vlny, pomyslela si Luce. Vodopád.
"Řekl jsem, abys zpomalila." Luce sebou trhla. Ten hlas byl zpět. Centimetr od jejího ucha. Držel s ní krok, zatímco běžela. Tentokrát to ale znělo rozzlobeně.
"Nic se nenaučíš, když svojí minulostí proletíš tak rychle."
"Kdo jsi? Co po mě chceš?" zakřičela. "Vypadni!"
Narazila tváří do něčeho studeného a tvrdého. Šum vodopádu jí ohlušil. Byl dost blízko, že cítila, jak jí kapky vody dopadají na kůži. "Kde to jsem?"
"Jsi tady. Jsi ... na Pauze. Už jsi někdy slyšela o tom, zastavit se přivonět si k pivoňkám?"
"Myslíš růže." Luce kolem sebe ve tmě cítila štiplavý zápach nějakých minerálů. Nebyl nepříjemný, ani neznámý, jen matoucí. Uvědomila si, že ještě nevystoupila z Vyhlašovatele. Kolem ní nebyl žádný život, což mohlo znamenat jenom jedno -
Stále byla uvnitř.
Byla tam příšerná tma, ale její oči si na ní začaly zvykat. Vyhlašovatel měl formu jakési malé jeskyně. Podlaha byla ze stejného chladného kamene, jako stěny, po kterých depresivně stékal proud vody. Vodopád, který slyšela, byl někde nahoře.
A pod ní? Deset metrů kamenné římsy a pak už nic. Jen tma.
"Nemám nejmenší tušení, jak jsi tohle udělal," zašeptala Luce sama pro sebe.
"Co?" zeptal se chraplavý hlas.
"Zastavit ve Vyhlašovateli," řekla. Nemluvila přímo s ním a stále ho neviděla. Ale skutečnost, že se tu nakonec zastavila, ať už byla kdekoliv, a že tu byla s ním, ať už to byl kdokoliv - byla určitě důvod k panice.
Ale přesto si nemohla pomoct a obdivovala okolí. "Nevěděla jsem, že takové místo existuje. Místo, které je mezi dvěma světy."
Nevzrušeně si odfrkl. "Dala by se napsat celá kniha o tom, co ještě nevíš, holka. Ve skutečnosti - myslím, že by jí někdo měl napsat. Ale to sem nepatří." Chraptivě zakašlal. "A myslel jsem pivoňky, jen tak mimochodem."
"Kdo jsi?" Luce se posadila a opřela se zády o zeď. Doufala, že si majitel hlasu nevšimne, jak se jí třásly nohy.
"Kdo? Já?" zeptal se. "Já jsem jenom ... já. Jsem prostě tady."
"Dobře ... a co tu děláš?"
"Och, vždyť víš, poflakuju se." Odkašlala si a znělo to, jako když někdo třepe s kameny. "Líbí se mi tady. Je to tu hezké a klidné. Někteří z těchhle Vyhlašovatelů můžou být takové malé zoo. Ale ne tvoje, Luce. Ještě ne."
"Jsem zmatená." Víc, než zmatená. Luce byla vystrašená. Měla by vůbec mluvit s tímhle cizincem? Jak mohl vědět, jak se jmenuje?
"Z větší části jsem jen tvůj obyčejný pozorovatel. Ale někdy cestujícím i naslouchám." Jeho hlas se blížil, což donutilo Luce se chvět ještě víc. "Jako tebe. Jsem tu ve chvílích, když potřebují cestující mé rady. Byla už jsi u vodopádu? Velmi malebné místo. A navíc, vodopády padají velmi hluboko."
Luce zavrtěla hlavou. "Ale ty jsi říkal, že je to můj Vyhlašovatel? Záznam o mé minulosti. Tak proč bys-"
"Fajn! Pro - miň!" Hlas sílil a byl rozčílený. "Ale můžu ti položit otázku: Pokud jsou ti tunely tvé minulosti tak drahé, tak proč necháváš své Vyhlašovatele dokořán, aby mohl dovnitř skočit celý svět? Hmm? Proč je prostě nezamkneš?"
"Já nechtěla jsem, um ..." Luce netušila, že je nechala dokořán. A netušila, že by Vyhlašovatelé mohli být dokonce i zamčené.
Slyšela malé zašustění, jako kdyby někdo hodil do kufru boty nebo oblečení, ale pořád nic neviděla. "Vidím, že ti moje přivítání už bohatě stačilo. Nebudu tu ztrácet čas." Hlas zněl najednou vzdáleně. A pak se ozvalo tiše z dálky: "Sbohem."
Hlas zmizel ve tmě. Uvnitř Vyhlašovatele bylo opět skoro úplné ticho. Slyšela jen měkké šplouchání vodopádu nad ní. Jen zoufalý tlukot svého srdce.
Jen na okamžik nebyla sama. I když jí jeho hlas znervóznil a vystrašil, alespoň na chvíli ... nebyla sama.
"Počkej!" zavolala a zvedla se na nohy.
"Ano?" hlas byl zpátky u ní.
"Nechtěla jsem tě vykopnout," řekla. Z nějakého důvodu nebyla připravená na to, aby ten hlas jen tak zmizel. Něco na něm bylo. Znal jí. Řekl jí jménem. "Jen jsem chtěla vědět, kdo jsi."
"Oh, do pekla," řekl trochu veseleji. "Můžeš mi říkat ... Bille."
"Bille," opakovala. Mžourala, aby v slabém osvětlení viděla víc, než jen jeskyně kolem ní. "Jsi neviditelný?"
"Někdy. Ne vždy. Nemusím být, když nechci. Proč? Byla bys raději, kdybys mě viděla?"
"Mohlo by to udělat věci o trochu míň zvláštními."
"Neznamená to tedy, že záleží na tom, jak vypadám?"
"No-" začala Luce.
"Takže" -jeho hlas zněl, jako kdyby se usmíval- "jak chceš, abych vypadal?"
"Já nevím." Luce si přešlápla. Zeď byla vlhká od kapek z vodopádu. "Je to fakt jenom na mě? Jak vypadáš, když jsi sám sebou?"
"Mám řadu podob. Pravděpodobně bys chtěla, abych začal s něčím roztomilým. Mám pravdu?"
"Myslím, že-"
"Dobře," zamumlal hlas. "Huminah huminah huminah hummm."
"Co to děláš?" zeptala se Luce.
"Snažím se zhmotnit mojí tvář."
Objevil se záblesk světla. Výbuch, díky kterému by Luce pravděpodobně upadla na zem, kdyby hned za ní nebyla zeď. Blesk zhasnul, až se objevila jen malá koule chladného bílého světla. Díky jeho osvětlení viděla šedou kamennou podlahu pod svýma nohama, kamennou zeď, která se rozprostírala za ní a i vodu, která jí stékala po tváři. A ještě něco:
Na zemi před ní stál malý chrlič.
"Ta-da!" řekl. Byl asi půl metru vysoký. Malé ruce měl přikrčené a sahaly mu až ke kolenům. Jeho kůže měla barvu kamene - on by kámen - ale když na ní zamával, viděla, že je tak ohebný, jako kdyby byl z masa a svalů. Vypadal jako socha, která bývá na střeše katolického kostela. Nehty na nohou a na rukou měl špičaté a připomínaly malé drápky. Uši měl špičaté a v jednom měl malou kamennou náušnici. Z horní části čela, které bylo vrásčité, mu vystupoval malý rohovitý výběžek. Jeho velké rty byly stažené do grimasy, díky které vypadal jako velmi staré dítě.
"Takže tohle jsi ty, Bille?"
"Jo, to jsem," řekl. "Já jsem Bill."
Bill byl podivín, ale určitě ne někdo, koho by se měla bát. Luce ho obešla v kruhu a všimla si hrbolatých vyvýšenin, které mu vystupovaly z hřbetu. A malá šedivá křídla měl zastrčená za zády tak, že se lehce dotýkala.
"Tak co myslíš?" zeptal se.
"Výborně," řekla rozhodně. Stačil jí jeden pohled na pár křídel - i když Billových - aby jí to připomnělo, jak moc jí scházel Daniel. Chyběl jí tak, až jí z toho rozbolelo břicho.
Bill se zvedl. Bylo zvláštní vidět jeho paže a nohy, které byly vyrobeny z kamene, jak se pohybují, jako kdyby byly ze svalů.
"Tobě se nelíbí, jak vypadám. Umím to i líp," řekl a zmizel v dalším záblesku světla. "Drž se."
Další záblesk.
Před ní stál Daniel. Byl zahalený v zářícím fialovém světlu. Měl roztáhnutá svá obrovská nádherná křídla. Pokynul na ní, aby šla k němu. Natáhl k ní ruku a ona se zhluboka nadechla. Věděla, že je na tom něco divného. Že je uvnitř něčeho - jen si nemohl vzpomenout uvnitř čeho nebo s kým tam byla. Byla zmatená a její paměť plavala v temnotě. Ale na ničem z toho nezáleželo. Daniel tu byl. Chtělo se jí plakat štěstím. Vyšla k němu a vložila ruku do té jeho.
"Tak," řekl tiše. "Tohle je reakce, kterou jsem chtěl."
"Co?" zašeptala Luce zmateně. Něco začalo stoupat do popředí její mysli, říkalo jí to, aby se odtáhla. Ale Danielovi oči nedbaly jejího váhání. Nechala se k němu vtáhnout. Už zapomněla, jak chutnají jeho rty.
"Polib mě." Jeho hlas byl chraplavý a skřehotavý. Billův hlas.
Luce vyjekla a uskočila zpátky. Cítila se, jako kdyby jí někdo vytrhl z hlubokého spánku. Co se stalo? Jak si mohla myslet, že vidí Daniela v -
Billovi. Oklamal jí. Vytrhla se z jeho sevření. Objevil se blesk, když se změnil na velkou, bradavičnatou ropuchu. Zaskřehotal a dvakrát kuňknul. Pak skočil k prameni vody, která kapala dolů po stěně jeskyně. Jeho jazyk vystřelil do potoka.
Luce zhluboka dýchala a snažila se neukázat, jak jí tohle ovlivnilo. "Nech toho," řekla ostře. "Jen buď znovu chrličem. Prosím."
"Jak si přeješ."
Další blesk.
Bill se vrátil do své podoby s rukama zkříženýma na kolenou. Stále byl jako kámen. "Myslel jsem, že změníš názor," řekl.
Luce se odvrátila v rozpacích. Rozčílilo jí, že se zdálo, že si to užíval.
"Takže teď, když se zdá, že je všechno tak, jak má být," řekl a obešel jí, aby stál naproti ní a ona ho znovu mohla vidět, "co by ses chtěla dozvědět jako první?"
"Od tebe? Nic. Nemám ponětí, co tu ještě pořád děláš."
"Rozrušil jsem tě," řekl Bill a luskl jeho kamennými prsty. "Mrzí mě to. Jen jsem chtěl trochu poznat tvůj vkus. Vím, že máš ráda: Daniela Grigoriho a roztomilé chrliče." Znovu luskl prsty. "Nemáš ráda: žáby. Myslím, že už to mám. Teď už ode mě nemusíš očekávat žádné vylomeniny." Roztáhl svá křídla. Vzlétl a přistál jí na rameni. Byl těžký. "Jen triky z téhle branže," zašeptal.
"Nestojím o žádné triky."
"Ale no tak. Ani nevíš, jak uzamknout Vyhlašovatele před zlými lidmi. Nechceš vědět alespoň tohle?"
Luce zvedla obočí. "Proč bys mi pomáhal?"
"Nejsi první, kdo skáče do minulosti, víš, a každý potřebuje průvodce. Máš štěstí, žes natrefila na mě. Taky bys mohla narazit na Virgila-"
"Virgila?" zeptala se Luce. Vzpomněla si na angličtinu v druháku. "Jako toho chlapíka, který prováděl Danteho devíti kruhy Pekla?"
"Jo, to je on. Je stejný jako v knize. Strašně nudný. Mimochodem, ty a já zrovna teď neputujeme Peklem," vysvětlil jí s pokrčením ramen. "Je turistická sezóna."
Luce si vzpomněla na chvíli, kdy Luschka vzplála v Moskvě. Na surovou bolest, kterou cítila, když jí Lucia řekla, že Daniel zmizel z nemocnice v Miláně.
"Někdy to je jako peklo," řekla.
"To jen proto, že nám trvalo tak dlouho, než jsme se potkali." Bill natáhl svou kamennou ruku k té její.
Luce se nehýbala. "Takže, ehm, na jaké straně vlastně jsi?"
Bill hvízdl. "Copak ti nikdo neřekl, že je tohle všechno mnohem složitější? Že hranice mezi dobrem a zlem je rozmazaná tisíciletími svobodné vůle?"
"Já vím, ale-"
"Hele, jestli se budeš cítit líp, už jsi někdy slyšela o Vahách?"
Luce zavrtěla hlavou. "Je to taková parta, která monitoruje procházení Vyhlašovateli a ujišťuje se, že se cestující dostanou tam, kam chtějí. Jsou nestranní, takže nestojí ani na straně Nebe nebo Pekla. V pořádku?"
"Fajn." Přikývla Luce. "Takže ty patříš k Vahám?"
Bill mrkl. "Tak, už jsme skoro tam, takže-"
"Skoro kde?"
"V dalším životě, kam míříš prostřednictvím tohohle stínu, ve kterém jsme."
Luce přejela rukou po vodě, která stékala po zdech. "Tenhle stín -tenhle Vyhlašovatel- je jiný."
"Je jiný, protože jsi chtěla, aby byl. Pokud chceš odpočinek typu "jeskyně ve Vyhlašovateli", splní se ti to."
"Nechtěla jsem žádný odpočinek."
"Ne, ale potřebovalas ho. Vyhlašovatelé to poznají. Já jsem tu, abych ti z něj pomohl ven, záleží jen na tobě kdy." Malý chrlič pokrčil rameny a Luce uslyšela zvuk, jak proti sobě kleply dva kameny. "Uvnitř Vyhlašovatele není nic. Je tam prázdno, temná ozvěna tvojí minulosti. Každý z nich je jiný, přizpůsobuje se potřebám svých cestujících, když jsou uvnitř."
Bylo něco zvláštně divokého na myšlence téhle ozvěny minulosti Luce. To že věděly, co chce nebo co potřebuje líp, než ona sama. "Takže, jak dlouho lidi zůstávají uvnitř?" zeptala se. "Dny? Týdny?"
"Tady není čas. Ne takový, jaký si myslíš. Vyhlašovatelé ve skutečnosti vůbec neprochází reálným časem. Ale přesto, není dobré tu zůstávat moc dlouho. Mohla bys zapomenout kam jdeš a navždy se ztratit. Stát se poutníkem. A to je velmi ošklivá branže. Jsou to portály. Nikdy nesmíš zapomenout cíl své cesty."
Luce si opřela hlavu o vlhkou kamennou zeď. Nevěděla, co by si měla myslet o Billovi. "Tohle je tvoje práce. Sloužíš jako průvodce, uh, cestovatelům, jako jsem já?"
"Jistě. Přesně tak." Bill luskl prsty. Vyšla mu z nich jiskra. "Uhádlas."
"Proč chrlič jako ty dělá tuhle práci?"
"Promiň, já jsem hrdý na svou práci."
"Chci tím říct, kdo tě najímá?"
Bill chvíli přemýšlel. Točil svýma mramorovýma očima v důlcích. "Ber to tak, že tohle dělám jako dobrovolník. Jsem dobrý v cestování Vyhlašovateli. To je všechno. Není žádný důvod, proč bych nešířil mé zkušenosti dál." Obrátil se k ní a dlaní se poškrabal na své kamenné bradě. "Kam vlastně jdeme?"
"Kam jdeme..?" Luce se na něj zmateně podívala.
"Ty nemáš ani ponětí, viď?" Plácl se do čela. "Chceš mi říct, že jsi se sem dostala bez základních znalostí o krokování? Takže to, jak se dostaneš tam, kde nakonec skončíš, je pro tebe naprostou záhadou?"
"Jak jsem se to měla naučit?" řekla mu Luce. "Nikdo mi nic neřekl!"
Bill sletěl z jejího ramene a začal přecházet po kamenné římse. "Máš pravdu, máš pravdu. Musíme se vrátit k základům." Zastavil se před Luce a položil si své drobné ruce na tlusté boky. "Tak. Do toho: Co je to, po čem toužíš?"
"Chci ... být s Danielem," řekla pomalu. Bylo toho víc, ale nevěděla, jak to vysvětlit.
"Hm!" Billův výraz byl mnohem nejistější, než jeho velké obočí, kamenné rty a orlí nos, které vypadaly naprosto přirozeně. "Nedostatek v tvém argumentu je ale ten, Chytráku, že Daniel byl vedle tebe, když jsi zrovna skákala do svého minulého života. Nebo ne?"
Luce sklouzla po stěně dolů a sedla si. Pocítila silný příval lítosti. "Musela jsem odejít. Neřekl by mi nic o naší minulosti. Musela jsem si to zjistit sama."
Čekala, že se s ní bude Bill hádat, ale řekl prostě jen: "Takže mi tvrdíš, že tohle je tvůj cíl."
Luce cítila, jak jí přejel přes rty malý úsměv. Cíl. Líbilo se jí, jak to zní.
"Takže něco chceš. Vidíš?" Bill zatleskal. "Dobře. První věc, kterou bys měla vědět je ta, že jsou Vyhlašovatelé povoláni na základě toho, co se děje." Udeřil pěstí do své kamenné hrudi. "Jsou tak trochu jako malí žraloci, kteří jsou přitahováni tvými nejhlubšími touhami."
"Jasně." Luce si vzpomněla na stíny na Shoreline. Bylo to, jako kdyby si jí vybírali Vyhlašovatelé a ne naopak.
"Takže když chceš krokovat Vyhlašovatelem, který se před tebou chvěje, ve skutečnosti tě žádá, abys je zvedla. Jsou to tunely, které míří na místa, ve kterých touží být tvá duše."
"Takže ta dívka, kterou jsem byla v Moskvě a v Miláně a všechny další životy, které jsem zahlédla, než jsem věděla, jak procházet Vyhlašovatelem, jsem vlastně chtěla navštívit?"
"Přesně tak," řekl Bill. "Jen jsi to nevěděla. Vyhlašovatelé tě ale znali. Už jsi v tom lepší. Brzy bys měla začít cítit, jak se s nimi dělíš o vědomosti. Ať už jsou jakkoliv zvláštní, jsou tvojí součástí."
Každý z těchhle chladných temných stínů je její součástí? Začalo jí to dávat zvláštní a neočekávatelný smysl. To to vysvětlovalo. Už od začátku, i když to Luce děsilo, se nemohla zastavit před tím, aby jimi procházela. I když jí Roland varoval, že je to nebezpečné. Vyhlašovatelé se jí vždycky zdály jako otevřené dveře. Bylo možné, že jimi ve skutečnosti celou dobu byly?
Její minulost, i když zatím nepoznaná, byla někde venku a všechno co musela udělat, bylo projít těmi správnými dveřmi. Mohla vidět, kdo dřív byla a co jí táhlo k Danielovi, proč byla jejich láska zatracená a jak to všechno začalo a jak se postupně všechno časem měnilo. A co bylo nejdůležitější, jak by to mohlo v budoucnosti pokračovat.
"Jsme na dobré cestě. Někam směřujeme," řekl Bill, "ale teď, když víš, čeho jsi ty a tvoji Vyhlašovatelé schopni, příště, až se budeš chystat na krokování, musíš přemýšlet o tom, co chceš. A nemyslet na místa nebo čas. Prostě na tvůj cíl."
"Dobře." Luce pracovala na tom, aby uklidnila změť emocí, kterou v ní vyvolala jeho slova. Když to řekl nahlas, najednou to začalo dávat smysl.
"Proč to nezkusíme hned?"zeptal se Bill. "Jen pro praxi. Zkus si dát cíl a dovést nám tam, kam opravdu chceš jít. Přemýšlej o tom, co doopravdy chceš."
"Chápu," řekla pomalu.
"Dobře," řekl Bill. "Co dalšího chceš?"
Proudila jí nervozita, jako kdyby byla na pokraji něčeho opravdu důležitého. "Chci zjistit, proč jsme byli s Danielem prokletí. Chci zlomit tohle prokletí. Chci, aby mě přestal svojí láskou zabíjet tak, abychom mohli být konečně spolu. Doopravdy."
"Hej. Hej. Hej." Bill začal mávat rukama, jako když člověk uvízne na konci temné cesty. "Nebuď tak bláznivá. Tohle je už velmi dlouho trvající prokletí, kvůli kterému jsi tady. Ty a Daniel, to je jako ... já nevím, nemůžeš prostě jen tak lusknout prsty a vymanit se z toho. Musíš začít pomalu."
"Dobře," řekla Luce. "Fajn. Pak bych měla začít tím, že poznám jedno z mých minulých já. Přiblížit se k ní a vidět, jak se vyvíjí její vztah s Danielem. Uvidíme, jestli cítí to samé, co cítím já."
Bill přikyvoval. Jeho plnými rty se rozšířil nezvyklý úsměv. Vedl ji k okraji podlahy. "Myslím, že jsi připravena. Pojďme."
Pojďme? Ten chrlič půjde s ní? Z Vyhlašovatele do jejího minulého života? Ano, Luce by se hodila nějaká společnost, ale tohohle chlápka sotva znala.
"Přemýšlíš, proč bys mi měla věřit, viď?" zeptal se Bill.
"Ne, já-"
"Chápu," řekl a vznesl se do vzduchu před ní. "Jen mi musíš přijít na chuť. A to zvlášť ve srovnání se společností, na kterou jsi byla zvyklá. Nejsem rozhodně žádný anděl." Odfrkl si. "Ale můžu ti pomoct v tom, aby tahle cesta stála za to. Můžeme uzavřít dohodu, jestli chceš. Můžeš mě kdykoliv poslat do háje - stačí jen říct. Půjdu si svou cestou." Natáhl dlouhou ruku s drápy.
Luce se otřásla. Billova ruka byla pokrytá špinavou krustou s kamennými výběžky a lišejníkovými strupy. Vypadal jako zničená socha. Poslední věc, kterou chtěla udělat, bylo vzít to do vlastních rukou. Ale kdyby to neudělala, kdyby mu teď řekla, aby si šel vlastní cestou ...
Mohlo by jí být lépe s ním, než bez něj.
Podívala se na svoje nohy. Kousek od nich končila mokrá podlaha, pod kterou nebylo nic. Mezi jejíma botama, něco upoutalo její pozornost. Zdálo se, že je to nějaký kus třpytivé skály, který jí nutil zamrkat. Země se začala posouvat ... byla měkčí ... kymácela se jí pod nohama.
Luce se ohlédla. Zdálo se, že se kromě stěny jeskyně všechno rozpadalo. Klopýtala a balancovala na hraně. Země pod ní se trhala. Bylo to, jako když se začne ve velkých kusech odlamovat skála. Podlaha kolem ní mizela rychleji a rychleji, až na patách ucítila závan vzduchu a skočila-
A uchopila svou rukou tu Billovu s drápy. Ve vzduchu se chytili.
"Jak se odtud dostaneme?" vykřikla a pevně ho tiskla ve strachu z pádu do propasti, jejíž dno ani neviděla.
"Následuj své srdce." Bill se usmíval a vypadal klidně. "To tě nikdy nezradí."
Luce zavřela oči a myslela na Daniela. Přemohl jí pocit beztíže a ona zalapala po dechu. Když otevřela oči, stoupala skrz temnotu. Kameny v jeskyni se posunuly a spojily se do zlaté koule světla, která začala padat, až byla pryč.
Luce se podívala na Billa, který tam byl s ní.
"Jaká byla první věc, kterou jsem ti řekl?" zeptal se.
Luce zavzpomínala, jak se jí předtím zdálo, že jeho hlas zaplňuje celý prostor okolo ní.
"Říkal jsi, ať zpomalím. Že se nic nenaučím, když svojí minulostí proletím tak rychle."
"A?"
"Že to bylo celou dobu jen o tom, co jsem chtěla udělat, jen jsem zatím nevěděla, co to bylo."
"Možná to je důvod, proč jsi mě našla, když jsi to udělala," křikl Bill po větru. Šedá křídla se mu napnula, když se řítili dál. "A možná to je důvod, proč jsme skončili ... přímo ... tady."
Vítr se utišil. Statické šumění nahradilo ticho.
Luce nohama prudce dopadla na zem. Měla pocit, jako kdyby vyletěla z houpačky a přistála na trávníku. Byla venku z Vyhlašovatele. Vzduch tu byl teplý a trochu vlhký. Podle světla kolem ní by řekla, že se blížil soumrak.
Přistáli hluboko v poli. V husté, měkké, zářivě zelené trávě, která jí sahala až po lýtka. Tu a tam byly v trávě drobné, jasně červené plody lesních jahod. Před nimi tenká řada bříz označovala okraje trávníku udržovaného statku. Nedaleko za nimi stál obrovský dům.
Odtud rozeznávala bílé kamenné schody, které vedly k zadnímu vchodu. Bylo to velké honosné sídlo. Žluté růže ohraničovaly trávník na severní straně. Na východě bylo malé bludiště, které se táhlo podél železné brány. Ve středu byla zeleninová zahrádka. Na vysokých tyčích se houpaly fazole. V polovině dvora byla cesta z oblázků, která vedla k velkému nabílo natřenému altánku.
Luce měla na pažích husí kůži. Bylo to tímhle místem. Měla pocit, že už tu byla předtím. Tohle nebylo obyčejné déjà vu. Dívala se na místo, které pro ní a Daniela něco znamenalo. Napůl očekávala, že je tam teď uvidí, jak se objímají. Ale altán byl prázdný. Byl naplněný jen oranžovým světlem zapadajícího slunce.
Někdo zapískal tak, až nadskočila.
Bill.
Zapomněla, že byl s ní. Vznášel se ve vzduchu, takže měli hlavy na stejné úrovni. Mimo Vyhlašovatele byl ještě odpornější, než jí přišel na první pohled. S ohledem na jeho suché, šupinaté tělo, byl cítit silně plísní. Kolem hlavy mu bzučely mouchy. Luce se od něj odvrátila. Skoro začala litovat, že nezůstal neviditelný.
"Tak tohle teda přebilo tu válečnou zónu," řekl s pohledem upřeným na pozemek.
"Jak jsi věděl, kde jsem byla předtím?"
"Já jsem ... Bill." Pokrčil rameny. "Vím hodně věcí."
"Tak dobře, kde jsme teď?"
"Helston, Anglie," ukázal si drápem na hlavu a zavřel oči, "rok 1854." Sevřel si kamennou dlaň na prsou, jako kdyby chrlič přednášel svému žákovi historii. "Ospalé jižní město v hrabství Cornwall, jehož titul mu udělil sám král John. Kukuřice tu roste do výšky několika metrů. Řekl bych, že je to nejspíš kvůli letnímu slunovratu. Škoda, že jsme tu nebyli v květnu, mají tady festival Flóry. Tomu bys neuvěřila. Nebo možná jo! Tvoje minulé já vyhrálo dvakrát za sebou titul Kráska festivalu. Její otec je velmi bohatý. Ke svému bohatství se dostal díky obchodu s mědí-"
"To zní skvěle." Luce ho přerušila a vydala se po trávě dál. "Půjdu tam. Chci s ní mluvit."
"Počkej." Bill proletěl těsně vedle ní, když zamířila na ulici. Vlál jí pár centimetrů před obličejem. "Takhle? Tím nic nedokážeš."
Zamávl prstem v kruhu a Luce si uvědomila, že mluví o jejím oblečení. Byla ještě v úboru italské sestry, kterou měla během první světové války.
Popadl jem její dlouhé bílé sukně a zvedl jí nad kotníky. "Co to máš na sobě? To jsou Converse? Akorát se ti vysmějou." Mlaskl jazykem. "Jak jsi to beze mě vlastně všechny ty životy předtím mohla přežít..."
"Zvládla jsem to v pohodě, děkuju."
"Musíš udělat víc, než jen "zvládnout to", jestli tu chceš nějaký čas vydržet." Bill vyletěl zpátky do úrovně očí Luce a pak ji třikrát obletěl. Když se otočila a podívala se na něj, byl pryč. Ale o vteřinu později zaslechla jeho hlas. Zněl, jako kdyby přicházel z velké dálky. "Ano! Brilantní, Bille!"
Ve vzduchu v blízkosti domu se objevila černá tečka. Byla stále větší a větší, než začala Luce jasně rozeznávat Billovu kamennou vrásčitou kůži. Letěl k ní a v náruči měl nějaký balík.
Když k ní doletěl, zatahal jí za bok šatů. Ty se okamžitě roztrhly a sklouzly z jejího těla. Luce si objala rukama nahé tělo, ale ani ne o sekundu později ji přes hlavu přetáhl řadu spodniček.
Bill kolem ní létal jako vzteklá švadlena a uvázal jí pas do těsného korzetu, až se jí kostice zarývaly do těla v mnohých nepříjemných místech. Měla tolik spodniček, že i když stála, šustily ve větru.
Myslela si, že na tu dobu vypadala celkem dobře - dokud nepoznala zástěru, kterou měla uvázanou kolem pasu, přes její dlouhé černé šaty. Rukou si sáhla na vlasy a nahmatala bílou čepici služebné.
"Jsem služka?" zeptala se.
"Ano, Einsteine, jsi služka."
Luce bylo hloupé, že se cítila zklamaná. Panství bylo tak velké a zahrady tak kouzelné a ona věděla, že si jde jen za svým cílem, ale nemohla se procházet v téhle době jako skutečná viktoriánská dáma?
"Myslela jsem, že moje rodina byla bohatá."
"Rodina tvého minulého já byla bohatá. Nechutně bohatá. Uvidíš, až se s ní setkáš. Říkají jí Lucinda a myslí si, že je její jméno naprosto opovrženíhodné, jen tak mimochodem." Bill si sáhnul na nos a zvedl ho vysoko do vzduchu. Byla to celkem vtipná imitace snoba. "Je bohatá, to ano, ale ty má drahá, jsi jen vetřelec, co sem přicestoval časem, a který nezná způsoby téhle vysoké společnosti. Takže pokud nechceš skončit jako švadlena z Manchesteru, které by ukázaly dveře ještě předtím, než by si stačila promluvit s Lucindou, musíš tu být nenápadná. Jsi služka v kuchyni. Dívka, co servíruje na stůl. Co vyměňuje nočníky. Je to opravdu jen na tobě. Neboj se, budu se držet z cesty. Můžu zmizet mrknutím oka."
Luce zasténala. "A já tam mám prostě jen tak jít a předstírat, že tam pracuju?"
"Ne." Bill zakoulel kamenným očima. "Jdi a představ se paní domu, paní Constance. Řekni jí, že se tvoje poslední zaměstnankyně přestěhovala do Evropy a ty hledáš nové zaměstnání. Je to zlá stará babizna, která si potrpí na rozkazy. Naštěstí pro tebe jsem krok před ní. Tvoje doporučení najdeš uvnitř kapsy zástěry."
Luce vsunula ruku do kapsy své bílé plátěné zástěry a vytáhla tlustou obálku. Zadní strana byla označená pečetním voskem, a když jí otočila, našla tam napsáno černým inkoustem paní Constance Melville. "Ty jsi tak trochu všekutil, viď?"
"Děkuju." Bill se zdvořile uklonil. Pak, když si uvědomil, že už Luce zamířila k domu, letěl dopředu za ní. Jeho křídla kmitala tak rychle, že vypadaly jen jako dvě kamenné rozmazané šmouhy, po stranách jeho těla.
Pak prošli skrz břízy. Došli až na upravený trávník. Luce se chystala jít po oblázkové cestě až k domu. Pak si ale všimla postavy v altánku. Muž a žena šli k domu. Směrem k Luce.
"K zemi," zašeptala. Nebyla připravená, aby jí uviděl někdo z Helstonu. Zvlášť ne s Billem bzučícím kolem ní, jako nějaký příliš velký hmyz.
"Ty k zemi," řekl. "To, že jsem kvůli tobě udělal vyjímku z mé obvyklé neviditelnosti, neznamená, že mě může nějaký jiný obyčejný smrtelník vidět. Jsem naprosto diskrétní, kdekoliv jsem. Faktem je, že jediný, kdo mě kromě tebe může vidět, jsou - Ou, sakra." Billovo kamenné obočí vystřelilo nahoru. Vydalo při tom těžký zvuk. "Mizím," řekl a sklonil se za rajčatové vinice.
Andělé, došlo Luce. Jediní, kdo mohl vidět Billa v téhle podobě. Pochopila to, protože konečně uviděla muže a ženu, kvůli kterým jí Bill řekl, aby se schovala. Zapadla za husté pichlavé listy rajčat. Ale i tak od nich nemohla odtrhnout oči.
Tedy spíš od Daniela.
Zbytek zahrady vypadal velmi klidně. Večerní píseň ptáků uklidňovala. Všechno co slyšeli byly dva páry nohou, které pomalu kráčely po štěrkové cestě. Poslední paprsky slunce dopadaly na Daniela, a tvořily kolem něj zlatou auru. Hlavu měl nakloněnou k ženě, která přikyvovala, zatímco šli. K ženě, která nebyla Luce.
Byla starší, než mohla být Lucinda - bylo jí s největší pravděpodobností něco kolem dvaceti. Byla velmi krásná, s tmavými hedvábnými kadeřemi pod širokým slaměným kloboukem. Její dlouhé šaty z mušelínu měly barvu pampelišek a vypadaly, že musely být velmi drahé.
"Líbí se vám v naší malé vesničce, pane Grigori?" zeptala se žena. Její hlas byl vysoký, jasný a plný přirozeného sebevědomí.
"Řekl bych, že až moc, Margaret." Luce se žaludek žárlivě stáhnul, když viděla, jak se Daniel na ženu usmívá. "Je těžké uvěřit, že je to teprve týden, co jsem přijel do Helstonu. Mohl bych tu zůstat déle, než jsem původně plánoval." Odmlčel se. "Každý tady byl ke mně velmi laskavý."
Margaret se začervenala a Luce zuřila. Dokonce i když se Margaret červenala, byla krásná. "My jen doufáme, že budete dál pokračovat ve své práci," řekla. "Matka je nadšená, že je tu s námi umělec. Každý je." Luce trochu popošla, když pokračovali ve své cestě. Minula zeleninovou zahradu a přikrčila se za vysokými růžemi. Opřela se rukama o zem a naklonila se, aby pár slyšela.
Pak Luce zalapala po dechu. Píchla si do palce trn. Krvácelo to. Vyndala si trn z ruky a zatřásla s ní ve snaze, nedostat krev na zástěru. Když se ale krvácení zastavilo, uvědomila si, že neslyšela část rozhovoru. Margaret se dívala na Daniela s očekáváním.
"Ptala jsem se, jestli budete na slavnostech slunovratu tenhle týden." Její hlas byl prosebný. "Matka vždycky dělá velkou oslavu."
Daniel zamumlal něco jako ano, že by si to nenechal ujít, ale bylo jasné, že byl něčím rozptýlený. Pořád se odvracel od ženy. Oči mu přejížděly po trávníku, jako kdyby tušil, že se Luce skrývá za růžemi. Když jeho pohled spočinul na křoví, za kterým se krčila, jeho oči zazářily tím nejintenzivnějším odstínem fialové.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře