6.kapitola

17. prosinec 2011 | 02.08 |
› 

 kapitola 6

ŽENA V BÍLÉM
Helston, Anglie - 18.června 1854
V době, kdy se Daniel dostal do Helstonu, byl rozzuřený.
Okamžitě poznal kde je. Věděl to ještě předtím, než ho Vyhlašovatel vyhodil osamoceného na oblázkovém břehu Loe. Jezero odráželo velké růžové mraky na večerní obloze. Překvapeni jeho náhlým objevením, pár ledňáčků vzlétlo přes pole jetele a uložilo se k odpočinku v pokřiveném stromu obrostlém rašelinou, u hlavní silnice. Cesta vedla do městečka, kde trávil léto s Lucindou.
To, že stál opět na téhle zelení pokryté zemi, se ho dotklo hluboko uvnitř. I když se snažil zavřít všechny dveře do jeho minulosti a překonat každé její srdcervoucí úmrtí - některé byly významnější, než ty ostatní. Byl překvapený, jak jasně si stále pamatoval chvíle, které spolu strávili v Jižní Anglii.
Daniel tu ale nebyl na dovolené. Nebyl tu, aby se zamiloval do krásné dcery obchodníka s mědí. Byl tu, aby zastavil lehkomyslnou dívku od toho, aby se ztratila v temných okamžicích její minulosti, protože to by jí zabilo. Byl tu, aby jí pomohl zvrátit jejich prokletí. A to jednou provždy.
Vydal se na dlouhou cestu do města.
Byl teplý a ospalý letní večer v Helstonu. Venku na ulicích byly ženy v kloboucích a krajkových šatech, které mluvili pomalý, zdvořilým hlasem s muži, kteří byli oblečení v oblecích. Drželi se za ruce. Páry se zastavovali před výkladními skříněmi. Zastavovali se také, aby si mohli promluvit se svými sousedy. Postávali spolu na rozích ulic a trvalo jim alespoň deset minut, než se konečně rozloučili.
Všechno na těchhle lidech, jejich oblečení, tempo jejich procházky, bylo tak nesnesitelně pomalé. Daniel se nemohl víc lišit od kolemjdoucích na ulici. Svá křídla měl skrytá pod kabátem. Spalovala je netrpělivost, když míjel lidi. Bylo tu jedno místo, o kterém věděl jistě, že by tam našel Lucindu. Navštěvovala altánek v zahradě jeho patrona. Většinou tam byla večer, těsně před setměním. Ale kde by mohl najít Luce - tu, o které doufal, že už vystoupila z Vyhlašovatele a ta, kterou tak moc potřeboval najít- to neměl ani tušení.
Předchozí dva životy, které Luce navštívila, dávaly Danielovi nějaký smysl. Ve velkém schématu byly ... anomálie. Byly to momenty, kdy byla příliš blízko k odhalení pravdy o svém prokletí těsně předtím, než zemřela. Ale nemohl přijít na to, proč jí Vyhlašovatel přivedl sem. V Helstonu žili většinou v naprostém souznění. V tomhle životě jejich láska vznikala pomalu a přirozeně. Dokonce i její smrt byla soukromá, jen mezi nimi dvěma. Jednou Gabbe pro Lucindinu smrt v Helstonu použila slovo klidná. Tahle smrt byla jen jejich vlastní utrpení.
Ne, nic nedávalo smysl. Nechápal, proč se vrátila do tohohle života - což znamenalo, že může být kdekoliv v tomhle městečku.
"Ach, pan Grigori," zatrylkoval nějaký hlas na ulici. "To je úžasné překvapení najít vás tady ve městě."
Blond žena v dlouhých šatech s modrým vzorem, stála před Danielem.

Naprosto ho to vykolejilo. Natahovala ruku k zavalitému, pihovatému osmiletému chlapci, který vypadal příšerně v krémové bundě s flekem pod límcem.

Nakonec to Danielovi došlo: paní Holcombeová a její nadaný syn Edward, kterému dával lekce v malování během několika bolestivých týdnů v Helstonu.
"Ahoj, Edwarde." Daniel se sklonil, aby stiskl malému chlapci ruku. Pak se uklonil jeho matce. "Paní Holcombeová."
Až v tuhle chvíli věnoval Daniel nepatrnou myšlenku jeho oblečení, v kterém procházel časem. Bylo mu jedno, co si lidé na ulici mysleli o jeho moderních šedých kalhotách a bílé košili, která vypadala divně ve srovnání s oblečením jiných lidí ve městě. Ale když se chystal vběhnout mezi lidi, které znal skoro před dvěma sty lety, a měl na sobě oblečení, které měl před dvěma dny na Díkuvzdání rodičů Luce, mohl by způsobit to, že by o něm po městě začaly kolovat pomluvy.
Daniel na sebe nechtěl přitahovat pozornost. Nic nemohlo stát v cestě tomu, aby našel Luce. Prostě musel najít něco jiného na sebe. Ne, že by si toho Holcombeovi všimli. Daniel se díkybohu vrátil do doby, kde byl znám jako výstřední umělec.
"Edwarde, ukaž panu Grigorimu, co ti máma právě koupila," řekla paní Holcombeová a uhlazovala synovi nepoddajné vlasy.
Chlapec neochotně vytáhl malé barvy z brašny. Pět skleněných nádobek na olejové barvy a dlouhý štětec s červenou dřevěnou násadou.
Daniel složil potřebné komplimenty - o tom jak je Edward velmi šťastný malý chlapec, a že jeho talent má teď k dispozici správné nástroje - když se snažil, aby nebylo zřejmé, že se chce co nejdříve vyvléct z tohohle rozhovoru a utéct od téhle dvojice.
"Edward je takové nadané dítě," řekla paní Holcombeová a naléhavě chytila Danielovu paži. "Potíž je v tom, že vaše lekce malování jsou pro něj trochu méně vzrušující, než chlapec jeho věku očekává. To je důvod, proč jsem si myslela, že správné barvy by mu mohly umožnit, aby si v tom konečně přišel na své. Jako umělec. Rozumíte tomu, pane Grigori?"
"Ano, ano, samozřejmě." Daniel ji umlčel. "Dejte mu cokoliv, co ho donutí chtít malovat. Geniální nápad-"
Chlad se mu rozšířil po těle a zmrazil jeho slova v hrdle.
Cam právě vystoupil z hospody přes ulici.
Na okamžik se Danielovi stáhnul žaludek hněvem. Dal všem dost jasně najevo, že od nich nechtěl žádnou pomoc. Zaťal ruce v pěst a udělal krok směrem ke Camovi, ale pak-
Samozřejmě. To byl Cam z éry Helston. A taky tak vypadal. V téhle době měl na sobě příšerné zužující se pruhované kalhoty a viktoriánskou šedivou čepici. Jeho černé vlasy byly dlouhé a padaly mu až na ramena. Opíral se o dveře hospody a žertoval s dalšími třemi muži.
Cam vyndal z čtvercového kovového pouzdra pozlacený doutník. Ještě si Daniela nevšimnul. Jakmile by to udělal, přestal by se smát. Od začátku, Cam cestoval Vyhlašovateli víckrát, než všichni padlí andělé dohromady. Byl odborníkem na způsoby, které by si Daniel nikdy nemohl osvojit. To byl dar těch, kteří se paktovali s Luciferem - měli talent pro cestování stíny minulosti. Jediný pohled na Daniela, by Viktoriánskému Camovi okamžitě prozradil, že jeho soupeř byl Anachronismus. Muž z jiného času.
Cam by si uvědomil, že se děje něco velkého. Pak už by ho Daniel nikdy nebyl schopný setřást.
"Jste tak velkorysý, pane Grigori." Lichotila mu paní Holcombeová a stále ho držela za rukáv košile.
Camova hlava se začala otáčet jeho směrem.
"Už na to nemyslete." Ta slova z Daniela vyletěla. "Teď, když mě omluvíte," řekl a uvolnil ruku z jejího sevření, "právě jsem se chystal ... koupit si nějaké nové oblečení."
Rychle se uklonil a hnal se ke dveřím nejbližšího obchodu.
"Pane Grigori-" Paní Holcombeová prakticky zakřičela jeho jméno.
Tiše, nadával jí Daniel a předstíral, že už je z doslechu, což jí jen donutilo křičet hlasitěji. "Ale to je krejčovství, pane Grigori!" křičela a přiložila si ruce k ústům, aby byla ještě hlasitější.
Daniel už byl uvnitř. Zabouchl za sebou skleněné dveře obchodu a zvonek, který nad ním byl, zazvonil. Mohl by se tu schovat alespoň na pár minut. Třeba ho Cam neviděl a neslyšel ani pronikavý hlas paní Holcombeové.
Obchod byl tichý a voněl po levanduli. Jeho drahé boty zaskřípali na dřevěné podlaze. Police podél stěn sahaly až ke stropu a byly vyskládané drahými látkami. Daniel zahrnul krajkovou záclonu na okně tak, aby byl z ulice ještě méně viditelný. Když se otočil, zahlédl v zrcadle další osoby v obchodě. Polkl překvapený a úlevný sten.
Našel ji.
Luce si zkoušela dlouhé bílé mušelínové šaty. Vysoký límec byl upevněný žlutou stuhou, čímž neuvěřitelně vynikla oříšková barva jejích očí. Vlasy měla svázané na jednu stranu. Byly stáhnuté květinovou jehlicí s korálky. Pořád si pohrávala si rukávy, které jí padaly z ramenou, když tam stála a zkoumala se v zrcadle ze všech možných úhlů. Daniel zbožňoval všechny.
Chtěl tam stát a obdivovat ji navždy, ale pak si vzpomněl, co tam dělal. Šel k ní a chytil jí za ruku.
"Už to trvalo moc dlouho." I když mluvil, Danil si užíval ten pocit, že cítil ve své ruce její pokožku. Naposledy se jí dotkl té noci, když si myslel, že jí ztratil kvůli Psancům. "Máš vůbec představu, jaký jsi mi nahnala strach? Nejsi v bezpečí, když jednáš na vlastní pěst," řekl.
Luce se s Danielem nezačala hádat, jak očekával. Místo toho zakřičela a praštila ho přes obličej.
Tohle totiž nebyla Luce. Byla to Lucinda.
A co bylo ještě horší, ještě se s ní v tomhle životě nesetkal. Právě se se svou rodinou musela vrátit z Londýna. Ona a Daniel se měli setkat na Letním slunovratu Constancesových.
Všechno mu to došlo, díky šoku, který měla Lucinda vepsaný ve tváři.
"Co je dneska za den?" zeptal se zoufale.
Musela si myslet, že je duševně nemocný. Když byl na druhé straně místnosti, byl tak šťastný a až příliš zamilovaný na to, aby si uvědomil rozdíl mezi dívkou, kterou už ztratil a dívkou, kterou musel zachránit.
"Je mi to líto," zašeptal. To byl přesně ten důvod, proč byl jako Anachronismus tak příšerný. Úplně zpackal i ty nejjednodušší věci. Stačil jediný dotek její kůže. Jediný pohled do jejích hlubokých hnědých očí. Jeden závan vůně jejích vlasů. Jeden společný nádech ve stísněném prostoru v tomhle malém obchůdku.
Lucinda sebou škubla, když se podívala na jeho tvář. V zrcadle si všimnul, jak mu zčervenalo místo, kde ho praštila. Její oči se setkaly s těmi jeho - a jeho srdce mělo pocit, jako kdyby se propadlo. Měla růžové rty a hlavu nakloněnou mírně doprava. I když Daniel proklínal jejich osud, nikdy nenarušoval životy, které žila předtím. Byly to, co ho k ní vracelo.
Snažil se vypadat nezaujatě a mračil se tak moc, jak to dokázal. Zkřížil ruce na prsou a trochu ustoupil, aby mezi nimi vytvořil víc prostoru. Očima přejížděl po všem možném. Jediné místo, které vynechal bylo to, kam se chtěl podívat nejvíc. Na ní.
"Je mi to líto," řekla Lucinda a přitiskla si ruku na srdce. "Nevím, co to do mě vjelo. Nikdy jsem nic takového neudělala ..."
Daniel se s ní nehádal, i když ho už plácla tolikrát, že si o tom Arriane začala dělat záznamy do malého deníčku, na kterém bylo napsáno: Tvoje flirtování.
"Moje chyba," řekl rychle. "Myslel jsem si, že jste někdo jiný." Zasáhl do minulosti už příliš mnoho. Nejdřív s Lucií v Miláně a teď tady. Začal couvat.
"Počkejte." Natáhla k němu ruku. Její oči byly krásně oříškové a plné světla. Táhly ho zpátky k ní. "Cítím, jako bychom se už znali, ale nemůžu si vzpomenout-"
"Já si bohužel nemyslím, že se známe."
Přešel ke dveřím a trochu odtáhnul z okna závěs, aby se podíval, jestli byl Cam ještě venku. Byl. Cam byl k obchodu otočený zády a dělal zuřivá gesta, jako kdyby vyprávěl nějaký příběh, který si právě vymyslel, a v kterém byl určitě za hrdinu. Otočil by se ale při sebemenší provokaci. Pak by byl Daniel chycený. "Prosím, pane - zastavte se." Lucinda spěchala k Danielovi. "Kdo jste? Myslím, že vás znám. Prosím. Počkejte."
Musel zkusit svojí šanci na ulici. Nemohl tu zůstat s Lucindou. Ne, když se chovala takhle. Ne, když se zamilovávala do jeho nesprávné verze. Žil tenhle život už předtím a takhle se to nestalo. Musel utéct.
Daniela zabíjelo ignorovat Lucindu, když mu všechno v jeho duši říkalo, aby se otočil a vrátil se zpátky ke zvuku jejího hlasu, do jejího objetí a k teplu jejích rtů. Ke spalující síle její lásky.
Trhnutím otevřel dveře na ulici a utekl. Běžel k západu slunce. Utíkal kvůli všemu, na čem mu záleželo. Bylo mu jedno, jak vypadal v očích ostatních lidí ve městě.
Snažil se utéct před ohněm, který mu spaloval křídla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře