10.kapitola

18. prosinec 2011 | 19.20 |
› 

 HLUBINY

Lhasa, Tibet - 30.dubna 1740
Daniel se ocitl na stále se pohybující zemi.
Vítr ho šlehal do těla. Cítil slunce blízko na jeho kůži. Stále jen běžel a běžel a neměl ani nejmenší tušení kam. Vyšel z Vyhlašovatele, aniž by věděl kde je, a přesto, že se to stávalo při každé jeho cestě, teď mu něco vrtalo v hlavě. Něco bylo špatně.
Jeho křídla.
Chyběla. No -byly tam pořád, samozřejmě- ale necítil žádnou potřebu rozevřít je, žádné pálení a svědění, aby je roztáhnul a letěl. Místo známé touhy letět do nebe, cítil touhu padat dolů.
Paměť vystoupila až nahoru, do jeho mysli. Byl blízko něčeho bolestného. Na okraji něčeho nebezpečného. Jeho oči se zaměřily na prostor před ním.
Ale neviděl nic, jen řídký vzduch.
Vrhl se dozadu. Odřel si ruce, když jeho nohy klouzaly po skále. Dopadl na zadek a zastavil se těsně před koncem nepopsatelně vysokého útesu.
Lapal po dechu. Pak se opatrně natáhnul, aby se mohl podívat přes okraj.
Pod ním byla tak děsivě známá propast. Opřel se o ruce a studoval příšernou tmu dole. Byl tam ještě? Vyhodil ho sem Vyhlašovatel předtím, nebo až potom, co se to stalo?
To byl důvod, proč nemohl rozevřít křídla. Vzpomněl si na utrpení v tomhle životě a vžil se do něj. Tibet. Tam, kde jí zabila pouhá jeho slova. V tomhle životě byla Lucinda tak cudná, že se ho ani nedotkla. I když Daniel toužil po tom, cítil její kůži na té jeho, respektoval její přání. Tajně doufal, že její odmítnutí by mohl být způsob, jak konečně přelstít jejich prokletí. Ale bylo to hloupé přání. Samozřejmě, že jejich dotek nebyla ta spoušť. Trest byl mnohem hlubšího rázu.
A teď byl tady. V místě, kde ho její smrt vehnala do takového zoufalství, že se pokoušel ukončit svoje trápení. Jako kdyby to bylo možné.
Celou tu cestu věděl, že jeho pokus o sebevraždu selže. To byl totiž luxus, který andělům nebyl poskytnutý. Jeho tělo se zachvělo při té vzpomínce. Nešlo jen o bolest z roztříštění všech jeho kostí, nebo z toho, že pád zanechal celé jeho tělo v modrých a černých barvách. Ne. Šlo o to, co přišlo potom. Ležel tam několik týdnů. Jeho tělo bylo zaklíněno mezi dvěma obrovskými balvany. Všude byla hrozná tma. Občas přišel k sobě, ale jeho mysl byla tak zubožená, že nemohl přemýšlet o Lucindě. Nebyl schopný myslet vůbec na nic. Což bylo jen dobře.
Ale protože to byl anděl, jeho tělo se uzdravovalo rychleji a scelovalo se víc, než kdy mohla jeho duše. Jeho kosti srostly dohromady. Jeho zranění se zatáhla a zbyly po nich jen nepatrné jizvy, které časem zmizely úplně. Jeho rozdrcené orgány se uzdravily. Až příliš brzy bylo jeho srdce znovu plné síly a pravidelně bilo.
Byla to Gabbe, která ho našla víc než po měsíci a pomohla mu vylézt ven z propasti. Dala mu dlahy na křídla a odnesla ho pryč odsud. Vymámila z něj slib, že už to nikdy znovu neudělá. Donutila ho slíbit jí, že si vždycky v sobě zanechá alespoň malou naději.

A teď tu byl znovu. Vyhoupl se na nohy a opět balancoval na hraně.
"Ne, prosím. Bože, nedělej to! Nesnesu, jestli skočíš."
Teď s ním na hoře ale nemluvila Gabbe. Z tohohle hlasu odkapával sarkasmus. Daniel věděl komu patřil ještě před tím, než se otočil.
Cam se opíral o jeden z černých balvanů. Na bezbarvé zemi se rozprostíral obrovský modlitební tkaný koberec s bohatými prameny burgundské červené a okrové po stranách. V ruce držel opečené stehýnko jaka a ukusoval z něj kusy masa.
"Och, tak co je sakra?" Cam pokrčil rameny a dál žvýkal. "Jdi do toho a skoč. Nějaká poslední slova, která chceš, abych vyřídil Luce?"
"Kde je?" Daniel se k němu vydal. Ruce měl sevřené v pěst. Byl Cam, který stál teď před ním, z tohohle času? Nebo byl jenom anachronismus, který se vracel v čase stejně jako on?
Cam hodil kost z jaka z útesu a otřel si mastné ruce o džíny. Anachronismus, rozhodl se Daniel.
"Právě jsi jí minul. Zase. Co ti tak dlouho trvalo?" Cam zvednul plný talíř jídla. "Knedlík? Jsou božské."
Daniel hodil talíř na zem. "Proč jsi jí nezastavil?" Byl na Tahiti, v Prusku a teď tady v Tibetu v kratším čase, než za který by smrtelníci přešli ulici. Vždycky měl pocit, jako kdyby jí byl v patách. A vždy mu unikla. Jak mohla být pořád mimo jeho dosah?
"Říkal jsi, že nepotřebuješ mojí pomoc."
"Ale tys jí viděl?" naléhal na něj Daniel.
Cam přikývl.
"Viděla ona tebe?"
Cam zavrtěl hlavou.
"Dobře." Daniel se rozhlédl po holých horách a snažil si tu představit Luce. Rychle těkal očima po okolí a hledal stopy, které tu nechala. Šedá špína, černé skály, prudký vítr, široko daleko žádný život. Zdálo se mu to tady, jako to nejosamělejší místo na zemi.
"Co se stalo?" vysýchal Cama. "Co udělala?"
Cam přešel kolem Daniela v kruhu. "Ona, na rozdíl od objektu její lásky, má skvělý smysl pro načasování. Přišla přesně včas, aby viděla svojí vlastní smrt - tentokrát to byla fakt paráda. Vypadalo to tak velkolepě v pozadí téhle neúprosné krajiny. A to musíš přiznat i ty. Ne?"
Daniel od něj odvrátil pohled.
"V každém případě, kde jsem to skončil. Hmm, viděla svojí vlastní velkolepou smrt, to už jsem říkal ... Jó, jasně! Zůstala tu dost dlouho na to, aby se podívala, jak ses vrhnul přes okraj útesu a přitom zapomněl použít svoje křídla."
Daniel svěsil hlavu.
"To už nevzala tak dobře jako svojí smrt."
Daniel vystřelil rukou nahoru a vzal Cama pod krkem. "To si myslíš, že ti uvěřím, žes jí prostě jen sledoval? Že jsi s ní nemluvil? Nesnažil ses zjistit, kam půjde dál? Nesnažil ses jí zastavit?"
Cam zavrčel a vykroutil se z Danielova sevření. "Nebyl jsem v její blízkosti. Ve chvíli, kdy jsem se sem dostal, už byla pryč. A opět: Říkals, že nepotřebuješ mojí pomoc."
"Taky nepotřebuju. Nepleť se do toho. Zvládnu to sám."
Cam se zasmál a klesl zpátky na modlitební koberec. Zkřížil nohy přes sebe. "Víš, Danieli," řekl a přiložil si ke rtům hrst sušených plodů. "I když jsem věřil, že bys to mohl zvládnout sám, po tom, co jsi zatím předvedl, už si tím nejsem jistý," řekl a pohrozil mu prstem. "Nejsi sám. Každý ji hledá."
"Co tím myslíš, každý?"
"Když jsi zmizel té noci, co jsme bojovali s Psanci, myslíš si, že my ostatní jsme tam jen tak seděli a hráli kanastu? Gabbe, Roland, Molly, Arriane a dokonce i ti dva hlupáci Nephilimové. Všichni jsou někde venku a snaží se jí najít."
"Tys je nechal?"
"Nejsem ničí chůva, brácho."
"Neříkej mi tak," odsekl mu Daniel. "Nemůžu tomu uvěřit. Jak jsi je mohl nechat jít? Je mojí zodpovědností-"
"Nazývá se to svobodná vůle." Cam pokrčil rameny. "V těchhle dnech je všechno k vzteku."
Danielovi pálily křídla na zádech. Co mohl dělat s půl tuctem Anachronismů, kteří klopýtali minulostí? Padlí andělé byli opatrní. Věděli jak křehká je minulost. Ale Shelby a Miles? Byly to děti. Byli pošetilí. Nic o tom nebudou vědět. Mohli by všechno zničit. Mohli by zničit Luce.
Ne, Daniel nedá žádnému z nich šanci, dostat se k ní dřív, než on.
A přesto se to Camovi povedlo.
"Jak ti můžu věřit, žes do toho nijak nezasáhnul?" zeptal se ho Daniel a snažil se nedat najevo svoje zoufalství.
Cam obrátil oči v sloup. "Protože víš, že já vím, jak nebezpečná by byla nějaká odlišnost. Naše konečné cíle můžou být jiné, ale oba potřebujeme, aby se z toho dostala živá."
"Poslouchej mě, Came. V sázce je úplně všechno."
"Neponižuje mě. Já vím, co je v sázce. Nejsi jediný, kdo bojoval až příliš dlouho."
"Já - já se bojím," přiznal se Daniel. "Pokud se dostane až příliš hluboko do minulosti-"
"Mohlo by se něco změnit, až se vrátí do současnosti?" řekl Cam. "Jo, taky se bojím."
Daniel zavřel oči. "To by znamenalo, že by jediná šance na to, aby prolomila tohle prokletí-"
"Mohla být promarněna."
Daniel se podíval na Cama. Ti dva spolu takhle nemluvili -jako bratři- už roky. "Byla sama? Jsi si jistý, že se k ní nikdo z nich nedostal?"
Cam se na okamžik podíval za Daniela na hory. Vypadal tak prázdně, jako se Daniel cítil. Camovo zaváhání Daniela znervóznělo.
"Nikdo z nich nedosáhl svého," řekl nakonec Cam.
"Jsi si jistý?"
"To já jsem ten, kdo jí tady viděl. Ty jsi zase ten, který nikdy nedorazí včas. A kromě toho to, že je tady, je jenom tvoje vina."
"To není pravda. Já ji neukázal, jak zacházet s Vyhlašovateli."
Cam se hořce zasmál. "Nemyslím Vyhlašovatele, ty idiote. Měl jsem tím na mysli, že si myslí, že je to jenom o vás dvou. Hloupá hádka milenců."
"Je to o nás dvou." Danielův hlas byl napjatý. Rád by zvednul kámen, co byl za Camem a umístil ho na jeho lebku.
"Lháři." Cam vyskočil na nohy. V jeho zelených očích probleskovala zuřivost. "Je to mnohem větší a ty to víš."
Prohnul ramena dozadu a tím uvolnil jeho obrovská mramorová křídla. Naplnil vzduch zlatou svatozáří a na chvíli zablokoval slunce. Když obešel Daniela, udělal zhnuseně krok zpět. "Raději běž a najdi jí, než ona -nebo někdo jiný- udělá krok vedle a přepíše celé naše dějiny. A udělá mě, tebe a tohle všechno" -Cam luskl prsty- nepotřebným."
Daniel zavrčel a roztáhl svá stříbrnobílá křídla. Pocit, když je uvolnil a roztáhl po stranách, ho nutil třást se a pulzovat, poblíž těch Camových. Teď se cítil jistější a měl pocit, že zvládne všechno. "Já to zvládnu-" začal.
Ale Cam už vzlétl. Nechal za sebou zvířenou zem. Daniel si zastínil oči před sluncem a díval se, jak si zlatá křídla prorážela cestu oblohou. V okamžiku byl pryč.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře