8.kapitola

18. prosinec 2011 | 19.18 |
› 

 SLEDOVÁNÍ Z POVZDÁLÍ

Helston, Anglie - 26.července 1854
Danielovo oblečení bylo vybělené od slunce a jeho tvář byla pokrytá pískem, když se probudil na pustém pobřeží Cornwallu. Mohl to být den, týden nebo měsíc, co se tu potuloval sám. Nicméně uplynulo hodně času, který strávil tím, že trestal sám sebe za svou hloupost.
Setkání s Lucindou v krejčovství byla tak příšerná chyba, že Danielova duše začala hořet pokaždé, když na to pomyslel. A on na to nemohl přestat myslet.
Její plné růžové rty, které vyslovily: Myslím, že vás znám. Prosím. Počkejte.
Tak krásné a tak nebezpečné.
Ach, proč to nemohlo být něco nevýznamného? Nějaká krátká epizoda jejich námluv? Pak by to tolik nevadilo. Ale první setkání! Lucinda Biscoeová se poprvé setkala s ním, se špatným Danielem. Mohl by všechno ohrozit. Mohl by změnit budoucnost tak příšerným způsobem, že by jeho Luce mohla být mrtvá nebo se mohla změnit k nepoznání. Ale ne: kdyby to tak bylo, nebyla by Luce v jeho vzpomínkách. Čas by se sám změnila a on by necítil vůbec žádnou lítost, protože jeho Luce by byla jiná.
Jeho minulé já muselo na Lucindu Biscoeovou zareagovat způsobem, který vymazal Danielův omyl. Nemohl si vzpomenout na to, jak to začalo. Jen věděl, jak to skončilo. Ale bez ohledu na to: nechtěl se vyskytnout v blízkosti jeho minulého já, aby ho varoval ze strachu, že by znovu narazil na Lucindu a tím by udělal ještě víc škody. Všechno co mohl udělat, bylo vycouvat a čekat.
Byl zvyklý na věčnost, ale tohle bylo peklo.
Daniel ztratil pojem o čase. Nechal se unášet zvukem vln oceánu, které omývaly břeh. Alespoň na malou chvíli.
Snadno mohl pokračovat v cestě. Vstoupit do Vyhlašovatele a honit Luce v dalším životě, který navštívila. Ale z nějakého důvodu se toulal kolem Helstonu a čekal, až Lucinda Biscoeová zemře.
Když se ten večer probudil, nebe bylo pokryté fialovými mraky. Daniel to ucítil. Letní slunovrat. V noci zemře. Otřel si písek z kůže a cítil zvláštní něhu, v jeho skrytých křídlech. Jeho srdce pulzovalo s každým dalším úderem.
Byl čas.
Lucinda zemřela až po setmění.
Daniel -jeho dřívější já- byl sám v obývacím pokoji u Constancesových. Naposledy byl přitahován k Lucindě Biscoesové. U dveří ležely jeho tašky, prázdné jako obvykle, kromě koženého pouzdra na tužku, několik skic, jeho knihy o Strážcích a páru bot. Vážně měl v plánu další ráno vyplout. Jaká příšerná lež.
Ve chvílích, které vedly k její smrti, byl Daniel jen zřídkakdy sám k sobě upřímný. Vždycky se ztratil v jeho lásce. Pokaždé oklamal sám sebe, opil se její přítomností a ztratil přehled o tom, co se musí stát. Moc dobře si vzpomínal, jak to všechno skončilo v tomhle životě v Helstonu: popřel, že musela umřít, opřel jí o rudé sametové závěsy a líbal jí do bezvědomí.
Pak proklínal svůj osud. Udělal příšernou scénu. Stále mohl cítit to utrpení.

Bylo to jako čerstvá značka železa na jeho kůži. A vzpomněl si na svou návštěvu.

Čekal na západ slunce. Stál na břehu a nechal vodu, aby mu omývala bosé nohy.
Zavřel oči, roztáhl ruce a dovolil svým křídlům, aby vyrazily ven z jizev na jeho ramenou. Rozevřely se za ním, pohupovaly se ve větru a dávaly mu pocit beztíže, který mu poskytl alespoň chvilkový klid. V odraze viděl, jak zářivé jsou a jak velký a silný díky nim vypadá.
Někdy, když byl Daniel nejvíc neutišitelný, nedovolil svým křídlům, aby vyrazily ven. Byl to trest, který vykonával sám na sobě. Když roztáhnul svá křídla, dalo to jeho duši jen falešný pocit hluboké úlevy a hmatatelné, téměř neuvěřitelné svobody. Bylo to jako droga. Dnes si ten luxus ale dopřál.
Sklonil se v kolenou a odrazil se do vzduchu.
Několik metrů nad vodní hladinou se rychle otočil tak, aby byl zády obrácený k oceánu. Jeho křídla se pod ním tyčila, jako nádherný třpytivý člun. Klouzal po povrchu a zatnul svaly. S každým dlouhým mávnutím jeho křídel, se posouval po vlnách, až se voda změnila z tyrkysové na ledově modrou. Pak se vrhl pod hladinu. Jeho křídla byla teplá, i když byl oceán mrazivý. Kolem něj se utvořila malá fialová záře.
Daniel rád plaval. Chlad vody, nepředvídatelný proud vody, magické spojení oceánu a měsíce. Byla to jedna z mála pozemských rozkoší, pro které měl pochopení. Nejvíc ze všeho miloval plavání s Lucindou.
S každým dalším úderem jeho křídel si tam Daniel s ním představoval Lucindu, jak se elegantně pohybuje vodou, jako už tolikrát předtím. Jak se koupe v teplé třpytivé záři.
Když byl měsíc na temné obloze jasně viditelný, Daniel byl někde poblíž Reykjavíku. Vyletěl z vody přímo nahoru. Prorážel svými křídly vzduch s takovou rychlostí, že se třásl zimou.
Vítr svištěl okolo něj a během několika sekund byl suchý, zatímco stoupal stále výš a výš do vzduchu. Vletěl do hustých šedivých mraků a pak se začal vracet zpátky podél pobřeží, které se rozkládalo pod hvězdným nebem.
Mával křídly volně, hluboce, silně a s láskou a hrůzou, když pomyslel na ni. Pod ním se voda třpytila jako diamanty. Letěl obrovskou rychlostí zpátky na Faerské ostrovy a přes Irské moře. Prolétl kolem kanálu sv. Jiří a nakonec zamířil zpátky do Helstonu.
Bylo proti jeho přirozenosti dívat se na dívku, kterou miloval, jak umírá!
Ale Daniel musel znovu zažít ten moment. Tu bolest. Musel se dívat na to, jak se dneska stane Lucinda další obětí - a pak sledovat jeho Luce, která se snažila skončit celý tenhle prokletý cyklus.
Lucindina smrt dnes večer byl jediný způsob, jak by oni dva mohli vyhrát. Jediný způsob, jak by vůbec mohli dostat šanci.
V době, kdy se dostal k panství Constanceových, byla v domě tma a vzduch byl horký a nehybný. Přitáhl si křídla blíž k tělu, aby zpomalil jeho sestup podél jižní strany domu. Podíval se do zahrady a uviděl bílou střechu altánu. Byla tam i cesta z oblázků, po které před chvílí kráčela. Vyplížila se z domu jejího otce v sousedství potom, co všichni ostatní usnuli. Přes noční košili měla dlouhý černý plášť. V tom spěchu, když se vydala ven, aby ho našla, zapomněla na svojí zdrženlivost.
A tam - světlo v salonu, jeden hořící svícen jí k němu přitáhnul. Záclony byly trochu poodhrnuté. Stačilo to ale, aby se za ně mohl Daniel ukrýt bez nebezpečí, že ho uvidí.
Dosáhl okna obývacího pokoje v druhém patře obrovského domu a nechal křídla za sebou se lehce pohupovat ve větru. Pohyboval se venku jako špion.
Byla už tam? Pomalu se nadechl, nechal svá křídla prorazit vzduch a přitiskl obličej na sklo.
Daniel něco zuřivě kreslil v rohu. Jeho minulé já vypadalo vyčerpaně a opuštěně. Pamatoval si na ty pocity, když pozoroval velké černé tikající hodiny na zdi a čekal, že každou chvíli vrazí do dveří. Byl ohromený, kdy se objevila tiše za ním. Skoro jako kdyby vyšla zpod záclony.
Teď byl ohromený stejně jako jeho minulé já, když se tam náhle objevila.
Její krása tu noc přesahovala jeho nejnerealističtější očekávání. Vlastně každou noc. Zrudla láskou, kterou k němu cítila, i když tomu nerozuměla. Její černé vlasy jí vypadávaly z dlouhé, lesklé stužky. Její nádherná noční košile byla jako pavučina, která plula nad její dokonalou pletí.
V tu chvíli jeho minulé já vstalo a otočilo se. Když uviděl tu nádhernou bytost před ním, na jeho tváři uviděl jasnou bolest. Kdyby jen mohl Daniel nabídnout pomocnou ruku jeho minulému já a nějak ho z toho dostat. Bez zaváhání by to udělal. Ale všechno co mohl udělat, bylo číst mu ze rtů.
Co tu děláš?
Luce k němu přišla blíž. Červenala se. Ti dva k sobě byli přitahování jako dva magnety - v jednu chvíli silou tak velkou, že se jí nemohli postavit, a pak odpuzováni silou, téměř stejně velkou.
Daniel se vznášel venku. V bolestech.
Nemohl se na to dívat. Musel se na to dívat.
Způsob, jakým se k sobě přibližovali, byl nejistý. Tedy až do okamžiku, kdy se jeho kůže dotkla té její. Pak oba okamžitě začali toužit po vášni. Nikdy se nepolíbili. Jen si povídali. Teď, když se dotýkaly jejich rty, dotýkaly se téměř i jejich duše. Kolem nich se utvořila spalující, čistá aura s bílou září. Ani si jí nebyli vědomi.
Bylo to něco, čeho Daniel nikdy nebyl svědkem zvenčí.
Bylo tohle to, co Luce celou tu dobu chtěla vidět? Důkaz o tom, jak skutečná jejich láska byla? Pro Daniela byla jejich láska jeho součástí stejně jako křídla. Ale pro Luce to muselo být jiné. Ona neměla přístup k té vznešenosti jejich lásky. Jen k jejímu hroznému konci.
Každý okamžik pro něj byl jako zázrak.
S povzdechem si opřel tvář o sklo. Vevnitř se Daniel pomalu vzdával. Ztratil své odhodlání, které stejně bylo už od začátku jenom jeho maska. On měl sice sbalené tašky, ale byla to Lucinda, kdo musel odejít.
Uvnitř jí vzalo Danielovo minulé já do náruče. I přes okno mohl Daniel cítit krásnou, sladkou vůni její kůže. Záviděl mu, když jí líbal na krk a hladil jí rukama po zádech. Jeho touha byla tak intenzivní, že by dokázala rozbít okno, kdyby se nedržel zpátky.
Uvědomil si, že toužil po tom teď být Danielem uvnitř. Jen o trochu prodloužit tuhle její poslední chvíli. Ještě jeden polibek. Jeden sladký dotek předtím, než se místnost začne otřásat a Vyhlašovatelé se začnou chvět v jejím stínu.
Sklo na jeho tváři začalo hřát. Bylo to tady.
Chtěl zavřít oči, ale nešlo to. Lucinda se Danielovi svíjela v náručí. Tvář měla zkřivenou bolestí. Vzhlédla a její oči se rozšířily strachem, při pohledu na pohybující se stíny na stropě. To, že si vůbec uvědomila, že se něco děje, pro ni už bylo moc informací.
Zakřičela.
A vybuchla v zářících plamenech.
Uvnitř pokoje byl Daniel odhozen ke zdi. Spadl a zůstal ležet schoulený, jako kdyby nebyl nic víc, než jen lidská troska. Zabořil tvář do koberce a začal se třást.
Daniel to zvenku sledoval s úžasem. Nikdy předtím se ohni nepodařilo vystoupat vysoko po stěnách a zamořit vzduch. Syčel jako slanina položená na pánvičku - pak zmizel. Nezanechal po ní ani stopy.
Neskutečné. Každý kousek těla ho brněl. Kdyby to úplně nezničilo jeho minulé já, shledal by pohled na smrt Luce skoro krásnou.
Jeho staré já pomalu vstalo. Zalapal po dechu a jeho otevřená křídla roztrhla jeho černé šaty a kabát. Kousky oblečení spadly na podlahu místnosti. Zvedl pěst k nebi a zařval.
Daniel to už venku nesnesl. Prorazil křídli okna a poslal kousky střepů ven do noci. Pak prolezl dovnitř dírou ve skle.
"Co tady děláš?" Jeho minulé já zalapalo po dechu. Tvář měl lemovanou slzami. Oba měli úplně rozšířená křídla a téměř zabírali celý prostor v salonu, takže tam pro ně skoro nebylo místo. Oba stáhli křídla co nejvíc dozadu. Věděli, že není bezpečné se dotknout.
"Díval jsem se," řekl Daniel.
"Ty - cos udělal? Vrátil ses, aby ses díval?" Jeho minulé já rozhodilo svými pažemi i křídli. "Je tohle to, cos chtěl vidět?" Hloubka jeho utrpení byla až bolestivě zřetelná.
"Tohle se muselo stát, Danieli."
"Nekrm mě těmihle lžemi. Neopovažuj se. Vrátil ses, aby sis znovu přišel pro Camovu radu?"
"Ne!" zakřičel Daniel na svoje minulé já. "Poslyš: Je čas, není to moc daleko od téhle chvíle, kdy budeme mít možnost změnit hru. Něco se změnilo. Věci jsou odlišné. Budeme mít možnost zastavit tohle. Aby už se to nedělo stále znova a znova. Lucinda konečně bude moct-"
"Zlomit cyklus?" zašeptalo jeho minulé já.
"Ano." Danielovi bylo na omdlení. Oni dva spolu nemohli být v místnosti. Bylo na čase, aby šel. "Bude to ještě nějakou dobu trvat," řekl mu a otočil se, aby se dostal zpátky k oknu. "Ale udržuj v sobě naději."
Daniel proklouzl rozbitým oknem. Jeho slova zanechaly odraz naděje v jeho mysli, když vyrazil k obloze hluboko do stínů noci.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře